aneb zamyšlení nad „satguruovými“ memoáry (dopis)
Markéta Šťastná
Souznějící v duchu,
stalo se... Je tomu již pár let, co „jsem nabyla zkušenost“ s duchovní skupinou v jednom indickém klášteře. Když jsem teď stála na prahu rozhodování o tématu školní práce, přišlo mi zajímavé porovnat nějakou duchovní skupinu v Čechách s duchovní skupinou v Indii. Moje kamarádka se několikrát zúčastnila společné meditace s Jiřím Vackem, a tak jsem se na tuto meditaci dostala i já. Když jsem zjistila, kolik knih pan Jiří Vacek vydal, bylo rozhodnuto. Získat tolik materiálu jako podklad, to se jen tak nevidí. Nakoupila jsem deset dílů životopisů. A můžeme se dát do práce...
Následuje záznam z deníku, ve kterém se otevřela nevídaná podívaná...
*ČTVRTEK* Čtu o jisté paní D., se kterou se kdysi autor pokoušel navázat vztah. Ten nevyšel. Paní D. se měla rozvést a po několika letech si měla brát jakéhosi známějšího duchoborce a nakonec prý také měla vést nějaké duchovní skupiny. Autor v souvislosti s životem paní D. píše o zmařených životech. Tomu nerozumím. Kdo zná duchovní vývoj této ženy?
*SOBOTA* Přemítám o snu dcery Jiřího Vacka Evy o Míle Tomášové, která ji v něm upozorňovala na podceňování vásan a ze kterého je usuzováno na to, že Míla Tomášová měla po smrti těla problémy s vásanami. Vzpomínám na několik lidí, kteří po jejím odchodu z těla měli také sny. Ve všech těchto případech se Míla buď měnila ve světlo nebo rozpouštěla do prázdna nebo vyvanula jako vánek apod. I mně se Míla, přestože jsem byla daleko, nepatřila jsem mezi její nejbližší a o její smrti jsem nevěděla, ve snu zjevila. Usmívala se, proměnila se ve světlo, zamávala a zmizela. Zajímalo by mě, jestli měli nějaké sny s Mílou také lidé z jejího blízkého okolí. Kdo doopravdy posoudí, jak to s Mílou bylo po odchodu z těla?
Nabízí se otázka, která se vine celým průběhem čtení pamětí: Proč autor v této souvislosti píše o vásanách Míly? Komu tato věta prospěje? Je to Pravda?
*SOBOTA* Ó, jak je svět malý! Kromě životopisů si občas také pročítám webové stránky. Všimla jsem si, že Jiří Vacek podobně jako Jiří Krutina často nabádají hledající k morálce. Poukazují na ty, kteří rozbíjejí rodiny apod. Je tomu již nějaký pátek, co jsme s přítelem cestou do čajovny potkali jeho spolužáka Marka Volfa, bývalého manžela Evy, nyní Krutinové. Pozvali jsme ho na čaj a jak jsem tak povídali, dozvěděli jsme se, že Marek své dvě dcery již téměř nevídá. Také o tom, jak nemá šanci vzít je někam o prázdninách nebo na výlet, jak mu vracejí dárky k narozeninám apod. Že se ve světě Evy Krutinové stal prostě nadbytečným, přestože měl k dětem velmi vřelý vztah a také s nimi trávil, na rozdíl od jiných otců, hodně času, což vím z přítelova vyprávění. Vždycky když psal Jiří Krutina o dcerkách, měla jsem za to, že mluví o svých vlastních dětech. Vzpomínám také na to, jak nám Marek kdysi vozíval čaje a asi dvakrát s sebou dcerky měl. Bylo vidět, zvláště na té mladší, že na něm velmi lpí, že se mají moc rádi. Jiří Krutina se nyní usadil do role, která mu nenáleží. Dělá otce dívkám, jejichž otcem není a manipuluje s nimi tak, že svého pravého otce vídat nechtějí. A otázka je na světě: Kampak jsi se poděla, morálko?
