Je těžko představitelné, že obvykle bezobsažné slohové konstrukce pana Krutiny mohou někomu něco nového či hlubšího říci. Tentokrát je to z trochu jiné kapsy.
Autor se pozastavuje nad tím, že paní Tomášová v rozhovoru kontrovala otázku: „ A ono to nějak roste?“ Nebyla to ovšem udivená otázka, ale spíše korigující řečnická otázka či poukaz na to, co je každému jasné, totiž že nekonečné a nepostižitelné těžko může dále růst. A co se týká vztahu paní Míly k obsahu otázky, ona nijak netvrdila, že to má. Nepoukazovala na svůj vztah k tomu, ale na nejvyšší To.
Dále pan Krutina sděluje, že Tomášovy neznal a že jejich písemné projevy mu připadaly spíše z mysli než z ducha. Nelze se divit. Jak již bylo shora řečeno, psaní bez hlubšího obsahu je rybník pana Krutiny a jenom takový kolem sebe vidí. Ještě se k tomu vrátíme.
Někteří křiví lidé mají zvyk, že chtějí-li někoho shodit, přilepí mu uměle nějakou dehonestující nálepku a potom ho s touto nepravdivě vymyšlenou nálepkou kritizují. Ve shodě s touto metodou pokroucení dochází pan Krutina k závěru, že lidé z KV jsou „ nepřátelé jógy, mystiky i cesty k Bohu“. To jsou účelově vymyšlené evidentní bludy. Z nich usuzuje na nevědomost Tomášových. Tomášovy ale, jak píše, neznal, nezajímají ho a není to jeho záležitost. Jenom o nich píše.
Rádoby neutrálním a vyrovnaným, leč přísně rozlišujícím pohledem shlíží tento „guru“ na svět kolem něj. Jak velký asi ve svém rybníce musí být!
V duchu nálepek chce měřit odkaz duchovního působení Tomášových již tolik omílanou zádušní mší. Protože o tomto bylo již mnoho napsáno, nebudu opakovat vysvětlující argumenty. Nechápu však míru netolerance a omezenosti, jež vyjadřuje přesvědčení, že zádušní mše musí být tak špatná.
Pan Krutina píše: „Jako by se měli mistři rodit z lůna ženy?!“
Co má asi tato věta znamenat? Snad chce působit biblickým dojmem či vzbuzovat podobnost s evangelistou. Tady jsou mu náboženské tradice dobré.
V poukazu na to, že Miloš Tomáš je synem paní Míly Tomášové, pan Krutina tvrdí, že syn nemusí dědit duchovnost. Zde je ale přání otcem myšlenky. Chybné přání plodí chybnou myšlenku a ta chybné závěry. To je typické pro „gurua“ i „satgurua“ a jejich žáky.
Pan Krutina dále píše, že se jeho domnělí nepřátelé „považují za nejvyšší ve svém okolí“. Přitom se však oba, „guru“ i „satguru“, nechávají za nejvyšší ve svém okolí oslavovat a nevynechají příležitost, aby na svých stránkách nepublikovali všechny možné (i nemožné) adorativní a oslavné příspěvky!
Pan Krutina s oblibou kupí pojmy a slova do bezobsažných konstrukcí, o nichž doufá, že se v nich objeví pravda. Např. cituji:
„sebe si vědomé vědomí, které v podobě neomezeného principu uvědomovacího – schopnosti uvědomovat si je plno i své tvořivé inteligentní moci svého neomezeného potenciálu. Duchovní vývoj nás jako duchovních bytostí soupodstatných s Nejvyšší skutečností je neomezený a je vnitřním dějem – dynamikou samotné Nejvyšší skutečnosti, které jsme součástí a odrazem“.
Snad se také kojí nadějí, že tyto a podobné zamotaniny budou pro ty, kteří je nechápou, znamením jeho výbornosti a znalosti. Možná také spoléhá na marxistickou poučku, že kvantita slov se změní v jejich kvalitu. Toto však zde neplatí.
