aneb návod jak se dostat do náruče sekty Jiřího Vacka
V záplavě naprosto účelových a scestných kydů a blábolů z Vackova pera (v nichž patrně stěží má jasno i sám autor) a z pera jemu podobných, kdy často nešetří sprostými útoky a „nenávistnými výlevy“, jako jsou např. „prskání zla“ či „prskání jedu“ (to jsou oblíbené termíny sotva kdy pozitivně naladěného Jiřího Vacka – i o Štědrém dnu prý „šakti zaspala“), občas pobaví a bránici polechtá „satguruova“ snaha o vštěpování jeho účelové pseudonauky.
Redakce
Miloš Tomáš
Než si laskavý čtenář přečte další Vackovo manévrování k udržení „satguruovské“ pozice (být jediným absolutním duchovním mistrem a „zlikvidovat konkurenci“), neboť to je ve skutečnosti cílem jeho úsilí, měl by si každý normální čtenář uvědomit, jaké jsou Vackovy projevy „pravého mistrovství“. Už jenom proto, že se má za mistra. A nejenom za mistra, ale i za Mistra, satgurua, bhagavana (nikoli bhagavána), Šri, swamiho a kdoví za koho ještě. Nutno zde připomenout jeho četná přirovnávání sebe sama k Ježíši, k apoštolům, Maháršimu a k „pravým mistrům“….
Sám Jiří Vacek rád ve svých knihách uvádí, že „mistr je jeden“ a „mistr je Bůh“ a „mistr jsem já“ (pomiňme účelové „mistr může poznat zase jen mistra“ – i když to rovněž vylučuje poučku první). Nejednou také vzpomněl, že už dříve byl mistrem. Např. ve svém vzpomínání „Proč jsem jezdil za Ammou“, když prý jako první doslova vyběhl z autobusu a co mu dech stačil utíkal, aby byl první u matčiných dveří; však na něj také se shovívavým úsměvem vzpomínají. Zapsal si: „Už tehdy jsem byl mistrem.“ A jinde: „Mistrovat je těžké.“ Později přidal: „Satguruovat je těžké.“
Je otázkou, zda když se pan Vacek cítí být mistrem a mistr je podle něj Bůh, jaké jsou podle něho mistrovské, tedy Boží, projevy? Jaké jsou projevy Boha? Z pohledu Vackova chápání mistra, že mistr je Bůh a je jím pan Vacek („mistr jsem já), jaké jsou jeho projevy? No, tolikrát již bylo o nich psáno. Jak napsal pan Vacek, jsou to prý lži. Proč? Protože se mu nelíbí. Nelíbí se mu, když někdo o něm píše pravdu. Myslí si, že jeho projevy jsou výborné. Ale kdo tyto projevy má? Čí ve skutečnosti jsou? Podle pana Krutiny mohou být buďto projevy božími, nebo projevy ega? Sotva by zařadil pan Vacek své projevy (tím spíš sebe) do té špatnější kategorie, totiž že jeho projevy jsou projevy ega. Nebo snad ano? Sotva. A tak tady máme důkaz toho, že se má pan Vacek za Boha.
Vždyť také svou epopej nazval „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe.“ Ale jak může být Bůh, mistr, jenom jeden, když „mistr pozná mistra“? Kolik těch mistrů a Mistrů konečně je (Eckhart, Hus a další panu Vackovi nevoní, jelikož jim stejně jako Ježíši Nazaretskému neporozuměl), to asi neví ani pan Vacek (natož jeden expert na kašmírský šivaismus).
Podívejme se nyní tedy blíže na Vackův článek. Hned z úvodu (začíná jako již tradičně účelovou premisou)
1. věta: „Všichni praví mistři učí, že jen mistr může opět poznat mistra.“ – A proč ne žák? Žák by to měl přece být, kdo by měl poznat mistra. K čemu by to tomu prvnímu mistrovi bylo. Žák mistra potřebuje; to je logické. A opět: Jak může poznat mistra, když žádný jiný není – viz Vackovu poučku: „mistr je jen jeden“?
