aneb o nesvobodě, příkazech a marketingových motivech jedné sekty
Miloš Tomáš
„Rezervace míst je nezbytně nutná“, zní přikázání z Vackova webu. To vezměte laskavě na vědomí, chcete-li strávit ve svátek 17. listopadu dopoledne ve společnosti Jiřího Vacka při cvičení vnitřní pránájámy. Já nezbytně nemusím, protože i když prý meditace Vackovy skupiny tzv. vnitřního náboženství jsou veřejné, mně byl správcem klubovny MKDS, kde se tzv. meditační maratón s již zmíněnou vnitřní pranajámou odehrává, vstup nedoporučen a pro jistotu byla okna do klubovny MKDS z jakýchsi důvodů opatřena bedněním, snad aby někdo z Vackových kritiků či oponentů jdoucích kolem neměl možnost nahlédnout dovnitř. Ačkoliv před tím vybízel na fóru „Jitřní země“ tentýž správce klubovny zájemce z řad veřejnosti k návštěvě. Příchozí však musel (nevím nakolik nezbytně nutně) vyplnit test či jakýsi dotazník.
Nyní jsou prý meditace veřejné. Dokonce se pravidelně pořádají celé meditační maratóny. Vstupné za meditaci 150 Kč (snížené 100 Kč) je normální vstupné. Přitom samotný „satguru“ Vacek vyzýval „přispívejte ze všech sil“ (rozumějme, kolik z naší peněženky můžeme vydat).
S rezervací míst to není zas tak jednoduché. Nesmí se např. zasednout místo vedle židle určené pro „satgurua“, protože ta je určena pro jeho manželku. Ale babo raď, jestli ta vpravo nebo ta vlevo, když „náš satguru“ má jenom jednu manželku. Na to jaksi Riesova „pravidla moštárny“ nepamatují. A potom – co kdyby náhodou přišli nedej bože manželé Krutinovi, že? Nač by si pak asi sedli? Stát celou dobu ve studené, provlhlé sklepní místnosti... z té představy je člověku zima. Ještěže občas přijde „satguru“, aby to ozářil a dbal na to, aby náhodou šakti a někdo z přítomných nezaspali. To by se mohlo na meditačním maratónu někomu klidně přihodit, ještě než vběhne do cíle.
A tak chcete-li se účastnit běhu s vnitřní pránájámou, rezervace míst je nezbytně nutná. Mohla by být nezbytná, ale není. A mohla by být jenom nutná. Ale to nestačí. Je zkrátka nezbytně nutná. Proč? No protože se dopoledního běhu účastní sám velký „satguru“ Vacek! No a co kdyby se náhodou klubovna nezaplnila, že?
Totiž kdyby lidé nepovažovali rezervaci za nezbytně nutnou, ale jen za nutnou (to je hrozné, že – nutit někoho do rezervování vstupenek), anebo pouze za nezbytnou, anebo ani to ne, tak by se mohlo stát, že by se na ně nedostala židle, anebo, že by krom nejbližších a nejoddanějších čélů nikdo nepřišel. A to by se při všeobecně známé amorálnosti Jiřího Vacka mohlo klidně stát. Což si právě „satguru“ Vacek nemůže dovolit. Nehledě na to, že při jeho neustálém přepočítávání vstupného na jeho a cizí pořady si „chudý důchodce“ a bývalý „dobře placený bankovní expert“ Jiří Vacek spočetl, že mu vstupné 150, eventuálně 100 Kč na osobu v našvihané sklepní klubovně MKDS vynese slušný podíl na zisku + prebendy.
Na meditaci, kde se účastní Jiří Vacek, je rezervace vstupenek nezbytně nutná. Ani nezbytná, ani nutná – je nezbytně nutná. A jaká má být ona rezervace v případě, když se meditace účastní „satguruova“ dcera s manželem – jejich účast na meditaci je avízována tučným písmem(!)...?
„Meditační promluvy“ pochybného všeználka Jiřího Krutiny sotvaco komu dají, když z nich podle Jiřího Vacka lidé odcházejí takoví, jací přišli (navíc jde-li o takové scestné plky, jako když píše o soucítění, pokoře či odevzdanosti – což není divu, když je mu význam těchto kategorií naprosto vzdálen). Podle samotného autora rozhodně ne krásní (v tom se podle něj Míla Tomášová sekla – anebo že by podle pana Krutiny byli lidé na setkání s Tomášovými oškliví a krásní byli jen na setkání s ním a s jeho tchánem Vackem? Buď tedy jsou lidé účastnící se všech duchovních akcí nehezcí („zlá, ošklivá ega“), anebo jen ti, co byli účastni na setkání s Tomášovými. Pan Krutina nám tedy rozhodně (krom omluvy) dluží vysvětlení. Ale seriózní, ne takové jako s tím bramborovým salátem z připáleného hrnce.
