aneb zamyšlení nad „satguruovými“ memoáry (dopis)
Markéta Šťastná
Souznějící v duchu,
stalo se... Je tomu již pár let, co „jsem nabyla zkušenost“ s duchovní skupinou v jednom indickém klášteře. Když jsem teď stála na prahu rozhodování o tématu školní práce, přišlo mi zajímavé porovnat nějakou duchovní skupinu v Čechách s duchovní skupinou v Indii. Moje kamarádka se několikrát zúčastnila společné meditace s Jiřím Vackem, a tak jsem se na tuto meditaci dostala i já. Když jsem zjistila, kolik knih pan Jiří Vacek vydal, bylo rozhodnuto. Získat tolik materiálu jako podklad, to se jen tak nevidí. Nakoupila jsem deset dílů životopisů. A můžeme se dát do práce...
Následuje záznam z deníku, ve kterém se otevřela nevídaná podívaná...
*ČTVRTEK* Čtu o jisté paní D., se kterou se kdysi autor pokoušel navázat vztah. Ten nevyšel. Paní D. se měla rozvést a po několika letech si měla brát jakéhosi známějšího duchoborce a nakonec prý také měla vést nějaké duchovní skupiny. Autor v souvislosti s životem paní D. píše o zmařených životech. Tomu nerozumím. Kdo zná duchovní vývoj této ženy?
*SOBOTA* Přemítám o snu dcery Jiřího Vacka Evy o Míle Tomášové, která ji v něm upozorňovala na podceňování vásan a ze kterého je usuzováno na to, že Míla Tomášová měla po smrti těla problémy s vásanami. Vzpomínám na několik lidí, kteří po jejím odchodu z těla měli také sny. Ve všech těchto případech se Míla buď měnila ve světlo nebo rozpouštěla do prázdna nebo vyvanula jako vánek apod. I mně se Míla, přestože jsem byla daleko, nepatřila jsem mezi její nejbližší a o její smrti jsem nevěděla, ve snu zjevila. Usmívala se, proměnila se ve světlo, zamávala a zmizela. Zajímalo by mě, jestli měli nějaké sny s Mílou také lidé z jejího blízkého okolí. Kdo doopravdy posoudí, jak to s Mílou bylo po odchodu z těla?
Nabízí se otázka, která se vine celým průběhem čtení pamětí: Proč autor v této souvislosti píše o vásanách Míly? Komu tato věta prospěje? Je to Pravda?
*SOBOTA* Ó, jak je svět malý! Kromě životopisů si občas také pročítám webové stránky. Všimla jsem si, že Jiří Vacek podobně jako Jiří Krutina často nabádají hledající k morálce. Poukazují na ty, kteří rozbíjejí rodiny apod. Je tomu již nějaký pátek, co jsme s přítelem cestou do čajovny potkali jeho spolužáka Marka Volfa, bývalého manžela Evy, nyní Krutinové. Pozvali jsme ho na čaj a jak jsem tak povídali, dozvěděli jsme se, že Marek své dvě dcery již téměř nevídá. Také o tom, jak nemá šanci vzít je někam o prázdninách nebo na výlet, jak mu vracejí dárky k narozeninám apod. Že se ve světě Evy Krutinové stal prostě nadbytečným, přestože měl k dětem velmi vřelý vztah a také s nimi trávil, na rozdíl od jiných otců, hodně času, což vím z přítelova vyprávění. Vždycky když psal Jiří Krutina o dcerkách, měla jsem za to, že mluví o svých vlastních dětech. Vzpomínám také na to, jak nám Marek kdysi vozíval čaje a asi dvakrát s sebou dcerky měl. Bylo vidět, zvláště na té mladší, že na něm velmi lpí, že se mají moc rádi. Jiří Krutina se nyní usadil do role, která mu nenáleží. Dělá otce dívkám, jejichž otcem není a manipuluje s nimi tak, že svého pravého otce vídat nechtějí. A otázka je na světě: Kampak jsi se poděla, morálko?
*ÚTERÝ* Při čtení autorových životopisů se otevírá svět, kterému vůbec nerozumím a který mě nutí vracet se ve vzpomínkách k mému milovanému učiteli Babovi. Příliš jsme o něm nevěděli. Jen to, že pobýval sedm let před smrtí Ramany Maharšiho v jeho blízkosti, žil v maličkém domku poblíž Ramanášramu, a ještě než Bhagaván zemřel, „znovu se narodil“, jak o něm rád říkával sám Bhagaván. Oba se tomu prý velice smávali, řkouce, že se ve skutečnosti nikdy nenarodili. Měl jasnovidné schopnosti, ale na všechny otázky týkající se jeho individuálního života odpovídal: „K čemu by vám to bylo? Ještě byste se pokoušeli mě napodobovat a to by vás na cestě zdržovalo.“ Nikdy nemluvil o jiných mistrech, vždy říkal, že odpovědi na tyto otázky mu nepřísluší. Jaký to rozdíl s postojem Jiřího Vacka! Vzpomínám na den, kdy jsme večer seděli na ještě rozpálené střeše kláštera a meditovali. „Co děláš?“ zeptal se mě Baba. – „Jsem,“ odpověděla jsem. – „Sama?“ ptal se dál Baba a cvrnkl mi mezi obočí. – „Už ne,“ odpověděla jsem v němém úžasu. „Vše je božské? Vše jsem Já?“ zeptala jsem se. – „Vše je božské po věky věků,“ zněla odpověď. V tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co hledám: Jednotu boží...
Tady se při čtení pamětí musím pozastavit. Už asi posté kroutím hlavou. Kdo tuto větu vyslovoval? Ego? Když čtu dopis paní Zuzany Koubové, která píše, že cítí u Jiřího Vacka duchovní převahu a že chce dosáhnout toho, co on, příliš tomu nerozumím. Při vší úctě k autorovi, prozatím stále čtu o utrpení a konfrontacích s jinými. Fakt, že život je utrpením, je společný všem začínajícím hledajícím, proto také všichni hledáme něco hlubšího. Je však toto cílem? I Buddha s utrpením začínal, stálo však také na konci jeho cesty? Vůbec nerozumím, proč autor tolik přetřásá větu Míli Tomášové: „Všichni jste krásní.“ Leda že by autor tuto zkušenost neměl. A opět otázka: Komu přetřes této věty prospěje? Proč posuzuje, co tato žena ve chvílích, kdy větu lidem sdělovala, cítila? Z jakého stavu ji říkala? Jako ego egům, jak autor neustále podsouvá? Pamatují se přesně, jak kdysi tuto větu v Lucerně vyslovovala a jak jsem s ní v tu chvíli cítila naprostou spřízněnost. Jak tam bylo cítit spříznění duší. Jak jsme se tam odráželi, nádherně zářící duše, a jak jsme byli v té chvíli opravdu krásní. Pro mě ta věta měla už tehdy velký význam a Míle za ni děkuji. Manželé Tomášovi byli mými vůbec prvními duchovními učiteli, a proto jsem nemile překvapena, co všechno o nich Jiří Vacek napsal.
*ČTVRTEK* Jsem z toho už docela unavená. Těšila jsem se, jak si počtu o duchovním světě a místo toho mám pocit, že listuji v duchovním bulváru. Co mám do diplomky psát? Že autor neuznává jinou autoritu než sebe sama? Že vyjímá z kontextu věty, které se mu hodí a ostatní opomíjí? Že každého, kdo se pokusí vyjádřit nesouhlasný názor, odsoudí jako zlé ego? Že každého, kdo ze skupiny odejde, označí jako odpadlíka od Boha? Že nemá úctu k jiným duchovním skupinám? Že má tendence vyjadřovat se ke všemu, co mu přijde pod ruku nebo se k němu nějak donese? Zaznamenala jsem, že autor otiskne také negativní odezvy. Na každou však napíše odpověď, a tak v konečné fázi každý skončí jako naprostá odepsaná nula. Nezaznamenala jsem, že by tomu tak v nějakém případě nebylo.
*PÁTEK* V druhém dílu pamětí autor v kapitole Případ Rakouska píše: „Jeden z nejhorších koncentráků, Buchenwald, byl v Rakousku. Když z něho uteklo několik set ruských zajatců, Rakušané neváhali a jali se je honit jako lovnou zvěř, místo aby jim jako obětem nacismu poskytli ochranu a pomoc nebo se chovali alespoň nezúčastněně.“ Nevím, co tímto chtěl autor říci. Tábor Buchenwald se totiž nenacházel v Rakousku, ale ve středním Německu, ve spolkovém státě Durynsko. Když ani jasným faktům nemůže čtenář v pamětech věřit, jak má potom věřit všech ostatním nejasným domněnkám?
*SOBOTA* Zase propírané odchody žáků. Vzpomínám, jak nás Baba od sebe odháněl. Říkával: „Buďte samostatní, ne jako ovečky! Jen tak můžete duchovně povyrůst.“ Když cítil silnou závislost, na několik dnů i zmizel. Stejně tak tomu bylo s jeho smrtí. Bylo mu 101 let. Musel trpět velkými bolestmi, ale nikdy se o nich ani slovem nezmínil. Řekl jen: „Od zítřka už mě neuvidíte. Buďte radostní a šťastní.“ Shromáždili jsme se kolem něho a seděli ve dvou kruzích. Po nějaké době Baba vstal, uklonil se, řekl: „Děkuji“ - a odešel do vedlejší místnosti. Nikdo se za ním neodvážil. Meditovali jsme celou noc. Přítomna byla obrovská síla a druhý den, když jsme otevřeli dveře, nalezli jsme učitele mrtvého. Seděl v lotosové pozici a vypadal jako živý... Celé jeho tělo zbělelo a celá místnost vibrovala, jako by bylo zemětřesení.