2. věta popírá to, co stojí v první větě: „Mistr není osoba, ale Duch vědomí Já jsem.“ Doplňme si tedy do první věty a slovo „mistr“ nahraďme termínem „Duch vědomí já jsem“. Budeme číst: „Všichni praví Duchové vědomí Já jsem učí, že jen Duch vědomí Já jsem může opět poznat Ducha vědomí Já jsem.“ Pan Vacek se nepochybně má – či alespoň to, co z jeho osoby tryská - za Duch vědomí Já jsem. Mohl by to zkracovat a psát o sobě jako o Já s velkým “J“. Jak můžou všichni praví „Duchové vědomí Já jsem“, i kdyby to byli ti nejučenější duchové, něco učit?
3. věta – navazuje na předchozí (pro případ nejasnosti čtenáře): „Kdo si je v sobě neuvědomil neboli nepoznal, nemůže je – mistra – ani poznat v druhé osobě.“ Tak zase si pan Vacek protiřečí. Ne tedy Duch si uvědomuje Ducha, ale osoba, která ji jej v sobě uvědomila, může poznat Ducha. Tak přece jen se má pan Vacek za mistra, Ducha, jenž v sobě poznal neboli si uvědomil Ducha. Přátelé a bližní, to je ale už vskutku na hospitalizaci. Pan Vacek tomu říká „zatemnění ducha“. A prosím velký pozor na jeho účelové lži, že někdy je a jindy není mistrem jeho osoba.
To již hned od počátku máme tři, protiřečící si věty za sebou . Pan Vacek si v sobě uvědomil neboli poznal „Ducha vědomí….“
4. věta: „Na mistra nebo lépe na jeho působení můžeme však usuzovat ve shodě se zásadou: „podle skutků poznáte je“ nebo „strom se pozná podle ovoce.“ Opět si zkusme dosadit za „mistra“ termín „Duch vědomí Já jsem“, abychom lépe porozuměli tomu, jak to „mistr“ Vacek či „Duch vědomí Já jsem“, který prý „tryská z jeho osoby“ a jehož pan Vacek v sobě „poznal neboli si uvědomil“: „Na Ducha vědomí Já jsem nebo lépe na jeho působení můžeme však usuzovat….“ Kdo může na něj usuzovat…? Každý člověk? Ale proč by to dělal, když nikomu jinému než mistrovi – Duchovi vědomí Já jsem, je odepřeno mistra, Ducha…. poznat. Tak jestlipak to nejsou nesmyslné a hlavně účelové a zavádějící bláboly?
Prý „cílem mistrova úsilí neboli plody jeho stromu není nic zevního, ale výhradně oblast ducha“. Tak aha, ne Ducha, ale ducha. Připomeňme, že podle Vackovy často připomínané poučky „mistr je Bůh“ – tak jaképak úsilí Boha? On má Bůh ve svém úsilí nějaký cíl? A jakoupak má asi duch oblast? A hlavně, proč tedy pan Vacek tolik píše o svých zevních projevech? A zde stojí (další věta): „Zevní hlediska nejsou proto rozhodující.“ A co tak najednou, pane Vacek? To již nebude záležet, zda dostane více bonboniér než uheráků či dolary určené na šaktipát? Proč tedy pan Vacek žije téměř absolutně zevně? A navíc, když tolik od sebe zevní a vnitřní odděluje, to si myslí, že je mistrem? Žhavá potřeba hospitalizace.
„Nejlepšími skutky, plody mistra je proto duchovní pokrok nebo dokonce dosažení poznání těch, které vede.“ Už nehodlám dosazovat Ducha za mistra a nehodlám spekulovat o plodech mistra alias Ducha. Zaměřím se již stručně na další vý-plody údajného mistra Vacka. Ostatně o plodech pana Vacka se zmiňuji výše a jsou každému soudnému, normálně myslícímu člověku, který se měl možnost s nimi seznámit, zcela zřejmé.
