čtvrtek 2. června 2011

J. Vacek - vůdce sekty, nikoli duchovní člověk

redakce

Pan Vacek volá po věcné diskusi, zároveň však demonstruje, že jí není schopen. Nedokáže korektně číst ani chápat argumenty protistrany. Dalším důkazem budiž jeho reakce http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/ad-kv--redakce----kladec-pojmu-----24.-5.-2011.html na předchozí příspěvek redakce KV.

V článku redakce KV je uvedeno: "Nezdráhá se (rozuměj Jiří Krutina) přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou."

Pan Vacek si toto sdělení interpretuje následovně:

"A co nám redakce sděluje? „Paní Knápková je všeobecně respektovanou duchovní veličinou.“ Pravda je, že o A.Knápkové nikdo nic neví: nastoupila vůbec duchovní stezku? Pokud praktikuje, co praktikuje, s jakými výsledky?" atd. atd.

Typický příklad toho, jak Vacek (potažmo J. Krutina a další) nakládá s fakty, resp. jak je překrucuje. Na základě špatně pochopeného výroku, ať úmyslně či z nedostatku elementárního důvtipu, vyvodí nepravdivý závěr, dezinterpretaci - "Paní Knápková je všeobecně respektovanou duchovní veličinou". Nikdo to nenapsal, nikdo to netvrdí, pouze pan Vacek. A tuto vylhanou tezi dále pan Vacek rozvíjí ad absurdum. Je to jeden z mnoha případů jeho demagogie.

Duchovní člověk by se takové nehoráznosti jistě nedopustil, vůdce sekty ano. Známe takové případy vůdců sekt i národů (mnozí z nich byli větší grafomanové než Vacek a Krutina) a jejich nekritických, fanatických stoupenců, kteří jim uvěřili každou lež, byť sebeobludnější.

Á propos, dosud nám pan Vacek nevysvětlil, proč ošidil majitele práv na dílo Fr. Drtikola o zákonný honorář za komerční užití jeho obrazu na obálkách 16 svých knih. A proč Drtikolův obraz vlastně užil za účelem hospodářského výsledku, když o něm soustavně píše s takovým despektem a pohrdáním. Proč otiskl obraz kovaného komunisty, který podle Vacka nemohl být duchovně na výši, do své ediční řady Nejvyšší jóga a mystika. Proč, pane Vacku?

úterý 24. května 2011

Kladeč pojmů

redakce

Již jsme si zvykli, že Jiří Krutina, Vackův epigon a nástupce, klade a vrství bezobsažné propletence pojmů na oltář své sekty jako namyšlený, emočně plochý potentát věnce k pomníkům padlých. Nezdráhá se přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou, jejíž hluboké zamyšlení není s to kvůli své pýše a citové plochosti pochopit, natož přijmout. A tak mu nezbývá než je zavrhnout. Co nemůže pozřít sám, alespoň znečistí, aby i případní vnímavější, soudnější nemohli takové sousto ani ochutnat. Aspoň v to doufá. Místo zavrženého výkladu zmíněné paní, třebaže věrohodného, autentického, nabízí prales jalového pojmosloví a jak pravil pan John, kojí se nadějí, že z nepřehledných vrstev slov z duchovní oblasti problikne světélko pravdy. Opak je pravdou. Čiší z nich nepochopení, sebestřednost, faleš, rozvětvená, těkavá mysl, prostá jemnosti a citu.

pátek 6. května 2011

Kdo jsou maličcí - ti praví i ti oklamaní Jiřím Vackem

Martin Pařík


Jedním z pilířů demagogické propagandy Jiřího Vacka je proklamovaná ochrana tzv. maličkých neboli příslušníků jeho sekty. Odvolávaje se na novozákonní zmínky o „maličkých“, staví se do role ochránce svých stoupenců, snad aby nebyli kýmsi pohoršováni. Jak má ve zvyku, připodobňuje se Ježíši.

