RNDr. Kamil John, DrSc.
V příspěvku ze dne 4. 5. pan Šťastný oponuje, že není správné snášet osud, ale odevzdat se Bohu. S tím lze jistě souhlasit. Je tam však zbytečné to „ale“. Tím opět staví věci proti sobě. Poukazem na postoj rabína, který citoval pan Pařík, jsem chtěl poukázat na krásu tohoto příběhu.
Rabín z příběhu je natolik v Bohu, nebo chcete-li bez svého ega, že neví, že případně trpí. Jistě, je to možno kritizovat, ale je to krásný příběh. Dovedu se představit, že další kritiky mohou využívat právě tato slova.
Ale snad lze se vší pokorou říci, že Bůh je naším osudem a pak už se ani verbální vyjádření obou postojů nebude lišit.
Ostatně nikde jsem nepsal, že opravdové snášení osudu znamená nečinnost. Naopak, nemá-li kdo svoje postoje, musí být ponořen v Bohu a tak vykonávat jeho vůli.
Je škoda, že pan Šťastný posunul diskusi opět do roviny dualistního nazírání, čímž nedobrovolně potvrdil to, co jsem o něm napsal.
Co se týká reakce pana Vacka, platí o ní totéž. Je pozoruhodné, že si na mě vzal „kádrové“ reference. Také je pozoruhodné a směšné, jaké absurdní soudy dovede vydedukovat. Ostatně to bylo lze pozorovat už dávno u jeho reakcí na další jeho oponenty.
Není jasné, jestli ta schopnost dospět k absurdním závěrům je způsobena špatným úsudkem, nebo snahou o účelovou konstrukci s cílem propašování dehonestujících úsudků bez ohledu na jejich věrohodnost. Zdá se, že toho druhého je tam hodně.
Snad bych mu mohl pomoci s jeho kádrovými referencemi sdělením, že případ Vacek sleduji již dávno, patrně o desetiletí dříve, než o mě pan Vacek slyšel. Také můj příspěvek na toto téma není v posledních letech zdaleka první.
