DOMEČEK Z FALEŠNÝCH KARET JIŘÍHO VACKA

Jelikož pan Vacek stále tvrdí, že Kauza Jiří Vacek podává lživé informace a nepřináší žádné důkazy o jeho nekalé činnosti a amorálním jednání, uvádíme, jak jsme dříve slíbili, zásadní příspěvek představitelů nakladatelství Avatar, který usvědčuje pana Vacka ze lží a nelegálního jednání v otázce autorských práv.
Redakce


K článku pana Vacka O autorských právech z
15.05.2007

Miloš Tomáš a Martin Pařík
Nakladatelství Avatar



(kurzívou Jiří Vacek)
Ze současných projevů pana Paříka a spol je cítit jen nepřátelství, nenávist a závist spolu se záměrem co nejvíc nám uškodit a nic víc. Opustily již i tu slabou přetvářku duchovnosti, a zabývají se jen penězi a ziskem neboli pustý materialismus. O nic jiného nejde než urvat co nejvíc pro sebe na úkor druhých a ty zničit. To je jejich cíl a nikoliv šířit hodnotnou duchovní literaturu.
Za tímto účelem se naši nepřátelé neváhají spojovat i s těmi, kteří jógu a mystiku potírají, jako je evangelický farář Vojtíšek se svou Společností na potírání sekt i s představiteli katolicismu. Využívají proti nám i komunistické lži. Členy strany oslavují včetně jejich „vznešených ideálů“ a pro oběti komunistického útlaku mají jen nadávky zbabělců, protože se nenechali zavřít. Nevadí jim ani sprostota Aura ani vyhrožování „kolegy z ministerstva vnitra“ pana Dostála. To vše a mnohé další podle nich světí jejich účel: zničit konkurenci. Jediné čeho dosáhnou je, že zničí sami sebe. Spáchané zlo se obrátí proti nim.

(tučně Avatar)
Své subjektivní pocity a dohady pan Vacek prezentuje jako objektivní fakta. Chybí jakýkoliv důkaz. Důkazem usvědčujícím jej ze lhaní je naopak verifikovatelná skutečnost, že Avatar hodnotnou duchovní literaturu šíří a že nikoho neničí a ani ničit nemůže. A jak může být údajný duchovní mistr, za něhož se pan Vacek nepokrytě prohlašuje (byť o sobě píše v plurálu, např. "my", "nás"), zničen?
Pan doktor Vojtíšek je velmi tolerantní člověk, není známo, že by jógu, mystiku či sekty potíral, naopak jakožto seriózní badatel je zkoumá a studuje a své závěry prezentuje korektně a nepřeceňuje je.
Pan Vacek dále neuvedl, kdo a jak oslavuje členy strany, tím méně konkretizoval, jakým způsobem jeho nepřátelé „oslavují vznešené ideály komunistů“. Jednoduše proto, že si to vymyslel.


K tomu účelu, zničit nás, vytáhli otázku autorských práv.
Tak tady jsou holá fakta, která mluví sama za sebe. Knížku „V srdci skutečnosti“ vydal Avatar bez vědomí i souhlasu Ramanašramu, jak snadno zjistíme, když do ní nahlédneme. Porušil tím autorská práva ášramu i naše, které jsme měli. Porušení zejména spočívá v otištění dvou celých děl Mahárišiho: „Čtyřicet slok o jsoucím“ a „Třicet slok“.

Třebaže dle vyjádření právníka znalého autorskoprávní problematiky nebylo třeba na toto dílo smlouvy, neboť šlo o autorské dílo J. Navrátila o Maharšim doplněné citacemi, Avatar si přesto zajistil v Ramanášramu písemné svolení - máme je k dispozici. Je pravdou, že jsme v knize neuvedli copyright Ramanášram - to proto, že se jednalo o autorské dílo Jiřího Navrátila (jak již bylo uvedeno). Dále je prokazatelnou nepravdou, že tam jsou otištěná celá dvě díla, jak píše Vacek výše, nýbrž pouze část, i když převážná - některé verše byly právě kvůli vyhovění zákonu vypuštěny (viz. sumarizace níže).


Z přátelství k Tomášovým jsme na toto porušení našich práv, které nás poškodilo, nereagovali. Ještě než Avatar tuto knihu vydal, vážně s námi jednal o tom, že vydá překlad můj a ne Navrátilův. Pak najednou bez jakékoliv informace, jednání přerušil. Nezávisle na nich jsem se dozvěděl, že již propagují vydání překladu J. Navrátila. Tehdy jsem jejich jednání považoval za pouhou neslušnost. Dnes jsem chytřejší - avataři chtěli docílit zdržení našeho vydání, aby nás na trhu předběhli, což se jim také podařilo.

Avatar měl od počátku zájem prioritně vydat velmi kvalitní samizdatovou práci Jiřího Navrátila. Ježto v podobě, v jaké samizdat existoval, nemohl kvůli rozsáhlejším přeloženým pasážím vyjít, byl pan Navrátil nucen své dílo přepracovat a přeložené části zredukovat, aby dílo nemuselo podléhat autorskoprávní ochraně. Z tohoto důvodu byly též vyjmuty některé verše z Vackem jmenovaných sbírek. Avatar vlastně vydal okleštěný a upravený starý samizdat pana Navrátila. ( Kompletní samizdaty pana Navrátila, nově přepracované a doplněné, vyšly nedávno pod názvy Učení a Poselství.) Přesto, znovu zdůrazňujeme, hlavně kvůli vyhrožujícímu panu Vackovi jsme zažádali Ramanášram o svolení a požehnání vydat tuto publikaci a toto svolení jsme písemně obdrželi a máme archivované.


Pak Avatar za námi přišel s prosbou, ať v rámci našich smluv s Ramanašramem umožníme, aby vydal knihu „Šrí Ramana Maháriši, život velkého mudrce z Arunáčaly v obrazech“. Prosbě jsme vyhověli. Ač nebylo zevně vzato v našem zájmu, chtěli jsme, aby se tato kniha dostala do rukou uctívatelům mistra. Licenci jsme Avataru pro dobro věci poskytli zdarma. Avatar za ni nic nezaplatil.

Zde pan Vacek opět hrubě zkresluje skutečnost. Pravda je taková, že by Jiří Vacek tuto knihu sám nevydal, protože jde o značně nákladnou záležitost. Kdyby měl zájem ji vydat, nepochybně by ji vydal na vlastní náklady. On sám za práva na ni Ramanášramu v té době podle všeho neplatil, takže by bylo hodně amorální chtít po Avataru peníze, když sám tuto knihu neměl zájem vydat. Ke cti mu může snad být, že prostě neblokoval její vydání.


Pouze jsme žádali rabat vyšší o 3% z ceny knihy než nám běžně dávali. Při ceně knihy tuším 320 Kč, „sleva“ dělala 9,6 Kč. Po odběru asi 20 knih nám Avatar sdělil, že nám již žádné další knihy nedodá. Prostě nás podvedl. Využil naši důvěřivost. Licence jej přišla bez jejího zaplacení, ale pouze na uvedené slevě, na celých 192 Kč. Kolik asi vydělal při výši ceny knihy, je zřejmé. My jsme z toho, zevně vzato, měli jen újmu, která se projevila menším odbytem našich knih. Český trh duchovní literatury není příliš velký. Ramanašram od Avataru také nic nedostal.

Jde opět o nakupení hrubých lží – Vackovi byl poskytnut rabat nikoli o 3, ale o 4% vyšší, takže navýšení slevy činilo u jedné knihy 12,80 Kč, nikoli 9,60 Kč. Vacek neodebral „asi“ 20 knih, ale minimálně dle účetních dokladů 114 ks. (velmi nesatguruovský odhad) Kniha se prodávala několik let – od roku 1997 do roku 2001 - a Vacek si po prvotních dvou odběrech po 30 ks průběžně odebíral po několika málo kusech, aby neriskoval a neležely mu v tom peníze - byl eufemisticky řečeno velmi opatrný. Po několika letech, když byla kniha téměř vyprodána a my jsme měli skladem několik kusů, přišel pan Vacek, že chce další, které jsme mu již nedali, protože jsme je uchovávali pro potřeby našeho zasilatelství. Tato kniha stála pouze 320 Kč - což je na velkoformátovou celobarevnou publikaci na křídovém papíře opravdu málo a pan Vacek jaksi opomněl do nákladové ceny zakalkulovat cenu tiskárny, grafické úpravy a sazby, což tvořilo podstatnou část z jím uvedené cifry. Dále Vacek srovnává nesrovnatelné - my jsme Ramanášram nepodvedli - Vacek nám udělil písemnou sublicenci. Jeho spekulace, že měl nějakou újmu kvůli této knize je absurdní. Dlužno připomenout Vackem prosazované nerovné podmínky při vzájemném obchodu mezi ním a Avatarem – zatímco Avatar jakožto plátce DPH mu poskytoval na své knihy rabat 27%, pan Vacek, s výjimkou krátké doby na konci spolupráce, Avataru za své tituly poskytoval jakožto neplátce DPH 28%, což je po odvodu DPH něco málo přes 23%. Nutno dodat, že v knižní branži platí nepsaný zákon, že neplátce DPH poskytuje plátci DPH rabat navýšený o oněch 5%, což pan Vacek odmítal pochopit a trval na svém, a tak Avatar po čase rezignoval na svůj oprávněný požadavek rovného obchodování, a to v zájmu nezhoršování vztahů .


Před více lety se vyprodalo naše vydání „Mahárišiho evangelia“. Když jsme chtěli pro uctívatele Mahárišiho tuto krásnou knížečku znovu vydat, někdo nás v ášramu pomluvil a vydání znemožnil. K tomuto anonymnímu udání se doposud nikdo neměl odvahu přihlásit. To přece není zbabělost. Kdo to mohl být, komu prospělo, je zřejmé. Na podzim roku 2006 nám Avatar dopisem oznámil, že na knihu získal výhradní právo a pokud budeme nabízet jeho xeroxové kopie, tak nás bude žalovat. Něco jako vděčnost Avataru neexistuje. Že kniha uctívatelům Mahárišiho chybí, je jim jedno. To je nezajímá.

Zde pan Vacek přiznává, že mu skončila platnost smlouvy na Maharšiho evangelium před delší dobou, přesto dál prodával nelegálně jeho xerokopie. Teď už pro jistotu píše "někdo" (Někdo nás v ášramu pomluvil). Že někdo údajně pomluvil pana Vacka v Ramanášramu je dohad pana Vacka. Kdo seznámil vedení Ramanášramu s dezinterpretací učení Maharšiho panem Vackem vůbec zřejmé není. Čemu to prospělo je naopak víc než zřejmé – kvalitní, kvalifikované prezentaci Maharšiho učení. Dříve Vacek obviňoval z pomluv u vedení ášramu přímo Avatar. Avatar nemá důvodu být panu Vackovi za cokoliv vděčný, naopak má „tisíc“ důvodů bránit se jeho lžím a dehonestacím. Skuteční Maharšiho uctívatelé nemají důvod si stěžovat, neboť kniha se jim do rukou dostala včas a v rámci smluvního závazku Avataru. Pakliže má na mysli uctívatele typu pana Filipa Blažka, který její vydání předjímá takto „Jak říkám, Mahariši by o vás neopřel ani kolo, protože se sám zasazoval o to,aby jeho učení vycházelo v co nejlevnějších a nejdostupnějších knížkách, aby k nim mohl opravdu každý. To dělá Jiří Vacek a to vy v Avataru neděláte. Vaše publikace jsou sprostá krádež, kdy např. jen přepíšete přednášku uveřejněnou na kazetě už před mnoha lety, dáte ji do tvrdých desek, přidáte barevný obal a odpovídající přemrštěnou cenu a vydáváte vše za horkou novinku. Maharišiho Evangelium dopadne stejným způsobem“, je zřejmé, že jim rozhodně nechybí. Jak ovšem nazvat počínání Jiřího Vacka, který ač neměl licenci, prodával bez vědomí Ramanášramu xeroxy svých překladů vesele dál a pochopitelně neodváděl ze svého prodeje Ramanášramu žádná procenta?


Naši nabídku na společné vydání díla s posměchem odmítl. Sám ji do dneška, psáno v květnu 2007, nevydal. Avataru nejde o rozšiřování díla Mahárišiho, ale právě naopak: snaží se mu zabránit.

Je hodně licoměrné po tolika dehonestacích nabízet nám spolupráci - to by musel Jiří Vacek hodně věcí odvolat. Že něčemu chceme zabránit, je hrubá lež a pomluva. Kniha vyšla v květnu 2007 (dva dny po tomto Vackově článku O autorských právech). Relativní zdržení vzniklo jednak pečlivou přípravou této knihy, jednak jinými edičními závazky. Kniha byla vydána v rámci časového limitu stanoveného smlouvou. Není známo, co je Vackovi do edičního plánu Avataru.


K otázce neoprávněných xeroxů pan Pařík tvrdí, že Ramanašram poskytuje licenci pouze na knižní podobu knih, na které nárokuje autorská práva. Neznám smlouvy, které uzavřel s jinými subjekty. V našich smlouvách se nic takového nenachází. Poskytuje, cituji: „právo překládat, vydávat a rozšiřovat díla Ramany Mahárišiho a o něm“ a to bez jakéhokoliv vymezení technologie výroby. To je rozhodující. Ve smlouvě není nic, co by vylučovalo xeroxová nebo jiná provedení. Omezení, na které se pan Pařík odvolává v našem případě neexistuje. Vše ostatní jsou jen nepravdivé výmysly s cílem nás poškodit.

