Martin Pařík
Pan Tomáš Indrák svým příspěvkem na webu
Jiří Vacek-Satguru pod názvem „Volba je na nás“ z 3. 7. 2008
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/volba-je-na-nas dokazuje, že je rozporuplným člověkem s pochmurnými vyhlídkami. Uvažte sami.
Podle svých vlastních slov je pan Indrák „uvězněn v samsáře, spočívá v egu, často na něčem ulítává“, a přece má potřebu hodnotit duchovní hloubku a etické kvality jiných bytostí. Maharši prý „chtěl nastoupit“ nějakou stezku, Míla Tomášová se údajně „sama spokojila s nějakou dílčí realizací“ atd. Dále píše, že sám zná jediného člověka, který skutečně realizoval Pravdu. Prý je jím Jiří Vacek. Indrák zřejmě nečte Vackovy knihy, když nezná stále se v nich opakující poučku, že jen mistr může poznat mistra. Takže buďto lže Vacek, nebo Indrák. Jak již bylo řečeno, pan Indrák přiznává, že je člověkem uvězněným v samsáře, spočívajícím v egu – tudíž logicky nemůže být mistrem. Není dle uvedené poučky tedy ani s to rozpoznat, kdo je mistr, a kdo nikoli. Pan Indrák evidentně prezentuje pouze své dohady a laické soudy, jimiž se snaží zalíbit a zavděčit J. Vackovi, ale především svému novému guruovi „siddha-jogínovi“ Krutinovi. Patří to k bontonu, či spíše povinnostem, členů Vacko-Krutinovy sekty.
Indrák, nemaje věcných argumentů, uchyluje se k floskulím a nepodloženým tvrzením typu, že „každý trochu vnímavý člověk zachytí negativní citové výlevy namířené proti Jiřímu Vackovi a jeho přátelům“ (Chcete tím, pane Indráku, vyjádřit, že každý, kdo údajné negativní citové výlevy nezachytí, není ani trochu vnímavý?!) nebo „ Pokud to, co předvádí pan Pařík a Tomáš, je ovocem jejich duchovního úsilí pod vedením manželů Tomášových, pak by to musel být opravdu špatný strom...“ (Nějaká specifikace, důkaz nepravdivosti či nesprávnosti v textech jmenovaných či doložení citací ovšem přirozeně chybí.). Indrák se v rozporu s tímto vývodem vzápětí dovolává duchovní autority Míly Tomášové ve věci domnělého mistrovství Jiřího Vacka. Měl by si uvědomit, že lže, když tvrdí, že Míla Tomášová uznávala Jiřího Vacka jako „pravého a skutečného mistra“. To je věru nehorázná lež! Proč toto své tvrzení nedal Indrák do uvozovek jako citaci s uvedením pramene, odkud čerpal? Chce-li znát zcela autentický a nezpochybnitelný pohled Míly Tomášové na Jiřího Vacka, ať si přečte od této autorky kapitolu O meditaci (str. 47, 48) v knize Vnitřní pramen (vydal Avatar r. 2002).
Pan Indrák se prý zúčastnil většiny setkání s Tomášovými. Jestlipak dává za pravdu panu Vackovi, že se při nich nemeditovalo a že byly proto neúčinné? Proč na ně tedy chodil, když podle Vacka odešel stejný, jako na ně přišel? To by měl objasnit.
Pan Indrák dále klame čtenářstvo, když prohlašuje, že se „vždy snažil“ hledat chyby v sobě spíše než na druhých. Jeho účelový, arogantní, dehonestující a hloupý článek svědčí o opaku. Kdyby Indrák nelhal, nepomlouval a nedehonestoval druhé a myslel by to s hledáním Pravdy vážně, nevězel by, jak sám sebekriticky připouští, tolik v egu a samsáře, neulítával by na plození sprostých článků.
Domýšlivý a samolibý ezoterní fantasta Krutina, jehož hlavním zájmem není zánik vlastního ega či egoismu, nýbrž pěstování pochybných sil, panu Indrákovi z nevědomosti, samsáry, pomoci nemůže, neboť sám v ní vězí až po uši.