*NEDĚLE* Zase vzpomínám, jak jsme si v klášteře všichni tak rádi sdělovali duchovní zkušenosti. Jaká to byla lehkost prožívat neexistenci ega, světa apod. Prožívat jednotu, žít advaitu. Když však čtu záznamy v životopisu, zjišťuji, že každý, kdo se pokusí nějakou takovou zkušenost autorovi sdělit, je ihned označen za jakéhosi neoadvaitistu. Když jsme si sdělovali zkušenosti, že svět je iluzí, že se není třeba čeho bát, že Bůh nakonec sám sebe vždycky najde, že je to všechno jedna velká legrace... Kdo to říkal? Z jaké roviny tyto zkušenosti pramenily? Z ega? Je ego samostatně existující entita? Pamatuji se, že v jedné ze svých prvních knih Jiří Vacek o egu psal jako o ztotožnění s tělem a myslí. Tedy že při ztotožnění tu je, při neztotožnění tu není. Že není samostatně existující. V životopisech však už o egu píše jako o samostatně existující obludě, které dává navíc spoustu přívlastků.
*ÚTERÝ* Čtu o tom, že Míla Tomášová Jiřího Vacka doporučovala jako dobrého učitele, že doporučovala číst Královskou jógu a také zároveň vzpomínám i na to, jak o něm v knize Vnitřní pramen píše jako o někom, kdo kdyby opravdu chodil s Bohem, nenapsal by to, co napsal.
*Přesně jeden z příkladů, kdy je prokazatelné, že autor píše pouze to, co se mu hodí. Ramana Maharši například v Talks říká také to, že svět je královstvím božím. Od autora tuto větu nikdy neuslyšíme. Spíše ji odsoudí. Z jakého stavu asi Bgahaván tuto větu říkal? Jistě z ega... Autor kupodivu svými výroky a postoji popírá vše, co je řečeno v Rámagítě a Ribhugítě, kterou sám přeložil. Vše, co je v této knize psáno a dá se žít vnitřně, je na povrchu od autora odsouzeno.
*STŘEDA* Téma šaktipat. Autor nemůže přijmout fakt, že se dva žáci bez jeho svolení zúčastnili šaktipatu s Ánandi Ma. Kritizuje jejich chování a také akci samotnou včetně vstupného apod. Sama jsem se tohoto šaktipatu zúčastnila a neznám člověka, na kterého by vnitřně nezapůsobil. Lidé tančili, smáli se, seděli v extázích, upadali do transů, zažívali první dotyky se svým pravým Já. Škoda, že se čtenář pamětí nedočte, jak šaktipat prožili oni dva „provinilci“? Co si o tom má člověk myslet? Nehodí se snad do duchovních pamětí to, že tam možná prožili i něco duchovního? Co je vůbec na šaktipat táhlo? Jaká síla to byla? Opět ego?
*PÁTEK* KLADU SI ZÁSADNÍ OTÁZKU: BYL BY TU CELÝ TEN MUMRAJ PŘESTŘELEK, KDYBY AUTOR PAMĚTI NENAPSAL? JE DUCHOVNÍM DÍLEM KNIHA, VE KTERÉ AUTOR AŤ UŽ PŘÍMO ČI NEPŘÍMO NAPADÁ JINÉ DUCHOVNÍ UČITELE NEBO SKUPINY, AČ VZÁPĚTÍ UJISTÍ ČTENÁŘE, ŽE KRITIZOVÁNÍ TO NENÍ A ŽE PÍŠE PRO POUČENÍ HLEDAJÍCÍCH? PROČ SE AUTOR DIVÍ, ŽE SE ŽÁCI TOMÁŠOVÝCH OHRAZUJÍ? JAKÉ POUČENÍ PRAMENÍ NAPŘÍKLAD Z VĚTY, ŽE NA JEHO MEDITACÍCH JE ÚROVEŇ MNOHEM HLUBŠÍ NEŽ NA MEDITACÍCH V LUCERNĚ? CO NÁM TÍM AUTOR SDĚLUJE? ŽE TOMÁŠOVI NESTÁLI ZA NIC A ON ŽE JE LEPŠÍ? PROČ SÁHODLOUZE ROZEBÍRÁ ZÁDUŠNÍ MŠI PO SMRTI E.TOMÁŠE, NA KTERÉ ANI NEBYL? KOMU TO PROSPĚJE? ŽÁRLÍ NA E.TOMÁŠE, ŽE BYL PO CELÝ ŽIVOT ZNÁMĚJŠÍ A CHCE HO TAKTO PŘEDČIT? JAKÝ JINÝ VÝZNAM TO MÁ?
*Autor se vážně diví, že se „Tomášovci“ bouří. Jeho žáci jsou nuceni papouškovat jeho slova, aniž by se snad nad jeho výroky vůbec zamysleli. Vytváří imaginární svět myšlenek – svých vlastních výtvorů -, které podkládá slovy „a taková je pravda“. Stokrát se při čtení pamětí ptám: Jaký význam to má, že tuto a tuto větu autor napsal? Komu to prospěje? Sám Jiří Vacek a Jiří Krutina zdůrazňují, že by praxe měla sahat i do slov a činů. Myslí to opravdu vážně?
*Jiří Vacek také několikrát opakuje Maharšiho a jiných slova o tom, že světem bychom se měli zabývat, co nejméně je to možné. Tak co ty stovky, ne-li tisíce, vět v životopisech, kde se autor zabývá světem nepřetržitě? Nezažila jsem více rozporuplného duchovního učitele.
*Autor sám se často srovnává s Maharšim, Ježíšem apod. Můj milý učitel často o Bhagavánovi vyprávěl. Líčil ho, jako by zevně nebyl. Skrze jeho tělo bylo cosi mluveno, konáno, ale tak nějak jako kdyby jel spící ve voze, jak rád a často sám Bhagaván přirovnával. Svět pro něho byl královstvím božím a také to žil. Naprosto nerozlišoval mezi jakousi vyhraněnou formální meditací a jinými činnostmi. Jak je to s podivem, že když čtu knihy například Míly Tomášové, Púndži, Maharádže a dalších, ve všech vnímám naprosto stejný princip vnitřního žití. Jen u Jiřího Vacka ne. A sám autor právě tento způsob vnitřního žití u jiných zevně kritizuje. Proč? Protože ho takto nežije? Protože ho nezná?
*Pár příkladů rozporuplnosti: František Chaun, umělec, měl řadu vásan, které mu prošly. Po smrti byl podle autora vysvobozen. František Drtikol doplatil na členství v komunistické straně. Osvobození tedy nesouvisí se stavem ducha, nýbrž s různými členstvími a činnostmi ve světě.
*Jiří Vacek se kdysi se svými duchovními učiteli rozkmotřil. A tak opustil pro názorovou neshodu Jarku Kočího a pro karmické záležitosti Mílu Tomášovou. Duchovně ho to nijak nepoznamenalo. Ovšem pro každého, kdo opustí jeho, je to dle jeho vlastních slov odpadnutí od Boha. Dvě stejné situace, každá ovšem vysvětlena, jak se komu hodí. Co nám autor větou, že žáci, kteří ho opustili, odpadli od Boha, sděluje? Že Bůh je Jiří Vacek a kromě něj jiné spásy není?
* Autor si v pamětech stěžuje na svou první ženu a na to, že po rozvodu štvala dcery proti němu. To, že jeho dcera nyní činí totéž, je však jistě v pořádku.
*Sám autor také svoji učitelku Mílu Tomášovou hodnotí a kritizuje, což bere jako důležité pro poučení jiných. Když se však někdo – ať již z jeho bývalých žáků nebo jiných - pokusí o jeho kritiku nebo vysvětlení něčeho, je hned označen za zlé ego, jsou to útoky nepřátelských sil apod. Viz například jistá paní R.P. v 6. díle pamětí a další a další. Nenašla jsem jediný případ, kdy by tomu tak nebylo.
*Autor také nabádá žáky, aby ho bránili. Což v praxi znamená, aby obhajovali všechny věty, které autor v pamětech napsal. Vážně se však diví, že se žáci nebo přátelé Tomášových ohrazují proti větám, ve kterých jsou napadáni manželé Tomášovi. Rozumí tomuto někdo?
*Často Jiří Vacek nepřímo napadá výroky Tomášových a jiných učitelů o přírodě a spojování se s ní. Poukazuje na přírodu jako na potravinový řetězec a žádnou krásu v ní prý nevidí. Vzápětí však píše, jak rád odjíždí na chatu, kde v přírodě načerpává sílu. Kdo z vás někdy nezažil zastavení mysli a rozplynutí osoby při pohledu na rozkvetlý strom?
*Poměrně často autor píše o tom, co čeká všechny, kteří ho nějak kritizují, „odrazují maličké“ apod. A zase? Dal by za to Jiří Vacek ruku do ohně? Je si naprosto jistý? Co tím chce říci? Navodit strach? Je Jiří Vacek sám soudícím Bohem?
*Také často zmiňovaná morálka je u autora naprosto jednostranná. Hledající k ní často nabádá, ale u sebe se tím nezabývá. Baba nás často nabádal k tomu, abychom prověřovali, sledovali jeho činy a myšlenky, což u něho bylo naprosto jednoduché. Nic totiž nepsal, mluvil zřídka a žil naprosto střídmě. Důrazně ale nabádal k prověřování učitelů a ne k jejich slepému následování.
