aneb ŠAKTI PÁD JIŘÍHO VACKA 1. část
Miloš Tomáš
Drzost, pošetilost a pýcha Jiřího Vacka.
Jiří Vacek neustává ve svých drzých výpadech. Zmítán chorobnou nenávistí, chrlí jednu lež za druhou, ačkoliv je mu dávno a opakovaně prokázáno jeho četné darebáctví. Jen jak nejnověji sprostě útočí proti Martinu Paříkovi. A nejen proti němu....Zpupné ego pro svoji pýchu a narcistní sebeobdiv není schopno podívat se samo na sebe. A pýcha předchází pád. A ten „satguruovi“ skutečně „šakti zařídila...“, byť se to snaží „satguru“ zakrýt.
O jeho prokázaném a prokazatelném darebáctví ještě bude řeč. Je třeba otevřeně o nedobrých skutcích toho, kdo dobré skutky nečiní, mluvit, psát ... Jsou tolikrát již prokázané, a přitom si „satguru Mistr bhagavan“ Vacek nedá pokoj. Jeho neustálé lži, zcizování autorských práv a kdoví čeho ještě (s Mílou Tomášovou snad jen prý „kradl brambory“), výhružky, ale i dezinterpretace a nesmysly z oblasti duchovních nauk, jsou mnohokrát prokázány.
Podle Jiřího Vacka „Duch svatý září světlem...“. Ale jaké barvy a intenzity je ono světlo a kam, jakým směrem svítí ono světlo, to už „Bhagavan satguru Mistr...“ Vacek nesděluje. Aby to nebylo jako s tím údajným „vyslaným signálem“ Edy Tomáše, co si pan inženýr vymyslel a který mu v souvislosti s jistou zádušní mší nedá po několik let spát. Anebo, jak Jiří Vacek o mně napsal, že prý jsem měl „přednášku o padlém guruovi“.... Přednášky o lidech neprovozuji, ani o padlých guruech. Jen si dovoluji velmi mírně poukazovat na lži a darebáctví – to se ví, že mám proto věcné důkazy - jednoho člověka, který se má za „satgurua“.
„Duch svatý podle pana Vacka září světlem – aha, asi to bude to, co z jeho osoby prý tryská (?), že? Podle „Mistra“ Vacka prý toto světlo Ducha svatého „nás spasuje, a proto je Duch svatý naším spasitelem“ . A co Bůh Otec....ten není naším spasitelem? A Syn, resp. Otec skrze Syna...? Ten není naším spasitelem? To nás má spasovat jen to, co prý z osoby Jiřího Vacka tryská? Na tyto zcela základní otázky by měl znát odpověď, zvláště chce-li být veřejně činný. Tímto Jiří Vacek jen znovu (pokolikáté již) potvrdil to, co je normálně myslícímu člověku zcela jasné – že žádným duchovním mistrem není. Proč se tolik zabývá křesťanskou věroukou, když, krom toho, že jí opovrhuje, jí nerozumí (ba právě proto). Jak před časem vyšlo najevo, vůbec nerozumí ani mystice. To pak chce být „satguruem“ – aspoň si to o sobě myslí a má potřebu, aby jej snaživí obdivovatelé podlézavě ve své devótnosti a neschopnosti rozlišovat (a z nedostatku rozhledu, kritičnosti a především soudnosti) nazývali např. „Mistr“, Šrí Bhagavan Swami“.
Svých čtenářů (i když to zřejmě zajímá jen fiktivního čtenáře, nikoliv skutečného a „satguruův“ nejapný a primitivní výsměch vyzněl naprázdno) se Jiří Vacek ptal: „Co pro nás Miloš má?“ Táži se tedy: „Co pro nás Jirka má?“ Kdo ještě stále neví nebo by náhodou nevěděl, jako onen jeho obdivovatel, co se mu musel svým přihlouplým příspěvkem zavděčit, se odpověď dozví z následujících řádků. Odpověď na drzou a hloupou otázku „satgurua“ Vacka zní: „Ač nevím pro koho, kdo je to my - „nás“, tak každopádně pravdu, a jelikož se ptá pan Vacek, tak pravdu o panu Vackovi. A může vylhávat, jak chce? Z meditace je unaven, ba nemocen, a ze své chorobné žárlivosti a věčného lhaní a zášti unaven není? Čeho je to tedy vlastně „mistr“ (nebo dokonce „Mistr“ (???), čeho je Jiří Vacek „satguru“?
