úterý 27. května 2008

K brněnské meditaci pana Vacka 1.3. 08, z níž podle něj všichni odešli takoví, jací přišli, tím spíš, že ji nepořádala univerzita v Trnavě

Miloš Tomáš

„Takže dobré odpoledne a tak dále...“ - „Satguruovo antré“ k setkání s jehOdebrat formátování z výběruo moravskými obdivovateli - „...hned se do toho pustíme, začneme prosbou o milost.“ Bez okolků po satguruově „a tak dále“ se hned „do toho“ pustil a začal prosbou o milost (jako by to převzal od samotné Míly Tomášové). Jiří Vacek prosí o milost!!! Skutečně? Zná význam těch slov? Prosí, nebo aspoň chce prosit o milost. To je pro něj moc dobře. Měl by se ale před tím omluvit všem těm, na nichž se jakkoli provinil. Pokořit se a omluvit se. Poprosit za odpuštění. A už je to zde: „Takže prosme a velmi pokorně.“ Jirka Vacek prosí spolu se svými roduvěrnými o milost a k tomu velmi pokorně! Neuvěřitelné. Je to vůbec on?
Navazuje: „Uvědomme si, že sami jsme nic, že vůbec nic nezmůžeme. Jakmile začneme spoléhat sami na sebe, tak je to velká nevýhoda pro nás samé, protože se ukáže, že naše síly jsou víc než omezené. To je právě důležitost pokory, že se vidíme takový jací jsme a protože se vidíme, jací jsme tak jsme ochotni přijímat pomoc zhůry.“ Pan Vacek vyzývá k uvědomění, že sami jsme nic (jako v Avataru) a shledává, že není dobré spoléhat sám na sebe; jde o prý o velkou nevýhodu (jelikož se ukáže, že naše síly jsou víc než omezené). „To je právě důležitost pokory“, prý. Proto je prý pokora důležitá. Zkrátka, pokora je důležitá proto, abychom nespoléhali jen sami na sebe, neboť je to velká nevýhoda. Jsme prý ochotni přijímat pomoc shůry, když vidíme, jací jsme. Ani pan Vacek, ani nikdo z jeho okolí, jací jsou, však nevidí. Kdyby viděli, spatřili by naprostého egoistu. Kdyby spoléhání na sebe nebylo, jak „mistr“ Vacek tvrdí, „velká nevýhoda“, zřejmě by ani pokora nebyla důležitá.
„...To je právě důležitost pokory, že se vidíme takový (proč třeba ne takoví?) jací jsme a protože se vidíme, jací jsme, tak jsme ochotni přijímat pomoc zhůry.“ Zvláštní odůvodnění (jak to zřejmě nemůže vidět nikdo jiný než „satguru“ Jiří Vacek). „...že se vidíme takový, jací jsme, a protože se vidíme, jací jsme...“ Jací „se vidíme takoví, jací jsme“ a přitom „jací jsme“? „Takový“?
Takový nebo makový, je třeba prosit o milost. Podle pana Vacka samozřejmě prosit o milost tzv. mistra čili to, co z pana Vacka tryská nebo v něm sídlí jako „Duch vědomí Já jsem“. Je tedy velmi nevýhodné spoléhat sám na sebe (protože se ukáže, že naše síly jsou víc než omezené). Proto je prý důležitá pokora.
„Kdo tuhle ochotu a otevřenost nemá, tak toho moc pěkných věcí na stezce nečeká....A to jsou drahé lekce, můžu vám to říct z vlastní zkušenosti.“ Pan Vacek neví, že bez úplné a opravdové pokory (pokoření se) se cíle duchovní stezky dosáhnou nedá. Nestačí jen ochota a otevřenost. Pan Vacek měl asi na mysli opravdovost. Bez opravdovosti, tzn. neupřímně, též nelze postupovat k Bohu (dobře, že si to pan Vacek uvědomil). Chudý důchodce („důchoborec“) Jirka Vacek by měl raději levné lekce. Pořád lepší, když mluví o „drahých lekcích z vlastní zkušenosti“, než když vzpomíná, jak jej komunisté věznili, nebo dokonce pomlouvá druhé.
