pátek 27. dubna 2007

Odpověď panu Hynkovi Riesovi

Odpověď panu Hynkovi Riesovi na jeho otevřený dopis ("Miloši Tomášovi a Martinu Paříkovi") ze dne 20. 4. 2007 na serveru Jiří Vacek - Satguru.


Hynku Riesi,

oslovil bych Vás, jak jsem normálně zvyklý, „pane Riesi“, či snad dokonce „Vážený pane Riesi“, ale Vy sám normální zdvořilostní formu (projev slušnosti) nedržíte a oslovujete nás také jen jmény. Přitom se vůbec neznáme. Jak se to slučuje dohromady? Snad jen u neslušných lidí. Naproti tomu nás nenazýváte aspoň posměšně (nenadáváte) „Avatáři“, „páni z Avatára“ (jako pan Vacek), „Avateřisté“ a „Paříkovci“ (jako pan Blažek), či dokonce „Paři a Dosti“ (jako Jirka Mít). Vaše oslovení nám ani trochu nevadí (jen je vidět, že ten způsob není běžný), jsme přeci jenom obyčejní lidé, za nic zvláštního se nepovažujeme (jak se snaží pan Vacek po vzoru své přítelkyně „maríči“ Takáczové podsouvat) a považovat bychom se ani v nejmenším nechtěli. Pane Riesi vůbec se, pokud vím, neznáme, nikdo, pokud vím, si Váš dopis neobjednal, a přesto nám píšete. Nikdo nežádal, abyste nám psal. Nebo snad ano? Ano, pan Vacek si objednává dopisy...devótní dopisy ke své adoraci, nebo útočné (jako je např. ten Váš) či pomlouvačné (ještě se jimi chlubí ). Jak je to nízké a podlé. Proč? Protože, když má nenormální potřebu psát o druhých lidech, tak nepíše pravdu, zkrátka pomlouvá. O to jde. Ale z nás dvou Vámi oslovených, jsme si nikdo Váš dopis a Vaše nepravdivé soudy o nás nepřáli. Pan Vacek a jemu podobní (jeho druhové) se stále o nás otírají, máme stále co dělat s jejich lživými a urážejícími útoky. A přitom Vy nás žádáte: nechte nás být. Napsal jste o nás, že stále žvaníme o jednotě. O čem žvaníte Vy? Když pominu, že se dle toho, co jste psal, občas prožíváte jako něco (prostor, světlo atp.) a dále Vaši roli Vackova ideologa (vysvětlování a zdůvodňování nauky pana Vacka, anotace ke knihám, pravidla meditace), tak žvaníte o lidech, které ani neznáte a po kterých Vám nic není. A jak. Pomluvy, dehonestace, slovní útoky atp. Není to snad pravda? Vím, je to v rámci „obrany mistra“ - pana Vacka (Víte snad, proč se tak bojí?). Dobře, ale slovní výpady jsou vlastně útoky, a to by Vám žádný Rámakrišna, Maharši či jiný opravdový mistr neschválil. Neschválil. Ve snaze ubránit již prokázanou lež, podlost a amorálnost pana Vacka užíváte takovýto způsob obrany? Nepomáhá křik, že prý na „Kauze Jiří Vacek“ lžeme. Protože jde o věcně doložené argumenty (odkazy stránek a citace – nikoliv vytržené z kontextu a zkompilované), tak křičet, že jde o naši lež, nepomáhá. Z toho důvodu nyní žádáte, abychom Vám dali pokoj. Ale jakým to zpupným způsobem: „dejte nám pokoj a neotravujte“. Vy si zřejmě, Hynku Riesi, skutečně asi nevidíte do úst. Víte, měl byste se naučit vidět více na sebe. Co jste vlastně zač a co vlastně očekáváte? Očekáváte od druhých, aby Vám dali pokoj (pokud vím, nikdo Vás osobně neatakoval, neobtěžoval Vás ani Vás nekontaktoval), a přitom s nimi jednáte takto zpupně. Jde o Vás. Jenom o Vás, pane Riesi. Zda se Vy vzpamatujete ke slušnosti a k normálu. To záleží jen na Vás. Nikoliv na Vašem mistrovi (i když mu tímto svým jednáním činíte vizitku, a rozjímejte nad tím, jestli dobrou a užitečnou), ale je to jen na Vás. Přeji Vám upřímně mnoho zdaru a duchovního pokroku. Píšete: „Nechte nás na pokoji a neotravujte.“ Přesně podle toho se prosím zachovejte. Nechte nás na pokoji a neotravujte. „Oni mohou, já nemohu,“ napsalo kdysi jedno samolibé, ukňourané ego.
Co je Vám po naší nedostatečnosti? Proč se nehodláte starat o nedostatečnost svou? Když jste napsal: „Nevšímejte si nás a neotravujte“, proběhlo Vám hlavou, zdali Vy si nás též nevšímáte, anebo snad dokonce neotravujete? Člověk jako Vy (zvláště chce-li být doopravdy tím epigonem svého mistra) by měl být (není-li pozdě, máte nejvyšší čas) schopen sebereflexe. Ano. Vy si nás snad nevšímáte...? A co páně Vacka články a články jeho mnohých přívrženců? Ti také nemají potřebu si nás všímat? V nich, podle Vás, není o nás všímáno? „Oni mohou, já ne“, „...myslí si, že si mohou dovolit všechno“, nečetl jste to? Ano, to pan Vacek napsal na adresu oněch „Avatáristů“, nebo pánů z „Avatára“. Koho tím (touto posměšnou nadávkou obsahující dehonestaci naší firmy, a tudíž tzv. lživou reklamu, myslel, je zřejmé). To je podle Vás O. K. ? To jste panu Vackovi (nebo alespoň panu Koubovi, Blažkovi, Rýznarovi a jiným, když pan Vacek je nekritizovatelný) neřekl: Dejte jim pokoj a neotravujte je? Měl byste měřit ne pokřiveným, ale jedním rovným metrem. Chápu, že cítíte potřebu bránit svého přítele, mistra, Vám blízkého člověka... fakt to plně chápu. Ale prosím Vás takhle? A co víc, prostudujte si laskavě souvislosti, vyslechněte nestranně všechny zúčastněné. A pak suďte, máte-li tu potřebu. A ne takto se na druhého hned obořit. To se nedělá. Aspoň by se nemělo. Víte, Vám se nelíbí, když se bráníme proti pomluvám, které o nás šíří pan Vacek. Ale my cítíme, že jsme v právu. Ano, Vy cítíte, že jste v právu zase Vy, tak to bývá. Ale předložte, prosím, nějaké důkazy o tom, že lžeme. My jsme opakovaně své argumenty a hlavně důkazy předložili. Na Kauza Jiří Vacek nepíšeme lži, jak se někdo snažil spustit povyk. Na Kauze Jiří Vacek jsou uvedeny přesné citace páně Vacka s odkazy na konkrétní stránky a nic není vytrženo z kontextu či zkompilováno (i v tomto též hledíte nesprávným směrem), jak se nám snažíte podsunout. Pan Vacek mnohé, co mi vkládá do úst, vylhal (o mém bránění rodičů, o mém výstupu v Národním domě na Vinohradech atd.); dobře vím, co jsem řekl, mám to i napsané. Když pan Vacek napsal, že vyvrátil lži pana Paříka a Miloše, tak je to naprostá lež. Čím, jak a co vyvrátil. Jen, jak je jeho zvykem, uvedl, že to není pravda, co píšeme, a samozřejmě nás obvinil. Tak jako např. když byl vyzván, aby stáhl z prodeje xerokopie svého překladu Maharišiho evangelia, ne něž nemá licenci. Navíc vypustí na naši adresu urážku, že jednáme podle nacistického a komunistického pravidla a že moje máma prý jej učila krást. A s důkazy se on neobtěžuje (jen ať tyto urážlivé věci dokáže). Ten se vybarvuje, což? No, Vy mu ve všem, i v tomto samozřejmě, věříte. Věříte možná tak slepě, že tyto urážky a pomluvy budete schopen opakovat. Anebo se mýlím? Třeba skutečně se mýlím a začnete užívat svůj vlastní rozum.
Pane Riesi, zřejmě asi nevíte, co všechno je ve vaší skupině organizováno. Nejde jenom o veřejné pořádání a organizování seminářů a meditací. Ale jde o veřejné (na Morávce) i neveřejné (u Vackových doma) nabádání k psaní dopisů adorativních (aby si touto chválou na sebe mohl vyplňovat své paměti), ale i těch útočných (např. M. Paříkovi, třeba jako způsob tzv. Rámakrišnovy obrany pod heslem „Zaměřme se na ně“) a pomlouvačných (např. do Doteku a především do Ramanášramu). Dále pan Vacek inicioval a zorganizoval štvaní, a to zřejmě opakovaně. Neměl byste zapomenout na organizované výpravy Vackových uctívačů s jeho pomlouvačným elaborátem po knihkupcích některých měst v domnění, že ten hnus snad budou také dále šířit a prodávat, a dále na vysílání zvědů na akce „konkurence“, a třeba k nám do knihkupectví. Asi ani nevíte o nezapomenutelné výpravě tří čélů (z nichž jejich mluvčí se přišel osopit na pana Paříka) do Avataru. Štvanice pana Vacka proti jeho odpůrcům, kritikům, oponentům, prostě proti těm, kteří s ním jenom trochu nesouhlasí, jsou organizovány zcela zjevně. Samozřejmě na jejich hlavy sype urážlivé výrazy o stokrát opakované lži, o goebbelsovštině, o nacistických a komunistických pravidlech a o tom, že zloděj křičí, chyťte zloděje, a já nevím jaké ještě. Je to hnusné, viďte? A co organizované seance (které též nazývá meditacemi), kde se účastníci zaměřují na „pány z Avatára“ pod heslem „zaměřme se na ně“. Vlastně Vy, jako blízký panu Vackovi, byste mohl vědět, jak a kdy se zrodilo toto heslo, a jak, při jakých příležitostech je používáno. Vy to přece víte lépe než já. Organizovaná panem Vackem je nevraživost vůči jeho oponentům (k jeho tzv. konkurenci, nevšiml jste si toho?). Organizované jsou meditace za zdraví pana Vacka, organizovaná je, myslím, i pomoc s xeroxováním, prodejem knih (viz zkušenost paní Ivy) atd. Organizovaná je mnohdy i obrana pana Vacka, kdy má potřebu se schovávat zbaběle za své oddané čély. Organizované je samotné vyzývání k obraně.
Máte potřebu bezdůvodně nás napadat, urážet, přestože jsme proti Vám nic neměli.... Není to snad kvůli Vašemu vztahu k panu Vackovi? Jaký jiný důvod byste měl? „Obrana“ pana Vacka. Z důvodu této Vaší vazby na něj. Kdyby pana Vacka nebylo, sotva byste měl nějaký důvod započít útoky proti nám. Je možné, že jsem Vás označil za epigona Jiřího Vacka. To, jak jste zjistil, není urážka (nikdo Vás urážet nikdy, co vím, nechtěl a nečinil tak), stejně tak jako není urážka označení „čéla“. Epigonem Jiřího Vacka, myslím, jste (roli vrchního ideologa po Vás převzal páně Vacka příbuzný, že?), rozvíjel jste jeho myšlenky (i když nejednou byly urážlivé), dal jste dohromady pravidla k meditacím (ta byla zábavná), psal jste anotace k jeho knihám, vedete, co vím, meditace atd. Mohl byste někdy (ještě jsme se toho od Vás nenadáli) napsat něco laskavého (nemusí to být hned láskyplné), něco, co by člověka tak nějak zahřálo u srdce. A mít rád všechny lidi. Co říkáte? Pokud Vám označení epigon Jiřího Vacka (asi jím tak nějak jste) polichotilo a jste na ně hrdý, vypovídá to v mnohém o Vás (pan Rýznar by to kulantně vyjádřil obratem „co ve Vás dříme“). Dáte mi jistě za pravdu, že duchovní člověk by se měl především u sebe zbavit zlých vásan ega. A zejména samolibé pýchy.
Také Vás, pane Riesi, žádám o jediné: Nevšímejte si nás a neotravujte. Tím spíš, že se osobně neznáme. A buďte s Pánem Bohem, mějte se hezky a ať se Vám daří. Zdraví


Miloš Tomáš


mailto:kauza.vacek@gmail.com

středa 25. dubna 2007

Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi

Pan Vacek se má za slušného člověka. Své oponenty obviňuje z neslušnosti. A hle, něco se mu přesmýklo v mysli, nebo se mu jeho“šakti“ vymkla z rukou, a v článku „Obyčejná sprostota: Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy, Kauza-vacek, 4.4.2007“, udělal z jeho autorky jménem Iva jakéhosi „Iváka“. S odůvodněním, že „člověk nikdy u tomášovců neví. A ještě chudinku Ivu, již znají mnozí Vackovi čélové z Jitřní země, obdařil „čestným“ titulem „anonym“. Pracovníky nakladatelství Avatar pro změnu označuje ironicky za „Avatary“, aby tím kompenzoval označení „satguru“, jehož se mu občas od oponentů právem dostává, neboť takto sám sebe neskromně pojmenoval ve své knize. To, jak pan Vacek nejen o svých kriticích soustavně lže, rozebíráme na jiných místech. Ve zmíněném příspěvku prokázal, že dovede být též otevřeně neslušný a impertinentní, a to dokonce vůči dámě. Není to zdaleka první nadávka či sprostota, které se Jiří Vacek a jeho čélové vůči svým kritikům dopustili (Avataři, páni z Avatára, Avátár, Avater, Avateřisté, tomášovci, Terezák aj.). Díky Bohu je zde „Kauza Vacek“, jež poskytuje prostor pomlouvaným a dehonestovaným k jejich obraně a obhajobě.


Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi

Před pár týdny jsem poslala do Kauzy Vacek svou zkušenost s nakupováním knih u J. Vacka. Vše, co jsem uvedla, se naší rodině opravdu stalo a nebyla to zkušenost příjemná. Proto mne velmi překvapila ostrá reakce J.Vacka, který mne nazval „sprostým anonymem“. Dokonce mne nazval „Tomášovcem“ a k tomu přidal hanlivé označení mého jména „Ivák“, čímž sám vlastně připustil, že můj příspěvek nebyl anonymem (anonymní = tzn. nepodepsaný, bezejmenný), protože kdyby to anonym opravdu byl, pak by nemohl z mého jména udělat nadávku. Také nevím, co to znamená být Tomášovec, protože jsem se nikdy nesetkala se skupinou nebo sdružením toho jména. Spíše mám pocit, že označení „Tomášovci“ používá pouze J. Vacek, aby urazil a zesměšnil ty, kteří pravdivě referují o jeho počínání. Mohu J. Vacka ale ubezpečit, že jsem opravdu Iva a ne nějaký „Ivák“, za jakého mě pokládá zřejmě ze strachu, aby se veřejně nespletl jako u Terezy Vackové, za což se asi velmi stydí doteď, proto považuje každou ženu, která publikuje v Kauze Vacek, za muže, dokonce si snad myslí, že za Ivu se schovává M. Pařík nebo M. Tomáš. To, že jsem opravdu žena, mohou dosvědčit nejen mé starší příspěvky na JZ, ale i Vackovi oddaní žáci, jako např. p. Rýznar, Ries, Šťastný, Pettinger, se kterými jsem diskutovala na JZ – nebo to snad zapomněli svému satguruovi říct?
Pan Vacek tvrdí, že knihy posílal „na důvěru“ – tzn. na dluh. Kdo prý neměl peníze, mohl zaplatit později, nebo mohl knihu bez placení vrátit. Jak to ale vypadalo opravdu? Pan Vacek skutečně poslal objednané knihy, ale častokrát k těm námi objednaným knihám přibalil některé, které v naší objednávce nebyly. To jsme ovšem poznali, až když jsme doma knihy vybalili. Pak jsme museli tyto knihy vrátit. Ovšem ne bezplatně, jak J.Vacek tvrdí, ale na vlastní náklady zabalit a odeslat zpět na jeho adresu. Někdy jsme si ty knihy „nuceně“ ponechali, protože odeslání zpět by téměř převýšilo cenu neobjednané knihy. Pokud jich ale bylo více, pak už se nám vyplatilo poslat je zpět všechny. J. Vacek si tedy takto přivydělával, když posílal i knihy neobjednané, které zřejmě asi nikdo nechtěl, a tak aby je nějak prodal, jednoduše je přidal do nějakého balíku ke knihám objednaným.

[Poznámka redakce: Pro ilustraci uvádíme absurdní argumentaci dcery pana Vacka, jíž se pokoušela v rámci jeho prazvláštních obchodních praktik zdůvodnit zasílání neobjednaných knih.]:

„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost jedné ženy - nejde o Ivu Procházkovou-, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal... 10, str. 203 nahoře)

Ve svém článku J. Vacek píše, že ho pomlouvám jen proto, že v mém případě došlo k ojedinělé chybě nebo nedorozumění. Kdyby to bylo opravdu tak, pak by se to dalo omluvit, ale znám pár lidí z Moravy, kteří měli podobnou zkušenost. Navíc, kdyby se nám dostalo alespoň omluvy z jeho strany nebo od lidí, kteří knihy posílali. To se ale nikdy nestalo, dokonce, když jsme poslali spolu s vrácenými knihami dopis, kde jsme upozorňovali na to, že už si nepřejeme další zasílání jejich knih, vůbec nám neodpověděli a po nějaké době nám poslali další várku knih, tentokrát už zcela neobjednaných! Omluvy se patrně od J.Vacka nedočkáme ani dnes, po letech, naopak ještě na mou adresu napíše spoustu urážek a pomluv, jen proto, že jsem se odvážila promluvit a napsat pravdu o tom, jak to doopravdy bylo. Dodnes si celá moje rodina vzpomíná na jeho „zásilkovou službu“, která vůbec nebyla „na oboustrannou důvěru“, ale na přílišnou důvěřivost z naší strany, na kterou jsme doplatili. Není tedy pravda, že by můj článek „odrazoval hledající od zdroje“, naopak J. Vacek si je odrazuje sám svým nehorázným chováním k zákazníkovi.

S pozdravem
Iva Procházková



mailto:kauza.vacek@gmail.com

pondělí 23. dubna 2007

Otázky Danovi Moravcovi, pokračování

"Vážení přátelé, vzhledem ke značnému ohlasu, zvláště u pana Vacka samotného, u jeho vědomí "já jsem", co z jeho osoby prý vyzařuje (nebotryská), tzn. jeho ega, který měl zapotřebí obratem napsat útočný, lživý a pomlouvačný článek, budeme se souhlasem tázaného pokračovat v rozhovoru s Danem Moravcem. Prokáže se tak pravda a skutečnost, že pan Jiří Vacek stále lže. Lže nejen o sobě, ale zejména o lidech a skutečnostech, po kterých mu nic není. Proto, za účelem získání pravdivých informací a očištění lživě a sprostě panem Vackem dehonestovaných lidí (o kterých Jiří Vacek prokazatelně lže, které nactiutrhá, pomlouvá, napadá je, poštvává proti nim své oddané, vyhrožuje a podsouvá jim lživě výroky a skutky a dotýká se jejich práv), budeme v rozhovorech s těmito dehonestovanými lidmi pokračovat. Rádi bychom Vám proto dále přinesli rozhovory s pány M. Paříkem, M. Dostálem, A. Popovem, J. Navrátilem a dalšími.



KV: Co si myslíš o vyjádření pana Vacka ve 12. dílu jeho pamětí "Jak jsem..." (str. 148), že jste prý "čerpali a čerpáte pomoc na návštěvách u Vackových, když je jen a jen na mistrovi, zda a komu ji poskytne"? Nepopírá zde pan Vacek jeden ze svých "mistrovských" výroků, že mistr je jen jeden a je jím Bůh? Nebo jiný výrok, že mistr není osoba, není jím Jiří Vacek, ale vědomí já jsem, co z jeho osoby tryská? Na tomto by totiž nebylo rozhodování, komu poskytnout "pomoc", kterou jste čerpali. Kterého tedy mistra má zde panVacek na mysli? To, co z jeho osoby vyzařuje či tryská, anebo svou osobu - sebe coby satgurua? Pokud jím zde rozumí svou osobu (také koho, co jiného?), odporuje (ale i dalšími svými výroky o sobě coby mistrovi i skutečnostmi, že se nechá titulovat "Drahý Mistře - s malým ale i s velkým "M") svému prohlášení, že osoba není mistr.

DM: Omlouvám se, ale 12. díl „Jak jsem hledal..“ jsem nečetl a číst nebudu. To, na co se ptáš, jsou zákonité rozpory, které pramení z toho, když člověk pozná Já, ale zkušenost není trvalá (= nedošlo k rozpuštění v Já = ego trvá, leckdy umně zastřené a latentně působící) a člověk přesto začne vystupovat jako mistr. Jistě, proč ne ( i když v těchto záležitostech bych byl velmi opatrný ), ale jakmile začne domýšlet nauku, prožitky, souvislosti, příčiny, důsledky, posuzování domnělých ostatních a světa a různých postupů skutečných mistrů apod. PODLE SEBE = PODLE VYBAVENÍ A NASTAVENÍ SVÉ OMEZENÉ SUBJEKTIVNÍ MYSLI (a jinou k dispozici nemá) a z pozice mistra vystupuje, pak vznikají tyto problémy. Mistrem, a to má pan Vacek samozřejmě pravdu, je jen a pouze Já jsem, Vědomí samo. Ale proč pak nenechat na Já jsem, na skutečném Mistrovi, na Bohu všechno další? Vždyť není nic než Já jsem. A skutečný Mistr toto žije a ví. Cožpak ego, které se rozpustilo v Já něco takového vnímá? Žije? Řeší? Nikoli. Protože prostě není (dobrá, spálený provaz…). Toto může žít pouze ego, které se v určitých časových intervalech v Já uvědomuje a částečně rozpouští a oslabuje, je to houpačka, ale nikoli Nejvyšší stav. Nikoli Mahárišiho sahadža samádhi. Pokud „mistrovská osoba“ – a to je poměrně přesné vyjádření pro jedince, který zná Já, ale není Já plně, bezusilovně, neměnně – vystupuje jako mistr s plným dosažením, zákonitě se zaplete do podobných rozporů. Pořád trvá cosi, co se nepodvolilo Mistrovi samému = Já jsem. Ego nezmizelo. A teď, ten paradox (i když ve skutečnosti ne paradox, protože právě toto je egu vlastní = vymezování), odsuzuje a hodnotí jiná ega, jako by samo egem nebylo !!!
Úplně jednoduše: mistr poznává mistra a ego poznává ego.


KV: Co podle Tebe měl Jiří Vacek na mysli, když napsal ve svých pamětech ve 12. dílu, na str. 148, "Danu Moravcovi a jemu podobným" že si prý "osobují právo chovat se k mistrovi, jak se jim zlíbí." Chápe zde patrně mistra stále jako osobu? Čili nikoliv jako to, co z oné osoby tryská? Je to tedy důkaz jeho vylhávání. Proč na další straně vyčítá: "Na mou obranu nenapsal nic"? A ještě o stránku dál (dehonestacemi tedy umí pan Vacek zaplňovat své paměti dosti) se opět přirovnává k Ježíši, žes prý jej zapřel před lidmi. Dále(str. 150) že prý za jeho pomoc (ejhle, to je ona "pomoc mistra") "se odměňuješ jen svým blátem"? Proč to vše píše, co si o tom myslet?

DM: Došlo k povýšení subjektivního vidění světa na (jako) objektivní. Pořád nemohu pochopit, že nechápe Projevení v Celku a jako Celek, kde vše je odrazem Zdroje v Sobě samém, kde vše je přesně na svém místě, kde se zdánlivé protiklady stírají, kde svět, viděný jako nebožský a plný utrpení, je beze změny světa samého (protože svět sám jako takový samostatnou existenci nemá), ale změnou náhledu a pochopení, Seberealizace, viděn TAKOVÝ, JAKÝ JE. Tedy jako Vědomí samo, jako Já.

A přitom je tak jednoduché opustit subjektivní a omezený náhled, který je vždycky plný strachu a obav a vymezování se a posuzování a stávání se někým a obran a opodstatnění obran a NEPRAVDY. Vidět věci takové, jaké jsou, znamená s pokorou a úžasem sledovat Boží dění, neustálý pohyb a změnu Projevení, které v posledku je ne-dvojné od Neprojevení. A hrát jakoukoli roli. Stejně se musí hrát. Stejně jsou hrány. My, domnělí všichni, hrajeme role v tomto dramatu a ničí role není zlá nebo dobrá, horší nebo lepší, jsou takové, jaké jsou (a není to jedinec, kdo rozdává karty).
Na to ale nejsou slova. A jak krásně jsme si o tom mohli zároveň popovídat i mlčet…. Ale nemohli, protože Jiří prostě trvá na instituci mistra. Bere se strašně moc vážně. No tak ji má. Ale není to Skutečné.

Domnělý každý nějak jedná a domněle koná, Jiří Vacek je prostě součástí Projevení jako kdokoli jiný (Dan, Avataristi, Vackovci….), nemám s tím problém. Někdy přijde reakce, jindy ne, všechny ty „spory“ jsou prostě jedním z mnoha projevů Projevení. Jen nechápu, že nechápe, že to není pravdivé. A že o toto vůbec nejde. A dokud bude svým postojem tvrdit, že o toto jde, vždycky tu bude něco nebo někdo, kdo mu nastaví zrcadlo a bude jemu známými či jeho oslovujícími prostředky říkat, ne, nejde o toto.

František Drtikol mohl být mistrem a zároveň v KSČ. Míla Tomášová byla i nebyla žačkou Ramany Mahárišiho, opravdu záleží na úhlu pohledu (Ramana trval na tom, že žádné žáky nemá, Ramana jako Přítomnost JE učitelem všeho a všech neustále, ale pak už to není Ramana). Eduard Tomáš nevyslal žádný signál zádušní mší, a pokud, tak pro někoho, kdo to tak CHCE vidět, Avatar nechce zničit konkurenci, Avataristi jen reagují na lži a polopravdivá domýšlení událostí a jevů, které se prostě děly jinak. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Také jsem k tomu byl puzen. Otázka lži o šaktipátu se nikdy nevyřešila a ovlivnila velký kus mého života. No tak jo, tak ovlivnila …J
A je mi jasné, že mnozí oddaní J.Vacka vidí ve vyjádřeních Avataru, že chce Jiřího zničit, vykládají si to jako pan Vacek – tedy zlo, ničení konkurence, pomluvy, márovy síly apod. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Rozumím tomu.
Je to ale začarovaný kruh, celá ta záležitost už žije svým vlastním životem. A nedá se vyřešit tak, že se bude řešit.

KV: Prosím, můžeš zde ještě zopakovat, co se přihodilo během Tvé návštěvy v Ramanášramu? Co tomu předcházelo, jak se vyjádřil představený, s nímž jsi pořídil rozhovor? S Tvým laskavým svolením bychom to mohli zde otisknout. Co následovalo po Tvém návratu? Víme o hanebné iniciativě některých zfanatizovaných lidí, kteří psali své sprostoty o Avataru do Ramanášramu ve snaze tím posloužit panu Vackovi, a následně sprostě pomlouvali nakladatelství Avatar a Tebe na webu Jiří Vacek-Satguru. Můžeš se k tomu laskavě vyjádřit?

DM: Když se události daly do pohybu a věděl jsem, že do Tiruvannamalai pojedu, slyšel jsem takové zvěsti, nepodložené, že Ramanašram Jiřímu Vackovi vzal práva na vydávání knih o Ramanovi Mahárišim. Nevěděl jsem, jestli autorských nebo překladů, nic podrobného. Zatímco o každém (bez urážky) „prdu“ jsme se na stránkách Jiřího Vacka dozvěděli okamžitě, v tomto bylo ticho po pěšině. Tak jsem se pana prezidenta Ramanašramu V.S. Ramanana zeptal, co je na tom pravdy a proč, pokud to pravda je, se k takovému kroku rozhodli.

