Pan Vacek, věren své pověsti neupřímného člověka a demagoga, odvádí pozornost od závažných otázek (Jak je to s jeho nelegálním prodejem xeroxových překladů Maharšiho, potažmo neodváděním příslušných licenčních poplatků Ramanášramu? A proč si otiskoval na 16 obálek svých knih obraz Františka Drtikola, člena zločinecké organizace, a vypořádal-li se s majitelkou práv na dílo F. D.?) k pseudoproblémům. Jedním z nich je Vackem neustále přetřásaný vztah Míly Tomášové k Ramanovi Maharšimu. Dalším pak spekulace pana Vacka o důvodech odchodu některých žáků od Fr. Drtikola. Jelikož ve svých knihách a na webu Jiří Vacek vytrvale masíruje své čtenáře těmito pseudokauzami, dovolím si přetisknout část svého článku z Jitřní země, v němž jsou tato dvě témata osvětlena i z jiného pohledu.
1) Tzv. kauza Míly Tomášové coby žačky Maharšiho.
(Nejprve si dovolím citovat Mílu T., posléze dám slovo Vackovi a připojím svůj komentář.)
Ve své knize Světlo vědomí (kapitola Učitel II ) Píše Míla Tomášová:
„Ujasníme-li si, kdo a kde je učitel, poznáme, že každá dharma, tj. každá projevená věc nebo bytost, má v sobě učitele. Jestliže pomineme zevní charakteristiky projevené dharmy nebo bytosti, totiž jméno a tvar, a plně si uvědomíme ty, které tu zbývají – sat-čit-ánanda – poznáme, že právě tento beztvarý základ všeho je pravým naším Učitelem.
Jestliže se tedy budeme obracet k tomuto prazákladu, budeme poučováni na každém kroku. Moudrý, nebo aspoň aspirant na moudrého, se může poučit od všeho, s čím se potká, třeba od mravence pilnosti a od jeho podstaty svatosti…. Učitel, který se prozřel jen částečně, neučí jen z Poznání, z Boha, ale také z ega. Z Boha učí jen tolik, kolik sám nabral, do jaké míry se sám prozřel. Dále působí už jeho ego, které předstírá, že on je mistrem.¨
Ti, co tomu uvěří a jdou slepě za ním, nemohou „dojít“ dále než jejich učitel. Jeho úroveň poznání je brzdí a nechce je pustit výš. Je pro ně „strážcem prahu“. Je to ale také jejich vina, protože oni chtěli jít ke „svému“ učiteli v lidské podobě.“
Jiří Vacek napsal v 6. díle svých pamětí v kapitole Setkání s Mílou 2:
„Co mě však nejvíc zarazilo, je tvrzení uvedené na straně 132, cituji: ,Ego vlastně znamená latinsky „já“, takže ego není nic škodlivého. Je to jenom „Já“ zahalené nevědomostí.‘ Pravda je přesně opačná, jak nás učí všichni opravdoví mistři a zejména Ramana Maháriši [Pozn. M. P. : všímavému čtenáři neujde, že touto douškou Vacek zařazuje Mílu Tomášovou do jakési nižší kategorie mistrů – mezi mistry neopravdové čili jasný pokus o její dehonestaci a degradaci]. Ego je největší zlo, jaké existuje a vlastně také jediné, protože právě ono zastírá naši božskou přirozenost… Jeho rozpuštění není naprosto tak snadné jako rozvázání uzlu na provázku, příměr, který si Míla tak oblíbila… Jestliže se Míla prohlašuje za žáka Ramana Mahárišiho, jak může prohlašovat přesný opak toho, co Maháriši učí, opravdu nevím. Jde o chybu tisku? Není opravdu lepší učit hledající mlčením v meditaci, než odpovídat takto na dotazy hledajících?“
Na tento nepěkný páně Vackův výpad jsem v Doteku reagoval replikou, že nikdy nic takového neprohlašovala.
