Redakce KV obdržela od „ctitele učení Ramany Mahárišiho“ sofistikovaný rozbor článku Jiřího Vacka „Základ cesty do jednoty“. Jde o principiální polemiku s Vackovou „naukou o jednotě“, jež se bláhově pokouší nazřít a uchopit Jednotu. Otiskujeme v plném znění.
Jak si zajistit dlouhotrvající nepochopení základních principů duchovní cesty, aneb „Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka“
Dovolím si jen relativně krátký úvod, přijde mi totiž jako důležité zveřejnit některé své myšlenky. Pan Vacek píše mnoho. Ne vždy ale píše věci, které mají nějakou nápomocnou hodnotu. Poslední dobou stále více píše o tématech, která považuje za důležitá a která se proto snaží mocí mermo alespoň nějak uchopit. Bohužel, pan Jiří Vacek je již tak svázán s nepochopením základních principů duchovních zákonů, že zřetelně zaměňuje významy, které by měl uchopit, za významy, které již „pochopil“. Proto se v jeho textech neustále objevuje nepochopení principu vztahu Boha a Individuality (on se ve své nerozvážnosti domnívá, že to jsou dva popisy se stejným obsahem, rozdíl mezi pojmy brahma a átman zatím nepostřehl), které se na jedné straně snaží rozdvojit na „dobré“ Já a „zlé“ Ego, a na straně druhé se zase snaží uchopovat pojem Všeobjímající Jednota.
Bohužel, jeho vlastní přesvědčení, neustále dotované jeho obdivovateli, že on sám již dospěl k cíli duchovní stezky - a to navíc i jako „osoba Jiřího Vacka“(!) - mu nedává prohlédnout zcela zřejmé skutečnosti, které ve svém mládí již znal a které mu v době minulé zajistily určitou pozici mezi duchovními lidmi této země. Jeho snaha o osobní výjimečnost jej však dovedla k vydělení se z vnitřního proudu Jednoty. Tato Jednota mu ale stále více a více chybí, a proto se ji neustále snaží ze své vydělené pozice uchopit a pochopit.
To vše by bylo akceptovatelné, kdyby se sám vnímal jako ten, který teprve objevuje sama sebe. Avšak on svá hledání a přemílání slov a vět publikuje. A co je na tom zcela nejhorší, on je publikuje (i nechává publikovat) jako „návody“ pro hledající. Jeho poslední pokus o uchopení Jednoty je již tak zavádějící, že je velice pravděpodobné, že podle tohoto návodu lze spíše dosáhnout vnitřní rozpolcenosti vsugerovaných představ než čehokoli jiného. Následující poznámky tedy nechápu jen jako kritiku textu, snažím se spíše o názorné dotažení jednotlivých ideí k jejich uskutečnění, s poukázáním, kam tato idea vede a co akcentuje, jak pozměňuje vnímání vědomí a jaké toto pozměňování přináší důsledky.
Mezi námi jsou totiž nemnozí, kteří jsou schopni intuitivně cítit tyto – silou osobnosti Jiřího Vacka překrývané – rozpory, a jen nemnozí na podkladě svého intuitivního vnímání skutečnosti jsou schopni jako labutě svým citlivým jazýčkem oddělovat vodu od kalu. Většina nás se nechá podobnými líbivými formulacemi dotlačit do pozice, ve které nastane krize identity a tu „řeší“ po svém, většinou proto, protože autor líbivých frází nemá sdostatek zkušenosti, jak zareagovat a případně i pomoci v takové krizové situaci. Proto pokládám za velmi účelné takovýmto krizím předcházet. A to je pravý důvod mých poznámek k textu pana Jiřího Vacka.
