Miloš Tomáš
52) Na str. 249 se z pera „informátora“ pana Vacka dočítám, co jsem neudělal. Neodsoudil jsem jakýsi podvod. Prý „Miloš Tomáš podvod také neodsoudil.“ A kdo ještě se mnou? Poslušně hlásím, že podvodné a trestuhodné lži a dehonestace pana Vacka odsuzuji od počátku. A všichni poctiví a rozumní lidé též. Pokud jde o podvodné jednání pana Vacka, to odsuzuji, a spolu se mnou mnoho slušných lidí, již dávno.
Na str. 249 pan Vacek informuje: „Miloš však bezpečně ví, že nejsem mistr, protože jsem údajně nepoznal, že Tereza je Jirka.“ Ano, Miloš to bezpečně ví, a zdaleka ne jen on, ale každý, kdo jen trochu víc praktikuje a je soudný. Jiný se o tom snadno přesvědčí. Např. porovnáním nauky Mahárišiho, Ježíše a pravých mistrů s naukou páně Vacka, ale ono jen stačí přečíst si pár výroků, aby inteligentnější, soudný člověk uviděl, co je pan Vacek zač. Nikoliv proto, že nepřišel na to, že Tereza je Jirka. Tvrdit, že poznal, že Tereza je Jirka, je lež. Jedna lež páně Vacka z mnoha. Naletěl a vztekal se. Ostatně už z tohoto plyne, že má své čtenáře (ty, jimž říká maličcí, čímž je též ponižuje) za pitomce.
A pokračuje: „ A co když poznal, ale bavil se tím, jak jeden z mých nepřátel vodí za nos jiné, kteří s obdivem hledí na jeho duchovní výši. Rozpoznal jsem to podstatné: falešné předstírání jednoty Terezou.“ Ve věci pravé identity Terezy se pan Vacek, jak už bylo zmíněno, nechal napálit stejně jako druzí. A i jeho další „podstatné rozpoznání“ je pouze zoufalou snahou zachránit si „mistrovskou“ reputaci. Místo pokání má tento „mistr“, nedotčený ani náznakem sebereflexe, potřebu takhle vylhávat. Mohl by třeba poznat (pokud to již neví), kdo je to „rigdzin“ (už kvůli jejich spoluautorství ). Jistě zná všechny nicky pánů Riese, Rýznara, Pettingera, Krutiny a dalších; i zde by nás mohl velký fejetonista informovat. Navazuje, k němu jaksi nehodící se, věčnou pravdou: „Ten kdo žije v jednotě, nesbírá cizí pomluvy, jako je Paříkův článek v Doteku a nešíří jej dál.“ Jak známo, pomluvami je zejména, prakticky od počátku, zaplněn cyklus páně Vacka „duchovních“ pamětí „Jak jsem hledal….“ (viz tuto analýzu, ale např. též rozbor „ctitele Ramany Mahárišiho). Ještě Míla Tomášová byla nucena na adresu Jiřího Vacka napsat: „Pomluvami Lucernu nenaplníš“, což dokazuje, že šířil pomluvy dávno před Paříkovým článkem. A pomlouvat a dehonestovat pan Vacek nepřestal. Proto pan Pařík svůj článek v Doteku napsal. A co v něm jsou pomluvy? Pan Vacek je ukázán trochu v pravdivějším světle. Každý z uctívačů Jiřího Vacka byl s oním článkem seznámen Jiřím Vackem samým, včetně jeho neduchovního komentáře. Ne-li dřív, tak zde se zrodilo heslo Vackovy sekty „Zaměřme se na ně“ a sám její „vůdce“ organizoval štvavé kampaně proti panu Paříkovi a dále proti Doteku, Avataru, návazně proti Jitřní zemi, proti pánům Dostálovi, Popovovi, Tomášovi. Článek M. Paříka z Doteku, aniž by měl svolení autora pana Paříka či šéfredaktora Doteku pana Mazánka (kterého též neopomněl dehonestovat), sám svědomitě pan Vacek šířil. Dokonce k němu sepsal svůj pomlouvačný komentář (ukázal dle svých kritérií, že v jednotě nežije), nechal oxeroxovat a spíchnout sešívačkou a s takovýmto dílkem (či jak by možná on to nazval „samizdatem“) vyslal své věrné, ke všemu ochotné čély po knihkupectvích některých měst v domnění („ve své věčné naivitě“), že to budou prodávat.