Řekl mi toto:

“Mr. Vacek has written quite a few articles in our ashram magazine, years and years ago and they are all very good.And Ashram has also permitted him to translate some other publications into Czech.But recently, some time back I was informed about his autobiography that is his own story where in - he has claimed that he has attained self-realization.And he has a lot of following – and he preaches, he started preaching, interpreting Bhagavans teachings - in his own way.As I do not know his language, I am afraid whether his interpretations are correct or wrong. When Maharishi he has said he is very much present Why not just translate his words and leave this index aspirance to get claim behind directly from the Maharishi himself.Because of this fear I have decided not to agree for his translating any more publications.Though he has been…, he has tried to correspond with me and as he said who am I to quote from his autobigraphy, then I have not even answered those letters and I stopped corresponding with him.This is my view on this subject."

Překlad:"Pan Vacek napsal před lety v našem( ašramovmé) časopise několik článků a všechny byly velmi dobré.Ášram mu také povolil přeložit některé další publikace do češtiny.Avšak nedávno jsem byl informován o jeho autobiografii, která je jeho vlastním příběhem, a ve které proklamoval, že dosáhl seberealizace.Má mnoho následovníků, veřejně mluví, začal kázání, interpretování Bhagavanova učení a to svým vlastním způsobem.Jelikož neznám jeho mateřský jazyk, mám obavu zda-li jsou jeho interpretace správné, nebo chybné.Když Maháriši řekl, že je stále přítomen, proč pouze nepřekládat jeho slova, a ponechat je aspirantům jako ukazatel, a objasnění jejich významu nechat na Mahárišim samotném.Kvůli těmto obavám jsem se rozhodl nesouhlasit s tím, aby překládal další publikace.On se mi snažil psát a psal mi kdo jsem, že cituji z jeho autobiografie. Potom jsem na jeho dopisy neodpovídal a přestal jsem s korespondencí.
Toto je mé stanovisko k této věci."

Vyjádření jsem nahrál na přenosný mp3 přehrávač, který s sebou všude vozím, a zveřejnil. To je všechno. Nikdo mě neinstruoval, nenabádal ani neřídil. Tak jednoduché to bylo. Veškeré další bludné představy o příčinách a důvodech a záměrech, jsou zase a pouze jen bludné představy individuální mysli plné pocitu ohrožení – hledající souvislosti tam, kde nejsou. Nic víc.

Když čtu nyní článek Martina Tomeše o tom, že v denním rozvrhu Ramanašramu chybí atmavičára, tak se musím smát nad naprostým nepochopením toho, co se v Ramanašramu a vůbec u Arunáčaly děje. To je právě ona litera, která zabíjí Ducha. Lpění na nauce (co to vůbec je, ta nauka? Já jsem je Já jsem, pouze Já jsem JE. Jaká jiná nauka je třeba? Která jiná se musí bránit? Cožpak není všechno v Božích rukou? Cožpak není Vědomí TO, co sama sebe odráží v Projevení a „řídí ho“? Proč se do toho pořád pleteme? No protože jsme ega, která si myslí, že mají samostatnou existenci a vůbec, že o něčem rozhodují. Právě to, že Jiří Vacek nechápe skutečnou neskutečnost Projevení, je výraz ega, právě to, že tolik proti egu bojuje, je výraz ega, chápete?), na konceptech, ze kterých se dělá pravda – to je ten problém. To je ten začarovaný kruh samsáry.

KV: Dane, měj se pěkně, děkuji za rozhovor.

Není zač. Ještě závěrem: V úvodu k tomuto rozhovoru píšeš: „Prokáže se tak pravda a skutečnost, že pan Jiří Vacek stále lže. Lže nejen o sobě, ale zejména o lidech a skutečnostech, po kterých mu nic není.“ Mám dojem, že o pravdu v těchto případech vůbec nejde.

Hezky (s celým tím vnitřním rozporem) to vystihl jeden Vackův oddaný. Jako reakci na rozbor „o Pravdě“ napsal: „...já samozřejmě nemám na to soudit pravdu a chápu Tvé rozbory mého dopisu, ale nesouhlasím s Tebou ani za mák a tak to ber jo?“ (nemá na to, ale nesouhlasí. No tak na to asi má, ne? Respektive – dělá to!) Ale já to tak beru, tady přece nejde vůbec o to, aby mi někdo věřil nebo souhlasil. Vůbec nepotřebuji, aby se mnou souhlasil, ale když píše o Pravdě, a často se s ní kde kdo ohání, tak proč tu Pravdu tedy opravdu nehledá? Nejde o to, aby mi věřil a souhlasil se mnou, ale aby sám pro sebe Pravdu našel. A jak může Pravdu najít, když ji vědomě odmítá jen proto, že věří tomu, co sám neprozkoumal, pouze přejal a nyní v tom rádoby bezpečném postoji setrvává? Závěr jeho úvah je jasný: „Ať to dopadne jak chce-patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“. Musím ocenit jeho pevnost, ale s hledáním Pravdy to příliš nesouvisí. A to je přesně ten rozhodující moment: „Ať to dopadne, jak chce, patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“ Je to upřímné a otevřené prohlášení. Jinými slovy (netvrdím, že tato parafráze je jediná možná): není důležité, jak to opravdu je, věřím tomu, že je to tak, jak tomu věřím a vyhovuje mi to. Není pro mě důležité, zda Jiří Vacek a lidi kolem něj třeba někdy lžou, manipulují atd., ale já si Ho i Jich vážím, takže na mě nechoď s nějakou pravdou a spisky po internetu, akorát mě tím rozčiluješ, protože to je nefér a nabouráváš tím mojí ulitku bezpečí. A tak se musím bránit a bránit ty, kterých si vážím. To je v pořádku, rozumím takovému postoji, ale s Pravdou to nesouvisí.

Různá učení jsou rozporná. Hodnoty různých učitelů jsou různé. V přírodě neexistuje jiný soulad než z pohledu toho, že vše je Jedním. To je jediný soulad. Všechno ostatní je v dualitě, v neustálém pohybu a změně (W. Liquorman). Proto si myslím, že tyto spory se nemohou vyřešit tím, že se budou řešit. Jako ukázka toho, kam může podobná věc dojít, je to ale skvělé poučení.

Mnoho přátel mi radí, ať už se tím proboha nezabývám, ať nechám věci být, ať se nezaplétám. Zapletl jsem se v dobré víře, že se tím pomůže něco objasnit nebo vyřešit. Bylo to naivní, ale nemohl jsem jinak. Přítel, kterého si velmi vážím, mi nedávno poradil, cituji: Osvoboďte se od touhy dokazovat pravdu. To je veliká překážka na cestě. Sám se staňte skutečnou pravdou a světské události nechte klidně plynout.



mailto:kauza.vacek@gmail.com

Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka

Redakce KV obdržela od „ctitele učení Ramany Mahárišiho“ sofistikovaný rozbor článku Jiřího Vacka „Základ cesty do jednoty“. Jde o principiální polemiku s Vackovou „naukou o jednotě“, jež se bláhově pokouší nazřít a uchopit Jednotu. Otiskujeme v plném znění.

Jak si zajistit dlouhotrvající nepochopení základních principů duchovní cesty, aneb „Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka“

Dovolím si jen relativně krátký úvod, přijde mi totiž jako důležité zveřejnit některé své myšlenky. Pan Vacek píše mnoho. Ne vždy ale píše věci, které mají nějakou nápomocnou hodnotu. Poslední dobou stále více píše o tématech, která považuje za důležitá a která se proto snaží mocí mermo alespoň nějak uchopit. Bohužel, pan Jiří Vacek je již tak svázán s nepochopením základních principů duchovních zákonů, že zřetelně zaměňuje významy, které by měl uchopit, za významy, které již „pochopil“. Proto se v jeho textech neustále objevuje nepochopení principu vztahu Boha a Individuality (on se ve své nerozvážnosti domnívá, že to jsou dva popisy se stejným obsahem, rozdíl mezi pojmy brahma a átman zatím nepostřehl), které se na jedné straně snaží rozdvojit na „dobré“ Já a „zlé“ Ego, a na straně druhé se zase snaží uchopovat pojem Všeobjímající Jednota.
Bohužel, jeho vlastní přesvědčení, neustále dotované jeho obdivovateli, že on sám již dospěl k cíli duchovní stezky - a to navíc i jako „osoba Jiřího Vacka“(!) - mu nedává prohlédnout zcela zřejmé skutečnosti, které ve svém mládí již znal a které mu v době minulé zajistily určitou pozici mezi duchovními lidmi této země. Jeho snaha o osobní výjimečnost jej však dovedla k vydělení se z vnitřního proudu Jednoty. Tato Jednota mu ale stále více a více chybí, a proto se ji neustále snaží ze své vydělené pozice uchopit a pochopit.
To vše by bylo akceptovatelné, kdyby se sám vnímal jako ten, který teprve objevuje sama sebe. Avšak on svá hledání a přemílání slov a vět publikuje. A co je na tom zcela nejhorší, on je publikuje (i nechává publikovat) jako „návody“ pro hledající. Jeho poslední pokus o uchopení Jednoty je již tak zavádějící, že je velice pravděpodobné, že podle tohoto návodu lze spíše dosáhnout vnitřní rozpolcenosti vsugerovaných představ než čehokoli jiného. Následující poznámky tedy nechápu jen jako kritiku textu, snažím se spíše o názorné dotažení jednotlivých ideí k jejich uskutečnění, s poukázáním, kam tato idea vede a co akcentuje, jak pozměňuje vnímání vědomí a jaké toto pozměňování přináší důsledky.
Mezi námi jsou totiž nemnozí, kteří jsou schopni intuitivně cítit tyto – silou osobnosti Jiřího Vacka překrývané – rozpory, a jen nemnozí na podkladě svého intuitivního vnímání skutečnosti jsou schopni jako labutě svým citlivým jazýčkem oddělovat vodu od kalu. Většina nás se nechá podobnými líbivými formulacemi dotlačit do pozice, ve které nastane krize identity a tu „řeší“ po svém, většinou proto, protože autor líbivých frází nemá sdostatek zkušenosti, jak zareagovat a případně i pomoci v takové krizové situaci. Proto pokládám za velmi účelné takovýmto krizím předcházet. A to je pravý důvod mých poznámek k textu pana Jiřího Vacka.

Základ cesty do jednoty (Ing. Jiří Vacek)
(http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktualni-clanky/zaklad-cesty-do-jednoty)

14.04.2007

Stavu jednoty dosahujeme tím,

Škoda, že pan Vacek neuvedl, o jakou „jednotu“ v jeho pojednání vlastně jde, protože už v tomto prohlášení se vymyká jakékoli totožnosti s Jednotou, popisovanou v jógové praxi. Jednota v józe není stav „někoho“, kdo může tohoto stavu „dosáhnout“. Jednota je zde stále a my si můžeme jógovou praxí pouze uvědomit - v jógové terminologii „realizovat“ - tuto, na naší vůli nezávislou, skutečnost. Jednota ve světě jógy, ve svém principu, popírá existenci „nejednoty“ jako rovnocenné formy Bytí, hovoří pouze o bytí zahaleném závoji Máji, které se jako zdánlivá „nejednota“ nezkušenému pozorovateli může „jevit. A ihned dodává, že tyto závoje Máji je potřeba rozevřít a prohlédnout a poskytuje k tomu nepřeberné množství různých metod.

že k ní vedeme

Zjevně se pan Vacek cítí být nadřazen jím popisované jednotě, protože si nejen nepřipouští svou totožnost s ní, ale naopak nám předkládá to, že k ní „něco“ („pozornost vědomí“ a „moc vědomí“) uvědoměle „vede“.

pozornost a tím i oživující moc vědomí. Úměrně tomu, kolik pozornosti věnujeme jednotě a jak dlouho, odnímáme pozornost nejednotě a tím i moc vědomí, která je za ní.

Zde je na místě zcela zásadní otázka, zda je cílem snažení pana Vacka ona – jím blíže neupřesněná - „jednota“, anebo zde popisovaná „moc vědomí“. Lze se právem domnívat, že mysl pana Vacka je okouzlena právě onou „mocí vědomí“ a zde popisovaná jednota je pouze jednou z „nutných předstupních stanic“ k ovládnutí této „moci vědomí“ a přivlastnění si všeho, co tato „moc vědomí“ nabízí.

Tím je naše vědomí jednoty posilováno a nejednota zeslabována.

Děje se tak buď vědomým ovládáním pozornosti vůlí nebo nevědomě láskou a touhou. Pokud tyto dvě své schopnosti – vůli a lásku dokážeme sjednotit a namířit k jednotě, náš postup je velmi rychlý. Jsou-li naše vůle a láska, její touha

Zde zřejmě pan Vacek - sám pro sebe - nalezl definici „lásky“, a to takovou, že láska je „touha vůle“. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku – já nesouhlasím a tedy ani ruku nezvedám.

v rozporu, jsme vnitřně rozpolceni a výsledky jsou s tím v souladu. V takovém případě bychom se měli přednostně zaměřit na dosažení souladu vůle a lásky. K tomu je nutná buddhi, mysl a rozum, které své poznání čerpají z božské inteligence.

Zde pan Vacek prezentuje své „zkušenosti“, kdy mysl (antakarana), a její funkce rozlišovací (buddhi - intelekt) a funkce úsudku (manas – rozum) mohou mít nějaké „své poznání“. Vzhledem k seřazení není ani k podivu, že nezapsal také další funkci mysli – paměť (čitta), která asi „své poznání“ tedy mít nemůže...

Vše, co je v Bohu, je i v člověku.
S tímto by se dalo úspěšně polemizovat, neboť Bohu je vlastní nesmrtelnost a – ač pan Vacek by rád na toto zapomenul – člověku je dána Bohem do vínku pomíjivost.

Vždy platí: „Jak nahoře, tak i dole“. Rozdíl,

Nelze se nad zkratovou „spletitou cestou myšlenky k sebepopření“ nepozastavit. Takže: jak to je doopravdy? Je „jak nahoře , tak i dole“ anebo existuje nějaký „rozdíl“? Anebo je zde ona Hermova myšlenka použita jen jako ukázka vlastních „znalostí“ bez dalších souvislostí k popisovanému tématu?

a to podstatný spočívá v současné pokleslosti původně božských principů v člověku.

Zde se, myšlenkami, pan Vacek již pohybuje na – pro něj velmi známém – kluzkém „ledě“ duality. V případě, že je člověk z Boha vydělitelný, Jednota zde nemá místo...

Ty nejen poklesly, ale ztratily mezi sebou spojení a existují a působí, jako by existovaly od sebe odděleně, ač ve skutečnosti tvoří jednotu.