*Tak rádi používají Jiří Krutina a Jiří Vacek, zvláště v poslední době, slovo Máro. Je jím označeno všechno, co útočí na jejich osoby a činnost. A CO KDYŽ MÁRO STOJÍ ZA VŠEMI TĚMI ROZPORUPLNÝMI DÍLY PAMĚTÍ? Za kritikou všech duchovních učitelů, která se v díle objevuje a maskuje dojmem duchovního poučení? Za tím neustálým dualitním tříděním na božské a nebožské? Za odsuzováním všeho možného a strašením, co s ostatními bude po smrti apod.? Co když má Máro nálepku velikého duchovního učitele, bez kterého spása téměř není možná? Že On je Jediný Veliký a že Jiného takového není? Co když Máro tančí ve formě Jiřího Krutiny? Dalšího Velikého, který je pro ostatní duchovně Velmi, Velmi Důležitý, stejně jako je Důležitý v rodině?
*Paměti Jiřího Vacka mne velmi překvapily a velmi, velmi zklamaly. Ještě tak první tři díly, ve kterých autor povětšinou vzpomíná na dětství a dospívání, se číst daly, například duchovní deník ve třetím dílu či záznamy ze sezení s LSD mi přišly zajímavé. Ale dále už té duchovní sféry nějak ubývalo a ubývalo...
*Závěrem nutno říci, že rozdíly mezi skupinami jsou naprosto zásadní. Baba, stejně jako jeho mistr Maharši, nikdy nevlastnil žádnou ochrannou známku na meditace. Přestože oba věděli, že átmavičára je cestou od počátku do konce, nikdy nikoho neodrazovali od jiné cesty. Všechny bytosti brali sobě na roveň. Nikdy neposuzovali jiné duchovní učitele. Nikdy u sebe žáky nedrželi a nikdy netvrdili, že ten, kdo od nich odchází, odchází od Boha a odpadá od stezky. Maharši stejně jako Baba o sobě nikdy nenapsali žádný životopis. Přestože občas zavzpomínali na jakési události týkající se jejich individuálního života, psát o svých životech oběma přišlo naprosto zbytečné...
*Když někdy Baba hovořil o ostatních, vždy se tomu nakonec smál a říkával, jaká je to legrace a jak se tomu s Bhagavánem často smávali, vědouce, že ve skutečnosti hovoří sami o sobě. „Já hovoří k Já, není to legrační?“ říkával Baba. Ani tuto větu jsem u Jiřího Vacka nikdy nezaznamenala. Pouze já a ti druzí...
*Rozdílné je také to, že skupinu kolem Jiřího Vacka tvoří lidé, kteří jsou na něm naprosto závislí. Tací, kteří uctívají velkou meditační sílu a jsou uspokojeni vyššími meditačními stavy. Opírají se o skupinu, ne o božství v sobě skryté. Není divu, že se pod pohrůžkami opuštění skupiny coby odpadnutí od Boha třesou, aby ve skupině vydrželi co nejdéle. Je také jisté, že lidé, kteří se opřou o Boha v sobě a prolomí závislost na zevním mistrovi, nemohou ve skupině setrvat, protože by to bránilo jejich dalšímu duchovnímu růstu.
*Baba měl zvláštní jasnovidné schopnosti. Byl propojen s naší zemí. Říkával, že se do ní rodí hodně vyspělých duší. Každý večer zapaloval svíčky a vždy říkal, komu jsou určeny. Čtyřikrát se zmínil o tom, že právě ze světa odešla veliká duše z naší země. Jak jsem později zjistila, dvě svíčky byly zapáleny přesně v ty dny, kdy ze světa odešli Míla a Eduard Tomášovi. Další dvě jména jsou pro mě záhadou.
*Jednou nám Baba vyprávěl příběh. „V jedné zemi vládl faraon, který dostal do vínku velikou vnitřní sílu. Poddaní ho milovali. Faraonovi to však nestačilo, chtěl být více obdivován. Žil s Bohem, ale odmítal se mu zcela odevzdat. Chtěl, aby v jeho království vládli oba. Chtěl o svém kralování vědět, chtěl si ho užívat. Bál se zcela rozplynout. Bůh, laskavý to ke svým dětem, faraona nechal plnit si svá přání. Ten se stával víc a víc slavným a obdivovaným. Dával na odiv vnitřní sílu, kterou považoval za svou. Lidem se líbila a obdivovali ji. Faraonovi to ale stále nestačilo, pořád mu něco chybělo. Také se začínal zlobit. To, když pro některé přestal být jeho život zajímavý. Mnozí přestávali toužit po jeho vnitřní síle a raději hledali cestu, jak se zbavit osobního závaží. Nechtěli být slavní, nechtěli být něčím, chtěli se nechat rozplynout v náruči Boží. Faraon všechny tyto poddané odsuzoval a proklínal. Počínal vydávat svá rozhodnutí za rozhodnutí Boha. A v duchu zuřil. Nesnesl pomyšlení, že by někdo mohl být šťastnější než on. To potom kolem sebe sršel oheň. Stále ale bylo dost poddaných, kteří ho milovali a ta láska mu dodávala síly. Z té on žil. Bůh dále působil dle svých záměrů ve všech svých stvořeních. A tak mnozí kolem faraona proplouvali obejmuti náručí Boží. Ale on to neviděl. Uzavřel Boha ve svém nitru a dál ho nepustil. A tak veliký faraon dál kraluje ve svém království a proklet svou touhou tak bude kralovat po věky věků...“ Když Baba dovyprávěl, řekl, že tohoto muže poznám. A já ho poznala. Když jsem dokončila svou práci, uvědomila jsem si, že jím je Jiří Vacek.
*Prosím o zveřejnění tohoto zamyšlení.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
pátek 22. května 2009
Ad: "Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?"
aneb kdo není schopen sebedotazování
"Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?" Jiří Vacek s jakýmsi Milanem řeší, jestli je atmávičára, tedy cesta sebedotazování dosažitelná. Jak je možné, že učitel atmávičáry toto vůbec řeší? Navíc si ku pomoci musí brát dopis nějakého Milana (podle pana Vacka člověk, jenž se skrývá za "anonymem" - jako v případě paní Ivy, kterou, když se podepsala křestním jménem, hrubě napadl a užil proti ní sprostou nadávku; všichni jsme to na vlastní oči viděli). Že by Jiří Vacek nevěřil tomu, co celý život učil? Že by se před smrtí zřekl veškerého svého učení? Kdo nedělá atmávičáru, dělá lókavičáru - jeho a Maháršiho slova mluví jasně. Pan Vacek provádí lókavičáru.
Pan inženýr "mistr" Vacek řeší tedy za pomoci jakéhosi Milana, zda Maháršiho cesta sebedotazování je dosažitelná. Zpochybňuje snad Jiří Vacek Maháršiho učení? Proč si k tomu musel přibrat zrovna nějakého Milana? Je to stářím? Způsob sebedotazování je dosažitelný pro každého, kdo má opravdový zájem. Je to snadná metoda - velmi snadná a účinná. Ale pro tak velká ega, jako je to Vackovo...? Kdo ví.
Pan Vacek s panem Krutinou vedou meditace a přednášky. Říkají jim různě: promluvy, maratóny, retreaty, semináře... jenom ne přednášky. Proč asi? Protože z nich odcházejí lidé, takoví, jací na ně přišli - aspoň to tak pan Vacek opakovaně zdůrazňoval, samozřejmě v souvislosti s Eduardem Tomášem v době, kdy ho jen závistivě sledoval.
Pan Ries, podle nějž je mluva na duchovní témata žvaněním, a pan Krutina odmítající "kádrování", kterého se nejvíce dopouští jeho tchán, spolu s panem Nyklem, jenž připravil "pravidla" Vackově "organizaci", mají – zdá se - ambice Vackovo společenství reformovat: Pan Ries by - prý podle Ramákrišny - na každé urážení mistra reagoval tím, že by toho dotyčného zbil. (Co se jen Jiří Vacek naurážel prostých lidí i skutečných mistrů!) Pan Nykl by zase rád Vackovo tzv. "naše společenství" přetáhl do lůna katolické církve, nejraději hned k menším bratřím. A pan Krutina, jenž se má za mistra a není, jak se zdá, schopen své četné přednášky (takové, že se nikdo opravdu nemůže divit, když z nich odejde stejný, jako když na ně přišel) oprostit od častých zájmen jako „ta“, „ten“ , nabádá v závěru své řeči, aby lidé v meditaci usínali. Ten už soustředění na Já jsem, případně Já Jsem Já jsem, má vyřešené. Může proto klidně usnout nerušeným spánkem.
Je pro tyto lidi atmávičára dosažitelná? Dle toho, co sám pan Vacek píše, je pro něj dosažitelnější kus tlačenky, než jde meditovat. Proto je to pro něj asi taková dřina. Příliš velké ego. To byl zase jednou vyvážený retreat (podle pana Vacka, samozřejmě).
Miloš Tomáš
"Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?" Jiří Vacek s jakýmsi Milanem řeší, jestli je atmávičára, tedy cesta sebedotazování dosažitelná. Jak je možné, že učitel atmávičáry toto vůbec řeší? Navíc si ku pomoci musí brát dopis nějakého Milana (podle pana Vacka člověk, jenž se skrývá za "anonymem" - jako v případě paní Ivy, kterou, když se podepsala křestním jménem, hrubě napadl a užil proti ní sprostou nadávku; všichni jsme to na vlastní oči viděli). Že by Jiří Vacek nevěřil tomu, co celý život učil? Že by se před smrtí zřekl veškerého svého učení? Kdo nedělá atmávičáru, dělá lókavičáru - jeho a Maháršiho slova mluví jasně. Pan Vacek provádí lókavičáru.
Pan inženýr "mistr" Vacek řeší tedy za pomoci jakéhosi Milana, zda Maháršiho cesta sebedotazování je dosažitelná. Zpochybňuje snad Jiří Vacek Maháršiho učení? Proč si k tomu musel přibrat zrovna nějakého Milana? Je to stářím? Způsob sebedotazování je dosažitelný pro každého, kdo má opravdový zájem. Je to snadná metoda - velmi snadná a účinná. Ale pro tak velká ega, jako je to Vackovo...? Kdo ví.
