aneb o jeho organizaci a pravidlech
„Nikdy nenapadneme Holandsko...“ prohlásil v jednom svém projevu Adolf Hitler a druhý den časně ráno se na střechy Amsterodamu snesly tisíce německých parašutistů. „Nejsme organizace, nemáme ani žádná pravidla,“ hlásal „mistr“ Jiří Vacek a po něm opakoval Hynek Ries nedlouho poté, co zveřejnili svá „pravidla moštárny“ k meditacím a zavedli výběrové dotazníky ve své organizaci MKDSP. „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ prohlásil další nacistický pohlavár Goebbels a po něm Jiří Vacek, jenž začal chrlit své lži o Martinu Paříkovi, o nakladatelství Avatar, o Tomášových, ale také o sobě.
Zlo, které neustále Jiří Vacek, ať sám či za pomoci svých věrných, chrlí, se nutně dřív či později musí obrátit proti němu. Toho si není vědom? Nejen pro druhé platí: Neodejdeš, dokud posledního penízku nesplatíš.“ (Nikoliv haléřku, pane Krutino – za Ježíšova života ještě haléřky nebyly.) A potom: „Kdo seje vítr....“ Známe to. A Jiří Vacek větry, naprosto zlé větry, zasel a seje už docela dlouho (ano, pane Krutino – „mysl nasáklá zlem“).
Jiří Vacek měl vždy rád – dokonce ji vyžaduje – věrnost sobě coby osobě „mistra“. Vždy měl potřebu, aby mu jedni donášeli na druhé. Na základě zvěstí jeho horlivého zvěda Kouby (který to prý na poslední přednášce E. Tomáše, již za něj v zastoupení přednesl jeho syn, už nemohl vydržet) napsal Jiří Vacek celou kapitolu lží a pomluv, kterou vměstnal do svých pseudopamětí. Jiný snaživý čéla zase hned referoval, že „odhalil“ autorství anonymního dopisu. Jistě nebyli jediní.
Věrnost sobě Jiří Vacek vyžaduje, ale krom toho i hmotné a peněžní dary. Prý jako samozřejmost mistrovi. A to mu nestačí. Vyžaduje adorace. Skoro to připomíná pohádku O rybáři a rybce: rybářova žena, neuspokojená bohatstvím, nakonec chtěla, aby se jí klanělo slunce a hvězdy – jak to dopadlo, je všeobecně známo. Když se přátelé očekávající jeho příjezd neseběhli ze schodů jej vítat, nýbrž jej vítali „pouze“ z balkonu, hned se na ně škorpil. Zaujali by snad takový postoj Mahárši z Arunáčaly nebo Ramákrišna? Byla by snad jejich mysl naplněna hněvem jako mysl Vackova (to je přesně to, co gurudží Já Jsem Krutina nazývá mysl „nasáklá zlem“)? Už jen ty dopisy. Lichometné, devótní adorace. Podle vlastních slov k nim sám pan Vacek své posluchače nabádá. Vyžaduje je. Pak touto v podstatě sebechválou tmelí své „paměti“ i internetové stránky, aby se potvrzoval v pozici mistra. Dovede si někdo představit, že by to dělal nějaký opravdový duchovní mistr? Takto si nechá potvrzovat svou zvláštní pozici i Vackův zeť pan Krutina. A to s velkým potěšením. Jak se jen pan Krutina sprostě osopil na pana Popova, když mu ten poradil, že by si neměl takové devótnosti nechat líbit. Hned začal vylévat své zlo, být sprostý, urážet a lživě překrucovat. Vylévání svého zla (resp. zlem nasáklého ega), to byly Vánoce pana Krutiny. Zhořkl mu asi Vackův bramborový salát z připáleného hrnce.
Lichocení, devótní adorace, ale také pomluvy, lži a překrucování jsou ve Vackově sektě zřejmě nezbytností. Kolik jen lidí se na tom podílelo! Někteří si splní svou „povinnost“ vůči panu Vackovi a jdou „duchovním“ životem dál. Jiní se předhánějí ostošest, aby donášeli, udávali, pomlouvali a samozřejmě, jak je u nich zvykem, lezli panu Vackovi a nyní jakémusi údajnému „gurudžímu“ Krutinovi do... Předhánějí se ve zjišťování, co kdo kdy napsal, řekl - a jsou povinováni bránit svého „mistra“. „Braň svého mistra, nebo od něho z hanbou odejdi,“ hlásá o sobě samém opakovaně pan Vacek (prý to již řekl před ním Rámakrišna). Pokud někdo odejde (dokonce se to daří mnohým i bez hanby), je hned proti němu panem Vackem a jeho nejvěrnějšími uspořádána štvavá kampaň a v nejlepším případě je ve Vackově literatuře bohaté na pomluvy nazván „ješitou“.
