aneb ŠAKTI PÁD JIŘÍHO VACKA 2. část
Miloš Tomáš
Kdo se dopustil trestného činu? Nechápavost „satgurua“ Jiřího Vacka
Jiří Vacek napsal, že jsem se dopustil trestného činu? Tak ať napíše, čím jsem se dopustil trestného činu! Ať něco takového dokáže. Je to jeho další lež a pomluva. A kolika trestných činů se dopustil Jiří Vacek. O tom by měl Jirka, tento náš „satguru“, meditovat. Nactiutrhání, šíření pomluv, nabádání ke štvaní a napadání, nabádání k šíření pomluv, poškozování obchodních zájmů, lživá reklama, udávání na základě lživých informací, zcizování autorských práv…atd. Není toho zrovna málo.
Prý jej viním ze spolupráce s StB. Nevím, není-li natvrdlý. Jako v případě jeho nevyžádaných komentářů k zádušní mši za E. Tomáše. Svou naprostou natvrdlost a skutečné „mistrovství“ předvedl Jiří Vacek, když o mne do svých pamětí napsal, že jsem při posledním přednášce svého otce Eduarda Tomáše (které se její autor již nedožil) měl prý přednášku „O padlém guruovi“, že jsem prý nezodpověděl spoustu dotazů (ačkoliv nikdy nenechám jediný dotaz nezodpovězen), a o prázdnu prý jsem téměř nic neřekl. Přitom tam „mistr“ Vacek nebyl! Skutečnost je taková, že jsem, zhruba před šesti sty posluchači měl tu čest číst přednášku svého otce Eduarda Tomáše: „Osvícení“ a o Prázdnu mluvím téměř pokaždé zhruba již deset let. I Jiřímu Vackovi oddaný a snaživý pan Ries na naši (mou a mého kolegy) adresu napsal: „Stále žvaní o prázdnu“. I v tomto pana Vacka (dle jeho vlastních slov) „stylu“ Jiří Vacek svého snaživého žáka Riese neslyšel. Kdo má pravdu? „Mistr“ Vacek, nebo jeho oddaný žák Ries? Skutečně jeho žák Ries. Téměř pořád, vždy, mluvím ve své přednášce - i když odpovídám na dotazy z pléna, někdy i „žvaním“ - o Jednotě. Takže pan Ries má pravdu a pan Vacek ne. To je pane „mistr“. Inu i mistr tesař se někdy utne. „Mistr“ Vacek se uťal již dávno a jeho nevědomost, zášť, závist, chamtivost, podlost, abnormální ješitnost a nadutá pýcha včetně neschopnosti k pokoře zkrotit svou mysl jej ženou do záhuby. Jeho „mistrovských“ skutků je mnoho.
Skutečně patrné „mistrovo“ zabednění. Takové postižení se zřejmě nevyhnulo našemu novému „Bhavanovi Šrí Swamímu Satguruovi“ Jirkovi. Prý „mistrovi“. A mělo nám to dojít už při tom jeho nekončícím blouznění o zádušní mši za Edu Tomáše. Neviním, pouze (jak si „mistr“ náhle účelově vzpomněl) jsem to naznačil. „Bhagavan Šrí“ Jirka konstatuje „Slušný člověk samozřejmě nic „nenaznačuje“, pro co nemá důkazy“.