Pokles od Boha má za následek nejen ztrátu vědomého spojení s ním, ale i nejednotu vědomí, mysli, těla, člověka a světa, ve kterém žije.

Prvým vědomým krokem k jednotě je pozvednutí každé složky člověka k Bohu, k odpovídajícímu božskému principu a spojení s ním. Teprve tehdy, když se celý člověk vrátí k Bohu, můžeme v božské úrovni obnovit i jejich spojení, odstranit klam jejich oddělenosti neboli dosáhnout vědomě jednoty.

Případné komentáře vyznačeného neuvádím, myslím, že je to jasné již z výše komentovaného.

Z hlediska praxe tyto složky člověka jsou:
1) Vědomí
2) Tvořivá moc vědomí, šakti, ve svých projevech, což je:
a) vše stvořené, projevené, tělo a zevní svět
b) vůle a zákonitost veškerého projevu
c) životní síla, prána
d) inteligence, mysl v jejím stavu buddhi
3) Láska a její touhy
S každou z těchto složek pracujeme zvlášť. Pozvedáváme ji k Bohu a současně je slaďujeme navzájem tak, aby všechny směřovaly k jednotě.

Zde začíná vyvstávat hlavní nedostatek popisované metodiky. Není přesná a konkrétní. Ani jako souhrn nevytváří celek. Její uskutečňování tedy může vést k předem neurčitelným důsledkům.


Práce s vědomím neboli átmavičára
Na stezce átmavičáry, poznání Sebe, pracujeme vědomě s pozorností vědomí. Jako sebe si vědomý pozorovatel ji odtahujeme od ega i světa, a tak se od nich oddělujeme a přivracíme ji k našemu pravému Já, jímž je vědomí Já jsem. Tím, odtažením pozornosti od těla a mysli a jejím vrácením zpět do vědomí, je rozpuštěna největší překážka jednoty, jíž je ego a současně je uvědoměno naše pravé Já, ryzí vědomí Já jsem.

Maharišiho metoda „Atmavičara“ je trošku o něčem jiném, než je zde prezentováno, protože pravá Atmavičara neobsahuje žádnou formu úsilí ve smyslu „oddělování se“ anebo „odtažení pozornosti“. Metoda Atmavičary je pouhé, pozorování své vnitřní identity (posledního pozorovatele) jakožto nezúčastněné a neúčastné entity. Jakákoli manipulace s pozorností totiž vyžaduje přispění – injektáž - vnitřní energie a tedy i přímé vkročení do kruhu zákona příčiny a následku, byť toto vkročení je nazýváno „oddělováním“ anebo „odtahováním“. Stále se totiž jedná o činnost individuality a tedy i o narušování Božské harmonie s cílem tuto individualitu nějak „dokonalit“ anebo přímo „posvěcovat“, v pojetí tohoto výkladu dokonce „sjednotit s Bohem“ což vlastně jinak napsáno znamená „vyzdvihnout na roveň Bohu“.

Když pokračujeme v přivracení pozornosti k Já, Já překračuje naší osobnost i svět a je poznáváno jako neomezené jsoucno, které naši osobnost i svět obsahuje i proniká.

Pokud doslovně provedeme předchozí, stane se něco úplně opačného. Naše individuální vědomí – přispěním energie pozornosti - získá dostatečný energetický potenciál k vytvoření představy námi požadovaného prožitku a vědomí, okouzleno tím „jak to rychle funguje“ nepostřehne svůj odklon od Skutečnosti k představě. Pokud tato představa má stále dostatečný přísun energie, začne se sama „upevňovat“ – vytvářet filtry v mysli, které ji mají ochránit před nenadálým nazřením její skutečné podstaty. Většina lidí má takových filtrů v mysli mnoho (dají se také popsat jako navyklé postupy myšlení, stereotypy, předsudky), jejich činnost nebývá jednoduché odhalit. I proto je vhodné vzniku dalších takových vědomě předcházet.

Uvědomováním si vědomí, které je přítomné ve všech projevených tvarech, je dosaženo vědomé spojení vědomí a jeho tvořivé moci.

Práce s tvořivou mocí vědomí

S tvořivou mocí vědomí pracujeme tak, že rozvíjíme každou její jmenovanou složku zvlášť, aniž bychom je současně od sebe oddělovali.

Již výše byl nastíněn pravděpodobný cíl všeho snažení pana Jiřího Vacka – ovládnutí a způsobilost k použití „moci vědomí“, zde již tedy jen „řečnická otázka ke konkrétnímu bodu tématu“: pokud již pomocí předchozí metodiky mělo být dosaženo stavu nezainteresovaného pozorovatele, proč tento stav znovu rušit aktivním zapojováním vědomí do manipulace s energiemi individuálního vědomí – a tak vědomě vstoupit do kola příčiny a následku (kola karmy)?

Tato práce, ať o tom víme nebo nevíme, se také děje zásadně přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Všechny druhy meditace nejsou ničím jiným než soustřeďováním pozornosti vědomí, která vede s tím v souladu i jeho moc. Přivádí a současně i odvádí tvořivou moc podle svého zaměření. To je pak prvotní příčina, která spouští řetěz dalších příčin a následků v souladu s tímto zákonem.

Ano, to je přímý důsledek manipulace pozorností individuálním vědomím pomocí vůle.

Dobře si pamatujme, že ve všech případech je prvotní příčina společná a tou je přivrácení pozornosti vědomí se svým nevyhnutelným důsledkem, kterým je její současné odvrácení.

Zde se použitý popis dostává na myšlenkové scestí – přivrácení pozornosti se jejím současným odvrácením není jen tak jednoduše pochopitelný popis. Ale vždyť jde jen o jednoduché vyjádření, že pozornost můžeme soustředit pořádně pouze na jediný předmět individuální mysli.

Pozornost vědomí vždy následuje jeho oživující a tvořivá moc jako její příliv na straně jedné a odliv na straně druhé tam, kde ji odvracíme.
I v tom je již jasně projevena jednota vědomí, jeho pozornosti a šakti, tvořivé síly.

Neviděl bych to tak jednoznačně – ten princip je v něčem zcela odlišném. Použitý popis pana Vacka však tuto skutečnost není s to uchopit – z jeho popisu je totiž zcela zřetelně viditelné, že děj přivracování a odvracování pozornosti je zcela souvislý a není v něm místo pro zastavení se a tedy ani uvědomění si Jednoty (stále se pozornost k něčemu přivracuje a od něčeho odvracuje – vše toto jen vytváří a udržuje vědomí duálnosti – uvědomění Duality).

Oddělovat tvořivou moc od vědomí a jeho pozornosti, je velká nevědomost, která rozbíjí jednotu a vytváří nejednotu. Tato pravda platí pro všechny druhy projevů tvořivé moci.

Zde je znovu zcela zřetelně vidět ono scestí popisovaného myšlenkového postupu panem Vackem: na jedné straně popisuje důležitost oddělení, či odtažení pozornosti od světa a jeho předmětů - a zde zase píše, že oddělování se ode všech projevů tvořivé moci je znakem velké nevědomosti.

Další důležitou a platnou pravdou je, že ač jsou projevy tvořivé moci různé, existuje pouze jedna jediná síla, šakti která se různě projevuje. Počínaje zevním tělem a světem, přes životní sílu, mysl, buddhi, vůli a zákonitost, která vládne veškerému projevu, vše je jen jedna jediná síla v různých svých projevech.

S tímto závěrem nelze souhlasit, alespoň do té míry, že i Šakti je pouze projev. Nadto projev nesouvislý, neharmonický, tvořivý i ničivý (tahle charakteristika z celého textu „nějak“ úplně vypadla – možná jde o skrytý filtr v mysli pana Vacka, která se zdá být okouzlena mocí vědomí a manipulací s Šakti). Šakti (tzv. Ženská síla) je ve své pravé podstatě unární doplněk intelektu (tzv. Mužská síla), takže ztotožnění buddhi s projevem síly šakti je do nebe volající nepochopení.

Nejdůležitější z těchto složek je patrně práce s myslí.

I není, pane Vacku. Ani „patrně“, ani jinak. Pokud není cílem ovládnutí síly šakti ke svému osobnímu a individuálnímu využití, není ani nejdůležitější práce s myslí, jakožto hlavním projevem individuality, jejíž hlavním cílem je dosažení nezávislosti na všeobjímající Jednotě.

I zde je základem, ať o tom víme či nikoliv, zaměřování pozornosti vědomí. Bez ní žádná činnost tvořivé síly včetně mysli, není možná.

A není náhodou cílem orientálních nauk právě ono ukončení závislosti vědomí na projevu, tedy ukončení činnosti tvořivé síly ovládané a provozované individuální myslí? Například v Buddhismu je to zcela základní kámen celé nauky, i ve vyšších stupních jógické praxe je ono ukončení úhelným kamenem.

Vycházíme z pochopení, že každá myšlenka, cit, představa, sklon jsou reálné tvořivé síly, které směřují ke svému uskutečnění ve světě.

Takové pochopení má ale jeden předpoklad – musí existovat ztotožnění individuální mysli s vědomím. Tento předpoklad ale zákonitě vylučuje ustavení pohledu Jednoty, takže takové „pochopení“ vede jednoznačně jen k hlubšímu ponoření vědomí do individuality a tím také k hlubší ztrátě vědomí Jednoty. Takový – ad absurdum dotažený – pohled individuality vede zcela přímo do pekla individuální samoty, ztráty kontaktu s intelektem a posléze i s tvořivými silami, upadnutí vědomí do mrtvolné ztuhlosti vnitřní pustoty.

Myšlení je tvoření, a proto je v tomto smyslu vytvářením našeho příštího osudu. Proto je tak důležité vědomé řízení všech duševních činností na základě správného názoru, který uplatňujeme důsledným rozlišováním – vivékou. To je očista mysli. Účinné vlády nad myslí se dosahuje odtotožněním se od mysli ve smyslu všech jejích výtvorů v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co myslí, cítí, představuje si a vnímá.

Zpočátku – byť trošku neuspořádaně – je patrná myšlenka, která by mohla mít potenciál zapeklitou situaci s upadnutím do omezení vnímání individuální myslí rozplést, avšak závěr zřetelně ukazuje, že pan Vacek zatím bloudí v teoretickém popisu a ve slovech samých. Byť by stačila i jen špetka praktické zkušenosti, aby bylo zřejmé, jak to se vztahem onoho „sebe si vědomého pozorovatele“ a těmi „výtvory mysli“ ve skutečnosti doopravdy je.

Čím je mysl čistší a čím víc je pozvednuta k Bohu, tím víc se v ní zrcadlí božská moudrost, neboli buddhi, kterou se učíme znát a chápat Boha a rozumět mu nejen v přímé zkušenosti, ale i duchovním rozumem. To není pouhá filosofie, hra s pojmy, ale přímé intuitivní poznávání božích pravd. Někdy se tomu říká vhled.

Dejme tomu, že budeme vhled považovat za intuitivní zření Božích pravd. Není však možné předpokládat, že buddhi je zrcadlení božské moudrosti v individuální mysli. Natož aby se mohlo počítat s nějakým „pozvedáváním mysli k Bohu“. Ve skutečnosti jde o zcela opačnou metodu – odpoutáváním se od zaměření vědomí na individuální mysl se vědomí automaticky „rozšiřuje“ a při plném odpoutání se od individuality, předkládané individuální myslí jako skutečnost, vyvstane Skutečnost zcela sama jako jediný obsah vědomí (který nikdy nezmizel, jen byl překryt oním zaměřením se na individualitu a tak pouze ignorován).

V prvé řadě je správným porozuměním zákonitostem duchovní praxe, které je nesmírně důležité pro náš vlastní duchovní růst, ale i pro vedení druhých.

Ano, právě ono vedení druhých je tématem Vašeho textu. Jen jste jim jaksi zapomněl sdělit, kam že je vlastně „vedete“.

Obdobně pracujeme i se světem a tělem. Odvracíme od nich pozornost a tím i oživující moc vědomí, a tak se vymaňujeme z jejich moci. Tělo jednak čistíme vnitřní pránájámou, jednak rušíme totožnost s ním, jak je uvedeno, pomocí obracení pozornosti na vědomí, které je oživuje, ale je od těla různé.

Ta různost vědomí a těla je silně diskutabilní, hlavně proto, protože vědomí tělo bezezbytku tvoří (například bez toho by nemohly vůbec fungovat tělesné smysly). Z nastiňovaného pohledu Jednoty ale nějaké to tělo je jen snem mysli, není vůbec skutečné, takže o nějaké různosti nelze mluvit vůbec. (Pro objasnění – pokud mluvíme o různosti, mluvíme o dvou nezávislých entitách, a to je z hlediska Jednoty holý protimluv).

Vnitřní pránájáma pracuje – opět pomocí pozornosti vědomí – přímo s životní silou. Čistí ji od pokleslých a zlých energií,

Pominu-li otázku, kde se takové „pokleslé a zlé“ energie „berou“, bylo by docela zajímavé, kdyby pan Vacek zkusil popsat, kam se takové energie „podějí“. Vezmu-li v potaz harmonický zákon zachování, myslím, že pan Vacek nemá zrovna lehký úkol.

obnovuje její proudění v jemném těle, oživuje s ní činnost zejména vyšších duchovních čaker. Nakonec se nad hlavou mění ve světlo, nejvyšší projev tvořivé moci. Pak klesá dolů tělem až pod nohy, a vytváří světelné tělo. Nad hlavou dochází ke spojení světla s vědomím, obnovuje se jejich jednota, což je ona mystická svatba, obnova jednoty vědomí a světla, šakti.

Trošku „diletantský“ popis něčeho, co mystici nazývají „výměna světel“. S mystickou svatbou to ale nemá pranic společného. V mystické svatbě totiž světlo nevystupuje jako tvůrčí entita, je pouze projevem sjednocení jiných entit.

Pro ty, kteří kráčejí stezkou poznání nebo síly, je rozhodující vůle.

Ne, není tomu tak – pokud nemluvíme pouze o „důležité“ složce. Vůle vystupuje jako rozhodující charakteristika ve stezce Královské jógy, stezka Poznání má jako rozhodující charakteristiku schopnost rozlišování. Ale to by si snad autor knih s podobnými názvy plést neměl…

Jen vůle neochvějně a neustále obracející pozornost k Bohu nebo k pravému Já, což je totéž, je může dovést k cíli stezky.