Pan Vacek s panem Krutinou vedou meditace a přednášky. Říkají jim různě: promluvy, maratóny, retreaty, semináře... jenom ne přednášky. Proč asi? Protože z nich odcházejí lidé, takoví, jací na ně přišli - aspoň to tak pan Vacek opakovaně zdůrazňoval, samozřejmě v souvislosti s Eduardem Tomášem v době, kdy ho jen závistivě sledoval.
Pan Ries, podle nějž je mluva na duchovní témata žvaněním, a pan Krutina odmítající "kádrování", kterého se nejvíce dopouští jeho tchán, spolu s panem Nyklem, jenž připravil "pravidla" Vackově "organizaci", mají – zdá se - ambice Vackovo společenství reformovat: Pan Ries by - prý podle Ramákrišny - na každé urážení mistra reagoval tím, že by toho dotyčného zbil. (Co se jen Jiří Vacek naurážel prostých lidí i skutečných mistrů!) Pan Nykl by zase rád Vackovo tzv. "naše společenství" přetáhl do lůna katolické církve, nejraději hned k menším bratřím. A pan Krutina, jenž se má za mistra a není, jak se zdá, schopen své četné přednášky (takové, že se nikdo opravdu nemůže divit, když z nich odejde stejný, jako když na ně přišel) oprostit od častých zájmen jako „ta“, „ten“ , nabádá v závěru své řeči, aby lidé v meditaci usínali. Ten už soustředění na Já jsem, případně Já Jsem Já jsem, má vyřešené. Může proto klidně usnout nerušeným spánkem.
Je pro tyto lidi atmávičára dosažitelná? Dle toho, co sám pan Vacek píše, je pro něj dosažitelnější kus tlačenky, než jde meditovat. Proto je to pro něj asi taková dřina. Příliš velké ego. To byl zase jednou vyvážený retreat (podle pana Vacka, samozřejmě).
Miloš Tomáš
čtvrtek 21. května 2009
To jsou ty vznešené ideály komunistů
Miloš Tomáš
Jiří Vacek, aktivní člen ROH, podával zlepšovací návrhy. Pochlubil se tím v posudku závodu, kde pracoval a ve kterém jej nazývají soudruhem, chválí jej za jeho aktivity a přímo uvádějí, že byl "aktivním členem Revolučního odborového hnutí". Proč to "soudruh" Vacek dělal? Kvůli blahu socialistického zřízení, pro vládnoucí komunisty? Nebo ze zištnosti, aby měl více peněz? Zištný přeci Jiří Vacek je. Anebo snad byl za komunistů aktivním členem Revolučního odborového hnutí, aby mohl napsat těch pověstných "sto samizdatů"? Díky své aktivitě v ROH mohl pan Vacek "napsat 100 samizdatů"? To by jen potvrzovalo, že byl pod dozorem příslušných orgánů státní bezpečnosti. Proto asi prý "čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám, vyhazovům z práce". Při oněch „neustálých“ výsleších jistě přišla řeč i na ono „psaní sta samizdatů“. Jakou protislužbou se asi Jiří Vacek za to soudruhům, že mu to umožnili, odvděčil? Ač JV čelil neustálým vyhazovům ze zaměstnání, přece podával zlepšovací návrhy ve prospěch komunistického zřízení, aby si soudruzi mohli lépe posvítit, byl aktivním členem ROH. Shánět co chvíli zaměstnání a přitom čelit neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům atd., to bere hodně času. Jak stihl "napsat 100 samizdatů"? Jak mu to proboha pánové od StB a čas dovolili?
Když Jiří Vacek podával zlepšovací návrhy a byl coby "soudruh" aktivním odborářem v komunistickém ROH, asi měl "vznešené ideály". To jsou ty vznešené ideály komunistů.
Jak všechnu svou špínu, veškerou svou špatnost má ve zvyku házet na jiné, tak to opakovaně hází na pana Martina Paříka. Jiří Vacek napsal: "To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal." Pan Vacek je lhář, když toto tvrdí. Pan Pařík to nikdy nenapsal. Nikdy netvrdil nic ani o vznešených ideálech komunistů. Naopak, pan Pařík chodil do ulic, kde se přidal k demonstraci, kterou soudruzi rozháněli. Asi jako první v Praze 4 pan Pařík sundal úřední státní znak s komunistickou pavézou, v době když ještě pan Vacek chodil k volbám oné jedné strany soudruhů komunistů. Těch soudruhů komunistů, kteří nazývali pana Vacka soudruhem, těch, pro které pan Vacek horlivě vytvářel zlepšováky a aktivně se zapojoval v ROH, těch soudruhů komunistů, kteří mu umožnili napsat sto samizdatů, těch soudruhů komunistů, se kterými byl pan Vacek údajně ve styku při "neustálých" domovních prohlídkách, výsleších, soudech atd. Těch soudruhů komunistů, kteří panu Vackovi umožnili získat „místo dobře placeného bankovního experta („čelit neustálým vyhazovům z práce se panu Vackovi vyplatilo – o jaké asi „čelení“ šlo?), na které nastoupil z továrny na žárovky (a patrně i na velké halogeny). Těch soudruhů komunistů, kteří mu dopřáli lepší byt na sídlišti, nové auto atd. Byl jim dobrým soudruhem, jak závodní dobrozdání o aktivitách v ROH a zlepšovácích pro komunistické zřízení hlásalo. Jak takové „neustálé“ výslechy pana Vacka asi probíhaly?
Pan Pařík nikde nikdy netvrdil nic o vznešených ideálech komunistů. Přesto Jiří Vacek tvrdí, že to napsal. Pan Pařík má na rozdíl od pana Vacka jiné ideály, které jsou vskutku vznešené. O tom si může tzv. satguru a jeho druhové nechat zdát. Pan Vacek nejenom opakovaně lže (a s chorobnou zpupností mu vlastní uráží), ale i zcizuje. Kdo lže, ten krade. To bohužel platí o Jiřím Vackovi. Jiří Vacek bezostyšně zcizoval autorská práva. Mj. právě autorská práva k dílu (konkrétně k jednomu obrázku, který - nikoli práva k jeho veřejnému reprodukování - je ve Vackově vlastnictví) Františka Drtikola. František Drtikol byl významný mystik. Jiřímu Vackovi ve skutečnosti vadí, že byl významným duchovním člověkem, opravdovým duchovním mistrem. Pan Vacek jím nikdy nebyl a není. Svou žárlivost maskuje za averzi ke komunistům. Pan Vacek lže a překrucuje právě tak, jako to dělali komunisté a fašisté. Panu Paříkovi lživě podsouvá "obdiv ke komunistům" , panu Dostálovi spojení s estébáky, mně spojení s BIS, nám společně jakýsi goebbelsismus....
To je opravdu silné kafe. Nic z toho prokazatelně nikdy nebyla a není pravda. A pan Vacek to ví...! Mysl nasáklá zlem, jak vždycky hlásal pan Krutina. Proč je pan Jiří Vacek tolik záštipný, zlý, nenávistný, proč má potřebu tolik urážet a lhát?
Jiří Vacek, aktivní člen ROH, podával zlepšovací návrhy. Pochlubil se tím v posudku závodu, kde pracoval a ve kterém jej nazývají soudruhem, chválí jej za jeho aktivity a přímo uvádějí, že byl "aktivním členem Revolučního odborového hnutí". Proč to "soudruh" Vacek dělal? Kvůli blahu socialistického zřízení, pro vládnoucí komunisty? Nebo ze zištnosti, aby měl více peněz? Zištný přeci Jiří Vacek je. Anebo snad byl za komunistů aktivním členem Revolučního odborového hnutí, aby mohl napsat těch pověstných "sto samizdatů"? Díky své aktivitě v ROH mohl pan Vacek "napsat 100 samizdatů"? To by jen potvrzovalo, že byl pod dozorem příslušných orgánů státní bezpečnosti. Proto asi prý "čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám, vyhazovům z práce". Při oněch „neustálých“ výsleších jistě přišla řeč i na ono „psaní sta samizdatů“. Jakou protislužbou se asi Jiří Vacek za to soudruhům, že mu to umožnili, odvděčil? Ač JV čelil neustálým vyhazovům ze zaměstnání, přece podával zlepšovací návrhy ve prospěch komunistického zřízení, aby si soudruzi mohli lépe posvítit, byl aktivním členem ROH. Shánět co chvíli zaměstnání a přitom čelit neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům atd., to bere hodně času. Jak stihl "napsat 100 samizdatů"? Jak mu to proboha pánové od StB a čas dovolili?
Když Jiří Vacek podával zlepšovací návrhy a byl coby "soudruh" aktivním odborářem v komunistickém ROH, asi měl "vznešené ideály". To jsou ty vznešené ideály komunistů.