*ÚTERÝ* Při čtení autorových životopisů se otevírá svět, kterému vůbec nerozumím a který mě nutí vracet se ve vzpomínkách k mému milovanému učiteli Babovi. Příliš jsme o něm nevěděli. Jen to, že pobýval sedm let před smrtí Ramany Maharšiho v jeho blízkosti, žil v maličkém domku poblíž Ramanášramu, a ještě než Bhagaván zemřel, „znovu se narodil“, jak o něm rád říkával sám Bhagaván. Oba se tomu prý velice smávali, řkouce, že se ve skutečnosti nikdy nenarodili. Měl jasnovidné schopnosti, ale na všechny otázky týkající se jeho individuálního života odpovídal: „K čemu by vám to bylo? Ještě byste se pokoušeli mě napodobovat a to by vás na cestě zdržovalo.“ Nikdy nemluvil o jiných mistrech, vždy říkal, že odpovědi na tyto otázky mu nepřísluší. Jaký to rozdíl s postojem Jiřího Vacka! Vzpomínám na den, kdy jsme večer seděli na ještě rozpálené střeše kláštera a meditovali. „Co děláš?“ zeptal se mě Baba. – „Jsem,“ odpověděla jsem. – „Sama?“ ptal se dál Baba a cvrnkl mi mezi obočí. – „Už ne,“ odpověděla jsem v němém úžasu. „Vše je božské? Vše jsem Já?“ zeptala jsem se. – „Vše je božské po věky věků,“ zněla odpověď. V tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co hledám: Jednotu boží...
Tady se při čtení pamětí musím pozastavit. Už asi posté kroutím hlavou. Kdo tuto větu vyslovoval? Ego? Když čtu dopis paní Zuzany Koubové, která píše, že cítí u Jiřího Vacka duchovní převahu a že chce dosáhnout toho, co on, příliš tomu nerozumím. Při vší úctě k autorovi, prozatím stále čtu o utrpení a konfrontacích s jinými. Fakt, že život je utrpením, je společný všem začínajícím hledajícím, proto také všichni hledáme něco hlubšího. Je však toto cílem? I Buddha s utrpením začínal, stálo však také na konci jeho cesty? Vůbec nerozumím, proč autor tolik přetřásá větu Míli Tomášové: „Všichni jste krásní.“ Leda že by autor tuto zkušenost neměl. A opět otázka: Komu přetřes této věty prospěje? Proč posuzuje, co tato žena ve chvílích, kdy větu lidem sdělovala, cítila? Z jakého stavu ji říkala? Jako ego egům, jak autor neustále podsouvá? Pamatují se přesně, jak kdysi tuto větu v Lucerně vyslovovala a jak jsem s ní v tu chvíli cítila naprostou spřízněnost. Jak tam bylo cítit spříznění duší. Jak jsme se tam odráželi, nádherně zářící duše, a jak jsme byli v té chvíli opravdu krásní. Pro mě ta věta měla už tehdy velký význam a Míle za ni děkuji. Manželé Tomášovi byli mými vůbec prvními duchovními učiteli, a proto jsem nemile překvapena, co všechno o nich Jiří Vacek napsal.
*ČTVRTEK* Jsem z toho už docela unavená. Těšila jsem se, jak si počtu o duchovním světě a místo toho mám pocit, že listuji v duchovním bulváru. Co mám do diplomky psát? Že autor neuznává jinou autoritu než sebe sama? Že vyjímá z kontextu věty, které se mu hodí a ostatní opomíjí? Že každého, kdo se pokusí vyjádřit nesouhlasný názor, odsoudí jako zlé ego? Že každého, kdo ze skupiny odejde, označí jako odpadlíka od Boha? Že nemá úctu k jiným duchovním skupinám? Že má tendence vyjadřovat se ke všemu, co mu přijde pod ruku nebo se k němu nějak donese? Zaznamenala jsem, že autor otiskne také negativní odezvy. Na každou však napíše odpověď, a tak v konečné fázi každý skončí jako naprostá odepsaná nula. Nezaznamenala jsem, že by tomu tak v nějakém případě nebylo.
