aneb důkaz možného Vackova spojení s komunisty - 1.část
Redakce
Jiří Vacek byl prokazatelně solidární s komunistickým režimem. Aby tuto skutečnost zakryl, neustále opakuje o některých lidech (M. Pařík, M. Tomáš), že jsou spojeni s komunisty a dokonce, že prý mají ke komunistům obdiv. Takové tvrzení by měl pan Vacek dokázat, což se mu ovšem, jako v případě jeho dalších lží, sotva podaří. Jiří Vacek, jak známo, prokazatelně dlouhodobě lže, dokonce ze dvou důvodů:
a) Aby potřel „konkurenci“ a sám zůstal v očích veřejnosti jediným guruem („satguru“)
b) Aby si veřejným vydáváním a šířením svých lží ještě finančně přilepšil.
Jeho sprosté lhaní tedy pramení z chorobné žárlivosti a narcistní samolibosti (pýchy) a ze ziskuchtivosti (proto opakuje ve svých knihách stále dokola stejné věci, jako kde se jak najedl, o zádušní mši za E. Tomáše a jeho údajném signálu, o setkání s Tomášovými v Lucerně, o páně Paříka údajném obdivu ke komunistům, proto mu nedal spát počet prodaných vstupenek a jejich cena u „konkurence“, o vymáhání peněžních a hmotných darů a služeb ani nemluvě).
V poslední době přibyl ještě třetí důvod Vackova lhaní (související s prvním). Aby si zachránil reputaci či „mistrovskou“ kůži, neváhá opakovat snadno prokazatelné lži stále. Vždy jde o lživé překroucení, zkreslení, ke kterému přidá nějakou tu ubohou sprostou pomluvu.
Svoje chorobné darebáctví Jiří Vacek často podsouvá druhým. Krást brambory ho údajně učila Míla Tomášová. Druzí o něm prý lžou a on říká pravdu (prý pro „naše“ poučení). Jenže šířením těch svých „pravd“ o druhých začal on. Právě ono jeho neustálé lhaní, přelhávání, drzé urážení, sprosté útoky a organizování štvanice na druhého, podsouvání, narcistní a nekritickou zálibu ve své osobě, nekritizovatelnost, manipulaci s lidmi a zastrašování, neetické nakládání se soukromou korespondencí, vymáhání „obrany“, ale také účelovou dezinterpretaci duchovní nauky, zejm. v případě učení Ramany Maháršiho, označil pan Dostál za hitlerismus.
Jiří Vacek chodil za komunistického režimu jako většina lidí k volbám, plodil děti, žil normálním rodinným životem, vymýšlel zlepšováky v práci – tehdy v žárovkárně (aby měli více peněz doma a snad aby si šplhnul u zaměstnavatele a zefektivnil socialistické svícení), než si našel práci „dobře placeného bankovního experta“, pořídil si druhou rodinu, chatu a auto a žil si navenek spokojeným životem. Přitom prý „mistr“ i „Mistr“ (pozor, podle jeho slov „mistr = Bůh!“ a zároveň „jsem mistrem“, „už dříve jsem byl mistrem“ atd.), „Satguru“, Šrí Bhagaván“ a „chudý důchodce“ je „obětí komunistického režimu“ a byl údajně zapojen do jakéhosi „demokratického hnutí“. Údajně to plyne z nějakého prohlášení onoho závodu na výrobu žárovek, kde byl pan ing. Vacek zaměstnán. V onom dokumentu (jak jej pan Vacek na svém webu publikoval) je však naopak především uvedeno, jaký to byl dobrý soudruh (kolika zlepšováky „soudruh“ J. Vacek přispěl k rozvoji socialistické společnosti). Napomáhání rozvoji totalitní společnosti asi považuje Jiří Vacek za zapojení se v demokratickém hnutí. To by potom byl ovšem do „demokratického hnutí“ zapojen kdekdo a kdekdo by byl „obětí“ komunistického režimu.
Víme, že tomu tak nebylo. A není nám známo, že by byl Jiří Vacek účastníkem či členem třetího nebo jakéhokoliv odboje (prý se aktivně podílel na barikádách, ale tak, že se před jednou z barikád, jak sám ve svých pamětech uvádí, potkal s mládencem z hitlerjugend). Kdyby jako oběť komunistického režimu pracoval aspoň v rudných dolech...