Co si o sobě „mistr“ Vacek myslí? Vskutku se předvádí v plné pýše, „ze své výše“. Mimochodem nebyl to pan Popov, který napsal panu Vackovi dopis pod pseudonymem v dobré snaze otevřít mu oči, jak měl potřebu „vypátrat“ a udat (a ke všemu přelhávat,) pan Šťastný (ano tentýž, co přišel v čele tříčlenné výpravy Vackových čélů se osopit na pana Paříka). Jak nemistrovsky Jiří Vacek toto neprohlédl a jak podle, zákeřně a sprostě reagoval! Praví mistři si nepočínají neurvale, zákeřně a surově, jak uvádějí pánové Vacek a Ries, to nám zase jen lžou. Oba pánové si shodně notují ve výlevech agresivity a zla, přičemž v duchovní oblasti naprosto selhávají. Pan Vacek, který se prohlásil mistrem, účelově káže: „Mistr a Bůh jsou jedno“ - a pan Ries nás poučuje zcela jinak. Přísně rozlišuje mezi mistrem a Bohem. „Náš vztah k Bohu a stejně tak i k mistrovi musí být bezpodmínečný.“ Kdo má pravdu, pan Ries, nebo pan Vacek?
Pan Ries mezi mistrem a Bohem na rozdíl od pana Vacka vidí rozdíl. Riesův imperativ v jeho kázání je jednoznačný a vypovídá o jeho autorovi dosti. Usvědčuje jej nejen z popírání toho, co učí pan Vacek (měl to i v záhlaví jejich internetových stránek), ale hlavně z nepochopení duchovní nauky. Pro lidi jako on skutečně platí ve vztahu k onomu mistrovi (je jedno zda s velkým či malým „m“) slůvko „musí“. V řeholi jakéhokoliv mnišského řádu, v doporučeních jakéhokoli opravdového duchovního mistra je nabádáno k jednoznačnému a (chce-li pan Ries) „bezpodmínečnému“ vztahu k Bohu. K všudypřítomnému Bohu. K žádnému jinému mistru. Chce-li pan Ries kázat a pan Nykl poučovat (a naroubovat nějaká pravidla řeholníků na Vackovu sektu), měli by vzít v potaz skutečnost (pokud jsou schopni na ni nahlédnout) a nepřelhávat. A hlavně, nejdříve být duchovními lidmi sami, aby to mohli pochopit. To by však museli velice mnoho srazit ze své pýchy a nepřelhávat. Totéž plně platí pro pány Vacka a Krutinu.
Pan Kouba (poté, co to nemohl v Národním domě v Praze na Vinohradech vydržet a zřejmě též „musel“ referovat svému šéfovi Vackovi) zase nejméně celou sezónu papouškoval po panu Vackovi ty samé nesmysly o zádušní mši za Eduarda Tomáše a že se tento vzdal toho, co celý život učil. Lži a zlé pomluvy vyplozené panem Vackem (jeho ze žárlivosti chorobně záštiplným egem) a papouškované jeho namyšlenými čély. Toho by se žádný duchovní člověk dopouštět neměl, zvláště chce-li být veřejně činný. A najednou na pozvánce čteme, že mají být vedením meditací pověření Koubovci. Ano, tentýž Petr Kouba. Tentýž Vackův zvěd, který mu hned zčerstva referoval a dost možná pomlouval a lhal. Vacek jej pověřil vedením meditací (samozřejmě meditací podle „pravých mistrů, kterých učení také učíme“, jak směšně hlásá pan Vacek). Jaký pán, takový kmán a naopak. Lži, pomluvy, udávání, devótní adorace... pýcha, zloba, zášť.... počínání „duchovních“ lidí také podle „pravých mistrů“?
Jeden z Vackových věrných, který rád vypisuje citáty historických osobností, snad z pocitu povinnosti vůči Jiřímu Vackovi, přesto, že sám pan Vacek lhal, že jeho sekta nemá žádná pravidla a není nijak organizovaná (ač je naopak organizovaná až hodně podezřele a aby tuto skutečnost zamaskoval, měl potřebu veřejně šířit, že Martin Pařík a Miloš Tomáš mají každý svou sektu a Miloš Tomáš že prý je spojen s BIS – určitě to pan inženýr Vacek je schopen prokázat), se nyní snaží Vackově sektě naroubovat pravidla řehole, jak se zdá, mnišského řádu minoritů. Směšné a ubohé? Můžeme nyní vysledovat, jak pan Nykl uspěje se svou snahou obrátit Vackovu sektu do lůna katolické církve? Proč mluví o pokoře, když nikdo z nich patrně neví, co to pokora je. Ano, směšné a ubohé, ale můžeme se za něj a za ostatní u Královny menších bratří pomodlit.
redakce
