Martin Pařík
Pan Vacek je opakovaně vyzýván, aby vysvětlil své lži a podvody ve známých autorskoprávních kauzách viz
http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/02/nekonen-pbh-vackovch-l-o-autorskch.html.
Byly mu předloženy důkazy o jeho pohrdání duševním vlastnictvím jiných subjektů, ačkoliv se sám vehementně dožaduje respektu ke svým vlastním právům. Místo aby se pochlapil, přiznal svá pochybení a hledal způsob, jak své prohřešky napravit, sesmolil útočný traktát okořeněný tučnou porcí nových a staronových lží. Doufá, že mu to alespoň někteří jeho obdivovatelé spolknou. Všichni určitě ne, ti vzdělanější a soudnější jistě kroutí nad argumentací svého gurua hlavou. Nemluvě o nestranných čtenářích, ti už si raději šetří krční obratle a snad už ani nežasnou. Je jim pana Vacka líto. Kam až může klesnout člověk, který měl kdysi duchovní zájmy. Nyní již se toliko zaobírá likvidací doutnajících ohnisek vzdoru ve vlastních řadách, plytkým glosováním politiky, vyhrožováním karmou, vymýšlením traktátů o zlu atd. Občas aby se neřeklo ze sebe vymačká bezduché pojednání třeba o lásce, ale jsou to jen pusté litery bez obsahu a prožitku.
K tomu jeho článečku „Opět autorská práva“.
(http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/opet-autorska-prava.)
Vacek v něm píše:
„Nového je jen to, že se Avatar přiznává k tomu, že úmyslně vypouštěl kratší části Mahárišiho děl, aby se vyhnul nutnosti svolení Ramanášramu k jejich otištění. Opravdu vzor „chlapského postoje“, jakého se dožadují.“
Předně Avatar se k ničemu nepřiznává, ale předkládá soupis vypuštěných veršů, a to nikoliv nově, jak lže pan Vacek, ale zmiňuje to od počátku, opakovaně. Uvádí to jako důkaz, že Vacek lhal, když tvrdil, že v knize pana Navrátila byly verše uvedeny všechny. Avatar navíc vlastní a má k dispozici, jak již bylo několikrát sděleno (i panu Vackovi), písemné svolení Ramanášramu k vydání Navrátilovy monografie. Z hlediska autorskoprávního je toto dílo legalizováno dvojnásobně. Jednak dle vyjádření právníka nebylo k jeho vydání svolení třeba, jednak řádné svolení a požehnání Ramanášramu Avatar obdržel. Tak o co se pan Vacek snaží? Inu, aby odvedl pozornost od svých vlastních hříchů.
Dále Vacek uvádí:
„Také potvrdil pravdu, že nám nakonec odmítal obrazový životopis Mahárišiho prodávat. Názorný příklad ušlechtilé vděčnosti, když uvážíme, jaký zisk jsme mu umožnili. Jemu je však vše málo. On chce konkurenci zničit, jen aby měl sám co největší zisk. Této honbě podřizuje vše. V takových případech se stává, že se nakonec o vše přichází.“
Zde autor článku zcela překroutil skutečnost. Bylo již vícekrát řečeno, že kniha se prodávala několik let a že si jí pan Vacek mohl nakoupit velké množství. Kdyby neškudlil, mohl si jí pořídit zásobu a nemusel se divit, že posledních několik kusů bylo skladem pouze pro potřeby knihkupectví Avatar. I ty si pan Vacek mohl zakoupit, ovšem za plnou cenu, nikoli s rabatem, neboť nakladatelství již tento titul nemělo pro obchodníky k dispozici. Není známo, zač a proč by měl být Avatar panu Vackovi vděčen. Vacek sám o vydání knihy neměl zájem, bál se jít do rizika a vynaložit značnou sumu na její výrobu. Jestli neměl hotovost, mohl prodat fábinku nebo si vypůjčit a za tučný zisk z prodeje knihy si koupit třeba mercedes. Ale neudělal to, neměl důvěru v Ramanu Maharšiho. Pan Vacek snad jen mohl vydání knihy blokovat, učinil tedy pouze to, že jejímu vydání nebránil. To opravdu není k chlubení. Kdyby taktně pomlčel, udělal by lépe. Takhle si jen zase naběhl.
Následné Vackovy bláboly o zničení konkurence snad neberou vážně ani členové petrifikovaného jádra jeho sekty.
Závěrem jenom poznámka k poslednímu Vackovu článku, v němž za rozkol ve vlastní skupině viní též jakési tzv. tomášovce. Kdyby byl pan Vacek spravedlivým, objektivním člověkem, nefavorizoval by svého namyšleného a duchovně pomýleného, avšak podnikatelsky zdatného zetě na úkor svých starých věrných přívrženců. Ti budou sotva mít porozumění pro Vackův postoj „Co je doma, to se počítá“. Už mu ani nepřispívají na web a co si doopravdy myslí... Zastrašováním a výhrůžkami pan Vacek rozhodně spravedlnost nenastolí.
čtvrtek 13. března 2008
středa 12. března 2008
Omluva panu Juraji Hipšovi
Vážený pane,
děkuji za Váš dopis, který si beru k srdci jako vážné upozornění pro sebe ke svému zpokornění. Prošel jsem si stránkami blogu Jiří Vacek-Satguru, tou neuvěřitelnou spoustou sprostých útoků pana Vacka a jeho bližních a jejich lživého podsouvání (jen o kolik jich je více než reakcí na blogu kauza Jiří Vacek), za které se sotvakdo dočká nějaké omluvy. Přitom normálního člověka nutně musí napadnout otázky, proč tomu tak je a čím že tyto stránky jsou vlastně duchovní? Co se týká Vašich příspěvků, jsem nucen konstatovat, že žádný z nich není možno označit za udavačský. Zmýlil jsem se.
Přijměte proto prosím moji omluvu. Je mi to skutečně velmi líto. Váš dopis do Ramanášramu nebyl udavačský, jak jsem uvedl. Neuvedl jsem však, že jste „udavač“, jak píšete. Napsal jsem mylně o Vašem „udávání“, ale v žádném případě jsem neužil slovo „udavač“.