Pan Vacek má oči a uši zřejmě všude, na rozdíl od svých posluchačů, takže „satguru“ musí volit někdy tón, jako kdyby mluvil k zabedněncům. Jak řekl v úvodu, tak se také stalo. Hned se do toho pustil: „Podle toho co vidím, slyším, kolem sebe, tak je mi zřejmé, že většina z vás pořádně nezaslechla to, co do omrzení opakuji.“ Do „satguruova“ omrzení je třeba posluchačům cosi opakovat, a stejně prý odejdou takoví, jako přišli.
A obul se do posluchačů, aby náhodou nedali na své „tvořivé síly mysli“ - rozumějme na své myšlenky: „Místo toho si většina z vás myslí, že cokoliv vás napadne, tak je pravdivé, správné, spravedlivé, oprávněné a aniž byste byli v pozorovateli, tak se stáváte otroky vlastních tvořivých sil mysli, které jsou, protože jsme ve stavu ega, velmi a velmi nedobré a nespásné. To se pak projevuje i ve vztazích mezi vámi. Neustále koukáte na druhé velmi nepříznivě až nepřátelsky, zcela malicherně se urážíte nad titěrnostmi, děláte z toho aféry, „spravedlivě“ se rozhořčujete a hněváte, jako byste nevěděli, že žádné spravedlivé rozhořčení nebo hněv neexistuje. Všecky negativní city, o kterých si myslíte, jak jsou důležité, jak vás brání, jak jsou oprávněné, jsou naprosto zlé, nesprávné, neoprávněné. Už to jednou ve vlastním zájmu pochopte.“
Od posluchačů se vyžaduje, aby neměli své vlastní myšlenky, aby si nevytvořili svůj vlastní úsudek. Jiří Vacek nabádá posluchače, ať nemají negativní myšlenky (jen co jich někteří jemu oddaní ze sebe chrlí ve snaze se zavděčit), ale sám je má, velmi často je jimi zcela ovládán a přiznává, že „jsme ve stavu ega“, „v moci zla, zlých sil“, což vztahuje i na sebe a plně to platí i pro něj. Dál otcovsky směrem k Moravanům hřmí „Tak už to jednou pořádně zaslechněte“ a dodává: „Za tímto účelem jsem napsal dost rozsáhlý článek, kde se tím zabývám, jmenuje se „Dopis všem přátelům a každému zvlášť...“. Mohl by se také třeba jmenovat „O potřebě stmelení naší sekty“. Netají se se svým záměrem: „Bude to co nejdříve na internetu... S tím souvisí váš vztah k naší duchovní skupině.“ O to Jiřímu Vackovi jde především. Někdy to ani neskrývá. Posluchači pozor! Pan Vacek říká: „Váš vztah k naší...skupině“. Vy nejste členy jeho „skupiny“, ale máte k ní mít nějaký vztah. Proč říká „naše skupina“ a proč „váš vztah k naší...skupině“? Posluchači mají mít vztah ke „skupině“ Jiřího Vacka (kde on se zbaběle schovává do množiny osob), tak jak si on přeje a nemají mít vlastní názor. To je hitlerismus.
Proč asi Jiřímu Vackovi jde o to, aby jeho posluchači nebyli otroky své mysli, čili aby si neutvářeli svůj vlastní názor?