Spíš si povšimněme prokazatelných faktů. Jiří Vacek o sobě tvrdí, že napsal sto samizdatů. Když pan M. Tomáš jen lehce nastolil otázku, že jich nemuselo být rovných sto, co kdyby jich bylo o jeden méně, tedy 99, Jiří Vacek reagoval popudlivě a nenávistně se na něj (jako nefalšovaný lžimistr) veřejně rozkatil.
„Napsal o mne – tuším, že to bylo v desátém či jedenáctém díle jeho pamětí, že prý tvrdím, že žádné samizdaty neexistují. Jen jsem lehce zpochybnil ten počet a on musel psát zle a zase lhát. Jako lhal o mé účasti v Národním domě na Vinohradech, o setkáních s mými rodiči v Lucerně, o tátově zádušní mši, o mých kamarádech atd.,“ říká Miloš Tomáš.
Jiří Vacek tvrdí, že napsal sto samizdatů, avšak do tohoto svého „napsání“ zahrnuje rovněž překlady. Jak známe překlady pana Vacka z dnešní doby, dbá pan Vacek na to, aby jeho jméno, byť jako překladatele, bylo uvedeno na obálce stejným, ne-li větším písmem než jméno samotného autora (viz např. jeho vydání Maháršiho evangelia). M. Tomáš k tomu dodává: „Pokud jde o samizdaty Jiřího Vacka, každý si mohl spočítat, kolik jich bylo z oné tabulky v pamětech pana Vacka – pokud ten napsal pravdu – a každý jasně viděl, že u mnohých chybělo datum. Podle Jiřího Vacka prý kvůli dezorientaci StB. To je zcela směšné a zavádějící tvrzení, navíc zároveň tím Jiří Vacek potvrzuje, že byl sledován. Mám řadu přátel, např. z řad z disentu, kteří za komunistů byli skutečně u výslechu, čelili domovní prohlídce atd., protože prováděli něco, co režim neviděl rád, ale po jejich intervenci, dozoru a útlaku už by stěží mohli cokoliv proti komunistům či proti jejich orgánům dělat. Ani by si neškrtli. Jakpak by asi mohli psát nebo překládat bez jejich vědomí. Pokud ano, tak by za to ty orgány po onom dotyčném něco chtěli. A navíc vezměme v úvahu páně Vacka zbabělost a podlost. Jestli udává v dnešní době – a dokonce udávání vyžaduje i od druhých – viz různé udavačské a pomlouvačné akce, jako např. ta manželů Hibšových, nebo jeho dcery, paní a slečny Šilhánových, pánů Bešorny a Vomely - klidně by při represivním nátlaku soudruhů a své vlastní zbabělosti mohl udávat již tehdy. To nevím, ale možné by to u něj bylo.
Pokud si pan Vacek publikování svého samizdatu nepamatuje, mohl datum uvést aspoň přibližně. Ale asi to fakt není důležité. Je normální, že si nevedl záznamy. Z bázně ani svá díla nepodepisoval. Na rozdíl od dnešní doby, kdy neopomíjí na obálky (!) svých knih, vydávaných vlastním nákladem velkým písmem uvést informaci „Přeložil Jiří Vacek“. Tak si to teď hledí vynahradit. To snad z úcty k Maháršimu? Spíš z úcty k sobě, ke své osobě či snad ke svému kšeftu, či spíš jak sám rád ve shodě s jeho přítelkyní Takáčovou říká: kvůli byznysu.“
Publikované texty však oproti různým dohadům a planým spekulacím, ale i Vackově lhaní, mluví pravdu. Vycházejme tedy z tvrzení samotného pana Jiřího Vacka, této údajné „oběti“ komunistického režimu. Pan Vacek prý napsal 100 samizdatů (ani o jeden méně!). Přitom v té době podle jeho vlastních slov „čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám…“. Když někdo za komunistů čelil domovním prohlídkám, výslechům, soudům (a nemusely být ani neustálé, stačilo když byly občasné), vyhazovům z práce (víme, že p. Vacek změnil zaměstnání jen jednou – ze žárovkárny na „dobře placené místo bankovního úředníka“) atd., jistě o něm komunistické orgány dobře věděly. Jistě – pokud si takového člověka zvali k výslechům, na soudy, konali u něj domovní prohlídky, vyhazovali ho z práce – vedli takového člověka v bedlivé patrnosti. Byl jednoduše sledován.
Jak tedy mohl ten samý člověk v téže době napsat – bylo mu komunistickými orgány umožněno napsat – sto samizdatů??!