Tak 1) Nevím proč by nemohl slušný člověk něco naznačovat. Souvislosti a fakta zde jsou a hovoří jasně. Důkazy se, Jirko Vacku, dokládají při tvrzení, nikoliv při naznačování či spekulaci. Jakého trestného činu jsem se dopustil – toto obvinění by měl Jiří Vacek dokázat a ne neustále se vylhávat ve stylu zloděje, co křičí, chyťte zloděje, nebo jak on to nazývá goebbelsovštinou – ale je zřejmé a prokazatelné, jakých hanebností se dopustil Jiří Vacek. Ve svých knihách píše celé stohy spekulací, naznačování, konstrukcí, scestných dedukcí, podsouvání a lží. Darebáctví pana Vacka je již tolik (a po dobrém si nikdy říct nedal, naopak reagoval sprostým útokem a další podlou hanebností, zpravidla za pomoci členů své kohorty), že je třeba mu to naservírovat natvrdo. Inu, takovému natvrdlému ješitnému superegu to asi jinak nejde. A kdo seje vítr.... Všechny hanebnosti Jiřího Vacka jsou snadno doložitelné a jeho vyhrůžky soudem či fyzickým násilím ze strany jeho oddaných příznivců (viz případ Filipa Blažka) a lživá udání (Šilhánová, Bešorna, Vomela a spol.) jeho a jeho zfanatizovaných kompliců jsou lichá a jen si jimi přitěžuje. Tak bych se být panem Vackem urychleně staral o svoje máslo na hlavě, či spíš hnůj, ve kterém po ramena stojí a který si sám na sebe nakydal, ze kterého se po několik generací nevyhrabe.
A 2) Sám se tedy zde nyní doznal, že není slušný člověk. No, to Ti můžeme všichni jen potvrdit. Ale pozdě si to uvědomuješ, Jiří, pozdě. Karma a šakti…však víš.
Ještě jednou tedy uvedu, co a proč naznačuji. Když někdo napíše 100 samizdatů (ani o jeden méně, běda jak by si někdo dovolil tvrdit, že jich nemuselo být rovných sto, to bys o něm napsal, že tvrdil, že žádné samizdaty nenapsal) a přitom, jak jsi o sobě napsal, „čelí neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům, vyhazovům z práce“, jak to asi šlo tehdy dohromady. Jen když někdo čelil „neustálým výslechům“ nebo jenom „neustálým domovním prohlídkám“ (ani by nemusel jít k jedinému soudu a nemusel být vyhozen z práce, a kolika soudům a vyhazovům z práce jsi ovšem čelil, že), tak jistě byl sledován. Prý byl pan Vacek „oběť“ komunistického režimu. Jak tedy při tom, když byl sledován, čelil prý neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům, vyhazovům ze zaměstnání (a to si polepšil na místo „dobře placeného úředníka v bance“, aby při svých současných nemalých ziscích, a někdy i nezdaněněných, dělal trapně ze sebe „chudého důchodce“) to šlo dohromady s napsáním stovky (běda jak byste si mysleli, že jich mohlo být – nikoliv bylo, ale mohlo být – o jeden méně!) samizdatů? Jak někdo za komunistů, když byl sledován StB, nedali mu pokoj při domovních prohlídkách, výsleších atd., může napsat sto samizdatů? Ta StB o tom psaní musela přece jistě vědět. A ač se konaly „neustálé“ výslechy a domovní prohlídky, nečinně přihlížela. Anebo to bylo celé jinak? Jak to, že StB tehdy nečinně přihlížela k psaní sta samizdatů?