Nechci se plést do podružných nepřesností, ale pro čtenáře by v daném kontextu asi bylo podnětné zjistit si něco o rozdílu významů pojmů brahma a átman z knih, které se touto tématikou skutečně zabývají. Pan Vacek je úspěšně plete již dlouhou dobu a na mnohá upozornění nijak nedbá.

Silná vůle je na stezce nezbytností, ale sama o sobě nestačí. Je nutné ji vést správným směrem, což dokáže výhradně buddhi. V tomto smyslu nestačí pouhé poznání Já, dosažení světla nebo lásky. Bez buddhi jsme duchovními slepci, kteří tápou a dopouštějí se i omylů, protože nemají přístup k božské moudrosti. Zůstává jim skryta, a proto jim zůstává skryt i Bůh, nejvyšší Skutečnost jako celek. Nežijí celou jednotu, ale pouze její části; jejich rozum zůstává v nejednotě neboli oddělenosti od Boha.

Je vidět, že pan Ing. Jiří Vacek již přejal mnohé z formulací, které v minulosti poukazovaly na mnohem výstižnější popis Skutečnosti než ty jeho, v minulosti využívané. Ať si tedy na ty různé konference či diskusní skupiny hartusí, jak chce - přebírání výrazových prostředků jej usvědčuje z pochopení jejich velkého přínosu pro něj samého a následně i pro všechny jemu na rtech visících.
Bohužel, ne vždy je ta či ona formulace pochopena do svých důsledků, takže stále je potřeba vše znovu a znovu vysvětlovat a stavět do pravého světla.
V tomto případě je však již odklon obsahu od nadpisu tak alarmující, že je nutné zajistit jeho publikaci, která na autorském serveru již z principu „Jiří Vacek – Satguru“ není ani myslitelná.
Základem je neschopnost Jiřího Vacka se orientovat v pohledu Jednoty. Samotný nekomentovaný text se jeví jakousi první vlaštovkou se k tématu Jednoty doopravdy postavit čelem a tedy si s sebou nese i všechny nedostatky pokusu přejít z ryze dualistického popisu na popis nedualistický.
Bohužel, pokud by tento text byl pochopen jinak, než jen pokus o autentizaci „nových“ postupů - například jako učební metodický text (k čemuž se nás autor snaží svést názvem uvedeným u vlastního textu) – dostaví se ryze nepříjemné důsledky – srovnatelné s důsledky rady hasit elektrické přístroje pod napětím vodním hasicím přístrojem.
Manipulace pozorností pomocí ryze individualizovaného vědomí vede zákonitě ke vzniku závislosti mysli na manipulovaných entitách – vzniku souvislostí příčiny a důsledku, také zvaného Zákonem Karmy. Pokud tato manipulace probíhá za podpory osobní vůle, vede zcela jednoznačně k aplikaci sugesce, která je v přímém rozporu k uvědomování si Skutečnosti. Ti, kdož si nedali říci a přesto (možná i právě proto) podobně orientovanou metodu použili, následný stav vědomí popisují ve vzácné shodě jako stav „mrtvolné pustoty“, „kruté opuštěnosti“ a posléze – po pochopení zde vypsaných souvislostí – také „naduté povýšenosti“ a „přezíravosti“.

Mnohem přesnějším – než použití popisu „přivrácení“ a „odvrácení“ pozornosti – je popis převzatý z poznámek swami Vivekanandy a z přednášek Jiddu Krišnamurtiho: „Zaostření pozornosti a uvolnění zaostření pozornosti“. Zaostření pozornosti je popisováno jako děj individualizace, kdy schopnost „přiblížení detailu“ má zákonitý následek „ztráty souvislosti“ pohledu. A naopak, při uvolnění pozornosti pozornost nesetrvává u jednotlivého detailu, ale jen neúčastně sleduje jak sama sebe, tak i probíhající děje, včetně uvědomění všech souvislostí. Při úplném uvolnění pozornosti současně nastane plné uvolnění vědomí od pozorovatele, tj. úplná ztráta omezení individuálním kontextem, a je vnímán stav totálního rozprostření vědomí, který lze po právu pojmenovat Vědomí Jednoty. Ve stavu plného uvolnění pozornosti tedy není již nikdo jakkoli oddělený, není zde žádný důvod něčeho odmítat, či naopak zase dosahovat, něco někam vést či vyvíjet jakékoli úsilí, natož používat nějakou vůli. Existuje jen stav plného uvědomění Jednoty, současně provázený stavem vnitřního naplnění a radosti.

Doufám, že tento popis případnému čtenáři postačí k vědomému rozlišení, co kam vede a tak zabrání nechtěným důsledkům a vedlejším efektům použití nedokonale rozpracovaných postupů.

V upřímné pokoře,
ctitel učení Ramany Maharišiho



mailto:kauza.vacek@gmail.com

pátek 20. dubna 2007

Z díla Ing. Jiřího Vacka: Mistrovské dehonestace 4. část


Bez komentáře:
Vybrali jsme pro Vás z díla Jiřího Vacka:
Mistrovské dehonestace 4. část


Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„ Nikoliv přestat s úsilím před dosažením poznání, jak radí Eda (Tomáš, pozn. red) v Nebeské stezce, ale úsilí je dokonce nutné i po jeho dosažení a jeho těžiště spočívá v rozpouštění vásan za současného uvědomování se v ryzím vědomí Já jsem. To je také něco zcela jiného než „vzdání se átman“, jak radí Míla ve Vnitřním prameni. Taková tvrzení vážně ohrožují pokrok hledajících na stezce, a proto s nimi v souladu s učením Ramana Mahárišiho důrazně nesouhlasím. Jak by asi dopadl Vláďa, kdyby neusiloval dále? Podobně jako Drtikol a mnozí další, kteří usoudili, že jsou již dokonalí a nemusí se o nic snažit. Právě tento postoj cítím z reakcí všech tří Tomášových. Jsou tak přesvědčeni o své neomylné dokonalosti, že jakýkoliv nesouhlas se svými názory považují za předem naprosto nesprávný a nepřípustný. Jsou slepí ke svým vásanám, vůbec si ani neuvědomují, že je mají a jak je ovládají a pod jejich vlivem reagují vzbouřenými city místo rozumovými důvody.“
(Jak jsem hledal... 7, str. 266)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Výrok: „Vzdát se Boha pro Boha“ je přesně vzato duchovní bonmot.“ … Od ega, které pevně věří, že vše zná a ví nejlépe, správné pochopení očekávat nelze. Prostě usoudí, jako pan Pařík, že Bůh je něco nepotřebného, s čím se nemáme zatěžovat. Jeho ego Bůh nezajímá, s radostí se jej vzdá, zvláště, když mu to Eckhart „doporučí“. Tím se dostáváme k otázce vzniku fanatismu a fundamentalismu, duchovní nemoci, která je široce rozšířena. Jeho základem je nepochopení ducha a absolutizace litery. Ta nejprve zabíjí ducha a nakonec svou nenávistí i ty, kteří myslí a věří jinak. Pan Pařík je přesně ten typ lidí, kteří, když mají moc, se stávají censory, autoritami, které rozhodují, co smíme říkat a co nikoliv a inkvizitory, kteří v neochvějné víře, že plní vůli boží, mučí a zabíjejí druhé.“
(Jak jsem hledal... 9, str196-197)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Číslo 12/2003 Doteku, kde je článek pana Paříka, je celé záměrně věnované rozlišování a bylo plánováno předem. Pan Mazánek si prostě objednal u pana Paříka „kádrový posudek“ na Vacka…“
(Jak jsem hledal... 9, str. 212 dole)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Mohou být i další důvody, pro které zastánci soudruha Drtikola tak brání: tajené sympatie ke komunistům nebo dokonce vlastní zapletení s nimi. Třeba v Drtikolovi obhajují sebe, své „nevinné“členství v zločinecké organizaci.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 225 uprostřed)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Jaký smysl má sloužená zádušní mše za význačného jogína pravověrným katolíkem, který je přesvědčen, že mimo jeho církev není spásy a která neuznává za pravý jiný způsob přiblížení se Bohu než ten svůj? Věren svému přesvědčení slouženou mši páter Halík zachraňoval hříšného kacíře pana Tomáše před věčným zatracením.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 234 uprostřed)

***


Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Takže pan Pařík nás šikovně přesvědčuje, že je mistrem, protože umí totéž, co mistr.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 235 nahoře)

„Článek pana Paříka i chování Miloše Tomáše tak plně dávají za pravdu výroku Ramana Mahárišiho, který se jim tolik nelíbí: „Lidé přicházejí na duchovní přednášky a odcházejí z nich stejní, jako přišli“.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 235)

„Ve svém článku mě pan Pařík obviňuje, že jen lžu.“
(Kdo četl článek v Doteku, dobře ví, že žádný takový výrok, že Vacek jen lže, se tam nevyskytuje, pozn. red., Jak jsem hledal... 9, str. 235 uprostřed)


***

(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)

středa 18. dubna 2007

Přátelům pana Vacka 2

Vážené dámy a vážení pánové,
je velice dobře, že vždy – tedy alespoň vy, kteří jste panu Vackovi blízcí - zavčas přispěcháte seznámit svého gurua s čerstvými důkazy o jeho lžích, pomluvách aj. jeho prohřešcích. To proto, že on stále má potřebu tvrdit, že se s těmito důkazy neobtěžujeme. Aspoň (i když opakovaně) vidí, že se obtěžujeme a že tyto důkazy skutečně existují. Tak vám, kteří jste panu Vackovi nablízku a provádíte tuto záslužnou práci, patří dík nejen od pana Vacka, ale i z naší strany. Neboť jak pan Vacek sám prohlásil: „Jedno je jisté, spor neprospívá nikomu“ a k ukončení sporu je nanejvýš vhodné, namísto jeho eskalace, přinést (a jelikož pan Vacek dělá hloupého, tak spíš přinášet) důkazy o jeho amorálním jednání. To, že jednal a jedná amorálně, to je také jisté. Bylo by ovšem dobré vždy zachovat správnou interpretaci (např., když ctitel Maharšiho panu Vackovi napíše „V lásce a úctě ...“ a navíc v otevřeném dopise, tak to nedeformovat např. na: „V nelásce a neúctě“ atp.
Již jsem napsal panu Rýznarovi v odpovědi na jeho dopis, že je mi velice líto, že jde o jeho přítele, kamaráda, člověka jemu blízkého, kterého má za gurua. Tak cítím s vámi všemi. Je mi to opravdu velice líto, zejména proto, když se u tak vám blízkého člověka prokáže jeho amorální chování, totiž že lže, pomlouvá, překrucuje a nebo též že se dopouští zcizování práv jiných lidí a jedná tak v rozporu se zákonem. Samozřejmě je nám líto i samotného pana Vacka. Navíc, když ve své bláznivé snaze se ze všeho vylhat cítí svoji záchranu, a je-li obviněn, tak ihned napadá z tohoto prohřešku druhého. Jak zbabělé. Zde a na mnoha jiných příkladech je možno vidět páně Vacka zbabělost (tradičně jej mají potřebu bránit jeho bližní, tj. přátelé, Vy sami). Toto jednání, kdy ihned obvinění vrací, odkud přišlo (samozřejmě s důkazy se neobtěžuje), je příznačné pro jednodušší (a to velmi) děti kolem desátého roku života. Nevidím proto ani nenormálním, že starého pána někdo brání (ač nemá správné informace, často toho, před kterým „mistra“ brání ani nezná atd.), ale to není jen obrana, nýbrž útok s následným vychvalováním osoby „mistra“ (ačkoliv on prý už jím není) - pana Vacka. Nenormální mj. je to, že o sobě píše v množném čísle, schovává se za své oddané, které pod heslem „zaměřme se na ně“, při společných seancích se svými nejbližšími vybízí ke štvaní, nebo chcete-li k obraně. To, co iniciuje pan Vacek, není obrana, to je poštvávání proti někomu. To není učení Maharšiho, Rámakrišny, Ježíše ani žádných jiných pravých mistrů. To není meditace, ale černá magie. Ti, co jej již takto nebrání (ať pro to měli jakýkoli důvod), patrně od něj s hanbou odešli (podle toho, jak nás prý nabádá Rámakrišna). Je zajímavé, že ti, co znám (a nejedná se jen o Dana Moravce), neodešli s žádnou hanbou. Naopak, moc se jim ulevilo. Moc. Baží po tom být oddáni všudypřítomnému Bohu, kterého mají v sobě, nikoli amorálnímu pánovi. Zbavili se okovů sekty, kterou si její amorální vůdce ku svému prospěchu vydržuje. Jestli by se tedy měl někdo hanbit, tak je to jistě Jiří Vacek. Nejen za toto, ale též za horší prohřešky. Možná, že někdo bude mít i výčitky, že od něj neodešel dříve. Ti, co dosud neodešli, jsou střídáni novými. Tak se zdá, že na postu dřívějšího hlavního obránce (ideologa), který o nás psal, že prý stále jen žvaníme o jednotě, a prožíval se jako cosi, dnes sedí již páně Vackův příbuzný, který, ač si často protiřečí, plete si světlo s tmou, a ač mu vadí otře-li se, byť v dobrém, někdo o jeho ženu, naváží se do druhých lidí se samozřejmostí a drzostí sobě vlastní. Výraz „žvanění“ dřívějšího Vackova ideologa by spíš patřila jemu, neboť se pasoval na vykladače a interpreta Vackovy demagogie. Pan Blažek se svými nadávkami typu „Avateřistů“ neuspěl. Mimochodem pan Vacek také užívá občas nadávek: „Terezák“, „Ivák“, nebo „...oba avatáři...“ atd. Jistě máme všichni vědět, koho tím myslí. Pan Vacek opakovaně tvrdí, že nepodáváme důkazy o tom, že lže. Rozbor pár jeho knížek z jeho cyklu „Jak jsem ....“ od ctitele Ramany Maharšiho a dvanáctého dílu téhož cyklu ode mne, jakož i mistrovské paradoxy a další texty na kauze Vacek jsou dostatečnými důkazy o tom, že lže, pomlouvá, uráží, překrucuje pravdu, neboť zde jsou odkazy na příslušné strany nevybíravého Vackova díla s přesnými citacemi. Je tedy dobře, vážené dámy a vážení pánové, že mu tyto důkazy o jeho amorálním jednání předáváte. V neposlední řadě mu poslouží jako materiál k jeho sprostým článkům, v nichž se snaží vylhat. Jelikož však pan Vacek asi zapomíná, že opakovaně tvrdí, že důkazy o jeho amorálním chování neexistují (ač jsou tak markantní a vidí je i slepý, např. o tom, jak přistupuje k autorským právům druhých), měly by se mu tudíž připomínat co nejčastěji, klidně několikrát za den. Ten rozbor jeho díla (nyní např. onoho 12. dílu a „mistrovské paradoxy“ k tomu) po jednotlivých stranách (či, jak má v oblibě, formou začernalých xerokopií secvaklých sešívačkou) by mu mohl být trvale k dispozici u postele, aby hned jak se vzbudí, viděl, kde chyboval. Snad by si to i oblíbil, neboť by zíral na svůj vlastní text. A netvrdil by, že důkazy o jeho lhaní, pomluvách a urážkách neexistují. A nebo by raději stále lhal? Mějte krásné jaro a buďte s Bohem.