Základ cesty do jednoty (Ing. Jiří Vacek)
(http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktualni-clanky/zaklad-cesty-do-jednoty)
14.04.2007
Stavu jednoty dosahujeme tím,
Škoda, že pan Vacek neuvedl, o jakou „jednotu“ v jeho pojednání vlastně jde, protože už v tomto prohlášení se vymyká jakékoli totožnosti s Jednotou, popisovanou v jógové praxi. Jednota v józe není stav „někoho“, kdo může tohoto stavu „dosáhnout“. Jednota je zde stále a my si můžeme jógovou praxí pouze uvědomit - v jógové terminologii „realizovat“ - tuto, na naší vůli nezávislou, skutečnost. Jednota ve světě jógy, ve svém principu, popírá existenci „nejednoty“ jako rovnocenné formy Bytí, hovoří pouze o bytí zahaleném závoji Máji, které se jako zdánlivá „nejednota“ nezkušenému pozorovateli může „jevit. A ihned dodává, že tyto závoje Máji je potřeba rozevřít a prohlédnout a poskytuje k tomu nepřeberné množství různých metod.
že k ní vedeme
Zjevně se pan Vacek cítí být nadřazen jím popisované jednotě, protože si nejen nepřipouští svou totožnost s ní, ale naopak nám předkládá to, že k ní „něco“ („pozornost vědomí“ a „moc vědomí“) uvědoměle „vede“.
pozornost a tím i oživující moc vědomí. Úměrně tomu, kolik pozornosti věnujeme jednotě a jak dlouho, odnímáme pozornost nejednotě a tím i moc vědomí, která je za ní.
Zde je na místě zcela zásadní otázka, zda je cílem snažení pana Vacka ona – jím blíže neupřesněná - „jednota“, anebo zde popisovaná „moc vědomí“. Lze se právem domnívat, že mysl pana Vacka je okouzlena právě onou „mocí vědomí“ a zde popisovaná jednota je pouze jednou z „nutných předstupních stanic“ k ovládnutí této „moci vědomí“ a přivlastnění si všeho, co tato „moc vědomí“ nabízí.
Tím je naše vědomí jednoty posilováno a nejednota zeslabována.
Děje se tak buď vědomým ovládáním pozornosti vůlí nebo nevědomě láskou a touhou. Pokud tyto dvě své schopnosti – vůli a lásku dokážeme sjednotit a namířit k jednotě, náš postup je velmi rychlý. Jsou-li naše vůle a láska, její touha
Zde zřejmě pan Vacek - sám pro sebe - nalezl definici „lásky“, a to takovou, že láska je „touha vůle“. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku – já nesouhlasím a tedy ani ruku nezvedám.
v rozporu, jsme vnitřně rozpolceni a výsledky jsou s tím v souladu. V takovém případě bychom se měli přednostně zaměřit na dosažení souladu vůle a lásky. K tomu je nutná buddhi, mysl a rozum, které své poznání čerpají z božské inteligence.
Zde pan Vacek prezentuje své „zkušenosti“, kdy mysl (antakarana), a její funkce rozlišovací (buddhi - intelekt) a funkce úsudku (manas – rozum) mohou mít nějaké „své poznání“. Vzhledem k seřazení není ani k podivu, že nezapsal také další funkci mysli – paměť (čitta), která asi „své poznání“ tedy mít nemůže...
Vše, co je v Bohu, je i v člověku.
S tímto by se dalo úspěšně polemizovat, neboť Bohu je vlastní nesmrtelnost a – ač pan Vacek by rád na toto zapomenul – člověku je dána Bohem do vínku pomíjivost.
Vždy platí: „Jak nahoře, tak i dole“. Rozdíl,
Nelze se nad zkratovou „spletitou cestou myšlenky k sebepopření“ nepozastavit. Takže: jak to je doopravdy? Je „jak nahoře , tak i dole“ anebo existuje nějaký „rozdíl“? Anebo je zde ona Hermova myšlenka použita jen jako ukázka vlastních „znalostí“ bez dalších souvislostí k popisovanému tématu?
a to podstatný spočívá v současné pokleslosti původně božských principů v člověku.
Zde se, myšlenkami, pan Vacek již pohybuje na – pro něj velmi známém – kluzkém „ledě“ duality. V případě, že je člověk z Boha vydělitelný, Jednota zde nemá místo...
