Alexandr Popov
Už několik let se Jiří Vacek (naposledy v některých pasážích článku „Běda vám farizejové“) vydává za apoštola antikomunismu. Když někdo prokáže, že tomu tak nebylo, přejde to buď mlčením, nebo kritická slova překroutí a kritika samotného označí za napomáhače komunistů, případně rovnou za komunistu. A vesele dál píše bludy, v nichž vylepšuje svůj „kádrový profil“ z dob komunismu. Tak jak to vlastně s panem Vackem tehdy bylo? Zopakujme si již mnohokrát řečené:
Proti komunistickému zřízení se Jiří Vacek do roku 1989 neangažoval. Vcelku poslušně napomáhal udržovat politický systém až do posledních chvil: poctivě vhazoval lístečky se jmény kandidátů národní fronty do uren (byly to volby, pane Vacku, a ne že ne: mohl jste jít, či nejít, co z toho bude, nebylo pro volbu samu podstatné!), v práci byl příkladným revolučním odborářem, na rozvoji socialistického hospodářství se podílel řadou zlepšovacích návrhů. Nikdy se nepohyboval v disidentském prostředí, nikdy nebyl viděn na žádné protirežimní demonstraci. To vše nikoliv z přesvědčení, nýbrž z pouhého strachu o sebe (ze stejného důvodu nepodepisoval své samizdatové překlady a dokonce se obořil na Ramanášram, když v článku otištěném v jejich časopisu uvedli jeho jako autora). Disidenti a vůbec lidé režimu antagonističtí pracovali v kotelnách, měřili vodu (tedy úroveň spodních vod ve zkušebních vrtech), myli domy (pod OPBH) či výlohy, nikdy ale nepracovali v bance (jako pan Vacek). Ti lidé měli potíže a komunistů se nebáli (nebo svůj strach překonali), nikdy tomu nebylo naopak – že by žádné velké potíže neměli a komunistů se báli, jak o sobě často píše sám Jiří Vacek. Také čtenářům vícekrát sdělil, že ho vyšetřovala StB – jednou! No, docela upřímně: je to podivné, že, pane Vacku? Taková mašinérie zla a ona pustí tak důležitou a nebezpečnou osobu a víc o ni nejeví zájem?! Čím to?
Je to tak, StB, pokud o někoho měla zájem, tak ho rozhodně nevyšetřovala jednou – leda by přijal spolupráci, anebo by byl natolik nezajímavý, že ani pro ni nebyl k použití. Jiří Vacek byl zřejmě přizván k tzv. informaci, to jest docela jednoduchému divadlu na dvě a více hodiny, kdy dva vyšetřovatelé chvíli vyhrožují a chvíli nabízejí, vytahují vědomosti o předvolaném a jeho blízkých, aby nakonec žádali nějakou formu spolupráce jako východisko. Proč se to odehrálo pouze jednou, to by měl vysvětlit Jiří Vacek sám, jisté však je, že velký nátlak na něj činěn nebyl, to by tak lehce neprošlo.
Všechny ty vylhané pokusy Jiřího Vacka vybudovat kolem sebe gloriolu významné duchovní osobnosti, pronásledované komunistickým režimem, jsou nakonec jen trapnými snahami zbabělého ubožáka stát se alespoň na papíru velkým. Mnohem zavrženíhodnějšími jsou snahy diskreditovat své bližní – lžemi, pomluvami, degutantními výmysly. Píšete, Jiří Vacku, že Miloš Tomáš nikdy nic neudělal zadarmo? To jste se zřejmě po ránu koukal do zrcadla a spletl si osobu, ne? Nebo že v sobě Miloš Tomáš objevil duchovní vlohy až po revoluci a nyní pomlouvá ty, kteří riskovali kriminál atd.? Co si to dovolujete! Nic o lidech nevíte, co Miloš Tomáš za komunismu podstoupil či nepodstoupil, o tom víte houby – právě proto, že celá léta sedíte doma zalezlý jako bobek - a teď se budete stylizovat do všeznalého soudce?! Jmenujte laskavě alespoň jednoho z takových pomlouvaných! Sebe ale, prosím, už konečně vynechejte, vás se to naprosto netýká a pana Hudce, prosím, taky. Nic proti němu, odváděl jistě poctivou a záslužnou práci, nijak to nezlehčuji, ale skupiny hathajógy existovaly vcelku regulérně již od konce šedesátých let a třebaže je režim neměl rád a drobní funkcináři a úředníci NV jim komplikovali život, příliš velká příkoří se jim neděla. Opravdová hrdinství se konala jinde.
Abychom celé to povídání shrnuli: Jiří Vacek s odporem vůči komunismu nemá nic společného, seděl doma, chodil do dobře honorovaného (samozřejmě v tehdejších relacích) zaměstnání v podniku, kam by nikoho politicky byť i jen nepatrně sporného nepřijali, snažil se zavděčit a současně být materiálně dobře zabezpečen. Prostě konformista; bezbarvý, zbabělý človíček, zalezlý a tichý jako myška, dokud o něco jde, o to však hlasitější, když nic nehrozí. Dnes navíc bezcharakterní pomlouvač a lhář. Uplivovat si před ním nebudu, ale měl bych.