Je zřejmé, že pan Vacek nabízí a prodává xerokopie s díly podléhajícími autorsko-právnímu schválení Ramanášramu nelegálně a neodvádí z nich licenční poplatek majiteli práv. V případě Maharšiho evangelia to je prokazatelné, v ostatních případech vysoce pravděpodobné. Jestliže je totiž náklad knihy rozebrán, je nutno na další dotisk, byť xeroxový, zakoupit licenci a mít řádnou smlouvu. Je vyloučeno, že by Ramanášram v současnosti poskytoval práva na xerokopie. V posledních letech poskytuje pouze na „book form“. Pan Vacek by měl přestat mlžit a otevřeně přiznat, zda vlastní nějakou platnou smlouvu s Ramanášramem na vydávání knih či xeroxů, na něž Ramanášram vlastní autorská práva. Je známo a sám to přiznává, že mu Ramanášram z důvodu dezinterpretace Maharšiho učení odmítá nová práva udělit. Je v zájmu Ramanášramu, čtenářů včetně žáků pana Vacka a dalších subjektů, aby pan Vacek poctivě uvedl, zda má na svou xeroxovou produkci maharšiovských textů z vlastnictví Ramanášramu platnou licenci. Jakékoli Vackovo zamlžující vyjádření v této věci bude jenom potvrzením jeho podvodného jednání.


Zmiňovaný Drtikolův obraz vlastním a používám v rámci svých vlastnických práv. Na obálkách některých našich knih není jeho kopie, ale pouze jím inspirovaný motiv v různém barevném provedení. Na jeho použití se vztahoval v té době platný autorský zákon a nikoliv ten nový, dnešní. Autor obrazu je mrtev, jeho eventuelní vyjádření je proto bezpředmětné. Za těchto okolností nárok nějaké další osoby neexistuje. Navíc: co je panu Paříkovi do toho? Nic. Každá záminka k pomluvě je samozřejmě dobrá.

Na obrazech otištěných na obálkách 16 knih Vacka je zřetelný podpis Drtikol - čili použili nikoli motiv, ale celý jeho obraz, který zatónovali do různých barev, čímž ve své podstatě Drtikolovo dílo výtvarně znehodnotili. Tvrzení „jím inspirovaný motiv“ je lež a podvod. Co je panu Vackovi do toho, že se zastáváme Drtikola, kterého Vacek soustavně haní? (Další viz níže uvedená sumarizace Vackových lží)


Tvrdit, že použití motivu Drtikolova obrazu, na kterém je 6. čakra, je propagací komunismu, je stejně nesmyslné, jako tvrdit, že provozování her dramatika O. Wilda je propagace homosexuality, protože byl homosexuál. Nechce se mi věřit, že by se na takové nehoráznosti dal vůbec někdo nachytat, ale kdo ví. Lidská hloupost je nevyčerpatelná. Drtikolovi nevytýkám jeho duchovní činnosti, ale osobní účast na únorovém komunistickém puči v roce 1948. Ten způsobil, že veškeré duchovní dění bylo u nás na 40 let zakázáno a zákaz trestán tvrdým pronásledováním. Tuto Drtikolovu účast pan Pařík stále popírá, ač ji Drtikol sám vlastnoručně popsal ve svém životopise. Již z toho je zřejmé, že pan Pařík si s pravdou hlavu neláme.

Vackova demagogie a licoměrnost - jde přece o dílo, které vytvořil podle Vacka člověk nehodný, který prodělal pád, nevěřil tomu, co učil.
„Co si mají myslet žáci o učiteli, který sám nevěří tomu, co učí, je oprávněná otázka. Mají takoví lidé vůbec právo učit? Fráňa Drtikol je dalším případem takového zapření. (Jiří Vacek - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe 11, str. 64)
„V čem je podstata Drtikolova pádu? V popření nauky. Kam vede, je zřejmé z jeho případu.“ (Jiří Vacek -Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe 11, str. 65 )
„Jen těžko si můžeme představit větší popření buddhismu, než k jakému dospěl Drtikol na konci svého života.“ (Jiří Vacek) (Dále viz sumarizace Vackových lží)


Tak takové jsou výsledky naší vstřícnosti shovívavosti a dobré vůle ke spolupráci: jen naše škoda, pomluvy a hrozby soudem. Velmi poučné pro toho, kdo se poučit chce. Urážky, kterých se pan Pařík v této souvislosti dopustil, jsou přesným obrazem jeho charakteru. Posoudí je právníci.

Jen ať to posuzují. Pan Vacek by si měl ve svém vlastním zájmu zaplatit konzultaci s odborníkem na autorská práva.


Pan Pařík tuto odpověď několikrát neslušně vymáhal. Tak tady ji má. Má přesně, co chtěl. Já jsem nezačal.

Začal s tím pan Vacek naplno v r. 2002 (po smrti Tomášových, i když ještě za jejich života je svou nejapnou kritikou ponižoval) vydáním knihy plné dehonestací „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, díl šestý“ , následně v r. 2003 sedmým pokračováním tohoto pomlouvačného cyklu. Teprve poté reagoval zástupce nakl. Avatar článkem v Doteku na sklonku r. 2003.




Sumarizace prokazatelných, okamžitě verifikovatelných lží Jiřího Vacka (Do tohoto výčtu nejsou zahrnuty lži, pomluvy a spekulace Jiřího Vacka, které vyžadují komplikovanější důkazní řízení, např. svědectví třetích osob, což ovšem nijak nesnižuje jejich negativní význam.) obsažených v jeho článku „O autorských právech“ (kurzívou citáty pana Vacka):

Lež č. 1: „Knížku „V srdci skutečnosti“ vydal Avatar bez vědomí i souhlasu Ramanašramu... Porušil tím autorská práva ášramu i naše, které jsme měli..“
Avatar je držitelem písemného svolení Ramanášramu (jehož, jak uvedeno výše, nebylo zapotřebí) k vydání této knihy, tudíž nic neporušil. Pan Vacek píše neurčitě o právech „našich“, kdo všechno se za zájmenem „naše“ skrývá? Kolik osob ta práva mělo, vlastnilo?
Ať pan Vacek laskavě předloží jakýkoliv písemný doklad o tom, že smlouva se týká krom něho ještě nějakých dalších osob.

Lež č.. 2: „Porušení (autorských práv) zejména spočívá v otištění dvou celých děl Mahárišiho: „Čtyřicet slok o jsoucím“ a „Třicet slok“.
Uvedená díla nejsou v monografii pana Navrátila o Maharšim otištěna celá, byly vypuštěny tyto verše: 9, 13, 17, 23, 24, 28, 31, 32, 33, resp. 4, 11, 15.

Lež č. 3: „Pouze jsme žádali rabat vyšší o 3% z ceny knihy než nám běžně dávali. Při ceně knihy tuším 320 Kč, „sleva“ dělala 9,6 Kč. Po odběru asi 20 knih nám Avatar sdělil, že nám již žádné další knihy nedodá. Prostě nás podvedl.“
Dle účetních dokladů možno doložit, že uvedená kniha se prodávala několik let – od r. 1997 do r. 2001 v průběhu těchto let odkoupil Jiří Vacek nikoli, jak uvádí, asi 20 ks, nýbrž dle účetních dokladů Avataru minimálně 114 ks ( v roce 1997 - 60 ks, v roce 1998 – 40 ks, v roce 1999 – 7 ks, v roce 2001 – 7 ks). Jiří Vacek si jí v průběhu několika let odebral tolik, kolik sám uznal za vhodné, aby netratil. Mohl si jí za ta léta nakoupit, kdyby býval chtěl, mnohem víc, třeba 1.000 ks, měl je k dispozici. Posledních několik kusů z celého nákladu si Avatar ponechal pro potřeby svého zasilatelství. Pan Vacek obdržel dle smlouvy rabat vyšší o 4 procenta, nikoli o 3, jak uvádí. Sleva tudíž činila 12,80 Kč. Rabat na jedné knize představoval 99 Kč. Při prodaných minimálně 114 ks činil hrubý zisk pana Vacka na této knize 11.286 Kč, přičemž nad rámec našeho recipročního rabatu to bylo 1.459 Kč. Avatar jej v žádném případě nepodvedl.

Lež č. 4: „Že kniha (Maharšiho evangelium) uctívatelům Mahárišiho chybí, je jim jedno. To je nezajímá.“
Kniha vyšla dva dny po publikování Vackova článku na jeho webu, a to v rámci smluvně daného časového horizontu.

Lež č. 5: „Naši nabídku na společné vydání díla s posměchem odmítl. Sám ji do dneška, psáno v květnu 2007, nevydal. Avataru nejde o rozšiřování díla Mahárišiho, ale právě naopak: snaží se mu zabránit.“
Kniha vyšla 17. května 2007

Lež. č. 6 a 7: „Zmiňovaný Drtikolův obraz vlastním a používám v rámci svých vlastnických práv. Na obálkách některých našich knih není jeho kopie, ale pouze jím inspirovaný motiv v různém barevném provedení. Na jeho použití se vztahoval v té době platný autorský zákon a nikoliv ten nový, dnešní. Autor obrazu je mrtev, jeho eventuelní vyjádření je proto bezpředmětné. Za těchto okolností nárok nějaké další osoby neexistuje. Navíc: co je panu Paříkovi do toho? Nic. Každá záminka k pomluvě je samozřejmě dobrá.

Ke lži č. 6: Dle Zákona č. 35/1965 Sb, par. 14, resp. Zákona č. 121/2000 Sb. par. 30 : v rámci vlastnických práv má pan Vacek právo užití tohoto obrazu pouze pro osobní potřebu, bez hospodářského zisku. Vydání knihy, coby publikace určené veřejnosti, není osobní potřebou. Užití záznamu obrazu F. Drtikola na přebalu knih podle obou zmíněných zákonných úprav vyžadovalo autorské svolení, tj. též svolení jiné osoby oprávněné k výkonu autorských práv (dědicové atd.). Držitel autorských práv měl vůči panu Vackovi nárok na autorskou odměnu nebo na upuštění od distribuce knih. Samotné autorské právo u nás trvá 50 , resp. 70 let od smrti autora.

Ke lži č. 7: V žádném případě se nejednalo o pouze jím (Drtikolem) inspirovaný motiv v různém barevném provedení, nýbrž o fotokopie obrazu F. Drtikola s jeho podpisem, různě zatónované. Navíc pan Vacek nesmí bez souhlasu vlastníka práv jakkoli předlohu upravovat, redukovat apod., neboť ji může znehodnotit, což se také v jeho případě nade vší pochybnost stalo.



Pan Vacek ve svých knihách otiskuje (ač to nebývá v našich podmínkách obvyklé – uvádí se zpravidla u copyrightu pouze jméno) vedle značky „copyright“ a svého jména tuto výhružnou formulku ke zdůraznění svého autorského vlastnictví: „Opisování a jakékoliv rozmnožování bez svolení autora není dovoleno a bude považováno za porušení autorských práv.“

Proč na jednu stranu ing. Jiří Vacek důrazně vyžaduje respekt ke svým vlastním právům a současně sám autorská práva jiných osob flagrantně porušuje, ignoruje či bagatelizuje, jak bylo výše dokázáno? Proč běžně ve svých knihách publikuje soukromé dopisy či texty různých osob bez jejich souhlasu (dokonce proti jejich vůli)?
Proč neměří sobě i jiným stejným metrem? Co jej vede k takovému křivému a bezohlednému jednání?

V tomto textu jsme předložili věcné, písemně zdokumentované důkazy usvědčující pana ing. Jiřího Vacka z opakovaných účelových lží.





Redakční poznámka:

Pana Vladimíra Cepka uspokojil Vackův článek „O autorských právech“ natolik, že mu za něj písemně poděkoval (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-ii/podekovani-za-prispevek-pana-ing_-jiriho-vacka---o-autorskych-pravech):

„Vážený pane Vacek,
moc Vám děkuji za příspěvek O autorských právech, který mi vnesl jasno do skutečnosti ohledně autorských práv i ostatních zájmů vydavatelů duchovní literatury.“
Kolik ještě věcných důkazů je třeba, aby pan Cepek a jiní prohlédli?


mailto:kauza.vacek@gmail.com

CO JIŘÍMU VACKOVI „ŠAKTI ZAŘÍDILA“

aneb ŠAKTI PÁD JIŘÍHO VACKA 2. část

Miloš Tomáš


Kdo se dopustil trestného činu? Nechápavost „satgurua“ Jiřího Vacka

Jiří Vacek napsal, že jsem se dopustil trestného činu? Tak ať napíše, čím jsem se dopustil trestného činu! Ať něco takového dokáže. Je to jeho další lež a pomluva. A kolika trestných činů se dopustil Jiří Vacek. O tom by měl Jirka, tento náš „satguru“, meditovat. Nactiutrhání, šíření pomluv, nabádání ke štvaní a napadání, nabádání k šíření pomluv, poškozování obchodních zájmů, lživá reklama, udávání na základě lživých informací, zcizování autorských práv…atd. Není toho zrovna málo.

Prý jej viním ze spolupráce s StB. Nevím, není-li natvrdlý. Jako v případě jeho nevyžádaných komentářů k zádušní mši za E. Tomáše. Svou naprostou natvrdlost a skutečné „mistrovství“ předvedl Jiří Vacek, když o mne do svých pamětí napsal, že jsem při posledním přednášce svého otce Eduarda Tomáše (které se její autor již nedožil) měl prý přednášku „O padlém guruovi“, že jsem prý nezodpověděl spoustu dotazů (ačkoliv nikdy nenechám jediný dotaz nezodpovězen), a o prázdnu prý jsem téměř nic neřekl. Přitom tam „mistr“ Vacek nebyl! Skutečnost je taková, že jsem, zhruba před šesti sty posluchači měl tu čest číst přednášku svého otce Eduarda Tomáše: „Osvícení“ a o Prázdnu mluvím téměř pokaždé zhruba již deset let. I Jiřímu Vackovi oddaný a snaživý pan Ries na naši (mou a mého kolegy) adresu napsal: „Stále žvaní o prázdnu“. I v tomto pana Vacka (dle jeho vlastních slov) „stylu“ Jiří Vacek svého snaživého žáka Riese neslyšel. Kdo má pravdu? „Mistr“ Vacek, nebo jeho oddaný žák Ries? Skutečně jeho žák Ries. Téměř pořád, vždy, mluvím ve své přednášce - i když odpovídám na dotazy z pléna, někdy i „žvaním“ - o Jednotě. Takže pan Ries má pravdu a pan Vacek ne. To je pane „mistr“. Inu i mistr tesař se někdy utne. „Mistr“ Vacek se uťal již dávno a jeho nevědomost, zášť, závist, chamtivost, podlost, abnormální ješitnost a nadutá pýcha včetně neschopnosti k pokoře zkrotit svou mysl jej ženou do záhuby. Jeho „mistrovských“ skutků je mnoho.