Ty nejen poklesly, ale ztratily mezi sebou spojení a existují a působí, jako by existovaly od sebe odděleně, ač ve skutečnosti tvoří jednotu.
Pokles od Boha má za následek nejen ztrátu vědomého spojení s ním, ale i nejednotu vědomí, mysli, těla, člověka a světa, ve kterém žije.
Prvým vědomým krokem k jednotě je pozvednutí každé složky člověka k Bohu, k odpovídajícímu božskému principu a spojení s ním. Teprve tehdy, když se celý člověk vrátí k Bohu, můžeme v božské úrovni obnovit i jejich spojení, odstranit klam jejich oddělenosti neboli dosáhnout vědomě jednoty.
Případné komentáře vyznačeného neuvádím, myslím, že je to jasné již z výše komentovaného.
Z hlediska praxe tyto složky člověka jsou:
1) Vědomí
2) Tvořivá moc vědomí, šakti, ve svých projevech, což je:
a) vše stvořené, projevené, tělo a zevní svět
b) vůle a zákonitost veškerého projevu
c) životní síla, prána
d) inteligence, mysl v jejím stavu buddhi
3) Láska a její touhy
S každou z těchto složek pracujeme zvlášť. Pozvedáváme ji k Bohu a současně je slaďujeme navzájem tak, aby všechny směřovaly k jednotě.
Zde začíná vyvstávat hlavní nedostatek popisované metodiky. Není přesná a konkrétní. Ani jako souhrn nevytváří celek. Její uskutečňování tedy může vést k předem neurčitelným důsledkům.
Práce s vědomím neboli átmavičára
Na stezce átmavičáry, poznání Sebe, pracujeme vědomě s pozorností vědomí. Jako sebe si vědomý pozorovatel ji odtahujeme od ega i světa, a tak se od nich oddělujeme a přivracíme ji k našemu pravému Já, jímž je vědomí Já jsem. Tím, odtažením pozornosti od těla a mysli a jejím vrácením zpět do vědomí, je rozpuštěna největší překážka jednoty, jíž je ego a současně je uvědoměno naše pravé Já, ryzí vědomí Já jsem.
Maharišiho metoda „Atmavičara“ je trošku o něčem jiném, než je zde prezentováno, protože pravá Atmavičara neobsahuje žádnou formu úsilí ve smyslu „oddělování se“ anebo „odtažení pozornosti“. Metoda Atmavičary je pouhé, pozorování své vnitřní identity (posledního pozorovatele) jakožto nezúčastněné a neúčastné entity. Jakákoli manipulace s pozorností totiž vyžaduje přispění – injektáž - vnitřní energie a tedy i přímé vkročení do kruhu zákona příčiny a následku, byť toto vkročení je nazýváno „oddělováním“ anebo „odtahováním“. Stále se totiž jedná o činnost individuality a tedy i o narušování Božské harmonie s cílem tuto individualitu nějak „dokonalit“ anebo přímo „posvěcovat“, v pojetí tohoto výkladu dokonce „sjednotit s Bohem“ což vlastně jinak napsáno znamená „vyzdvihnout na roveň Bohu“.
Když pokračujeme v přivracení pozornosti k Já, Já překračuje naší osobnost i svět a je poznáváno jako neomezené jsoucno, které naši osobnost i svět obsahuje i proniká.
Pokud doslovně provedeme předchozí, stane se něco úplně opačného. Naše individuální vědomí – přispěním energie pozornosti - získá dostatečný energetický potenciál k vytvoření představy námi požadovaného prožitku a vědomí, okouzleno tím „jak to rychle funguje“ nepostřehne svůj odklon od Skutečnosti k představě. Pokud tato představa má stále dostatečný přísun energie, začne se sama „upevňovat“ – vytvářet filtry v mysli, které ji mají ochránit před nenadálým nazřením její skutečné podstaty. Většina lidí má takových filtrů v mysli mnoho (dají se také popsat jako navyklé postupy myšlení, stereotypy, předsudky), jejich činnost nebývá jednoduché odhalit. I proto je vhodné vzniku dalších takových vědomě předcházet.