Na vytýkání a výzvu k potlačení vlastního myšlení a utvoření si vlastního názoru přes vztah k jeho „skupině“ navazuje oznámením „Málo si uvědomujete, jaký je to doslova obrovský poklad mít možnost se zúčastňovat takovýchto setkání, jakou pomoc z toho získáváte a jaký prospěch.“
Co to Jiří Vacek povídá?
1. Jakých „takovýchto setkání“? Setkání s Jiřím Vackem a jeho skupinou?
2. Jaký „doslova obrovský poklad“? Nechat se přivádět na scestí panem Vackem a jeho epigony?
3. Jakou „pomoc“ a „jaký prospěch“ z toho kdo získá?
Pan Vacek - platící a závislé posluchače? A oni? Jsou obelháváni.
Prý o tom Jirka Vacek „taky napsal článek“ (O čem Jirka článek nenapsal? Nebyl to zas jeho fámyzdat?), bude se prý teprve opisovat, je dost dlouhý, tak s ním nechce tady zdržovat, ale pár vět z něho přečte. A hned vyžaduje po posluchačích, že si mají dobře zapamatovat jeho slova: „A dobře si pamatujte, co uslyšíte, protože je to pro vás důležité...“ a připomíná posluchačům: „...ne v tom smyslu, že by vaše myšlenky, city, představy nejsou správné, spravedlivé a podobně“. Tak běda, jak by někdo z posluchačů měl své myšlenky, city, představy a podobně. Opravdu zvláštní, že?
Dále citujme Jiřího Vacka: „Nehledejte také žádnou spravedlnost, protože nic než spravedlnost nemáte.“ Jiří Vacek zde říká: Nemáte nic než spravedlnost, proto ji nehledejte. Ale jakou máte spravedlnost, pro niž nemáte spravedlnost hledat (a navíc bez vlastního myšlení, bez vlastního úsudku, citu, atd.)? Tu Vackovu? Proč byste jinak neměli spravedlnost hledat a byli jste nabádáni, že ji nemáte hledat (a nemít své myšlenky, názory, city, atd.). Jiří Vacek pokračuje:
„Podle zákona karmy máme všichni přesně to, co jsme si vysloužili a jestli někdo prosí Pána Boha o spravedlnost, tak ať je rád, že ho ten Pán Bůh nevyslyší, protože kdyby tu spravedlnost dostal, tak by tu tíhu utrpení, které by si zasloužil neunesl. Prosit Boha o spravedlnost, to je největší nevědomost a opovážlivost.“ A že tedy není pan Vacek smířen s karmou a stále si na něco stěžuje, stále je s něčím nespokojený, něco požaduje? Zná zákon karmy, a není s ním smířen? A proč se chová tolik amorálně? Takový má být duchovní mistr?
A co si myslet o tom, že: „.....tak ať je rád, že ho ten Pán Bůh nevyslyší, protože kdyby tu spravedlnost dostal....“ Vždyť jsme se právě dozvěděli, že ji má a podle zákona karmy má každý spravedlivě?
Prý kdyby tu spravedlnost dostal – takže ji zřejmě nemá – „tak by tu tíhu utrpení, které by si zasloužil neunesl.“
Vskutku „zasvěcené“ nesmysly, což. Pan Vacek už asi neví, co mluví. Normálně myslící člověk shledá, že jde o protiřečící si nelogičnosti.
Jakou tíhu utrpení by si zasloužil a hlavně proč? To je názor pana Vacka? A jistě i jeho pár nejoddanějších epigonů. A když by ji neunesl, co by se s ním pak stalo? Autorovy nespásné vásany a síly zla působí, že?
