Redakce
Jak mohl Jiří Vacek za komunistů napsat „sto samizdatů“ a přitom „čelit neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům a vyhazovům z práce“? Anebo naopak, jak, když „čelil neustálým výslechům...atd., mohl napsat sto samizdatů? Jak mu to komunistické orgány (ty které jej „neustále“ vyslýchaly, prováděly u něj „neustálé“ domovní prohlídky atd.) mohly strpět (když byl sledován)? Jak mu to vládnoucí komunistické orgány strpěly?
a) Že by výměnou za něco? Nějakou formu spolupráce?
b) Nebo jde o další páně Vacka velké lhaní? Samizdaty nebyly? Je lež to, co podsouval panu Milošovi Tomášovi. Ten nikdy netvrdil že Vackovy samizdaty nebyly. To jen ublížené Vackovo ego ukňouraně vylhalo. My (v čele s panem Vackem) dobře víme, že existují, takže napsány byly. Ale že nikdy nedošlo k žádnému kontaktu s StB? Vždyť, jak sám píše, „čelil neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům, vyhazovům...“. To že „neustále čelil...“, by znamenalo neustálý kontakt. Pane Vacku, lež? Tak jak to bylo doopravdy? Jestliže chcete tvrdit, že žádný kontakt s StB jste neměl, pak tudíž nebyly žádné výslechy, žádné domovní prohlídky, žádné soudy (vyjma toho rozvodového řízení), žádné vyhazovy (vyjma toho na lepší místo z továrny do banky) – a vy jste, pane Vacku, zase lhal. Že by pan Vacek v tomto lhal? Vždyť se rád „mistrovsky“ pochlubí, jak bojoval proti komunistům a byl jejich „obětí“.
A to, jak víme, šel z továrny na „místo dobře placeného experta v bance“, pořídil si chatu, auto, další rodinu… Nevedlo se mu jistě špatně. Prý chudému důchodci…jenž vyžaduje od svých obdivovatelů dary a služby jako „samozřejmost“ - v naturáliích (bůčky, uheráky, klobásy, tlačenky a bonboniéry, pomoc při úpravách bytu, přepisování knih) či peněžní hotovosti (požadování 108 dolarů od pana Moravce prý jako „samozřejmost“ zůstává jen jako malý vrcholek ledovce Vackových amorálních lumpáren), devótní adorativní dopisy jeho soudnosti neschopných obdivovatelů (známka narcismu a snahy budovat vlastní sektu) a obranu své osoby (bojí se o sebe). Jak známo, je –li panu Vackovi prokázána pomocí důkazů nějaká amorálnost či darebáctví, vzteky kolem sebe kope, verbuje své čély k útokům a obviňuje ihned z toho samého druhé (ze lhaní, urážení, udávání, zcizování autorských práv) – přesně dle pravidla křičícího zloděje. Nutno podotknout, že to zásadně nedělá duchovní člověk, ale psychicky narušené dítě. Jen tak si lze vysvětlit jeho útok proti panu Dostálovi a „jeho“ údajným estébákům („Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ – J. V. „Paměti“). Pány Paříka, M. Tomáše a Dostála urážlivě viní Jiří Vacek ze spojení s komunisty a z obdivu k nim. Je známo, že oni pánové aktivně proti komunistické zvůli vystupovali (zřejmě na rozdíl od pana Vacka). Pokud svá tvrzení, jako i mnohá jiná, není schopen dokázat, ocitá se pan Jiří Vacek opět v pozici žalovatelného nactiutrhače a lháře.
Když k předchozí spekulaci o Vackově sepsání sta samizdatů vezmeme v úvahu povahu pana Vacka – nebývalý zájem o druhé, účelové lhaní, urážení, nactiutrhání a další dehonestace, podsouvání, zcizování, udávání…neustálý strach o sebe, svou osobu, nekritické vyzdvihování své osoby, závist, žárlivost, zášť vůči svým odpůrcům…atd., vyjde nám velice dobrý obraz Jiřího Vacka schovávajícího se pod naprosto pokáleným pláštíkem duchovního „mistra“.