Uvědomováním si vědomí, které je přítomné ve všech projevených tvarech, je dosaženo vědomé spojení vědomí a jeho tvořivé moci.
Práce s tvořivou mocí vědomí
S tvořivou mocí vědomí pracujeme tak, že rozvíjíme každou její jmenovanou složku zvlášť, aniž bychom je současně od sebe oddělovali.
Již výše byl nastíněn pravděpodobný cíl všeho snažení pana Jiřího Vacka – ovládnutí a způsobilost k použití „moci vědomí“, zde již tedy jen „řečnická otázka ke konkrétnímu bodu tématu“: pokud již pomocí předchozí metodiky mělo být dosaženo stavu nezainteresovaného pozorovatele, proč tento stav znovu rušit aktivním zapojováním vědomí do manipulace s energiemi individuálního vědomí – a tak vědomě vstoupit do kola příčiny a následku (kola karmy)?
Tato práce, ať o tom víme nebo nevíme, se také děje zásadně přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Všechny druhy meditace nejsou ničím jiným než soustřeďováním pozornosti vědomí, která vede s tím v souladu i jeho moc. Přivádí a současně i odvádí tvořivou moc podle svého zaměření. To je pak prvotní příčina, která spouští řetěz dalších příčin a následků v souladu s tímto zákonem.
Ano, to je přímý důsledek manipulace pozorností individuálním vědomím pomocí vůle.
Dobře si pamatujme, že ve všech případech je prvotní příčina společná a tou je přivrácení pozornosti vědomí se svým nevyhnutelným důsledkem, kterým je její současné odvrácení.
Zde se použitý popis dostává na myšlenkové scestí – přivrácení pozornosti se jejím současným odvrácením není jen tak jednoduše pochopitelný popis. Ale vždyť jde jen o jednoduché vyjádření, že pozornost můžeme soustředit pořádně pouze na jediný předmět individuální mysli.
Pozornost vědomí vždy následuje jeho oživující a tvořivá moc jako její příliv na straně jedné a odliv na straně druhé tam, kde ji odvracíme.
I v tom je již jasně projevena jednota vědomí, jeho pozornosti a šakti, tvořivé síly.
Neviděl bych to tak jednoznačně – ten princip je v něčem zcela odlišném. Použitý popis pana Vacka však tuto skutečnost není s to uchopit – z jeho popisu je totiž zcela zřetelně viditelné, že děj přivracování a odvracování pozornosti je zcela souvislý a není v něm místo pro zastavení se a tedy ani uvědomění si Jednoty (stále se pozornost k něčemu přivracuje a od něčeho odvracuje – vše toto jen vytváří a udržuje vědomí duálnosti – uvědomění Duality).
Oddělovat tvořivou moc od vědomí a jeho pozornosti, je velká nevědomost, která rozbíjí jednotu a vytváří nejednotu. Tato pravda platí pro všechny druhy projevů tvořivé moci.
Zde je znovu zcela zřetelně vidět ono scestí popisovaného myšlenkového postupu panem Vackem: na jedné straně popisuje důležitost oddělení, či odtažení pozornosti od světa a jeho předmětů - a zde zase píše, že oddělování se ode všech projevů tvořivé moci je znakem velké nevědomosti.
Další důležitou a platnou pravdou je, že ač jsou projevy tvořivé moci různé, existuje pouze jedna jediná síla, šakti která se různě projevuje. Počínaje zevním tělem a světem, přes životní sílu, mysl, buddhi, vůli a zákonitost, která vládne veškerému projevu, vše je jen jedna jediná síla v různých svých projevech.
