Miloš Tomáš
Pominu stupidní, urážlivé, nijak nepodložené lživé ubohosti Jiřího Vacka, že prý chovám obdiv ke komunistům. To je opravdu scestné blouznění Vackovy choré mysli. Co se týče jeho pseudorecenze Drtikolovy knihy (mimochodem proč asi může vyjít až v dnešní době, na to Jiří Vacek nepomyslel?), dlužno konstatovat, že není schopen jediného normálního argumentu k věci. Mohl by on, který chodil poslušně ke komunistickým volbám a jako „dobrý soudruh“ podával pro blaho komunistické společnosti zlepšovací návrhy a byl znám příslušníkům StB, kteří mu umožnil napsat prý sto samizdatů, prokázat, že ke komunistům obdiv nechová? Před domovní prohlídkou prý unikl tím, že odjel na svou chatu. Tam by je určitě nenapadlo ho hledat... Jak hloupý argument, že? Prý unikl vězení... Tím, že se schoval na svou chatu? Každý čéla není snad tak hloupý. Oběť a odpůrce komunistů Jiří Vacek...? Achich ouvej. A že jsme ho nikdy nepotkali v žádné demonstraci. Kde se náš „odpůrce komunistů“ zrovna ukrýval? Jako disidenta jej při státních výročích také preventivně nezavírali... Na služebny StB, jak sám uvádí, chodil. Přitom psal v klidu svých „sto samizdatů“ (pokud některé z těch, co uvádí, skutečně napsal on – víme, že nejsou od něho podepsané a víme a dokonce se s tím setkáme i u Jiřího Vacka, že kdo lže, ten krade). Dokonce v té době (bylo to až potom, co prý statečně budoval barikády) prý, jak píše, „čelil neustálým výslechům, vyhazovům z práce, soudům a domovním prohlídkám“. Když se sprostý Jiří Vacek ve své sprostotami hemžící se literatuře ptal na to, „kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ a myslel tím konkrétního pana Dostála, který na rozdíl od něj ke komunistickým volbám nechodil a protikomunistických akcí se účastnil, měli jsme se ptát: „ Kdy na nás přijde pan Vacek se svými estébáky?“ Jistě by se nějací, na rozdíl od těch páně Dostálových, našli.
Spíš mne z Vackových lží upoutala tato: Vacek píše: „Dobře víte (Kdože to má dobře vědět? Snad ti, co k nim nechodili jako Jiří Vacek? Protože ti, co k nim chodili, vědí, že Vacek lže. Pozn. M.T. ), že Tomášovi na konec už s nikým nemeditovali...“ Opravdu zvláštní. Dokonce v Lucerně na setkáních s nimi se meditovalo. A meditovaly tam stovky, ba tisíce lidí. A přesto Jiří Vacek lže. Vacek lže, jako když R. Pettinger tiskne (Nebo jste, pane Pettingere, nikdy žádnou z jeho lží snad poslušně neotiskl? Nejednou to bylo prokázáno.). Žádný Vacek s nimi na konec nebyl. Já ano. Asi jako, když psal, že „Míla Tomášová umírala v krutých až nesnesitelných bolestech“ Opravdu sprosté, hanebné lži. Takové jsou jeho paměti. Hanebné sprostoty sprostého člověka, ubohého sprostého lháře, jímž Jiří Vacek je.