Ještě do sametové revoluce chodil Jiří Vacek normálně k volbám, pyšnil se zlepšovacími návrhy, kterými k rozvoji socialistické společnosti přispěl, užíval si místa „dobře placeného bankovního experta“. Než jako „chudý důchodce“, majitel nového bytu na sídlišti, auta a chaty odešel „těžce“ „mistrovat“ („mistrovat je těžké“ J.V. „Paměti“), měl v úctě své duchovní učitele Mílu Tomášovou a Jarku Kočího, přímého žáka komunisty Drtikola. Do sametové revoluce měl Jiří Vacek patrně v úctě i Františka Drtikola. Podle neomylné logiky Jirky Vacka byl F. Drtikol jeho učitelem přes J. Kočího a Jiří Vacek je tedy Drtikolovým nepřímým žákem. Je druhým v linii , hned po Jarkovi Kočím. Nepřímým žákem toho pučisty a spoluvraha, jak se o svém nepřímém učiteli vyjadřuje. V jakém asi „demokratickém hnutí“ by Jiří Vacek byl, když by přeskočil Jarku Kočího zpět a ocitl se coby Drtikolův přímý žák jako sám Jarka Kočí?
Dříve tedy choval Jiří Vacek zřejmě komunistu Drtikola v úctě. Jistě – měla jej v úctě i jeho duchovní učitelka Míla Tomášová, měl jej v úctě i Drtikolův žák, Vackův přímý učitel Jarka Kočí. Zajímavé by jistě bylo znát Vackovo chování v 60. letech. Prokazatelně lhal, že to byl on, kdo seznámil Tomášovy se Šrí Ramanou Maharšim, že před tím, než se s nimi seznámil, nic od Maháršiho neměli a že jako první uvedl Maharšiho do českého prostředí. Přitom věděl, že tu před ním byli K. Weinfurter, J. Hoznourek, P. Brunton, A. Čapek či J. Navrátil, kteří skutečně uvedli Maharšiho do českého prostředí. Musel vědět, že lže a že tato lež, jako jeho mnohé jiné, bude snadno vyvrácena. Miloš Tomáš k tomu říká: „Před Jiřím Vackem se o Ramanovi Maharšim mluvilo u nás doma, za účasti Jiřího Navrátila, který Maharšiho myšlenky rovněž překládal, a to dříve než Jiří Vacek. Naši měli v knihovně plno Bruntonových knih a překlady Maharšiho díla od Karla Weinfurtera, Josefa Hoznourka, Arnošta Čapka a Jiřího Navrátila. Tyto staré knihy a samizdaty jsou důkazem, že Jiří Vacek nestydatě lže.“
Že by pana Vacka bavilo vodit čtenáře za nos a dělat si nepřátele? Jeden z projevů asociálního jednání? Zajímalo nás, jak si Jiří Vacek např. počínal koncem 60. let v pražské Unitárii, když na své působení v této instituci vzpomíná ve svých pamětech a dělá ze sebe málem disidenta, přičemž víme, že se přátelil tehdy se známým estébákem Dušanem Kafkou, který stál v 60. letech v čele pražské Unitárie jako její duchovní správce. Zeptali jsme se jednoho z přímých pamětníků, Miloše Tomáše.