S tímto závěrem nelze souhlasit, alespoň do té míry, že i Šakti je pouze projev. Nadto projev nesouvislý, neharmonický, tvořivý i ničivý (tahle charakteristika z celého textu „nějak“ úplně vypadla – možná jde o skrytý filtr v mysli pana Vacka, která se zdá být okouzlena mocí vědomí a manipulací s Šakti). Šakti (tzv. Ženská síla) je ve své pravé podstatě unární doplněk intelektu (tzv. Mužská síla), takže ztotožnění buddhi s projevem síly šakti je do nebe volající nepochopení.
Nejdůležitější z těchto složek je patrně práce s myslí.
I není, pane Vacku. Ani „patrně“, ani jinak. Pokud není cílem ovládnutí síly šakti ke svému osobnímu a individuálnímu využití, není ani nejdůležitější práce s myslí, jakožto hlavním projevem individuality, jejíž hlavním cílem je dosažení nezávislosti na všeobjímající Jednotě.
I zde je základem, ať o tom víme či nikoliv, zaměřování pozornosti vědomí. Bez ní žádná činnost tvořivé síly včetně mysli, není možná.
A není náhodou cílem orientálních nauk právě ono ukončení závislosti vědomí na projevu, tedy ukončení činnosti tvořivé síly ovládané a provozované individuální myslí? Například v Buddhismu je to zcela základní kámen celé nauky, i ve vyšších stupních jógické praxe je ono ukončení úhelným kamenem.
Vycházíme z pochopení, že každá myšlenka, cit, představa, sklon jsou reálné tvořivé síly, které směřují ke svému uskutečnění ve světě.
Takové pochopení má ale jeden předpoklad – musí existovat ztotožnění individuální mysli s vědomím. Tento předpoklad ale zákonitě vylučuje ustavení pohledu Jednoty, takže takové „pochopení“ vede jednoznačně jen k hlubšímu ponoření vědomí do individuality a tím také k hlubší ztrátě vědomí Jednoty. Takový – ad absurdum dotažený – pohled individuality vede zcela přímo do pekla individuální samoty, ztráty kontaktu s intelektem a posléze i s tvořivými silami, upadnutí vědomí do mrtvolné ztuhlosti vnitřní pustoty.
Myšlení je tvoření, a proto je v tomto smyslu vytvářením našeho příštího osudu. Proto je tak důležité vědomé řízení všech duševních činností na základě správného názoru, který uplatňujeme důsledným rozlišováním – vivékou. To je očista mysli. Účinné vlády nad myslí se dosahuje odtotožněním se od mysli ve smyslu všech jejích výtvorů v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co myslí, cítí, představuje si a vnímá.
Zpočátku – byť trošku neuspořádaně – je patrná myšlenka, která by mohla mít potenciál zapeklitou situaci s upadnutím do omezení vnímání individuální myslí rozplést, avšak závěr zřetelně ukazuje, že pan Vacek zatím bloudí v teoretickém popisu a ve slovech samých. Byť by stačila i jen špetka praktické zkušenosti, aby bylo zřejmé, jak to se vztahem onoho „sebe si vědomého pozorovatele“ a těmi „výtvory mysli“ ve skutečnosti doopravdy je.
Čím je mysl čistší a čím víc je pozvednuta k Bohu, tím víc se v ní zrcadlí božská moudrost, neboli buddhi, kterou se učíme znát a chápat Boha a rozumět mu nejen v přímé zkušenosti, ale i duchovním rozumem. To není pouhá filosofie, hra s pojmy, ale přímé intuitivní poznávání božích pravd. Někdy se tomu říká vhled.
Dejme tomu, že budeme vhled považovat za intuitivní zření Božích pravd. Není však možné předpokládat, že buddhi je zrcadlení božské moudrosti v individuální mysli. Natož aby se mohlo počítat s nějakým „pozvedáváním mysli k Bohu“. Ve skutečnosti jde o zcela opačnou metodu – odpoutáváním se od zaměření vědomí na individuální mysl se vědomí automaticky „rozšiřuje“ a při plném odpoutání se od individuality, předkládané individuální myslí jako skutečnost, vyvstane Skutečnost zcela sama jako jediný obsah vědomí (který nikdy nezmizel, jen byl překryt oním zaměřením se na individualitu a tak pouze ignorován).