Jak všechnu svou špínu, veškerou svou špatnost má ve zvyku házet na jiné, tak to opakovaně hází na pana Martina Paříka. Jiří Vacek napsal: "To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal." Pan Vacek je lhář, když toto tvrdí. Pan Pařík to nikdy nenapsal. Nikdy netvrdil nic ani o vznešených ideálech komunistů. Naopak, pan Pařík chodil do ulic, kde se přidal k demonstraci, kterou soudruzi rozháněli. Asi jako první v Praze 4 pan Pařík sundal úřední státní znak s komunistickou pavézou, v době když ještě pan Vacek chodil k volbám oné jedné strany soudruhů komunistů. Těch soudruhů komunistů, kteří nazývali pana Vacka soudruhem, těch, pro které pan Vacek horlivě vytvářel zlepšováky a aktivně se zapojoval v ROH, těch soudruhů komunistů, kteří mu umožnili napsat sto samizdatů, těch soudruhů komunistů, se kterými byl pan Vacek údajně ve styku při "neustálých" domovních prohlídkách, výsleších, soudech atd. Těch soudruhů komunistů, kteří panu Vackovi umožnili získat „místo dobře placeného bankovního experta („čelit neustálým vyhazovům z práce se panu Vackovi vyplatilo – o jaké asi „čelení“ šlo?), na které nastoupil z továrny na žárovky (a patrně i na velké halogeny). Těch soudruhů komunistů, kteří mu dopřáli lepší byt na sídlišti, nové auto atd. Byl jim dobrým soudruhem, jak závodní dobrozdání o aktivitách v ROH a zlepšovácích pro komunistické zřízení hlásalo. Jak takové „neustálé“ výslechy pana Vacka asi probíhaly?
Pan Pařík nikde nikdy netvrdil nic o vznešených ideálech komunistů. Přesto Jiří Vacek tvrdí, že to napsal. Pan Pařík má na rozdíl od pana Vacka jiné ideály, které jsou vskutku vznešené. O tom si může tzv. satguru a jeho druhové nechat zdát. Pan Vacek nejenom opakovaně lže (a s chorobnou zpupností mu vlastní uráží), ale i zcizuje. Kdo lže, ten krade. To bohužel platí o Jiřím Vackovi. Jiří Vacek bezostyšně zcizoval autorská práva. Mj. právě autorská práva k dílu (konkrétně k jednomu obrázku, který - nikoli práva k jeho veřejnému reprodukování - je ve Vackově vlastnictví) Františka Drtikola. František Drtikol byl významný mystik. Jiřímu Vackovi ve skutečnosti vadí, že byl významným duchovním člověkem, opravdovým duchovním mistrem. Pan Vacek jím nikdy nebyl a není. Svou žárlivost maskuje za averzi ke komunistům. Pan Vacek lže a překrucuje právě tak, jako to dělali komunisté a fašisté. Panu Paříkovi lživě podsouvá "obdiv ke komunistům" , panu Dostálovi spojení s estébáky, mně spojení s BIS, nám společně jakýsi goebbelsismus....
To je opravdu silné kafe. Nic z toho prokazatelně nikdy nebyla a není pravda. A pan Vacek to ví...! Mysl nasáklá zlem, jak vždycky hlásal pan Krutina. Proč je pan Jiří Vacek tolik záštipný, zlý, nenávistný, proč má potřebu tolik urážet a lhát?
neděle 17. května 2009
Slušnost v podání Jiřího Vacka
Martin Pařík, Alexandr Popov
V článku „Proč nechci komunisty“ (JV-SatGuru, 14.5.09) autor Jiří Vacek přetiskl článek z Lidových novin od Jany Machalické s tím, že tento text „vyjadřuje názor slušných lidí na členy komnistické strany“. Očividně mezi tyto slušné lidi zařadil i sebe sama. Proč? Vždyť již mnohokráte bylo prokázáno, že se chová amorálně (jinak řečeno neslušně)! Pro nezasvěcené zopakujme ve stručnosti jak:
Ustavičně lže a pomlouvá - naposledy třeba v již zmíněném článku v posledních dvou větách, kde píše „To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal. Dnes to zapírá, pochopitelně.“ Pan Pařík to nikdy nikde nenapsal ani neprohlásil a pomlouvač Jiří Vacek, třebaže mnohokrát vyzván k přesné citaci, tak nikdy neučinil a ani učinit nemůže. Pro poučení neinformovaných celá tato pomluva (tak jako řada ostatních) vznikla jen proto, že se po hrubých insinuačních útocích Jiřího Vacka proti Drtikolovi pan Pařík Drtikola jakožto vysoké duchovní osobnosti zastal a považoval za nepodstatné, že byl členem komunistické strany.
Kromě toho, že lže a pomlouvá, J.Vacek také krade, protože odcizení duševního vlastnictví je krádež. I to mu bylo mnohokrát dokázáno a paradoxně se to týká i autorských práv dědiců Františka Drtikola (jeho obraz, který sice je ve vlastnictví J.Vacka, ale to nic nemění na vlastnictví ideje, J.Vacek přetiskl nejméně v sedmnácti případech na obálce svých knih, aniž by si vyžádal souhlas dědiců, natož za to cokoliv platil), neboť J.Vackovi sice komunisti leží v žaludku, ale využívat pro svůj osobní prospěch jejich dílo (a okrást jejich dědice) mu proti mysli není. Takže (podle zvrácené logiky samotného Jiřího Vacka) Jiří Vacek tímto „propaguje komunismus“.
To nejsou samozřejmě jediné „prohřešky“ Jiřího Vacka, který se nechá titulovat SatGuru (=dokonalý, jenž splynul v jedno s božským vědomím), ale to ostatní zůstává v rovině špatných charakterových vlastností a ty samy o sobě nejsou trestné.
Dovolte na závěr malou odbočku do historie: Jiří Vacek s oblibou připomíná, že v dávném vtělení byl egyptským faraónem-reformátorem Achnatonem, zakladatelem atonského monoteismu, osobou s mučednickým rozměrem, jež se pozitivně otiskla do dějin. Pomiňme duchovní pokleslost této reinkarnační záliby, podívejme se na osobu faraona samotného. Autor knihy „Achnaton – falešný egyptský prorok“, egyptolog Nicholas Reeves, jej představuje ve zcela jiném světle - jako vladaře, jenž „cynicky využil náboženství k čistě politickým cílům a předem vypočítanému pokusu znovu posílit královskou autoritu a soustředit moc ve svých rukou. Při potlačování potenciální opozice neváhal sáhnout k násilí, jehož stopy nezahladila ani staletí.“ A dále (v kap. Vláda strachu): „Napříště měla být uznávána jen jediná mocnost a tou byl Achnaton sám. A nebyly to intelektuálské hrátky, ale skutečná perzekuce, co vyvolalo mezi lidmi nepředstíraný a hmatatelný strach. Obrazy a nápisy (s vyobrazením starých bohů) porušující zákon se odstraňovaly nejen z velkých a veřejně přístupných staveb. Archeologické nálezy ukazují, že i ty nejdrobnější předměty osobní potřeby, jako jsou nádobky na oční líčidlo nebo pamětní skaraby, byly „upraveny“ se stejnou důsledností. Plni strachu, že budou přistiženi, vydlabali nebo obrousili vlastníci takových pobuřujících předmětů sami tři závadné hieroglyfy tvořící Amonovo jméno dokonce v maličkých kartuších, které obsahovaly rodná jména králů starých časů. Tato ukázka strachem vedené autocenzury a patolízalské loajality je hrozivým příznakem paranoie, která se začala zmocňovat celé země. Nejenže byly ulice plné faraonových vojáků, obyvatelstvo se zřejmě muselo potýkat i s přítomností zákeřných udavačů.“
Musíme přiznat, že je skutečně mnoho analogií mezi dávným faraonem a současným samolibým „guruem“. Stačí chvíli pozorně sledovat stránky Jiří Vacek – SatGuru a chování členů jeho sekty – servilnost a denunciace, celé to nechutné patolízalství a jeho vynucování, odpudivá sebechvála hlavních protagonistů (J.Vacek a J.Krutina) a jejich zjevný duchovní diletantismus a lidský materialismus, touha po sebeoslavování, mentální pronásledování „odpadlíků“ a mnoho dalšího. A je tu ještě jeden velmi důležitý aspekt – Achnaton dokázal očividně systematicky pracovat na vylepšování svého obrazu, aby se do dějin zapsal jako pozitivní bytost a do značné míry se mu to podařilo. Jiří Vacek dělá totéž – snaží se zapsat do „dějin“ jako významná duchovní osobnost a veskrze pozitivní člověk, který je pro svou velikost pronásledován. Dnes je ale jiná doba a především - on není neomezený vládce, který odstraní vše, co mu není po vůli. A tak: co o sobě neodhalí bezděky sám ve svých sebeoslavných pamfletech, to mohou napsat jiní. My se k nim tímto přidáváme.
V článku „Proč nechci komunisty“ (JV-SatGuru, 14.5.09) autor Jiří Vacek přetiskl článek z Lidových novin od Jany Machalické s tím, že tento text „vyjadřuje názor slušných lidí na členy komnistické strany“. Očividně mezi tyto slušné lidi zařadil i sebe sama. Proč? Vždyť již mnohokráte bylo prokázáno, že se chová amorálně (jinak řečeno neslušně)! Pro nezasvěcené zopakujme ve stručnosti jak:
Ustavičně lže a pomlouvá - naposledy třeba v již zmíněném článku v posledních dvou větách, kde píše „To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal. Dnes to zapírá, pochopitelně.“ Pan Pařík to nikdy nikde nenapsal ani neprohlásil a pomlouvač Jiří Vacek, třebaže mnohokrát vyzván k přesné citaci, tak nikdy neučinil a ani učinit nemůže. Pro poučení neinformovaných celá tato pomluva (tak jako řada ostatních) vznikla jen proto, že se po hrubých insinuačních útocích Jiřího Vacka proti Drtikolovi pan Pařík Drtikola jakožto vysoké duchovní osobnosti zastal a považoval za nepodstatné, že byl členem komunistické strany.