Miloš Tomáš

mailto:kauza.vacek@gmail.com

pondělí 16. dubna 2007

Lži Jiřího Vacka ve 12. dílu jeho pamětí „Jak jsem hledal...“, 3. část

Miloš Tomáš


52) Na str. 249 se z pera „informátora“ pana Vacka dočítám, co jsem neudělal. Neodsoudil jsem jakýsi podvod. Prý „Miloš Tomáš podvod také neodsoudil.“ A kdo ještě se mnou? Poslušně hlásím, že podvodné a trestuhodné lži a dehonestace pana Vacka odsuzuji od počátku. A všichni poctiví a rozumní lidé též. Pokud jde o podvodné jednání pana Vacka, to odsuzuji, a spolu se mnou mnoho slušných lidí, již dávno.
Na str. 249 pan Vacek informuje: „Miloš však bezpečně ví, že nejsem mistr, protože jsem údajně nepoznal, že Tereza je Jirka.“ Ano, Miloš to bezpečně ví, a zdaleka ne jen on, ale každý, kdo jen trochu víc praktikuje a je soudný. Jiný se o tom snadno přesvědčí. Např. porovnáním nauky Mahárišiho, Ježíše a pravých mistrů s naukou páně Vacka, ale ono jen stačí přečíst si pár výroků, aby inteligentnější, soudný člověk uviděl, co je pan Vacek zač. Nikoliv proto, že nepřišel na to, že Tereza je Jirka. Tvrdit, že poznal, že Tereza je Jirka, je lež. Jedna lež páně Vacka z mnoha. Naletěl a vztekal se. Ostatně už z tohoto plyne, že má své čtenáře (ty, jimž říká maličcí, čímž je též ponižuje) za pitomce.
A pokračuje: „ A co když poznal, ale bavil se tím, jak jeden z mých nepřátel vodí za nos jiné, kteří s obdivem hledí na jeho duchovní výši. Rozpoznal jsem to podstatné: falešné předstírání jednoty Terezou.“ Ve věci pravé identity Terezy se pan Vacek, jak už bylo zmíněno, nechal napálit stejně jako druzí. A i jeho další „podstatné rozpoznání“ je pouze zoufalou snahou zachránit si „mistrovskou“ reputaci. Místo pokání má tento „mistr“, nedotčený ani náznakem sebereflexe, potřebu takhle vylhávat. Mohl by třeba poznat (pokud to již neví), kdo je to „rigdzin“ (už kvůli jejich spoluautorství ). Jistě zná všechny nicky pánů Riese, Rýznara, Pettingera, Krutiny a dalších; i zde by nás mohl velký fejetonista informovat. Navazuje, k němu jaksi nehodící se, věčnou pravdou: „Ten kdo žije v jednotě, nesbírá cizí pomluvy, jako je Paříkův článek v Doteku a nešíří jej dál.“ Jak známo, pomluvami je zejména, prakticky od počátku, zaplněn cyklus páně Vacka „duchovních“ pamětí „Jak jsem hledal….“ (viz tuto analýzu, ale např. též rozbor „ctitele Ramany Mahárišiho). Ještě Míla Tomášová byla nucena na adresu Jiřího Vacka napsat: „Pomluvami Lucernu nenaplníš“, což dokazuje, že šířil pomluvy dávno před Paříkovým článkem. A pomlouvat a dehonestovat pan Vacek nepřestal. Proto pan Pařík svůj článek v Doteku napsal. A co v něm jsou pomluvy? Pan Vacek je ukázán trochu v pravdivějším světle. Každý z uctívačů Jiřího Vacka byl s oním článkem seznámen Jiřím Vackem samým, včetně jeho neduchovního komentáře. Ne-li dřív, tak zde se zrodilo heslo Vackovy sekty „Zaměřme se na ně“ a sám její „vůdce“ organizoval štvavé kampaně proti panu Paříkovi a dále proti Doteku, Avataru, návazně proti Jitřní zemi, proti pánům Dostálovi, Popovovi, Tomášovi. Článek M. Paříka z Doteku, aniž by měl svolení autora pana Paříka či šéfredaktora Doteku pana Mazánka (kterého též neopomněl dehonestovat), sám svědomitě pan Vacek šířil. Dokonce k němu sepsal svůj pomlouvačný komentář (ukázal dle svých kritérií, že v jednotě nežije), nechal oxeroxovat a spíchnout sešívačkou a s takovýmto dílkem (či jak by možná on to nazval „samizdatem“) vyslal své věrné, ke všemu ochotné čély po knihkupectvích některých měst v domnění („ve své věčné naivitě“), že to budou prodávat.

53) Celou tuto úvahu dle očekávání uzavírá: „Takže Miloše prosím, aby příště nelhal….“ Předem vyhověno. Prosit může pan Vacek, jak chce, je to opět bezpředmětné, neboť jsem nelhal. On dobře ví, jak to je, bojí se znemožnění, a proto musí stále takto drze lhát.
A co pan Vacek, vyhověl by mi, kdybych já jej poprosil, aby nelhal? A samozřejmě se omluvil za své lži minulé, za nactiutrhání, urážky, podsouvání, překrucování ….Vždyť už mu to bylo nejednou prokázáno. Umí nelhat? Vypadá to, že neumí jinak než lhát za každou cenu. Pan Vacek počítá apriori s nějakým příště. Anebo se bojí dalšího vyvracení svých lží?

54) Dále se pan Vacek rozjel v dehonestaci: „Bohužel si začínám myslet, že je Miloš přesvědčen o své nebetyčné duchovní moudrosti jen proto, že měl za rodiče Tomášovy. To je velký omyl.“ Ano, je to naprosto tak. Je to velký omyl. To, co si pan Vacek začíná myslet a píše zde ze své nebetyčné (už tu toto slůvko dlouho nebylo) pýchy a zloby, není pravdivé. Nejsem přesvědčen o svém nebetyčném ničem, tím méně své moudrosti, to je naprostý nesmysl. A že jsem měl za rodiče Tomášovy, to u mne na věci nic nemění, ale u pana Vacka, aby se mohl vskutku nehorázně otírat a vylhávat, ano. On a jemu podobní mají tu potřebu. Jediné, o čem jsem přesvědčen, je všudypřítomný, všemohoucí Bůh. Je mi skutečně pana Vacka líto, že je takto posedlý a že si jako duchovní „vůdce“ toto začal mylně myslet. Člověk se ptá, kde se to v něm bere? Kéž by ho to přešlo, že?

55) Na str. 250 pan Vacek píše, že prý „svými soudy“ někoho přesvědčuji. Nepíše „mne“, ale „nás“. Dehonestace Miloše Tomáše zde kulminuje. Na ústřední konstrukci „Bylo by na čase, aby se Miloš s námi již konečně podělil o něco ze své duchovní výše, o které nás svými soudy, ve kterých se staví vševědoucím a neomylným, přesvědčuje. Nenávist, lži, pomluvy…..Nebo nic jiného nemá a nezná“ opět opakuje o rodičích Tomášových. Již z minulosti je jeho abnormální zaujatost známa, např. z věčných spekulací o zádušní mši za Edu Tomáše.
a) „Mistr“ Vacek (podle něj mistr = bůh) ví, že by bylo na čase.
b) Miloš by se s „námi“ měl konečně podělit. Měl to asi už udělat dávno. A s kým se mám podělit? Píše, měl by „nás“ seznámit, měl by se s „námi“ podělit. Takto, za dav, za skupinu se skrývají zbabělci. Že jím je, ukazuje Jiří Vacek tímto způsobem již více let; ukázalo se to markantně na Jitřní zemi, dává to o sobě vědět stále, projevilo se to i kdysi, když se přátelil s Mílou a Eduardem Tomášovými. A koho stále pod tím zájmenem „nás“ pan Vacek myslí (tímto stylem, schovávající se za dav, psala na Jitřní zemi jeho přítelkyně, tzv. maríči)? Jde o celou Vackovou rodinu, nebo má snad na mysli sebe a svou manželku, nebo celou skupinou vnitřního náboženství, anebo jen sebe s vybranými čély? Anebo opravdu pan Vacek sebe nazývá „my“? To by byl jeho stav o něco jasnější. A další důkaz, že by se s tímto jeho stavem mělo něco podniknout. Podělím se rád. S kým vším se tedy mám podělit?
c) Mám se podělit o „něco“ ze své duchovní výše, tzn. že to může být o cokoliv, třeba nějaká maličkost. Ale aby se na každého dostalo. Nuže, pane Vacku, s kým vším se mám dělit? A navíc nemám žádnou duchovní výši. Nestojím o ni. Duchovně se povyšuje pan Vacek, já ne. Kdy jsem se naposledy povyšoval?
d) Nemám žádné soudy, rozhodně se nestavím vševědoucím a neomylným. O ničem takovém jsem nikdy nepřesvědčoval a nepřesvědčuji. To je lež. Nestavím se vševědoucím, jedno ale vím jistě, pan Vacek lže, jako když tiskne.
e) Nejsem to já, kdo lže. A nenávist, lži, pomluvy znám, z knih Jiřího Vacka „Jak jsem hledal…“ Byl bych jedině rád, kdybych se s oněmi lživými pomluvami a napadáním Jiřího Vacka a jemu podobných, snažících se mu zavděčit, nemusel setkávat.
f) Zda-li pak mám něco jiného? Co vlastně mám, že… ? „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“. Co pro „ně“ mám? S dobrými, laskavými lidmi se vždy rád o něco, dle svých schopností a možností, podělím. Co pro zlé, naduté hlupáky a darebáky, z nichž čiší nenávist a zloba a podle toho jednají, dle jejich představ tak mohu mít? Ať se pan Vacek nebojí, na každého jednou dojde, každému i jemu se dostane toho, čeho má zapotřebí se mu dostat….Bude na něj pamatováno („Neodejdeš odsud, dokud posledního penízku nesplatíš“). Boží mlýny melou.... Co bych mohl mít pro toho, který se názorům druhého vysmívá, uráží, lživě překrucuje, pomlouvá a podsouvá? Ale přeci jen pro „ně“, pro jejich velkomyslnost blahorodí pana Vacka něco mám. Tyto důkazy jeho hanebností, dehonestací, šíření lží, pomluv, ponižování, urážení, podsouvání….Ukázat na to, co pan Vacek vypustil a čeho se dopustil, ukázat jej samého v zrcadle, kdo skutečně je. Je toho opravdu hojnost, čemu se mu může takto dostat. Jenom na sebe chtít vidět. Nebo že by to vše panu Vackovi nestačilo? A nakonec: o své duchovní výši nemusím přesvědčovat žádnými soudy. To je pan Vacek opravdu takový silný materialista? Pan Vacek by si měl spíš klást spíš otázky jiného rázu. Jestli uznává za svého nejvyššího mistra všudypřítomného Boha. Pokud ano, zda-li sám nezklamal. Pokud zklamal, zda by neměl z toho konečně vyvodit plné důsledky. Zde by dobře mohly posloužit dobře míněné rady pana Paříka, které - proti přání autora - pan Vacek, aby se vysmál, zveřejnil. Pokud namísto všudypřítomného Boha je jeho mistrem nad mistry něco jiného, nebo dokonce snad nějaká osoba, např. on sám, případně to, co tryská z jeho osoby, jak stále opakuje (mistr je Bůh), pak si měl klást alespoň otázku, zda jedná správně. Pan Vacek rád, když se mu to hodí, druhým vyhrožuje karmou, ale měl by se tázat, zda on za své lži, urážky a pomluvy nebude též potrestán. Vždyť by se tím onen celý jeho duchovní vývoj urychlil. Pokud má potřebu otírat se o mé rodiče a o jejich úsilí, možno zde opět připomenout prokazatelné lži pana Vacka o tom, že prý měl Eduard Tomáš přednášku v Lucerně třikrát do roka, že se tam nemeditovalo či že se před smrtí obrátil k jakýmsi lidem a prý že se zřekl všeho, co celý život učil. Jistě, lží, pomluv, překrucování a pomlouvání by se našlo daleko víc. Pan Vacek by si měl klást mnoho otázek, především by se měl zajímat, jak činit pokání pro to vše. Dopis pana Paříka, který je vlastně souhrnem dobře míněných rad, by zde mohl posloužit skutečně velmi dobře. Namísto toho se pan Vacek ptá, proto aby se z již prokazatelných lží dál vylhával. Pokouší se neztratit nic ze svého renomé. Je to s ním bohužel markantně horší, než jsem si myslel. Myslí si, že si pomůže v pokračování své zaběhnuté metody, kterou je:
a) obviňování druhých, z čeho sám je vinen; osvědčená metoda „zloděj křičí, chyťte zloděje“ (nejkřiklavějším příkladem může být jeho obvinění protistrany z porušení autorských práv ve chvíli, kdy sám autorská práva porušil; podsouvá i „goebbelsismus“.
b) neustálé opakování lží, byť dávno prokazatelně vyvrácených, podle podsouvaného pravidla dr. Goebbelse: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“; citované pravidlo i pojem „goebbelština“ patří do pravidelného Vackova výraziva;
c) vytvoření počáteční vylhané premisy, na kterou dál roubuje další lži. Zpravidla se jedná o pomluvy.
Tato metoda tvoří i styl páně Vacka psaní. Obsahem pak jsou dehonestace osob. To panu Vackovi nestačí, a tak, schovávaje se zbaběle za množinu osob, se posměšně ptá. Rád by byl seznámen s tím, co jsem dokázal. Člověk nemusí dokázat nic, aby se měřil s darebákem takového formátu. Nestavěl jsem barikády, nečelil jsem domovním prohlídkám a soudům pro rušení socialistického soužití, nevím, co jsem kdy a kde dobrého jedl, nebo že mne někde snad uctívali a jinde málo, a ani nemám a neměl bych potřebu psát o takových hloupostech. A naprosto už ne ve svých pamětech. Takovéto paměti je zcela bez nadsázky možno považovat za brak.
Pan Jiří Vacek se ptá, co jsem dokázal? Především jsem, spolu s jinými osobami, dokázal, že lže, pomlouvá, překrucuje, podsouvá, uráží, ponižuje, přetvařuje se, zastrašuje, vyhrožuje, vzhlíží se v sobě…atd. To by jemu mělo stačit. O co jiného by chtěl, abych se s ním podělil? Mohly by mu postačit mnohé podané důkazy nejen na těchto stránkách. Pro člověka neschopného sebereflexe, jakým je právě on, jsou cenným zrcadlem, bezplatným servisem k jeho napravení. Navíc kdyby nebylo tohoto servisu, sotvakdo by si povšiml, že účelově překrucuje myšlenky Ježíše, Ramany Maharišiho z Arunáčaly a jiných. Rovněž se mu podařilo prokázat, že hlubokým myšlenkám těchto a dalších mystiků neporozuměl, že nejvyšších duchovních stavů nedosáhl a nerozumí jim, že se pouze svoji neznalost snaží neobratně zakamuflovat, pročež účelově vylhává a překrucuje. Tudíž není hoden být považován za duchovní autoritu.