53) Celou tuto úvahu dle očekávání uzavírá: „Takže Miloše prosím, aby příště nelhal….“ Předem vyhověno. Prosit může pan Vacek, jak chce, je to opět bezpředmětné, neboť jsem nelhal. On dobře ví, jak to je, bojí se znemožnění, a proto musí stále takto drze lhát.
A co pan Vacek, vyhověl by mi, kdybych já jej poprosil, aby nelhal? A samozřejmě se omluvil za své lži minulé, za nactiutrhání, urážky, podsouvání, překrucování ….Vždyť už mu to bylo nejednou prokázáno. Umí nelhat? Vypadá to, že neumí jinak než lhát za každou cenu. Pan Vacek počítá apriori s nějakým příště. Anebo se bojí dalšího vyvracení svých lží?
54) Dále se pan Vacek rozjel v dehonestaci: „Bohužel si začínám myslet, že je Miloš přesvědčen o své nebetyčné duchovní moudrosti jen proto, že měl za rodiče Tomášovy. To je velký omyl.“ Ano, je to naprosto tak. Je to velký omyl. To, co si pan Vacek začíná myslet a píše zde ze své nebetyčné (už tu toto slůvko dlouho nebylo) pýchy a zloby, není pravdivé. Nejsem přesvědčen o svém nebetyčném ničem, tím méně své moudrosti, to je naprostý nesmysl. A že jsem měl za rodiče Tomášovy, to u mne na věci nic nemění, ale u pana Vacka, aby se mohl vskutku nehorázně otírat a vylhávat, ano. On a jemu podobní mají tu potřebu. Jediné, o čem jsem přesvědčen, je všudypřítomný, všemohoucí Bůh. Je mi skutečně pana Vacka líto, že je takto posedlý a že si jako duchovní „vůdce“ toto začal mylně myslet. Člověk se ptá, kde se to v něm bere? Kéž by ho to přešlo, že?
55) Na str. 250 pan Vacek píše, že prý „svými soudy“ někoho přesvědčuji. Nepíše „mne“, ale „nás“. Dehonestace Miloše Tomáše zde kulminuje. Na ústřední konstrukci „Bylo by na čase, aby se Miloš s námi již konečně podělil o něco ze své duchovní výše, o které nás svými soudy, ve kterých se staví vševědoucím a neomylným, přesvědčuje. Nenávist, lži, pomluvy…..Nebo nic jiného nemá a nezná“ opět opakuje o rodičích Tomášových. Již z minulosti je jeho abnormální zaujatost známa, např. z věčných spekulací o zádušní mši za Edu Tomáše.
a) „Mistr“ Vacek (podle něj mistr = bůh) ví, že by bylo na čase.
b) Miloš by se s „námi“ měl konečně podělit. Měl to asi už udělat dávno. A s kým se mám podělit? Píše, měl by „nás“ seznámit, měl by se s „námi“ podělit. Takto, za dav, za skupinu se skrývají zbabělci. Že jím je, ukazuje Jiří Vacek tímto způsobem již více let; ukázalo se to markantně na Jitřní zemi, dává to o sobě vědět stále, projevilo se to i kdysi, když se přátelil s Mílou a Eduardem Tomášovými. A koho stále pod tím zájmenem „nás“ pan Vacek myslí (tímto stylem, schovávající se za dav, psala na Jitřní zemi jeho přítelkyně, tzv. maríči)? Jde o celou Vackovou rodinu, nebo má snad na mysli sebe a svou manželku, nebo celou skupinou vnitřního náboženství, anebo jen sebe s vybranými čély? Anebo opravdu pan Vacek sebe nazývá „my“? To by byl jeho stav o něco jasnější. A další důkaz, že by se s tímto jeho stavem mělo něco podniknout. Podělím se rád. S kým vším se tedy mám podělit?