Co pro nás Jirka má?
"Co pro nás Miloš má ze své duchovní výše?" ptal se drze a posměšně (prý pro něčí poučení) ve dvanáctém díle svých pamětí Jiří Vacek. Mám a nemám, pro každého něco, chce-li to vědět. Tak se na oplátku ptám: Co pro nás má Jirka?“ Pokud jde o Jirku Vacka, tak by se dala odpověď shrnout do jednoduché odpovědi: Sprosté, podlé darebáctví. Darebáctví a podlé sprostoty. Ničím významnějším se Jiří Vacek neprokázal. Co významného udělal? Že dovede poštvat smečku svých obdivovatelů proti svým odpůrcům? Na žádnou z položených mu otázek nedokázal seriózně odpovědět. Pokud měl komunikovat s těmi, kteří s ním nesouhlasí, nebo mu prokázali neetické jednání, jen je svede sprostě napadat, nesmyslně vylhávat, pomlouvat a podle poštvávat své oddané, rovněž k nemorálnostem odhodlané, obdivovatele. Lže, že nestačí vyvracet lži svých kritiků. Co že to náš „mistr“ Jirka vyvrátil? Tak jen je na místě otázka, čeho je pan Vacek „mistrem“? V napadání, překrucování, pomlouvání, vylhávání mu prokazatelných amorálností, jako je urážení, nactiutrhání, ono pomlouvání, iniciování štvaní proti nějaké osobě, poškozování obchodních zájmů či zcizování autorských práv. Současně z jakékoliv mu prokázané amorálnosti, z čehokoliv, co je mu prokázáno, obviňuje Jirka druhé a přidá si nějakou tu zákeřnou sprostotu a k tomu navíc se svou vrozenou podlostí používá i sobě oddané, ke všemu ochotné obdivovatele (termín „čéla“ nemají rádi). To mistři dělají? To dělají duchovní lidé? Aby lhali, uráželi, pomlouvali, zcizovali, nabádali druhé k útokům proti někomu? Chovali se agresivně?
Tento člověk považuje meditaci za dřinu (není se divit, když neví, co je to duchovní cesta, a před meditací jí bůček, salámy, tlačenku…) a je po ní unaven, někdy nemocen (pokud je jeho únava či nemoc způsobená meditací, což asi sotva – i to, kdyby byl mistrem, by hodnotil jinak). Je spousta dalších indicií, že není Jiří Vacek mistrem. Co tedy dává legitimitu Jiřímu Vackovi zvát sama sebe mistrem, či dokonce satguruem? Kde bere Jiří Vacek tu velkou drzost? Čeho tedy je mistrem, když v žádném případě není mistrem duchovním, mistrem ducha? Mistrem klamu, lží, sprostot a nehorázností? Podle jeho chování ano. Věrní obdivovatelé Jiřího Vacka jsou klamáni. Právě svému učiteli měl jeho oddaný žák Dymanus připomenout výrok Maháršiho z Arunáčaly (č. 806): „Ten kdo klame druhé, je svým vlastním nepřítelem, protože ubližuje sám sobě.“ To platí o Jiřím Vackovi naprosto evidentně. Jak jen sám sebe poškozuje svým myšlením a konáním.
Tak co nám může Jirka „ze své duchovní výše“ nabídnout? Nebo má snad pro nás Jirka Vacek něco skutečně mistrovského, satguruovského? Jeho knihy to rozhodně nejsou. Jeho duchovní praxe (při níž nabádá druhé k útokům proti někomu, jí během ní množství uzenin, dále před soustředěním mysli vypráví nejapné vtipy, bývá v důsledku meditace vyčerpán, nemocen…) to rovněž není. Nějaké staré duchovní zkušenosti, které nabyl díky experimentování s LSD, se díky (dost možná vlivem užívání oné drogy) letité amorálnosti vytratily. Napadání, urážení, obviňování a lži. Fůra lží. Pomlouvání a udávání….zcizování. Je toho skutečně celá fůra. Je to normální? U staršího člověka? Navíc, když se má nebo je považován mnohými za duchovní osobnost? Ke všemu když o sobě prohlašuje že je „mistrem“ a „mistr je Bůh“, o pár let nato však prohlašuje že „mistr není Jiří Vacek“, ale „mistr je to, co z této osoby tryská“ (nebo „tryská ze mě světlo“ atd.) „mohl bych také vyžadovat klanění“, atd. Je to normální? Je to ono, co pro nás Jirka má?
