Pan Vacek se má za slušného člověka. Své oponenty obviňuje z neslušnosti. A hle, něco se mu přesmýklo v mysli, nebo se mu jeho“šakti“ vymkla z rukou, a v článku „Obyčejná sprostota: Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy, Kauza-vacek, 4.4.2007“, udělal z jeho autorky jménem Iva jakéhosi „Iváka“. S odůvodněním, že „člověk nikdy u tomášovců neví. A ještě chudinku Ivu, již znají mnozí Vackovi čélové z Jitřní země, obdařil „čestným“ titulem „anonym“. Pracovníky nakladatelství Avatar pro změnu označuje ironicky za „Avatary“, aby tím kompenzoval označení „satguru“, jehož se mu občas od oponentů právem dostává, neboť takto sám sebe neskromně pojmenoval ve své knize. To, jak pan Vacek nejen o svých kriticích soustavně lže, rozebíráme na jiných místech. Ve zmíněném příspěvku prokázal, že dovede být též otevřeně neslušný a impertinentní, a to dokonce vůči dámě. Není to zdaleka první nadávka či sprostota, které se Jiří Vacek a jeho čélové vůči svým kritikům dopustili (Avataři, páni z Avatára, Avátár, Avater, Avateřisté, tomášovci, Terezák aj.). Díky Bohu je zde „Kauza Vacek“, jež poskytuje prostor pomlouvaným a dehonestovaným k jejich obraně a obhajobě.
Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi
Před pár týdny jsem poslala do Kauzy Vacek svou zkušenost s nakupováním knih u J. Vacka. Vše, co jsem uvedla, se naší rodině opravdu stalo a nebyla to zkušenost příjemná. Proto mne velmi překvapila ostrá reakce J.Vacka, který mne nazval „sprostým anonymem“. Dokonce mne nazval „Tomášovcem“ a k tomu přidal hanlivé označení mého jména „Ivák“, čímž sám vlastně připustil, že můj příspěvek nebyl anonymem (anonymní = tzn. nepodepsaný, bezejmenný), protože kdyby to anonym opravdu byl, pak by nemohl z mého jména udělat nadávku. Také nevím, co to znamená být Tomášovec, protože jsem se nikdy nesetkala se skupinou nebo sdružením toho jména. Spíše mám pocit, že označení „Tomášovci“ používá pouze J. Vacek, aby urazil a zesměšnil ty, kteří pravdivě referují o jeho počínání. Mohu J. Vacka ale ubezpečit, že jsem opravdu Iva a ne nějaký „Ivák“, za jakého mě pokládá zřejmě ze strachu, aby se veřejně nespletl jako u Terezy Vackové, za což se asi velmi stydí doteď, proto považuje každou ženu, která publikuje v Kauze Vacek, za muže, dokonce si snad myslí, že za Ivu se schovává M. Pařík nebo M. Tomáš. To, že jsem opravdu žena, mohou dosvědčit nejen mé starší příspěvky na JZ, ale i Vackovi oddaní žáci, jako např. p. Rýznar, Ries, Šťastný, Pettinger, se kterými jsem diskutovala na JZ – nebo to snad zapomněli svému satguruovi říct?
Pan Vacek tvrdí, že knihy posílal „na důvěru“ – tzn. na dluh. Kdo prý neměl peníze, mohl zaplatit později, nebo mohl knihu bez placení vrátit. Jak to ale vypadalo opravdu? Pan Vacek skutečně poslal objednané knihy, ale častokrát k těm námi objednaným knihám přibalil některé, které v naší objednávce nebyly. To jsme ovšem poznali, až když jsme doma knihy vybalili. Pak jsme museli tyto knihy vrátit. Ovšem ne bezplatně, jak J.Vacek tvrdí, ale na vlastní náklady zabalit a odeslat zpět na jeho adresu. Někdy jsme si ty knihy „nuceně“ ponechali, protože odeslání zpět by téměř převýšilo cenu neobjednané knihy. Pokud jich ale bylo více, pak už se nám vyplatilo poslat je zpět všechny. J. Vacek si tedy takto přivydělával, když posílal i knihy neobjednané, které zřejmě asi nikdo nechtěl, a tak aby je nějak prodal, jednoduše je přidal do nějakého balíku ke knihám objednaným.
[Poznámka redakce: Pro ilustraci uvádíme absurdní argumentaci dcery pana Vacka, jíž se pokoušela v rámci jeho prazvláštních obchodních praktik zdůvodnit zasílání neobjednaných knih.]:
„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost jedné ženy - nejde o Ivu Procházkovou-, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal... 10, str. 203 nahoře)
Ve svém článku J. Vacek píše, že ho pomlouvám jen proto, že v mém případě došlo k ojedinělé chybě nebo nedorozumění. Kdyby to bylo opravdu tak, pak by se to dalo omluvit, ale znám pár lidí z Moravy, kteří měli podobnou zkušenost. Navíc, kdyby se nám dostalo alespoň omluvy z jeho strany nebo od lidí, kteří knihy posílali. To se ale nikdy nestalo, dokonce, když jsme poslali spolu s vrácenými knihami dopis, kde jsme upozorňovali na to, že už si nepřejeme další zasílání jejich knih, vůbec nám neodpověděli a po nějaké době nám poslali další várku knih, tentokrát už zcela neobjednaných! Omluvy se patrně od J.Vacka nedočkáme ani dnes, po letech, naopak ještě na mou adresu napíše spoustu urážek a pomluv, jen proto, že jsem se odvážila promluvit a napsat pravdu o tom, jak to doopravdy bylo. Dodnes si celá moje rodina vzpomíná na jeho „zásilkovou službu“, která vůbec nebyla „na oboustrannou důvěru“, ale na přílišnou důvěřivost z naší strany, na kterou jsme doplatili. Není tedy pravda, že by můj článek „odrazoval hledající od zdroje“, naopak J. Vacek si je odrazuje sám svým nehorázným chováním k zákazníkovi.
S pozdravem
Iva Procházková
mailto:kauza.vacek@gmail.com