Jiří Vacek pokračuje ve svých scestných poučkách: „Prosit Boha o spravedlnost, to je největší nevědomost a opovážlivost. Na egu není vůbec nic spravedlivého.“ Proč? Proč prosit Boha o spravedlnost je největší nevědomost a opovážlivost? Je vidět, že Jiří Vacek Boha nepoznal a ani mu o to zřejmě ve skutečnosti nešlo. Bůh je největší spravedlnost, je všudypřítomný, a přesto prosit jej o spravedlnost je velmi dobré. Jeho spravedlnost není zevním ziskem. Zrození Ježíše předcházely též prosby o spravedlnost, o seslání Spravedlivého, tj. mesiáše, a tyto prosby byly vyslyšeny, což pan Vacek zřejmě neví. Proč tedy na počátku promluvy prosil o milost? Koho? Svou velkou nevědomost a opovážlivost (jako již tolikrát) ukazuje jen Jiří Vacek.
Když na egu není vůbec nic spravedlivého, proč píše pan Vacek o zákonu karmy? Ta se přece týká především lidí, co mají ego. Důkaz Vackova nepochopení Boží spravedlnosti. „Sama jeho existence je naprosto nespravedlivá, tak si to pamatujte,“ pokračuje v kázání nesmířený (ukřivděný, nepokorný) pan Vacek. A tak tedy je karma spravedlivá, je spravedlností, anebo není? Asi jak se to panu Vackovi hodí, že?
Jedině co spravedlivého může ego udělat...“ Je tedy na něm něco spravedlivého, nebo „vůbec nic“? Tak přeci jen ego je něco schopno udělat...
Prý je „Buddha neboli mistr, samozřejmě jakýkoli mistr...“. Pan Vacek už asi myslel na sebe. Už by se snad chtěl nechat nazývat „Buddhou“.
Pan Vacek dále píše: "Duchovní zákony platí obecně a proto důležitost těchto tří klenotů je všeobecná....“ Tyto tři klenoty, mezi které patří „...mistr, samozřejmě jakýkoliv mistr...“, jsou asi duchovními zákony, či od nich vztaženy. Pan Vacek, který se má za mistra, je duchovním zákonem, eventuálně dost možná klenotem? Co to vykládá za blábol? Vedle toho „sangha“ (další klenot a podle pana Vacka asi další duchovní zákon) je společenství mnichů, mnišek a laických stoupenců. Proč o tom asi pan Vacek mluví? Proč nemluví rovnou o členech své (jejich) „skupiny“ včetně tzv. mistrovských osob a o jejich laických stoupencích?
Následuje další „moudro“ ve Vackově polévce, rovněž účelově: „Společenství hledajících je totiž mnohem víc než pouhým součtem jeho jednotlivých členů.....tvoří neviditelnou církev, která je opravdu svatá, vytváří svým hledáním duchovní světlo, které pomáhá všem členům tohoto řádu, kteří se k němu obracejí s důvěrou jako ke svému útočišti.“
Jakým „členům tohoto řádu“? Jakého řádu? Jakým členům? Vackových obdivovatelů? Společenství hledajících nemusí být, pane Vacku, organizováno v žádném (a ke všemu jednom) řádu. Hledající nemusí být (hodně) zdaleka vaším obdivovatelem. K jakému řádu by se měli obracet? K tomu pana Dymanuse, resp. Vašemu? Prý už v meditační klubovně Duchovní srdce odpadly dotazníky? Reforma klubovny?
K přijetí útočiště se prý vztahuje Ježíšovo: „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem, vědomí já jsem, uprostřed nich“ a máme to brát doslova, ale prý může těch lidí být i více. Jenže Ježíš neřekl žádné vědomí já jsem. On nemluvil scestně. Navíc on to vůbec nevztahoval k přijetí útočiště, jak pan Vacek posluchačům účelově lže.