Skutečně patrné „mistrovo“ zabednění. Takové postižení se zřejmě nevyhnulo našemu novému „Bhavanovi Šrí Swamímu Satguruovi“ Jirkovi. Prý „mistrovi“. A mělo nám to dojít už při tom jeho nekončícím blouznění o zádušní mši za Edu Tomáše. Neviním, pouze (jak si „mistr“ náhle účelově vzpomněl) jsem to naznačil. „Bhagavan Šrí“ Jirka konstatuje „Slušný člověk samozřejmě nic „nenaznačuje“, pro co nemá důkazy“.

Tak 1) Nevím proč by nemohl slušný člověk něco naznačovat. Souvislosti a fakta zde jsou a hovoří jasně. Důkazy se, Jirko Vacku, dokládají při tvrzení, nikoliv při naznačování či spekulaci. Jakého trestného činu jsem se dopustil – toto obvinění by měl Jiří Vacek dokázat a ne neustále se vylhávat ve stylu zloděje, co křičí, chyťte zloděje, nebo jak on to nazývá goebbelsovštinou – ale je zřejmé a prokazatelné, jakých hanebností se dopustil Jiří Vacek. Ve svých knihách píše celé stohy spekulací, naznačování, konstrukcí, scestných dedukcí, podsouvání a lží. Darebáctví pana Vacka je již tolik (a po dobrém si nikdy říct nedal, naopak reagoval sprostým útokem a další podlou hanebností, zpravidla za pomoci členů své kohorty), že je třeba mu to naservírovat natvrdo. Inu, takovému natvrdlému ješitnému superegu to asi jinak nejde. A kdo seje vítr.... Všechny hanebnosti Jiřího Vacka jsou snadno doložitelné a jeho vyhrůžky soudem či fyzickým násilím ze strany jeho oddaných příznivců (viz případ Filipa Blažka) a lživá udání (Šilhánová, Bešorna, Vomela a spol.) jeho a jeho zfanatizovaných kompliců jsou lichá a jen si jimi přitěžuje. Tak bych se být panem Vackem urychleně staral o svoje máslo na hlavě, či spíš hnůj, ve kterém po ramena stojí a který si sám na sebe nakydal, ze kterého se po několik generací nevyhrabe.

A 2) Sám se tedy zde nyní doznal, že není slušný člověk. No, to Ti můžeme všichni jen potvrdit. Ale pozdě si to uvědomuješ, Jiří, pozdě. Karma a šakti…však víš.

Ještě jednou tedy uvedu, co a proč naznačuji. Když někdo napíše 100 samizdatů (ani o jeden méně, běda jak by si někdo dovolil tvrdit, že jich nemuselo být rovných sto, to bys o něm napsal, že tvrdil, že žádné samizdaty nenapsal) a přitom, jak jsi o sobě napsal, „čelí neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům, vyhazovům z práce“, jak to asi šlo tehdy dohromady. Jen když někdo čelil „neustálým výslechům“ nebo jenom „neustálým domovním prohlídkám“ (ani by nemusel jít k jedinému soudu a nemusel být vyhozen z práce, a kolika soudům a vyhazovům z práce jsi ovšem čelil, že), tak jistě byl sledován. Prý byl pan Vacek „oběť“ komunistického režimu. Jak tedy při tom, když byl sledován, čelil prý neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům, vyhazovům ze zaměstnání (a to si polepšil na místo „dobře placeného úředníka v bance“, aby při svých současných nemalých ziscích, a někdy i nezdaněněných, dělal trapně ze sebe „chudého důchodce“) to šlo dohromady s napsáním stovky (běda jak byste si mysleli, že jich mohlo být – nikoliv bylo, ale mohlo být – o jeden méně!) samizdatů? Jak někdo za komunistů, když byl sledován StB, nedali mu pokoj při domovních prohlídkách, výsleších atd., může napsat sto samizdatů? Ta StB o tom psaní musela přece jistě vědět. A ač se konaly „neustálé“ výslechy a domovní prohlídky, nečinně přihlížela. Anebo to bylo celé jinak? Jak to, že StB tehdy nečinně přihlížela k psaní sta samizdatů?

A není na tom zase něco hodně přifabulovaného, přivymyšleného, vylhaného? K tomu, Jiří Vacku, netřeba dalších důkazů. Souvislosti a fakta hovoří jasně. Mimochodem, proč ono lustrační osvědčení bylo psáno na stroji? Oni neměli ani hlavičkový papír, natož aby tam byl někdo, kdo by se podepsal? Nevšiml jsem si. To oklepal, jak se mu hodilo? I ve výpisu ze zaměstnání – spíš posudku - jsem žádné doklady o zapojení se „v demokratickém hnutí v r. 1968“ nenašel, spíš naopak. Z kádrového posudku jasně plyne, že byl dobrým soudruhem. Jakou tedy „obětí“? Do jakého „demokratického hnutí“? Pod dohledem StB? Jirka se svým totalitním smýšlením? Kdyby to byla pravda (Jirka Vacek by byl někdy nějakou obětí, kdyby ze sebe něco obětoval, a kdyby byl zapojen v demokratickém hnutí, to by byl zcela jiný Jirka Vacek – a přijatelný). A Jarka Kočí, přímý „satguruův“ učitel, nebyl komunistou? A u Jarky nevadilo, že byl přímým žákem komunisty? A co přímo komunista Drtikol, spolupodílník na únorovém puči, spolustraník s vrahy atd. ten přeci byl (přes Jarku Kočího) nepřímým učitelem Jiřího Vacka. Ještě má Jiří Vacek doma Drtikolův obraz, který již tolikrát nelegálně, bez souhlasu majitele autorských práv použil na obálky celé své jedné edice. Tak je zvyklý komunisticky jednat. A to očividně lhal, že použil pouze motiv z onoho obrazu. To je další z prokazatelných lží – vždyť na obálce oněch „motivů“, ve skutečnosti barevně zatónovaných fotokopií, je zřetelný Drtikolův podpis. Ze všeho se Jiří Vacek snaží vylhat. Kolik tedy „Bhagavan Šrí satguru“ takových cizích „motivů“ použil? Měl by přiznat, že zcizoval. Jistě ho Míla Tomášová krást neučila, jak o ní sprostě píše. Otázka je, jestli u něj převládá darebáctví nad pošetilostí, nebo naopak. Spíš to první, i když to druhé osvědčuje někdy markantně. Nyní se snaží přesvědčit: „Skutečností je, že jsem Milošovu sprostou pomluvu vyvrátil…“ To myslí vážně? Ani to nebyla pomluva (těch se na rozdíl od pana Vacka hledím vyvarovat), nýbrž pouhá jednoduchoučká konstrukce, úvaha, rovnice, která nějak nesedí, spíš smrdí. A co pan Vacek vyvrátil? Tak asi jako prý „nestačí vyvracet lži a pomluvy na Kauze Jiří Vacek? To se mu možná asi někdy zdá. Za jakou odhalenou lež bych se měl omluvit? Rád se omluvím, ale za co. Za jakou „odhalenou lež“? „Bhagavan“ Jirka už si zase myslí, že něco odhalil? To on stále dluží omluvu za své urážení, nactiutrhání, lhaní, pomluvy a nařknutí a ostatní dehonestace.

Spor s Jiřím Vackem začal tím, že Jiří Vacek urážlivě psal, pomlouval a napadal mé rodiče. Vackovým urážlivým napadáním mých rodičů. Ne jinak! Žádným článkem M. Paříka v Doteku, jak se snaží kdosi zalhávat. Onen článek byl až po nějaké době první obranou před dehonestacemi zpupného a domýšlivého pána. Ještě před tím jsem se ohradil proti pomlouvačným útokům Jiřího Vacka na mé rodiče v jeho knihách, ke kterým došlo ještě za jejich života a po jejich smrti se tyto Vackovy útoky vystupňovaly. Do té doby se nikdo z nás dosud proti onomu Vackovu napadání neohradil. Jestliže za mými rodiči někdo jezdil léta je navštěvovat, a nyní se přiklonil a přiklání na stranu pana Vacka, schvaluje tím dehonestování mých rodičů panem Vackem – neboť o to ve sporu od počátku jde a tím spor začal – je to jistě jeho věc. I když si čtenář pomyslí svoje a nic lichotivého to pro takového člověka nebude. Odhalil se, co je zač. Křiváctví a špína ve službách „lžigurua“. Takoví lidé musí za Jirku Vacka bojovat? Trapné. Co si však myslet o onom jedinci, který po léta navštěvoval mé rodiče, když dopisem adresovaným mně, publikovaným však samozřejmě na internetových stránkách Jiřího Vacka (kontakt do Avataru má) vyjádřil otevřenou podporu panu Vackovi a tím schvaluje jejich urážení a pomlouvání, kterého se Jiří Vacek dopustil? Ukázal se, nejen co v něm dříme, ale co vůbec je zač. Když takový člověk, nejméně o generaci mladší než Míla a Eduard, který k nim po léta jezdí, přátelí se s nimi, a nyní svým vyjádřením podpory pana Vacka schvaluje jejich urážení. Svůj dopis vyzdobený množstvím citátů z klasiků převážně prostonárodní literatury adresuje mně a přitom jej zákeřně publikuje na internetových stránkách Jiřího Vacka. K tomu se drze odvolává na mé rodiče (jak to někteří sprostí a podlí jedinci ve službách Jiřího Vacka s oblibou svorně dělají), o jejichž čest se v tomto sporu zasazuji. Jde o podlé, sprosté a drzé jednání, pro které není omluvou ani jeho vlastní hloupost. Takový nezasvěcený nebo zmanipulovaný bláhovec pak může, jen aby se jeho důležité ego mohlo ve sporu Avatar versus Vacek uplatnit, třeba trapně vypisovat citáty z klasiků literatury. Jistě bych pro něj také třebas nějaký z Nerudy našel. Navíc jde o spor mezi panem Vackem a námi, a je bohužel věcí páně Vacka zbabělosti a zákeřnosti, že má potřebu podpory jiných lidí.

Na počátku byla dehonestace mých rodičů Jiřím Vackem v jeho knihách. O nic jiného od počátku sporu nešlo, než eskaloval, díky páně Vacka štvaní svých stoupenců (které z nás zpravidla nikdo nezná) a iniciování jejich útoků proti M. Paříkovi a posléze dalším lidem. Spor je sporem Jiřího Vacka s těmi, co mají Mílu a Eduarda Tomášovy v úctě (neboť proti nim byla zaměřena páně Vacka nemístná kritika). Jestliže se do sporu zapojují lidé, které neznáme, tj. Vackovi stoupenci a obdivovatelé, není jim po předmětu sporu nic. Jen brání, bohužel dle způsobu, který je jim přirozený( tzn. hrubé, konfrontační, drzé a útočné jednání), pana Vacka. Reagují tak na jeho opakované výzvy o obraně a de facto jeho štvaní proti nám. Jaký je pan Vacek- útočný, agresivní, konfrontační, pošetilý, drzý, nevyrovnaný v sobě, škodolibý, žárlivý, závistivý, nedůtklivý, hněvivý, urážlivý, netolerantní, nekritizovatelný, pyšný, nekriticky samolibý, poživačný…atd. (což mj. nesvědčí o nějaké valné duchovnosti, natož mistrovství) - takoví jsou bohužel nutně i jeho odchovanci a lidé z jeho okolí. Pokud by tomu tak nebylo, dávno by se mezi sebou nesnesli a rozešli by se.
To, co pan Vacek na mou adresu napsal, pasuje právě na něj. Totiž, že prý o něčem lžu. Mne vyčítá, že nepředkládám žádné důkazy (ač je předkládám stále dokola, ale stačí si pozorně přečíst, co vše pan Vacek napsal), ale on není schopen se obhájit nijak jinak než vylháváním, svalováním viny na druhé atd. A krom toho podlým štvaním svých obdivovatelů. Když čtu páně Vacka text, znovu mne napadá otázka o hulvátech, lhářích, jak může být někdo takový darebák. Jiří Vacek na mou adresu napsal věty, které by pasovaly spíš na něj: „Opět jen řada nehorázných lží“, „Sám se tím vystavuje vysvědčení, co je zač“ – ano, páně Vacka mnohé texty jsou jeho vysvědčením, co je zač (a opět mně napadá otázka na jeho darebáctví), „…beze studu pokračuje ve lživých pomluvách a vůbec nic nedokládá“ – ale dokládá a stále dokola a pan Vacek neumí a nemůže jinak, než že to zalhává. Stačí si přečíst jen zlomek důkazů na blogu Kauza Jiří Vacek. Např. rozbory jeho „pamětí“. Kdo je autorem knih plných pomluv o druhých, je zcela zjevné. To by mělo dojít i onomu nedůvtipnému.

