ŠTO DĚLAŤ?

Leninský zdroj Vackovy nauky čili co pro vaše poučení vypátral náš investigativní redaktor


Externí spolupracovník naší redakce, jehož jméno budiž veřejnosti pro tentokrát utajeno, vypátral, co je skutečným pramenem tvůrčí invence pana Vacka. Ukazuje se, že se vyplácí bedlivě zkoumat nejrůznější prameny působení páně Vackovy šakti, výsledky se pak dostaví.

„Vrtalo mi hlavou, kde bere pan Vacek tak silné avantgardní, pionýrské myšlenky. Nejprve mě napadlo, že prostě jde o zásahy jeho šakti, ale to je příliš obecný a těžko uchopitelný závěr. Řekl jsem si, že se za Vackovým dílem skrývá cosi jadrnějšího a paradigmatičtějšího. Abych tuto záhadu rozluštil, pustil jsem se do pečlivého studia nejrůznějších pramenů světového písemnictví, bádal jsem v knihovnách a archivech, nahlédl jsem do nejednoho vzácného fondu, ale stále nic. Po měsících neúspěšného pátrání, když jsem se ocitl na pokraji fyzického i psychického zhroucení, se na mě usmála štěstěna. Zcela vyčerpán a otupělý jsem sáhl po svazcích klasiků marxismu-leninismu a můj zrak spočinul na Leninově práci „Co dělat?“. Nevěřil jsem svým očím. Vzpomněl jsem si ihned na poslední článek pana inženýra na jeho webových stránkách http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/co-delat_
a bylo mi vše rázem jasné. Senzační objev je na světě. To bude bomba. Duchovní odkaz Vladimíra Iljiče Lenina (komunisty, pučisty, spoluvraha), tohoto největšího světového revolucionáře a bolševika, je jedním ze zdrojů nauky pana Vacka. Lenin ve svém díle „Co dělat?“ (Što dělať?) rozpracoval ideové a organizační zásady bolševické strany, jež byla za jeho vedení založena na sjezdu SDDSR (Brusel-Londýn 1903). Název spisu pan Vacek nepokrytě přejal pro svůj zmíněný internetový článek a přihlásil se tak ke své skutečné politické orientaci. Pak se nikdo nemůže divit, že pan Vacek za minulého režimu tak ochotně volil zlotřilou Komunistickou stranu Československa, kterou myšlenkově odkojil právě Lenin svým dílem „Co dělat?“. Nyní je již taktéž zřejmé, na jakých ideových a organizačních zásadách vznikla a působí Vackova „skupina vnitřního náboženství“, když vidí svět tak antagonicky, když se tak nesmlouvavě vyhraňuje proti svým odpůrcům se snahou je dehonestovat a potřít, když pěstuje kult osobnosti atp. Koneckonců Jiří Vacek stejně jako Vladimír Iljič podrobil a podrobuje ve svých knihách tvrdé kritice kdejaké myšlenkové směry a jejich nositele.

Antikomunistická rétorika pana Vacka se pod zorným úhlem mého objevu jeví jako pouhá zástěrka, maskující zcela jiné skutečnosti, např. s kým je Jiří Vacek i v dnešní době spojen.“


A na závěr připomínáme panu Vackovi jeho vlastní slova:

„Mně osobně se výlevy tomášovců nedotýkají. Nikdo z lidí mně nemůže nic dát ani vzít.“