Naprosto s Vámi souhlasím, že udávání, donášení patří k praktikám nedemokratických společností a jako takové je naprosto neetické. Ano, kdo udává, mohl by být označen za udavače, kdo donáší, za donašeče apod.. Např. pan Jiří Vacek vyžadoval po Danu Moravcovi, aby mu udal jméno redaktorky píšící pod iniciálami K. V. atd. Mnozí oddaní panu Vackovi se zase předhánějí v tom, aby mu mohli donášet na tzv. „naše (rozumějme jeho) nepřátele“ (viz „odhalení“ Josefa Štastného, že přátelský dopis panu Vackovi podepsaný pseudonymem „Ctitel Maháršiho“ údajně „poslal Popov“ aj.). Dopis do Ramanášramu podepsaný Mgr. J. Šilhánovou ml., Mgr. J. Šilhánovou st., Mgr. M. Tomešem, ing. K. Bešornou a Mgr. J. Vomelou možno označit za udavačský, či spíš pomlouvačný. Samí vysokoškoláci a jistě rádoby duchovní lidé! Jejich společný dopis obsahuje lživá tvrzení a nehorázné pomluvy o nakladatelství Avatar a jmenovitě o pánech Paříkovi a Dostálovi. Podobně jako onen sprostý pomlouvačný čtyřicetistránkový elaborát, vyložený hnus, který o nakladatelství Avatar a panu Paříkovi sepsal před lety Jiří Vacek a nechal šířit svými čély po knihkupcích v různých městech. To bylo udávání, navíc vylhané a sprosté. A sám má rád reference o svých tzv. „našich nepřátelích“. Je to snad v rámci jeho obrany pod jeho heslem „zaměřme se na ně“ a navíc mu pak pomluvami nabývají jeho „paměti“.
Vždyť ono donášení na „naše nepřátele“, tj. klepy, pomluvy atd., jako zdroj informací může posloužit jako materiál k dalším dílům „pamětí“, kde se pak z pera pana Vacka (v jeho pamětech a na jeho blogu - prý „pro naše poučení“) dozvídáme, např. že prý „takoví lidé jako pan Pařík vraždí, upalují“, že prý „pan Pařík vraždí maličké“, prý „má obdiv ke komunistům“, prý „Miloš Tomáš je spojen s BIS“, prý „zneužíval svou matku“, oba jsou prý „spojeni s komunisty“, Miloš Tomáš prý měl „přednášku o padlém guruovi“, anebo kdy prý na nás přijde pan Dostál se svými estébáky?“, prý „cíl (těchto tří jmenovaných) je jasný, zlikvidovat Vacka za každou cenu, třeba i za cenu těch nejšpinavějších prostředků“, jindy zas „pomocí tajné policie“, že prý „se řídíme pravidly nacistů a komunistů“ apod. Takové nesmysly a nehorázné sprostoty nám pan Jiří Vacek ve svých pamětech podsouvá. Myslíte, že to vše je pravda, že se něčeho takového někdo z nás dopustil? Že jsem např. zneužíval svou matku? Že jsem někoho chtěl nějak (jakkoliv) „zlikvidovat“? Jste schopen tomu uvěřit? Dost možná ano. Protože to napsal Jiří Vacek. Je to vše odporné a jsou to Vackovy sprosté výmysly (mimochodem termín „likvidace“ nebo „zlikvidovat“ někoho pochází právě z těch totalitních společností). Nikdy nic z toho nedokáže, jelikož to jsou sprosté urážlivé lži. Omluví se někdy pan Vacek někomu za něco? Třeba za to, že začal tento celý spor urážením mých rodičů a vtáhl do něj spoustu nezasvěcených cizích lidí? Jak jen se již naurážel Mílu a Eduarda Tomášovi, pány Paříka, Dostála a další. Paní (nebo slečnu Ivu) bezhlavě urážel, jen když jej zdvořile upozornila, že od něj dostala nevyžádané knihy dvakrát. A co jeho porušování listovního tajemství (jež vyplývá z jeho pamětí) a firemních a autorských práv? A co ono zcizování autorských práv Ramanášramu, Drtikolovým dědicům, Avataru….? Můžete jej také požádat o omluvu. Anebo aspoň o nějaké pokání. Myslíte, že je toho schopen? Nebo myslíte, že se ničeho (i když je to prokázané a dobře prokazatelné) nedopustil?
Dodnes se neomluvili ani pan Vacek, ani jeho přátelé za sprosté urážení a napadání. Slečna Zuzana Takáczová za bezdůvodné opakované fyzické napadení mé matky (která byla tehdy ve věku pana Vacka) na veřejnosti a za šíření pomluv, pan Josef Šťastný za to že v čele tříčlenné Vackovy delegace čélů přišel inzultovat pana Paříka (ač ten by mohl být jeho otcem) k němu do firmy, pan Filip Blažek za hrubé urážení, vyhrožování fyzickým násilím a šíření pomluv, pan Pavel Dymanus za hrubé urážení a napadání a další. Asociální chování v zájmu zbabělé, podlé a zákeřné obrany pana Vacka, který to ke všemu po druhých vyžaduje. Omluva od nikoho z nich žádná.
Vážený pane Hipši, v naší vzájemné korespondenci (uvádíte na sebe nyní adresu do Bratislavy a před tím do Zaježové, věřím tedy, že jde o stále jednoho pana Juraje Hipše) jsem napsal - cituji: „Dopis zveřejněný na blogu Jiří Vacek-Satguru a podepsaný „manžely Hipšovými“ adresovaný do Ramanášramu udával nakladatelství Avatar a jeho pracovníky (buďte ujištěn, že jsem si Vaše jméno z prstu nevycucal).“ Mrzí mne to. Nikoliv však, jak uvádíte „….udával (jste) nakladatelství Avatar a jeho pracovníky…“, jak píšete. Nikoliv, že Vy, ale že Váš dopis udával, jsem napsal. Hluboce tohoto svého provinění lituji.
V závěru bych Vás rád též ubezpečil, že jak jsem nejednou napsal, mým zájmem i zájmem mých přátel je usmíření se, ukončení celého tohoto sporu s panem Vackem a jeho bližními, ustat v jakémkoli hašteření a žít v pokoji a přátelství. Je mi srdečně jedno, zda pan Vacek zneužije tento dopis ke svému opětovnému útoku na mou osobu. Za svůj omyl jsem se omluvil v jeho úvodu.
Ať máte krásné dny. S přátelským pozdravem a s přáním štěstí všem bytostem
Miloš Tomáš
děkuji za Váš dopis, který si beru k srdci jako vážné upozornění pro sebe ke svému zpokornění. Prošel jsem si stránkami blogu Jiří Vacek-Satguru, tou neuvěřitelnou spoustou sprostých útoků pana Vacka a jeho bližních a jejich lživého podsouvání (jen o kolik jich je více než reakcí na blogu kauza Jiří Vacek), za které se sotvakdo dočká nějaké omluvy. Přitom normálního člověka nutně musí napadnout otázky, proč tomu tak je a čím že tyto stránky jsou vlastně duchovní? Co se týká Vašich příspěvků, jsem nucen konstatovat, že žádný z nich není možno označit za udavačský. Zmýlil jsem se.
Přijměte proto prosím moji omluvu. Je mi to skutečně velmi líto. Váš dopis do Ramanášramu nebyl udavačský, jak jsem uvedl. Neuvedl jsem však, že jste „udavač“, jak píšete. Napsal jsem mylně o Vašem „udávání“, ale v žádném případě jsem neužil slovo „udavač“.