Jiří Vacek ve svém textu nepřímo uvádí, že byl „skutečný odpůrce a obětí komunistů“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, sotva by za jejich éry mohl napsat rovných sto samizdatů. Buď jich prostě nebylo sto, nebo to s tím sledováním nebylo tak jak píše. A nebo bylo? A proč „skutečný odpůrce komunistů“ vlastní doma obraz komunisty, spolupodílníka na komunistickém puči, Drtikola? A proč „skutečný odpůrce komunistů“ Jirka Vacek šíří tento obraz formou kopií na obálkách svých knih? Jako „oběť komunistů“ mohl žádat o odškodnění; jako „chudý důchodce“ by si „polepšil svou finanční situaci“, jako to udělal prodejem cizích knížek (např. Vackem ke studiu doporučovaného hnusu z pera Lva Tygra). A proč odpůrce katolické církve Jirka Vacek se hrne do jejích svatyň, zaštiťuje se Ježíšovými citáty (které účelově překrucuje), hlásí se k jeho odkazu (který nechápe), i když se chová amorálně a nemilostivě. Je Jiří Vacek normální? „Praktiky avatarů až příliš připomínají komunistické lhaní“ zaznamenal Jiří Vacek. Nechme „Bhagavana“ Jiřího Vacka ještě pokračovat: „Miloš také lže, že jsem pana Dostála obvinil ze spolupráce s StB. Bylo to naopak přesně obráceně.“ Jak typické pro Jiřího Vacka. Lež spojená s útokem. I ten nepříliš uvažující čéla si jistě přečetl ve dvanáctém díle Vackových pamětí (které jistý čéla nazval „duchovními klenoty“) vyslovené obavy, či spíš sprostotu: „Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“. I zde, v dalších řádcích, pan Vacek rafinovaně píše o tom, že prý se pan Dostál „obrátí na své kolegy z ministerstva vnitra“. A v další větě, že prý, s odvolávkou na Lidové noviny, na vnitru stále ještě pracuje několik set estébáků a to i v archivech. Takže pan Vacek též neobvinil, ale jen naznačil, že? Ale otázka: „Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ je tvrzením, a to by měl pan Vacek dokázat, nebo se omluvit. Další věta je demagogií a jelikož odstavec před tím začíná o mně, tak se ona lež týká mne: „Také nám vyhrožoval Bezpečnostní informační službou; která se již o nás zajímá.“ 1) nevyhrožoval jsem nikomu žádnou organizací, ba ani Bezpečnostní inform. službou. Měl by tuto svou pomluvu Jiří Vacek dokázat a předvést tím, že nelže (ale on lže neustále o všem). 2) Proč bych to dělal? To jsem v životě nedělal a vůbec nikdy mne ani ona organizace nezajímala. 3) Jak a odkud to Jiří Vacek ví? Že by tam měl nějakého svého špeha na udávání? 4) Co má stále pan Vacek s tím plurálem majestátikem? Slovem „nás“ myslí sebe a šakti, nebo sebe a „mistra“, toho, co z jeho osoby tryská, či koho dalšího? Je to součást jeho abnormálie, tj. jakési nemoci? Jako např. „Co pro nás Miloš má…“ atd., že? Před slovem „která“ se dostal středník nedopatřením? Působením šakti? Proč asi má pan Vacek hned v další větě potřebu psát: „Prostě Miloš co slovo to lež, výmysl a pomluva.“ Za slovo Miloš by mělo být správně slovo Jiří; pak by ta věta byla skutečně správná a měla správný smysl. Tak, co pro nás Jirka má…ze své „duchovní výše“? Anebo, opět dle Vackova drzého způsobu: Prostě, Jirka co slovo to lež, výmysl a pomluva. Na rozdíl od Jiřího Vacka to mohu snadno dokázat.

Poděkování panu Jiřímu Vackovi

Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho

To, že jsem slíbil, že se panu Vackovi již nebudu snažit zpřístupnit jeho vlastní omyly mi ale nebrání mu poděkovat.

Jeho poslední výlev (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/kv---21_9_07---ctitel-praveho-uceni-ramany-maharisiho) totiž vydá za desítky komentářů mých.

Je to sice s podivem, že to dokázal sám, ale právě proto panu Vackovi patří můj dík, protože naplno ukázal svoji (pro blížence zcela příslovečnou) povrchnost při zkoumání myšlenek jiných. Pouhým srovnáním textu článků, týkajících se daného tématu:

http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iii-/smutne-zjisteni
http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/08/pan-vacek-sm-proti-vem.html
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/vacek-sam-proti-vsem_, resp. později
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/vacek-sam-proti-vsem_
http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/09/vacek-nejen-sm-proti-vem-ale-i-proti.html
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/kv---21_9_07---ctitel-praveho-uceni-ramany-maharisiho , resp. později
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/kv---21_9_07---ctitel-praveho-uceni-ramany-maharisiho

tato skutečnost vystoupí, a o to více, že vlastně pan Jiří Vacek ve svém posledním výlevu již zcela nepokrytě brání svou vlastní osobu (a tedy hlavné své ego a jeho svázanost s individualizovanou formou mysli, jejíž totožnost mylně pokládá za totožnost svou vlastní), a to vše s autorizací svým jménem.

Takže, opravdu vám, pane Jiří Vacku velmi, velmi moc děkuji. Pokud jsem o tom jen psal, tak to stále mohla být pouze moje fikce. Pokud jste – přesně v hranicích mých odhadů, jak vaše mysl jedná a jaké prostředky používá – zareagoval i vy sám, a dokonce sám o své svobodné vůli, dokázal jste to, co bych já svými texty nikdy nebyl schopen dokázat. Potvrdil jste zcela mé domněnky o stavu, ve kterém se nyní nacházíte. Nyní je již na čtenářích, aby si uvědomili svůj vlastní postoj k předkládaným skutečnostem.

Děkuji ještě jednou a velmi vřele.

mailto:kauza.vacek@gmail.com

Jak si lze také naprogramovat svého obdivovatele

Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho

Kořen nepochopení podstaty atmavičary v podání Jiřího Vacka

( http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/reakce-na-clanek-ze-serveru-kv )

Jiří Gatík

Jiří Vacek učí podstatu atmavičary a existuje kořen nepochopení tohoto učení. Vnímám tuto větu tak, že někdo nerozumí učení guru JV. První výtržek z článku Jiřího Vacka je použit, aby z něj udělal někoho, kdo zaměňuje atmavičaru s meditací. Vidím snahu nachytat gurua v nedbalkách. Autor z neexistující záměny vyvozuje tyto důsledky.

Otázka Kdo jsem já? má být vyslovena bez koncentrace na obsah. Vnímám to tak, jako by tazatel ani nechtěl dostat odpověď.

Mysl guru Vacka je diktátor. Guru Vacek má uhnout z cesty těmto špinitelům jógy, protože on sám je tímto špinitelem. Vnímám to tak, že guru Vacek má nechat špinit své učení bez omezení.

Autor těchto vět je ctitel pravého učení RM. Říjnový článek vnímám tak, že má sloužit k poškození guru Vacka, poškozuje však jen Kauzu Vacek.

Napsal jsem tuto reakci, abych ukázal, jaké metody KV používá a o co usiluje.


Napíši vám svůj pohled na vámi nastolené téma.

Napsal jste tuto reakci pravděpodobně proto, protože jste o to byl požádán.

O metodách „KV“ lze říci jen jediné – přizpůsobily se metodám pana Vacka.

Svým způsobem je to, co jste napsal, pouze manipulativní fikce (to, co jste podtrhl slovy: „Autor těchto vět je ctitel pravého učení RM: jste totiž napsal vy sám, i když se v textu usilovně snažíte svými vyjádřeními podsunout něco jiného: viz srovnání s originálem, na který se raději ani neodkazujete: http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/10/koen-nepochopen-podstaty-atmaviary-v.html ). (Je tady ale i možnost, že vy sám se – jako autor zmíněných vět – se takto pasujete na ctitele pravého učení RM. Pokud by to RM mělo znamenat Ramana Mahariši, pravděpodobně se vyznáte v Tichu a Klidu – mohl byste, prosím, tyto základy pravého učení Ramany Maharišiho konečně pana Vacka naučit? Tisíce děkovných dopisů vás jistě neminou.)

Ale abyste v těch svých fikcích nebyl tak sám, přidám také jednu myšlenku, možná jde o fikci, ale také možná ne (to si musí rozhodnout případný čtenář sám), cituji doslova:

„Je zřejmé, že Ing. Jiří Vacek, ve smyslu jeho logiky - Já, Jiří Vacek, jsem poznal, že Mahariši je Mistr, a tedy - podle dogma „jen Mistr pozná Mistra“ - Já, Jiří Vacek, Jsem Mistrem tedy též, a dále - pokud ale jsem já, Jiří Vacek, Mistrem, platí pro mne také to, že - Mistr je jen Jediný [Bůh] - A tedy byl-li Mahariši Mistrem a já, Jiří Vacek, jsem (anebo lépe Já [Jiří Vacek] Jsem) [také] Mistrem, jsem vlastně Jedno s Maharišim, Jedno s Bohem, - [Ing. Jiří Vacek] odvozuje: Já, Jiří Vacek, Ing., jsem tak vlastně Śrí Ramana Maharši [a tedy i Bůh – viz název svých „pamětí“] sám! A protože vy ostatní Mistři nejste a tedy ani nemůžete poznat, že já Mistr jsem, musíte se spokojit s tím, že tomu budete věřit; a to hlavně proto, že vám to říkám Já sám, Mistr [Jiří Vacek], tedy Já - sebe si vědomé bytí JÁ JSEM, jak jsem se já, Jiří Vacek, k tomu vhodně přejmenoval... A tedy jen já samojediný vím, co jsem jako Mahariši těmi slovy ze svých [Ramany Maharišiho] knih myslel - můj výklad je tedy jediný správný, a vy jste pouhá, ubohá, od Boha odpadlá Ega, když se této pravdě nechcete podvolit!... (takto se toto „téma“ dá rozvíjet do nekonečna - mysl se svou asociativitou je fantastický generátor scénářů své vlastní obhajoby, jak je vidět z mnoha knih, Ing. Jiřím Vackem produkovaných...)“

… a tak dále, a tak dále.

Zanechám tedy raději slovní ekvilibristiky, i když tato, a v tomto duchu, by vysvětlovala mnohé z toho, co pan Ing. [Bhagavan Šrí] Jiří Vacek [Swami]*, koná...

( * http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iii-/jeden-z-nekolika-stovek-vynucenych-dopisu-_vynatek_ , i když téměř vždy k dopisům obdivovatelů přikládá svůj „vysvětlující“ komentář, v tomto případě nenapsal, že to pojmenování neplatí, takže – dle jeho vlastní logiky, kterou uplatňuje na jiné – s tím pojmenováním sám souhlasí. Doufám tedy, že někde doma na stěně mu opravdu visí diplom „swamiho“, k veřejnému používání titulu swami, ze kterého lze vyčíst, že mu někdo tímto pověřený propůjčil tento titul „swami“, protože toto pojmenování je specifickým titulem jógických škol, a uděluje se podobnou procedurou, jako například titul po absolvování University.

Celkově lze říci, že v rámci možností se ve svém textu snažíte vyhnout jakékoli prakticky (jak pan Vacek s oblibou podtrhuje slovem „věcné“) ověřitelné zkušenosti, a soustředíte se na popis vašich vlastních a ryze subjektivních dojmů, které – přesně podle schématu, které jste použil, - vyvolávají dojem, že s tím, co jste musel napsat, vnitřně nerezonujete, a právě o to více se snažíte potlačit byť jen náznak možnosti doplnění „já si to tak JEN myslím“, „žiji v JEN takové představě“ atd..

Pokud bych měl být konkrétní - co se upřesnění významu pojmu „schéma“ týče – formulace: „Mysl guru Vacka je diktátor.“ lze – dle vašeho (des-)interpretačního schématu – vyložit také, že mysl je Guru pana Vacka, a že ji pan Vacek vědomě umožňuje být jeho diktátorem, a nejen jeho, jak sám na svém příkladu dokazujete.

Bohužel, také si vůbec nejsem jist, zda jste správně pochopil, co je oním „cílem“. Vaše mysl je zřejmě předprogramována působením osoby (=ega) pana Vacka až tak, že jste si nepovšiml maličkosti, která má však v praxi nedozírné důsledky – ale protože je za vašimi slovy vnímatelný hluboce rozvinutý intelekt, věřím, že i tuto maličkost časem vyhmátne.

Možná vám (a dost možná nejen vám) pomůže i tato nápověda:

Jakmile je využito „koncentrace (tj. vědomé a cílené zaostření pozornosti) na obsah otázky“ – což lze pouze a jedině pomocí vůle, tj. intelektuální složkou mysli, je ztracena možnost získat „odpověď“ mimo tuto intelektuální rovinu. Doufám, že se alespoň shodneme na tom, že tato „odpověď“ ve skutečnosti leží mimo intelekt a tedy i mimo mysl samu. Váš postřeh, že tazatel (=osoba) „jako by“ nechtěl dostat odpověď, je tedy zcela správná. Pokud by totiž tazatel odpověď (podotýkám, že popisuji stav skutečné atmavičary – pátrání po podstatě vlastní identity, ne tedy stav meditace, kdy vytváříme diferenciací dualitu pozorovatel-pozorované) CHTĚL dostat, zcela logicky by v jeho hledání musel být ÚMYSL a tedy i TOUHA, která má tendence zkreslovat, hlavně ve smyslu „pudu“ sebezachování (mysli jako rozhodujícího činitele), tedy i přesně dle schématu, které jste se snažil svým textem dezinterpretovat.

Protože není mým cílem vás jakkoli přesvědčovat o tom, že vynakládání úsilí je ve své podstatě pouze konání individuální osoby a konání takové osoby zcela jistě zabezpečuje zastření pravé podstaty skutečnosti jejími „osobními“ plány, cíli, tužbami po dosahování „něčeho“ zcela výjimečného, a tedy hlavně NEPŘIJETÍM SKUTEČNOSTI TAKOVÉ JAKÁ OPRAVDU JE – to je to ono, často proklamované, a dost možná o to víc nechápané „Vše je Tady a Teď, a nic mimo toto Tady a Teď v pravé Skutečnosti neexistuje“ - a snahou si tuto Skutečnost „přiohýbat“ podle vlastních, ryze subjektivních, představ „jak to vlastně - podle té či oné individuální mysli - má vypadat“, odkáži vás na všechny ty, panem Vackem proklamativně hodnocené jako „nesrozumitelné“, „nepochopitelné“, a často také i přímo odmítané, ale zcela jistě (na rozdíl od osoby pana Vacka) plně Realizované Mistry, jako je Šrí Nisargadatta Maharádž, Šrí Siddharamešwar Maharádž, Rameš Balsekar, Púndža, a jim podobní. Pokud mohu doporučit, zkuste si nezaujatě, a bez předběžné polemiky, přečíst texty co nejbližší k prvotním, samotným autorem zapsaným, myšlenkám, tzn. pro nás asi nejčastěji texty anglické - protože velice častým nepochopením skutečné podstaty předkládaného tématu překladatelem do jiného jazyka se do textu dostanou zcela nepředvídatelné zkomoleniny prvotní idey autora, mnohdy jsou dokonce takové překlady i ve významovém rozporu se svým zdrojem. (Záměrně jsem neuvedl před tímto „dovětkem“ jméno Ramana Mahariši, protože u něj právě presumpce „dobrého překladu“ je v „našich“ podmínkách velmi nešťastná – protože pan Vacek žije stále v domnění, že jeho interpretace plně vystihují idey Ramany Maharišiho, a snaží se tyto své domněnky rozšiřovat do okolního světa, a tak jim dát punc „skutečné“ pravdivosti).