Pan Vacek při vědomí svého vyčerpávání a možné nepřítomnosti na satsangu uvádí: „Není nutné, aby byl vždy přítomen mistr“ a protiřečí si tak, když dříve zdůrazňoval nutnost mistra v těle.
A už to říká naplno (hledajícími hledí manipulovat jak stádem nemyslících ovcí) a začíná opět stejným slovem jako celou přednášku: „Takže snad jste aspoň částečně pochopili, jaké milosti jste účastni, když máte nauku, mistra a duchovní společenství neboli řád, sanghu.“ Jen aby po „aspoň částečném pochopení“ neodešli stejní, jako přišli.
Zasvěcený a myslící posluchač se musel smát, až se za břicho popadal: „To není náhoda ani samozřejmost, to je obrovská milost, kterou jsme si museli zasloužit tím, že jsme vytvářeli po celá vtělení dobrou karmu.“ Kdo tomu, pane Vacek, uvěří? Prý pan Vacek se svými oddanými vytvářel po celá vtělení dobrou karmu... a kam to dotáhl. Už mu evidentně chybí soudnost. A proč stále opakuje dokola, že přijmout společenství (i když jejich „skupina“ je agresivní sektou), mít mistra (i když Jiří Vacek skutečným mistrem není) a mít nauku (i když ta jeho je scestná dezinterpretace) je obrovská milost? Proč mu tolik jde o získávání uctívačů a o uctívání?
Nejvíc mu jde o společenství. O jeho společenství. „Přispívejte do tohoto společenství ze všech sil a neničte ho hloupými rozmíškami, pomlouváním jednoho druhého, nevražením jednoho na druhého a podobným zlem.“ Mluví již evidentně o společenství jejich. To potřebuje přispívat, meditační klubovna Duchovní srdce chátrá zřejmě zvenčí i zevnitř. To jsou „mistrovské osoby“, když u nich dochází k hloupým rozmíškám, pomlouvání, když jeden na druhého nevraží? Proč asi? Nadutá, namyšlená, žárlivá a patrně zamindrákovaná ega, neschopná sebereflexe a pokory? Namyšlenost a agresivní hulvátství. Jaké je „mistr“ vychoval, takoví jsou; jablka padlá nedaleko stromu. A pokud chce pan Vacek někoho ještě vycepovat, cítí dobře, že je hodina dvanáctá. V jeho „skupině“ či „společenství“ by měli jít příkladem, což se zdaleka neděje (viz projevy pýchy a zášti u pánů Krutiny, Blažka, Dymanuse aj.).
Komu jinému než paním a slečnám „maríči“ Takáczové, Šilhánovým, Sobalové, Pettingerové aj., a především pánům Blažkovi, Krutinovi, Šťastnému, Riesovi, Rýznarovi, Dymanusovi, Koubovi, Kosovi, Bešornovi, Vomelovi, Přikrylovi, Szabó a jim podobným důrazně na závěr své přednášky pan Vacek vzkázal: Pamatujte si, že vy sami nejste dokonalí... Proto vždycky, když máte něco proti tomu druhému....uvědomte si, že jakákoli reakce, nepřátelská, nenávistná, závistná, zlostná, je sama o sobě hříchem, neboli proviněním jak proti tomu bližnímu, tak proti vám samým a to v prvé řadě. Nevím jak je to možné, že studujete nauku a nechápete svou odpovědnost za všecko, co myslíte, cítíte a samozřejmě i děláte....že si myslíte, že nějaká karma nebo odezva neexistuje.“
Tak se pánové a dámy račte už konečně dle toho chovat. Nebo jste opět po promluvě odešli nezměnění?