„Působení šakti v mé blízkosti je obzvlášť silné,“ poznamenal si jednoho dne Jirka do svých pamětí (jinak prý „duchovních klenotů“dnes již slavnou větu ku sebeoslavě své osoby coby „mistra“). Snad proto prý „ani nestačí vyvracet“ naše lži na „Kauze Jiří Vacek“. Je té šakti na nebohého Jirku nějak hodně. Když má takovou potřebu psát o lidech a ne jinak než urážlivě, lživě, sprostě, útočně, posměšně…a tak. Proč? Aby druhé ponížil, přece. A proč to dělá? Prý k našemu poučení. Aby z nás snad byli také namyšlení hlupáci, zpupní hulváti a agresivní darebáci, kteří lžou, urážejí, bezostyšně zcizují? Pokud jde o šakti, kolikrát jsme již byli a bohužel asi budeme svědky toho, jak Jirku - jeho vlastními slovy – „potrestala“. V jeho blízkosti působí opravdu silně, i když jinak než si Jirka myslí, než by zasloužil. Úměrně tomu, jak zasel a bohužel stále zasévá. Inu, každému dle jeho zásluh, jak on sám rád cituje, aniž by tomu porozuměl (snad to má ještě z té Tesly Holešovice) a vzal si k srdci. „Neodejdeš odsud, dokud do posledního penízku nezaplatíš“, rád cituje a chápe to také jen jednostranně. Inu, kdo seje vítr...A pan Vacek zasel a rozsévá notně. A není to vítr ledajaký. Co pro nás Jirka má? Hnus, sprostoty, nactiutrhání, nabádání ke štvaní, pomluvy, lži, překrucování, podsouvání… Ani samotný rozsévač těchto hnusných, zlých „větrů“ pan Vacek nevidí a nechce vidět, co sklízí. I to bývá znakem velkého ega Vackova formátu, totiž že na sebe není schopno vidět. Kdyby aspoň to jeho urputně zmítající se ego nepáchalo takové zlo druhým.
Ten, kdo je veřejně činný a zejména ten, kdo má o sobě potřebu prohlašovat takové sebeobdivná konstatování, jako např. „...v té době už jsem byl mistrem“, „Jak jsem byl udělán mistrem“, „Také bych mohl vyžadovat, aby se mi lidé klaněli“ (nebo letos jaksi účelově poopravené „Jiří Vacek není mistrem, nýbrž to, co z této osoby tryská“ aj. výlevy zpupného ega z vlastních „duchovních“ pamětí), musí nutně počítat s tím, že se ocitne kvůli takovým abnormálním výplodům svého ega na tapetě. Navíc když se jedná o člověka pověstně amorálního, který již téměř deset let zamořuje ezoterní scénu lživými útoky proti jiným osobám a navíc prokazatelně překrucuje duchovní nauku ku svému prospěchu. To je prokázáno. A je prokazatelné, že s hanebnými urážlivými útoky proti jiným osobám začal Jiří Vacek. Proč? Protože silné ego má vždy potřebu na sebe upozorňovat a jelikož ničím významným v duchovní oblasti ve skutečnosti není, tak si řekl, že už je načase potřít, jak on tomu rád říká, „konkurenci“.