Přeji vám brzké a co nejméně bolestné prozření.

mailto:kauza.vacek@gmail.com

CO JIŘÍMU VACKOVI „ŠAKTI ZAŘÍDILA“

aneb ŠAKTI PÁD JIŘÍHO VACKA 1. část

Miloš Tomáš


Drzost, pošetilost a pýcha Jiřího Vacka.

Jiří Vacek neustává ve svých drzých výpadech. Zmítán chorobnou nenávistí, chrlí jednu lež za druhou, ačkoliv je mu dávno a opakovaně prokázáno jeho četné darebáctví. Jen jak nejnověji sprostě útočí proti Martinu Paříkovi. A nejen proti němu....Zpupné ego pro svoji pýchu a narcistní sebeobdiv není schopno podívat se samo na sebe. A pýcha předchází pád. A ten „satguruovi“ skutečně „šakti zařídila...“, byť se to snaží „satguru“ zakrýt.

O jeho prokázaném a prokazatelném darebáctví ještě bude řeč. Je třeba otevřeně o nedobrých skutcích toho, kdo dobré skutky nečiní, mluvit, psát ... Jsou tolikrát již prokázané, a přitom si „satguru Mistr bhagavan“ Vacek nedá pokoj. Jeho neustálé lži, zcizování autorských práv a kdoví čeho ještě (s Mílou Tomášovou snad jen prý „kradl brambory“), výhružky, ale i dezinterpretace a nesmysly z oblasti duchovních nauk, jsou mnohokrát prokázány.

Podle Jiřího Vacka „Duch svatý září světlem...“. Ale jaké barvy a intenzity je ono světlo a kam, jakým směrem svítí ono světlo, to už „Bhagavan satguru Mistr...“ Vacek nesděluje. Aby to nebylo jako s tím údajným „vyslaným signálem“ Edy Tomáše, co si pan inženýr vymyslel a který mu v souvislosti s jistou zádušní mší nedá po několik let spát. Anebo, jak Jiří Vacek o mně napsal, že prý jsem měl „přednášku o padlém guruovi“.... Přednášky o lidech neprovozuji, ani o padlých guruech. Jen si dovoluji velmi mírně poukazovat na lži a darebáctví – to se ví, že mám proto věcné důkazy - jednoho člověka, který se má za „satgurua“.

„Duch svatý podle pana Vacka září světlem – aha, asi to bude to, co z jeho osoby prý tryská (?), že? Podle „Mistra“ Vacka prý toto světlo Ducha svatého „nás spasuje, a proto je Duch svatý naším spasitelem“ . A co Bůh Otec....ten není naším spasitelem? A Syn, resp. Otec skrze Syna...? Ten není naším spasitelem? To nás má spasovat jen to, co prý z osoby Jiřího Vacka tryská? Na tyto zcela základní otázky by měl znát odpověď, zvláště chce-li být veřejně činný. Tímto Jiří Vacek jen znovu (pokolikáté již) potvrdil to, co je normálně myslícímu člověku zcela jasné – že žádným duchovním mistrem není. Proč se tolik zabývá křesťanskou věroukou, když, krom toho, že jí opovrhuje, jí nerozumí (ba právě proto). Jak před časem vyšlo najevo, vůbec nerozumí ani mystice. To pak chce být „satguruem“ – aspoň si to o sobě myslí a má potřebu, aby jej snaživí obdivovatelé podlézavě ve své devótnosti a neschopnosti rozlišovat (a z nedostatku rozhledu, kritičnosti a především soudnosti) nazývali např. „Mistr“, Šrí Bhagavan Swami“.

Svých čtenářů (i když to zřejmě zajímá jen fiktivního čtenáře, nikoliv skutečného a „satguruův“ nejapný a primitivní výsměch vyzněl naprázdno) se Jiří Vacek ptal: „Co pro nás Miloš má?“ Táži se tedy: „Co pro nás Jirka má?“ Kdo ještě stále neví nebo by náhodou nevěděl, jako onen jeho obdivovatel, co se mu musel svým přihlouplým příspěvkem zavděčit, se odpověď dozví z následujících řádků. Odpověď na drzou a hloupou otázku „satgurua“ Vacka zní: „Ač nevím pro koho, kdo je to my - „nás“, tak každopádně pravdu, a jelikož se ptá pan Vacek, tak pravdu o panu Vackovi. A může vylhávat, jak chce? Z meditace je unaven, ba nemocen, a ze své chorobné žárlivosti a věčného lhaní a zášti unaven není? Čeho je to tedy vlastně „mistr“ (nebo dokonce „Mistr“ (???), čeho je Jiří Vacek „satguru“?

Co pro nás Jirka má?

"Co pro nás Miloš má ze své duchovní výše?" ptal se drze a posměšně (prý pro něčí poučení) ve dvanáctém díle svých pamětí Jiří Vacek. Mám a nemám, pro každého něco, chce-li to vědět. Tak se na oplátku ptám: Co pro nás má Jirka?“ Pokud jde o Jirku Vacka, tak by se dala odpověď shrnout do jednoduché odpovědi: Sprosté, podlé darebáctví. Darebáctví a podlé sprostoty. Ničím významnějším se Jiří Vacek neprokázal. Co významného udělal? Že dovede poštvat smečku svých obdivovatelů proti svým odpůrcům? Na žádnou z položených mu otázek nedokázal seriózně odpovědět. Pokud měl komunikovat s těmi, kteří s ním nesouhlasí, nebo mu prokázali neetické jednání, jen je svede sprostě napadat, nesmyslně vylhávat, pomlouvat a podle poštvávat své oddané, rovněž k nemorálnostem odhodlané, obdivovatele. Lže, že nestačí vyvracet lži svých kritiků. Co že to náš „mistr“ Jirka vyvrátil? Tak jen je na místě otázka, čeho je pan Vacek „mistrem“? V napadání, překrucování, pomlouvání, vylhávání mu prokazatelných amorálností, jako je urážení, nactiutrhání, ono pomlouvání, iniciování štvaní proti nějaké osobě, poškozování obchodních zájmů či zcizování autorských práv. Současně z jakékoliv mu prokázané amorálnosti, z čehokoliv, co je mu prokázáno, obviňuje Jirka druhé a přidá si nějakou tu zákeřnou sprostotu a k tomu navíc se svou vrozenou podlostí používá i sobě oddané, ke všemu ochotné obdivovatele (termín „čéla“ nemají rádi). To mistři dělají? To dělají duchovní lidé? Aby lhali, uráželi, pomlouvali, zcizovali, nabádali druhé k útokům proti někomu? Chovali se agresivně?

Tento člověk považuje meditaci za dřinu (není se divit, když neví, co je to duchovní cesta, a před meditací jí bůček, salámy, tlačenku…) a je po ní unaven, někdy nemocen (pokud je jeho únava či nemoc způsobená meditací, což asi sotva – i to, kdyby byl mistrem, by hodnotil jinak). Je spousta dalších indicií, že není Jiří Vacek mistrem. Co tedy dává legitimitu Jiřímu Vackovi zvát sama sebe mistrem, či dokonce satguruem? Kde bere Jiří Vacek tu velkou drzost? Čeho tedy je mistrem, když v žádném případě není mistrem duchovním, mistrem ducha? Mistrem klamu, lží, sprostot a nehorázností? Podle jeho chování ano. Věrní obdivovatelé Jiřího Vacka jsou klamáni. Právě svému učiteli měl jeho oddaný žák Dymanus připomenout výrok Maháršiho z Arunáčaly (č. 806): „Ten kdo klame druhé, je svým vlastním nepřítelem, protože ubližuje sám sobě.“ To platí o Jiřím Vackovi naprosto evidentně. Jak jen sám sebe poškozuje svým myšlením a konáním.

Tak co nám může Jirka „ze své duchovní výše“ nabídnout? Nebo má snad pro nás Jirka Vacek něco skutečně mistrovského, satguruovského? Jeho knihy to rozhodně nejsou. Jeho duchovní praxe (při níž nabádá druhé k útokům proti někomu, jí během ní množství uzenin, dále před soustředěním mysli vypráví nejapné vtipy, bývá v důsledku meditace vyčerpán, nemocen…) to rovněž není. Nějaké staré duchovní zkušenosti, které nabyl díky experimentování s LSD, se díky (dost možná vlivem užívání oné drogy) letité amorálnosti vytratily. Napadání, urážení, obviňování a lži. Fůra lží. Pomlouvání a udávání….zcizování. Je toho skutečně celá fůra. Je to normální? U staršího člověka? Navíc, když se má nebo je považován mnohými za duchovní osobnost? Ke všemu když o sobě prohlašuje že je „mistrem“ a „mistr je Bůh“, o pár let nato však prohlašuje že „mistr není Jiří Vacek“, ale „mistr je to, co z této osoby tryská“ (nebo „tryská ze mě světlo“ atd.) „mohl bych také vyžadovat klanění“, atd. Je to normální? Je to ono, co pro nás Jirka má?

„Působení šakti v mé blízkosti je obzvlášť silné,“ poznamenal si jednoho dne Jirka do svých pamětí (jinak prý „duchovních klenotů“dnes již slavnou větu ku sebeoslavě své osoby coby „mistra“). Snad proto prý „ani nestačí vyvracet“ naše lži na „Kauze Jiří Vacek“. Je té šakti na nebohého Jirku nějak hodně. Když má takovou potřebu psát o lidech a ne jinak než urážlivě, lživě, sprostě, útočně, posměšně…a tak. Proč? Aby druhé ponížil, přece. A proč to dělá? Prý k našemu poučení. Aby z nás snad byli také namyšlení hlupáci, zpupní hulváti a agresivní darebáci, kteří lžou, urážejí, bezostyšně zcizují? Pokud jde o šakti, kolikrát jsme již byli a bohužel asi budeme svědky toho, jak Jirku - jeho vlastními slovy – „potrestala“. V jeho blízkosti působí opravdu silně, i když jinak než si Jirka myslí, než by zasloužil. Úměrně tomu, jak zasel a bohužel stále zasévá. Inu, každému dle jeho zásluh, jak on sám rád cituje, aniž by tomu porozuměl (snad to má ještě z té Tesly Holešovice) a vzal si k srdci. „Neodejdeš odsud, dokud do posledního penízku nezaplatíš“, rád cituje a chápe to také jen jednostranně. Inu, kdo seje vítr...A pan Vacek zasel a rozsévá notně. A není to vítr ledajaký. Co pro nás Jirka má? Hnus, sprostoty, nactiutrhání, nabádání ke štvaní, pomluvy, lži, překrucování, podsouvání… Ani samotný rozsévač těchto hnusných, zlých „větrů“ pan Vacek nevidí a nechce vidět, co sklízí. I to bývá znakem velkého ega Vackova formátu, totiž že na sebe není schopno vidět. Kdyby aspoň to jeho urputně zmítající se ego nepáchalo takové zlo druhým.

Ten, kdo je veřejně činný a zejména ten, kdo má o sobě potřebu prohlašovat takové sebeobdivná konstatování, jako např. „...v té době už jsem byl mistrem“, „Jak jsem byl udělán mistrem“, „Také bych mohl vyžadovat, aby se mi lidé klaněli“ (nebo letos jaksi účelově poopravené „Jiří Vacek není mistrem, nýbrž to, co z této osoby tryská“ aj. výlevy zpupného ega z vlastních „duchovních“ pamětí), musí nutně počítat s tím, že se ocitne kvůli takovým abnormálním výplodům svého ega na tapetě. Navíc když se jedná o člověka pověstně amorálního, který již téměř deset let zamořuje ezoterní scénu lživými útoky proti jiným osobám a navíc prokazatelně překrucuje duchovní nauku ku svému prospěchu. To je prokázáno. A je prokazatelné, že s hanebnými urážlivými útoky proti jiným osobám začal Jiří Vacek. Proč? Protože silné ego má vždy potřebu na sebe upozorňovat a jelikož ničím významným v duchovní oblasti ve skutečnosti není, tak si řekl, že už je načase potřít, jak on tomu rád říká, „konkurenci“.
Dámy a pánové, o tom, že Jiří Vacek vyvolal spor s nakladatelstvím a knihkupectvím Avatar, Martinem Paříkem, Milošem Tomášem a dalšími lidmi, kteří měli a dosud mají Mílu a Eduarda Tomášovi, i jiné duchovní osobnosti v úctě, se každý může snadno dočíst v páně Vacka urážky a lži dokola obemílajících memoárech. A to ještě za života manželů Tomášových, dávno před nějakým článkem Martina Paříka v Doteku. Mimochodem, pan Vacek dovedl na adresu Tomášových při obchodním setkání s M. Paříkem utrousit nejapnou poznámku (v rámci jakéhosi podivného pokusu o humor), a to zcela bez příčiny. Kdy se oni dva pánové setkali, je jasně čitelné z dodacích listů za knihy. Jiří Vacek lže, jako by se nechumelilo. Tak jako o počtu setkání s Tomášovými v Lucerně, kapacitě sálu, počtu prodaných vstupenek (např. v případě zkreslených informací o setkání v Nár. domě na Vinohradech je to zcela markantní) a jejich ceně a dalších věcech, o kterých Jiří Vacek prokazatelně lže a nic mu po nich není. Rozumně uvažujícího člověka napadne, proč to asi dělá, že? Pan Jirka Vacek může lhát, jak chce, prokazatelná fakta hovoří za jasně. Pravdu nikdo lží, výhružkami ani agresivitou svých oddaných čélů neumlčí. ¨

