Martin Pařík
Ve svém článku „Nelze stát stranou“ http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/nelze-stat-stranou kritizuje Jiří Vacek pana Petra Šourka za to, že vrátil 13. díl Vackových pamětí s odůvodněním „Děkuji, nechci. Nezajímají mě Vaše osobní války“. Pan Vacek argumentuje, že kromě jeho soukromé války se v knize taktéž nachází několik duchovních kapitol. Je to, jako když Vám nějaký obchodník prodá balíček údajně nealkoholických nápojů, v němž je přibalena flaška rumu. Pan Vacek se diví, že zákazník takovýto podfuk reklamuje. Kniha autorových pamětí, vedle kvazi duchovních článků a devótních dopisů, totiž obsahuje desítky stran lží, pomluv a dehonestací různých osob a duchovních směrů. Reklamní upoutávka na zadní obálce knihy se o těchto osobních výpadech nezmiňuje, zřejmě jde o jakousi skrytou prémii, kterou je ovšem navzdory obchodním zvyklostem nucen kupující panu Vackovi v plné výši uhradit.
Pan Vacek se snaží všemožně ze svého klamavého jednání vykroutit, a tak vylhává, že „„válčí“ pouze proti názorům , které popírají právo na osobní přesvědčení a jeho vyjadřování, že na duchovní stezce není třeba úsilí, že náš hmotný svět je božský včetně ega, že zlo neexistuje a podobně“. A přidává zcela zavádějící, ducha prostý argument: „Je toto opravdu osobní válka? Vedli spasitelé, mistři a světci jen osobní války, když odhalovali zlo? Všichni praví duchovní učitelé nás přesvědčují, že žijeme v nebožském, od Boha odpadlém stavu a že i my sami jsme od Boha poklesli. Jinými slovy učí, že náš svět je pln zla, protože platí: kde není Bůh, vědomé spojení s ním, není ani jeho dobro, ale zlo jako nedostatek dobra.“
Velcí duchovní učitelé rozhodně nehlásali takovýto primitivní dualismus, nýbrž učili o Jednotě, o Bohu všudypřítomném. Nestrašili účelově zlem, jak to dělá pan Vacek, který se takto snaží ke své osobě připoutat hledající, aby se na jejich úkor obohatil.
Pan Vacek by měl, chce-li někdy vyjít ze své nevědomosti, odstranit své vlastní vásany, jichž je pln a jež mu zabraňují opravdové sebereflexi a rozlišování čili vivéce. Měl by nejprve úspěšně svést „boj“ se svým vlastním nedobrým charakterem, zlem v sobě, a teprve pak, jistě toho nebude zapotřebí, mentorovat korektní čtenáře, jejichž stížnosti jsou naprosto oprávněné.
„Duchovní“ učitele typu Jiřího Vacka je záhodno dnes a denně reklamovat. Jak? Nejlépe přímo ve svém vlastním nitru intenzivní, vroucí prosbou o vnitřní vedení a pomoc.
