Alexandr Popov
Jiří Vacek, za komunismu aktivní revoluční odborář a socialistický zlepšovatel, neutuchající volič kandidátů Národní fronty (komunistů a jejich přisluhovačů), se po listopadu 89 převlékl málem za disidenta, zatímco se do té doby bál byť i jen podepsat své překlady. Spousty jiných svá samizdatová díla podepisovala, to ovšem nebyli „mistři“, „satguruové“, to byli jen slušní a přirozeně stateční lidé. Řada z nich chodila v osmdesátých letech na tvrdě potlačované protirežimní demonstrace, bojovala proti komunismu, Jiří Vacek tam ovšem nebyl spatřen ani jednou. Ba právě naopak: dělal přesně to, co dnes kritizuje – nestavěl se proti zlu, nepranýřoval ho, souhlasil s ním.
Čím to, když byl takovým protikomunistickým bojovníkem? Jednoduše proto, že jím nikdy nebyl – až teď, když za to nic nehrozí. Proč je tedy komunismus jedním z jeho hlavních témat? Dovolím si odpovědět: protože je to jedno z jeho černých svědomí, protože má deficit statečnosti, deficit toho, co chápe jako velikost – proto vytrvale „tančí“ kolem podobných zevních témat (boj proti komunismu, velké osobnosti minulosti, k nimž se přirovnává atd.), aby se alespoň na papíru stal statečným a „velikým“ člověkem.
Rád se přirovnává k Ježíšovi, k jeho utrpení na kříži; ten byl ovšem statečný a jistě by proti komunismu bojoval nehledě na nebezpečí, tak jako nehleděl na nebezpečí ve své době a dokázal přijmout vůli Nejvyššího – vůli po kruté smrti. Tak byl statečný. Že by nepodepsal ani jeden z údajných sta samizdatových překladů jen proto, že to nebylo bezpečné? To si snad nemůže myslet ani sám Jiří Vacek. A dále: volal snad Ježíš maličké, aby ho chránili před čímkoliv? Liboval si snad v tom, že je „mistrem“, tvrdil snad o sobě, že je „vzácnou bytostí“ apod.? Proč to asi Ježíš nedělal a Jiří Vacek ano?
Jiří Vacek považuje za mistra sebe, svou osobu, o ni se bojí, ji vyvyšuje, ona (osoba) pozná jinou osobu (tak směšně dualisticky chápe výrok Jen mistr pozná mistra) atd. a pro „vyšperkování“ této hlouposti té své osobě přidal přídomek „mistrovská“. Takže žádná hlubina věčnosti, žádné Miluj bližního svého jako sebe sama, žádná jednota božího stvoření! Užitek, prospěch, nepřátelé, požitky, málo vděčnosti za jeho zásluhy, vyčerpání z meditace (?), pomluvy a lži a k tomu jako příměs pár zmatených „duchovních“ výroků – pokroucených a nepochopených. Každý může volit (a volí!) mezi pokorou a sebepovýšením, mezi sebeodevzdáním Nejvyššímu a okamžitým prospěchem. Jiří Vacek neochvějně volí to druhé. Takže žádný Kristus, ale Jidáš, který zaprodal vnitřního Krista za almužnu servilní úcty několika zmatených žáků! A navíc i věrná opora komunistického režimu.