c) Mám se podělit o „něco“ ze své duchovní výše, tzn. že to může být o cokoliv, třeba nějaká maličkost. Ale aby se na každého dostalo. Nuže, pane Vacku, s kým vším se mám dělit? A navíc nemám žádnou duchovní výši. Nestojím o ni. Duchovně se povyšuje pan Vacek, já ne. Kdy jsem se naposledy povyšoval?
d) Nemám žádné soudy, rozhodně se nestavím vševědoucím a neomylným. O ničem takovém jsem nikdy nepřesvědčoval a nepřesvědčuji. To je lež. Nestavím se vševědoucím, jedno ale vím jistě, pan Vacek lže, jako když tiskne.
e) Nejsem to já, kdo lže. A nenávist, lži, pomluvy znám, z knih Jiřího Vacka „Jak jsem hledal…“ Byl bych jedině rád, kdybych se s oněmi lživými pomluvami a napadáním Jiřího Vacka a jemu podobných, snažících se mu zavděčit, nemusel setkávat.
f) Zda-li pak mám něco jiného? Co vlastně mám, že… ? „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“. Co pro „ně“ mám? S dobrými, laskavými lidmi se vždy rád o něco, dle svých schopností a možností, podělím. Co pro zlé, naduté hlupáky a darebáky, z nichž čiší nenávist a zloba a podle toho jednají, dle jejich představ tak mohu mít? Ať se pan Vacek nebojí, na každého jednou dojde, každému i jemu se dostane toho, čeho má zapotřebí se mu dostat….Bude na něj pamatováno („Neodejdeš odsud, dokud posledního penízku nesplatíš“). Boží mlýny melou.... Co bych mohl mít pro toho, který se názorům druhého vysmívá, uráží, lživě překrucuje, pomlouvá a podsouvá? Ale přeci jen pro „ně“, pro jejich velkomyslnost blahorodí pana Vacka něco mám. Tyto důkazy jeho hanebností, dehonestací, šíření lží, pomluv, ponižování, urážení, podsouvání….Ukázat na to, co pan Vacek vypustil a čeho se dopustil, ukázat jej samého v zrcadle, kdo skutečně je. Je toho opravdu hojnost, čemu se mu může takto dostat. Jenom na sebe chtít vidět. Nebo že by to vše panu Vackovi nestačilo? A nakonec: o své duchovní výši nemusím přesvědčovat žádnými soudy. To je pan Vacek opravdu takový silný materialista? Pan Vacek by si měl spíš klást spíš otázky jiného rázu. Jestli uznává za svého nejvyššího mistra všudypřítomného Boha. Pokud ano, zda-li sám nezklamal. Pokud zklamal, zda by neměl z toho konečně vyvodit plné důsledky. Zde by dobře mohly posloužit dobře míněné rady pana Paříka, které - proti přání autora - pan Vacek, aby se vysmál, zveřejnil. Pokud namísto všudypřítomného Boha je jeho mistrem nad mistry něco jiného, nebo dokonce snad nějaká osoba, např. on sám, případně to, co tryská z jeho osoby, jak stále opakuje (mistr je Bůh), pak si měl klást alespoň otázku, zda jedná správně. Pan Vacek rád, když se mu to hodí, druhým vyhrožuje karmou, ale měl by se tázat, zda on za své lži, urážky a pomluvy nebude též potrestán. Vždyť by se tím onen celý jeho duchovní vývoj urychlil. Pokud má potřebu otírat se o mé rodiče a o jejich úsilí, možno zde opět připomenout prokazatelné lži pana Vacka o tom, že prý měl Eduard Tomáš přednášku v Lucerně třikrát do roka, že se tam nemeditovalo či že se před smrtí obrátil k jakýmsi lidem a prý že se zřekl všeho, co celý život učil. Jistě, lží, pomluv, překrucování a pomlouvání by se našlo daleko víc. Pan Vacek by si měl klást mnoho otázek, především by se měl zajímat, jak činit pokání pro to vše. Dopis pana Paříka, který je vlastně souhrnem dobře míněných rad, by zde mohl posloužit skutečně velmi dobře. Namísto toho se pan Vacek ptá, proto aby se z již prokazatelných lží dál vylhával. Pokouší se neztratit nic ze svého renomé. Je to s ním bohužel markantně horší, než jsem si myslel. Myslí si, že si pomůže v pokračování své zaběhnuté metody, kterou je:
a) obviňování druhých, z čeho sám je vinen; osvědčená metoda „zloděj křičí, chyťte zloděje“ (nejkřiklavějším příkladem může být jeho obvinění protistrany z porušení autorských práv ve chvíli, kdy sám autorská práva porušil; podsouvá i „goebbelsismus“.