Naprosto s Vámi souhlasím, že udávání, donášení patří k praktikám nedemokratických společností a jako takové je naprosto neetické. Ano, kdo udává, mohl by být označen za udavače, kdo donáší, za donašeče apod.. Např. pan Jiří Vacek vyžadoval po Danu Moravcovi, aby mu udal jméno redaktorky píšící pod iniciálami K. V. atd. Mnozí oddaní panu Vackovi se zase předhánějí v tom, aby mu mohli donášet na tzv. „naše (rozumějme jeho) nepřátele“ (viz „odhalení“ Josefa Štastného, že přátelský dopis panu Vackovi podepsaný pseudonymem „Ctitel Maháršiho“ údajně „poslal Popov“ aj.). Dopis do Ramanášramu podepsaný Mgr. J. Šilhánovou ml., Mgr. J. Šilhánovou st., Mgr. M. Tomešem, ing. K. Bešornou a Mgr. J. Vomelou možno označit za udavačský, či spíš pomlouvačný. Samí vysokoškoláci a jistě rádoby duchovní lidé! Jejich společný dopis obsahuje lživá tvrzení a nehorázné pomluvy o nakladatelství Avatar a jmenovitě o pánech Paříkovi a Dostálovi. Podobně jako onen sprostý pomlouvačný čtyřicetistránkový elaborát, vyložený hnus, který o nakladatelství Avatar a panu Paříkovi sepsal před lety Jiří Vacek a nechal šířit svými čély po knihkupcích v různých městech. To bylo udávání, navíc vylhané a sprosté. A sám má rád reference o svých tzv. „našich nepřátelích“. Je to snad v rámci jeho obrany pod jeho heslem „zaměřme se na ně“ a navíc mu pak pomluvami nabývají jeho „paměti“.
Vždyť ono donášení na „naše nepřátele“, tj. klepy, pomluvy atd., jako zdroj informací může posloužit jako materiál k dalším dílům „pamětí“, kde se pak z pera pana Vacka (v jeho pamětech a na jeho blogu - prý „pro naše poučení“) dozvídáme, např. že prý „takoví lidé jako pan Pařík vraždí, upalují“, že prý „pan Pařík vraždí maličké“, prý „má obdiv ke komunistům“, prý „Miloš Tomáš je spojen s BIS“, prý „zneužíval svou matku“, oba jsou prý „spojeni s komunisty“, Miloš Tomáš prý měl „přednášku o padlém guruovi“, anebo kdy prý na nás přijde pan Dostál se svými estébáky?“, prý „cíl (těchto tří jmenovaných) je jasný, zlikvidovat Vacka za každou cenu, třeba i za cenu těch nejšpinavějších prostředků“, jindy zas „pomocí tajné policie“, že prý „se řídíme pravidly nacistů a komunistů“ apod. Takové nesmysly a nehorázné sprostoty nám pan Jiří Vacek ve svých pamětech podsouvá. Myslíte, že to vše je pravda, že se něčeho takového někdo z nás dopustil? Že jsem např. zneužíval svou matku? Že jsem někoho chtěl nějak (jakkoliv) „zlikvidovat“? Jste schopen tomu uvěřit? Dost možná ano. Protože to napsal Jiří Vacek. Je to vše odporné a jsou to Vackovy sprosté výmysly (mimochodem termín „likvidace“ nebo „zlikvidovat“ někoho pochází právě z těch totalitních společností). Nikdy nic z toho nedokáže, jelikož to jsou sprosté urážlivé lži. Omluví se někdy pan Vacek někomu za něco? Třeba za to, že začal tento celý spor urážením mých rodičů a vtáhl do něj spoustu nezasvěcených cizích lidí? Jak jen se již naurážel Mílu a Eduarda Tomášovi, pány Paříka, Dostála a další. Paní (nebo slečnu Ivu) bezhlavě urážel, jen když jej zdvořile upozornila, že od něj dostala nevyžádané knihy dvakrát. A co jeho porušování listovního tajemství (jež vyplývá z jeho pamětí) a firemních a autorských práv? A co ono zcizování autorských práv Ramanášramu, Drtikolovým dědicům, Avataru….? Můžete jej také požádat o omluvu. Anebo aspoň o nějaké pokání. Myslíte, že je toho schopen? Nebo myslíte, že se ničeho (i když je to prokázané a dobře prokazatelné) nedopustil?
Dodnes se neomluvili ani pan Vacek, ani jeho přátelé za sprosté urážení a napadání. Slečna Zuzana Takáczová za bezdůvodné opakované fyzické napadení mé matky (která byla tehdy ve věku pana Vacka) na veřejnosti a za šíření pomluv, pan Josef Šťastný za to že v čele tříčlenné Vackovy delegace čélů přišel inzultovat pana Paříka (ač ten by mohl být jeho otcem) k němu do firmy, pan Filip Blažek za hrubé urážení, vyhrožování fyzickým násilím a šíření pomluv, pan Pavel Dymanus za hrubé urážení a napadání a další. Asociální chování v zájmu zbabělé, podlé a zákeřné obrany pana Vacka, který to ke všemu po druhých vyžaduje. Omluva od nikoho z nich žádná.
Vážený pane Hipši, v naší vzájemné korespondenci (uvádíte na sebe nyní adresu do Bratislavy a před tím do Zaježové, věřím tedy, že jde o stále jednoho pana Juraje Hipše) jsem napsal - cituji: „Dopis zveřejněný na blogu Jiří Vacek-Satguru a podepsaný „manžely Hipšovými“ adresovaný do Ramanášramu udával nakladatelství Avatar a jeho pracovníky (buďte ujištěn, že jsem si Vaše jméno z prstu nevycucal).“ Mrzí mne to. Nikoliv však, jak uvádíte „….udával (jste) nakladatelství Avatar a jeho pracovníky…“, jak píšete. Nikoliv, že Vy, ale že Váš dopis udával, jsem napsal. Hluboce tohoto svého provinění lituji.
V závěru bych Vás rád též ubezpečil, že jak jsem nejednou napsal, mým zájmem i zájmem mých přátel je usmíření se, ukončení celého tohoto sporu s panem Vackem a jeho bližními, ustat v jakémkoli hašteření a žít v pokoji a přátelství. Je mi srdečně jedno, zda pan Vacek zneužije tento dopis ke svému opětovnému útoku na mou osobu. Za svůj omyl jsem se omluvil v jeho úvodu.