Dámy a pánové, o tom, že Jiří Vacek vyvolal spor s nakladatelstvím a knihkupectvím Avatar, Martinem Paříkem, Milošem Tomášem a dalšími lidmi, kteří měli a dosud mají Mílu a Eduarda Tomášovi, i jiné duchovní osobnosti v úctě, se každý může snadno dočíst v páně Vacka urážky a lži dokola obemílajících memoárech. A to ještě za života manželů Tomášových, dávno před nějakým článkem Martina Paříka v Doteku. Mimochodem, pan Vacek dovedl na adresu Tomášových při obchodním setkání s M. Paříkem utrousit nejapnou poznámku (v rámci jakéhosi podivného pokusu o humor), a to zcela bez příčiny. Kdy se oni dva pánové setkali, je jasně čitelné z dodacích listů za knihy. Jiří Vacek lže, jako by se nechumelilo. Tak jako o počtu setkání s Tomášovými v Lucerně, kapacitě sálu, počtu prodaných vstupenek (např. v případě zkreslených informací o setkání v Nár. domě na Vinohradech je to zcela markantní) a jejich ceně a dalších věcech, o kterých Jiří Vacek prokazatelně lže a nic mu po nich není. Rozumně uvažujícího člověka napadne, proč to asi dělá, že? Pan Jirka Vacek může lhát, jak chce, prokazatelná fakta hovoří za jasně. Pravdu nikdo lží, výhružkami ani agresivitou svých oddaných čélů neumlčí. ¨
Spor vyvolal Jiří Vacek, ať zalhává a zbaběle užívá svých oddaných stoupenců ke sprostým útokům, jak chce. Má potřebu podsouvat (např. že prý zneužívám svou matku, že prý jej Míla Tomášová učila krást, o údajném spiknutí proti němu za účelem likvidace jeho osoby, či proti „nim“, o zádušní mši za Edu Tomáše, o Tomášově zřeknutí se toho, co celý život učil, o vyslání jakéhosi „signálu“, o našem údajném „spojení s komunisty“, o páně Dostála údajném „spojení s estébáky“, o mé údajné přednášce „o padlém guruovi“, o tom, že jsem jej prý obvinil, že prý lžu atd. ), sprostě napadat („takoví lidé jako pan Pařík vraždí, upalují“, „Miloš lže“), drze vyhrožovat a zastrašovat („…se setkají s mistrovou zničující silou“, …plnými důsledky“, „Nemylte se, i my známe své právo na obranu“, „právníci usoudili, že bych spor vyhrál“ atd.). Ještě vyhrožovat právníky… A pokolikáté již. Poprvé nám trapně vyhrožoval dvakrát za sebou někdy v roce 1992. I tehdy, kdyby došlo ke sporu by, prohrál. Tak jen do toho. Urážek, nactiutrhání, pomluv, poškozování obchodních zájmů, nekalá konkurence, lživá reklama naší firmě i jednotlivým knihám (k čemuž se připojil i Filip Blažek, který nazval naše vydání knihy E. Tomáše „sprostou krádeží“ a přitom dle své vedoucí jakožto knihkupec prý „nikoho nediskriminuje“, a k tomu měl potřebu vyhrožovat, „že si to přijde osobně s panem Paříkem vyřídit“, ač ho nikdo z nás před tím neznal), i výhružek a podsouvání, i prokazatelného nabádání ke štvaní proti člověku (včetně agresivního chování) bylo již víc než dost. K tomu všemu si může Jiří Vacek přičíst zcizování autorských práv, kterého se dopustil. Spor by pan Vacek vyhrál pouze v absurdním případě, že by pracovníci justice jednali v rozporu s právem a s platnými zákony. Tak by tedy pan Vacek měl být ten, kdo by se neměl mýlit. Ony „plné důsledky“, kterými bezdůvodně vyhrožoval, by měl vzít rozhodně v úvahu. Též známe své právo na obranu. Ostatně v našem případě jde od počátku fakticky o obranu. Obranu před útoky pana Vacka a jeho stoupenců. Vždyť se tím ještě chlubili a měli radost, kolik lidí píše v jeho prospěch a kolik lidí ve prospěch M. Paříka. Asi si ani neuvědomuje důsledky svého chování, tím méně si to uvědomují jeho oddaní čélové ( výprava J. Šťastného za účelem inzultování Martina Paříka, účast ve štvavé a pomlouvačné kampani a agresivní drzé chování F. Blažka, včetně vyhrožování násilím témuž člověku, jsou toho důkazem). Co to je darebáctví, zná pouze, je-li nějakým způsobem kritizována jeho osoba. Jinak ne. A přitom je s touto vlastností tak dokonale srostlý (jo, to je sjednocení, nikoliv s Pravdou, ale s vybujelým egoizmem a s oním zlem, co mu koluje v žilách), až je nám ho líto.