*PÁTEK* V druhém dílu pamětí autor v kapitole Případ Rakouska píše: „Jeden z nejhorších koncentráků, Buchenwald, byl v Rakousku. Když z něho uteklo několik set ruských zajatců, Rakušané neváhali a jali se je honit jako lovnou zvěř, místo aby jim jako obětem nacismu poskytli ochranu a pomoc nebo se chovali alespoň nezúčastněně.“ Nevím, co tímto chtěl autor říci. Tábor Buchenwald se totiž nenacházel v Rakousku, ale ve středním Německu, ve spolkovém státě Durynsko. Když ani jasným faktům nemůže čtenář v pamětech věřit, jak má potom věřit všech ostatním nejasným domněnkám?
*SOBOTA* Zase propírané odchody žáků. Vzpomínám, jak nás Baba od sebe odháněl. Říkával: „Buďte samostatní, ne jako ovečky! Jen tak můžete duchovně povyrůst.“ Když cítil silnou závislost, na několik dnů i zmizel. Stejně tak tomu bylo s jeho smrtí. Bylo mu 101 let. Musel trpět velkými bolestmi, ale nikdy se o nich ani slovem nezmínil. Řekl jen: „Od zítřka už mě neuvidíte. Buďte radostní a šťastní.“ Shromáždili jsme se kolem něho a seděli ve dvou kruzích. Po nějaké době Baba vstal, uklonil se, řekl: „Děkuji“ - a odešel do vedlejší místnosti. Nikdo se za ním neodvážil. Meditovali jsme celou noc. Přítomna byla obrovská síla a druhý den, když jsme otevřeli dveře, nalezli jsme učitele mrtvého. Seděl v lotosové pozici a vypadal jako živý... Celé jeho tělo zbělelo a celá místnost vibrovala, jako by bylo zemětřesení.
*NEDĚLE* Zase vzpomínám, jak jsme si v klášteře všichni tak rádi sdělovali duchovní zkušenosti. Jaká to byla lehkost prožívat neexistenci ega, světa apod. Prožívat jednotu, žít advaitu. Když však čtu záznamy v životopisu, zjišťuji, že každý, kdo se pokusí nějakou takovou zkušenost autorovi sdělit, je ihned označen za jakéhosi neoadvaitistu. Když jsme si sdělovali zkušenosti, že svět je iluzí, že se není třeba čeho bát, že Bůh nakonec sám sebe vždycky najde, že je to všechno jedna velká legrace... Kdo to říkal? Z jaké roviny tyto zkušenosti pramenily? Z ega? Je ego samostatně existující entita? Pamatuji se, že v jedné ze svých prvních knih Jiří Vacek o egu psal jako o ztotožnění s tělem a myslí. Tedy že při ztotožnění tu je, při neztotožnění tu není. Že není samostatně existující. V životopisech však už o egu píše jako o samostatně existující obludě, které dává navíc spoustu přívlastků.
*ÚTERÝ* Čtu o tom, že Míla Tomášová Jiřího Vacka doporučovala jako dobrého učitele, že doporučovala číst Královskou jógu a také zároveň vzpomínám i na to, jak o něm v knize Vnitřní pramen píše jako o někom, kdo kdyby opravdu chodil s Bohem, nenapsal by to, co napsal.
*Přesně jeden z příkladů, kdy je prokazatelné, že autor píše pouze to, co se mu hodí. Ramana Maharši například v Talks říká také to, že svět je královstvím božím. Od autora tuto větu nikdy neuslyšíme. Spíše ji odsoudí. Z jakého stavu asi Bgahaván tuto větu říkal? Jistě z ega... Autor kupodivu svými výroky a postoji popírá vše, co je řečeno v Rámagítě a Ribhugítě, kterou sám přeložil. Vše, co je v této knize psáno a dá se žít vnitřně, je na povrchu od autora odsouzeno.
*STŘEDA* Téma šaktipat. Autor nemůže přijmout fakt, že se dva žáci bez jeho svolení zúčastnili šaktipatu s Ánandi Ma. Kritizuje jejich chování a také akci samotnou včetně vstupného apod. Sama jsem se tohoto šaktipatu zúčastnila a neznám člověka, na kterého by vnitřně nezapůsobil. Lidé tančili, smáli se, seděli v extázích, upadali do transů, zažívali první dotyky se svým pravým Já. Škoda, že se čtenář pamětí nedočte, jak šaktipat prožili oni dva „provinilci“? Co si o tom má člověk myslet? Nehodí se snad do duchovních pamětí to, že tam možná prožili i něco duchovního? Co je vůbec na šaktipat táhlo? Jaká síla to byla? Opět ego?