Za 25 let pravidelného kontaktu s Mílou jsem opravdu z jejích úst nikdy neslyšel, že by o sobě tvrdila, že je žačkou kohokoliv, Maharšiho nevyjímaje, kromě toho, že Učitelem je jí kdokoliv a cokoliv, neboť dualita jakéhokoliv vztahu měla pro ni platnost pouze smluvní, řeklo by se didaktickou. Také dosti často říkávala přibližně toto: „Neříkám, že jsem žačkou toho nebo onoho, kdekdo by si mne rád k někomu přiřadil - mým učitelem je jedině Nejvyšší skutečnost.“ Eduard Tomáš zase říkával, že je žákem duchovních nauk. To, že na jedné přednášce při příležitosti propagování Avatarem vydané obrazové biografie Ramany Maharšiho Míla řekla, že se s Eduardem hlásí za žáky Maharšiho, na mém tvrzení nemůže nic změnit. Jednak proto, že mezi výrazem „hlásit se“ a „prohlašovat se“ je významový rozdíl (lze si snadno ověřit např. v jazykové poradně), ale především proto, že otrocké dualistické pojetí vztahu učitel-žák prezentované Ing. Vackem bylo Míle naprosto vzdálené, o čemž svědčí např. výše uvedený citát z její knihy. V knize Za čas a prostor píše krásně paní Míla o přírodě jako o velké učitelce (kap. Příroda – velká učitelka). Pan Vacek by z toho dle své ujeté logiky mohl vyvodit, že se Míla prohlašuje za žačku přírody. Dále připomenu ještě jiné citáty z Maharšiho:
Z rozhovorů s Ramanou Maháršim: Žák: „Jak vzniklo ego?“, Mahárši: „Není žádného ega. Kdyby ego existovalo, musel byste připustit dvojí jáství v sobě“. (Maharshi´s Gospel.)
„Džňánin (= moudrý) nevidí rozdílu mezi sebou a druhými. Pro něj jsou všichni džňániny, všichni jsou jedno s ním. Ale neosvobozený člověk vidí vše jako odlišné od sebe sama, takže vztah učitele a žáka je pro něj skutečný“. (Ramana Maharši – Učení. Avatar 2005)
Kdybych jako Jiří Vacek ulpíval, či spíše demagogicky účelově bazíroval na jednom výroku mistra, mohl bych třeba tvrdit, že Vacek lže, jestliže říká, že ego je největší zlo, když Maharši přece tvrdí, že žádné ego neexistuje…
No, pánové čélové, snad nejste tak prostoduší, abyste neviděli nesmyslnost Vackovy snahy naočkovat Míle Tomášové jeho vlastní nevyzrálé, dualistické vidění dharmy učitel-žák. Tuto pseudokauzu o mé domnělé lži v této věci vykonstruoval bez valného filozofického porozumění pan Vacek, obávám se však, že v ní cele odkryl svoji duchovní mělkost jako ostatně i v dalších bodech své pokleslé propagandy.
2) Ona druhá tzv. kauza je ještě komičtější, pro Vacka tragičtější, neboť dokazuje, že není ochoten, či spíše mocen sledovat myšlenkový postup svého oponenta. V Doteku jsem označil Vackovu kritiku Drtikola za jeho členství v KSČ, kvůli němuž jej dle Vacka opustili někteří jeho žáci, za přihlouplou, neboť důvod byl zcela jiný - neschopnost těchto méně opravdových zájemců sledovat jeho neformální výuku. Ti duchovně zanícení přátelé rádi zůstali a velmi si této možnosti vážili, i když třeba nesdíleli jeho politickou orientaci. Jinde jsem uvedl, že rozhodně neuznávám princip kolektivní viny. Jiří Vacek skutečně musel být Drtikolovi při únorovém puči 1948 v patách, když tak dobře zná jeho tehdejší konkrétní činy, pohnutky, jež k nim vedly, jeho mysl i svědomí.
Pan „satguru“ Vacek vůbec nepostřehl, že nejsem amatérský politický glosátor jako on, a otázku úlohy KSČ v dějinách neřeším. Zajímají mne povýtce věci duchovní. Nevím, na základě čeho o mně a představitelích Avataru veřejně vyhlašuje, že jsme sympatizanté či obdivovatelé komunistů. Vím jen to, že je to naprosto nestoudné a lživé obvinění, a protože všechno zlé je k něčemu dobré, poskytl tím zároveň dobrý důkazní materiál o svých lžích a pomluvách.
Pan Vacek, dříve než bude posuzovat druhé, by se měl vypořádat se svou vlastní minulostí pravidelného voliče KSČ a zbabělého, protože anonymního autora samizdatů (Eduard Tomáš své samizdaty vždy podepisoval). V této souvislosti na něj platí latinské přísloví "In pace leones, in proelio cervi" - V míru lvi, v boji jeleni.
Shrnu-li to, vidím jedinou autentickou kauzu – Jiří Vacek.
Martin Pařík
mailto:kauza.vacek@gmail.com
