Martin Pařík
Jako nenapravitelný kuřák, který ač draze a bolestivě léčen na chorobu způsobenou nikotinovou závislostí, přesto dál kouří, podobně nepoučitelně působí pan Vacek, jenž přes pomoc, již mu poskytli a poskytují mnozí jeho kritikové, není s to jít do sebe a ukončit svoji štvavou pomlouvačnou kampaň vůči Tomášovým, Drtikolovi a dalším lidem. Zmíněná pomoc v pokročilém stadiu vážného mravního úpadku není zajisté příjemná, možnosti mírného, laskavého přístupu byly zjevně vyčerpány, přesto se jí panu Vackovi stále ještě jakousi setrvačností dostává, i když v jiné formě. Jednou, při přetrvávajícím Vackově přístupu, může nastat doba, kdy se její působení na dlouho, řekněme na mnoho životů, přeruší úplně, resp. se jí dotyčný zcela uzavře.
Jak panu Vackovi pomáhají oponenti? Tím, že mu nastavují zrcadlo, sám totiž do něj nahlédnout nehodlá a patrně ani nedokáže. Jeho vlastní stoupenci mu naopak škodí, neboť mu místo zrcadla nastavují obraz, který si sami, s „mistrovou“ vydatnou nápovědou, o něm vytvořili, obraz zcela falešný, kýčovitý, vyumělkovaný. Pan Vacek jim na oplátku nastavuje obraz postav ne nepodobných příšerám z výjevů Hieronyma Bosche. Občas jim za nějakou úsluhu dá nahlédnout na svoji nejkýčovitější nasvětlenou podobiznu. Tato maškaráda vzniká v prostředí neuvyklém pokoře, sebereflexi, čistotě mysli, upřímnosti a pravdivosti. Nastává u společenství, kde panuje pokrytectví, přetvářka, závist, zášť, fanatismus a pýcha. Bohužel.
Pozastavím se u několika markantních dezinterpretací a lží pana Vacka v jeho posledním internetovém článku s názvem Lev Tygr: Všechno je správně z 29. 7. 2008.
Vacek, ačkoli pana Pospíšila alias Lva Tygra nezná, pokládá jeho vzpomínky na Tomášovy nejen za věrohodné, ale dokonce za „velmi cenné, protože nic nepřikrašluje a podává je takové, jací byli“. Svůj „zasvěcený“ soud dokládá citací z literárního braku pana Pospíšila:
„Pan Tomáš miloval uzenou makrelu a chorvatské sardinky….“
Sloveso miloval je zcela evidentně subjektivním a neadekvátně expresivním hodnocením autora, subjektivní interpretací, nikoli věrným zachycením skutečnosti. To si prostě pan Pospíšil myslel o Eduardu Tomášovi, že extra miluje nějaké jídlo, že má jakési zvláštní libůstky. Eduard i jeho blízcí by to považovali za nesmysl. Pro člověka žijícího Jednotu nic až tak dramaticky nevyčnívá, aby něco zvláštně miloval, a něco zase ne. Ano, pakliže miloval, tedy bližního svého jako sebe samého, jak se to děje bytostem prozřelým v Jednotě. Takto pan Pospíšil svými zdánlivě drobnými soukromými hrubě dualistickými interpretacemi (zdaleka nejde jen o tento případ) vykreslil E. Tomáše či paní Mílu značně pokřiveně. Ostatně je známo, že hlavním motivem zrodu tohoto Pospíšilova pornografického paskvilu byly stejně jako u jeho nakladatele finance a senzacechtivost, blízké to fenomény hmotařské duši Vackově.
Vacek, věren svému příslovečnému darebáctví, na druhou stranu haní knižní vzpomínky Miloše Tomáše na své rodiče a nazývá je hagiografií, kterou prý mu Miloš podstrkuje (zajisté mu Miloš nic nepodstrkuje, to jen chce být pan Bhagaván arogantní) k věření. Jako důkaz pro své tvrzení uvádí, že prý RNDr. Míla Tomášová „nikdy nebyla řádným studentem (snad studentkou, pane Vacku) olomouckého gymnázia“ či že se Miloš nezmínil o jejím druhém manželství. Tyto argumenty mají tedy opodstatnit Vackovo označení Milošových knih hagiografií. Opravdu směšné! A hlavně falešné! Nehledě na to, že jak kniha „O milosti“, tak i „O rozpouštění ega“ nejsou knihami životopisnými, nýbrž pojednávají o tématech hluboce duchovních, kam ani Vacek, ani Pospíšil nedohlédají.