Nebudu unavovat čtenáře a rozebírat celý příspěvek pana Krutiny. Zhruba řečeno, měří neměřitelné a posuzuje neuchopitelné z hlediska ega. Nedovede a ani si nechce představit stav bez ega.
Toto nejsou snad nějaké nadávky či urážky, ale pouhé konstatování skutečnosti. Ostatně to vysvětluje, proč - chce-li (z hlediska ega) psát o tom, co ho přesahuje - musí používat ty bezobsažné a umělé konstrukce. Konstrukce směrem vzhůru, ale těžiště (ego) zůstává dole. Zde je kořen praktikování onoho umělého „držení se v já“ apod. To je bolest celého jeho křídla a bohužel toto nepravé usilování ukazuje i svým žákům.
Kde je u nich průzračnost, o které píše Míla Tomášová a která prostupuje jejím dílem.
Snad někomu napoví úryvek z básně Probuzení od paní Míly:
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné
A přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci –
Neboť hle, již není Srdce a ani já tu nejsem jako dřív,
Než zemřít jsem si přála v Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
A přec Tě tolik mám,
Že zhaslo přání poslední,
Bych objetí Tvé ještě vnímala.
Co má asi tato věta znamenat? Snad chce působit biblickým dojmem či vzbuzovat podobnost s evangelistou. Tady jsou mu náboženské tradice dobré.
V poukazu na to, že Miloš Tomáš je synem paní Míly Tomášové, pan Krutina tvrdí, že syn nemusí dědit duchovnost. Zde je ale přání otcem myšlenky. Chybné přání plodí chybnou myšlenku a ta chybné závěry. To je typické pro „gurua“ i „satgurua“ a jejich žáky.
Pan Krutina dále píše, že se jeho domnělí nepřátelé „považují za nejvyšší ve svém okolí“. Přitom se však oba, „guru“ i „satguru“, nechávají za nejvyšší ve svém okolí oslavovat a nevynechají příležitost, aby na svých stránkách nepublikovali všechny možné (i nemožné) adorativní a oslavné příspěvky!
Pan Krutina s oblibou kupí pojmy a slova do bezobsažných konstrukcí, o nichž doufá, že se v nich objeví pravda. Např. cituji:
„sebe si vědomé vědomí, které v podobě neomezeného principu uvědomovacího – schopnosti uvědomovat si je plno i své tvořivé inteligentní moci svého neomezeného potenciálu. Duchovní vývoj nás jako duchovních bytostí soupodstatných s Nejvyšší skutečností je neomezený a je vnitřním dějem – dynamikou samotné Nejvyšší skutečnosti, které jsme součástí a odrazem“.
Snad se také kojí nadějí, že tyto a podobné zamotaniny budou pro ty, kteří je nechápou, znamením jeho výbornosti a znalosti. Možná také spoléhá na marxistickou poučku, že kvantita slov se změní v jejich kvalitu. Toto však zde neplatí.
Nebudu unavovat čtenáře a rozebírat celý příspěvek pana Krutiny. Zhruba řečeno, měří neměřitelné a posuzuje neuchopitelné z hlediska ega. Nedovede a ani si nechce představit stav bez ega.
Toto nejsou snad nějaké nadávky či urážky, ale pouhé konstatování skutečnosti. Ostatně to vysvětluje, proč - chce-li (z hlediska ega) psát o tom, co ho přesahuje - musí používat ty bezobsažné a umělé konstrukce. Konstrukce směrem vzhůru, ale těžiště (ego) zůstává dole. Zde je kořen praktikování onoho umělého „držení se v já“ apod. To je bolest celého jeho křídla a bohužel toto nepravé usilování ukazuje i svým žákům.
Kde je u nich průzračnost, o které píše Míla Tomášová a která prostupuje jejím dílem.
Snad někomu napoví úryvek z básně Probuzení od paní Míly:
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné
A přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci –
Neboť hle, již není Srdce a ani já tu nejsem jako dřív,
Než zemřít jsem si přála v Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
A přec Tě tolik mám,
Že zhaslo přání poslední,
Bych objetí Tvé ještě vnímala.