*PÁTEK* KLADU SI ZÁSADNÍ OTÁZKU: BYL BY TU CELÝ TEN MUMRAJ PŘESTŘELEK, KDYBY AUTOR PAMĚTI NENAPSAL? JE DUCHOVNÍM DÍLEM KNIHA, VE KTERÉ AUTOR AŤ UŽ PŘÍMO ČI NEPŘÍMO NAPADÁ JINÉ DUCHOVNÍ UČITELE NEBO SKUPINY, AČ VZÁPĚTÍ UJISTÍ ČTENÁŘE, ŽE KRITIZOVÁNÍ TO NENÍ A ŽE PÍŠE PRO POUČENÍ HLEDAJÍCÍCH? PROČ SE AUTOR DIVÍ, ŽE SE ŽÁCI TOMÁŠOVÝCH OHRAZUJÍ? JAKÉ POUČENÍ PRAMENÍ NAPŘÍKLAD Z VĚTY, ŽE NA JEHO MEDITACÍCH JE ÚROVEŇ MNOHEM HLUBŠÍ NEŽ NA MEDITACÍCH V LUCERNĚ? CO NÁM TÍM AUTOR SDĚLUJE? ŽE TOMÁŠOVI NESTÁLI ZA NIC A ON ŽE JE LEPŠÍ? PROČ SÁHODLOUZE ROZEBÍRÁ ZÁDUŠNÍ MŠI PO SMRTI E.TOMÁŠE, NA KTERÉ ANI NEBYL? KOMU TO PROSPĚJE? ŽÁRLÍ NA E.TOMÁŠE, ŽE BYL PO CELÝ ŽIVOT ZNÁMĚJŠÍ A CHCE HO TAKTO PŘEDČIT? JAKÝ JINÝ VÝZNAM TO MÁ?
*Autor se vážně diví, že se „Tomášovci“ bouří. Jeho žáci jsou nuceni papouškovat jeho slova, aniž by se snad nad jeho výroky vůbec zamysleli. Vytváří imaginární svět myšlenek – svých vlastních výtvorů -, které podkládá slovy „a taková je pravda“. Stokrát se při čtení pamětí ptám: Jaký význam to má, že tuto a tuto větu autor napsal? Komu to prospěje? Sám Jiří Vacek a Jiří Krutina zdůrazňují, že by praxe měla sahat i do slov a činů. Myslí to opravdu vážně?
*Jiří Vacek také několikrát opakuje Maharšiho a jiných slova o tom, že světem bychom se měli zabývat, co nejméně je to možné. Tak co ty stovky, ne-li tisíce, vět v životopisech, kde se autor zabývá světem nepřetržitě? Nezažila jsem více rozporuplného duchovního učitele.
*Autor sám se často srovnává s Maharšim, Ježíšem apod. Můj milý učitel často o Bhagavánovi vyprávěl. Líčil ho, jako by zevně nebyl. Skrze jeho tělo bylo cosi mluveno, konáno, ale tak nějak jako kdyby jel spící ve voze, jak rád a často sám Bhagaván přirovnával. Svět pro něho byl královstvím božím a také to žil. Naprosto nerozlišoval mezi jakousi vyhraněnou formální meditací a jinými činnostmi. Jak je to s podivem, že když čtu knihy například Míly Tomášové, Púndži, Maharádže a dalších, ve všech vnímám naprosto stejný princip vnitřního žití. Jen u Jiřího Vacka ne. A sám autor právě tento způsob vnitřního žití u jiných zevně kritizuje. Proč? Protože ho takto nežije? Protože ho nezná?
*Pár příkladů rozporuplnosti: František Chaun, umělec, měl řadu vásan, které mu prošly. Po smrti byl podle autora vysvobozen. František Drtikol doplatil na členství v komunistické straně. Osvobození tedy nesouvisí se stavem ducha, nýbrž s různými členstvími a činnostmi ve světě.