A není na tom zase něco hodně přifabulovaného, přivymyšleného, vylhaného? K tomu, Jiří Vacku, netřeba dalších důkazů. Souvislosti a fakta hovoří jasně. Mimochodem, proč ono lustrační osvědčení bylo psáno na stroji? Oni neměli ani hlavičkový papír, natož aby tam byl někdo, kdo by se podepsal? Nevšiml jsem si. To oklepal, jak se mu hodilo? I ve výpisu ze zaměstnání – spíš posudku - jsem žádné doklady o zapojení se „v demokratickém hnutí v r. 1968“ nenašel, spíš naopak. Z kádrového posudku jasně plyne, že byl dobrým soudruhem. Jakou tedy „obětí“? Do jakého „demokratického hnutí“? Pod dohledem StB? Jirka se svým totalitním smýšlením? Kdyby to byla pravda (Jirka Vacek by byl někdy nějakou obětí, kdyby ze sebe něco obětoval, a kdyby byl zapojen v demokratickém hnutí, to by byl zcela jiný Jirka Vacek – a přijatelný). A Jarka Kočí, přímý „satguruův“ učitel, nebyl komunistou? A u Jarky nevadilo, že byl přímým žákem komunisty? A co přímo komunista Drtikol, spolupodílník na únorovém puči, spolustraník s vrahy atd. ten přeci byl (přes Jarku Kočího) nepřímým učitelem Jiřího Vacka. Ještě má Jiří Vacek doma Drtikolův obraz, který již tolikrát nelegálně, bez souhlasu majitele autorských práv použil na obálky celé své jedné edice. Tak je zvyklý komunisticky jednat. A to očividně lhal, že použil pouze motiv z onoho obrazu. To je další z prokazatelných lží – vždyť na obálce oněch „motivů“, ve skutečnosti barevně zatónovaných fotokopií, je zřetelný Drtikolův podpis. Ze všeho se Jiří Vacek snaží vylhat. Kolik tedy „Bhagavan Šrí satguru“ takových cizích „motivů“ použil? Měl by přiznat, že zcizoval. Jistě ho Míla Tomášová krást neučila, jak o ní sprostě píše. Otázka je, jestli u něj převládá darebáctví nad pošetilostí, nebo naopak. Spíš to první, i když to druhé osvědčuje někdy markantně. Nyní se snaží přesvědčit: „Skutečností je, že jsem Milošovu sprostou pomluvu vyvrátil…“ To myslí vážně? Ani to nebyla pomluva (těch se na rozdíl od pana Vacka hledím vyvarovat), nýbrž pouhá jednoduchoučká konstrukce, úvaha, rovnice, která nějak nesedí, spíš smrdí. A co pan Vacek vyvrátil? Tak asi jako prý „nestačí vyvracet lži a pomluvy na Kauze Jiří Vacek? To se mu možná asi někdy zdá. Za jakou odhalenou lež bych se měl omluvit? Rád se omluvím, ale za co. Za jakou „odhalenou lež“? „Bhagavan“ Jirka už si zase myslí, že něco odhalil? To on stále dluží omluvu za své urážení, nactiutrhání, lhaní, pomluvy a nařknutí a ostatní dehonestace.
Spor s Jiřím Vackem začal tím, že Jiří Vacek urážlivě psal, pomlouval a napadal mé rodiče. Vackovým urážlivým napadáním mých rodičů. Ne jinak! Žádným článkem M. Paříka v Doteku, jak se snaží kdosi zalhávat. Onen článek byl až po nějaké době první obranou před dehonestacemi zpupného a domýšlivého pána. Ještě před tím jsem se ohradil proti pomlouvačným útokům Jiřího Vacka na mé rodiče v jeho knihách, ke kterým došlo ještě za jejich života a po jejich smrti se tyto Vackovy útoky vystupňovaly. Do té doby se nikdo z nás dosud proti onomu Vackovu napadání neohradil. Jestliže za mými rodiči někdo jezdil léta je navštěvovat, a nyní se přiklonil a přiklání na stranu pana Vacka, schvaluje tím dehonestování mých rodičů panem Vackem – neboť o to ve sporu od počátku jde a tím spor začal – je to jistě jeho věc. I když si čtenář pomyslí svoje a nic lichotivého to pro takového člověka nebude. Odhalil se, co je zač. Křiváctví a špína ve službách „lžigurua“. Takoví lidé musí za Jirku Vacka bojovat? Trapné. Co si však myslet o onom jedinci, který po léta