Kdo ovšem byli ti maličcí Kristovi? Podle evangelisty děti. Ve své podstatě ti opravdoví, chudí duchem, tiší, milosrdní, čistého srdce, pokojní. Takoví jen tak nenaletí podvodným, zištným, samozvaným guruům a satguruům, nemusí se bát svůdců, neboť jejich čistá, pokorná srdce jsou zahalena v Boží ochraně.

Čím větší, pyšnější ego, čím zakalenější rozum, tím je Boží ochrana prostupnější a nepraví guruové větří kořist. Tehdy mohou někteří „maličcí“ propadnout sítem vnitřní ochrany, podlehnout svým tendencím a vlažnosti zájmu o poznání Pravdy. Zamění Boha jediného za jeho více či méně věrohodnou personifikaci. Podle míry závislostí jsou tyto duše přitahovány do sfér vlivu různých učitelů - od poctivých až po pokleslé. Jen neradi je pak ti horší, samozvaní pseudoguruové, propouštějí ze svého hájemství. Hřímají, vydírají, vyhrožují. Vylhávají, že vše, co jejich ovečky mají, získaly výlučně od svých vůdců a není, čím by jejich „učení“ mohli zaplatit, takže by měli držet ústa a krok a projevovat svou vděčnost hlavně materiálními statky a abychom nezapomněli - aktivní účastí na ochraně mistra. Ten může fungovat a funguje jen díky nim, z jejich „krve“, což však tito „maličcí“, ve skutečnosti zatuhlá ega, netuší. Jak patrno, existuje zásadní rozdíl mezi biblickými opravdovými „maličkými“ a uťápnutými, nekritickými obdivovateli Jiřího Vacka či Krutiny.

Nic však není až tak temné a ztracené, Boží milost vane všude, prostupuje vším a čeká jen na přijetí. Dei gratias. Hodně štěstí, vy všichni maličcí!

čtvrtek 28. dubna 2011

Jiří Vacek dehonestuje mistry i tím, že se k nim přirovnává

Martin Pařík


„Učím totéž co všichni opravdoví mistři – Buddha, Ježíš, Ramana Maharši aj.“ Kdo kritizuje mne, kritizuje Ježíše, Buddhu, Maharšiho aj.“ Zatímco pan Vacek chrlí své kritické a dehonestující výpady mnoha směry (Drtikol, Tomášovi, dr. Halík, dr. Vojtíšek, J. Kočí, katolíci, Němci, Avatar, Púndža, Krishnamurti atd.), běda, když je podroben kritickým slovům sám. To se divoce zpěčuje, vyhrožuje zlou karmou, zastrašuje tezí, že posuzovatel se v podstatě dopouští kritiky zmíněných opravdových mistrů. Jak obludná, absurdní konstrukce!

Ve svých knihách a na webových stránkách Jiří Vacek – Satguru pan Vacek nesčíslněkrát odhalil o sobě pravdu, kterou stránky KV jenom zrcadlí a připomínají. Totiž, že Jiří Vacek nejenže není žádným duchovním mistrem, natož satguruem, ale že není ani opravdovým duchovním člověkem. Jeho pýcha, zištnost, sebestřednost, nechápavost, povrchnost, zášť, podvodná jednání, povýšenost, žárlivost, sobectví, sektářství, manipulace, proklamování shody své kvazi mystické ideologie s ryzími naukami skutečných mistrů atd. jsou do nebe volající. Tyto mravní nekvality, svědčící o vybujelém, tuhém egu, markantně vystupují z mnoha jeho písemných i ústních projevů. Marná sláva. I Míla Tomášová - kterou snad kdysi považoval za svoji duchovní učitelku, aby ji později dehonestoval, ba zapřel (že by spíš paralela s Jidášem?), nehlásí se k ní již - jasně charakterizovala Vackovo nedosažení a morální pokleslost ve své knize Vnitřní pramen v kapitole O meditaci:

„…Ostatně, jak je jeho zvykem (rozuměj Jiřího Vacka), v každé své knize stále proti někomu ,bojuje‘, někdo se mu nelíbí… kdyby se neužíral v duchu těmi myšlenkami, které má a z nichž píše.... Připomínám tedy jedno přísloví: ,Potrefená husa nejvíc kejhá, labuť z ní však neuděláš.‘ A dodávám: ,Pomluvami Lucernu nenaplníš, spíše lidi odradíš.‘

