aneb kdo není schopen sebedotazování
"Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?" Jiří Vacek s jakýmsi Milanem řeší, jestli je atmávičára, tedy cesta sebedotazování dosažitelná. Jak je možné, že učitel atmávičáry toto vůbec řeší? Navíc si ku pomoci musí brát dopis nějakého Milana (podle pana Vacka člověk, jenž se skrývá za "anonymem" - jako v případě paní Ivy, kterou, když se podepsala křestním jménem, hrubě napadl a užil proti ní sprostou nadávku; všichni jsme to na vlastní oči viděli). Že by Jiří Vacek nevěřil tomu, co celý život učil? Že by se před smrtí zřekl veškerého svého učení? Kdo nedělá atmávičáru, dělá lókavičáru - jeho a Maháršiho slova mluví jasně. Pan Vacek provádí lókavičáru.
Pan inženýr "mistr" Vacek řeší tedy za pomoci jakéhosi Milana, zda Maháršiho cesta sebedotazování je dosažitelná. Zpochybňuje snad Jiří Vacek Maháršiho učení? Proč si k tomu musel přibrat zrovna nějakého Milana? Je to stářím? Způsob sebedotazování je dosažitelný pro každého, kdo má opravdový zájem. Je to snadná metoda - velmi snadná a účinná. Ale pro tak velká ega, jako je to Vackovo...? Kdo ví.
Pan Vacek s panem Krutinou vedou meditace a přednášky. Říkají jim různě: promluvy, maratóny, retreaty, semináře... jenom ne přednášky. Proč asi? Protože z nich odcházejí lidé, takoví, jací na ně přišli - aspoň to tak pan Vacek opakovaně zdůrazňoval, samozřejmě v souvislosti s Eduardem Tomášem v době, kdy ho jen závistivě sledoval.
Pan Ries, podle nějž je mluva na duchovní témata žvaněním, a pan Krutina odmítající "kádrování", kterého se nejvíce dopouští jeho tchán, spolu s panem Nyklem, jenž připravil "pravidla" Vackově "organizaci", mají – zdá se - ambice Vackovo společenství reformovat: Pan Ries by - prý podle Ramákrišny - na každé urážení mistra reagoval tím, že by toho dotyčného zbil. (Co se jen Jiří Vacek naurážel prostých lidí i skutečných mistrů!) Pan Nykl by zase rád Vackovo tzv. "naše společenství" přetáhl do lůna katolické církve, nejraději hned k menším bratřím. A pan Krutina, jenž se má za mistra a není, jak se zdá, schopen své četné přednášky (takové, že se nikdo opravdu nemůže divit, když z nich odejde stejný, jako když na ně přišel) oprostit od častých zájmen jako „ta“, „ten“ , nabádá v závěru své řeči, aby lidé v meditaci usínali. Ten už soustředění na Já jsem, případně Já Jsem Já jsem, má vyřešené. Může proto klidně usnout nerušeným spánkem.
Je pro tyto lidi atmávičára dosažitelná? Dle toho, co sám pan Vacek píše, je pro něj dosažitelnější kus tlačenky, než jde meditovat. Proto je to pro něj asi taková dřina. Příliš velké ego. To byl zase jednou vyvážený retreat (podle pana Vacka, samozřejmě).
Miloš Tomáš
