čtvrtek 21. dubna 2011

Panu Vackovi a dalším tazatelům

Alena Knápková

Ego samotné nemůže být rozpuštěno, rozpouštěn je pouze uzel srdce, tvořený vásánami, s kterými se ego spojuje a ztotožňuje, a jež jsou příčinami nevědomosti a zapomnění Boha a z toho plynoucího lidského konání v rozporu s Boží vůlí. Rozpouštění těchto obalů ega se děje skrze jeho Božskou podstatu, která je v každém jedinci. Jinak by k němu ani nemohlo docházet. Pokud jsou vásány rozpuštěny, tělo oživeno a uzel srdce rozvázán, zbývá ego, které nic nechce, nic nemá a nic neví, jak pravil jeden Mistr. Rozpouštěním vásán ještě nedochází k mystické smrti ega, to jste na omylu, pane Vacku, pouze k jeho očistě. Ego samotné totiž nemůže být rozpuštěno, ale jedině spaseno!!! Až to je mystická smrt, tehdy lidské ego umírá se Spasitelem...

„Pravda je stav bez ega“ – nám říkají Mistři a je to tak. Ale co je ta Pravda? Je něco, co by v ní mělo být? Kdo by ji měl poznávat, kdo usilovat? Jistě ten, kdo Pravdu poznal, bude souhlasit, že v ní vše a tedy i svět mizí a i Ježíš na tuto otázku odpověděl mlčením. Pokud tedy existuje svět, je tu i ego, a to i u osvobozených. Toto ego je ale již zakotveno v Pravdě a je s ní v souladu, je Jednotou, neprosazuje se, nic nemá, nic neuchopuje a nelpí, je čisté a svobodné.

S Maharšiho výrokem, že átmavičára je cesta od začátku až do konce, plně souhlasím, protože na tom konci již není, kdo by se ptal. Nesouhlasím však s Vaším výrokem vydávaným za Maharšiho, že usilovat se má od začátku až do konce, protože tam usilující zůstává. Toť velký rozdíl. Usilování musí vyústit v odevzdání a odevzdání je neúsilí, jak správně říkal Púndža a další Mistři.