Duchovní neschopnost Jiřího Vacka aneb kde je srdce?

Miloš Tomáš

Duchovní neschopnost Jiřího Vacka spočívá v jeho zajetí dualismem. Dualistickým chápáním. Proč není Jiří Vacek schopen nazřít základní a zejména hlubší duchovní pravdy, je zřejmé - pro svou pýchu a široce amorální jednání. Ponechme však stranou jeho darebáctví a věnujme se pouze jeho názorům na duchovní otázky.

Co pro nás má tento "mistr" ze své duchovní výše? Je toho spousta. Např. když má tento samozvaný "satguru" vysvětlit výrok Mistra Eckharta "vzdání se boha pro boha", sdělí žadateli, že prý jde o bonmot...! Tápání v hlubších duchovních otázkách a neschopnost je pochopit u Jiřího Vacka již léta věcně dokládá účelové zkreslování Maháršiho učení - před nedlouhým časem zde bylo podáno mnoho příkladů (jistě ne z pera Jiřího Vacka a členů jeho sekty, nýbrž od střízlivých, Vackem dehonestovaných a kritizovaných lidí).

Jestliže hodlají Jiří Vacek a jeho společníci provádět átmavičáru a usilovat i v samotném cíli duchovní cesty, tak proč káží o nějaké odevzdanosti. Proč pan Krutina káže o odevzdanosti, když zcela jasně neví, co to je? Zrovna tak proč káže o nějaké jednotě, když zjevně neví, o co jde? Neustále pro něj platí jasné rozlišení mezi Bohem a egem? Buď je ego, nebo Bůh, jiná varianta neexistuje, poučuje nás pan Krutina. Ego nasáklé zlem... No, jistě, Bůh by asi nasáklý zlem byl stěží. Mají to těžké pánové ve svých konstrukcích.

Ve svých pamětech nás od počátku do konce Jiří Vacek přesvědčuje, že nedělá átmavičáru, ale lókavičáru. Skutečně káže vodu, a pije víno. Ale co je tedy podle pánů Vacka a Krutiny jednota a odevzdanost? Mluví o pokoře, a shledáme se u nich jen a jen s opakem, tj. s pýchou. Pýcha je produktem ega. V jistém období jsme mohli od Jiřího Vacka číst, jak je působení šakti v jeho okolí silné. "Působení šakti v mé blízkosti je obzvlášť silné," pochvaluje si ve svých pamětech, ve kterých rovněž vzpomíná, jak byl "udělán mistrem". Nedávno se opět Jiří Vacek přirovnal k Ježíši, když na upomínku, že si nevidí do úst, reagoval slovy, že je to prý, jako kdyby ten dotyčný řekl, že si do úst nevidí Ježíš. Jestliže cesta pokory podle pana Krutiny vede do jednoty (mimochodem zde má pan Krutina pravdu, i když ve skutečnosti ani jedno, ani druhé v podstatě nezná, ani o to ve skutečnosti zřejmě nestojí), pak oni dva pánové do jednoty nedojdou nikdy.

A kde že je srdce? Ano, máme na mysli duchovní srdce. Ano (oproti fyzickému srdci) mírně vpravo v hrudi, kam se při meditaci soustředíme, lépe řečeno do vlastního nitra, tj. centra bytosti. Ano, z jistého pohledu je srdce všude... Copak ale pro Jiřího Vacka je nějaká všudypřítomnost? Nezajímá ho ve skutečnosti a neví, co je to, a nikdy nic takového nepoznal. Nemohl nic takového poznat. Věcných důkazu o jeho amorálnosti, scestnosti jeho dualistických názorů apod. je nepřeberné množství.

Je přece buďto ego, nebo Bůh, jak nás pánové poučili. Prý pouze tyto dvě varianty. Nuže tedy: Bohem Jiří Vacek rozhodně není ani za mák. A tak si každý může ze dvou výše uvedených variant, z nichž jedna je předem vyloučena, vybrat.

Jak si Jiří Vacek nevidí do úst

Autor Jiří Vacek
Komentář KV

Pan Vacek, jak je jeho zvykem, koulí tu svou nauku, jak se mu to zrovna hodí. Když se jedná o jeho osobu, dožaduje se soucítění. Když by se však sám měl angažovat ve prospěch druhých (ponechme stranou jeho lukrativní meditační semináře, tam jde zjevně o jeho rodinný byznys), není to pro něj nejpřednější povinnost, prostě je to karma těch druhých, byť trpících, do které mu nic není. Normální člověk by se aspoň zastyděl, kdyby vyšly takové protichůdné postoje najevo. Sotva to lze očekávat od sebestředného "satgurua".



„Divím se, že ani nikdo z přátel, ač to samozřejmě není jejich povinnost, se údržby schodů neujal. Všichni přitom věděli, jak obtížné pro mé staré tělo jsou. Opět ta láska k bližním nějak zaspala. Každý o ní mluví, vzdychá a básní, ale vzít koště a škrabku do ruky a tak pomoci bližním – to přece není láska.“
http://www.satguru.estranky.cz/clanky/aktuality/novy-rok-2011.html

x

„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Jiří Vacek - Rady na cestu, str. 236 - 237)