„Je jen a jen na mistrovi, jestli milost udělí, či nikoli“ utrousil ve svých pamětech náš „satguru“. Milost tedy uděluje osoba, nebo to, co z této osoby tryská? Každopádně to není Bůh všudypřítomný, každopádně je to Bůh = mistr, že pane Vacku? Jak mnoho tedy milostí mistr oplývá, když jí očividně tolik šetří? Ubohý mistr. I v tom je tedy obrovský rozdíl mezi Bohem a Jiřím Vackem. Proč? Protože Jiří Vacek, natož nic, co z jeho nedobré osoby tryská, žádným mistrem není a milosti by se u něj nedořezal. Leda ten, kdo jej devótně adoruje a bezpodmínečně poslouchá, že. Že bývá po meditaci unaven, meditaci považuje (dle svého vlastního vyjádření) za „dřinu“, někdy je i nemocen (není divu). Ač považuje za dobré tělo před meditací posilnit tlačenkou. Proč? Protože se s tím tělem víc ztotožňuje. Co je asi dobré pro tělo, je dobré pro ducha, že? Tlačenka před meditací není vhodná. Co asi všechno s tou tlačenkou člověk do sebe dostává? Jedl Mahárši, Brunton, Rámakrišna a další skuteční mistři snad před meditací tlačenku? A co vyprávění anekdot před meditací? Jen vskutku zastřený a soudnosti prostý mozek to může považovat za dobré a ještě se tím chlubit. Mysl je nucena namísto zklidnění ještě pracovat nad pointou nejapné anekdoty. Pak pánové jsou nuceni při meditaci „zahánět vlky v rouše beránčím“, jak se nejasně mnohomluvně vyjádřil onen hodnotitel. Pak se snad už tolik ani nedivím meditačním vedoucím Krutinova typu. Jsem zvědav, kdy se s tímto jevem setkáme i u jiných vedoucích meditací ve Vackově skupině „vnitřního náboženství“ (možná, že už ten název raději neužívá). Jde nepochybně o projevy šakti. Přes neomylnost svoji a absolutní poslušnost svých obdivovatelů a zároveň i svoji nekritizovatelnost
Jirka Vacek bedlivě sleduje a nechává svými věrnými sledovat činnost svých kritiků a odpůrců. Tak jako např. oním Petrem Koubou, co to v Národním domě už nemohl vydržet, nebo oněmi, co mu věrně hlásí, co kdo, kdy, kde…Rámakrišnu či Maháršiho by snad zajímaly drby? Je v zájmu čélů vše hned svému mistru vyklopit, vylíčit, popsat. Jistě si u nesmlouvavého, přísného „mistra-satgurua“, na němž jen a jen je, zda žáku udělí milost, šplhnou. Vyplatí se sledovat své kritiky. Vlastně by jim měl být vděčný, neboť jej pomáhají živit. Kdyby jich nebylo, neměl by o čem psát, neměl by pomalu co dělat, a proto stále dokola píše mnohé díly o tomtéž. O čem? O zlých „avatarech“ a o „tomášovcích“ přece! Že, pane Vacku? Stále dokola. No, někdy i o tom, jak, kde a na čem si pochutnal (krom oblíbených nezdravých uzenin by tam byly langoše, ptáčky, perkelt a houbový kouba.). Vždyť co na srdci, to na jazyku, že? „Nikdy – zásadně – nekritizuji“, píšu a píšu, nevím už ani jak (že si mnohdy protiřečím nevadí), jen když budou penízky za knížky, že pane Vacku. A když ony duchovní klenoty někomu nacpu dvakrát, ať omylem či v důvěře, že onen nebožák je zaplatí všechny, a on se náhodou ohradí, tak mu sprostě vynadám. Ivě, která si posteskne, např. Iváku, a tak. No, každý holt ukazuje, co v něm „dříme“, jak by asi napsal jeho věrný pan Rýznar. A to se jistě týká i duchovních mistrů, i nemistrů. V někom prostě dříme hulvát a darebák.
