Už je to skoro dva roky, co jsem poslala na Kauzu Vacek svoji zkušenost s tím, jak naše rodina „nakupovala“ knihy u pana Vacka.
“Dovolím si podat svědectví o podivuhodných obchodních praktikách pana Vacka. V 90. letech jsme si objednávali u tohoto pána nějaké knihy. Vše bylo zprvu v pořádku, jenže zanedlouho docházely další knihy, které jsme už neobjednávali. To se stalo několikrát - zpočátku jsme si je nechávali a zaplatili, ale pak už nám došla trpělivost - kdo by také chtěl neustále platit knihy, které si neobjednal? Tak jsme je poslali zpět. Jenže pak přišla další zásilka – a tak jsme přiložili dopis, že ty knihy opravdu nechceme - a co se nestalo? Opět další zásilka, to už jsem se neudržela a napsala důraznější upozornění, že takto si knihy nuceně kupovat nechci! Tahle neplodná komunikace s Vackovými trvala nejméně rok či dva, než jsme si oddechli a konečně bylo akceptováno, že ty knihy opravdu nechceme!!! Také se nám stalo, že knihy, které jsme na počátku koupili a zaplatili, byly vedeny v evidenci u Vackových stále jako nezaplacené, takže i když jsme poslali peníze, tak nám neustále chodily upomínky, že jsme dlužníci! Kdybychom si prozíravě nenechávali kopie o zaplacení, platili bychom snad i několikrát a tomu říká p. Vacek, že na svých knihách nevydělává? A že lidé v jeho okolí jsou pokorní a skromní? Kdyby to byla pravda, byli by také pozorní a bdělí a měli by pořádek ve svých materiálech a účtech, takže by se nemohlo stát, že by tím zákazník trpěl!!! Navíc knihy p. Vacka, ty, které jsme někdy dobrovolně a někdy nedobrovolně zakoupili, se po pár letech běžného užívání přeměnily na tzv. salátová vydání, takže neobstojí další tvrzení p. Vacka, že vydává levné knihy, které se vyplatí, protože nevydrží tak dlouho jako např. kvalitní vázané knihy. Po takovéto zkušenosti je jasné, že jsme se rozhodli už neobjednávat knihy od p. Vacka, i kdyby šlo o titul, který by nebyl nikde k sehnání. Nechtěli bychom totiž zažít znovu to „nedobrovolné“ odebírání knih, proti kterému se člověk ani nemůže pořádně bránit, protože jeho názory a připomínky nejsou vydavatelem akceptovány.“
Pokud by si vážený čtenář myslel, že pan Vacek reagoval jako „pravý a osvícený“ guru, nemýlil se. Ačkoliv vše, co jsem napsala, je pravda a tato nepříjemná zkušenost se naší rodině opravdu stala, dočkala jsem se od pana Vacka jen dalších urážek na moji osobu, „sprostým anonymem“ počínaje a „Ivákem“ konče. A aby to ještě nebylo málo, tak mě ten „milý“ pan Vacek přiřadil k nějaké skupině „tomášovců“. Bohužel jsem nikdy k žádným „tomášovcům“ nepatřila a ani nevím, jestli sdružení tohoto jména vůbec existuje. Pokud ano, pak zřejmě jen v mysli pana Vacka.
Bohužel od té doby se vůbec nic nezměnilo, zasílání knih funguje jako za „starých časů“, jak jsem si nedávno náhodně ověřila, když jsem zahlédla na netu nabídku dalšího dílu Vackových pamětí. Čtenář se opět dozví že :
„Paměti ing. Jiřího Vacka jsou svým obsahem i rozsahem jedinečným dílem, které nemá obdoby na domácí ani zahraniční duchovní scéně. Vykresluje nejen celou stezku se všemi svými obtížemi, kterou si autor sám osobně prošel, ale i panoráma duchovního života svých přátel a blízkých.
