RNDr. Kamil John, DrSc.
Miloš Tomáš vydal knihu „O milosti“. Je to krásná, inspirovaná kniha, jejíž čtení nám zprostředkuje spoluprožíváni hluboce vnitřní úrovně. Děkujeme.
Dílo je velice důstojným pokračováním odkazu manželů Tomášových, jak se vnímavý čtenář může přesvědčit sám.
Komu se kniha nelíbí, je pan ing. Jiří Vacek. On a někteří jeho přívrženci v ní nacházejí neupřímnou líbivost. Prosím, nechť si alespoň na chvíli zkusí představit, že někdo může být svobodný a upřímný. Jestliže to tento člověk nedovede, či spíše mu to zášť nedovoluje, je to škoda. Ale neměl by strhávat ty duše, které by bez jeho působení mohly jít dále.
Zdá se, že pan Vacek tak pokračuje ve svém pomlouvání, které navíc bagatelizuje jako pouhou výměnu názorů. Ale jak označit např. jeho sdělení, že Míla Tomášová ho učila krást brambory. Toto a mnohé další jsou jistě zlovolné pomluvy, kterými autoři urážejí nejen Tomášovy , ale i ty tisíce lidí, kteří za nimi po léta chodili do Lucerny nebo na chatu.
Zde platí dobrá rada, kterou Míla T. poskytla panu Vackovi: „Pomluvami Lucernu nenaplníš, spíše lidi odradíš.“ Snad by se dalo dnes podobně říci: Pomluvami svou domnělou velikost nikdo neudrží.
Pročítáme-li dílo pana Vacka, zarazí nás tvrdošíjné lpění na některých výrocích.. Většinou více či méně dogmaticky pochopených výrocích Maharišiho. Měl by vědět, že slova jsou jen slova a že i Mahariši uděloval poučení konkrétním lidem, kteří byli na nějaké konkrétní úrovni a v konkrétní situaci.
Samostatnou kapitolou je jeho dogmatické lpění na tom, jak je ego bezpodmínečně špatné.
Jistě, začátečníkům je možno říci, že ego znamená upoutanost, jejíž důsledkem je utrpení. Ale pro pokročilé nemá neustálé odsuzování ega místo.
Jako Boží výtvor („a vše bylo dobré“) je ego takové, jaké je, a bez něho by nebyla Velká hra. Navíc tak urputnou démonizací ega je posilována dualita, a tak je stav omezeného ega ještě více konzervován.
Ostatně, jestliže někdo tolik lpí na odsouzení ega a dalších věcí a lidí, nemůže zřejmě ani dobře chápat podstatu krátké cesty.
Milošovi Tomášovi vytýká, že se považuje za většího než Mahariši. Pan Vacek tak ale vyjadřuje jen svou představu - opět dogmatickou a zlovolnou. Ostatně dogmatičtí farizeové také kritizovali Ježíše, že si o sobě moc myslí, místo aby se snažili spoluprožít hloubku, kterou každý vnímavý a upřímný člověk cítí.
Když jsme u Maharišiho, kterého si pan Vacek dává tolik jako vzor (svobodný člověk nepotřebuje mít vzor), představme si Maharišiho, že by neustále shromažďoval nějaké sporné kritizující vzpomínky a pomluvy a že by si jejich publikováním vydělával. To je absurdní představa, že? Kdo četl vyprávění Annamalai Svámího, který čerpal z dlouholetého kontaktu s Maharišim, ví, jak Maháriši naopak pohlcoval veškeré kritiky osob a poměrů, které se k němu donesly. Chtěli-li lidé, aby se ve sporech postavil na jejich stranu, mlčel.
A chce-li pan Vacek následovat svůj vzor, ať následuje Maharišiho alespoň v tomto vnějším chování.
