Alexandr Popov
Nahlédl jsem do análů webu Jiří Vacek – Satguru a namátkou se začetl do „mistrova“ textu „O autorských právech“ z 15.5.2007 (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-ii/o-autorskych-pravech). Jedná se o reakci „mistra“ Vacka na opakované internetové výzvy Martina Paříka, aby vysvětlil své podle našeho názoru nezákonné nakládání s autorskými právy. Čtenář se v této Vackově hrubě insinuační kombinaci dozví, že kdosi (Avatar) je osočován z všemožné nekalosti a kdosi druhý (J.Vacek) sám sebe označuje za liliově čistou oběť zlých úkladů. Kde je pravda, nezasvěcený čtenář neví. Proto se ještě jednou k této obludné insinuaci vrátím.
Začnu s dovolením od konce. Pan Vacek, pyšný na svůj výtvor, píše (o M. Paříkovi): „... Má přesně, co chtěl. Já jsem nezačal.“
Jaképak nezačal! Začal! A není žádný problém vrátit se několik let zpátky a porovnat si časový sled událostí – data vydání jeho (Vackových) insinuačních pamětí a data otištění onoho jím a jeho nohsledy legendarizovaného článku Martina Paříka v Doteku. Soudnému čtenáři ostatně docela postačuje přečíst si obsah onoho článku – je očividnou reakcí na Vackovy texty, odpovědí na jeho pomluvy a denunciace, kritikou. Neboli (pro méně chápavé Vackovy čély): když někdo na něco reaguje, muselo tu nezbytně už před tím něco být! Takže si to zopakujme: J. Vacek začal a nemíní v tom ustat – lži, pomluvy a překrucování, utilitární logika, donekonečna omílané nepravdy, z nich tvořené vylhané premisy a z těchto premis pomocí „bulvární“ dedukce znovu konstruované nepravdy a tak stále dokola. Úmyslné zkreslování faktů, nepřesné citace a namísto odpovědi na zásadní otázku útok založený na pomluvě. Vydávání subjektivních pocitů za objektivní důkazy. Zapojení několika příznivců do akce na podporu „ohroženého“ mistra a vytváření mýtu o „masové podpoře“. Mediální (knihy, internet) lynčování „odpadlíků“ (tj. těch, kteří si šli svou cestou), verbální napadání odpůrců za vykonstruovaná a často rovnou smyšlená obvinění...
Vezměme ale konkrétní odstavce inkriminovaného článku:
„Ze současných projevů pana Paříka a spol je cítit jen nepřátelství, nenávist a závist spolu se záměrem co nejvíc nám uškodit a nic víc. Opustily již i tu slabou přetvářku duchovnosti, a zabývají se jen penězi a ziskem neboli pustý materialismus. O nic jiného nejde než urvat co nejvíc pro sebe na úkor druhých a ty zničit. To je jejich cíl a nikoliv šířit hodnotnou duchovní literaturu.
Za tímto účelem se naši nepřátelé neváhají spojovat i s těmi, kteří jógu a mystiku potírají, jako je evangelický farář Vojtíšek se svou Společností na potírání sekt i s představiteli katolicismu. Využívají proti nám i komunistické lži. Členy strany oslavují včetně jejich „vznešených ideálů“ a pro oběti komunistického útlaku mají jen nadávky zbabělců, protože se nenechali zavřít. Nevadí jim ani sprostota Aura ani vyhrožování „kolegy z ministerstva vnitra“ pana Dostála. To vše a mnohé další podle nich světí jejich účel: zničit konkurenci. Jediné čeho dosáhnou je, že zničí sami sebe. Spáchané zlo se obrátí proti nim.“
Dovolil jsem si zvýraznit některé z insinuací, jimiž (kromě pomluvy samé) se autor Jiří Vacek snaží čtenáři implicite podstrčit názor (insinuovat), že on (JV) je permanentně ohrožován a tedy je obětí. Z výroků samotných lze poměrně snadno indukovat, čeho se ohrožení týká – majetku, majetku, majetku. Tedy samých „duchovních“ hodnot. Nakolik jsem kdy četl duchovní autory, neznám žádného jiného, který by permanentně takový prostor věnoval materiálním statkům a újmě sebe samého z jejich (domnělé) ztráty.
To je samozřejmě pouze jeden aspekt uvedených odstavců, dalším jsou popisované reálie a jejich věrohodnost. Avatar podle něj hodnotnou duchovní literaturu nešíří, protože o to mu nejde, jde mu o co největší osobní prospěch a likvidaci jakýchsi druhých. To je nesrozumitelné tvrzení, protože Avatar (až na jednu či dvě výjimky, např. Ovidiovy Proměny) výhradně vydává ryze duchovní literaturu a lze vcelku bez problémů dokázat, že literaturu hodnotnou (Maharši, manželé Tomášovi, Púndža, Larsen aj.). Takovou, které pan Vacek zřejmě vůbec nerozumí, protože nepozná, že to duchovní literatura je (viz jeho tvrzení výše). Dále by bylo zajímavé podrobit nezávislému zkoumání ony domnělé aktivity Avataru, jimiž „ničí“ ty druhé – protože kromě literárních přestřelek s panem Vackem a jeho příznivci nikdo nijaké ohrožení ze strany Avataru nezaznamenal a přitom na knižním trhu existují subjekty, jež by mohly být zaměřením a rozsahem produkce snáze považovány za jeho konkurenci (např. DharmaGaia). Zde však žádný problém nevzniká, ba naopak, vztahy jsou často velmi přátelské. Pokud jde o pana Vojtíška, onoho údajného potírače mystiky a jógy, smyslem jeho práce (viz název společnosti) je kromě dalšího odhalování sektářských tendencí v české společnosti. Mystiku a jógu by mohl považovat za sektu dost těžko z toho prostého důvodu, že mystika je filozofickou kategorií (příp. proudem či kvalitou) a jóga zase obecným systémem (který aplikuje jedinec), tedy ani v jednom případě to není skupina lidí s určitými pravidly chování a konstituovanou či spontánní hierarchií. To samozřejmě Dr.Vojtíšek ví, není padlý na hlavu, a pokud je mi známo, obou kategorií, resp. směrů, si váží. Vzhledem k opakovaným prohlášením pana Vacka, že se duchovní prací zabývá přes šedesát let, měl by i on mít přinejmenším slovníkové tušení, o co se jedná, takže za jeho tvrzeními lze hledat buď snahu své oponenty očerňovat (špatný charakter) anebo opravdu není schopen chápat obsah pojmů a vzájemnou souvislost mezi jevy (nedostatek intelektu). Vyberte si, mně je to jedno, protože výsledek je stejný – Jiří Vacek lže.