čtvrtek 15. května 2008

„Duchovní“ učitel k reklamaci

Martin Pařík

Ve svém článku „Nelze stát stranou“ http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/nelze-stat-stranou kritizuje Jiří Vacek pana Petra Šourka za to, že vrátil 13. díl Vackových pamětí s odůvodněním „Děkuji, nechci. Nezajímají mě Vaše osobní války“. Pan Vacek argumentuje, že kromě jeho soukromé války se v knize taktéž nachází několik duchovních kapitol. Je to, jako když Vám nějaký obchodník prodá balíček údajně nealkoholických nápojů, v němž je přibalena flaška rumu. Pan Vacek se diví, že zákazník takovýto podfuk reklamuje. Kniha autorových pamětí, vedle kvazi duchovních článků a devótních dopisů, totiž obsahuje desítky stran lží, pomluv a dehonestací různých osob a duchovních směrů. Reklamní upoutávka na zadní obálce knihy se o těchto osobních výpadech nezmiňuje, zřejmě jde o jakousi skrytou prémii, kterou je ovšem navzdory obchodním zvyklostem nucen kupující panu Vackovi v plné výši uhradit.

Pan Vacek se snaží všemožně ze svého klamavého jednání vykroutit, a tak vylhává, že
„„válčí“ pouze proti názorům , které popírají právo na osobní přesvědčení a jeho vyjadřování, že na duchovní stezce není třeba úsilí, že náš hmotný svět je božský včetně ega, že zlo neexistuje a podobně“. A přidává zcela zavádějící, ducha prostý argument: „Je toto opravdu osobní válka? Vedli spasitelé, mistři a světci jen osobní války, když odhalovali zlo? Všichni praví duchovní učitelé nás přesvědčují, že žijeme v nebožském, od Boha odpadlém stavu a že i my sami jsme od Boha poklesli. Jinými slovy učí, že náš svět je pln zla, protože platí: kde není Bůh, vědomé spojení s ním, není ani jeho dobro, ale zlo jako nedostatek dobra.“
Velcí duchovní učitelé rozhodně nehlásali takovýto primitivní dualismus, nýbrž učili o Jednotě, o Bohu všudypřítomném. Nestrašili účelově zlem, jak to dělá pan Vacek, který se takto snaží ke své osobě připoutat hledající, aby se na jejich úkor obohatil.

Pan Vacek by měl, chce-li někdy vyjít ze své nevědomosti, odstranit své vlastní vásany, jichž je pln a jež mu zabraňují opravdové sebereflexi a rozlišování čili vivéce. Měl by nejprve úspěšně svést „boj“ se svým vlastním nedobrým charakterem, zlem v sobě, a teprve pak, jistě toho nebude zapotřebí, mentorovat korektní čtenáře, jejichž stížnosti jsou naprosto oprávněné.

„Duchovní“ učitele typu Jiřího Vacka je záhodno dnes a denně reklamovat. Jak? Nejlépe přímo ve svém vlastním nitru intenzivní, vroucí prosbou o vnitřní vedení a pomoc.

úterý 13. května 2008

Pár pravých ješitů

Martin Pařík

Pan Vacek pro naše poučení napsal:

„Protože pár ješitů, jejichž ego neuneslo rozchod s námi jako svou pomstu, která jim měla pomoci zahojit poraněnou duchovní pýchu, rozpoutali proti nám nepřátelskou kampaň. Jejich význam je záměrně zveličený. Čím jsou bezvýznamnější, tím jsou hlučnější.“

Kdopak je ten párek ješitů? Máte jistě, pane Vacku, na mysli jeden Vám blízký manželský pár „mistrovských“ osob.



http://www.jirivacek-satguru.cz/fotoalbum/verejne-meditace/meditace-v-klubovne-duchovni-srdce#

Z nových omylů „mistra“ Vacka

Miloš Tomáš

Jiří Vacek zásadně účelově zaměňuje:

a) mistra v těle, tj. svou osobu, sebe – údajného duchovního mistra v těle (nejen za to, co z jeho osoby tryská či vyzařuje, příp. za jakéhosi Ducha v něm) - za nejvyššího mistra, tj. Boha,
b) nauku, tj. svou (!) nauku, za duchovní nauku vůbec,
c) společenství, tj. společenství duchovních lidí a duchovně hledajících vůbec, za společenství svých uctívačů.
Jinak by si nemohl účelově „přihřívat svou kaši“ tvrzením, že když odejde mistr v těle, zůstává nauka a společenství. Měl by tedy správně napsat, když odejde mistr v těle, zůstává jeho (!) nauka a společenství jeho (!) uctívačů. Duchovní principy, duchovní nauka jako taková, byly i před mistrem v těle (panem Vackem) a zůstává nezávisle na něm (i na jeho účelovém překrucování), zrovna tak společenství duchovně orientovaných lidí a hledajících.
Pan Vacek píše články a celé ediční řady o nejvyšší vivéce a mystice, a sám přitom jak vidno není schopen alespoň základního rozlišování.
Jiří Vacek má velikou potřebu udržet společenství svoje a dělá pro to, co dobře umí, co je mu vlastní. Lže a překrucuje. Opět a stále. Znovu a znovu pan Vacek lže. Proč? Aby tak balamutil „maličké“, kterým dělá (a aby jim mohl nadále dělat) spolu se svými bližními gurua, že? Tímto způsobem (ani skrytým žebráním o příspěvky a o úctu k provozovatelům jemu zasvěcených meditačních center, ba ani agresivním a zpupným počínáním jeho nejoddanějších) nevytáhne meditační klubovnu z finanční tísně ani svou „skupinu“ z morální šlamastiky.