Když, pane Vacku, někdo chce psát duchovní paměti čili paměti duchovního člověka nebo o duchovních lidech, jde na prvním místě o zachycení onoho „duchovního“, už méně o zcela podružné projevy tělesnosti. Vám i panu Pospíšilovi jde povýtce o tělesnost a neřesti a máte to za významné. Koho, kdo má opravdový zájem o věci ducha, zajímá, kdy a kde jste něco se zalíbením snědli, kdy jste se pozvraceli, nadmuli, vydělali či udělali (laskavý čtenář odpustí, ale tyto a podobné své zkušenosti pánové Vacek a Pospíšil ve svých dílech opravdu líčí – vrána k vráně sedá), ačkoli jsou to bezpochyby projevy lidské. Má-li autor trochu vkusu a ohledu ke čtenáři, tak prostě tyto zážitky vynechá, alespoň u plození tzv. duchovní literatury.
O tom, že pan Vacek, byť možná nepřímo, podporoval komunistický režim tím, že volil ve volbách komunisty a podával zlepšovací návrhy, nemůže být sporu. Takových byla v republice většina. To ale nezakládá právo soudit jiné, např. Františka Drtikola. Drtikol byl přesvědčeným, opravdovým komunistou, vzdal se kariéry a majetku, organizoval veřejně prospěšné brigády. Jistě nikomu nepřál nic zlého (na rozdíl od pana Vacka, který např. panu Uhlovi přál, aby mu 17 krát vykradli chatu) a pomáhal, kde mohl. Především byl ale vnitřně čistý a prozřelý. Jiří Vacek nebyl ani opravdovým disidentem, např. své samizdaty nepodepisoval, bál se (na rozdíl od E. Tomáše) kriminálu, ani přesvědčeným, upřímným voličem komunistů. Jiří Vacek není prozřelým člověkem, natož duchovním mistrem, ba není ani duchovním člověkem, protože mu chybí ona nezbytná upřímnost a opravdovost a čistota mysli, vlastnosti, jimiž např. oplývá právě zmiňovaný Drtikol nebo Tomášovi.
Proč může dojít Poznání komunista? Proč by nemohl. Když mohl prozřít vrah Holger Vdovin z Kamene mudrců, když poslední budou prvními a první posledními. Vrah, zloděj, nevěstka, neřestník, komunista, voják, policista, dělník… kdokoli, kdo o to bude vážně stát a bude svým opravdovým srdcem tlouci na bránu nebes, dočká se vpuštění. Farizeové, pyšní a samolibí duchoborci, závistivci a zlostní pomlouvači nikoli.
Vacek dále nepravdivě píše, že Míla Tomášová byla žákem Drtikola, komunisty z přesvědčení. Je vidět, že Vacek ani nečetl pozorně její knihy, jinak by se tam dozvěděl, že Míla, když Drtikola poznala, byla na jeho úrovni a pojilo je rovnocenné vnitřní přátelství. Jestliže Vacek píše, že snad Drtikola obdivovala, lže. Dost možná, že sám Vacek obdivuje Drtikola, když si jeho obraz nechal otisknout na obálky 16 svých knih, přičemž navíc porušil autorský zákon. Ale co by se nějaký satguru zajímal o autorská práva jiných, hlavně že si ohlídá svá vlastní. Úcta k druhým, ať už vlastním přívržencům, manželkám, vlastní matce či osobám nedej Bože s nesouhlasným názorem, mu opravdu není vlastní. Kdo dobře znal Tomášovy, ví, s jakou opravdovou vnitřní úctou a láskou přistupovali ke každému, ke všemu. Vše pro ně bylo všudypřítomným Božstvím. Kdepak by někoho, tak jako to umí pan inženýr- satguru, oslovovali „milá ega“, kdepak by se vnitřně pokládali za něco víc, než je ten poslední mraveneček v mraveništi, rostlinka na louce. To je, pane Vacku, skutečná sádhana. A ne myslet si jako vy ve svých memoárech, např.:
„Zřejmě jsem ve svém přátelství k vám a nulovými požadavky na chování ke mně zašel tak daleko, že si myslíte, že jsme si rovni a že zde není žádný rozdíl. Podcenil jsem Ramdasovo varování, že přílišná blízkost mistra plodí neúctu. On však zde rozdíl je a podstatný: mistr a žák…Jestli si myslíte, že na pomoc, kterou vám poskytuji, máte nárok nebo, že je dokonce samozřejmostí, velmi se mýlíte. Nemáte nárok vůbec na nic, tím méně ji brát bez jakýchkoli podmínek a závazků z vaší strany. Je to opravdová božská milost, jejíž cenu nejste a často ani ochotni pochopit. Dokonce si ji nemůžete ani zasloužit, protože je nedocenitelná… Kritizujete-li mistra z pohledu ega, vaší nebožské existence, …přímo si sami její průchod (božské milosti), jímž mistrova osobnost je, uzavíráte... Jelikož platí, že mistr je Bůh, váš vztah k mistrovi je přesným obrazem vašeho vztahu k Bohu… Přisvojujete si všechna práva a přitom máte jediné právo: jako ego zmizet… Ego je z božského pohledu zvrácenost. Je existencí nejen bez Boha, ale i Bohu nepřátelská. Je sama o sobě největším proviněním, hříchem proti Bohu… Nuž, vy kritici, až se vás na posledním soudě zeptají, proč jste místo správného využívání mistrovy pomoci jej raději kritizovali a rušili tak vnitřní spojení s ním, co odpovíte? Dávám vám dobrou radu: přemýšlejte o tom již dnes. Po smrti je již pozdě. “ (Kritika vlastních žáků, Jak jsem hledal boha a nalezl sebe 7, str. 170 – 174)
