Martin Pařík
„Guruovat není legrace,“ stěžuje si ve svých pamětech Jiří Vacek, jenž si samolibě říká „satguru“. Pro člověka, který se pokládá za konajícího, je to role nadmíru těžká, úkol v podstatě neřešitelný. Individualita to prostě „neuguruje“, ať se namáhá a usiluje sebevíc. Závislostmi zatěžkané ego, sobě i světu nalhávající, že je čistým Vědomím Já jsem, nemá ke „guruování“ z principu předpoklady. To by se musilo v Bohu rozpustit, resp. s Bohem sjednotit, a konatelem by pak bylo čiré Božství. Pro Ně je přirozeně „guruování“ hračka, chcete-li „legrace“. Tanec Šivy.
Pan Vacek po létech usilování v potu tváře toto neví. Proč? Neusiluje správně a hrubě podcenil mravní očistu. Guruování jej prý velmi vyčerpává. To proto, že hraje falešně, třebaže i jeho klamavá hra je součástí veliké Boží hry. Dříve či později ovšem každá nečestnost, každý podvod vyjdou najevo, budou odhaleny, rozpoznány a odčiněny. Bůh je vždy milostivý, jak praví mudrcové.
Pýcha předchází pád. Jiří Vacek má mysl nasycenu pýchou, záští, závistí, sobectvím, žárlivostí a jinými nedobrými tendencemi. Není si toho ovšem vědom, nechce to vědět, netouží Boha poznat, nýbrž guruovat. Vždyť mu jeho žáci vystavili dobrozdání pro tuto úlohu, je jim povinován. Musí to sehrát až do konce. Svůdce vede své svedené ovečky kamsi do hutnější iluze. Totéž se v plné míře týká i podivného virtuálního extatika Krutiny. Hry šaleb pokračují, Jirkové namáhavě guruují a bojují za utajení své nepravosti.
Prozatím se jako svého druhu legrace může jevit Vackovo „guruování“ pouze nestrannému pozorovateli. Třeba když „satguru“ říká: „Je tam i Mirek Hruška, kterému jsem pomohl uvědomit si Já.“ Komu by alespoň necukaly koutky úst? Jednou tuto megablamáž prohlédnou i další. „Bůh je vždy milostivý.“