„Nuže, jaké jsou známky pravého působení mistra?“ táže se směle pan inženýr, jako když se rodí nový zlepšovák. A zasvěceně odpovídá – opakuje se: „Ve smyslu s tím, co bylo řečeno: vnitřní.“ To je opravdu třeba zdůraznit, to asi vskutku ještě Vackovi čtenáři nevědí. Jak jinak by jej stále mohli oslovovat mistře, Mistře, Bhagavane, Šri či Swami a oslavovat jeho osobu? Ať si Vackovi tzv. maličcí vezmou příklad z těch, kteří již v jeho skupině „Vnitřního náboženství“dosáhli mistrovství a nečiní tak.
Dále se dozvídáme: „Prožíváme-li v něčí přítomnosti hluboký klid a mír, když se na něj zaměříme – to je podmínka jeho prožití, je to významnou známkou dobrého působení ducha z této osoby. To jsou oni “tvůrcové pokoje“, které blahořečí Ježíš.“ Tak jeho osoba má v sobě „ducha“, nebo „Ducha vědomí já jsem“? Jinak pan Vacek asi myslel na klid a mír z jeho osoby. Podmínka pro prožití klidu a míru je tedy zaměření se na klid a mír. A co kdyby se člověk nezaměřil na nic, kdyby to třeba náhodou zapomněl? Když tedy pan Vacek a po něm pan Rýznar a další, vždy když se urážlivě otírali o pana Paříka a další a opakovali: „Zaměřme se na ně“, znamená to, že se prožívali jako pan Pařík a další? Ale lidé jako pan Pařík podle pana Vacka prý „vraždí a upalují“, prý vraždí maličké“, prý „jsou spojeni s komunisty“, prý „mají ke komunistům obdiv“, prý „jsou pomýlení“, atd. Tak na koho se máme zaměřit ve výzvách pana Vacka, jeho dcery, pana Rýznara a dalších? Proti komu a hlavně proč štvou, iniciují štvaní a lživé pomlouvačné petice? Pan Krutina to říká jasně: „Je ego, nebo Bůh, jiná varianta neexistuje.“ Asi nemusí pro příklady chodit daleko. A co pověstný opak klidu a míru, který pan Vacek šíří? Který z něj tryská, sálá, vyzařuje, prýští, čiší…(neznám zcela ještě jeho slovník)? Vztek, nenávist, zloba. Klid a mír snad…? Ve smyslu s tím, co bylo řečeno, poklepte si na čelo. A co výhružky a zastrašování „zničením mistrovou zničující silou“, „plnými důsledky“ či „právem na obranu“? Známka dobrého působení ducha či tvůrce pokoje, kterého blahořečil Ježíš (ač k němu pan Vacek sám sebe někdy přirovnává)? „Šakti zaspala“? Ač je podle nabubřelého vyjádření pana Vacka v jeho blízkosti „působení šakti obzvlášť silné“, evidentně permanentně spí (pan Vacek si uvědomil, že šakti zaspala, jen když mu ujelo metro).
Následuje moudro: „Pravý mistr si je vědom…. A proto jím pomáhá svým žákům tím, že s nimi v tomto duchu pobývá se zastavenou myslí….“ Tak on, Duch vědomí Já jsem – neboť to je pravý mistr a nikoliv osoba, jak vyhlíží z této věty –, si je vědom toho všeho, má přitom zastavenou mysl (jakoby Duch měl nějakou mysl) a pomáhá tak svým žákům. Jak si je vědom a přitom má zastavenou mysl? Kdo si je vědom? Ještě stále tu zbývá někdo, kdo si je něčeho vědom? Pokolikáté již tento zásadní Vackův omyl (zásadní věc, kterou by pokročilejší adept duchovní stezky měl znát, zvláště chce-li být veřejně činný)! Zde opět odhalil pan Vacek jednu ze svých zásadních nevědomostí - že neví, co je to zastavená mysl! A kdo má žáky, pan Vacek nebo jeho „Duch vědomí Já jsem“? A navíc, kdo jich má potřebu? Duch? Podle pana Krutiny existuje buďto Bůh nebo ego, jiná varianta není. Tak kdo tedy má potřebu těch žáků? Bůh? Sotva. Ego? Ano. Takže Vackovo ego jich má potřebu. Ne, kdeže, pan Vacek nemá přece žáky, to jsou přátelé, takže žáky má Duch (vědomí Já jsem) pana Vacka.
