Martin Pařík, Alexandr Popov
V článku „Proč nechci komunisty“ (JV-SatGuru, 14.5.09) autor Jiří Vacek přetiskl článek z Lidových novin od Jany Machalické s tím, že tento text „vyjadřuje názor slušných lidí na členy komnistické strany“. Očividně mezi tyto slušné lidi zařadil i sebe sama. Proč? Vždyť již mnohokráte bylo prokázáno, že se chová amorálně (jinak řečeno neslušně)! Pro nezasvěcené zopakujme ve stručnosti jak:
Ustavičně lže a pomlouvá - naposledy třeba v již zmíněném článku v posledních dvou větách, kde píše „To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal. Dnes to zapírá, pochopitelně.“ Pan Pařík to nikdy nikde nenapsal ani neprohlásil a pomlouvač Jiří Vacek, třebaže mnohokrát vyzván k přesné citaci, tak nikdy neučinil a ani učinit nemůže. Pro poučení neinformovaných celá tato pomluva (tak jako řada ostatních) vznikla jen proto, že se po hrubých insinuačních útocích Jiřího Vacka proti Drtikolovi pan Pařík Drtikola jakožto vysoké duchovní osobnosti zastal a považoval za nepodstatné, že byl členem komunistické strany.
Kromě toho, že lže a pomlouvá, J.Vacek také krade, protože odcizení duševního vlastnictví je krádež. I to mu bylo mnohokrát dokázáno a paradoxně se to týká i autorských práv dědiců Františka Drtikola (jeho obraz, který sice je ve vlastnictví J.Vacka, ale to nic nemění na vlastnictví ideje, J.Vacek přetiskl nejméně v sedmnácti případech na obálce svých knih, aniž by si vyžádal souhlas dědiců, natož za to cokoliv platil), neboť J.Vackovi sice komunisti leží v žaludku, ale využívat pro svůj osobní prospěch jejich dílo (a okrást jejich dědice) mu proti mysli není. Takže (podle zvrácené logiky samotného Jiřího Vacka) Jiří Vacek tímto „propaguje komunismus“.
To nejsou samozřejmě jediné „prohřešky“ Jiřího Vacka, který se nechá titulovat SatGuru (=dokonalý, jenž splynul v jedno s božským vědomím), ale to ostatní zůstává v rovině špatných charakterových vlastností a ty samy o sobě nejsou trestné.
Dovolte na závěr malou odbočku do historie: Jiří Vacek s oblibou připomíná, že v dávném vtělení byl egyptským faraónem-reformátorem Achnatonem, zakladatelem atonského monoteismu, osobou s mučednickým rozměrem, jež se pozitivně otiskla do dějin. Pomiňme duchovní pokleslost této reinkarnační záliby, podívejme se na osobu faraona samotného. Autor knihy „Achnaton – falešný egyptský prorok“, egyptolog Nicholas Reeves, jej představuje ve zcela jiném světle - jako vladaře, jenž „cynicky využil náboženství k čistě politickým cílům a předem vypočítanému pokusu znovu posílit královskou autoritu a soustředit moc ve svých rukou. Při potlačování potenciální opozice neváhal sáhnout k násilí, jehož stopy nezahladila ani staletí.“ A dále (v kap. Vláda strachu): „Napříště měla být uznávána jen jediná mocnost a tou byl Achnaton sám. A nebyly to intelektuálské hrátky, ale skutečná perzekuce, co vyvolalo mezi lidmi nepředstíraný a hmatatelný strach. Obrazy a nápisy (s vyobrazením starých bohů) porušující zákon se odstraňovaly nejen z velkých a veřejně přístupných staveb. Archeologické nálezy ukazují, že i ty nejdrobnější předměty osobní potřeby, jako jsou nádobky na oční líčidlo nebo pamětní skaraby, byly „upraveny“ se stejnou důsledností. Plni strachu, že budou přistiženi, vydlabali nebo obrousili vlastníci takových pobuřujících předmětů sami tři závadné hieroglyfy tvořící Amonovo jméno dokonce v maličkých kartuších, které obsahovaly rodná jména králů starých časů. Tato ukázka strachem vedené autocenzury a patolízalské loajality je hrozivým příznakem paranoie, která se začala zmocňovat celé země. Nejenže byly ulice plné faraonových vojáků, obyvatelstvo se zřejmě muselo potýkat i s přítomností zákeřných udavačů.“
Musíme přiznat, že je skutečně mnoho analogií mezi dávným faraonem a současným samolibým „guruem“. Stačí chvíli pozorně sledovat stránky Jiří Vacek – SatGuru a chování členů jeho sekty – servilnost a denunciace, celé to nechutné patolízalství a jeho vynucování, odpudivá sebechvála hlavních protagonistů (J.Vacek a J.Krutina) a jejich zjevný duchovní diletantismus a lidský materialismus, touha po sebeoslavování, mentální pronásledování „odpadlíků“ a mnoho dalšího. A je tu ještě jeden velmi důležitý aspekt – Achnaton dokázal očividně systematicky pracovat na vylepšování svého obrazu, aby se do dějin zapsal jako pozitivní bytost a do značné míry se mu to podařilo. Jiří Vacek dělá totéž – snaží se zapsat do „dějin“ jako významná duchovní osobnost a veskrze pozitivní člověk, který je pro svou velikost pronásledován. Dnes je ale jiná doba a především - on není neomezený vládce, který odstraní vše, co mu není po vůli. A tak: co o sobě neodhalí bezděky sám ve svých sebeoslavných pamfletech, to mohou napsat jiní. My se k nim tímto přidáváme.
