Alexandr Popov
„Ďábel vždy vchází v rouchu kněze...“ Takto začíná své pojednání „Jak se projevuje falešný svobodný duch“ Jiří Krutina (22.07.08). Souputník J.Krutiny panTomáš Indrák ve svém nedávném textu na stránkách Jiří Vacek-SatGuru napsal, že každý člověk vnímá vše dle svého momentálního rozpoložení a stavu mysli (k tomu článku, který je jinak hloupý a patolízalský, se možná časem vrátím). Jinými slovy: Co má člověk v mysli, to také vidí. Nuže, pan Krutina v ní má ďábla. A jednoduchá řešení. Vždy. Bezpodmínečně. Jiná možnost není. To je jeho slovník, myšlení, svět. Bůh má svůj protějšek (ďábla, máru), lidé jsou tak trochu tvořeni Bohem, tak trochu ne (ego kontra mistrovská osoba). Má nebožský svět, který je silnější než Bůh, protože mu bere všudypřítomnost – tedy jsoucnost, neboť co není všudypřítomné, je odvozené. Bůh je tedy mrtev – je pouhým bůžkem, který disponuje jakousi (mistrovskými osobami využitelnou) mocí. Je utilitární nápodobou metafyziky pohanských mýtů tento „duchovní“ svět J.Vacka a J.Krutiny - primitivní, magií prodchnutý sektářský dualismus, kde bezcharakternost a vyblázněný narcisismus jsou legitimací k mistrovství a názory uctívačů kritériem pravdy.
„Nikdo není svobodný absolutně, není prost zákonitosti, které podléhá mysl a její výtvory a svět. Absolutně svobodný je jen Bůh sám a ten je vždy větší než kterýkoliv realizátor nebo spasitel, natož falešný svobodný duch,“ píše J.Krutina.
Chcete tím, pane Krutino, skutečně říci, že svoboda má své omezení? Jistě, existuje pojem „svobody“, která může být omezována – svoboda zevní, svoboda jedince ve společnosti. O té hovoříte? S grafomanskou umanutostí píšete o zkušenostech (nebudu je nyní komentovat!), které považujete za duchovní, chlubíte se jimi. Jejich obsahem není svoboda ducha, nitra, úplná a neměřitelná, samo bytí? Pak to tedy budou jen nějaké představy přeexponované mysli, pane Krutino, nic si z toho nedělejte, u začátečníků je to normální. Problém je, že jste usoudil, že jste výjimečný, a šíříte to. Ale pojďme zpátky k vašemu výroku. Opravdu tvrdíte, že Bůh je omezen velikostí? Jak jste k tomu došel? Zřejmě jste se inspiroval obecným tvrzením, že Bůh člověka PŘESAHUJE. Toto tvrzení se ovšem týká člověka a jeho omylu; s velikostmi to nemá nic společného (ostatně, zrovinka na vás to docela přesně pasuje). A když realizátor nebo spasitel jsou menší než cosi dalšího (Bůh), co podle vás realizovali? Boha? Tomu nerozumím: Jak může něco malého realizovat (=stát se tím) něco velkého, aniž by to ztratilo svou malost?
Shrňme to: Bůh je podle vás čímsi, co lze vložit do vztahu. To má být nejvyšší nauka?
Takhle to dopadá, když se někdo nafoukne až kousek pod nebe (dál to nejde, protože pýcha narozdíl od svobody omezena je – sama sebou) a začne načtené duchovní pravdy promítat tam, kam směřuje jeho mysl - do světa vztahů, do duality. Jenže se tam nějak nemůžou „vejít“, a tak z toho vylézají pseudoduchovní zrůdky v podobě imperativních tvrzení J.Krutiny a J.Vacka. A když kromě toho takový náfuka s vadným charakterem i hodně medituje, výsledkem je mocné posilování ega a rozvíjení blouznivých představ. Je to jistě chudák, ale je nebezpečný naprostou ztrátou sebereflexe.
P.S. Prosazování vlastního názoru hrozbou ďábla (karmy, nemilosti mistra apod.) není v dějinách nic nového. Používali ho zpravidla lidé duchovně (a tedy lidsky) omezení, tj. fanatici (militantní egoisté). Myslíte, že to, co nazýváte ďáblem, je něco jiného než právě hrubý, velmi militantní egoismus? Měl byste ho (ďábla) z mysli hodně rychle vykořenit, protože čím kdo zachází...