navštěvoval mé rodiče, když dopisem adresovaným mně, publikovaným však samozřejmě na internetových stránkách Jiřího Vacka (kontakt do Avataru má) vyjádřil otevřenou podporu panu Vackovi a tím schvaluje jejich urážení a pomlouvání, kterého se Jiří Vacek dopustil? Ukázal se, nejen co v něm dříme, ale co vůbec je zač. Když takový člověk, nejméně o generaci mladší než Míla a Eduard, který k nim po léta jezdí, přátelí se s nimi, a nyní svým vyjádřením podpory pana Vacka schvaluje jejich urážení. Svůj dopis vyzdobený množstvím citátů z klasiků převážně prostonárodní literatury adresuje mně a přitom jej zákeřně publikuje na internetových stránkách Jiřího Vacka. K tomu se drze odvolává na mé rodiče (jak to někteří sprostí a podlí jedinci ve službách Jiřího Vacka s oblibou svorně dělají), o jejichž čest se v tomto sporu zasazuji. Jde o podlé, sprosté a drzé jednání, pro které není omluvou ani jeho vlastní hloupost. Takový nezasvěcený nebo zmanipulovaný bláhovec pak může, jen aby se jeho důležité ego mohlo ve sporu Avatar versus Vacek uplatnit, třeba trapně vypisovat citáty z klasiků literatury. Jistě bych pro něj také třebas nějaký z Nerudy našel. Navíc jde o spor mezi panem Vackem a námi, a je bohužel věcí páně Vacka zbabělosti a zákeřnosti, že má potřebu podpory jiných lidí.
Na počátku byla dehonestace mých rodičů Jiřím Vackem v jeho knihách. O nic jiného od počátku sporu nešlo, než eskaloval, díky páně Vacka štvaní svých stoupenců (které z nás zpravidla nikdo nezná) a iniciování jejich útoků proti M. Paříkovi a posléze dalším lidem. Spor je sporem Jiřího Vacka s těmi, co mají Mílu a Eduarda Tomášovy v úctě (neboť proti nim byla zaměřena páně Vacka nemístná kritika). Jestliže se do sporu zapojují lidé, které neznáme, tj. Vackovi stoupenci a obdivovatelé, není jim po předmětu sporu nic. Jen brání, bohužel dle způsobu, který je jim přirozený( tzn. hrubé, konfrontační, drzé a útočné jednání), pana Vacka. Reagují tak na jeho opakované výzvy o obraně a de facto jeho štvaní proti nám. Jaký je pan Vacek- útočný, agresivní, konfrontační, pošetilý, drzý, nevyrovnaný v sobě, škodolibý, žárlivý, závistivý, nedůtklivý, hněvivý, urážlivý, netolerantní, nekritizovatelný, pyšný, nekriticky samolibý, poživačný…atd. (což mj. nesvědčí o nějaké valné duchovnosti, natož mistrovství) - takoví jsou bohužel nutně i jeho odchovanci a lidé z jeho okolí. Pokud by tomu tak nebylo, dávno by se mezi sebou nesnesli a rozešli by se.
To, co pan Vacek na mou adresu napsal, pasuje právě na něj. Totiž, že prý o něčem lžu. Mne vyčítá, že nepředkládám žádné důkazy (ač je předkládám stále dokola, ale stačí si pozorně přečíst, co vše pan Vacek napsal), ale on není schopen se obhájit nijak jinak než vylháváním, svalováním viny na druhé atd. A krom toho podlým štvaním svých obdivovatelů. Když čtu páně Vacka text, znovu mne napadá otázka o hulvátech, lhářích, jak může být někdo takový darebák. Jiří Vacek na mou adresu napsal věty, které by pasovaly spíš na něj: „Opět jen řada nehorázných lží“, „Sám se tím vystavuje vysvědčení, co je zač“ – ano, páně Vacka mnohé texty jsou jeho vysvědčením, co je zač (a opět mně napadá otázka na jeho darebáctví), „…beze studu pokračuje ve lživých pomluvách a vůbec nic nedokládá“ – ale dokládá a stále dokola a pan Vacek neumí a nemůže jinak, než že to zalhává. Stačí si přečíst jen zlomek důkazů na blogu Kauza Jiří Vacek. Např. rozbory jeho „pamětí“. Kdo je autorem knih plných pomluv o druhých, je zcela zjevné. To by mělo dojít i onomu nedůvtipnému.