56) Na str. 251 řeší pan Vacek opět zveřejnění článku M. Paříka z Doteku Terezou Vackovou. Prý že k tomu neměla právo. To na rozdíl od pana Vacka měla. Pan Pařík dal k jeho uveřejnění souhlas. Autorské právo bezostyšně a opakovaně porušil Jiří Vacek. Kolikrát jen onen článek veřejně šířil? Ve své knize, v oxeroxovaných elaborátech opatřených vlastním pomlouvačným, lžmi prošpikovaným komentářem, jež se s nevalným úspěchem pokoušel distribuovat po knihkupectvích. On zná porušení práv, kterých se dopustí jiní, ale když se toho dopustí on (a je toho, jako když se chumelí), tak k žádnému porušení nedošlo? A když mu to někdo dokáže, tak obviní z porušování toho dotyčného? Zvláštní.
Ctitel Ramany Mahárišiho popsal nikoliv 50 stran lží o panu Vackovi, jenž jakýsi oddaný čéla nazval „prskáním jedu“, nýbrž věcně vyložil na padesáti stranách, jak a kde se pan Vacek dopustil nactiutrhání, pomluv, urážek, podsouvání a jiného markantního lhaní a dehonestací. A to podobnou formou, jako na těchto listech: na konkrétních stranách odcitoval příslušné lži a dehonestace. Na oněch uvedených citacích to dokázal. Tak jaképak „prskání jedu“ (odkud toto úsloví asi získal?), jakýchpak 50 stran lží? Holá fakta, holá pravda.
Pan Vacek musí být za každou cenu sprostý, avšak ukazuje, jak je pošetilý, když píše, že moje láska ke ctiteli Ramany Maharišiho je podezřelá. Moje úcta, nikoliv láska, a nikoliv ke ctiteli Ramany Maharišiho, ale k Maharišimu samotnému, nikomu nemusí být podezřelá. Je totiž samozřejmá. U pana Vacka je úcta k Ramanovi Maharišimu podezřelá a jeho postoj k dobře míněnému dopisu (byť kritizujícímu a ukazujícímu na chyby Jiřího Vacka) ctitele Ramany Maharišiho, jehož byl pan Vacek adresátem, lze nazvat „prskáním jedu“. A moje úcta (nikoliv láska, rozhodně ne taková, jakou zná pan Vacek) ke ctiteli Ramany Maharišiho? Ano, dá se hovořit o úctě, pro demaskování Jiřího Vacka věcným ukázáním na konkrétní lži, urážky, nactiutrhání, pomluvy, podsouvání atd. Byla to velká šance především pro pana Vacka.
Způsob vyjadřování se může zdát podobným. Nikdo z nás by ovšem neměl způsob vyjadřování jako Jiří Vacek. Sotvakdo soudný by používal šablonovité, stále se opakující nehorázně vylhané konstrukce, anebo by papouškoval tyto konstrukce jako v případě některých duchoborců z jeho skupiny. Ctitele Mahárišiho a autora tohoto rozboru však spojuje odhalení pravdy o panu Vackovi. A ta je mu krajně nepříjemná.

57) Ze strany 255 stojí za to citovat, protože to pasuje i na pana Vacka: „Láska, která druhé vidí jako podřadné, a tak s nimi jedná, není láska, ale její přetvářka.“ A co postoj: „S …lidmi jako jste vy, je bezúčelné se o nauce bavit“, „S lidmi, jako je Dan Moravec, nic nezískávám“; jen kolikrát si takto povzdechl nad tím, jak někteří lidé mu nestojí za to, aby jim věnoval pomoc. Jmenovitě Petru Uhlovi přál, aby mu vykradli 17x chatu….atd. Jak jen často dává pan Vacek najevo, že on je něčím zvláštním. Rozděluje na sebe, naše přátele, na maličké, své pomlouvače, kritiky, nepřátele….zlá ega. Zkrátka vidí druhé jako podřadnější.
Vážení přátelé pana Vacka, maličcí, věříte-li uvedenému citátu pana Vacka, dejte mu za pravdu v tom, že jeho láska k Vám není láska, ale její přetvářka. Pokud však tomuto jeho citátu nevěříte, tak vidíte jeho věrolomnost.

58) Ze str. 257 si též dovolím citovat: „….meditace bez očisty velmi zesiluje všechny charakterové nečistoty“. Co tomu pánové říkáte? Víte, co vše se rozumí pod pojmem očista? A jde nejen o očistu těla. Jak jenom sám pan Vacek potřebuje očistu charakteru…




mailto:kauza.vacek@gmail.com

Z díla Ing. Jiřího Vacka: Mistrovské dehonestace 3. část

Úvádíme třetí pokračování dehonestací, o kterých "mistrovská" osoba pana Vacka tvrdí, že nikdy nebyly a nejsou.

Bez komentáře:
Vybrali jsme pro Vás z díla Jiřího Vacka:
Mistrovské dehonestace 3. část



Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Míla (Tomášová) zřejmě zavádí nová měřítka na chození s Bohem. Není jím dosažený duchovní stupeň, ale souhlas nebo nesouhlas s názory rodiny Tomášových. Uvědomuje si, co vlastně říká? Také zavádí nový slovník: nesouhlasný názor s Tomášovými = pomluva nebo nepěkná polemika. Osoba, která nesouhlasí = nepřítel, duchovní nula… Přednášky včetně duchovních působí zcela opačně: víří mysl místo, aby ji utišovaly. Proto Ramana Maháriši opakovaně tvrdí, že lidé z nich odcházejí takoví, jací na ně přišli, aniž by se nějak změnili. Jestliže zdůrazňuji tyto pravdy, nevím, proč všichni Tomášovi se na mne proto zlobí tím spíše, že se k Mahárišimu hlásí.. Proč se místo zlobení neřídí jeho učením? I kdyby byla pravda, že na jejich přednáškách účastníci meditují, což ve shodě s mými zkušenostmi není pravda, pak je pronášená přednáška jen ruší, protože je nutí k myšlení a ke ztrátě pozornosti a soustředění… Souhlasím s Mílou, že stále lépe snad často s něčím bojuji. Bodejť by ne, když mám Marta, boha válečníků v horoskopu v prvém domě…“ (Jak jsem hledal... 7, str. 243-244)

„Vnitřní pramen jsem ještě nečetl. Jen jsem v něm listoval. A hle, co jsem našel: „Máme se vzdát Átman, abychom dosáhli Brahma“ (správně brahman)… Proč bychom se jej měli vzdávat? Právě naopak… Nechci posuzovat, jestli Míla toto ví nebo ne. Posuzuji pouze výrok, který stojí v knize a který nepochybně tak, jak je vytištěn, je nepřesný, nesprávný a pokud jej hledající vezmou doslova jako pokyn pro praxi, pak je jen zmate a zavede. Navíc jej opakuje ještě na straně 75, nejde proto o náhodu… Takových výroků v knihách Edy a Míly je bohužel dost: jednou je ego neškodné, jindy se máme vzdát úsilí před dosažením a podobně…
…za mnou přišel Petr Kouba: „Musí mně něco říct, již to nemůže vydržet.“ Tak jsem se dozvěděl, co se odehrálo na setkání Avataru v Národním domě na Vinohradech v sobotu 21. září, kde Petr byl. Petr vyprávěl toto. ..Miloš Tomáš začal delší projev o „autorovi rozsáhlé biografie“. Mluvil, jak si Petr pamatuje, v tomto duchu: „Autor je podvodník a lhář, proti kterému se moji rodiče nemohou bránit, protože jsou po smrti. Je to nafoukaný podvodník, který si hraje na duchovního mistra…Miloš nikoho nejmenoval, a proto nemám potřebu odpovídat osobně. Jen všeobecně: toto je způsob, který využívají lidé, kteří chtějí někoho poškodit, ale nejsou ochotni nést následky svého jednání. Nikoho nejmenují, ale vyjadřují se tak, že každý ví, koho myslí. .. Původce je znám, oběť je „anonymní“, i když ji každý pozná. Tím se původce vyhne možnosti právního postihu a vezme oběti možnost obrany… Opět ryze obecně, ač nikoho nepomlouvám. Tvrzení o „nebohých rodičích, kteří se nemohou bránit“, je jen demagogický útok, jehož cílem je vyvolat nekriticky sentimentální soucit… Po tomto „duchovním“ úvodu Miloš přečetl Edovu poslední přednášku. Následovaly odpovědi na dotazy. Mnohé z nich Miloš nezodpověděl. Například na dotaz“ „Stále jednám pod vlivem svých zlých sklonů, ač nechci. Co mám dělat?“ Odpověď zněla: “Jsme lidé hříšní, odevzdejte to“. Na otázku po prázdnotě odpověděl jen vytáčkami. Pokud neznáme odpovědi na tak základní otázky nauky, je velmi nerozvážné s tak nedostatečnými znalostmi posuzovat, kdo je mistr nebo nikoliv…. Měli bychom si být také vědomi tvrdé zákonitosti, o které mluví Ježíš: „Běda tomu, kdo pohorší jednoho z těch mých maličkých. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali kámen kolem krku a utopili jej“… Kdo odradí začátečníka od mistra, dopouští se těžkého duchovního provinění. Jaké má následky, Ježíš jasně naznačuje. ..Pořad skončil ještě před 16. hodinou potleskem pro Miloše. I takovým výlevům zloby se na duchovních shromážděních tleská. Za to vše zaplatili účastníci, bylo jich asi 250, polovina sálu, 190 Kč…. Na naše společné veřejné meditace bylo až do září nejvyšší vstupné 80 Kč. Srovnání jistě výmluvné. … Pokud se na setkáních již bez Míly a Edy nemeditovalo a byla to skutečně „hospodská“ atmosféra ve smyslu, že tam vířily mysli účastníků, což je pravý opak duchovnosti, není důvod se proto zlobit na mne. „Přísnost“, s jakou jsem Tomášovými posuzován, kontrastuje s jejich slepým obdivem ve vztahu k Fráňovi Drtikolovi.“
(Jak jsem hledal... 7, str. 243 -247)

***

(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)