Od „stagurua“ Vacka vzešel příkaz pro účastníky jeho seminářů (vyhýbá se pojmu přednáška, neboť přednášky v souvislosti s působením Eduarda Tomáše bez skrupulí sprostým způsobem nejednou pohaněl), že je nutno zakoupit si a prostudovat jeho knihu. Pro účast na meditaci s ním zase člověk nesmí zasednout nějakou židli, bez dovolení otevřít okno atd. (vis Riesova „pravidla moštárny“, vydaná k meditacím s Jiřím Vackem) a nyní si musí „nezbytně nutně“ rezervovat
vstupenku. Opravdu prý nezbytně nutně.
Jiří Vacek by mohl do svého dalšího dílu pamětí zahrnout srovnání vstupného na meditace pořádané firmou Avatar (na kterou nesmiřitelně žárlí) a na meditace svoje. Porovnávání vstupného už dlouho tento „chudý důchodce“ (který údajně neustále čelil vyhazovům z práce, soudům, výslechům a domovním prohlídkám), bojovník proti komunismu a proti „vznešeným ideálům komunistů“, potom ale „dobře placený expert v bance“, kterému bylo dovoleno (??) s vědomím soudruhů z StB „napsat sto samizdatů“ (?), neprováděl.
pátek 14. listopadu 2008
středa 5. listopadu 2008
O důležitosti pokory dle Jiřího Krutiny
Alexandr Popov
Ve svém pojednání O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (30.10.2008 na JV-S) autor Jiří Krutina poskládal těžko uvěřitelný architektonický celek – jako základní východisko celého sdělení větu, jejímž obsahem není nic z toho, co je v ní (slovy) vyřčeno. Ona věta zní: Plně veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit (obrátit pozornost na samo vědomí sebe sama) v ryzím vědomí sebe sama, v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty.
Veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit... Copak se pozornost může uvědomit? Pozornost je funkcí vědomí, není to nic, co by mělo samostatnou schopnost konat (uvědomit se), požadujete od něj nemožné, pane Krutino! Lze ovšemže obrátit pozornost na sebe samu (tj. pozornost) a poznat se jako čisté vědomí, ale copak to poznává pozornost?! Ta je naopak stažena do vědomí a spolu s ní i dualita, kterou představuje.
...v ryzím vědomí sebe sama... Docela by mě zajímalo, co míníte oním „ryzím vědomím“, protože ani „vědomí“ není neodvislé, je tu „něco“, co má vědomí – samo bytí. Je-li si tudíž vědomí vědomo samo sebe, jak říkáte, je to podobná záměna, jako když chuť polévky se považuje za polévku samu.
...v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty. – No, tak to už je opravdu silné kafe! Ponechejme stranou existenci „principu uvědomovacího“, který se v narcistním opojení autora skládat myšlenky stává identickým s ryzím vědomím (!?), jakož i formu sdělení - smotaninu slov, pro J.Krutinu tak typickou (Copak Mahárši někdy chrlil a smotával pojmy jako blázen? Jistěže tak nečinil, protože věděl - narozdíl od J. K., který se snaží slovy opsat něco, co nezná). Věnujme se jen poslední kombinaci: totiž že je (světe div se!) „jediným vědomím jednoty“.
Bum! Právě jsme se dozvěděli další ohromující novinku: jednota má vědomí! Potažmo tedy dualita ho nemá (nebo má, to je fuk), trialita – je-li jaká – třeba taky a tak donekonečna. Jednota je v tomto hrubě materialistickém (dualistickém) chápání jevem, pojmem, jednou z mnoha věcí, se kterou se lze konfrontovat, a co já vím, co všechno si za tím zoufalý autor ještě představuje. A činí tak (= šíří zmatené představy) v souzvuku s názvem svého článku vytrvale, nikoliv však odevzdaně.