Spor vyvolal Jiří Vacek, ať zalhává a zbaběle užívá svých oddaných stoupenců ke sprostým útokům, jak chce. Má potřebu podsouvat (např. že prý zneužívám svou matku, že prý jej Míla Tomášová učila krást, o údajném spiknutí proti němu za účelem likvidace jeho osoby, či proti „nim“, o zádušní mši za Edu Tomáše, o Tomášově zřeknutí se toho, co celý život učil, o vyslání jakéhosi „signálu“, o našem údajném „spojení s komunisty“, o páně Dostála údajném „spojení s estébáky“, o mé údajné přednášce „o padlém guruovi“, o tom, že jsem jej prý obvinil, že prý lžu atd. ), sprostě napadat („takoví lidé jako pan Pařík vraždí, upalují“, „Miloš lže“), drze vyhrožovat a zastrašovat („…se setkají s mistrovou zničující silou“, …plnými důsledky“, „Nemylte se, i my známe své právo na obranu“, „právníci usoudili, že bych spor vyhrál“ atd.). Ještě vyhrožovat právníky… A pokolikáté již. Poprvé nám trapně vyhrožoval dvakrát za sebou někdy v roce 1992. I tehdy, kdyby došlo ke sporu by, prohrál. Tak jen do toho. Urážek, nactiutrhání, pomluv, poškozování obchodních zájmů, nekalá konkurence, lživá reklama naší firmě i jednotlivým knihám (k čemuž se připojil i Filip Blažek, který nazval naše vydání knihy E. Tomáše „sprostou krádeží“ a přitom dle své vedoucí jakožto knihkupec prý „nikoho nediskriminuje“, a k tomu měl potřebu vyhrožovat, „že si to přijde osobně s panem Paříkem vyřídit“, ač ho nikdo z nás před tím neznal), i výhružek a podsouvání, i prokazatelného nabádání ke štvaní proti člověku (včetně agresivního chování) bylo již víc než dost. K tomu všemu si může Jiří Vacek přičíst zcizování autorských práv, kterého se dopustil. Spor by pan Vacek vyhrál pouze v absurdním případě, že by pracovníci justice jednali v rozporu s právem a s platnými zákony. Tak by tedy pan Vacek měl být ten, kdo by se neměl mýlit. Ony „plné důsledky“, kterými bezdůvodně vyhrožoval, by měl vzít rozhodně v úvahu. Též známe své právo na obranu. Ostatně v našem případě jde od počátku fakticky o obranu. Obranu před útoky pana Vacka a jeho stoupenců. Vždyť se tím ještě chlubili a měli radost, kolik lidí píše v jeho prospěch a kolik lidí ve prospěch M. Paříka. Asi si ani neuvědomuje důsledky svého chování, tím méně si to uvědomují jeho oddaní čélové ( výprava J. Šťastného za účelem inzultování Martina Paříka, účast ve štvavé a pomlouvačné kampani a agresivní drzé chování F. Blažka, včetně vyhrožování násilím témuž člověku, jsou toho důkazem). Co to je darebáctví, zná pouze, je-li nějakým způsobem kritizována jeho osoba. Jinak ne. A přitom je s touto vlastností tak dokonale srostlý (jo, to je sjednocení, nikoliv s Pravdou, ale s vybujelým egoizmem a s oním zlem, co mu koluje v žilách), až je nám ho líto.

„Je jen a jen na mistrovi, jestli milost udělí, či nikoli“ utrousil ve svých pamětech náš „satguru“. Milost tedy uděluje osoba, nebo to, co z této osoby tryská? Každopádně to není Bůh všudypřítomný, každopádně je to Bůh = mistr, že pane Vacku? Jak mnoho tedy milostí mistr oplývá, když jí očividně tolik šetří? Ubohý mistr. I v tom je tedy obrovský rozdíl mezi Bohem a Jiřím Vackem. Proč? Protože Jiří Vacek, natož nic, co z jeho nedobré osoby tryská, žádným mistrem není a milosti by se u něj nedořezal. Leda ten, kdo jej devótně adoruje a bezpodmínečně poslouchá, že. Že bývá po meditaci unaven, meditaci považuje (dle svého vlastního vyjádření) za „dřinu“, někdy je i nemocen (není divu). Ač považuje za dobré tělo před meditací posilnit tlačenkou. Proč? Protože se s tím tělem víc ztotožňuje. Co je asi dobré pro tělo, je dobré pro ducha, že? Tlačenka před meditací není vhodná. Co asi všechno s tou tlačenkou člověk do sebe dostává? Jedl Mahárši, Brunton, Rámakrišna a další skuteční mistři snad před meditací tlačenku? A co vyprávění anekdot před meditací? Jen vskutku zastřený a soudnosti prostý mozek to může považovat za dobré a ještě se tím chlubit. Mysl je nucena namísto zklidnění ještě pracovat nad pointou nejapné anekdoty. Pak pánové jsou nuceni při meditaci „zahánět vlky v rouše beránčím“, jak se nejasně mnohomluvně vyjádřil onen hodnotitel. Pak se snad už tolik ani nedivím meditačním vedoucím Krutinova typu. Jsem zvědav, kdy se s tímto jevem setkáme i u jiných vedoucích meditací ve Vackově skupině „vnitřního náboženství“ (možná, že už ten název raději neužívá). Jde nepochybně o projevy šakti. Přes neomylnost svoji a absolutní poslušnost svých obdivovatelů a zároveň i svoji nekritizovatelnost

Jirka Vacek bedlivě sleduje a nechává svými věrnými sledovat činnost svých kritiků a odpůrců. Tak jako např. oním Petrem Koubou, co to v Národním domě už nemohl vydržet, nebo oněmi, co mu věrně hlásí, co kdo, kdy, kde…Rámakrišnu či Maháršiho by snad zajímaly drby? Je v zájmu čélů vše hned svému mistru vyklopit, vylíčit, popsat. Jistě si u nesmlouvavého, přísného „mistra-satgurua“, na němž jen a jen je, zda žáku udělí milost, šplhnou. Vyplatí se sledovat své kritiky. Vlastně by jim měl být vděčný, neboť jej pomáhají živit. Kdyby jich nebylo, neměl by o čem psát, neměl by pomalu co dělat, a proto stále dokola píše mnohé díly o tomtéž. O čem? O zlých „avatarech“ a o „tomášovcích“ přece! Že, pane Vacku? Stále dokola. No, někdy i o tom, jak, kde a na čem si pochutnal (krom oblíbených nezdravých uzenin by tam byly langoše, ptáčky, perkelt a houbový kouba.). Vždyť co na srdci, to na jazyku, že? „Nikdy – zásadně – nekritizuji“, píšu a píšu, nevím už ani jak (že si mnohdy protiřečím nevadí), jen když budou penízky za knížky, že pane Vacku. A když ony duchovní klenoty někomu nacpu dvakrát, ať omylem či v důvěře, že onen nebožák je zaplatí všechny, a on se náhodou ohradí, tak mu sprostě vynadám. Ivě, která si posteskne, např. Iváku, a tak. No, každý holt ukazuje, co v něm „dříme“, jak by asi napsal jeho věrný pan Rýznar. A to se jistě týká i duchovních mistrů, i nemistrů. V někom prostě dříme hulvát a darebák.

Jiří Vacek neumí jednat slušně. Proč? Protože slušným není. Jiří Vacek vyžaduje udávání. Jako panovačný mocipán. Jako mocipán za Němců, jako mocipán za komunistů, jako ve staré struktuře. Myslí si, že se může chovat ke člověku, jak se mu zachce (zpravidla nepěkně), využívat jej, být na něj zlý, poštvávat proti němu své blízké, jako se to stalo a děje Danovi Moravcovi – ve skutečnosti jen proto, že nedostal od Dana darem sto osm dolarů. A to si myslí, že mu bude Dan udávat. Tak si počíná. Otáčí vše a lže, jak se jen mu hodí. Podle a zákeřně nabádá proti druhým své obdivovatele, i když ti s onou rozepří nemají nic společného. Neumí jednat sám za sebe, jako rovný s rovným. Zbaběle se schovává za dav. Proto píše často abnormálně a nelogicky v plurálu. A důležité pro něj je, aby byla pomluvena, ponížena „konkurence“. A snad i obdivovatelů přibude. Kdo však ponižuje, bude jak praví Bible, ponížen. A to i takový nějaký namyšlený kašpar (rozuměj velké a směšné ego), který se navíc nechá uctívat a dělá ze sebe mistra. Pýcha předchází pád. Pád z výšky, když na to nemáš, bývá bolestivý. Přinejmenším; nezláme-li ti, lidově řečeno, vaz. Úcta k mistrovi by neměla být vynucovaná, jak si asi dle svého chování Jirka myslí, ale spontánní. Nelze přece jen vymáhat adorativní dopisy, uheráky, bonboniery, či dokonce tučné peněžní dary (prý jako „povinnost odvedená svému mistrovi“ mělo být od pana D. Moravce oněch sto osm dolarů, které Dan Moravec si dovolil použít na jiný účel).

Kdyby nebylo „zlých avatarů“, nebylo by ani proti komu iniciovat a vést dehonestující štvavou kampaň (jako např. vysílat své čély po knihkupcích ve vybraných městech se sprostým čtyřiceti dvou stránkovým pamfletem proti panu Paříkovi a firmě Avatar, ani by nebylo proti komu vyslat trestnou výpravu tří čélů v čele s Josefem Šťastným za účelem napadnutí pana Paříka, ani by nebylo urážení a výhrůžek panu Paříkovi od jiného čély Filipa Blažka. A tak vlastně když je pan Pařík osočen „mistrem“ Vackem (nebo snad tím, co z něj „tryská“ ), že prý „vraždí maličké“, „takoví lidé jako pan Pařík...vraždí, upalují“, „...jsou spojeni s komunisty“, „...řídí se nacistickým a komunistickým pravidlem....“, poskytuje pan Vacek sobě (uvážíme-li, že tak rád řeší otázky zla, ega, „od Boha odpadlých“ úrovní a světských a materiálních povrchností) a všem členům své sekty dostatečně vděčné téma. Díky tomu, že nedošlo na soud, který by pan Vacek jistojistě prohrál, mohou vycházet od pana Vacka dál „knihy a kazety s duchovní tematikou“, ony prý „duchovní skvosty“, i když pomlouvačné, že? Jen kolik oněch lží a sprostot v oněch „duchovních skvostech“ pan Vacek napsal o panu Paříkovi. Vlastně celé knihy. A to pan „mistr“ (a někteří jeho nepřemýšliví čélové – když ona ta „litera zabíjí“, že?) rád vyhrožuje karmou...!! Inu, „nikdo nestaví světlo pod kbelík“, že, jak rád cituje „mistr Šrí Bhagaván“ Jirka. Mimochodem, jaké asi měli za Ježíše kbelíky? Plastové nebo staré kovové? „Šrí Bhagavan“ Jiří to jistě ví. Přece ví, o čem mluví. Takový je to mistr! Nebo ne? Že by nevěděl, jaké byly za Ježíše kbelíky? Nebo šlo opět o nějaký bonmot?

Tak jak Jiří Vacek jedná, jak se chová, jeho veškeré počínání nemůže zůstat bez odezvy. „Šakti zasahuje“ objevně (jako nejednou a snad trochu opět nešikovně senzacechtivě?) opakovaně napsal pan „mistr“, pan inženýr „Bhagavan“ Vacek. Ano, šakti neustále šlape a bude šlapat panu Vackovi na přezky. Proč? Protože Jirka má velké, dokonce přebujelé, ego. Jedná amorálně, zpupně, drze. Navíc již dávno zradil a zrazuje všechny, co jej kdy obdivovali. Proč? Protože je obelhal. A stále lže. Jistěže to mnozí ještě neprohlédli. Asi to některým i potrvá. Obdiv a hlavně vlastní hloupost a pýcha, kam spadá i namyšlenost, sebeobdiv, nekritičnost, a další (dokonce schopnost jednat asociálně či agresivně ve prospěch mistra) je zaslepil. Dalo se čekat, že někdo, kdo takto neslýchaně a nestydatě lže, jako „Šrí Bhagavan“ Jirka, bude i krást. Bylo tomuto skutečnému „lžiguruovi“ prokázáno, že okrádá Ramanašram, Drtikolovy dědice, Avatar a kdovíkoho ještě. A samozřejmě svou vlastní hloupostí. Kdyby byl aspoň trochu poctivý, nevedla by jej jeho pyšná panovačná zvůle a chamtivost a vyjednal by si regulérně autorská práva. Ale takto? Přirozené pro něj zřejmě je jednat amorálně (také podle toho zřejmě vyučil své některé čély). Říká se jaký kmán, takový krám. Celá skupina „vnitřního náboženství“ (nebo jak si sekta nyní říká) se přirozeně chová tak jak její vůdce, “mistr“.

Jiří Vacek jedná (dle toho, co a jak píše) evidentně útočně, agresivně, podle a zpupně. Co by za své amorální chování chtěl? Aby on byl jediným bezúhonným a karma se týkala jen ostatních? Vždyť prokazatelně lže. Prokazatelně zcizuje. Prokazatelně uráží. Prokazatelně překrucuje a podsouvá. Je tedy normální? Asi prokazatelně ne. On se má skutečně za nekritizovatelného a nedotknutelného? Před Bohem či v Bohu (kterým se on ve svých pamětech prohlašuje coby tzv. mistr) jsme si všichni rovni. A jak sám o sobě napsal, působení šakti v jeho blízkosti je obzvlášť silné. Boží mlýny melou...a melou spravedlivě. I když někdy pomalu – v případě takových darebáků dost pomalu, ale za to nakonec s větší razancí a tvrdostí. Proč? Protože se karma musí nakonec vybíjet u každého, a u takových zmohutnělých eg, jako je to páně Vacka, to po zásluhách trvá déle, a ale o to bolestivěji.