Jiří Vacek neumí jednat slušně. Proč? Protože slušným není. Jiří Vacek vyžaduje udávání. Jako panovačný mocipán. Jako mocipán za Němců, jako mocipán za komunistů, jako ve staré struktuře. Myslí si, že se může chovat ke člověku, jak se mu zachce (zpravidla nepěkně), využívat jej, být na něj zlý, poštvávat proti němu své blízké, jako se to stalo a děje Danovi Moravcovi – ve skutečnosti jen proto, že nedostal od Dana darem sto osm dolarů. A to si myslí, že mu bude Dan udávat. Tak si počíná. Otáčí vše a lže, jak se jen mu hodí. Podle a zákeřně nabádá proti druhým své obdivovatele, i když ti s onou rozepří nemají nic společného. Neumí jednat sám za sebe, jako rovný s rovným. Zbaběle se schovává za dav. Proto píše často abnormálně a nelogicky v plurálu. A důležité pro něj je, aby byla pomluvena, ponížena „konkurence“. A snad i obdivovatelů přibude. Kdo však ponižuje, bude jak praví Bible, ponížen. A to i takový nějaký namyšlený kašpar (rozuměj velké a směšné ego), který se navíc nechá uctívat a dělá ze sebe mistra. Pýcha předchází pád. Pád z výšky, když na to nemáš, bývá bolestivý. Přinejmenším; nezláme-li ti, lidově řečeno, vaz. Úcta k mistrovi by neměla být vynucovaná, jak si asi dle svého chování Jirka myslí, ale spontánní. Nelze přece jen vymáhat adorativní dopisy, uheráky, bonboniery, či dokonce tučné peněžní dary (prý jako „povinnost odvedená svému mistrovi“ mělo být od pana D. Moravce oněch sto osm dolarů, které Dan Moravec si dovolil použít na jiný účel).
Kdyby nebylo „zlých avatarů“, nebylo by ani proti komu iniciovat a vést dehonestující štvavou kampaň (jako např. vysílat své čély po knihkupcích ve vybraných městech se sprostým čtyřiceti dvou stránkovým pamfletem proti panu Paříkovi a firmě Avatar, ani by nebylo proti komu vyslat trestnou výpravu tří čélů v čele s Josefem Šťastným za účelem napadnutí pana Paříka, ani by nebylo urážení a výhrůžek panu Paříkovi od jiného čély Filipa Blažka. A tak vlastně když je pan Pařík osočen „mistrem“ Vackem (nebo snad tím, co z něj „tryská“ ), že prý „vraždí maličké“, „takoví lidé jako pan Pařík...vraždí, upalují“, „...jsou spojeni s komunisty“, „...řídí se nacistickým a komunistickým pravidlem....“, poskytuje pan Vacek sobě (uvážíme-li, že tak rád řeší otázky zla, ega, „od Boha odpadlých“ úrovní a světských a materiálních povrchností) a všem členům své sekty dostatečně vděčné téma. Díky tomu, že nedošlo na soud, který by pan Vacek jistojistě prohrál, mohou vycházet od pana Vacka dál „knihy a kazety s duchovní tematikou“, ony prý „duchovní skvosty“, i když pomlouvačné, že? Jen kolik oněch lží a sprostot v oněch „duchovních skvostech“ pan Vacek napsal o panu Paříkovi. Vlastně celé knihy. A to pan „mistr“ (a někteří jeho nepřemýšliví čélové – když ona ta „litera zabíjí“, že?) rád vyhrožuje karmou...!! Inu, „nikdo nestaví světlo pod kbelík“, že, jak rád cituje „mistr Šrí Bhagaván“ Jirka. Mimochodem, jaké asi měli za Ježíše kbelíky? Plastové nebo staré kovové? „Šrí Bhagavan“ Jiří to jistě ví. Přece ví, o čem mluví. Takový je to mistr! Nebo ne? Že by nevěděl, jaké byly za Ježíše kbelíky? Nebo šlo opět o nějaký bonmot?