Když Ježíš prohlásil, že „jsou-li dva, je on mezi nimi“, určitě to nevyřkl kvůli zachování (snad svého) společenství, ale aby sdělil, že je mezi nimi – s nimi – vnitřně. Že Bůh je přítomen, i pokud se vyskytuje jakákoli oddělenost.
Škoda že pan Vacek není dost duchovním člověkem (natož nějakým prý „pravým mistrem“, na kterého má potřebu si hrát), byl by k duchovním – nikoliv zevním – věcem otevřenější a chápavější. Skutečně mu v tom velmi brání jeho pýcha a nemorálnost.

středa 7. května 2008

Jak se chtěl pan Vacek stát hrdinou

Martin Pařík

Že prý pan Vacek za minulého režimu čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám a vyhazovům z práce, je čtenářům otloukáno o hlavu snad v každém díle jeho pamětí. Že údajně budoval a hlídal barikády za Pražského povstání v roce 1945, jsme tímto pánem rovněž obeznámeni z četných jeho textů. Že psal samizdaty se Státní bezpečností za zády, rovněž nesmlčel. Že své samizdaty ze strachu nepodepisoval, tím už se ovšem tolik nechlubí, stejně tak, že za totality volil komunisty a podával zlepšovací návrhy, aby pomohl vybudovat reálný socialismus.
Uvedené skutky se mu zdály zřejmě slabou kávou (Údajní nepřátelé pana Vacka prý jeho hrdinné počiny zlehčují.), a tak - aby získal na vážnosti - nasadil větší kalibr.
Podle jednoho z jeho nejnovějších vyjádření byl dokonce vězněn, z vidu nedokonavého lze usoudit, že opakovaně. Posuďte sami:

„Opět o tom píši pouze pro poučení. Přes 60 let v duchovním životě mě přesvědčilo, že někteří duchoborci jsou doslova všeho schopni. Hanit ty, co jim nezištně pomáhali nebo obhajovat vznešené ideály komunistů, kteří nás pronásledovali a zavírali a mnohého dalšího.“ viz
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/hledajici-prichazeji-a-odchazeji

Tato lakonická výpověď přímo vybízí k domýšlení událostí: Pan Vacek, byť uvádí množinu osob, jejímž je ovšem logickým prvkem, v pruhovaném mundúru na nádvoří pankrácké cely. Pana Vacka trápí větry ze špatné vězeňské stravy. Pan Vacek posílá ze své cely samizdaty ve formě motáků. Pan Vacek rýžákem šúruje vězeňskou chodbu, páchnoucí lyzolem. Pan Vacek nadzvedává kbelík („Nikdo nestaví své světlo pod kbelík.“) a údery světla tryskajícího z jeho mistrovské osoby vysvobozuje bachaře a spoluvězně z tenat nebožského světa.

Nyní zcela vážně: Nechť pan Vacek sdělí, kdy a kde byl zavírán!


Zdá se, že pan Vacek touží povýšit své legendární satguruovství o aspekt hrdinství nespravedlivě zavíraného režimního oponenta. Přání otcem myšlenky, třeba se toho kriminálu nakonec dočká, dělá pro to i s pomocí svých obdivovatelů opravdu hodně.