V prvé řadě je správným porozuměním zákonitostem duchovní praxe, které je nesmírně důležité pro náš vlastní duchovní růst, ale i pro vedení druhých.
Ano, právě ono vedení druhých je tématem Vašeho textu. Jen jste jim jaksi zapomněl sdělit, kam že je vlastně „vedete“.
Obdobně pracujeme i se světem a tělem. Odvracíme od nich pozornost a tím i oživující moc vědomí, a tak se vymaňujeme z jejich moci. Tělo jednak čistíme vnitřní pránájámou, jednak rušíme totožnost s ním, jak je uvedeno, pomocí obracení pozornosti na vědomí, které je oživuje, ale je od těla různé.
Ta různost vědomí a těla je silně diskutabilní, hlavně proto, protože vědomí tělo bezezbytku tvoří (například bez toho by nemohly vůbec fungovat tělesné smysly). Z nastiňovaného pohledu Jednoty ale nějaké to tělo je jen snem mysli, není vůbec skutečné, takže o nějaké různosti nelze mluvit vůbec. (Pro objasnění – pokud mluvíme o různosti, mluvíme o dvou nezávislých entitách, a to je z hlediska Jednoty holý protimluv).
Vnitřní pránájáma pracuje – opět pomocí pozornosti vědomí – přímo s životní silou. Čistí ji od pokleslých a zlých energií,
Pominu-li otázku, kde se takové „pokleslé a zlé“ energie „berou“, bylo by docela zajímavé, kdyby pan Vacek zkusil popsat, kam se takové energie „podějí“. Vezmu-li v potaz harmonický zákon zachování, myslím, že pan Vacek nemá zrovna lehký úkol.
obnovuje její proudění v jemném těle, oživuje s ní činnost zejména vyšších duchovních čaker. Nakonec se nad hlavou mění ve světlo, nejvyšší projev tvořivé moci. Pak klesá dolů tělem až pod nohy, a vytváří světelné tělo. Nad hlavou dochází ke spojení světla s vědomím, obnovuje se jejich jednota, což je ona mystická svatba, obnova jednoty vědomí a světla, šakti.
Trošku „diletantský“ popis něčeho, co mystici nazývají „výměna světel“. S mystickou svatbou to ale nemá pranic společného. V mystické svatbě totiž světlo nevystupuje jako tvůrčí entita, je pouze projevem sjednocení jiných entit.
Pro ty, kteří kráčejí stezkou poznání nebo síly, je rozhodující vůle.
Ne, není tomu tak – pokud nemluvíme pouze o „důležité“ složce. Vůle vystupuje jako rozhodující charakteristika ve stezce Královské jógy, stezka Poznání má jako rozhodující charakteristiku schopnost rozlišování. Ale to by si snad autor knih s podobnými názvy plést neměl…
Jen vůle neochvějně a neustále obracející pozornost k Bohu nebo k pravému Já, což je totéž, je může dovést k cíli stezky.
Nechci se plést do podružných nepřesností, ale pro čtenáře by v daném kontextu asi bylo podnětné zjistit si něco o rozdílu významů pojmů brahma a átman z knih, které se touto tématikou skutečně zabývají. Pan Vacek je úspěšně plete již dlouhou dobu a na mnohá upozornění nijak nedbá.
Silná vůle je na stezce nezbytností, ale sama o sobě nestačí. Je nutné ji vést správným směrem, což dokáže výhradně buddhi. V tomto smyslu nestačí pouhé poznání Já, dosažení světla nebo lásky. Bez buddhi jsme duchovními slepci, kteří tápou a dopouštějí se i omylů, protože nemají přístup k božské moudrosti. Zůstává jim skryta, a proto jim zůstává skryt i Bůh, nejvyšší Skutečnost jako celek. Nežijí celou jednotu, ale pouze její části; jejich rozum zůstává v nejednotě neboli oddělenosti od Boha.