Ať máte krásné dny. S přátelským pozdravem a s přáním štěstí všem bytostem
Miloš Tomáš
Z RUDA DO NERUDNA – 2. část aneb důkaz možného Vackova spojení s komunisty
Redakce
Jak mohl Jiří Vacek za komunistů napsat „sto samizdatů“ a přitom „čelit neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům a vyhazovům z práce“? Anebo naopak, jak, když „čelil neustálým výslechům...atd., mohl napsat sto samizdatů? Jak mu to komunistické orgány (ty které jej „neustále“ vyslýchaly, prováděly u něj „neustálé“ domovní prohlídky atd.) mohly strpět (když byl sledován)? Jak mu to vládnoucí komunistické orgány strpěly?
a) Že by výměnou za něco? Nějakou formu spolupráce?
b) Nebo jde o další páně Vacka velké lhaní? Samizdaty nebyly? Je lež to, co podsouval panu Milošovi Tomášovi. Ten nikdy netvrdil že Vackovy samizdaty nebyly. To jen ublížené Vackovo ego ukňouraně vylhalo. My (v čele s panem Vackem) dobře víme, že existují, takže napsány byly. Ale že nikdy nedošlo k žádnému kontaktu s StB? Vždyť, jak sám píše, „čelil neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům, vyhazovům...“. To že „neustále čelil...“, by znamenalo neustálý kontakt. Pane Vacku, lež? Tak jak to bylo doopravdy? Jestliže chcete tvrdit, že žádný kontakt s StB jste neměl, pak tudíž nebyly žádné výslechy, žádné domovní prohlídky, žádné soudy (vyjma toho rozvodového řízení), žádné vyhazovy (vyjma toho na lepší místo z továrny do banky) – a vy jste, pane Vacku, zase lhal. Že by pan Vacek v tomto lhal? Vždyť se rád „mistrovsky“ pochlubí, jak bojoval proti komunistům a byl jejich „obětí“.
A to, jak víme, šel z továrny na „místo dobře placeného experta v bance“, pořídil si chatu, auto, další rodinu… Nevedlo se mu jistě špatně. Prý chudému důchodci…jenž vyžaduje od svých obdivovatelů dary a služby jako „samozřejmost“ - v naturáliích (bůčky, uheráky, klobásy, tlačenky a bonboniéry, pomoc při úpravách bytu, přepisování knih) či peněžní hotovosti (požadování 108 dolarů od pana Moravce prý jako „samozřejmost“ zůstává jen jako malý vrcholek ledovce Vackových amorálních lumpáren), devótní adorativní dopisy jeho soudnosti neschopných obdivovatelů (známka narcismu a snahy budovat vlastní sektu) a obranu své osoby (bojí se o sebe). Jak známo, je –li panu Vackovi prokázána pomocí důkazů nějaká amorálnost či darebáctví, vzteky kolem sebe kope, verbuje své čély k útokům a obviňuje ihned z toho samého druhé (ze lhaní, urážení, udávání, zcizování autorských práv) – přesně dle pravidla křičícího zloděje. Nutno podotknout, že to zásadně nedělá duchovní člověk, ale psychicky narušené dítě. Jen tak si lze vysvětlit jeho útok proti panu Dostálovi a „jeho“ údajným estébákům („Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ – J. V. „Paměti“). Pány Paříka, M. Tomáše a Dostála urážlivě viní Jiří Vacek ze spojení s komunisty a z obdivu k nim. Je známo, že oni pánové aktivně proti komunistické zvůli vystupovali (zřejmě na rozdíl od pana Vacka). Pokud svá tvrzení, jako i mnohá jiná, není schopen dokázat, ocitá se pan Jiří Vacek opět v pozici žalovatelného nactiutrhače a lháře.
Když k předchozí spekulaci o Vackově sepsání sta samizdatů vezmeme v úvahu povahu pana Vacka – nebývalý zájem o druhé, účelové lhaní, urážení, nactiutrhání a další dehonestace, podsouvání, zcizování, udávání…neustálý strach o sebe, svou osobu, nekritické vyzdvihování své osoby, závist, žárlivost, zášť vůči svým odpůrcům…atd., vyjde nám velice dobrý obraz Jiřího Vacka schovávajícího se pod naprosto pokáleným pláštíkem duchovního „mistra“.
Ještě do sametové revoluce chodil Jiří Vacek normálně k volbám, pyšnil se zlepšovacími návrhy, kterými k rozvoji socialistické společnosti přispěl, užíval si místa „dobře placeného bankovního experta“. Než jako „chudý důchodce“, majitel nového bytu na sídlišti, auta a chaty odešel „těžce“ „mistrovat“ („mistrovat je těžké“ J.V. „Paměti“), měl v úctě své duchovní učitele Mílu Tomášovou a Jarku Kočího, přímého žáka komunisty Drtikola. Do sametové revoluce měl Jiří Vacek patrně v úctě i Františka Drtikola. Podle neomylné logiky Jirky Vacka byl F. Drtikol jeho učitelem přes J. Kočího a Jiří Vacek je tedy Drtikolovým nepřímým žákem. Je druhým v linii , hned po Jarkovi Kočím. Nepřímým žákem toho pučisty a spoluvraha, jak se o svém nepřímém učiteli vyjadřuje. V jakém asi „demokratickém hnutí“ by Jiří Vacek byl, když by přeskočil Jarku Kočího zpět a ocitl se coby Drtikolův přímý žák jako sám Jarka Kočí?
Dříve tedy choval Jiří Vacek zřejmě komunistu Drtikola v úctě. Jistě – měla jej v úctě i jeho duchovní učitelka Míla Tomášová, měl jej v úctě i Drtikolův žák, Vackův přímý učitel Jarka Kočí. Zajímavé by jistě bylo znát Vackovo chování v 60. letech. Prokazatelně lhal, že to byl on, kdo seznámil Tomášovy se Šrí Ramanou Maharšim, že před tím, než se s nimi seznámil, nic od Maháršiho neměli a že jako první uvedl Maharšiho do českého prostředí. Přitom věděl, že tu před ním byli K. Weinfurter, J. Hoznourek, P. Brunton, A. Čapek či J. Navrátil, kteří skutečně uvedli Maharšiho do českého prostředí. Musel vědět, že lže a že tato lež, jako jeho mnohé jiné, bude snadno vyvrácena. Miloš Tomáš k tomu říká: „Před Jiřím Vackem se o Ramanovi Maharšim mluvilo u nás doma, za účasti Jiřího Navrátila, který Maharšiho myšlenky rovněž překládal, a to dříve než Jiří Vacek. Naši měli v knihovně plno Bruntonových knih a překlady Maharšiho díla od Karla Weinfurtera, Josefa Hoznourka, Arnošta Čapka a Jiřího Navrátila. Tyto staré knihy a samizdaty jsou důkazem, že Jiří Vacek nestydatě lže.“
Že by pana Vacka bavilo vodit čtenáře za nos a dělat si nepřátele? Jeden z projevů asociálního jednání? Zajímalo nás, jak si Jiří Vacek např. počínal koncem 60. let v pražské Unitárii, když na své působení v této instituci vzpomíná ve svých pamětech a dělá ze sebe málem disidenta, přičemž víme, že se přátelil tehdy se známým estébákem Dušanem Kafkou, který stál v 60. letech v čele pražské Unitárie jako její duchovní správce. Zeptali jsme se jednoho z přímých pamětníků, Miloše Tomáše.