Kromě toho, že lže a pomlouvá, J.Vacek také krade, protože odcizení duševního vlastnictví je krádež. I to mu bylo mnohokrát dokázáno a paradoxně se to týká i autorských práv dědiců Františka Drtikola (jeho obraz, který sice je ve vlastnictví J.Vacka, ale to nic nemění na vlastnictví ideje, J.Vacek přetiskl nejméně v sedmnácti případech na obálce svých knih, aniž by si vyžádal souhlas dědiců, natož za to cokoliv platil), neboť J.Vackovi sice komunisti leží v žaludku, ale využívat pro svůj osobní prospěch jejich dílo (a okrást jejich dědice) mu proti mysli není. Takže (podle zvrácené logiky samotného Jiřího Vacka) Jiří Vacek tímto „propaguje komunismus“.
To nejsou samozřejmě jediné „prohřešky“ Jiřího Vacka, který se nechá titulovat SatGuru (=dokonalý, jenž splynul v jedno s božským vědomím), ale to ostatní zůstává v rovině špatných charakterových vlastností a ty samy o sobě nejsou trestné.
Dovolte na závěr malou odbočku do historie: Jiří Vacek s oblibou připomíná, že v dávném vtělení byl egyptským faraónem-reformátorem Achnatonem, zakladatelem atonského monoteismu, osobou s mučednickým rozměrem, jež se pozitivně otiskla do dějin. Pomiňme duchovní pokleslost této reinkarnační záliby, podívejme se na osobu faraona samotného. Autor knihy „Achnaton – falešný egyptský prorok“, egyptolog Nicholas Reeves, jej představuje ve zcela jiném světle - jako vladaře, jenž „cynicky využil náboženství k čistě politickým cílům a předem vypočítanému pokusu znovu posílit královskou autoritu a soustředit moc ve svých rukou. Při potlačování potenciální opozice neváhal sáhnout k násilí, jehož stopy nezahladila ani staletí.“ A dále (v kap. Vláda strachu): „Napříště měla být uznávána jen jediná mocnost a tou byl Achnaton sám. A nebyly to intelektuálské hrátky, ale skutečná perzekuce, co vyvolalo mezi lidmi nepředstíraný a hmatatelný strach. Obrazy a nápisy (s vyobrazením starých bohů) porušující zákon se odstraňovaly nejen z velkých a veřejně přístupných staveb. Archeologické nálezy ukazují, že i ty nejdrobnější předměty osobní potřeby, jako jsou nádobky na oční líčidlo nebo pamětní skaraby, byly „upraveny“ se stejnou důsledností. Plni strachu, že budou přistiženi, vydlabali nebo obrousili vlastníci takových pobuřujících předmětů sami tři závadné hieroglyfy tvořící Amonovo jméno dokonce v maličkých kartuších, které obsahovaly rodná jména králů starých časů. Tato ukázka strachem vedené autocenzury a patolízalské loajality je hrozivým příznakem paranoie, která se začala zmocňovat celé země. Nejenže byly ulice plné faraonových vojáků, obyvatelstvo se zřejmě muselo potýkat i s přítomností zákeřných udavačů.“
Musíme přiznat, že je skutečně mnoho analogií mezi dávným faraonem a současným samolibým „guruem“. Stačí chvíli pozorně sledovat stránky Jiří Vacek – SatGuru a chování členů jeho sekty – servilnost a denunciace, celé to nechutné patolízalství a jeho vynucování, odpudivá sebechvála hlavních protagonistů (J.Vacek a J.Krutina) a jejich zjevný duchovní diletantismus a lidský materialismus, touha po sebeoslavování, mentální pronásledování „odpadlíků“ a mnoho dalšího. A je tu ještě jeden velmi důležitý aspekt – Achnaton dokázal očividně systematicky pracovat na vylepšování svého obrazu, aby se do dějin zapsal jako pozitivní bytost a do značné míry se mu to podařilo. Jiří Vacek dělá totéž – snaží se zapsat do „dějin“ jako významná duchovní osobnost a veskrze pozitivní člověk, který je pro svou velikost pronásledován. Dnes je ale jiná doba a především - on není neomezený vládce, který odstraní vše, co mu není po vůli. A tak: co o sobě neodhalí bezděky sám ve svých sebeoslavných pamfletech, to mohou napsat jiní. My se k nim tímto přidáváme.
sobota 16. května 2009
Další vylhávání pana Vacka
Jana Brabencová
Po přečtení článku „Čtěte KV“ nemohu mlčet k útokům p. Vacka a cítím povinnost se k článku vyjádřit.
V prvé řadě nevím, proč se p. Vacek domnívá, že jej jeho smyšlení protivníci chtějí zničit. Nic takového jsem se nikdy v KV nedočetla. Cožpak člověk, který je nucen okolnostmi a zákeřnými útoky se bránit, k tomu nemá právo?
Pojato zdravým rozumem a vivékou, kterou se pan Vacek tak hbitě ohání, mohl by někdo přesvědčit Ramanášram k zákazu či povolení vydání knihy? Cožpak si pan Vacek myslí, že v Ramanášramu nemají dostatek rozlišovací schopnosti? Inu, patrně na ni má patent jen pan Vacek sám.
Kdo neustále ve svých článcích upozorňuje na zisk a ztrátu z prodeje knih? Nepřihodilo se zastření rozumu náhodou panu Vackovi?
Když čtu jeho tvrzení o falešném soucitu, nutně si musím položit následující otázku. Existuje vůbec falešný soucit? Cožpak opravdový duchovní učitel by mohl být bez soucitu k těm, kteří se hlásí k jeho učení? Pročpak by se zabýval nevědomými bytostmi, když by k nim neměl lásku a soucit?
Proč p. Vacek porovnává opravdové duchovědce s totalitním režimem? A s těmi, kdo obětují život vlastnímu prospěchu?
V článku jsou neustále projevovány obavy o likvidaci nakladatelství p. Vacka; patrně ze strachu pramení ta snůška výmyslů a lží, kterou neustále p. Vacek chrlí. Kdo chce soupeřit a s kým? Je mi jej upřímně líto. Jako by nakladatelství Avatar nemělo své čtenáře, kteří jasně rozliší kvalitu. Nechte laskavě, pane Vacku, na čtenáři samotném, jakou knihu si zvolí, a přestaňte už manipulovat s míněním lidí. Nezavání toto Vaše jednání totalitou nebo přinejmenším jejími praktikami? Nehněvejte se, ale body, které jste uvedl a které se dle Vás mají objevovat v knihách vydaných Avatarem, jsou nejen zlé, ale i hloupé. Až mne bolí srdce z těch Vašich výhrůžek a očerňování, které jste v jednom článku vyplodil. Navíc si sám sobě odporujete, když tvrdíte že Avatar má ceny knih několikanásobně vyšší než Vaše nakladatelství a na straně druhé (cituji z Vašeho článku) „pro ně (tj.kupující) je kniha jako kniha a jedinou jejich hodnotu spatřují v ceně, kterou za ně platí. Dokazují tím, že jsou úplné materialistky..." (Pozn.: Asi proto, že jsou ochotny vydat více peněz za kvalitní knihu.) A co ti, kteří navštěvovali přednášky manželů Tomášových a kupují a kupovali jejich knihy, to jsou také materialisté, což?
Ach, pane Vacku, zameťte si už konečně před svým prahem a přestaňte s tou Vaší trapnou kampaní - podobající se (ne snad náhodou) kampani komunistů- proti smyšlenému nepříteli.
Kdyby byla ve Vás jen špetka pokory, nikdy byste nemohl nic tak nestydatého vyplodit.
Po přečtení článku „Čtěte KV“ nemohu mlčet k útokům p. Vacka a cítím povinnost se k článku vyjádřit.
V prvé řadě nevím, proč se p. Vacek domnívá, že jej jeho smyšlení protivníci chtějí zničit. Nic takového jsem se nikdy v KV nedočetla. Cožpak člověk, který je nucen okolnostmi a zákeřnými útoky se bránit, k tomu nemá právo?
Pojato zdravým rozumem a vivékou, kterou se pan Vacek tak hbitě ohání, mohl by někdo přesvědčit Ramanášram k zákazu či povolení vydání knihy? Cožpak si pan Vacek myslí, že v Ramanášramu nemají dostatek rozlišovací schopnosti? Inu, patrně na ni má patent jen pan Vacek sám.
Kdo neustále ve svých článcích upozorňuje na zisk a ztrátu z prodeje knih? Nepřihodilo se zastření rozumu náhodou panu Vackovi?
Když čtu jeho tvrzení o falešném soucitu, nutně si musím položit následující otázku. Existuje vůbec falešný soucit? Cožpak opravdový duchovní učitel by mohl být bez soucitu k těm, kteří se hlásí k jeho učení? Pročpak by se zabýval nevědomými bytostmi, když by k nim neměl lásku a soucit?
Proč p. Vacek porovnává opravdové duchovědce s totalitním režimem? A s těmi, kdo obětují život vlastnímu prospěchu?
V článku jsou neustále projevovány obavy o likvidaci nakladatelství p. Vacka; patrně ze strachu pramení ta snůška výmyslů a lží, kterou neustále p. Vacek chrlí. Kdo chce soupeřit a s kým? Je mi jej upřímně líto. Jako by nakladatelství Avatar nemělo své čtenáře, kteří jasně rozliší kvalitu. Nechte laskavě, pane Vacku, na čtenáři samotném, jakou knihu si zvolí, a přestaňte už manipulovat s míněním lidí. Nezavání toto Vaše jednání totalitou nebo přinejmenším jejími praktikami? Nehněvejte se, ale body, které jste uvedl a které se dle Vás mají objevovat v knihách vydaných Avatarem, jsou nejen zlé, ale i hloupé. Až mne bolí srdce z těch Vašich výhrůžek a očerňování, které jste v jednom článku vyplodil. Navíc si sám sobě odporujete, když tvrdíte že Avatar má ceny knih několikanásobně vyšší než Vaše nakladatelství a na straně druhé (cituji z Vašeho článku) „pro ně (tj.kupující) je kniha jako kniha a jedinou jejich hodnotu spatřují v ceně, kterou za ně platí. Dokazují tím, že jsou úplné materialistky..." (Pozn.: Asi proto, že jsou ochotny vydat více peněz za kvalitní knihu.) A co ti, kteří navštěvovali přednášky manželů Tomášových a kupují a kupovali jejich knihy, to jsou také materialisté, což?