„Moji rodiče i pan Vacek se tehdy s Dr. Kafkou přátelili, asi jako dost jiných lidí. Přátelili se s ním už jenom proto, že byl duchovním správcem Unitárie a oni tam byli veřejně činní. Možná trochu naivně věřili lidem, zvláště když se tito vydávali za duchovní. Důvod přátelství Jiřího Vacka s Dr. Kafkou neznám a nikdy mne nezajímal. Byl jsem ještě dítě. Scházeli se tehdy s přáteli, mezi které patřil i pan Vacek, o některých nedělích na chatě u Scheuflerů za Prahou. Nemyslím si, že by pan Vacek byl nějak aktivní v jednom či ve druhém směru. Myslím, že se vezl jako mnoho ostatních. Byl prostě duchovním přítelem. Když se pak vystupňovala amorálnost Dr. Kafky, přišlo se na to, že pracuje zároveň pro ministerstvo vnitra a hrozilo vyhození mého táty, podepisovala se petice za odvolání Dr. Kafky a za setrvání Dr. Eduarda Tomáše v Unitárii. Pamatuji se, že jak jsem měl možnost vidět, podpisové archy podepsalo určitě mnoho set lidí. Nevím o tom, že by se k nějaké takové iniciativě, byť podpisem či hlasem, Jiří Vacek připojil. V době oné podpisové akce se kamarádil s dr. Kafkou. Spíš si myslím, dovedu si představit, že stál na konzervativní straně závistivců spolu s Dr. Kafkou a Jiřím Scheuflerem. Patrně to se stalo důvodem toho, proč se naši přestali s panem Vackem stýkat. Oblíbení přednášející, Dr. Tomáš, Vratislav Žižka a evangelický kněz Matouš, museli stejně nakonec odejít. Důvodem byla závist a žárlivost na velký úspěch těchto přednášejících. Jiří Vacek, jenž nejen ve svých pamětech odkryl svou duchovní a morální nedostatečnost, a to nejen v potřebě dehonestovat mé rodiče, ve svých pamětech uvedl, že můj táta ještě v roce 1970, tj. v roce jeho zákazu a rozchodu s Jiřím Vackem a dalšími „přáteli“kolem Dr. Kafky, žádné poznání neměl. Pan Vacek ze své nevědomosti, či snad omylem, uvedl pravdu. Eduard Tomáš nikdy poznání neměl a nic takového by nechtěl. Nic by nechtěl vlastnit. Poznání se totiž nevlastní. To pánové, jako Vacek a jemu podobní, nechápou. Kdo jedná tolik amorálně, ten není schopen hlouběji duchovně pokročit, natož dosáhnout nějakého poznání. Lidé, jako pan Vacek, nemohou proto ani např. pochopit Eckhartovy výroky „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“ nebo „Vzdát se Boha pro Boha“ či např. Ježíšovo „Kdo život ztratí pro mne, nalezne jej“, a kdoví zda je někdy budou schopni pochopit. Proto se diví, když tvrdím, že nebyl schopen zodpovědět jediný hlubší dotaz.
Udávání v Unitárii bylo konzervativcům prostředkem k odstranění progresivní, u posluchačů velmi oblíbené „konkurence“. Po čistkách Dr. Kafka a Jiří Scheufler setrvali pak nadále v Unitárii. Je možné, že pan Vacek se s nimi dál stýkal, to nevím. Není však pravdou, že by na Jiřího Scheuflera chodila spousta posluchačů, jak uvádí pan Sanitrák ve svých Dějinách české mystiky. Spíš to vždy byla hrstka zájemců. Nevím, kdy Dr. Kafka začal spolupracovat s Ministerstvem vnitra, ale informace o jeho spolupráci a ona petice se objevily v r. 1968 nebo 1969. Jistě by se našli pamětníci. O nějaké takové možné aktivitě Jiřího Scheuflera či Jiřího Vacka nevím, avšak tomu, jak známo, nebylo cizí udávat v této době; v Unitárii veřejně nevystupoval Jiří Vacek, aspoň co vím, do roku 1970 nikdy, nevím jestli tam po čistkách ještě chodil. Nebyl veřejně činný, naši se s ním přestali stýkat a jako by se po něm slehla zem. Z jakého důvodu se s ním naši rozešli, nevím. Až podezřele činnými v Unitárii nadále po celou dobu normalizace byli dr. Kafka a jeho kamarád Jiří Scheufler. Co o něm píše pan Sanitrák je k značné škodě jeho práce patrně neověřené, namnoze poněkud zkreslené a dost možná vlivem čísi intervence vybájeno.“