*Jiří Vacek se kdysi se svými duchovními učiteli rozkmotřil. A tak opustil pro názorovou neshodu Jarku Kočího a pro karmické záležitosti Mílu Tomášovou. Duchovně ho to nijak nepoznamenalo. Ovšem pro každého, kdo opustí jeho, je to dle jeho vlastních slov odpadnutí od Boha. Dvě stejné situace, každá ovšem vysvětlena, jak se komu hodí. Co nám autor větou, že žáci, kteří ho opustili, odpadli od Boha, sděluje? Že Bůh je Jiří Vacek a kromě něj jiné spásy není?
* Autor si v pamětech stěžuje na svou první ženu a na to, že po rozvodu štvala dcery proti němu. To, že jeho dcera nyní činí totéž, je však jistě v pořádku.
*Sám autor také svoji učitelku Mílu Tomášovou hodnotí a kritizuje, což bere jako důležité pro poučení jiných. Když se však někdo – ať již z jeho bývalých žáků nebo jiných - pokusí o jeho kritiku nebo vysvětlení něčeho, je hned označen za zlé ego, jsou to útoky nepřátelských sil apod. Viz například jistá paní R.P. v 6. díle pamětí a další a další. Nenašla jsem jediný případ, kdy by tomu tak nebylo.
*Autor také nabádá žáky, aby ho bránili. Což v praxi znamená, aby obhajovali všechny věty, které autor v pamětech napsal. Vážně se však diví, že se žáci nebo přátelé Tomášových ohrazují proti větám, ve kterých jsou napadáni manželé Tomášovi. Rozumí tomuto někdo?
*Často Jiří Vacek nepřímo napadá výroky Tomášových a jiných učitelů o přírodě a spojování se s ní. Poukazuje na přírodu jako na potravinový řetězec a žádnou krásu v ní prý nevidí. Vzápětí však píše, jak rád odjíždí na chatu, kde v přírodě načerpává sílu. Kdo z vás někdy nezažil zastavení mysli a rozplynutí osoby při pohledu na rozkvetlý strom?
*Poměrně často autor píše o tom, co čeká všechny, kteří ho nějak kritizují, „odrazují maličké“ apod. A zase? Dal by za to Jiří Vacek ruku do ohně? Je si naprosto jistý? Co tím chce říci? Navodit strach? Je Jiří Vacek sám soudícím Bohem?
*Také často zmiňovaná morálka je u autora naprosto jednostranná. Hledající k ní často nabádá, ale u sebe se tím nezabývá. Baba nás často nabádal k tomu, abychom prověřovali, sledovali jeho činy a myšlenky, což u něho bylo naprosto jednoduché. Nic totiž nepsal, mluvil zřídka a žil naprosto střídmě. Důrazně ale nabádal k prověřování učitelů a ne k jejich slepému následování.
*Tak rádi používají Jiří Krutina a Jiří Vacek, zvláště v poslední době, slovo Máro. Je jím označeno všechno, co útočí na jejich osoby a činnost. A CO KDYŽ MÁRO STOJÍ ZA VŠEMI TĚMI ROZPORUPLNÝMI DÍLY PAMĚTÍ? Za kritikou všech duchovních učitelů, která se v díle objevuje a maskuje dojmem duchovního poučení? Za tím neustálým dualitním tříděním na božské a nebožské? Za odsuzováním všeho možného a strašením, co s ostatními bude po smrti apod.? Co když má Máro nálepku velikého duchovního učitele, bez kterého spása téměř není možná? Že On je Jediný Veliký a že Jiného takového není? Co když Máro tančí ve formě Jiřího Krutiny? Dalšího Velikého, který je pro ostatní duchovně Velmi, Velmi Důležitý, stejně jako je Důležitý v rodině?
*Paměti Jiřího Vacka mne velmi překvapily a velmi, velmi zklamaly. Ještě tak první tři díly, ve kterých autor povětšinou vzpomíná na dětství a dospívání, se číst daly, například duchovní deník ve třetím dílu či záznamy ze sezení s LSD mi přišly zajímavé. Ale dále už té duchovní sféry nějak ubývalo a ubývalo...