Jiří Vacek ve svém textu nepřímo uvádí, že byl „skutečný odpůrce a obětí komunistů“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, sotva by za jejich éry mohl napsat rovných sto samizdatů. Buď jich prostě nebylo sto, nebo to s tím sledováním nebylo tak jak píše. A nebo bylo? A proč „skutečný odpůrce komunistů“ vlastní doma obraz komunisty, spolupodílníka na komunistickém puči, Drtikola? A proč „skutečný odpůrce komunistů“ Jirka Vacek šíří tento obraz formou kopií na obálkách svých knih? Jako „oběť komunistů“ mohl žádat o odškodnění; jako „chudý důchodce“ by si „polepšil svou finanční situaci“, jako to udělal prodejem cizích knížek (např. Vackem ke studiu doporučovaného hnusu z pera Lva Tygra). A proč odpůrce katolické církve Jirka Vacek se hrne do jejích svatyň, zaštiťuje se Ježíšovými citáty (které účelově překrucuje), hlásí se k jeho odkazu (který nechápe), i když se chová amorálně a nemilostivě. Je Jiří Vacek normální? „Praktiky avatarů až příliš připomínají komunistické lhaní“ zaznamenal Jiří Vacek. Nechme „Bhagavana“ Jiřího Vacka ještě pokračovat: „Miloš také lže, že jsem pana Dostála obvinil ze spolupráce s StB. Bylo to naopak přesně obráceně.“ Jak typické pro Jiřího Vacka. Lež spojená s útokem. I ten nepříliš uvažující čéla si jistě přečetl ve dvanáctém díle Vackových pamětí (které jistý čéla nazval „duchovními klenoty“) vyslovené obavy, či spíš sprostotu: „Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“. I zde, v dalších řádcích, pan Vacek rafinovaně píše o tom, že prý se pan Dostál „obrátí na své kolegy z ministerstva vnitra“. A v další větě, že prý, s odvolávkou na Lidové noviny, na vnitru stále ještě pracuje několik set estébáků a to i v archivech. Takže pan Vacek též neobvinil, ale jen naznačil, že? Ale otázka: „Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ je tvrzením, a to by měl pan Vacek dokázat, nebo se omluvit. Další věta je demagogií a jelikož odstavec před tím začíná o mně, tak se ona lež týká mne: „Také nám vyhrožoval Bezpečnostní informační službou; která se již o nás zajímá.“ 1) nevyhrožoval jsem nikomu žádnou organizací, ba ani Bezpečnostní inform. službou. Měl by tuto svou pomluvu Jiří Vacek dokázat a předvést tím, že nelže (ale on lže neustále o všem). 2) Proč bych to dělal? To jsem v životě nedělal a vůbec nikdy mne ani ona organizace nezajímala. 3) Jak a odkud to Jiří Vacek ví? Že by tam měl nějakého svého špeha na udávání? 4) Co má stále pan Vacek s tím plurálem majestátikem? Slovem „nás“ myslí sebe a šakti, nebo sebe a „mistra“, toho, co z jeho osoby tryská, či koho dalšího? Je to součást jeho abnormálie, tj. jakési nemoci? Jako např. „Co pro nás Miloš má…“ atd., že? Před slovem „která“ se dostal středník nedopatřením? Působením šakti? Proč asi má pan Vacek hned v další větě potřebu psát: „Prostě Miloš co slovo to lež, výmysl a pomluva.“ Za slovo Miloš by mělo být správně slovo Jiří; pak by ta věta byla skutečně správná a měla správný smysl. Tak, co pro nás Jirka má…ze své „duchovní výše“? Anebo, opět dle Vackova drzého způsobu: Prostě, Jirka co slovo to lež, výmysl a pomluva. Na rozdíl od Jiřího Vacka to mohu snadno dokázat.