Takových, pane Vacku, co se považují za Napoleony, Ježíše atd., jsou plné ústavy. Demagogickými a sofistickými myšlenkovými pochody, v nichž vyvozujete totožnost své osoby s velikány ducha, nabíráte směr nikoli k Bohu, ale (spolu se svým hraničně patologicky emočně plochým zetěm, jak zní posudek soudního znalce) do oněch zařízení, v nichž léčí mj. i tyto chorobné identifikace.

Když to shrnu: Kdokoli kritizuje scestné postoje a nemravnost Jiřího Vacka, kritizuje právě jen egoistické projevy Jiřího Vacka. A to je naprosto v pořádku.

čtvrtek 21. dubna 2011

Panu Vackovi a dalším tazatelům

Alena Knápková

Ego samotné nemůže být rozpuštěno, rozpouštěn je pouze uzel srdce, tvořený vásánami, s kterými se ego spojuje a ztotožňuje, a jež jsou příčinami nevědomosti a zapomnění Boha a z toho plynoucího lidského konání v rozporu s Boží vůlí. Rozpouštění těchto obalů ega se děje skrze jeho Božskou podstatu, která je v každém jedinci. Jinak by k němu ani nemohlo docházet. Pokud jsou vásány rozpuštěny, tělo oživeno a uzel srdce rozvázán, zbývá ego, které nic nechce, nic nemá a nic neví, jak pravil jeden Mistr. Rozpouštěním vásán ještě nedochází k mystické smrti ega, to jste na omylu, pane Vacku, pouze k jeho očistě. Ego samotné totiž nemůže být rozpuštěno, ale jedině spaseno!!! Až to je mystická smrt, tehdy lidské ego umírá se Spasitelem...

„Pravda je stav bez ega“ – nám říkají Mistři a je to tak. Ale co je ta Pravda? Je něco, co by v ní mělo být? Kdo by ji měl poznávat, kdo usilovat? Jistě ten, kdo Pravdu poznal, bude souhlasit, že v ní vše a tedy i svět mizí a i Ježíš na tuto otázku odpověděl mlčením. Pokud tedy existuje svět, je tu i ego, a to i u osvobozených. Toto ego je ale již zakotveno v Pravdě a je s ní v souladu, je Jednotou, neprosazuje se, nic nemá, nic neuchopuje a nelpí, je čisté a svobodné.

S Maharšiho výrokem, že átmavičára je cesta od začátku až do konce, plně souhlasím, protože na tom konci již není, kdo by se ptal. Nesouhlasím však s Vaším výrokem vydávaným za Maharšiho, že usilovat se má od začátku až do konce, protože tam usilující zůstává. Toť velký rozdíl. Usilování musí vyústit v odevzdání a odevzdání je neúsilí, jak správně říkal Púndža a další Mistři.

pondělí 18. dubna 2011

Dopis redakci

Milí přátelé, posílám mnoho pozdravů tímto způsobem i proto, že se nevidíme příliš často. A hlavně, uvědomuji si, že jsem Vám nikdy pořádně nepoděkoval za to, že jste mi před lety umožnili psát na Vašem blogu.

Po letech koukám, že se situace příliš nezměnila. V různě intenzivních vlnách jste prohlašováni za nepřátele jógy, Boha, Bhagavána Šrí Ramany Maháršiho a všech pravých mistrů, za příznivce komunismu a totalitního myšlení, za lháře, pomlouvače, materialisty, kterým jde pouze o zisk, hulváty, nepřátele úsilí atd. atd.