*Závěrem nutno říci, že rozdíly mezi skupinami jsou naprosto zásadní. Baba, stejně jako jeho mistr Maharši, nikdy nevlastnil žádnou ochrannou známku na meditace. Přestože oba věděli, že átmavičára je cestou od počátku do konce, nikdy nikoho neodrazovali od jiné cesty. Všechny bytosti brali sobě na roveň. Nikdy neposuzovali jiné duchovní učitele. Nikdy u sebe žáky nedrželi a nikdy netvrdili, že ten, kdo od nich odchází, odchází od Boha a odpadá od stezky. Maharši stejně jako Baba o sobě nikdy nenapsali žádný životopis. Přestože občas zavzpomínali na jakési události týkající se jejich individuálního života, psát o svých životech oběma přišlo naprosto zbytečné...
*Když někdy Baba hovořil o ostatních, vždy se tomu nakonec smál a říkával, jaká je to legrace a jak se tomu s Bhagavánem často smávali, vědouce, že ve skutečnosti hovoří sami o sobě. „Já hovoří k Já, není to legrační?“ říkával Baba. Ani tuto větu jsem u Jiřího Vacka nikdy nezaznamenala. Pouze já a ti druzí...
*Rozdílné je také to, že skupinu kolem Jiřího Vacka tvoří lidé, kteří jsou na něm naprosto závislí. Tací, kteří uctívají velkou meditační sílu a jsou uspokojeni vyššími meditačními stavy. Opírají se o skupinu, ne o božství v sobě skryté. Není divu, že se pod pohrůžkami opuštění skupiny coby odpadnutí od Boha třesou, aby ve skupině vydrželi co nejdéle. Je také jisté, že lidé, kteří se opřou o Boha v sobě a prolomí závislost na zevním mistrovi, nemohou ve skupině setrvat, protože by to bránilo jejich dalšímu duchovnímu růstu.
*Baba měl zvláštní jasnovidné schopnosti. Byl propojen s naší zemí. Říkával, že se do ní rodí hodně vyspělých duší. Každý večer zapaloval svíčky a vždy říkal, komu jsou určeny. Čtyřikrát se zmínil o tom, že právě ze světa odešla veliká duše z naší země. Jak jsem později zjistila, dvě svíčky byly zapáleny přesně v ty dny, kdy ze světa odešli Míla a Eduard Tomášovi. Další dvě jména jsou pro mě záhadou.
*Jednou nám Baba vyprávěl příběh. „V jedné zemi vládl faraon, který dostal do vínku velikou vnitřní sílu. Poddaní ho milovali. Faraonovi to však nestačilo, chtěl být více obdivován. Žil s Bohem, ale odmítal se mu zcela odevzdat. Chtěl, aby v jeho království vládli oba. Chtěl o svém kralování vědět, chtěl si ho užívat. Bál se zcela rozplynout. Bůh, laskavý to ke svým dětem, faraona nechal plnit si svá přání. Ten se stával víc a víc slavným a obdivovaným. Dával na odiv vnitřní sílu, kterou považoval za svou. Lidem se líbila a obdivovali ji. Faraonovi to ale stále nestačilo, pořád mu něco chybělo. Také se začínal zlobit. To, když pro některé přestal být jeho život zajímavý. Mnozí přestávali toužit po jeho vnitřní síle a raději hledali cestu, jak se zbavit osobního závaží. Nechtěli být slavní, nechtěli být něčím, chtěli se nechat rozplynout v náruči Boží. Faraon všechny tyto poddané odsuzoval a proklínal. Počínal vydávat svá rozhodnutí za rozhodnutí Boha. A v duchu zuřil. Nesnesl pomyšlení, že by někdo mohl být šťastnější než on. To potom kolem sebe sršel oheň. Stále ale bylo dost poddaných, kteří ho milovali a ta láska mu dodávala síly. Z té on žil. Bůh dále působil dle svých záměrů ve všech svých stvořeních. A tak mnozí kolem faraona proplouvali obejmuti náručí Boží. Ale on to neviděl. Uzavřel Boha ve svém nitru a dál ho nepustil. A tak veliký faraon dál kraluje ve svém království a proklet svou touhou tak bude kralovat po věky věků...“ Když Baba dovyprávěl, řekl, že tohoto muže poznám. A já ho poznala. Když jsem dokončila svou práci, uvědomila jsem si, že jím je Jiří Vacek.
*Prosím o zveřejnění tohoto zamyšlení.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
