Martin Pařík
Pan Vacek je plodný autor. Nezbývá již mnoho námětů z oblasti věd ezoterních či společenskovědních, jež by odolaly jeho vzácnému „satguruovskému“ zpracování či recenzi. Kdesi napsal v tom smyslu, že po poznání svého Já spěje za pomoci Míly Tomášové k Jednotě. Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda. Čistému vše čisté. Pan Vacek však vidí vůkol samé zlo. Je oním zlem natolik fascinován, že mu věnuje řadu svých statí, ba i podstatnou část své nové publikace. A tak se nám knižní trh rozrostl o prapodivný slovesný hybrid, jenž nese název O jednotě a zlu.
Dlužno uznat, že grafika obálky je ve vzácném souladu s obsahem dílka. Nepřehledná změť pekelně rudých čar téměř zakrývá vlastní název, a proto jej tvůrce raději uvedl na dolní straně obálky ještě jednou, zřetelněji, kdyby snad tento hieroglyfický klk čtenář nedokázal rozluštit. Výtvarník chtěl zřejmě symbolicky vyjádřit souboj zla s jednotou. Už samotný název knihy vyzrazuje na autora, že se pouští do tématu, jež mu není vlastní, jehož zdaleka nedorostl. Troufalost mu tedy rozhodně nechybí, té má na rozdávání, horší je to se skromností a pokorou.
V prvním oddíle, zasvěceném „jednotě“, škatulkuje a popisuje tuto „kategorii“, porcuje ji jako nějakou pečínku (jednotlivé kapitoly nazývá kupř.: Jednota stvoření, Jednota inteligence a tvořivé moci všeho stvořeného, Základ jednoty projevu, Obnova jednoty projevu, Jednota příčiny a následku, Tělo jako energie i jednota, Vedení životní síly do stavu jednoty, Cesta mysli do jednoty, Dosažení jednoty vědomí a světla atd.). Autorovo literární mudrování o jednotě lze též přirovnat k výrobě tlačenky či huspeniny, do nichž se nacpou různé ingredience a ono to nějak drží pohromadě a nakonec se to zkonzumuje. Vackovy ingredience jsou však hůře stravitelné, nepříliš čerstvé a nelibě voní. Zkompilovaná houština metodologie a ideologie ze starších titulů , dokola omílané sebepotvrzující teze o mistrovství či zcela absurdní, protože dualistické pojednání o cestě do jednoty ( „Jednoty dosahujeme tím, že k ní vedeme pozornost a tím i oživující moc vědomí.“) zatíží i silný žaludek.
Druhou sekcí knihy, již autor věnoval svému zamilovanému tématu, může být čtenář již zcela paralyzován. Vacek v ní „mistrně“ rozehrává svou „filozofii zla“ a „zlo“ samé vypreparovává do takřka krystalické tvářnosti. Ještě štěstí, že mu prozíravý čtenář na tuto jeho účelovou konstrukci jen tak nenaletí a ponechá reálnou existenci pekla mentální tvorbě pana Vacka a jeho příznivců. Takřka zdrcující je „satguruovský“ poznatek ze strany 213: „Někteří autoři tvrdí, že z nejvyššího hlediska není mezi dobrem a zlem rozdíl. S tím zásadně nesouhlasím...“ Což takhle, pane Vacku, dobrat se nejprve zmíněného nejvyššího stanoviska?
Co dodat? Popřejme panu Vackovi do jeho dnů více radosti a lásky a méně diletantských , konkurence neschopných "duchovně" literárních experimentů.
P. S.
Protože, jak praví klasik, opakování je matkou moudrosti, připomeňme na tomto místě úryvek z knihy H. W. L. Púndži
Srdce, které tančí:
Pozor na scestné guruy!
(...)
Kazatelé jen mluví o temnotě
a učí nutnosti porozumět nevědomosti a odstranit ji.
Žádná temnota tu ale není, ani chápání:
jen světlo vědomí!
Řekne-li guru: "Jsem osvícený",
znamená to, že má osvícené ego; proto zůstaň stranou.
Západní učitelé, kteří tak mluví, jen kážou
a píší knihy, aby naložili na hledající špínu
a měli být z čeho živi. (...)
mailto:kauza.vacek@gmail.com