b) neustálé opakování lží, byť dávno prokazatelně vyvrácených, podle podsouvaného pravidla dr. Goebbelse: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“; citované pravidlo i pojem „goebbelština“ patří do pravidelného Vackova výraziva;
c) vytvoření počáteční vylhané premisy, na kterou dál roubuje další lži. Zpravidla se jedná o pomluvy.
Tato metoda tvoří i styl páně Vacka psaní. Obsahem pak jsou dehonestace osob. To panu Vackovi nestačí, a tak, schovávaje se zbaběle za množinu osob, se posměšně ptá. Rád by byl seznámen s tím, co jsem dokázal. Člověk nemusí dokázat nic, aby se měřil s darebákem takového formátu. Nestavěl jsem barikády, nečelil jsem domovním prohlídkám a soudům pro rušení socialistického soužití, nevím, co jsem kdy a kde dobrého jedl, nebo že mne někde snad uctívali a jinde málo, a ani nemám a neměl bych potřebu psát o takových hloupostech. A naprosto už ne ve svých pamětech. Takovéto paměti je zcela bez nadsázky možno považovat za brak.
Pan Jiří Vacek se ptá, co jsem dokázal? Především jsem, spolu s jinými osobami, dokázal, že lže, pomlouvá, překrucuje, podsouvá, uráží, ponižuje, přetvařuje se, zastrašuje, vyhrožuje, vzhlíží se v sobě…atd. To by jemu mělo stačit. O co jiného by chtěl, abych se s ním podělil? Mohly by mu postačit mnohé podané důkazy nejen na těchto stránkách. Pro člověka neschopného sebereflexe, jakým je právě on, jsou cenným zrcadlem, bezplatným servisem k jeho napravení. Navíc kdyby nebylo tohoto servisu, sotvakdo by si povšiml, že účelově překrucuje myšlenky Ježíše, Ramany Maharišiho z Arunáčaly a jiných. Rovněž se mu podařilo prokázat, že hlubokým myšlenkám těchto a dalších mystiků neporozuměl, že nejvyšších duchovních stavů nedosáhl a nerozumí jim, že se pouze svoji neznalost snaží neobratně zakamuflovat, pročež účelově vylhává a překrucuje. Tudíž není hoden být považován za duchovní autoritu.
56) Na str. 251 řeší pan Vacek opět zveřejnění článku M. Paříka z Doteku Terezou Vackovou. Prý že k tomu neměla právo. To na rozdíl od pana Vacka měla. Pan Pařík dal k jeho uveřejnění souhlas. Autorské právo bezostyšně a opakovaně porušil Jiří Vacek. Kolikrát jen onen článek veřejně šířil? Ve své knize, v oxeroxovaných elaborátech opatřených vlastním pomlouvačným, lžmi prošpikovaným komentářem, jež se s nevalným úspěchem pokoušel distribuovat po knihkupectvích. On zná porušení práv, kterých se dopustí jiní, ale když se toho dopustí on (a je toho, jako když se chumelí), tak k žádnému porušení nedošlo? A když mu to někdo dokáže, tak obviní z porušování toho dotyčného? Zvláštní.