„Moji rodiče i pan Vacek se tehdy s Dr. Kafkou přátelili, asi jako dost jiných lidí. Přátelili se s ním už jenom proto, že byl duchovním správcem Unitárie a oni tam byli veřejně činní. Možná trochu naivně věřili lidem, zvláště když se tito vydávali za duchovní. Důvod přátelství Jiřího Vacka s Dr. Kafkou neznám a nikdy mne nezajímal. Byl jsem ještě dítě. Scházeli se tehdy s přáteli, mezi které patřil i pan Vacek, o některých nedělích na chatě u Scheuflerů za Prahou. Nemyslím si, že by pan Vacek byl nějak aktivní v jednom či ve druhém směru. Myslím, že se vezl jako mnoho ostatních. Byl prostě duchovním přítelem. Když se pak vystupňovala amorálnost Dr. Kafky, přišlo se na to, že pracuje zároveň pro ministerstvo vnitra a hrozilo vyhození mého táty, podepisovala se petice za odvolání Dr. Kafky a za setrvání Dr. Eduarda Tomáše v Unitárii. Pamatuji se, že jak jsem měl možnost vidět, podpisové archy podepsalo určitě mnoho set lidí. Nevím o tom, že by se k nějaké takové iniciativě, byť podpisem či hlasem, Jiří Vacek připojil. V době oné podpisové akce se kamarádil s dr. Kafkou. Spíš si myslím, dovedu si představit, že stál na konzervativní straně závistivců spolu s Dr. Kafkou a Jiřím Scheuflerem. Patrně to se stalo důvodem toho, proč se naši přestali s panem Vackem stýkat. Oblíbení přednášející, Dr. Tomáš, Vratislav Žižka a evangelický kněz Matouš, museli stejně nakonec odejít. Důvodem byla závist a žárlivost na velký úspěch těchto přednášejících. Jiří Vacek, jenž nejen ve svých pamětech odkryl svou duchovní a morální nedostatečnost, a to nejen v potřebě dehonestovat mé rodiče, ve svých pamětech uvedl, že můj táta ještě v roce 1970, tj. v roce jeho zákazu a rozchodu s Jiřím Vackem a dalšími „přáteli“kolem Dr. Kafky, žádné poznání neměl. Pan Vacek ze své nevědomosti, či snad omylem, uvedl pravdu. Eduard Tomáš nikdy poznání neměl a nic takového by nechtěl. Nic by nechtěl vlastnit. Poznání se totiž nevlastní. To pánové, jako Vacek a jemu podobní, nechápou. Kdo jedná tolik amorálně, ten není schopen hlouběji duchovně pokročit, natož dosáhnout nějakého poznání. Lidé, jako pan Vacek, nemohou proto ani např. pochopit Eckhartovy výroky „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“ nebo „Vzdát se Boha pro Boha“ či např. Ježíšovo „Kdo život ztratí pro mne, nalezne jej“, a kdoví zda je někdy budou schopni pochopit. Proto se diví, když tvrdím, že nebyl schopen zodpovědět jediný hlubší dotaz.
Udávání v Unitárii bylo konzervativcům prostředkem k odstranění progresivní, u posluchačů velmi oblíbené „konkurence“. Po čistkách Dr. Kafka a Jiří Scheufler setrvali pak nadále v Unitárii. Je možné, že pan Vacek se s nimi dál stýkal, to nevím. Není však pravdou, že by na Jiřího Scheuflera chodila spousta posluchačů, jak uvádí pan Sanitrák ve svých Dějinách české mystiky. Spíš to vždy byla hrstka zájemců. Nevím, kdy Dr. Kafka začal spolupracovat s Ministerstvem vnitra, ale informace o jeho spolupráci a ona petice se objevily v r. 1968 nebo 1969. Jistě by se našli pamětníci. O nějaké takové možné aktivitě Jiřího Scheuflera či Jiřího Vacka nevím, avšak tomu, jak známo, nebylo cizí udávat v této době; v Unitárii veřejně nevystupoval Jiří Vacek, aspoň co vím, do roku 1970 nikdy, nevím jestli tam po čistkách ještě chodil. Nebyl veřejně činný, naši se s ním přestali stýkat a jako by se po něm slehla zem. Z jakého důvodu se s ním naši rozešli, nevím. Až podezřele činnými v Unitárii nadále po celou dobu normalizace byli dr. Kafka a jeho kamarád Jiří Scheufler. Co o něm píše pan Sanitrák je k značné škodě jeho práce patrně neověřené, namnoze poněkud zkreslené a dost možná vlivem čísi intervence vybájeno.“
Jak mohl Jiří Vacek za komunistů napsat „sto samizdatů“ a přitom „čelit neustálým výslechům, domovním prohlídkám, soudům a vyhazovům z práce“? Anebo naopak, jak, když „čelil neustálým výslechům...atd., mohl napsat sto samizdatů? Jak mu to komunistické orgány (ty které jej „neustále“ vyslýchaly, prováděly u něj „neustálé“ domovní prohlídky atd.) mohly strpět (když byl sledován)? Jak mu to vládnoucí komunistické orgány strpěly?
a) Že by výměnou za něco? Nějakou formu spolupráce?
b) Nebo jde o další páně Vacka velké lhaní? Samizdaty nebyly? Je lež to, co podsouval panu Milošovi Tomášovi. Ten nikdy netvrdil že Vackovy samizdaty nebyly. To jen ublížené Vackovo ego ukňouraně vylhalo. My (v čele s panem Vackem) dobře víme, že existují, takže napsány byly. Ale že nikdy nedošlo k žádnému kontaktu s StB? Vždyť, jak sám píše, „čelil neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům, vyhazovům...“. To že „neustále čelil...“, by znamenalo neustálý kontakt. Pane Vacku, lež? Tak jak to bylo doopravdy? Jestliže chcete tvrdit, že žádný kontakt s StB jste neměl, pak tudíž nebyly žádné výslechy, žádné domovní prohlídky, žádné soudy (vyjma toho rozvodového řízení), žádné vyhazovy (vyjma toho na lepší místo z továrny do banky) – a vy jste, pane Vacku, zase lhal. Že by pan Vacek v tomto lhal? Vždyť se rád „mistrovsky“ pochlubí, jak bojoval proti komunistům a byl jejich „obětí“.