Nic dalšího už jsem ze zmíněného textu nečetl. Proč? Nebylo lze! Autor je lhář, ničemu z toho, co píše, nerozumí, bohapustě si vymýšlí a snaží se klamat své čtenáře a možná i sám sebe:
staví se za duchovního mistra, rovného Maháršimu (viz jeho předchozí „nenápadné“ poznámky typu „mám stejnou zkušenost jako Mahárši“ apod.) a dalším. To, že velikost těchto duchovních obrů spočívá v přesném opaku Krutinova chápání mistrovství (tedy ne v důležitosti, významnosti, obdivovatelnosti, prožívání a podobných egoistických nehoráznostech), naprosto netuší. A to je ještě výraz „opak“ k jeho schopnostem rozumět duchovnosti milosrdný – ve skutečnosti nejde o opak, ale o naprosto odlišný „model“, kde „zažívání a osobní velikost“ jednoduše nejsou, NEMOHOU být!
Nicméně jedno pozitivum poslední série Krutinových výplodů má: pokud se J. K. soustředí toliko na grafomanství tohoto druhu a nebude napadat lidi jiné zkušenosti, odpadne důvod věnovat mu jakoukoliv pozornost.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Ve svém pojednání O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (30.10.2008 na JV-S) autor Jiří Krutina poskládal těžko uvěřitelný architektonický celek – jako základní východisko celého sdělení větu, jejímž obsahem není nic z toho, co je v ní (slovy) vyřčeno. Ona věta zní: Plně veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit (obrátit pozornost na samo vědomí sebe sama) v ryzím vědomí sebe sama, v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty.
Veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit... Copak se pozornost může uvědomit? Pozornost je funkcí vědomí, není to nic, co by mělo samostatnou schopnost konat (uvědomit se), požadujete od něj nemožné, pane Krutino! Lze ovšemže obrátit pozornost na sebe samu (tj. pozornost) a poznat se jako čisté vědomí, ale copak to poznává pozornost?! Ta je naopak stažena do vědomí a spolu s ní i dualita, kterou představuje.
...v ryzím vědomí sebe sama... Docela by mě zajímalo, co míníte oním „ryzím vědomím“, protože ani „vědomí“ není neodvislé, je tu „něco“, co má vědomí – samo bytí. Je-li si tudíž vědomí vědomo samo sebe, jak říkáte, je to podobná záměna, jako když chuť polévky se považuje za polévku samu.
...v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty. – No, tak to už je opravdu silné kafe! Ponechejme stranou existenci „principu uvědomovacího“, který se v narcistním opojení autora skládat myšlenky stává identickým s ryzím vědomím (!?), jakož i formu sdělení - smotaninu slov, pro J.Krutinu tak typickou (Copak Mahárši někdy chrlil a smotával pojmy jako blázen? Jistěže tak nečinil, protože věděl - narozdíl od J. K., který se snaží slovy opsat něco, co nezná). Věnujme se jen poslední kombinaci: totiž že je (světe div se!) „jediným vědomím jednoty“.
Bum! Právě jsme se dozvěděli další ohromující novinku: jednota má vědomí! Potažmo tedy dualita ho nemá (nebo má, to je fuk), trialita – je-li jaká – třeba taky a tak donekonečna. Jednota je v tomto hrubě materialistickém (dualistickém) chápání jevem, pojmem, jednou z mnoha věcí, se kterou se lze konfrontovat, a co já vím, co všechno si za tím zoufalý autor ještě představuje. A činí tak (= šíří zmatené představy) v souzvuku s názvem svého článku vytrvale, nikoliv však odevzdaně.
Nic dalšího už jsem ze zmíněného textu nečetl. Proč? Nebylo lze! Autor je lhář, ničemu z toho, co píše, nerozumí, bohapustě si vymýšlí a snaží se klamat své čtenáře a možná i sám sebe:
staví se za duchovního mistra, rovného Maháršimu (viz jeho předchozí „nenápadné“ poznámky typu „mám stejnou zkušenost jako Mahárši“ apod.) a dalším. To, že velikost těchto duchovních obrů spočívá v přesném opaku Krutinova chápání mistrovství (tedy ne v důležitosti, významnosti, obdivovatelnosti, prožívání a podobných egoistických nehoráznostech), naprosto netuší. A to je ještě výraz „opak“ k jeho schopnostem rozumět duchovnosti milosrdný – ve skutečnosti nejde o opak, ale o naprosto odlišný „model“, kde „zažívání a osobní velikost“ jednoduše nejsou, NEMOHOU být!