Ach, pane Vacku, zameťte si už konečně před svým prahem a přestaňte s tou Vaší trapnou kampaní - podobající se (ne snad náhodou) kampani komunistů- proti smyšlenému nepříteli.
Kdyby byla ve Vás jen špetka pokory, nikdy byste nemohl nic tak nestydatého vyplodit.
čtvrtek 14. května 2009
Odpověď panu Šťastnému
RNDr. Kamil John, DrSc.
V příspěvku ze dne 4. 5. pan Šťastný oponuje, že není správné snášet osud, ale odevzdat se Bohu. S tím lze jistě souhlasit. Je tam však zbytečné to „ale“. Tím opět staví věci proti sobě. Poukazem na postoj rabína, který citoval pan Pařík, jsem chtěl poukázat na krásu tohoto příběhu.
Rabín z příběhu je natolik v Bohu, nebo chcete-li bez svého ega, že neví, že případně trpí. Jistě, je to možno kritizovat, ale je to krásný příběh. Dovedu se představit, že další kritiky mohou využívat právě tato slova.
Ale snad lze se vší pokorou říci, že Bůh je naším osudem a pak už se ani verbální vyjádření obou postojů nebude lišit.
Ostatně nikde jsem nepsal, že opravdové snášení osudu znamená nečinnost. Naopak, nemá-li kdo svoje postoje, musí být ponořen v Bohu a tak vykonávat jeho vůli.
Je škoda, že pan Šťastný posunul diskusi opět do roviny dualistního nazírání, čímž nedobrovolně potvrdil to, co jsem o něm napsal.
Co se týká reakce pana Vacka, platí o ní totéž. Je pozoruhodné, že si na mě vzal „kádrové“ reference. Také je pozoruhodné a směšné, jaké absurdní soudy dovede vydedukovat. Ostatně to bylo lze pozorovat už dávno u jeho reakcí na další jeho oponenty.
Není jasné, jestli ta schopnost dospět k absurdním závěrům je způsobena špatným úsudkem, nebo snahou o účelovou konstrukci s cílem propašování dehonestujících úsudků bez ohledu na jejich věrohodnost. Zdá se, že toho druhého je tam hodně.
Snad bych mu mohl pomoci s jeho kádrovými referencemi sdělením, že případ Vacek sleduji již dávno, patrně o desetiletí dříve, než o mě pan Vacek slyšel. Také můj příspěvek na toto téma není v posledních letech zdaleka první.
V příspěvku ze dne 4. 5. pan Šťastný oponuje, že není správné snášet osud, ale odevzdat se Bohu. S tím lze jistě souhlasit. Je tam však zbytečné to „ale“. Tím opět staví věci proti sobě. Poukazem na postoj rabína, který citoval pan Pařík, jsem chtěl poukázat na krásu tohoto příběhu.
Rabín z příběhu je natolik v Bohu, nebo chcete-li bez svého ega, že neví, že případně trpí. Jistě, je to možno kritizovat, ale je to krásný příběh. Dovedu se představit, že další kritiky mohou využívat právě tato slova.
Ale snad lze se vší pokorou říci, že Bůh je naším osudem a pak už se ani verbální vyjádření obou postojů nebude lišit.
Ostatně nikde jsem nepsal, že opravdové snášení osudu znamená nečinnost. Naopak, nemá-li kdo svoje postoje, musí být ponořen v Bohu a tak vykonávat jeho vůli.
Je škoda, že pan Šťastný posunul diskusi opět do roviny dualistního nazírání, čímž nedobrovolně potvrdil to, co jsem o něm napsal.
Co se týká reakce pana Vacka, platí o ní totéž. Je pozoruhodné, že si na mě vzal „kádrové“ reference. Také je pozoruhodné a směšné, jaké absurdní soudy dovede vydedukovat. Ostatně to bylo lze pozorovat už dávno u jeho reakcí na další jeho oponenty.
Není jasné, jestli ta schopnost dospět k absurdním závěrům je způsobena špatným úsudkem, nebo snahou o účelovou konstrukci s cílem propašování dehonestujících úsudků bez ohledu na jejich věrohodnost. Zdá se, že toho druhého je tam hodně.
Snad bych mu mohl pomoci s jeho kádrovými referencemi sdělením, že případ Vacek sleduji již dávno, patrně o desetiletí dříve, než o mě pan Vacek slyšel. Také můj příspěvek na toto téma není v posledních letech zdaleka první.
pondělí 11. května 2009
Kdo obdivuje komunisty a navíc jim podlézal
aneb pozůstatek rudého zla ve Vackově mysli čili po ovoci poznáte je
Není to a nikdy to nebyl Martin Pařík, jak se snaží již několik let klamat čtenáře Jiří Vacek ve svých lživých a pomlouvačných „pamětech“ i na svém, neméně pokleslém, webu. Nehoráznému pomlouvání pana Paříka zasvětil Jiří Vacek několik dílů svých pseudopamětí. Samozřejmě, že za ta léta pomlouvání nepřišel pan Vacek s jediným důkazem. Obdiv ke komunistům nechovají ani ostatní pánové z Avataru. Ani Miloš Tomáš není a nikdy nebyl ve spojení s BIS, ani pan Dostál nemá žádné „své estébáky“, jak si vymýšlí pan Vacek. Nic takového. Všichni tito pánové naopak v dřívějších dobách aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. O tom však pan Vacek nemá ani zdání, protože s komunistickým režimem byl prokazatelně přinejmenším zadobře. Že Martin Pařík – ale i ostatní pánové - hájí Františka Drtikola před sprostými dehonestacemi Jiřího Vacka, je zcela namístě. Hájí jej především proto, že František Drtikol byl vynikající duchovní osobností. Pro Jiřího Vacka byl však František Drtikol komunista, spolupodílník na komunistickém puči v únoru 1948, spoluvrah Milady Horákové a mnoha dalších. I sám sebe Jiří Vacek označuje za „oběť komunistického režimu“. Jinak řečeno, pan Pařík a další se starají o Františka Drtikola coby o duchovní osobnost, Vackovou starostí je, že byl komunistou, zlým člověkem. Jak jen se mysl pánů Vacka a Paříka diametrálně liší! Po ovoci poznáme je: jeden má v hlavě stále jen zlo („mysl nasáklá zlem“), své „duchovní“ pseudopaměti sytí lžemi (kdo lže, ten krade a odcizování bylo p. Vackovi prokázáno) a pomluvami, kdežto druhý vydává skutečně hodnotnou duchovní literaturu. Přitom pan Krutina v jednom svém poučování uvádí: „Rozhodně není možné „kádrovat“ a škatulkovat lidi na dobré a zlé, na ty ,naše´ a ty ,proti´ nám.“ Pan Vacek stále rozlišuje na „my“ a „oni“, „naši nepřátelé“ atd. Neustále má potřebu někoho „kádrovat“ (prý „pro naše poučení“), pomlouvat atd. Kdo má pravdu, teoretik Krutina, nebo poučovatel Vacek?
Každý, kdo Fráňu Drtikola znal, ví, že byl především dobrým člověkem a velikou duchovní autoritou. Zdaleka nejen duchovně, ale i morálně nesahá Jiří Vacek Fráňovi Drtikolovi po špičky bot. Ve skutečnosti je každému zřejmé, že Jiřímu Vackovi vadí Fr. Drtikol jako duchovní osobnost, nesrovnatelně svým významem zastiňující J. Vacka. Martin Pařík a další vidí ve Frant. Drtikolovi především vynikající duchovní osobnost, naprosto dobrého člověka. Pan Vacek vidí ve F. Drtikolovi zlého komunistu. Už z toho je jasně patrno, oč komu z obou stran jde. Přesto si Jiří Vacek vystavil nade dveře svého pokoje Drtikolův obraz (tedy obraz dle něj neduchovního komunisty, „pučisty“, „spoluvraha“, člověka „nasáklého zlem“), zpodobňující šestý čakram, aby jej zde vystavoval před návštěvami přicházejícími k němu na meditace, snad „k naladění“. Máro nemáro. Svůj obraz Drtikola si tak oblíbil, že jej užil nejméně na sedmnácti (!) obálkách svých knih, vydaných v ediční řadě Nejvyšší jóga a mystika (kdepak by se kdo kdy u p. Vacka nadál nějaké vyšší jógy či mystiky!). Samozřejmě, že tento pseudoduchovní lžimistr se ani nenamáhal zajistit si k užití onoho obrázku na obálky svých knih autorská práva. Drtikolův podpis pod obrázkem mluví jasně. Pana Vacka neomlouvá ani to, že jde o málo kvalitní fotokopie, pro odlišení barevně zatónované, jež nechal umístit na lepené, již na pohled brakově vyhlížející brožury. Obraz Fr. Drtikola by si jistě zasloužil důstojnější reprodukování, pan Vacek jej de facto znehodnotil.