A to, jak víme, šel z továrny na „místo dobře placeného experta v bance“, pořídil si chatu, auto, další rodinu… Nevedlo se mu jistě špatně. Prý chudému důchodci…jenž vyžaduje od svých obdivovatelů dary a služby jako „samozřejmost“ - v naturáliích (bůčky, uheráky, klobásy, tlačenky a bonboniéry, pomoc při úpravách bytu, přepisování knih) či peněžní hotovosti (požadování 108 dolarů od pana Moravce prý jako „samozřejmost“ zůstává jen jako malý vrcholek ledovce Vackových amorálních lumpáren), devótní adorativní dopisy jeho soudnosti neschopných obdivovatelů (známka narcismu a snahy budovat vlastní sektu) a obranu své osoby (bojí se o sebe). Jak známo, je –li panu Vackovi prokázána pomocí důkazů nějaká amorálnost či darebáctví, vzteky kolem sebe kope, verbuje své čély k útokům a obviňuje ihned z toho samého druhé (ze lhaní, urážení, udávání, zcizování autorských práv) – přesně dle pravidla křičícího zloděje. Nutno podotknout, že to zásadně nedělá duchovní člověk, ale psychicky narušené dítě. Jen tak si lze vysvětlit jeho útok proti panu Dostálovi a „jeho“ údajným estébákům („Kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ – J. V. „Paměti“). Pány Paříka, M. Tomáše a Dostála urážlivě viní Jiří Vacek ze spojení s komunisty a z obdivu k nim. Je známo, že oni pánové aktivně proti komunistické zvůli vystupovali (zřejmě na rozdíl od pana Vacka). Pokud svá tvrzení, jako i mnohá jiná, není schopen dokázat, ocitá se pan Jiří Vacek opět v pozici žalovatelného nactiutrhače a lháře.
Když k předchozí spekulaci o Vackově sepsání sta samizdatů vezmeme v úvahu povahu pana Vacka – nebývalý zájem o druhé, účelové lhaní, urážení, nactiutrhání a další dehonestace, podsouvání, zcizování, udávání…neustálý strach o sebe, svou osobu, nekritické vyzdvihování své osoby, závist, žárlivost, zášť vůči svým odpůrcům…atd., vyjde nám velice dobrý obraz Jiřího Vacka schovávajícího se pod naprosto pokáleným pláštíkem duchovního „mistra“.
Ještě do sametové revoluce chodil Jiří Vacek normálně k volbám, pyšnil se zlepšovacími návrhy, kterými k rozvoji socialistické společnosti přispěl, užíval si místa „dobře placeného bankovního experta“. Než jako „chudý důchodce“, majitel nového bytu na sídlišti, auta a chaty odešel „těžce“ „mistrovat“ („mistrovat je těžké“ J.V. „Paměti“), měl v úctě své duchovní učitele Mílu Tomášovou a Jarku Kočího, přímého žáka komunisty Drtikola. Do sametové revoluce měl Jiří Vacek patrně v úctě i Františka Drtikola. Podle neomylné logiky Jirky Vacka byl F. Drtikol jeho učitelem přes J. Kočího a Jiří Vacek je tedy Drtikolovým nepřímým žákem. Je druhým v linii , hned po Jarkovi Kočím. Nepřímým žákem toho pučisty a spoluvraha, jak se o svém nepřímém učiteli vyjadřuje. V jakém asi „demokratickém hnutí“ by Jiří Vacek byl, když by přeskočil Jarku Kočího zpět a ocitl se coby Drtikolův přímý žák jako sám Jarka Kočí?
Dříve tedy choval Jiří Vacek zřejmě komunistu Drtikola v úctě. Jistě – měla jej v úctě i jeho duchovní učitelka Míla Tomášová, měl jej v úctě i Drtikolův žák, Vackův přímý učitel Jarka Kočí. Zajímavé by jistě bylo znát Vackovo chování v 60. letech. Prokazatelně lhal, že to byl on, kdo seznámil Tomášovy se Šrí Ramanou Maharšim, že před tím, než se s nimi seznámil, nic od Maháršiho neměli a že jako první uvedl Maharšiho do českého prostředí. Přitom věděl, že tu před ním byli K. Weinfurter, J. Hoznourek, P. Brunton, A. Čapek či J. Navrátil, kteří skutečně uvedli Maharšiho do českého prostředí. Musel vědět, že lže a že tato lež, jako jeho mnohé jiné, bude snadno vyvrácena. Miloš Tomáš k tomu říká: „Před Jiřím Vackem se o Ramanovi Maharšim mluvilo u nás doma, za účasti Jiřího Navrátila, který Maharšiho myšlenky rovněž překládal, a to dříve než Jiří Vacek. Naši měli v knihovně plno Bruntonových knih a překlady Maharšiho díla od Karla Weinfurtera, Josefa Hoznourka, Arnošta Čapka a Jiřího Navrátila. Tyto staré knihy a samizdaty jsou důkazem, že Jiří Vacek nestydatě lže.“
Že by pana Vacka bavilo vodit čtenáře za nos a dělat si nepřátele? Jeden z projevů asociálního jednání? Zajímalo nás, jak si Jiří Vacek např. počínal koncem 60. let v pražské Unitárii, když na své působení v této instituci vzpomíná ve svých pamětech a dělá ze sebe málem disidenta, přičemž víme, že se přátelil tehdy se známým estébákem Dušanem Kafkou, který stál v 60. letech v čele pražské Unitárie jako její duchovní správce. Zeptali jsme se jednoho z přímých pamětníků, Miloše Tomáše.