„Pravý duchovní vůdce také nezaplétá ty, kteří mu důvěřují, do světa, do zevních činností v něm, což platí i o charitě a podobně.“ Vida, tak zde už pan Vacek nemluví o mistru, o žádném Duchu, ale o osobě „pravého duchovního vůdce“ Pan Vacek, ač by rád byl „pravým duchovním vůdcem“, jím podle sebe samého není. Pokud ano, tak proč si nechá od svých věrných čélů množit své tiskopisy, dávat dary – k čemuž druhé i pobízí –a píše o tom jako o „samozřejmosti“, nechává si spravovat či ošetřovat oddaným čélou auto, spravovat sobě zasvěcenou meditační klubovnu či svůj web atd. Proč pan Vacek zaplétá všechny své příznivce do oslavování svojí osoby (vymáháním adorativních dopisů, uvítacích ceremoniálů atd.) a do podlých a zákeřných útoků a štvanice na druhé osoby v zájmu „obrany“ své osoby…?
„V každém případě tak (zasahovat od záležitostí světa co nejméně) musíme činit bez připoutanosti, závislosti a lpění.“ A na čem? Vždyť to všechno, závislost, připoutanost a lpění druhých vůči své osobě pan Vacek zavile vyžaduje. A co Vackovo urputné bojování proti „konkurenci“ a obhajování své pozice – zasahování do světa. Připoutání, závislost a lpění na svém egu, a to ohromná..
„Pravý mistr je také soustředěn na srozumitelný, jasný a všeobecně použitelný výklad duchovní praxe… Učí vytrvalé celodenní nepřerušované úsilí.“ Pan Vacek si ze sebe tropí legraci (je to tragikomedie). Navíc zde už mluví o mistrovi nikoliv jako o Duchu (duchu), ale jako o osobě! A co meditace přerušovaná vyprávěním oplzlých anekdot a pojídáním salámů, bůčku, ptáčků, bonboniér, tlačenky s haluškami a kyškou…?
„Vede k jedinému životu v duchu a nikoliv k dělení života na zevní a vnitřní, světský a duchovní.“ To skutečně říká ten pravý! Bohužel pan Vacek v žádném duchu nežije – ba naprosto neví, co znamená žít v duchu. Pak ani totiž není třeba o nijakém vnitřním či duchovním životě hovořit. A navíc, jak by mohl někdo, kdo si stále počíná amorálně, jako je Jiří Vacek, žít v duchu?
„Současně s vlastním úsilím žáka …..zdůrazňuje i nezbytnost opírání se o pomoc boží a častou pomoc o její seslání.“ Tak vidíte pane Krutino, existuje možná ještě varianta a tou je úsilí. Anebo že by před „pomocí boží“, čili Jeho projevem, bylo pouze ego? Samotné „vlastní úsilí žáka“ by tedy k Bohu nevedlo, tzn. že je v egu? Pan Vacek ale také tvrdí, že úsilí má trvat až do samotného konce. On jistě stále usiluje také. Takže když je Bůh, nebo ego, a jiná varianta není a pan Vacek Boha ještě nedosáhl, tak je tedy stále v egu, že? Jeho pravé nemistrovské projevy to rovněž potvrzují.
„Učí….nejlépe ve tvaru átmavičáry, ale současně i očistu mysli a její ovládání pomocí rozlišování a pozorovatele.“- Nevěděl jsem, že má átmavičára nějaký tvar, a poprvé čtu od pana Vackam že není jedinou spásnou cestou. A krom ní ono ovládání mysli pomoci rozlišování a pozorovatele, to je přeci átmavičára, či něco jiného? Měl by tedy také učit nepodávat se slepě scestným nesmyslům.