Je vidět, že pan Ing. Jiří Vacek již přejal mnohé z formulací, které v minulosti poukazovaly na mnohem výstižnější popis Skutečnosti než ty jeho, v minulosti využívané. Ať si tedy na ty různé konference či diskusní skupiny hartusí, jak chce - přebírání výrazových prostředků jej usvědčuje z pochopení jejich velkého přínosu pro něj samého a následně i pro všechny jemu na rtech visících.
Bohužel, ne vždy je ta či ona formulace pochopena do svých důsledků, takže stále je potřeba vše znovu a znovu vysvětlovat a stavět do pravého světla.
V tomto případě je však již odklon obsahu od nadpisu tak alarmující, že je nutné zajistit jeho publikaci, která na autorském serveru již z principu „Jiří Vacek – Satguru“ není ani myslitelná.
Základem je neschopnost Jiřího Vacka se orientovat v pohledu Jednoty. Samotný nekomentovaný text se jeví jakousi první vlaštovkou se k tématu Jednoty doopravdy postavit čelem a tedy si s sebou nese i všechny nedostatky pokusu přejít z ryze dualistického popisu na popis nedualistický.
Bohužel, pokud by tento text byl pochopen jinak, než jen pokus o autentizaci „nových“ postupů - například jako učební metodický text (k čemuž se nás autor snaží svést názvem uvedeným u vlastního textu) – dostaví se ryze nepříjemné důsledky – srovnatelné s důsledky rady hasit elektrické přístroje pod napětím vodním hasicím přístrojem.
Manipulace pozorností pomocí ryze individualizovaného vědomí vede zákonitě ke vzniku závislosti mysli na manipulovaných entitách – vzniku souvislostí příčiny a důsledku, také zvaného Zákonem Karmy. Pokud tato manipulace probíhá za podpory osobní vůle, vede zcela jednoznačně k aplikaci sugesce, která je v přímém rozporu k uvědomování si Skutečnosti. Ti, kdož si nedali říci a přesto (možná i právě proto) podobně orientovanou metodu použili, následný stav vědomí popisují ve vzácné shodě jako stav „mrtvolné pustoty“, „kruté opuštěnosti“ a posléze – po pochopení zde vypsaných souvislostí – také „naduté povýšenosti“ a „přezíravosti“.
Mnohem přesnějším – než použití popisu „přivrácení“ a „odvrácení“ pozornosti – je popis převzatý z poznámek swami Vivekanandy a z přednášek Jiddu Krišnamurtiho: „Zaostření pozornosti a uvolnění zaostření pozornosti“. Zaostření pozornosti je popisováno jako děj individualizace, kdy schopnost „přiblížení detailu“ má zákonitý následek „ztráty souvislosti“ pohledu. A naopak, při uvolnění pozornosti pozornost nesetrvává u jednotlivého detailu, ale jen neúčastně sleduje jak sama sebe, tak i probíhající děje, včetně uvědomění všech souvislostí. Při úplném uvolnění pozornosti současně nastane plné uvolnění vědomí od pozorovatele, tj. úplná ztráta omezení individuálním kontextem, a je vnímán stav totálního rozprostření vědomí, který lze po právu pojmenovat Vědomí Jednoty. Ve stavu plného uvolnění pozornosti tedy není již nikdo jakkoli oddělený, není zde žádný důvod něčeho odmítat, či naopak zase dosahovat, něco někam vést či vyvíjet jakékoli úsilí, natož používat nějakou vůli. Existuje jen stav plného uvědomění Jednoty, současně provázený stavem vnitřního naplnění a radosti.
Doufám, že tento popis případnému čtenáři postačí k vědomému rozlišení, co kam vede a tak zabrání nechtěným důsledkům a vedlejším efektům použití nedokonale rozpracovaných postupů.
V upřímné pokoře,
ctitel učení Ramany Maharišiho
mailto:kauza.vacek@gmail.com