pátek 13. dubna 2007

Přátelům pana Vacka

Vážené dámy a vážení pánové. Máte k panu Jiřímu Vackovi očividně blízko, a tak byste snad mohli podat věcné vysvětlení, proč pan Vacek prokazatelně lže. Ač má potřebu opakovaně psát, že lže druhá strana, tj. my, nemá pro tato svá tvrzení důkazy. My ano. Stačí si přečíst rozbor dvanáctého dílu jeho pamětí nebo mistrovské paradoxy a další, kde je přímo citováno z jeho knih. Pan Vacek sám dostal otevřený dopis ctitele Ramany Mahárišiho, kde byly též konkrétní odkazy na jeho dehonestace v jeho pamětech. Jsou to hmatatelné důkazy. Není tedy pravda, že s důkazy se nikdo z nás neobtěžuje. Naopak Jiří Vacek nebyl a patrně není schopen zodpovědět racionálně žádnou z oněch otázek, které mu byly položeny. Jedině popřít. Důkaz však není s to podat žádný.
Již jsem upozornil, že je zcela v omylu, když soudí, že v nějakém smyslu je pro mne nějakou konkurencí. Ale on je svým „učením o konkurenci“ mnohem víc posedlý dokonce než zádušní mší za E. Tomáše.
Proč? Protože je materialista. Ta domnělá duchovnost u něj je pouze slupka, která mu má sloužit k vlastnímu prospěchu. Znovu jsem tedy nucen prohlásit, že pan Jiří Vacek pro mne nikdy žádnou konkurencí nebyl, není a nebude. To ostatně není nikdo, zvláště ne nějaký sprostý darebák.
Jiří Vacek lže opakovaně též o nepodání důkazů o jeho urážkách, napadání, lhaní atd. Důkazů bylo a je podáváno dost. Proč? S tím, jak se snaží neustále vylhávat, zaplétá se a často si protiřečí. O jaké důkazy lhaní a urážení se jedná? I když opakovaně lže, že žádné nejsou, jsou jimi např. jeho vlastní paměti, seriál dvanácti knih plných lží a urážek. Stačí si otevřít Kauzu Jiří Vacek, kde jsou uvedeny konkrétní citace oněch lží a dehonestací. Jeho někteří věrní, ale i pan Vacek sám, rádi prohlašují, že na Kauza Jiří Vacek jsou uvedeny lži, ale stačí zkonfrontovat zde citované věty s páně Vacka texty, a je jasné, že Kauza Jiří Vacek uvádí přesné citace, co Jiří Vacek napsal. Jestliže tvrdí, že jsou na Kauza Jiří Vacek lži, pak je zcela zřetelné, že lže on.
Stalo se již pro tohoto pána územ, že uvede urážku, sprostou, zákeřnou lež nebo jinou dehonestaci někoho a následně napíše, že neurážel, nelhal, že uráží nebo lže právě ten druhý, koho těsně před tím urazil či o něm napsal sprostou lež. Jako by neuměl jinak psát než urážlivě – když už má tu velikou potřebu duchovního nemistra psát o druhých. Tak je tomu např. i v posledním jeho článku. Kde že prý jsou důkazy, o tom že urážel, lhal...? Urážkou Tomášových (ptá-li se na důkazy o urážení Tomášových) je mnohé, co o nich napsal a píše. Již jen urážlivé pro ně nepochybně je, jak píše o tzv. tomášovcích, Avataru a další. Urážek, lhaní, pomluv a lživého podsouvání bylo skutečně hodně, a jestli autor toho všeho o tom neví a na sebe nevidí, není jistě normální. Jestliže vidí a nechce vidět, je též nenormální, a jestliže vidí na to vše a myslí, že to vše je a bude schopen zalhat a vylhat se z toho, tak též není normální. Je mezi těmito možnostmi duchovní člověk? A mistr? Ani nic, co by z takového člověka vyzařovalo, není a nemůže být nic dobrého.
Již jen ta sprostota, co nyní Jiří Vacek napsal o tzv. tomášovcích (my ten termín nevymysleli), je urážlivé pro Tomášovy, a to velmi. Cituji: „Tomášovci pracují s osvědčeným nacistickým a komunistickým pravidlem: “Stokrát opakovaná lež...“ atd. Tímto pravidlem (touto, jak nám podsouvá, goebbelsovštinou) se řídí pan Vacek. Už jen jak se neustále snaží vylhat ze všeho, jak např. psal jako posedlý o zádušní mší za Eduarda Tomáše atd. Za svou sprostotou znalecky dodává: “To opravdu působí“. Takto pan Vacek vyučuje duchovním naukám, to je ono působení šakti, které z něj „ tryská“. Kolikrát již jenom užil jména Tomášových (spočte to někdo?), a to v negativním významu ve slově „tomášovci“, tím snad neuráží Tomášovy? To pan inženýr Vacek nevidí nebo snad nechce vidět? A stejně tak kterýkoli jeho oddaný, důvěřivý čéla? Ano, normální to není. To jsou ty páně Vacka „duchovní klenoty“? To je ta“ šakti“, která tryská z pana Vacka? Fuj!
Věta „Tomášovci pracují s osvědčeným nacistickým a komunistickým pravidlem: „Stokrát opakovaná lež...“ je sprostá, zákeřná a lživá urážka jak Tomášových, tak i všech jejich přátel a příznivců. Je to, tak jak panu Vackovi je vlastní, lživě překrouceno. Sám autor si je svého překrucování pravdy dost možná vědom, snaží se totiž vylhat ze všeho zuby nehty, a jak sám rád užívá, že zloděj křičí, chyťte zloděje, podle toho též sám jedná. Jakmile je mu dokázána lež, či dokonce obcházení zákona, jako je např. zcizování autorských práv, zle napadá a obviňuje druhou stranu. V neposlední řadě je možno si povšimnout, že pan Vacek vychází v oné tzv. goebbelsovštině z vlastní zkušenosti. Takové podlé jednání patří k jeho psaní běžně. Ještě k tomu se rád schovává za množinu, za dav (užívá často plurálu). Nebo snad jde o pluralis majestaticus (My pan Vacek...)? Jak ubohé a zbabělé...
Jiří Vacek napíše lživou sprostotu a vzápětí neví o svých urážkách. Proto se musí ptát na existenci důkazů. Anebo neumí číst? Ani po sobě? A co nedávná urážlivá sprostota o tom, že jej Míla Tomášová učila krást? To není urážlivé? I ten, obdivem k panu Vackovi nejzaslepenější čéla, pokud má špetku soudného rozumu, zde musí přece vidět dehonestaci Míly Tomášové, důkaz o tom, že Jiří Vacek uráží a že lže, když tvrdí, že neuráží. A v neposlední řadě čtenář jasně vidí, že se sám pan Vacek přiznává k tomu, že kradl. Alespoň přiznal, že kradl a že mu kradení není cizí (jistě jej autorská práva Míla Tomášová učit krást nemusela). A pokud by to nakrásně byla pravda, proč jako duchovní člověk ji od toho neodrazoval, že?
O tom, že si před meditací pan „mistr“ Vacek tlačenku dal, není ani v nejmenším pochyb. U toho nebyl sám. Z toho a z dalších svých prohřešků se nevylže. Měl by se spíš vynasnažit zodpovědět ony ostatní dotazy. Nejde zdaleka jen o jedení tlačenky. To ostatní při nejapné snaze odvést pozornost ke svému oblíbenému jídlu pan Vacek nepopírá. Ten dotaz s jedením tlačenky před meditací pan Vacek nezodpověděl. Byl zcela namístě, jako má někdejší odpověď, jak rozpouštět vásany, i když tomu pan Vacek neporozuměl (a přesto měl potřebu kritizovat a lhát). A i tak se pan Vacek nemistrovsky nachytal. A co ostatní dotazy? Pokud skutečně stále neví, jak a kde urážel a lhal, a potřebuje k tomu důkazy, tak ať místo dalšího lhaní a urážení se podívá do dopisu, který mu poslal ctitel Ramany Maharišiho a na stránky Kauza Jiří Vacek, kde jsou konkrétní odkazy na jeho lži a urážky. Snad se mu aspoň trochu posvítí i na jeho počínání a nebude se tak hloupě divit a lhát o tom, že důkazy nejsou. Jeho vlastní vydané knihy jsou důkazy jeho dehonestací. Snad i pochopí, že lhát se nevyplácí. Vždyť o to, aby se mu něco vyplatilo, mu přece jde až na prvním místě.
S pozdravem M. Tomáš

mailto:kauza.vacek@gmail.com

čtvrtek 12. dubna 2007

Jiří Vacek by měl mluvit pravdu, před tlačenkou i po tlačence

Martin Pařík


Na svém webu (Jiří Vacek-Satguru) dne 12. 4. 2007 píše Jiří Vacek v článku nazvaném "Nemá to cenu" následující:


"Také existuje mnoho hledajících, kteří mohou být zvikláni nebo pochybovat. Právě pro tyto „maličké“ jsou věcné a slušné odpovědi, založené na dobré znalosti nauky velmi potřebné. Tomášovci pracují s osvědčeným nacistickým i komunistickým pravidlem: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. To opravdu působí. Někteří lidé skutečně věří, že existují nějaké urážky Tomášových, i když nic takového neexistuje. Ač je sami nikde nenalezli, přece těmto lžím věří. Slušný člověk si totiž neumí představit, že někdo může tak nestoudně lhát. Platí i „kdo mlčí, souhlasí“ a podobné.
Ukažme si názorně, jak postupují. Na kauze vacek z 26.3.07 si můžeme například přečíst, jak Miloš Tomáš mě žádá, abych vysvětlil, „proč před meditací jím tlačenku“, jak prý píšu. Nemyslící čtenář si řekne: „Tak Vacek se před meditací nacpe tlačenkou, utře si pusu a medituje“. Přesně toto je cílem této lži a mnoha dalších. Neběží o nauku ani o obranu Tomášových, ale o snahu co nejvíc pošpinit konkurenci.
Lež je již skryta v tom, jak je otázka položena.
Tvrdí se něco, co není pravda, co jsem nenapsal a co tazatel ani nemůže znát a vymáhá se na něm odpověď, jako by to byla pravda.
Myslící čtenář takovou lež nepřijme. Zamyslí se a zeptá se: „Žije snad Miloš Tomáš s Vackem, že ví, co dělá před meditací? Odkud ví, že před meditací jí tlačenku? Proč bych mu měl věřit něco, čeho nebyl ani nemohl být svědkem? A proč, z jakého důvodu něco takového říká? Je toto spor o nauku či obranu jeho rodičů, kterou se stále ohání nebo obyčejné osobní pomluvy? “ Také se otáže: „Kde to pan Vacek napsal?“ a zjistí, že nikde. Proto také není uvedeno, kde to stojí. Prostě se spoléhá na důvěřivost čtenáře."



V devátém díle Vackovy knihy pamětí "Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe" je psáno na str. 180, cituji:

"Druhý dopis je obdobný. Jeho pisatel je přísný a dlouholetý vegetarián. Přiměl jsem jej, aby s námi povečeřel tlačenku."

Následuje dopis onoho pisatele Míši, který si chválí pobyt u Vacků na chatě a mj. píše:

"Meditace byly bezvadné. I po tlačence".


Docela by mě zajímalo, jak se chce pan Vacek z těchto důkazů jeho pohrdání pravdou vylhat. Popírá něco, co napsal ve své vlastní knize.
V témž pamětnickém veledíle uvádí na jiném místě, že během semináře na Morávce konzumoval salámy, špek, bůček atd. Zřejmě tedy až po meditaci, ačkoliv, pokud je mi známo, minimálně na jeho seminářích by se mělo meditovat stále.

Potrefená husa zakejhala, třebaže Milošův dotaz ohledně pojídání tlačenky páně Vackem před meditací směřoval na "satguruovo" žactvo.
Ano, pane Vacku, proč konzumujete před meditací tlačenku či jinou tamasickou stravu, když jste tak vznětlivý a nevyrovnaný? A proč k tomu nabádáte své žáky? Proč se raději nehledíte zbavit své poživačnosti? Pojídání masa umocňuje vaši agresivitu a řevnivost, což se neslučuje s duchovním životem, nehledě na zdravotní důsledky, únavu a otupělost. Omezení či vypuštění masité stravy by speciálně vám určitě prospělo, byl byste citlivější a soucitnější s druhými, se všemi bytostmi. Třeba by se Váš obzor rozšířil i o další kvality - lásku, vnímavost ke svému okolí a pravdomluvnost.

Pan Vacek o sobě bohorovně tvrdí, že neučí nic jiného než Ramana Maharši. Lze ovšem silně pochybovat, že by mudrc z Arunáčaly vedl své žáky k masožroutství (dle pana Vacka k rozumnému jedení masa). Jistě, někteří velikáni ducha nebyli zrovna vegetariány, avšak svůj způsob stravování neprezentovali tak nevkusným stylem, jako to činí pan Vacek, a taktéž si byli plně vědomi případných karmických následků, které s sebou konzumace potravy vzešlé z usmrcování zvířat přináší.

Pod zorným úhlem citovaného a řečeného se ukazuje Milošova otázka jako naprosto legitimní a plodná. Leckomu může ledacos vyjasnit.

A dále, pane Vacku, píšete, že urážky Tomášových neexistují. Čtenáře si dovolím odkázat na seriál na Kauze Vacek "Z díla Ing. Jiřího Vacka: Mistrovské dehonestace 1 - x".
Kdo nevěří, ať tam běží...



mailto:kauza.vacek@gmail.com


Z díla Ing. Jiřího Vacka: Mistrovské dehonestace 2. část


Úvádíme druhé pokračování dehonestací, o kterých "mistrovská" osoba pana Vacka tvrdí, že nikdy nebyly a nejsou.

Bez komentáře:

Vybrali jsme pro Vás z díla Jiřího Vacka:
Mistrovské dehonestace 2. část


Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“ (Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„Co mě však nejvíc zarazilo, je tvrzení uvedené na str. 132 (Setkání s Mílou 2), cituji: „Ego vlastně znamená latinsky já, takže ego není nic škodlivého. Je to jenom Já zahalené nevědomostí.“ Pravda je přesně opačná, jak nás učí všichni opravdoví mistři a zejména Ramana Maháriši. Ego je největší zlo, jaké existuje…
Jestliže se Míla prohlašuje za žáka Ramana Mahárišiho, jak může prohlašovat přesný opak toho, co Maháriši učí, opravdu nevím. Jde o chybu tisku? Není opravdu lepší učit hledající mlčením v meditaci než odpovídat takto na dotazy hledajících?“ (Jak jsem hledal... 6 str. 22 upros.)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“ (Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„ Jeden velmi zasvěcený účastník mně vyprávěl , že na rozdíl od předchozích přednášek, atmosféra v sále (Lucerny, kde kvůli nemoci nebyl osobně přítomen E. Tomáš pozn. red.) velmi poklesla a blížila se, jak doslova řekl „hospodské“. Jelikož nepatří k „nám“, ale k Tomášovcům, jeho svědectví je věrohodné. „ (Jak jsem hledal... 6, str. 73 dole)

***

Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“ (Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)

X

„ Právě pro tento tlumočený názor (Maharšiho výrok o neúčinnosti přednášek – pozn. red.) jsem upadl do nemilosti, nebyl zván na další přednášky (manž. Tomášových v Lucerně, pozn. red), což opět při nepřítomnosti naší skupiny, která na přednáškách meditovala, přispělo ke snížení duchovní atmosféry na „hospodskou“ úroveň . …Samozřejmě , ti co dávají přednost meditaci před povídáním, by Lucernu nenaplnili… ekonomický pohled je zřejmý: na straně jedné 80 meditujících, na straně druhé 2500 účastníků za dvojnásobné vstupné…“ (Jak jsem hledal... 6, str. 74)

„Jinak však hodnotil duchovní úroveň ovzduší na Edových přednáškách velmi kriticky. Byla velmi nízká. Nebyl sám kdo tento názor vyjádřil. Naopak byl překvapen vysokou úrovní meditace na našich dvouhodinovkách…“ (Vacek tlumočí názor svého příznivce – pozn. red.) (Jak jsem hledal... 6, str. 75)

„Společná meditace je také zápřah, zvlášť když tělo touží ležet. Na meditaci bylo 90 lidí. Asi třicet jich odčerpala Edova přednáška, která se současně konala v Lucerně. Někdo vtipně poznamenal: „Dnes se poznalo, kdo má raději meditaci a kdo povídání.“ (Jak jsem hledal... 7, str. 27 uprostřed)

***
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)