Vraťme se však ještě k textu „mistra“ Vacka. V dalších jeho částech se snaží hrubě pomluvit nakladatelství Avatar a pomáhá si dle svého založení – světe div se! – pomluvami. Odpověděli na ně tehdy Miloš Tomáš a Martin Pařík v článku Domeček z falešných karet Jiřího Vacka (http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/10/domeek-z-falench-karet-jiho-vacka.html). Odpovědi jsou to více než průkazné a nemá smysl je opakovat. Budu se raději věnovat ještě dvěma motivům z „mistrova“ textu – jednomu výslovnému a jednomu skrytému, o to však pro lidi Vackova „formátu“ charakterističtějšímu.
„Urážky, kterých se pan Pařík v této souvislosti dopustil, jsou přesným obrazem jeho charakteru. Posoudí je právníci.“
Posoudí je právníci... Od publikování textu uplynul rok a půl, právníci tedy žádné urážky podle všeho nenalezli, protože každý erudovaný právník je schopen posoudit jednoduchý zhruba jednostránkový text z hlediska ochrany práv občana za několik minut, v případě silné slabomyslnosti za půl hodiny. A jestliže „urážky“, kterých se pan Pařík měl dopustit, se nekonaly, jeho charakter je dle černobílé logiky Jiřího Vacka bez poskvrny. Takže pan Pařík si může oddechnout, na dobrý charakter má nepřímé potvrzení od samotného „mistra“, a může tedy směle namočit pero do kalamáře pravdy a reagovat na pomluvy a nepravdy, ať už jsou od kohokoliv. Zato pan Vacek by se měl omluvit, protože nařkl pana Paříka z úkonů směřujících proti právům druhého občana, aniž by je tento konal. Jinak řečeno: pan Pařík byl panem Vackem pomluven.
Tím skrytým motivem, který se stálým opakováním (v některých Vackových textech výslovným) stává jedním z leitmotivů myšlení „satgurua“, je ohrožení jeho samého (jeho osoby a majetku) a „mučednický“ rozměr Vackovy osobnosti. Zde ale platí: když se někdo přirovnává k někomu opravdu velkému a vnitřně silnému, svobodnému (v případě J.Vacka k Ježíšovi a jeho utrpení na kříži) a když tak činí opakovaně, má vždycky – zdůrazňuji vždycky! – deficit téhož – zde tedy (vnitřní) velikosti a schopnosti (vnitřní i vnější) oběti. Ano, historický Ježíš byl kromě jiného nepochybně velmi statečný člověk právě proto, že se choval přesně opačně nežli Jiří Vacek - Boží vůle mu byla vůlí jedinou, takže se nedovolával ochrany věrných před údajnými nebezpečími, nenaříkal, nezveličoval své zásluhy. Proč? Protože v něm nebyla jediná myšlenka, jediná potřeba cítit se být jedincem odtrženým od kontinua, který se bláhově snaží přivlastnit si Boží úradek. O Vackově velikášské obsesi svědčí ostatně i jeho sny, které si tak rád vykládá jako potvrzení jeho údajné (vysněné) duchovní mimořádnosti. Kdyby opravdu byl tím duchovním velikánem, za kterého se má (viz jeho paměti), uměl by „číst“ ve znameních, jež se každému dostávají – a nevykládal je jako narcis, zamilovaný do sebe sama a omezující realitu na její zevní (duální) rozměr!
Ovšem všechna ta bláznovství a ubohou sebestřednost Vackovi (ani komukoliv jinému) nikdo nevytýká jen proto, že existují; kdyby si je nechal tak říkajíc pro sebe, byla by to jeho věc, jeho právo. Zazlíváno je mu to, že celým svým životem, každou větou (ať má zdánlivě duchovní formu) „hodnoty“, které vyznává, učí zájemce o duchovní cestu, a že je (ony „hodnoty“) cíleně vydává za duchovní skvosty – vydělení se z řádu jednoty pro osobní prospěch. Pojmy jako užitek, prospěch, co bych z toho měl apod. jsou základními kameny jeho pokroucené nauky, sice plné duchovních výrazů, avšak prázdné v obsahu. Pan Vacek a jeho věrní prostě kloužou po povrchu. On, „mistr“, káže (v Čechách se tomu říká mlácení prázdné slámy), oni, žáci, mu za to servilně podkuřují. Ale kde je Pán Bůh? Nezbyl mu ani kousek místa.
