Martin Pařík
Byl jsem se synkem na procházce. Kde se vzal tu se vzal, proti nám kráčí sám „satguru“ s chotí. Když nás míjeli, místo udělení světelných ran (jak je dle vlastních pamětí uděluje např. Jánovi Č.) a výronu mistrovy zničující síly (jíž zastrašuje ve svých memoárech), nastalo velké „satguruovo“ klopení zraků. Proč? Tíha zlého svědomí.
Polemizovat s Jiřím Vackem není vůbec snadné a vyžaduje to značnou trpělivost. Jednak nedokáže sledovat argumentaci oponentů, kterou navíc překrucuje, redukuje a jinak upravuje, jak se mu to zrovna hodí, jednak očividně vychází z vlastního přesvědčení, že je mistrem čili bohem, a tak si může dovolit, co se mu zachce. Když je kupř. vzteklý, nerudný a arogantní, myslí si podle všeho, že jde o hněvivé projevy jeho mistrovské osoby neboli o cosi nadpozemského a spravedlivého. Takový Filip Blažek, Jiří Krutina a pár dalších servilních obdivovatelů mu to jistě podepíše. Zalíbit se mistrovi je přece to nejdůležitější, že? Dobrat se pravdy není pro ně hlavní, zvláště když jejich guru o to nemá zájem. A tak si pan Vacek čadí na papír, co ho napadne bez ohledu na etiku a pravdivostní hodnotu výpovědi. Polemika ve věci autorských práv je toho zářným důkazem. Pan Vacek byl opakovaně vyzván, aby vysvětlil své lži v této kauze a on se namísto toho pokouší nařknout protistranu ze špatných úmyslů a postupů. Přesně ve stylu „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Zároveň sám svoji rétoriku zpochybňuje tím, že hovoří v plurálu: „naše práva“, „byli jsme jediní“, jinými slovy se schovává za někoho dalšího, nejspíš za manželku, za dceru, možná za své nejvěrnější čély. Nechce být v té šlamastice namočen sám, na to je příliš zbabělý.
Jiřímu Vackovi bylo dokázáno, že ač neměl řádné oprávnění, prodával a patrně dosud prodává xerokopie svých překladů Ramany Maharšiho a protizákonně se obohacoval (obohacuje) na úkor Ramanášramu a Avataru. Dále v rozporu se zákonem opakovaně užil na svých knihách obraz Františka Drtikola, protože si neobstaral povolení majitelů práv a zpupně vylhával, že si se svým obrazem, kterým se pyšní ve svém bytě, může dělat, co chce. Zákon jasně říká, že nemůže. Neetičnost Vackova počínání umocňuje skutečnost, že právě Drtikola ve svých knihách velmi často hrubě dehonestuje, snaží se zpochybnit jeho duchovní dosažení a nesporné lidské kvality.
Pan Vacek dosud uspokojivě nevysvětlil, proč se dopustil těchto podvodných jednání a proč, v případě, že by snad šlo o pouhý omyl a neznalost zákona, se neomluvil všem, které morálně a ekonomicky poškodil. Že se snaží přelít pozornost na avatarské vydání knihy Jiřího Navrátila „V srdci skutečnosti“, která vyšla naprosto legálně, je prostě nemistrovským stylem J. Vacka. Každopádně Avatar, který dle posudku právníka licenci na toto autorské dílo doplněné citacemi nepotřeboval, si zajistil řádné písemné svolení k vydání uvedeného díla od majitele práv, což se o Vackových xeroxech říci nedá.
Pokud jde o publikaci Šrí Ramana Maharši Život velkého mudrce, je zřejmé, že ji pan Vacek neměl zájem vydat, protože na ni neměl prostředky a nebyl ochoten si je opatřit za cenu rizika. Maharši si jistě zaslouží více důvěry, dokonce má-li jej Vacek za učitele, pročež by mu měl obětovat vše, hlavně své hamižné a pyšné ego. Proč si tedy pan Vacek zajišťoval práva na tuto knihu? Proč se této licence nevzdal, když věděl, že knihu sám nevydá?
Stále platí, že by Jiří Vacek měl vysvětlit, případně ospravedlnit své porušování autorských práv jiných subjektů a pokusit se vyvrátit lži, jež mu byly prokázány viz:
http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/02/nekonen-pbh-vackovch-l-o-autorskch.html
Závěrem poznámka k jednomu Vackovu podsouvání: Pan Vacek je drzý a troufalý, když píše, cituji:
Pana Paříka pravda nezajímá. On píše, co mu nenávist přinese do pera. Neuzná, že lže, i když jeho tvrzení, že se F. Drtikol nezúčastnil komunistického puče v roce 1948, vyvrátí sám F. Drtikol.
Buďme si proto dobře vědomi, jak pan Pařík zachází i s jasnými, objektivními fakty: buď je ignoruje nebo obrací na ruby. Využívá naprosto bezostyšně pravidla demagogie: „Stokrát opakovanou lež lidé počnou považovat za pravdu“. Právě proto se musí lži neustále vyvracet.
Napsal jsem přesně toto: „Zmíním ještě opravdu přihlouplou kritiku na adresu Františka Drtikola za jeho členství v KSČ (7. díl, str. 248: „Byl mezi členy zločinecké organizace, zúčastnil se jejího únorového puče...“ – Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách), kvůli němuž a bůhvíčemu ještě ztratil ke konci života většinu svých žáků. Kdyby J. Vacek pozorně četl knihy Míly Tomášové, musel by zaznamenat, že odpadli ti méně opravdoví a přirozenou cestou zůstali nejpokročilejší, a těch nebývá mnoho, ostatně Fráňa Drtikol žádné žáky a uctívače nikdy nesháněl a nepotřeboval. Míla s Eduardem setrvali až do jeho fyzického konce. J. Vacek u toho nebyl.“
Podle Vacka jsem tedy tvrdil, že se Drtikol nezúčastnil únorového puče. Nic takového, jak si může každý ověřit z výše uvedené citace, jsem netvrdil. To je spekulace a dedukce pana Vacka, který naráží patrně na lehce ironickou doušku „...Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách“. Koneckonců nelze vyloučit, že mu byl v patách, když si je natolik jist svým hodnocením jiného člověka, asi znal zevrubně jeho pohnutky, jeho mysl a duši, když si troufá jej soudit a odsoudit (tím spíš, že Jiří Vacek sám za totality volil komunisty, podával zlepšovací návrhy, čímž napomáhal budovat socialismus, a žil si na tehdejší poměry relativně jako v bavlnce - žádné kriminály, nýbrž teplé místečko v bance, i na ten uheráček občas došlo, o gothaji či turisťáku nemluvě). Skutečnost je pochopitelně zcela jiná, pan Vacek nejenže nebyl a není Drtikolovi v patách, je duchovně a morálně daleko, daleko za ním. Drtikol byl přímý, upřímný, pravdomluvný, poctivý, soucitný, moudrý. Byl a je vzácnou duchovní bytostí, což se o panu Vackovi říct rozhodně nedá.
Meritum problému, o němž jsem v Doteku psal, nebyly Drtikolovy politické aktivity, nýbrž nastínění pravého důvodu, proč někteří přívrženci k němu ke konci jeho života přestali docházet a jiní setrvali. To zřejmě Jiří Vacek vůbec nepochopil.
