Tak to vidíte, přátelé, zase jedna odepsaná nula – Markétka.
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