Pan Vacek tedy zřejmě snese pouze, když se o něm píše v superlativech (devótní adorativní dopisy dokonce vyžaduje) jako o mistrovi, za kterého se ve svých pamětech považuje (oslovení mistr si nechá líbit psát s velkým „M“), jako o „Bhagavanovi, Šrí, Swamím, Bohovi“ atd., o jeho zásluhách (nejraději však se svými zásluhami, jako jsou např. budování barikád, psaní samizdatů, výslechy, domovní prohlídky, účast na soudech atd. seznamuje laskavého čtenáře on sám. Jakmile si někdo dovolí nejjemnější kritiku či snad šprým na jeho adresu, ihned se vší zlobou reaguje a vyzývá k reakcím i své čély či všechny zúčastněné na setkáních s ním. Pod různými hesly (které zneužívá) např. „Zaměřme se na ně“ a „Po ovoci poznáte je“ a zásadně především podle Rámakrišnových slov o údajné obraně mistra, iniciuje a vynucuje si (otázkami na každého účastníka: „A jak budeš reagovat ty?“, „A co ty napíšeš?“, „Ty mne nebudeš bránit?“, „Ty se za mne nepostavíš?“) svou „obranu“, resp. nevybíravé útoky. Toto by snad Mahárši nebo Rámakrišna dělali?

Konec 1. části.


mailto:kauza.vacek@gmail.com

Čehože je Jiří Vacek vlastně mistrem?

Martin Pařík

Motto… „Jak jsem byl udělán mistrem… Nikdy mě nenapadlo, že někdy budu takovou „vzácnou bytostí.“ : „ Mistr je jen jeden, je jím Bůh.“
(Jiří Vacek - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe 10. díl)



Existuje celá řada indicií i důkazů (např. na tomto blogu), že Jiří Vacek není mistrem duchovních nauk, že nerealizoval konečnou Pravdu života, že nechodí s Bohem (Potvrdila mu to koneckonců i jeho učitelka Míla Tomášová ve Vnitřním prameni v kapitole O meditaci).

Ačkoli ve svých úvahách a polemikách sám vychází z premisy, že je skutečným mistrem - z čehož jen jemu samému vyplývá, že jest nedotknutelným, neboť prý jen „mistr pozná mistra“ -, pravda je zcela jiná. Jiří Vacek prostě žádným duchovním mistrem není, i kdyby si to sebevíc přál a dokola to opakoval. Není! Velký egoista nemůže být mistrem, třebaže v hlubině jeho rozeklané, disharmonické mysli dlí onen Jediný. Zatím ovšem jen v latenci. Hříchy a falší rozedraná mysl není připravena k úplnému ztišení a zániku. A ani o to nemá ve skutečnosti zájem. Zatím.

Žádná dobrozdání či oslavné ódy zmanipulovaných čélů, žádné kvazi duchovní grafomanství ba ani bezostyšná sebechvála neučinily nikdy z omezence probuzenou bytost.

Bytost chodící s Bohem, resp. v Bohu, by nebyla s to lhát, podvádět, být zištná, sebestředná, samolibá, pyšná, plná záští atp.

Jiří Vacek nejenže není duchovním mistrem, on bohužel není ani upřímným, opravdovým hledajícím. Člověk, který má bytostnou potřebu lhát a klamat, nehledá Pravdu, ale v případě pana Vacka toliko dubiózní zevní prospěch, a to nejen ve smyslu materialismu duchovního, ale i těžko skrývaného profitu ekonomického, což je i s ohledem na jeho věk dosti nepochopitelné.

Pan Vacek není duchovním člověkem, třebaže prosedí hodiny se zavřenýma očima, není ani slušným, poctivým občanem, jakkoli o sobě sebevědomě tvrdí, že je satguru.

Čehože je tento zakaboněný muž tedy mistrem? Jistě byli před ním mnozí rafinovanější lžiguruové, vychytralejší podvodníci, bezcharakternější jedinci.

V čem tedy tkví páně Vackova výjimečnost? V ničem. Je to vpravdě chudák, nebožák, rytíř smutné postavy a ještě trudnějšího ducha, který se zoufale snaží zachránit svou tvář.

Je archetypem člověka, jenž obětoval své duchovní možnosti na oltář pochybného, protože nepravého božstva. Svým negativním příkladem může být poučením pro ty, kteří to s hledáním Pravdy myslí vážně, kteří mají zájem své ego rozpustit, nikoliv je pěstovat. Prozřetelnost nás všechny na příkladu pana Vacka nabádá k hlubší sebereflexi, jemnější bdělosti, k většímu zaujetí pro věci Ducha a Pravdy. A to je onen Boží otisk z druhé strany Vackovy mince.

mailto:kauza.vacek@gmail.com

K Vackovu (jekyllovsko-hydeovskému) konceptu

Alexandr Popov


Pane Vacku,

ve svém (jako obvykle) agresivním pojednání „Znovu o oprávněnosti kritiky“ (je to trochu starší, ale ve vašem jekyllovsko-hydeovském „filozofickém“ konceptu docela aktuální) napadáte tazatele (jde o otázku, proč neustále kritizujete mistry), že „zřejmě vytrvale zaměňuje mistra za osobu.“ Podle toho, co čtenářům neúnavně předkládáte, tím, kdo se mýlí, jste Vy.

Jak má ubohý žáček, studující pilně svatá písma a snažící se pochopit, že vše je Bůh, Buddha, „To“, „Já“ apod., naložit s tvrzením, že Vy nekritizujete „mistra“, nýbrž jeho osobu, což musí být zřejmě někdo další. A kdo vlastně kritizuje? Ona jednota, kterou žijete (pardon, prožíváte ku svému prospěchu – á propos, kdo že ji vlastně žije?), jsa mistrem, satguruem (a nelžete, že jste to neříkal, že je to práce pana Křivého, stačí otevřít Vaše knihy!), nebo Vaše osoba? Tak kolik Vás vlastně je? Osoba a vedle ní jednota?

Jestli je jednota jako jediný mistr omezována jakousi osobou, která má právo o jednotě nic nevědět, a přece nějak záhadně „mistrovat“, pak to – jistě uznáte -jednoduše není jednota, ale hloupost, která se nafoukla a uvěřila, že je něco víc. Ale můžete být i zde klidný - i ta největší nabubřelost je ve skutečnosti, v hlubině bytosti, touhou po tom, co člověka přesahuje, po Bohu – jenže zoufale, zoufale pomýlenou; touhou zamířenou tam, kam směřuje mysl (zde do stvořeného, do vztahů, do osobního uspokojení).

Ale abych jenom nekritizoval, zkusím se znovu na něco zeptat - a znovu asi zbytečně, protože na duchovní otázky prostě neodpovídáte a raději se věnujete pomluvám, rýpání, překrucování a jiným projevům bezcharakternosti, tělesným požitkům a sebeglorifikaci. Takže:
Nebudeme teď opakovat, že jste prolhaný (třebaže jste prolhaný), když o lidech z Avataru mimo jiné tvrdíte, že propagují neúsilí (byť ho nepropagují; jen říkají, že všechno má svůj čas – úsilí i neúsilí). Když od toho abstrahujeme, zbude nám Vaše tvrzení, že kdo učí neúsilí, učí nesprávně. A dokládáte to výrokem Maharšiho: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lókavičáru.“ Dovolím si ocitovat z Vašeho překladu Maharšiho evangelia (str.18 dole). Na otázku, zda je možné prožívat samádhi a současně pracovat ve světě, Maharši říká: „(...) Pamatujte, kdo jste. Pak vás práce nebude poutat, bude pokračovat samočinně. Neusilujte ani o práci, ani o zřeknutí se. Vaše úsilí je otroctvím. (...) Proto ponechte vše vyšší moci. Není v našich silách podržet nebo ponechat si cokoliv.“

Tak jak má zájemce o duchovní práci, zmatený Vašimi nekompromisními tvrzeními o úsilí (znovu opakuji, že nepropaguji a nikdy jsem nepropagoval neúsilí), naložit s Maharšiho výzvou „Pamatujte, kdo jste“? Očividně to neříká „mistru“; tazatel odpověď nezná, tudíž (dle vašeho slovníku) „jím plně vládne jeho ego“ a měl by usilovat ostošest a nemyslet si, že by snad mohl být „To“. A přece Maharši vyzve tazatele, aby „pamatoval, kdo je“ (viz „Ty jsi To“) a odložil úsilí, které je otroctvím. Není to od něho také mýlka, vy neomylný pane Vacku? A jestliže to mýlka není, proč hlásáte pravý opak a vydáváte to za učení Šrí Ramany Maharšiho? Odpovíte na to, nebo (jako vždy) otázku mlčky přejdete a chytnete se čehokoliv jiného a budete donekonečna pomlouvat a urážet, abyste odvedl pozornost od problému a Vaše domnělá velikost zůstala (jak doufáte) nedotčena?

S pozdravem A. Popov



mailto:kauza.vacek@gmail.com

Kořen nepochopení podstaty átmavičáry v podání Jiřího Vacka

Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho

Jiří Vacek: Átmavičára je meditace, ve které nikoliv mysl, ale pozornost vědomí se zaměřuje na samotné vědomí a tak si uvědomujeme, že tímto vědomím jsme my sami, že je naším pravým Já.Tato meditace se podstatně liší od všech druhů soustředění, ve kterých se soustřeďujeme na nějaký předmět, například na mantru, čakru, pránu a podobně. V těchto meditacích zůstává samo vědomí, naše pravé Já, nepoznáno, protože mu nevěnujeme pozornost. Ta směřuje pouze k předmětům pozorovaným a vědomí samo, které se soustřeďuje, zůstává stranou a proto i nepoznáno. Zůstáváme proto v nevědomosti o sobě, o tom, kdo se soustřeďuje, co si v nás soustředění na zvolený předmět – mantru, čakru, pránu atd. uvědomuje. To je dvojnost.V átmavičáře se soustřeďujeme na samotné vědomí, což vede k jeho uvědomování jako našeho pravého Já, naší podstaty. To je jednota sebe si vědomého, inteligentního bytí.

http://www.jirivacek.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=382&Itemid
=26

Vichara is often confused with meditation. Meditation however requires subject and object whereas vichara eliminates the obsession with object completely. [1]

Vičara je často zaměňována s meditací. Meditacejako taková potřebuje subjekt a objekt, avšak vičara zcela eliminuje tuto posedlost objektem.

Základní nepochopení je tedy již v myšlence, že átmavičára je meditace. Pokusím se vysvětlit, proč je to nepochopení a jaké problémy z tohoto nepochopení mohou nositeli takového nepochopení vznikat.
Meditace je postavena na existenci subjektu a objektu. Átmavičára naopak zcela potírá potřebu objektu:

Ramana Maharshi said, "Dhyana [meditation] is concentration on an object. It fulfils the purpose of keeping away diverse thoughts and fixing the mind on a single thought, which must also disappear before Realisation. But Realisation is nothing new to be acquired. It is already there, but obstructed by a screen of thoughts. All our attempts are directed for lifting this screen and then Realisation is revealed.

If a true seeker is advised to meditate, many may go away satisfied with the advice. But someone among them may turn round and ask, “Who am I to meditate on an object?” Such a one must be told to find the Self. That is the finality. That is Vichara." (Talk 390) [2]

Ramana Mahariši řekl: Dhyana [meditace] je soustředění na nějaký objekt. Toto naplňuje záměr odstranit rozmanité myšlenky a fixuje mysl na myšlenku jedinou, která však musí také zcela zmizet před Realizací. Ale Realizace není nic nového, co má být dosaženo. Je stále tady, avšak je zatarasena clonou myšlenek. Všechny naše pokusy jsou vedeny k zvednutí této clony a teprve poté se Realizace odhalí.

Pokud jsou hledači pravdy vedeni k meditování, mnoho z nich odchází uspokojeno touto radou. Avšak někdo z nich se může otočit a zeptat se: „Kdo jsem já, meditující na nějaký objekt?“ takový hledač musí být veden k nalezení své pravé Podstaty. To je cílem, To je vičara. (Hovory 390)

Jaké jsou ale důsledky této záměny? Je jich několik, vesměs jsou ale kritické jen některé. Hlavním problémem je to, že mysl zůstává přítomna (je ukryta v rozlišení na subjekt „pozorovatele“ a objekt „pozorování“). Tím je jí umožněno fabulovat svou „neexistenci“, zastřít skutečnost, že je k „zaměření pozornosti“ použita vnitřní síla mysli – vůle, což dále vede na fabulaci cílového stavu Realizace, který je tak myslí zaměněn za její individuální identitu. Protože mysl se cíleně účastní celého procesu, projevuje se také jistá forma fanatické extáze, která je slovně zaměněna za stav blaženosti vědomí. Rozlišit zda jde o extázi mysli anebo o skutečnou blaženost je pro člověka postiženého extází velmi problematické, a to nejen proto, že mysl se cíleně snaží fabulacemi zamezit poznání této skutečnosti, ale také proto, protože takto postižený jedinec nemá zájem tento extatický stav měnit. Ve skutečnosti tento stav není nepodobný drogovému tripu, se všemi důsledky, jako jsou vznik závislosti na tomto stavu, jistá forma osamělosti (mysl se chrání před možným prohlédnutím své fikce v kontaktu s jinou myslí) vlivem neschopnosti odpoutat se od osobní individuality v prožívání i v sebereflexi, vlivem podvědomě vnímanému strachu z odhalení. Tato osamělost může dojít až do patologických stavů totální uzavřenosti vlivem nezvládnutého paranoického strachu před odhalením pravé skutečnosti v kontrastu s fabulací mysli. Z vnějšího pohledu je takto postižený jedinec charakteristický svou vyzývavou nadřazeností, požadavky na vnější odlišení této nadřazenosti skrze svou vlastní osobu, jak již titulováním, tak i formou ponižování jejího okolí, vynikajícím ukazatelem je neschopnost vést vyvážený dialog, absolutně nepřípustné pro takto postiženého člověka je připustit vlastní chybu.