Praktické zkušenosti za více než šedesát let praxe jsou nesmírně cenné pro každého opravdového hledajícího, jak dosvědčují mnohé dopisy, které autor dostává. Právě v nich se mimo jiné čtenář dozví, jaké účinky má praxe prováděná podle pokynů Jiřího Vacka a jeho přátel. Mnoho přátel takto dosahuje poznání Sebe, svého pravého Já a následně jeho ustálení.
Nejzávažnější poselství, které paměti jakožto učebnice duchovního života nesou, je síla Vědomí Já jsem, které vyzařuje ze slov Pravdy a je nám potravou i štědrým dárcem duchovní síly na naší cestě k Bohu.
Knihu trvalým odběratelům zašleme automaticky.“
To, že se čtenář dozví, že jde opět o „vrcholné dílo“ zabývající se kromě duchovního života přátel a blízkých pana Vacka také kritikou „nepohodlných“ osob, je známá věc, ale pozorný čtenář si jistě povšimne „skromné“ větičky na konci, která hlásá, že „trvalým odběratelům zašleme knihu automaticky“.
Tzn. že člověk, který odebírá knihy pravidelně si ani nemusí dávat tu námahu s objednáním. Pan Vacek (v zastoupení manželů Krutinových) mu ji automaticky a rád zašle. Mnohý čtenář by si mohl pomyslet, jak je pan Vacek hodný, ovšem jen do té doby, dokud se nestane tím odběratelem on sám. Pokud není věrným žákem pana Vacka, který rád obětuje své peníze na všechny jeho knihy, pak mu nezbude než tuto skutečnost vyřešit. Riskuje totiž „vyškrtnutí z působení mistra“, jak již napsala Eva Krutinová:
„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“
Bohužel pan Vacek i manželé Krutinovi zapomínají, že tím berou lidem svobodu a možnost vlastního výběru knih. Možná pan Vacek ví, co jeho žáci potřebují a pokud s tím oni žáci souhlasí, pak žádný problém v tom, že tímto způsobem odebírají jeho knihy, nevidím. Pokud ale nastane situace, která se stala mé rodině, pak mi přijde nemorální vnucovat někomu odebírání knih pod jakoukoliv záminkou (např. „vyškrtnutí z působení mistra!“). Takové počínání člověk opravdu těžko pochopí, navíc když pan Vacek s automatickým zasíláním knih pokračuje i teď, v době krize, kdy mnoho lidí ztratilo nebo ztrácí zaměstnání a musí počítat s každou korunou. To opravdu jako duchovní učitel nedokáže být ani v tomto ohledu empatický a pozměnit pravidla, i kdyby to bylo jen dočasně, a ulevit svým žákům, aby si v době krize a finanční nejistoty mohli vybírat sami, za co utratí své peníze? Copak to má zapotřebí? Myslím, že ne. Pan Vacek to jistě nemá zapotřebí. Bohužel, komu je to nepříjemné, ten musí počítat s tím, že k němu pan Vacek nebude již více shovívavý. Což je smutné u někoho, kdo sám sebe a svoje paměti prezentuje jako “jedinečné dílo, které nemá obdoby na domácí ani zahraniční duchovní scéně“. Smutné je také to, že když se člověk ozve, na což má mimochodem právo, a nesouhlasí s takovým zasíláním, popř. po pár letech o tom napíše z vlastní zkušenosti, pak se dočká jen osočování („sprostý anonym“) a nadávek („Ivák“). Omluvy (kterou bych jistě dostala od jakéhokoliv jiného knihkupce, s nimž bych měla podobné problémy) jsem se bohužel od pana Vacka dodnes nedočkala a myslím, že ani v budoucnu nedočkám. A nedočkám se bohužel ani toho, že by se do budoucna s dalšími odběrateli jednalo jinak. Automatické a neempatické zasílání tak bude fungovat i nadále bez ohledu na odběratele nejméně do smrti pana Vacka. Nezbývá mi tedy než soucítit se všemi, kteří takto nedobrovolně trpí, aby nepřišli o pozornost svého mistra. Osobně si ale ponechám svobodu a možnost volby.
Iva Procházková