Ctitel Ramany Mahárišiho popsal nikoliv 50 stran lží o panu Vackovi, jenž jakýsi oddaný čéla nazval „prskáním jedu“, nýbrž věcně vyložil na padesáti stranách, jak a kde se pan Vacek dopustil nactiutrhání, pomluv, urážek, podsouvání a jiného markantního lhaní a dehonestací. A to podobnou formou, jako na těchto listech: na konkrétních stranách odcitoval příslušné lži a dehonestace. Na oněch uvedených citacích to dokázal. Tak jaképak „prskání jedu“ (odkud toto úsloví asi získal?), jakýchpak 50 stran lží? Holá fakta, holá pravda.
Pan Vacek musí být za každou cenu sprostý, avšak ukazuje, jak je pošetilý, když píše, že moje láska ke ctiteli Ramany Maharišiho je podezřelá. Moje úcta, nikoliv láska, a nikoliv ke ctiteli Ramany Maharišiho, ale k Maharišimu samotnému, nikomu nemusí být podezřelá. Je totiž samozřejmá. U pana Vacka je úcta k Ramanovi Maharišimu podezřelá a jeho postoj k dobře míněnému dopisu (byť kritizujícímu a ukazujícímu na chyby Jiřího Vacka) ctitele Ramany Maharišiho, jehož byl pan Vacek adresátem, lze nazvat „prskáním jedu“. A moje úcta (nikoliv láska, rozhodně ne taková, jakou zná pan Vacek) ke ctiteli Ramany Maharišiho? Ano, dá se hovořit o úctě, pro demaskování Jiřího Vacka věcným ukázáním na konkrétní lži, urážky, nactiutrhání, pomluvy, podsouvání atd. Byla to velká šance především pro pana Vacka.
Způsob vyjadřování se může zdát podobným. Nikdo z nás by ovšem neměl způsob vyjadřování jako Jiří Vacek. Sotvakdo soudný by používal šablonovité, stále se opakující nehorázně vylhané konstrukce, anebo by papouškoval tyto konstrukce jako v případě některých duchoborců z jeho skupiny. Ctitele Mahárišiho a autora tohoto rozboru však spojuje odhalení pravdy o panu Vackovi. A ta je mu krajně nepříjemná.
57) Ze strany 255 stojí za to citovat, protože to pasuje i na pana Vacka: „Láska, která druhé vidí jako podřadné, a tak s nimi jedná, není láska, ale její přetvářka.“ A co postoj: „S …lidmi jako jste vy, je bezúčelné se o nauce bavit“, „S lidmi, jako je Dan Moravec, nic nezískávám“; jen kolikrát si takto povzdechl nad tím, jak někteří lidé mu nestojí za to, aby jim věnoval pomoc. Jmenovitě Petru Uhlovi přál, aby mu vykradli 17x chatu….atd. Jak jen často dává pan Vacek najevo, že on je něčím zvláštním. Rozděluje na sebe, naše přátele, na maličké, své pomlouvače, kritiky, nepřátele….zlá ega. Zkrátka vidí druhé jako podřadnější.
Vážení přátelé pana Vacka, maličcí, věříte-li uvedenému citátu pana Vacka, dejte mu za pravdu v tom, že jeho láska k Vám není láska, ale její přetvářka. Pokud však tomuto jeho citátu nevěříte, tak vidíte jeho věrolomnost.
58) Ze str. 257 si též dovolím citovat: „….meditace bez očisty velmi zesiluje všechny charakterové nečistoty“. Co tomu pánové říkáte? Víte, co vše se rozumí pod pojmem očista? A jde nejen o očistu těla. Jak jenom sám pan Vacek potřebuje očistu charakteru…
mailto:kauza.vacek@gmail.com
