pondělí 23. března 2009

Zlo v mysli Jiřího Vacka

Martin Pařík

Pan Vacek neustále řeší problém zla, dokonce na toto téma napsal celou knihu „O jednotě a zlu“.

Krom toho se ve svých memoárech vyznal, že má rád chasidskou moudrost.

Srovnejme si jednu z Vackových ústředních myšlenek z knihy O jednotě a zlu s chasidským pojetím „zla“ a „dobra“ v knize Devět bran od spisovatele Jiřího Langera.

Jiří Vacek píše:

„Vrcholem moci zla nad námi je přesvědčení, že vlastně žádné zlo neexistuje.“

V Bráně šesté Langerovy knihy se zase dočteme:

Dva světci poprosili rebe reb Béra, aby jim vysvětlil talmudský příkaz, „podle něhož jsme povinni chváliti Pána Boha za všechno zlé zrovna tak zplna srdce, jako jej chválíme za vše dobré."
Světec jim řekl:
,Jděte do učebny, vyhledejte tam mého žáka Žíše a toho se na to zeptejte! Žíše vám to poví nejlépe.‘
Bratři Žíše vyhledali.
Božínku, jaký to byl chudák! Tělo, strašlivě vyhublé hladem a bídou, měl ověšeno hadry. To byly jeho šaty. Celým svým zjevem dokazoval, že jeho život je jen strádání a utrpení.
,Jak je možno, abychom Pána Boha chválili za všechno zlé právě tak, jako ho chválíme za vše dobré?‘ tázali se ho bratři.
,To vám opravdu neumím vysvětlit,“ řekl chudák Žíše zamyšleně. ,Abych vám totiž řekl pravdu, mne dosud nikdy nic zlého nepotkalo...‘
Na světě není zla. Všechno je ve skutečnosti dobré. Záleží jen, přijímáme-li svůj úděl s láskou, pokorou a odevzdáním jako nás milý rebe reb Žíše.“

Nač potřebuje pan Vacek neustále kategorizovat zlo a dobro jako neslučitelné entity, nač se sám potřebuje vymezovat vůči svému okolí? Kdyby skutečně žil Všejednotu, nepochybně by smýšlel jinak, byl by smířlivější, vyzařoval by harmonii a lásku. Takhle se jen sžírá nenaplněnými ambicemi.