Alexandr Popov
Jsou tací, kteří jsou pyšní a lžou. Lžou všem kolem sebe a dost možná i sami sobě. Jedním z takových je Jiří Krutina. Ve svém posledním článku na „satguruovském“ webu s názvem „Svatá Matka o zlu“ se staví (=lže) – jako vždy - do role duchovního všeználka a hodnotitele, především však velkého „zažívatele“. Pokud jde o poslední, tam nelže, neboť on přece zažívá!
„... zkušenost Já se prohlubovala do naprostého nirvikalpa „jako beton“ bez jakéhokoliv hnutí mysli, samovolně mi pulsovala síla páteří, apod...“, píše. Ano, jako beton, jak jinak také v jeho případě! A abych nezapomněl: bez jakéhokoliv pohybu mysli!
Když tedy mysl (údajně) stála, co se hýbalo v páteři? A co vědělo, že se cosi hýbe? Nebo jinak: Kolik ten člověk myslí, že je myslí, když je MYSL BEZ POHYBU? Na tu otázku by měl bez meškání odpovědět, když už se staví do pozice duchovního učitele, který zažívá (světe div se!) cosi, co drze nazývá jednotou.
Nebo o kus dál jiná motanina (zde je její úryvek): „...síle Já, která není jen transcendentním ryzím neomezeným vědomím Já jsem, ale je i tím, co plně proniká a vyplňuje tvar těla.“ Neomezeným vědomím! A čím jiným by měla být nežli vším, když je NEOMEZENÁ! Neomezenost nemusí nic vyplňovat! Ale zde ten problém není! Jaká síla je neomezená, Jiří Krutino? Síla je vždycky jen produkt a už tímto faktem je omezená!
A další perla: „To, co je však vstupem a spojovacím mostem mezi všemi mistry a kde je možné navázat s nimi vnitřní spojení, je vědomí Já jsem, podstata nás i Boha.“ Mnoho mistrů! Takže ne jeden? A navíc: Podstata Boha! To je zřejmě výsledek „zkušenosti nad myšlením“: Bůh má podstatu. Tak a teď to víme!
Takovýchto blbostí je v jeho textech nespočet. Vlastně jsou z nich (a pomluv) utkané. Proč? Protože tento narcistní lhář očividně ani netuší, o čem píše, pokoru si plete s pýchou, duchovní zkušenost s fantazií, moudrost s názorem. A dobrý charakter s chtěním, s ambicí. A kdo nedbá na dobrý charakter a usilovně medituje, ten si koleduje o problém – protože taková mysl NEMLČÍ a meditující jen rozvíjí její obsah, tj. sklony a jako jejich důsledek představy. A může nakonec ztratit schopnost rozlišovat mezi realitou a fantazií, jako se to stává např. konzumentům LSD.
Jiří Krutina v textu cituje kromě jiného Šrí Mátadži Nirmalu Déví. Nechci hodnotit kvalitu knihy, na níž se J.Krutina odvolává, zastavím se na závěr pouze u jediného výroku z ní. Cituji: „Dnes po své seberealizaci si plně uvědomuji to, že duše a okolní svět se neustále prolínají. V této bitvě je si třeba vybrat... (atd.)“
Dnes po své seberealizaci, říká Šrí Mátadží! Po jaké realizaci? Co může člověk (=jedinec, viz ono SVÉ) realizovat? Boha? A zůstat jedincem, který má něco svého? Zbláznili jste se? Nechtěli byste nám, pane Krutino a další, kterým se takové myšlenky moc líbí, říci, jak se to dělá? Snad tím, že člověk začne svým bezbřehým fantaziím říkat „šakti“ a každému zabrnění nohy „vylití kundaliní“? A že zmatek v mysli začne nazývat „jednotou“? Co to ve své nebetyčné pýše chcete všem namluvit?!
No nic, jednoduše řečeno, tak to být nemůže - připomeňme si kóan „Bůh ohně si jde pro oheň“, to žádá opravdovou lásku a pokoru, úplnou, bezvýhradnou, kdy se člověk ztratí v tom, co hledá – a Bůh ohně si jde pro oheň. „Nechat se láskou k Bohu spálit v lásce - Bohu.“ (sv.Augustin) Tam, kde přebývá lidská pýcha, tam je i Pánbůh pyšný, kde přebývá bláznovství, tam je takový i Bůh. A kde nepřebývá nic, co by jej (Boha) chtělo omezit (využít, vysvětlit, přivlastnit si atd.), kde přebývá ono NIC, tam JEST. Jenže kde to je, že, pane Krutino?