„Dnes, když se dívám zpět na své působení, tak si říkám, jestli jsem neudělal chybu, když jsem jasně neprohlásil: „ Je zde mistr a očekávám, že se ke mně budete chovat s tím v souladu.“ Proč jsem tak neučinil? Jednak z určitého ostychu, který je snad pochopitelný. Očekával jsem, že i bez takového prohlášení mnozí pochopí, jaká neocenitelná milost se jim nabízí. Svědectví měli víc než dost: mé knihy, mé zkušenosti a výsledky mého působení. Nakonec každý, kdo se v mé přítomnosti ztišil, pocítil onen klid a mír, který z neosoby vyzařuje…Jelikož v očích většiny přátel nejsem ničím významným, vytrvale se mnou jednají z postoje rovného s rovným a nevidí rozdíl mistr a žák…“ (Jak jsem hledal... 7, str. 184 – 185)
„Na Morávce se ke mně také konečně přihlásil fotograf, který na jedné Aldeje pořídil snímek mých očí, ze kterých vychází zřetelně světlo… Těšil jsem se, že konečně dostanu negativ. Velmi mě (Jiří Černý ze Stříbra, pozn. red.) zklamal: „Nebyl jsem si jist, zda jsem při fotografování neudělal nějakou chybu, tak jsem dal negativ k přezkoumání jednomu výzkumnému ústavu a oni jej ztratili.“ Jaká škoda. Důkaz o skutečném zázraku se ztratil.“ (Jak jsem hledal... 7, str. 193)
Sám na sebe, aniž si to ve své zaslepenosti uvědomuje, vyzrazujete Jiří Vacek, jaký je sebestředný narcisista. Podobných výroků dokládajících jeho samolibost a nadutost existuje bezpočet.
Pan Vacek se též pokouší zcela hanebně srovnávat Mílin prodej se svým nečestným zasíláním neobjednaných knih, jejž nazývá „prodejem na důvěru a nikoliv proti platbě dobírkou“. Co se nám to snaží pan satguru namluvit? Posílal lidem knihy, ačkoli je neměli objednané ani nebyli abonenty, s nadějí, že je dotyční zaplatí, což se v mnohých případech jistě stávalo, ale odporovalo to obchodní etice. Když se někdo ohradil, že si knihy neobjednal a že je nechce, byl jednak nucen je na své náklady vrátit, byl-li tedy ochotný, jednak byl pokárán, že pohrdl zásilkou „posvěcenou“ samotným mistrem a bylo mu vyhrožováno karmou. Cituji přímo z díla mistra Vacka:
„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost od jedné ženy, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal boha a nalezl sebe díl 10., str. 203)
(na str. 205, Jak jsem hledal... 10. díl., Jiří Vacek reaguje dopisem Marcelu Křivému) „…Každý má však přesně to, co zvolí. Pokud zvolí nesprávně, ať si stěžuje sám na sebe. Divím se, že ti vysvětlení Evy nestačilo. Dělá jen to, co rozhodnu.“
Co se týče Míly Tomášové, kdokoliv, kdo si od ní knihy koupil, měl právo a možnost tak neučinit a jistě se to stávalo, sám jsem toho byl vícekrát svědkem, když návštěvník o knihy nebo o jejich koupi zájem neměl a prostě si je nekoupil. Naproti tomu knihy z Avataru jsme bez předešlé objednávky nikomu nezasílali, to bychom samozřejmě považovali za amorální.
Pan Vacek dává najevo nelibost, když je probírán jeho soukromý život. Jeho seriály pamětí a další tituly obsahují nemálo ze soukromého života jiných lidí ve snaze je dehonestovat a ponížit. Co je takovému Vackovi třeba do Drtikolova stranictví nebo do Tomášovy zádušní mše atd.? Proč Paříkovi věnuje místo na 46 stranách svého posledního dílu pamětí? Co jej k tomu vede? Etika snad, jíž se dovolává?
V závěru pan Vacek vyhrožuje sepsáním prý pravdivého životopisu Míly Tomášové. Je opravdu komické, když člověk, jenž není mocen ani pečlivě číst texty druhých, přesně je citovat, nepamatuje si, co kde sám napsal, ve svých tvrzeních si zcela odporuje, prokazatelně lže, spekuluje atd., chce někoho přesvědčit, že by byl něčeho takového schopen. Má se za Mistra, Satgurua, Bhagavána, a přitom „nakonec neví“, jestli to má napsat nebo ne. Asi se mu někam zatoulala jeho neposedná šakti.
