úterý 24. listopadu 2009

Jiří Vacek vychovává zaslepené, nemyslící čély

aneb medvědí služba Jaroslava Macháčka

Martin Pařík


Ano, pane Vacku, jste poznat po ovoci, podle vašich žáků neboli čélů, které demoralizujete, ohlupujete a využíváte na svoji obranu. Zároveň tím pod sebou podřezáváte větev - odhalujete se ve své nahotě, nevalné, nevábné.

Tentokráte jste povolal na svoji obranu (Přímo či nepřímo, to je jedno, minimálně na základě údajného výroku Rámakrišny, že „žák musí bránit svého mistra, nebo od něj s hanbou odejít“, jímž často manipulujete svými „maličkými“ neboli zfanatizovanými, zakomplexovanými, nemyslícími nohsledy. ) Jaroslava Macháčka, který se pokusil zachránit váš tlející kredit příspěvkem na vašem „satguruovském“ webu pod názvem
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/reakce-na-clanky-z-kv (23.11.09).

Svůj článek J. Macháček opírá o tuto „průkopnickou“ ideu:

„Škoda, že pan M. Tomáš (přes výši svého poznání, při kterém on může posuzovat výši jiných lidí) zapomněl na jednu z nejdůležitějších pouček, které se moc nezvýrazňují v duchovní literatuře (ale měla by se zviditelňovat), a to je ta, že když člověk mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě. Ať chceme nebo ne, posuzujeme okolí vždy podlé svého naučení (které jsme jen tak mimochodem nabyli do svých tří let života, pak už to jen rozvíjíme podle toho, kde a jak žijeme) a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládáme sami sebe. Nezávidím panu Tomášovi jeho pozici, nic méně prozřít (a napravit se) může nakonec každý, i ten největší lump (viz případ Máří Magdaleny). Když člověk ví, jak na to, je to vlastně jednoduché.“

Kdyby byl pan Macháček s to domýšlet věci, kdyby byl schopen normálně uvažovat, musel by přece vyvodit, že tato jím uváděná poučka, kterou se pokouší zpochybnit a degradovat argumentaci Miloše Tomáše, by musela mít všeobecnou platnost, tedy pokud je pravdivá, a vztahovat se stejně na Jiřího Vacka či Krutinu jakož i na Macháčka. Takže, je-li obecně pravdivá, bezezbytku platí tato tvrzení:

Jiří Vacek zradil jógu a nevěří tomu, co učí.
Jiří Vacek nevěří v Boha.
Jiří Vacek obdivuje komunismus, komunisty, možná se s nimi dokonce zapletl.

Takové a podobné závěry, jenom se jmény jiných osob, prezentuje Jiří Vacek ve svých knihách o druhých lidech. Podle pana Macháčka je tedy i Jiří Vacek determinován naučením, které nabyl do svých tří let života, pak už to jen rozvíjel podle toho, kde a jak žil. Jiří Vacek posuzuje okolí vždy podle svého naučení, a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládá sám sebe. Jiří Vacek podle pana Macháčka „když mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě“.

Jiří Vacek je autor, který téměř neustále píše o svém okolí, soustavně kritizuje, posuzuje, dehonestuje různé duchovní osobnosti, směry, hnutí, skupiny, firmy atd.

V případě Jiřího Vacka (potažmo Krutiny) dejme panu Macháčkovi zapravdu: Jiří Vacek (Krutina) posuzuje okolí vždy zkresleně.

středa 11. listopadu 2009

Jiří Vacek, sprostý lhář

Miloš Tomáš

Pominu stupidní, urážlivé, nijak nepodložené lživé ubohosti Jiřího Vacka, že prý chovám obdiv ke komunistům. To je opravdu scestné blouznění Vackovy choré mysli. Co se týče jeho pseudorecenze Drtikolovy knihy (mimochodem proč asi může vyjít až v dnešní době, na to Jiří Vacek nepomyslel?), dlužno konstatovat, že není schopen jediného normálního argumentu k věci. Mohl by on, který chodil poslušně ke komunistickým volbám a jako „dobrý soudruh“ podával pro blaho komunistické společnosti zlepšovací návrhy a byl znám příslušníkům StB, kteří mu umožnil napsat prý sto samizdatů, prokázat, že ke komunistům obdiv nechová? Před domovní prohlídkou prý unikl tím, že odjel na svou chatu. Tam by je určitě nenapadlo ho hledat... Jak hloupý argument, že? Prý unikl vězení... Tím, že se schoval na svou chatu? Každý čéla není snad tak hloupý. Oběť a odpůrce komunistů Jiří Vacek...? Achich ouvej. A že jsme ho nikdy nepotkali v žádné demonstraci. Kde se náš „odpůrce komunistů“ zrovna ukrýval? Jako disidenta jej při státních výročích také preventivně nezavírali... Na služebny StB, jak sám uvádí, chodil. Přitom psal v klidu svých „sto samizdatů“ (pokud některé z těch, co uvádí, skutečně napsal on – víme, že nejsou od něho podepsané a víme a dokonce se s tím setkáme i u Jiřího Vacka, že kdo lže, ten krade). Dokonce v té době (bylo to až potom, co prý statečně budoval barikády) prý, jak píše, „čelil neustálým výslechům, vyhazovům z práce, soudům a domovním prohlídkám“. Když se sprostý Jiří Vacek ve své sprostotami hemžící se literatuře ptal na to, „kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ a myslel tím konkrétního pana Dostála, který na rozdíl od něj ke komunistickým volbám nechodil a protikomunistických akcí se účastnil, měli jsme se ptát: „ Kdy na nás přijde pan Vacek se svými estébáky?“ Jistě by se nějací, na rozdíl od těch páně Dostálových, našli.

Spíš mne z Vackových lží upoutala tato: Vacek píše: „Dobře víte (Kdože to má dobře vědět? Snad ti, co k nim nechodili jako Jiří Vacek? Protože ti, co k nim chodili, vědí, že Vacek lže. Pozn. M.T. ), že Tomášovi na konec už s nikým nemeditovali...“ Opravdu zvláštní. Dokonce v Lucerně na setkáních s nimi se meditovalo. A meditovaly tam stovky, ba tisíce lidí. A přesto Jiří Vacek lže. Vacek lže, jako když R. Pettinger tiskne (Nebo jste, pane Pettingere, nikdy žádnou z jeho lží snad poslušně neotiskl? Nejednou to bylo prokázáno.). Žádný Vacek s nimi na konec nebyl. Já ano. Asi jako, když psal, že „Míla Tomášová umírala v krutých až nesnesitelných bolestech“ Opravdu sprosté, hanebné lži. Takové jsou jeho paměti. Hanebné sprostoty sprostého člověka, ubohého sprostého lháře, jímž Jiří Vacek je.