Jak však takovému „přehmatu“ zabránit? Velice podstatnou složkou je odosobnění tazatele. Otázka „Kdo jsem já“ má být pouze vyslovena bez koncentrace na její obsah. V dozvuku takto položené otázky musí být nalezeno ticho ukryté za každým projevem. Pokud je toto ticho jakkoli zdrojem vnitřního napětí, je lépe jít raději chvíli sekat dřevo anebo umývat nádobí. Po dobře vykonané smysluplné práci je mysl automaticky naplněna jakousi vnitřní září a ticho v dozvuku otázky tuto vnitřní záři spíše zarovnává, než aby ji rušilo. A to je ten správný stav - jakási vnitřní okouzlenost hlubokým tichem jdoucím odněkud zevnitř a jemné čeření tohoto ticha automaticky a - jakoby bez osoby tazatele - položenou otázkou „kdo jsem já“ vyvolá ještě intenzivnější prohloubení ticha. Svět okolo se stane jedním velkým tichem, osoba i mysl tazatele se v tomto tichu zcela rozplyne. Tímto rozplynutím je zároveň i „zmizena“ ona clona, a Realizace jakoby jedním bleskem vyplní takto uvolněný „prostor“. On to vlastně již není ani už prostor, je to jen prostá skutečnost opravdového bytí. Jak mysl tak i individualita jsou zcela zapomenuty a dokud pro člověka ticho bude tou nejvyšší kvalitou, nikdy již nezaujmou své místo diktátora. Člověk prošedší skutečnou Realizací je na první pohled zcela neroznatelný od „tohotéž“ člověka před tím, jen jaksi v pozadí, když si toho všimneme, je jakási usměvavá laskavost, která, je-li „odhalena“ přitahuje až nezvladatelnou silou. Realizace však zanechá na člověku podobnou stopu, jako prožitek komatu či setkání s opravdovým Bohem. Člověk již nemá potřebu sebeprezentace, nemá potřebu se čehokoliv obávat, nemá potřebu se vyvyšovat (spíše naopak), nemá potřebu se čemukoliv bránit a velmi rád uhne komukoliv z cesty – on totiž ví, že není ani osobou, ani myslí, ani nějakou oddělenou entitou. On uhýbá z cesty vlastně sám sobě...

Atma Vichara - Instructions for the practice of Self-enquiry - All one needs to know, to begin, and end, is contained below.
Atma Vičara – Instrukce pro praktikování Sebe-dotazování. Vše, co můžete potřebovat, jak začít a skončit, je obsaženo dále.

A South Indian Sage advised, "Pursue the enquiry “Who am I?” relentlessly! Seek out the root of your personality! Find out wherefrom the I-thought arises! Turn the mind within. With practice, the current of thoughts will slow down and an unerring intuition will be felt. Yield to that intuition, let your thinking stop, and it will pull you to the goal.

Vichara is often confused with meditation. Meditation however requires subject and object whereas vichara eliminates the obsession with object completely.

Ramana Maharshi said, "Dhyana [meditation] is concentration on an object. It fulfils the purpose of keeping away diverse thoughts and fixing the mind on a single thought, which must also disappear before Realisation. But Realisation is nothing new to be acquired. It is already there, but obstructed by a screen of thoughts. All our attempts are directed for lifting this screen and then Realisation is revealed.

If a true seeker is advised to meditate, many may go away satisfied with the advice. But someone among them may turn round and ask, “Who am I to meditate on an object?” Such a one must be told to find the Self. That is the finality. That is Vichara." (Talk 390)

"Do not spread out the mind inquiring, 'Who may you be?' and 'Who is he?' Turn it inward questing, steadily, keenly, 'Who am I?'" (from Ramana Mandiram, Sri Ramanasramam, Tiruvannamalai - for ordering details and information on other publications see the official website)

atma-vichara (self enquiry) should not be considered as a mere yogic exercise to be done at certain times of the day and then forgotten until the next session, although that is certainly a valid way of introducing the mind to enquiry [but don't get lost in the introduction - how long does it take to shake hands?] Nor is vichara a hobby, it is a way of life. The vichara method focusses on the meditator (the thinker) from the very outset. It is radical.

When, through Self Enquiry, brought about by intense practice, thoughts subside, there stands revealed an unbroken, eternal awareness, 'I'-'I'. It is not a watched awareness. Who is the subject that can claim such dualistic nonsense! The snake in the rope will never see the rope. 'I'-'I' is both herald and death knoll.

"In the course of tracing ourselves back to our source, when all thoughts have vanished, there arises a throb from the Hridaya on the right, manifesting as 'Aham' 'Aham' 'I'-'I'. This is the sign that Pure Consciousness is beginning to reveal itself. But that is not the end in itself. Watch wherefrom this sphurana (throbbing) arises and wait attentively and continually for the revelation of the Self. Then comes the awareness, oneness of existence." (from a reply, approved by Bhagavan, which was sent to an English devotee; recorded in 'Moments Remembered' by V. Ganesan)

"Thoughts must cease and reason disappear for 'I'-'I' to rise up and be felt. Feeling is the prime factor and not reason." (Talk: 24)

"That which is does not even say 'I am'. For, does any doubt rise that 'I am not'. " (from Talk: 197)

Method

When other thoughts arise, one should not pursue them, but should inquire: ‘To whom do they arise?’ It does not matter how many thoughts arise. As each thought arises, one should inquire with diligence, “To whom has this thought arisen?”. The answer that would emerge would be “To me”. Thereupon if one inquires “Who am I?”, the mind will go back to its source; and the thought that arose will become quiescent. With repeated practice in this manner, the mind will develop the skill to stay in its source. (from "Who am I?" - available as a PDF download at the link given above)

Maharshi makes it very clear that there is no advanced method only maturation of the vichara. Vichara is the direct method. "There is nothing more to be known than what you find in books. No secret technique. It is all an open secret, in this system." (Day by Day, 8-10-46)

Jihoindický mudrc radí: „Provádějte nepřetržité dotazování „Kdo jsem já?“ ! Nalezněte kořeny vlastní osobnosti! nalezněte odkud se rodí myšlenka já. Veďte mysl dovnitř. Praktikováním se proud myšlenek zpomalí a bude vnímáno intuitivní bezpečí. Poddání se této intuici zastaví vaše přemýšlení a postrčí vás k cíli.

Vičara je často zaměňována s meditací. Meditace jako taková potřebuje subjekt a objekt, avšak vičara zcela eliminuje tuto posedlost objektem.

Ramana Mahariši řekl: Dhyana [meditace] je soustředění na nějaký objekt. Toto naplňuje záměr odstranit rozmanité myšlenky a fixuje mysl na myšlenku jedinou, která však musí také zcela zmizet před Realizací. Ale Realizace není nic nového, co má být dosaženo. Je stále tady, avšak je zatarasena clonou myšlenek. Všechny naše pokusy jsou vedeny k zvednutí této clony a teprve poté je odhalena Realizace.

Pokud je hledač pravdy veden k meditování, mnoho z nich odchází uspokojeno touto radou. Avšak někdo z nich se může otočit a zeptat se: „Kdo jsem já, meditující na nějaký objekt?“ takový hledač musí být veden k nalezení své podstaty. To je cílem, To je vičara. (Hovory 390)

„Nerozptylujte mysl dotazy „Kým vlastně můžeš být?“ a „On je kdo?“Veďte ji vnitřně k tázání, neustále, intenzivně, „Kdo jsem já?“ (od Ramana Mandiram)

Átma-vičára (sebedotazování, možná lépe přeloženo jako dotazování se po podstatě své pravé identity) by neměla být chápána jako pouhé jogické cvičení, které má být provedeno v určitém čase dne, a dále může být zapomenuto dokud nenastane čas dalšího kola cvičení, i když to je zajisté funkční metoda uvedení dotazování do mysli [ale, neztraťme se jen v tom uvádění – jak dlouho trvá potřesení rukou?] Vičára také není koníček – je to způsob existence. Metoda vičary zaostřuje na meditujícího (myslitele) již od samého počátku. Je radikální.

Když, skrze sebedotazování, přijde zesílení praxe, myšlení se zklidňuje, stane se odhaleno jako stálé, vnitřní uvědomění „já-já“ To není pozorovatelné uvědomění. Kdo je ten subjekt, který může tvrdit takový dualistický nesmysl. Had ve smyčce nikdy nemůře tuto smyčku uvidět. Toto „já-já“ je obé – výšina zrození i smrti.

„Ve směru stopování sama sebe zpět k našemu zdroji, tehdy, když všechny myšlenky zmizí, vyvstane zachvění ze Srdce napravo, projevující se jako „Aham“ „Aham“ (osobní individualita, personalita) „já-já“. To je znamení, že čisté vědomí počíná odkrývat samo sebe. Ale to ještě není vše. Sledováním vyvstávání tohoto chvění odkudkoli, s pozorným a trvalým vyčkáváním, nastane odkrytí vnitřní podstaty sama sebe. S tímto přichází uvědomění, jedinečnosti existence. (z odpovědi, potvrzené Bhagavanem, která byla zachycena v „Moments Remembered“ V. Ganešanem)

Myšlení musí ustat a intelekt zmizet pro to, aby „já-já“ mohlo povstat a být vnímáno citem. Vnímání, cítění je ten prvotní faktor, ne intelekt. (Hovory: 24)

Právě proto není ani řečeno „Já jsem“, Protože, bez jakékoli pochybnosti, vyvstane ono „já nejsem“. (Hovory: 197)

Metoda

Když vyvstanou jiné myšlenky, neměli bychom je stíhat, ale měli bychom pátrat: „Komu ony vyvstávají?“ Není podstatné, kolik myšlenek vyvstane. Zakaždé, když nějaká myšlenka vyvstane, měli bychom s vytrvalostí pátrat „Komu tato myšlenka vyvstala?“. Odpověď, která se vnucuje, může být „Mně“. Pokud se tehdy dotážeme „Kdo jsem já?“, mysl se vrátí do svého zdroje a myšlenky, které vyvstávaly, se stanou nehybnými. Opakováním této metody popsaným způsobem mysl nabude umu setrvávat ve svém zdroji. (Z „Who am I“).

Mahariši poukázal velice jasně, že není žádná další metoda, jen zrání metody vičary. Vičara je přímá metoda. Není zde nic více nutno znát, než to, co naleznete v knihách. Žádná tajná technika. Vše v tomto systému je jen otevřené tajemství. („Den za dnem“, 8-10-46)


The path of Self-enquiry is found difficult by those who have not acquired the necessary competence for it. The mind should first be rendered pure and one-pointed. This is done through meditation, etc. So, the various paths, in their secondary sense, are auxiliaries to the direct path which is Selfenquiry.

In this context, Bhagavan refers to three grades of aspirants: the highest, the medium, and the lowest. For the highest type of aspirants, the path prescribed is Vedanta enquiry; through this path, the mind becomes quiescent in the Self and finally ceases to be, leaving the pure Selfexperience untarnished and resplendent. The path for the medium is meditation on the Self; meditation consists in directing a continuous flow of the mind towards the same object; there are several modes of meditation; the best mode is that which is of the form ‘I am the Self’; this mode eventually culminates in Self-realization. For the lowest grade of aspirants, the discipline that is useful is breath-control which in turn results in mind control.

Realization of the Self can be gained in this very life. In fact, Self-realization is not something which is to be gained afresh. We are already the Self; the Self alone is. It is ignorance that makes us imagine that we have not realized the Self. When this ignorance is removed through Selfknowledge, we realize our eternal Self-nature. One who has gained this realization is called a jivan-mukta (liberated while living). To others, he may appear to continue to tenant a body. For the benefit of those others it is stated that the body will continue so long as the residue of the prarabdha-karma (that karma of the past which has begun to fructify in the shape of the present body) lasts, and that when the momentum is spent the body will fall and the jivan-mukta will become a videha-mukta. But from the standpoint of the absolute truth, there is no difference in mukti. What needs to be understood is that mukti or release is the inalienable nature of the Self.

Cesta sebedotazování je těmi, kdož pro ni nesplňují potřebné způsobilosti, označována jako těžká. Mysl by měla být zprvu učiněna čistá a jednobodová. Toho lze docílit skrze meditaci atd. takže, mnoho cest, ve svých dalších rovinách, napomáhá ustavení přímé cesty, kterou sebedotazování je.

V tomto kontextu Bhagavan se odkazuje na tři stupně adeptů: nejvyšší, střední a nízké. Pro nejvyšší adepty cestu ukazuje Vedantické pátrání, skrze ni se mysl stane klidnou v své vlastní podstatě a nakonec i ¨zaniká, ponechávajíc čistou zkušenost sebe sama neomezenou a zářivou. Cesta středních adeptů je v meditaci na Podstatu, meditace obsahuje vedení k plynulosti vůči jednomu objektu; je několik technik meditace; ta nejlepší je ve formě „Já jsem Podstata“; tato technika může, eventuálně, vyvrcholit realizací Podstaty. Pro nízké stupně adeptů je použitelná technika kontroly dechu, která vede ke kontrole mysli.

Realizace Podstaty může být zachycena v tomto životě. De facto, Realizace Podstaty není nic, co by bylo zachycováno od základu. My již jsme touto Podstatou, tato Podstata je jediná, co je. To jen ignorance nám vytváří zdání, že nejsme realizovanou Podstatou. Když je tato ignorance odstraněna skrze zkušenost Sama sebe, realizujeme vnitřní Pravou přirozenost. Ten, kdo toto realizoval je nazýván Džívánmuktou (osvobozeným za života). Pro ostatní se může zdát, že pokračuje v zajetí těla. Pro užitek těmto ostatním se jeví, jakoby tělo pokračovalo tak dlouho, dokud existují zbytky prarabha-karmy (minulá karma, jejíž plody jsou hranicemi tohoto nynějšího těla), a v okamžiku jejich vypotřebování tělo mizí a dřívan-mukta se stává videha-muktou. Ale z hlediska absolutní pravdy, nenexistuje žádný rozdíl v tom „osovobození“ (mukti).. To, co musí být pochopeno, je to, že mukti, neboli osvobození je neměnná přirozenost Podstaty.


(Anglické texty jsou převzaty ze stránek Ramanášramu a jím odkazovaných websites.)


mailto:kauza.vacek@gmail.com