„Moji rodiče i pan Vacek se tehdy s Dr. Kafkou přátelili, asi jako dost jiných lidí. Přátelili se s ním už jenom proto, že byl duchovním správcem Unitárie a oni tam byli veřejně činní. Možná trochu naivně věřili lidem, zvláště když se tito vydávali za duchovní. Důvod přátelství Jiřího Vacka s Dr. Kafkou neznám a nikdy mne nezajímal. Byl jsem ještě dítě. Scházeli se tehdy s přáteli, mezi které patřil i pan Vacek, o některých nedělích na chatě u Scheuflerů za Prahou. Nemyslím si, že by pan Vacek byl nějak aktivní v jednom či ve druhém směru. Myslím, že se vezl jako mnoho ostatních. Byl prostě duchovním přítelem. Když se pak vystupňovala amorálnost Dr. Kafky, přišlo se na to, že pracuje zároveň pro ministerstvo vnitra a hrozilo vyhození mého táty, podepisovala se petice za odvolání Dr. Kafky a za setrvání Dr. Eduarda Tomáše v Unitárii. Pamatuji se, že jak jsem měl možnost vidět, podpisové archy podepsalo určitě mnoho set lidí. Nevím o tom, že by se k nějaké takové iniciativě, byť podpisem či hlasem, Jiří Vacek připojil. V době oné podpisové akce se kamarádil s dr. Kafkou. Spíš si myslím, dovedu si představit, že stál na konzervativní straně závistivců spolu s Dr. Kafkou a Jiřím Scheuflerem. Patrně to se stalo důvodem toho, proč se naši přestali s panem Vackem stýkat. Oblíbení přednášející, Dr. Tomáš, Vratislav Žižka a evangelický kněz Matouš, museli stejně nakonec odejít. Důvodem byla závist a žárlivost na velký úspěch těchto přednášejících. Jiří Vacek, jenž nejen ve svých pamětech odkryl svou duchovní a morální nedostatečnost, a to nejen v potřebě dehonestovat mé rodiče, ve svých pamětech uvedl, že můj táta ještě v roce 1970, tj. v roce jeho zákazu a rozchodu s Jiřím Vackem a dalšími „přáteli“kolem Dr. Kafky, žádné poznání neměl. Pan Vacek ze své nevědomosti, či snad omylem, uvedl pravdu. Eduard Tomáš nikdy poznání neměl a nic takového by nechtěl. Nic by nechtěl vlastnit. Poznání se totiž nevlastní. To pánové, jako Vacek a jemu podobní, nechápou. Kdo jedná tolik amorálně, ten není schopen hlouběji duchovně pokročit, natož dosáhnout nějakého poznání. Lidé, jako pan Vacek, nemohou proto ani např. pochopit Eckhartovy výroky „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“ nebo „Vzdát se Boha pro Boha“ či např. Ježíšovo „Kdo život ztratí pro mne, nalezne jej“, a kdoví zda je někdy budou schopni pochopit. Proto se diví, když tvrdím, že nebyl schopen zodpovědět jediný hlubší dotaz.
Udávání v Unitárii bylo konzervativcům prostředkem k odstranění progresivní, u posluchačů velmi oblíbené „konkurence“. Po čistkách Dr. Kafka a Jiří Scheufler setrvali pak nadále v Unitárii. Je možné, že pan Vacek se s nimi dál stýkal, to nevím. Není však pravdou, že by na Jiřího Scheuflera chodila spousta posluchačů, jak uvádí pan Sanitrák ve svých Dějinách české mystiky. Spíš to vždy byla hrstka zájemců. Nevím, kdy Dr. Kafka začal spolupracovat s Ministerstvem vnitra, ale informace o jeho spolupráci a ona petice se objevily v r. 1968 nebo 1969. Jistě by se našli pamětníci. O nějaké takové možné aktivitě Jiřího Scheuflera či Jiřího Vacka nevím, avšak tomu, jak známo, nebylo cizí udávat v této době; v Unitárii veřejně nevystupoval Jiří Vacek, aspoň co vím, do roku 1970 nikdy, nevím jestli tam po čistkách ještě chodil. Nebyl veřejně činný, naši se s ním přestali stýkat a jako by se po něm slehla zem. Z jakého důvodu se s ním naši rozešli, nevím. Až podezřele činnými v Unitárii nadále po celou dobu normalizace byli dr. Kafka a jeho kamarád Jiří Scheufler. Co o něm píše pan Sanitrák je k značné škodě jeho práce patrně neověřené, namnoze poněkud zkreslené a dost možná vlivem čísi intervence vybájeno.“
středa 5. března 2008
Omyl, nebo účelová lež?
Miloš Tomáš
Vážený pane Šťastný,
dovoluji si reagovat na Váš dopis panu dr. Vojtíškovi (ve kterém Vás nechává za sebe pan Vacek odpovídat) a na následný článek pana Vacka „Píše nám pan Vojtíšek“. Pan dr. Zdeněk Vojtíšek psal, jak vyplývá z oslovení, nikoliv „jim“ nebo „nám“ či „vám“, nýbrž pouze panu Vackovi (!). Pan Vacek to chápe zřejmě po svém a také tak zvláštně reaguje. Nechá odpovědět Vás a přitom ale napíše komentář na svůj web. Asi to chápe že „za nás“, když píše, že pan Vojtíšek píše „nám“. Podivné, že?
Reaguji mj. proto, že má jít o napravení omylu pana Vacka, když psal o vztahu pana dr. Vojtíška k mé osobě. Proč jenom měl pan Vacek tu potřebu o nás psát? Nevím z jakého zdroje pan Vacek vycházel, ale mezi dr. Vojtíškem a mnou panuje naprosto přátelský vztah. A nemám naprosto pocit, že by mne měl nějak jako křesťan či jakýmkoli jiným způsobem chtít využít. Nevím, kam na takové soudy, které lze označit za scestné a které pan Vacek vydává za zaručeně pravdivé, chodí. Rád bych touto cestou požádal, aby pan Vacek toto své tvrzení - jako řadu dalších pomluv – dementoval, a očekávám rovněž jeho elementární omluvu.
Uveďte rovněž pana Vacka z omylu, že termín „tomášovci“ jsou jeho (a jeho přítelkyně Takáczové, příp. jakéhosi pana Přikryla) fiktivním termínem (účelově používaným ke sprosté dehonestaci a napadání lidí blízkých Tomášovým) a smyšlenky o nich jsou často vylhané (v případě sl. Takáczové jsou vylhané úplně) a nepravdivé. Jelikož jde o účelové napadání, mohl by se pan Vacek už jednou přestat takto zbaběle a sprostě o Tomášovi a jejich přátele otírat.
Nehledě na to, že je to nejen duchovního, ale vůbec každého normálního slušného člověka nehodno. Omluvy ani slušného jednání není pan Vacek, jak zkušenost s ním ukázala, schopen. Tak ať svých útoků ve svém vlastním zájmu zanechá.
Jinak pro takové podlé a zákeřné zbabělce, kteří se zle šíří o mých rodičích a přátelích, skutečně něco mohu mít; nechť je však pan Vacek ujištěn, že z mé duchovní výše (ba ani hloubky) to nebude. Mám na rozdíl od pana Vacka rád rovné čisté jednání. Jelikož pan Vacek opakovaně bez důvodu napadá mou matku, jistě může se spravedlivou odezvou počítat.
Pan Vacek, když psal ve svém článku, kde se opět schovává za množinu osob, o vztahu pana dr. Vojtíška s panem Paříkem a se mnou, se skutečně „mýlil“. V našem vztahu není (a nikdy nebylo) nic takového, o čem pan Vacek píše.
Panu Vackovi se ohromně hodí psát o rozkolu mezi Bruntonem a Maháršim, o údajných nesouladech mezi Mílou a Eduardem Tomášovými, Martinem Paříkem a Mílou Tomášovou, Milošem Tomášem a jeho rodiči (jak jen se to mnozí napapouškovali), či mezi současným vedením Ramanášramu a Maháršiho učením, dr. Vojtíškem a Avatarem atd. Nic z toho není pravda! Podlé jednání zcela evidentní.