Tak jak Jiří Vacek jedná, jak se chová, jeho veškeré počínání nemůže zůstat bez odezvy. „Šakti zasahuje“ objevně (jako nejednou a snad trochu opět nešikovně senzacechtivě?) opakovaně napsal pan „mistr“, pan inženýr „Bhagavan“ Vacek. Ano, šakti neustále šlape a bude šlapat panu Vackovi na přezky. Proč? Protože Jirka má velké, dokonce přebujelé, ego. Jedná amorálně, zpupně, drze. Navíc již dávno zradil a zrazuje všechny, co jej kdy obdivovali. Proč? Protože je obelhal. A stále lže. Jistěže to mnozí ještě neprohlédli. Asi to některým i potrvá. Obdiv a hlavně vlastní hloupost a pýcha, kam spadá i namyšlenost, sebeobdiv, nekritičnost, a další (dokonce schopnost jednat asociálně či agresivně ve prospěch mistra) je zaslepil. Dalo se čekat, že někdo, kdo takto neslýchaně a nestydatě lže, jako „Šrí Bhagavan“ Jirka, bude i krást. Bylo tomuto skutečnému „lžiguruovi“ prokázáno, že okrádá Ramanašram, Drtikolovy dědice, Avatar a kdovíkoho ještě. A samozřejmě svou vlastní hloupostí. Kdyby byl aspoň trochu poctivý, nevedla by jej jeho pyšná panovačná zvůle a chamtivost a vyjednal by si regulérně autorská práva. Ale takto? Přirozené pro něj zřejmě je jednat amorálně (také podle toho zřejmě vyučil své některé čély). Říká se jaký kmán, takový krám. Celá skupina „vnitřního náboženství“ (nebo jak si sekta nyní říká) se přirozeně chová tak jak její vůdce, “mistr“.
Jiří Vacek jedná (dle toho, co a jak píše) evidentně útočně, agresivně, podle a zpupně. Co by za své amorální chování chtěl? Aby on byl jediným bezúhonným a karma se týkala jen ostatních? Vždyť prokazatelně lže. Prokazatelně zcizuje. Prokazatelně uráží. Prokazatelně překrucuje a podsouvá. Je tedy normální? Asi prokazatelně ne. On se má skutečně za nekritizovatelného a nedotknutelného? Před Bohem či v Bohu (kterým se on ve svých pamětech prohlašuje coby tzv. mistr) jsme si všichni rovni. A jak sám o sobě napsal, působení šakti v jeho blízkosti je obzvlášť silné. Boží mlýny melou...a melou spravedlivě. I když někdy pomalu – v případě takových darebáků dost pomalu, ale za to nakonec s větší razancí a tvrdostí. Proč? Protože se karma musí nakonec vybíjet u každého, a u takových zmohutnělých eg, jako je to páně Vacka, to po zásluhách trvá déle, a ale o to bolestivěji.
Pan Vacek tedy zřejmě snese pouze, když se o něm píše v superlativech (devótní adorativní dopisy dokonce vyžaduje) jako o mistrovi, za kterého se ve svých pamětech považuje (oslovení mistr si nechá líbit psát s velkým „M“), jako o „Bhagavanovi, Šrí, Swamím, Bohovi“ atd., o jeho zásluhách (nejraději však se svými zásluhami, jako jsou např. budování barikád, psaní samizdatů, výslechy, domovní prohlídky, účast na soudech atd. seznamuje laskavého čtenáře on sám. Jakmile si někdo dovolí nejjemnější kritiku či snad šprým na jeho adresu, ihned se vší zlobou reaguje a vyzývá k reakcím i své čély či všechny zúčastněné na setkáních s ním. Pod různými hesly (které zneužívá) např. „Zaměřme se na ně“ a „Po ovoci poznáte je“ a zásadně především podle Rámakrišnových slov o údajné obraně mistra, iniciuje a vynucuje si (otázkami na každého účastníka: „A jak budeš reagovat ty?“, „A co ty napíšeš?“, „Ty mne nebudeš bránit?“, „Ty se za mne nepostavíš?“) svou „obranu“, resp. nevybíravé útoky. Toto by snad Mahárši nebo Rámakrišna dělali?
Konec 1. části.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