Nicméně jedno pozitivum poslední série Krutinových výplodů má: pokud se J. K. soustředí toliko na grafomanství tohoto druhu a nebude napadat lidi jiné zkušenosti, odpadne důvod věnovat mu jakoukoliv pozornost.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
sobota 1. listopadu 2008
JIŘÍ KRUTINA - NELOGICKÉ BLÁBOLENÍ O POKOŘE
Miloš Tomáš
Autor článku O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (JV-SatGuru dne 30.10.2008) osvědčil nejednou svůj velký smysl pro nepokoru (tj. pýchu) a malý smysl pro humor, a tak není divu, že tomu, co jest pokora, vůbec nerozumí. Rovněž kdysi jeho tchán, pan Vacek, měl snahu nás poučovat o pokoře. Výsledek poučování na téma pokora u obou je bohužel stejně tristní.
Když píše o pokoře člověk, který sám je pokorný (nikoliv ten, kdo lže, uráží, pomlouvá, zcizuje, obchází zákony, nabádá své bližní proti někomu, podsouvá někomu něco, co ten druhý nikdy nevyřkl ani neučinil atd.), tak je to dobré čtení (viz.sv.Augustin, Benedikt, Bernard, Kempenský, Terezie nebo např. náš nedávno zesnulý pan profesor Jan Heller.) V opačném případě nikoliv. Proto jsme si také v případě diletantského článku pana Jiřího Vacka vůbec hodnotného čtení neužili. Spíš scestných, účelových a zavádějících tezí. Ne nepodobně je tomu u jeho nástupce Jiřího Krutiny. Inu, posuďte sami, jak nás pan Krutina, tento adept „kašmírského šivaismu“, ve svém novém, jinak dualistickém, článku poučuje:
„Bůh je pokora (pozor na to – Bůh je jen jeden a soucítění je podle téhož autora také Bůh – pozn. M.T.), ..... Proto pokora je nejdůležitější vlastností (jakoby Bůh byl vlastností – pozn. M.T.) k dosažení trvalého vysvobozeného stavu sahadža samádhi. Pěstováním pravé pokory trvale spočíváme (jaképak spočívání, když prý podle Jiřího Vacka jde o usilování – pozn. M.T.) ve svém pravém JÁ, jehož uvědomění dosahujeme působením milosti díky odevzdanosti ( odevzdanost podle Jiřího Vacka je oddanost dvounohému mistrovi – pozn. M.T.) a vytrvalé praxi átmavičáry..... Pokora je tedy nejvyšší siddhi.“
Komentář netřeba.
Autor článku O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (JV-SatGuru dne 30.10.2008) osvědčil nejednou svůj velký smysl pro nepokoru (tj. pýchu) a malý smysl pro humor, a tak není divu, že tomu, co jest pokora, vůbec nerozumí. Rovněž kdysi jeho tchán, pan Vacek, měl snahu nás poučovat o pokoře. Výsledek poučování na téma pokora u obou je bohužel stejně tristní.
Když píše o pokoře člověk, který sám je pokorný (nikoliv ten, kdo lže, uráží, pomlouvá, zcizuje, obchází zákony, nabádá své bližní proti někomu, podsouvá někomu něco, co ten druhý nikdy nevyřkl ani neučinil atd.), tak je to dobré čtení (viz.sv.Augustin, Benedikt, Bernard, Kempenský, Terezie nebo např. náš nedávno zesnulý pan profesor Jan Heller.) V opačném případě nikoliv. Proto jsme si také v případě diletantského článku pana Jiřího Vacka vůbec hodnotného čtení neužili. Spíš scestných, účelových a zavádějících tezí. Ne nepodobně je tomu u jeho nástupce Jiřího Krutiny. Inu, posuďte sami, jak nás pan Krutina, tento adept „kašmírského šivaismu“, ve svém novém, jinak dualistickém, článku poučuje:
„Bůh je pokora (pozor na to – Bůh je jen jeden a soucítění je podle téhož autora také Bůh – pozn. M.T.), ..... Proto pokora je nejdůležitější vlastností (jakoby Bůh byl vlastností – pozn. M.T.) k dosažení trvalého vysvobozeného stavu sahadža samádhi. Pěstováním pravé pokory trvale spočíváme (jaképak spočívání, když prý podle Jiřího Vacka jde o usilování – pozn. M.T.) ve svém pravém JÁ, jehož uvědomění dosahujeme působením milosti díky odevzdanosti ( odevzdanost podle Jiřího Vacka je oddanost dvounohému mistrovi – pozn. M.T.) a vytrvalé praxi átmavičáry..... Pokora je tedy nejvyšší siddhi.“
Komentář netřeba.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)