„Někdy Bůh ve svém milosrdenství nám přímo ukazuje…“- To Boží prst nám jasně ukazuje, zač je čeho loket. „Při setkání s nimi i mimo ně nám najednou jejich postava začne zářit světlem nebo se úplně ve světle rozpustí a zůstane jen světlo. To jsou poměrně časté zkušenosti s osobou mistrů….“ Nepochybně myslel pan Vacek osobu svou. Ale vždyť mistr není osobou, nýbrž tím, „co z této jeho osoby tryská“ čili „Duchem vědomí Já jsem“, kterého ona dotyčná osoba si v sobě „uvědomí neboli pozná“, že? Co myslel pan Vacek onou „osobou mistrů“ je záhadou. Možná toho Ducha vědomí já jsem – mistra, který poznává, a onoho mistra, jenž je poznáván tím prvním mistrem – Duchem; tak by tu byli mistři dva a osoba by mohla být „osobou mistrů“
"To je pro hledajícího naprosto jasný a jednoznačný pokyn, kde má hledat vedení a důkaz mistrovství.“ – To je pro hledajícího naprosto jasný a jednoznačný pokyn, jak se dostat na scestí do náruče sekty pana Vacka. Vedení by měl každý člověk hledat u Boha, jenž je všudypřítomný a má jej rovněž ve svém nitru a ne u nějaké osoby, která blábolí nějaké zavádějící účelové nesmysly a domněle se zjevuje ve světle (už jen Vackův nářek nad ztraceným negativem pokažené, přesvětlené fotografie).
„Je ohromující, že někteří ani tehdy nepochopí.“ – O kom to pan Vacek píše? Zajisté o „našich nepřátelích“, že? Každý není tak hloupý, pane Vacku, aby skočil na špek nějakému samolibému, chamtivému a i jinak amorálně jednajícímu chytrákovi a vletěl do otevřené náruče jeho (navíc velice agresivní) sekty. A samozřejmě (chybí jen Vackovo, či někoho z jeho namyšlených epigonů, přiblblé vyhrožování karmou) Vackův závěr: „Vysvětlení je jediné: nedostatek pravé touhy po Bohu a rozum zastřený zlem.“ Tradiční Vackovo maskování „pravou touhou po Bohu“ – ó, jak podlé. Pan Vacek až příliš rád mluví o zlu, o egu, má nepřátele, kterým vyhrožuje a sprostě napadá, stále rozlišuje na „my“ a „oni“, o sobě mluví v plurálu (pluralus majestaticus). Jen oni (on a jeho sekta) jsou na duchovní cestě dobří – kdo nejde s nimi (podle pravidla nacistů a komunistů), jde proti nim a bude potrestán – „rozdrcen“ (ne jak to myslel např. Hitler či K. H. Frank, ale karmou). Rozum zastřený zlem koho? Těch, kteří p. Vackovi nenaletí? To má být snad výhrůžka těm, kteří by se neobrátili k panu Vackovi jako k „pravému mistrovi“? Fuj, jak odporné a podlé! Tak jak to nikdo jiný než Jiří Vacek neumí. Svádět hledajícího z nastoupené duchovní cesty (měl by si připomenout, jak je to s těmi, co svádí „maličké“). To je jen jedna z mnoha Vackových hanebností. Bohužel vážná.
Dámy a pánové, nedejte se odradit a běžte po své duchovní cestě. Po své cestě, té, o které Vám řeklo Vaše vlastní srdce. A váš vlastní rozum. Ne pan Vacek, ani to, co z jeho osoby údajně tryská. Nedejte se odradit ze svojí duchovní cesty. A to ani lživým podsouváním zkreslené duchovní nauky „našim nepřátelům“ ( v pravdě a lásce – to je to, co pan Vacek ve skutečnosti nemá rád – to mu totiž nevyhovuje). Vážení přátelé, buďte s Bohem všudypřítomným a rovněž v Něm.