Vím, jak to může být nepříjemné, ale podobná posouzení vypovídají hlavně o posuzovateli. Tam, kde je - já a ti druzí, já mám pravdu, já a moji nepřátelé, konkurence na duchovním poli, moje učení, značka naší školy, lidé neumějí správně myslet = já umím správně myslet, já poznám literu od ducha, já jsem mistr a vy jste ega, já mohu kritizovat, ale ostatní nemohou kritizovat mě a pokud, tak vlastně kritizují Boha…, já, já, já a ti ostatní - tam je určitě přítomná upřímná a vytrvalá a silná snaha, určité pochopení, určité duchovní zkušenosti, mnoho zásluh (i nezásluh) pro já, ale pořád já.

Já, které se vymezuje, oddělené já, já bojující, já nedoceněné, fňukající, povyšující se, já usilující, já bohorovné, já poměřující, posuzující, já bránící se, já jistě nějakým způsobem moudré a plné zkušeností, ale pořád já.

Víte, je skvělé, být z toho všeho venku a je mi jasné, že množství slušných lidí, kteří chápou a rozeznávají pravý stav věcí, se veřejně vyjadřovat nechce. Buď proto, že nechtějí být smeteni těmi vlnami, které obrana takového „já“ nezbytně vyvolává – každý na to nemá žaludek a ani nervy a ani sílu být okamžitě veřejně odepsán jako povýšenec, ego, nepřítel jógy apod., je to samo o sobě velmi nechutné – nebo proto, že neustálé vysvětlování a obrana proti oněm vlnám, je vyčerpávající, náročná a v posledku vlastně zbytečná. Jak se bránit proti něčemu, co neexistuje a pokud, tak jako chiméra v myslích několika hledajících, kteří propadli pocitu pravdovlastnické výlučnosti? Nicméně rozumím, proč to, byť už jen sporadicky, děláte. Také jsem to dělal.

Přesto nebo právě proto Vám chci poděkovat za tu možnost, kterou jste mi dali zveřejňováním článků v minulých letech.

Dan Moravec

úterý 12. dubna 2011

Kdepak satguru

Alena Knápková

Pan Vacek ve svém článku „Moc kritizuji“ uvádí, že nekritizuje osoby, ale jejich výroky, jejich učení, které se neshoduje s duchovními pravdami a stále se velmi diví, proč je sám za některé výroky kritizován. Odpověď je jednoduchá – protože nedosáhl takové duchovní hloubky, aby k tomu byl kompetentní a jeho kritika tak byla oprávněná. Ona by pak totiž nebyla žádná, mám na mysli zejména kritiku vůči manželům Tomášovým, ale i jiným.

Jeho poznání není hluboké, jak se domnívá, proto je se skutečnými duchovními autoritami neustále v rozporu. Je tak nesebekritický, že si tuto skutečnost neúplného poznání není vůbec schopen připustit, a tak se můžeme dočíst, že kdo ho kritizuje, kritizuje samotného Ježíše nebo Mahárišiho a je mu vyhrožováno duchovním úpadkem a podobnými nesmysly. Jaká pýcha!

Ano, se vší zodpovědností rovněž tvrdím a plně souhlasím, že ego je Božské podstaty –kdyby nebylo, jak by byl možný návrat k Bohu, z kterého je vyzářeno? Ego může být i čisté, odevzdané Boží vůli, jak tomu je a bylo u skutečných duchovních mistrů. Také nikdo nikdy neřekl – a je Vám to snad už opakováno posté (kéž byste to už uslyšel), že usilovat na duchovní cestě se nemá. Usilovat se nemá až ve vrcholné fázi meditace, soustředění, pak to usilování a ten kdo usiluje vadí příchodu Boha a jeho milosti, kterou jsou nečistoty ega rozpouštěny. Tehdy je třeba se odevzdat a tedy přestat usilovat, jinak s tím Bohem stále zápolíte...

A je mi opravdu jedno, co podle Vás řekl Maháriši o usilování do konce.. to Vy jste to jen nepochopil, nevíte, kdy nastává ten konec, kdy člověk musí ustoupit a sklonit se před Bohem. Nevíte to, protože Vám chybí pokora. Důsledkem Vaší pýchy je nesprávné rozlišování, především vlastních egoistických sklonů – nečistých.

Kdepak satguru, pane Vacku, to opravdu ještě ne.