Pane Šťastný, nejsem studentem religionistiky, ale domnívám se, že jóga či mystika není žádnou (byť nejvnitřnější) „trestí“ žádného z náboženství. Je podle mne na náboženství zcela nezávislá a jde hlouběji. Tvrdit, že jde o jakousi „tresť“ náboženství, vidím jako omyl.
Stačí si uvědomit cíl náboženství a cíl mystiky. Co od toho či onoho očekáváte. Cílem prvého je Boží láska, která má věřícího, uctívajícího zahrnout a naplnit, odpuštění hříchů a přijití k Bohu. V tomto smyslu beru označování vaší skupiny (které bylo po jistý čas hojně používáno) jako skupina „vnitřního náboženství“ za velmi příhodné a správné.
Cílem druhého je splynutí, sjednocení se s Bohem, jenž je všudypřítomný. Je mi zároveň líto, že místo nesmyslného hašteření a nevraživých útoků nedochází mezi námi k duchovním rozpravám a disputacím, tak jak měl zpočátku se mnou v úmyslu pan Dymanus (což jsem tehdy velice uvítal), než mu to pan Vacek vymluvil a „umožnil“ naprosté páně Dymanusovo obrácení.
Souhlasím však s Vámi, že pouhá religionistika na pochopení či uchopení jógy či mystiky nemá a také že „každý by si měl před tím, než se pustí do kritiky druhých, především zamést před vlastním prahem“, jak ve své odpovědi za pana Vacka panu Vojtíškovi píšete. To laskavě připomínejte panu Vackovi a pokud možno často a pravidelně.
S pozdravem M. Tomáš
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Vážený pane Šťastný,
dovoluji si reagovat na Váš dopis panu dr. Vojtíškovi (ve kterém Vás nechává za sebe pan Vacek odpovídat) a na následný článek pana Vacka „Píše nám pan Vojtíšek“. Pan dr. Zdeněk Vojtíšek psal, jak vyplývá z oslovení, nikoliv „jim“ nebo „nám“ či „vám“, nýbrž pouze panu Vackovi (!). Pan Vacek to chápe zřejmě po svém a také tak zvláštně reaguje. Nechá odpovědět Vás a přitom ale napíše komentář na svůj web. Asi to chápe že „za nás“, když píše, že pan Vojtíšek píše „nám“. Podivné, že?
Reaguji mj. proto, že má jít o napravení omylu pana Vacka, když psal o vztahu pana dr. Vojtíška k mé osobě. Proč jenom měl pan Vacek tu potřebu o nás psát? Nevím z jakého zdroje pan Vacek vycházel, ale mezi dr. Vojtíškem a mnou panuje naprosto přátelský vztah. A nemám naprosto pocit, že by mne měl nějak jako křesťan či jakýmkoli jiným způsobem chtít využít. Nevím, kam na takové soudy, které lze označit za scestné a které pan Vacek vydává za zaručeně pravdivé, chodí. Rád bych touto cestou požádal, aby pan Vacek toto své tvrzení - jako řadu dalších pomluv – dementoval, a očekávám rovněž jeho elementární omluvu.
Uveďte rovněž pana Vacka z omylu, že termín „tomášovci“ jsou jeho (a jeho přítelkyně Takáczové, příp. jakéhosi pana Přikryla) fiktivním termínem (účelově používaným ke sprosté dehonestaci a napadání lidí blízkých Tomášovým) a smyšlenky o nich jsou často vylhané (v případě sl. Takáczové jsou vylhané úplně) a nepravdivé. Jelikož jde o účelové napadání, mohl by se pan Vacek už jednou přestat takto zbaběle a sprostě o Tomášovi a jejich přátele otírat.
Nehledě na to, že je to nejen duchovního, ale vůbec každého normálního slušného člověka nehodno. Omluvy ani slušného jednání není pan Vacek, jak zkušenost s ním ukázala, schopen. Tak ať svých útoků ve svém vlastním zájmu zanechá.
Jinak pro takové podlé a zákeřné zbabělce, kteří se zle šíří o mých rodičích a přátelích, skutečně něco mohu mít; nechť je však pan Vacek ujištěn, že z mé duchovní výše (ba ani hloubky) to nebude. Mám na rozdíl od pana Vacka rád rovné čisté jednání. Jelikož pan Vacek opakovaně bez důvodu napadá mou matku, jistě může se spravedlivou odezvou počítat.
Pan Vacek, když psal ve svém článku, kde se opět schovává za množinu osob, o vztahu pana dr. Vojtíška s panem Paříkem a se mnou, se skutečně „mýlil“. V našem vztahu není (a nikdy nebylo) nic takového, o čem pan Vacek píše.
Panu Vackovi se ohromně hodí psát o rozkolu mezi Bruntonem a Maháršim, o údajných nesouladech mezi Mílou a Eduardem Tomášovými, Martinem Paříkem a Mílou Tomášovou, Milošem Tomášem a jeho rodiči (jak jen se to mnozí napapouškovali), či mezi současným vedením Ramanášramu a Maháršiho učením, dr. Vojtíškem a Avatarem atd. Nic z toho není pravda! Podlé jednání zcela evidentní.
Pane Šťastný, nejsem studentem religionistiky, ale domnívám se, že jóga či mystika není žádnou (byť nejvnitřnější) „trestí“ žádného z náboženství. Je podle mne na náboženství zcela nezávislá a jde hlouběji. Tvrdit, že jde o jakousi „tresť“ náboženství, vidím jako omyl.
Stačí si uvědomit cíl náboženství a cíl mystiky. Co od toho či onoho očekáváte. Cílem prvého je Boží láska, která má věřícího, uctívajícího zahrnout a naplnit, odpuštění hříchů a přijití k Bohu. V tomto smyslu beru označování vaší skupiny (které bylo po jistý čas hojně používáno) jako skupina „vnitřního náboženství“ za velmi příhodné a správné.
Cílem druhého je splynutí, sjednocení se s Bohem, jenž je všudypřítomný. Je mi zároveň líto, že místo nesmyslného hašteření a nevraživých útoků nedochází mezi námi k duchovním rozpravám a disputacím, tak jak měl zpočátku se mnou v úmyslu pan Dymanus (což jsem tehdy velice uvítal), než mu to pan Vacek vymluvil a „umožnil“ naprosté páně Dymanusovo obrácení.
Souhlasím však s Vámi, že pouhá religionistika na pochopení či uchopení jógy či mystiky nemá a také že „každý by si měl před tím, než se pustí do kritiky druhých, především zamést před vlastním prahem“, jak ve své odpovědi za pana Vacka panu Vojtíškovi píšete. To laskavě připomínejte panu Vackovi a pokud možno často a pravidelně.
S pozdravem M. Tomáš
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)