Není bez zajímavosti, že Jiří Vacek uvádí za svého učitele Jarku Kočího, který byl přímým žákem komunisty, podle p. Vacka pučisty a spoluvraha. V jakémsi závodním dobrozdání, které o sobě pan Vacek publikuje, se uvádí, že soudruh Jiří Vacek byl aktivním členem Revolučního odborového hnutí a horlivě podával zlepšovací návrhy ve prospěch socialistického zřízení. Tím pan Vacek argumentoval, že „se zapojil do protikomunistického hnutí“ a byl prý „obětí komunistického režimu“. Pan Vacek se nejen aktivně účastnil v ROH (řadovým členem byl téměř každý, ale ne aktivním), ale pravidelně chodil k volbám, kde volil stále tu jednu stranu – komunisty (k volbám tehdy také museli všichni, našly se však výjimky – někteří statečnější se komunistickému režimu vzepřeli a k volbám chodit odpírali, jako např. pan Dostál, o kterém p. Vacek sprostě lže). Ještě si pan Vacek v té době (kdy prý „čelil neustálým vyhazovům z práce“) polepšil z továrny na místo „dobře placeného bankovního experta“, jak na sebe prozradil, pořídil si novou rodinu, chatu, auto, větší byt na sídlišti, konexe, ušetřil kapitál na vydávání knih...
Jiří Vacek rád uvádí (snad z nich ještě v dnešní době čerpá) spisy V. I . Lenina. Není to tak dávno, co po vzoru tohoto vůdce světového proletariátu napsal stať „Co dělat“ (když na to KV upozornila, byl to pro snaživého Vackova čélu důvod k novému vylhanému obvinění pana Paříka ze spojení s komunisty). Nyní se pan Vacek odvolává na Leninův spis „Jeden krok vpřed, dva kroky vzad“. Jiří Vacek nás v plné vážnosti na počátku své přednášky (ze které podle něj zřejmě odešli lidé takoví, jací na ní přišli) nabádá: „Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag vpjerjod, dva šaga nazad“, Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.“
Aktivní postoj v ROH a horlivé podávání zlepšovacích návrhů v továrně ve prospěch socialistické společnosti bylo pro Jiřího Vacka zřejmě málo. Aby napsal „sto samizdatů“ (víme, že šlo z valné části o překlady, takže pan Vacek díla většinou nenapsal, ale přeložil - běda, jak byste si mysleli, že jich bylo o jeden méně – hned byste byli obviněni p. Vackem, že hlásáte, že „žádné samizdaty neexistují“), čelil prý „neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům a vyhazovům z práce“. Tudíž nám pan Vacek podsouvá obraz sebe sama jako stálého štvance, přímo disidenta, jemuž komunistická tajná policie a justice nedopřávají oddychu. A jak přitom mohl napsat těch sto samizdatů, ví snad jen on a estébáci, kteří mu nedopřávali klidu. A jak s jejich vědomím napsal sto samizdatů? Jistě to z jejich strany nebylo jen tak zadarmo. Anebo bylo?
Redakce
Není to a nikdy to nebyl Martin Pařík, jak se snaží již několik let klamat čtenáře Jiří Vacek ve svých lživých a pomlouvačných „pamětech“ i na svém, neméně pokleslém, webu. Nehoráznému pomlouvání pana Paříka zasvětil Jiří Vacek několik dílů svých pseudopamětí. Samozřejmě, že za ta léta pomlouvání nepřišel pan Vacek s jediným důkazem. Obdiv ke komunistům nechovají ani ostatní pánové z Avataru. Ani Miloš Tomáš není a nikdy nebyl ve spojení s BIS, ani pan Dostál nemá žádné „své estébáky“, jak si vymýšlí pan Vacek. Nic takového. Všichni tito pánové naopak v dřívějších dobách aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. O tom však pan Vacek nemá ani zdání, protože s komunistickým režimem byl prokazatelně přinejmenším zadobře. Že Martin Pařík – ale i ostatní pánové - hájí Františka Drtikola před sprostými dehonestacemi Jiřího Vacka, je zcela namístě. Hájí jej především proto, že František Drtikol byl vynikající duchovní osobností. Pro Jiřího Vacka byl však František Drtikol komunista, spolupodílník na komunistickém puči v únoru 1948, spoluvrah Milady Horákové a mnoha dalších. I sám sebe Jiří Vacek označuje za „oběť komunistického režimu“. Jinak řečeno, pan Pařík a další se starají o Františka Drtikola coby o duchovní osobnost, Vackovou starostí je, že byl komunistou, zlým člověkem. Jak jen se mysl pánů Vacka a Paříka diametrálně liší! Po ovoci poznáme je: jeden má v hlavě stále jen zlo („mysl nasáklá zlem“), své „duchovní“ pseudopaměti sytí lžemi (kdo lže, ten krade a odcizování bylo p. Vackovi prokázáno) a pomluvami, kdežto druhý vydává skutečně hodnotnou duchovní literaturu. Přitom pan Krutina v jednom svém poučování uvádí: „Rozhodně není možné „kádrovat“ a škatulkovat lidi na dobré a zlé, na ty ,naše´ a ty ,proti´ nám.“ Pan Vacek stále rozlišuje na „my“ a „oni“, „naši nepřátelé“ atd. Neustále má potřebu někoho „kádrovat“ (prý „pro naše poučení“), pomlouvat atd. Kdo má pravdu, teoretik Krutina, nebo poučovatel Vacek?
Každý, kdo Fráňu Drtikola znal, ví, že byl především dobrým člověkem a velikou duchovní autoritou. Zdaleka nejen duchovně, ale i morálně nesahá Jiří Vacek Fráňovi Drtikolovi po špičky bot. Ve skutečnosti je každému zřejmé, že Jiřímu Vackovi vadí Fr. Drtikol jako duchovní osobnost, nesrovnatelně svým významem zastiňující J. Vacka. Martin Pařík a další vidí ve Frant. Drtikolovi především vynikající duchovní osobnost, naprosto dobrého člověka. Pan Vacek vidí ve F. Drtikolovi zlého komunistu. Už z toho je jasně patrno, oč komu z obou stran jde. Přesto si Jiří Vacek vystavil nade dveře svého pokoje Drtikolův obraz (tedy obraz dle něj neduchovního komunisty, „pučisty“, „spoluvraha“, člověka „nasáklého zlem“), zpodobňující šestý čakram, aby jej zde vystavoval před návštěvami přicházejícími k němu na meditace, snad „k naladění“. Máro nemáro. Svůj obraz Drtikola si tak oblíbil, že jej užil nejméně na sedmnácti (!) obálkách svých knih, vydaných v ediční řadě Nejvyšší jóga a mystika (kdepak by se kdo kdy u p. Vacka nadál nějaké vyšší jógy či mystiky!). Samozřejmě, že tento pseudoduchovní lžimistr se ani nenamáhal zajistit si k užití onoho obrázku na obálky svých knih autorská práva. Drtikolův podpis pod obrázkem mluví jasně. Pana Vacka neomlouvá ani to, že jde o málo kvalitní fotokopie, pro odlišení barevně zatónované, jež nechal umístit na lepené, již na pohled brakově vyhlížející brožury. Obraz Fr. Drtikola by si jistě zasloužil důstojnější reprodukování, pan Vacek jej de facto znehodnotil.
Není bez zajímavosti, že Jiří Vacek uvádí za svého učitele Jarku Kočího, který byl přímým žákem komunisty, podle p. Vacka pučisty a spoluvraha. V jakémsi závodním dobrozdání, které o sobě pan Vacek publikuje, se uvádí, že soudruh Jiří Vacek byl aktivním členem Revolučního odborového hnutí a horlivě podával zlepšovací návrhy ve prospěch socialistického zřízení. Tím pan Vacek argumentoval, že „se zapojil do protikomunistického hnutí“ a byl prý „obětí komunistického režimu“. Pan Vacek se nejen aktivně účastnil v ROH (řadovým členem byl téměř každý, ale ne aktivním), ale pravidelně chodil k volbám, kde volil stále tu jednu stranu – komunisty (k volbám tehdy také museli všichni, našly se však výjimky – někteří statečnější se komunistickému režimu vzepřeli a k volbám chodit odpírali, jako např. pan Dostál, o kterém p. Vacek sprostě lže). Ještě si pan Vacek v té době (kdy prý „čelil neustálým vyhazovům z práce“) polepšil z továrny na místo „dobře placeného bankovního experta“, jak na sebe prozradil, pořídil si novou rodinu, chatu, auto, větší byt na sídlišti, konexe, ušetřil kapitál na vydávání knih...
Jiří Vacek rád uvádí (snad z nich ještě v dnešní době čerpá) spisy V. I . Lenina. Není to tak dávno, co po vzoru tohoto vůdce světového proletariátu napsal stať „Co dělat“ (když na to KV upozornila, byl to pro snaživého Vackova čélu důvod k novému vylhanému obvinění pana Paříka ze spojení s komunisty). Nyní se pan Vacek odvolává na Leninův spis „Jeden krok vpřed, dva kroky vzad“. Jiří Vacek nás v plné vážnosti na počátku své přednášky (ze které podle něj zřejmě odešli lidé takoví, jací na ní přišli) nabádá: „Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag vpjerjod, dva šaga nazad“, Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.“
Aktivní postoj v ROH a horlivé podávání zlepšovacích návrhů v továrně ve prospěch socialistické společnosti bylo pro Jiřího Vacka zřejmě málo. Aby napsal „sto samizdatů“ (víme, že šlo z valné části o překlady, takže pan Vacek díla většinou nenapsal, ale přeložil - běda, jak byste si mysleli, že jich bylo o jeden méně – hned byste byli obviněni p. Vackem, že hlásáte, že „žádné samizdaty neexistují“), čelil prý „neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům a vyhazovům z práce“. Tudíž nám pan Vacek podsouvá obraz sebe sama jako stálého štvance, přímo disidenta, jemuž komunistická tajná policie a justice nedopřávají oddychu. A jak přitom mohl napsat těch sto samizdatů, ví snad jen on a estébáci, kteří mu nedopřávali klidu. A jak s jejich vědomím napsal sto samizdatů? Jistě to z jejich strany nebylo jen tak zadarmo. Anebo bylo?
Redakce
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)