pondělí 11. května 2009

Kdo obdivuje komunisty a navíc jim podlézal

aneb pozůstatek rudého zla ve Vackově mysli čili po ovoci poznáte je


Není to a nikdy to nebyl Martin Pařík, jak se snaží již několik let klamat čtenáře Jiří Vacek ve svých lživých a pomlouvačných „pamětech“ i na svém, neméně pokleslém, webu. Nehoráznému pomlouvání pana Paříka zasvětil Jiří Vacek několik dílů svých pseudopamětí. Samozřejmě, že za ta léta pomlouvání nepřišel pan Vacek s jediným důkazem. Obdiv ke komunistům nechovají ani ostatní pánové z Avataru. Ani Miloš Tomáš není a nikdy nebyl ve spojení s BIS, ani pan Dostál nemá žádné „své estébáky“, jak si vymýšlí pan Vacek. Nic takového. Všichni tito pánové naopak v dřívějších dobách aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. O tom však pan Vacek nemá ani zdání, protože s komunistickým režimem byl prokazatelně přinejmenším zadobře. Že Martin Pařík – ale i ostatní pánové - hájí Františka Drtikola před sprostými dehonestacemi Jiřího Vacka, je zcela namístě. Hájí jej především proto, že František Drtikol byl vynikající duchovní osobností. Pro Jiřího Vacka byl však František Drtikol komunista, spolupodílník na komunistickém puči v únoru 1948, spoluvrah Milady Horákové a mnoha dalších. I sám sebe Jiří Vacek označuje za „oběť komunistického režimu“. Jinak řečeno, pan Pařík a další se starají o Františka Drtikola coby o duchovní osobnost, Vackovou starostí je, že byl komunistou, zlým člověkem. Jak jen se mysl pánů Vacka a Paříka diametrálně liší! Po ovoci poznáme je: jeden má v hlavě stále jen zlo („mysl nasáklá zlem“), své „duchovní“ pseudopaměti sytí lžemi (kdo lže, ten krade a odcizování bylo p. Vackovi prokázáno) a pomluvami, kdežto druhý vydává skutečně hodnotnou duchovní literaturu. Přitom pan Krutina v jednom svém poučování uvádí: „Rozhodně není možné „kádrovat“ a škatulkovat lidi na dobré a zlé, na ty ,naše´ a ty ,proti´ nám.“ Pan Vacek stále rozlišuje na „my“ a „oni“, „naši nepřátelé“ atd. Neustále má potřebu někoho „kádrovat“ (prý „pro naše poučení“), pomlouvat atd. Kdo má pravdu, teoretik Krutina, nebo poučovatel Vacek?

Každý, kdo Fráňu Drtikola znal, ví, že byl především dobrým člověkem a velikou duchovní autoritou. Zdaleka nejen duchovně, ale i morálně nesahá Jiří Vacek Fráňovi Drtikolovi po špičky bot. Ve skutečnosti je každému zřejmé, že Jiřímu Vackovi vadí Fr. Drtikol jako duchovní osobnost, nesrovnatelně svým významem zastiňující J. Vacka. Martin Pařík a další vidí ve Frant. Drtikolovi především vynikající duchovní osobnost, naprosto dobrého člověka. Pan Vacek vidí ve F. Drtikolovi zlého komunistu. Už z toho je jasně patrno, oč komu z obou stran jde. Přesto si Jiří Vacek vystavil nade dveře svého pokoje Drtikolův obraz (tedy obraz dle něj neduchovního komunisty, „pučisty“, „spoluvraha“, člověka „nasáklého zlem“), zpodobňující šestý čakram, aby jej zde vystavoval před návštěvami přicházejícími k němu na meditace, snad „k naladění“. Máro nemáro. Svůj obraz Drtikola si tak oblíbil, že jej užil nejméně na sedmnácti (!) obálkách svých knih, vydaných v ediční řadě Nejvyšší jóga a mystika (kdepak by se kdo kdy u p. Vacka nadál nějaké vyšší jógy či mystiky!). Samozřejmě, že tento pseudoduchovní lžimistr se ani nenamáhal zajistit si k užití onoho obrázku na obálky svých knih autorská práva. Drtikolův podpis pod obrázkem mluví jasně. Pana Vacka neomlouvá ani to, že jde o málo kvalitní fotokopie, pro odlišení barevně zatónované, jež nechal umístit na lepené, již na pohled brakově vyhlížející brožury. Obraz Fr. Drtikola by si jistě zasloužil důstojnější reprodukování, pan Vacek jej de facto znehodnotil.

Není bez zajímavosti, že Jiří Vacek uvádí za svého učitele Jarku Kočího, který byl přímým žákem komunisty, podle p. Vacka pučisty a spoluvraha. V jakémsi závodním dobrozdání, které o sobě pan Vacek publikuje, se uvádí, že soudruh Jiří Vacek byl aktivním členem Revolučního odborového hnutí a horlivě podával zlepšovací návrhy ve prospěch socialistického zřízení. Tím pan Vacek argumentoval, že „se zapojil do protikomunistického hnutí“ a byl prý „obětí komunistického režimu“. Pan Vacek se nejen aktivně účastnil v ROH (řadovým členem byl téměř každý, ale ne aktivním), ale pravidelně chodil k volbám, kde volil stále tu jednu stranu – komunisty (k volbám tehdy také museli všichni, našly se však výjimky – někteří statečnější se komunistickému režimu vzepřeli a k volbám chodit odpírali, jako např. pan Dostál, o kterém p. Vacek sprostě lže). Ještě si pan Vacek v té době (kdy prý „čelil neustálým vyhazovům z práce“) polepšil z továrny na místo „dobře placeného bankovního experta“, jak na sebe prozradil, pořídil si novou rodinu, chatu, auto, větší byt na sídlišti, konexe, ušetřil kapitál na vydávání knih...

Jiří Vacek rád uvádí (snad z nich ještě v dnešní době čerpá) spisy V. I . Lenina. Není to tak dávno, co po vzoru tohoto vůdce světového proletariátu napsal stať „Co dělat“ (když na to KV upozornila, byl to pro snaživého Vackova čélu důvod k novému vylhanému obvinění pana Paříka ze spojení s komunisty). Nyní se pan Vacek odvolává na Leninův spis „Jeden krok vpřed, dva kroky vzad“. Jiří Vacek nás v plné vážnosti na počátku své přednášky (ze které podle něj zřejmě odešli lidé takoví, jací na ní přišli) nabádá: „Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag vpjerjod, dva šaga nazad“, Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.“

Aktivní postoj v ROH a horlivé podávání zlepšovacích návrhů v továrně ve prospěch socialistické společnosti bylo pro Jiřího Vacka zřejmě málo. Aby napsal „sto samizdatů“ (víme, že šlo z valné části o překlady, takže pan Vacek díla většinou nenapsal, ale přeložil - běda, jak byste si mysleli, že jich bylo o jeden méně – hned byste byli obviněni p. Vackem, že hlásáte, že „žádné samizdaty neexistují“), čelil prý „neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům a vyhazovům z práce“. Tudíž nám pan Vacek podsouvá obraz sebe sama jako stálého štvance, přímo disidenta, jemuž komunistická tajná policie a justice nedopřávají oddychu. A jak přitom mohl napsat těch sto samizdatů, ví snad jen on a estébáci, kteří mu nedopřávali klidu. A jak s jejich vědomím napsal sto samizdatů? Jistě to z jejich strany nebylo jen tak zadarmo. Anebo bylo?

Redakce