redakce
Pan Vacek volá po věcné diskusi, zároveň však demonstruje, že jí není schopen. Nedokáže korektně číst ani chápat argumenty protistrany. Dalším důkazem budiž jeho reakce http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/ad-kv--redakce----kladec-pojmu-----24.-5.-2011.html na předchozí příspěvek redakce KV.
V článku redakce KV je uvedeno: "Nezdráhá se (rozuměj Jiří Krutina) přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou."
Pan Vacek si toto sdělení interpretuje následovně:
"A co nám redakce sděluje? „Paní Knápková je všeobecně respektovanou duchovní veličinou.“ Pravda je, že o A.Knápkové nikdo nic neví: nastoupila vůbec duchovní stezku? Pokud praktikuje, co praktikuje, s jakými výsledky?" atd. atd.
Typický příklad toho, jak Vacek (potažmo J. Krutina a další) nakládá s fakty, resp. jak je překrucuje. Na základě špatně pochopeného výroku, ať úmyslně či z nedostatku elementárního důvtipu, vyvodí nepravdivý závěr, dezinterpretaci - "Paní Knápková je všeobecně respektovanou duchovní veličinou". Nikdo to nenapsal, nikdo to netvrdí, pouze pan Vacek. A tuto vylhanou tezi dále pan Vacek rozvíjí ad absurdum. Je to jeden z mnoha případů jeho demagogie.
Duchovní člověk by se takové nehoráznosti jistě nedopustil, vůdce sekty ano. Známe takové případy vůdců sekt i národů (mnozí z nich byli větší grafomanové než Vacek a Krutina) a jejich nekritických, fanatických stoupenců, kteří jim uvěřili každou lež, byť sebeobludnější.
Á propos, dosud nám pan Vacek nevysvětlil, proč ošidil majitele práv na dílo Fr. Drtikola o zákonný honorář za komerční užití jeho obrazu na obálkách 16 svých knih. A proč Drtikolův obraz vlastně užil za účelem hospodářského výsledku, když o něm soustavně píše s takovým despektem a pohrdáním. Proč otiskl obraz kovaného komunisty, který podle Vacka nemohl být duchovně na výši, do své ediční řady Nejvyšší jóga a mystika. Proč, pane Vacku?
čtvrtek 2. června 2011
úterý 24. května 2011
Kladeč pojmů
redakce
Již jsme si zvykli, že Jiří Krutina, Vackův epigon a nástupce, klade a vrství bezobsažné propletence pojmů na oltář své sekty jako namyšlený, emočně plochý potentát věnce k pomníkům padlých. Nezdráhá se přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou, jejíž hluboké zamyšlení není s to kvůli své pýše a citové plochosti pochopit, natož přijmout. A tak mu nezbývá než je zavrhnout. Co nemůže pozřít sám, alespoň znečistí, aby i případní vnímavější, soudnější nemohli takové sousto ani ochutnat. Aspoň v to doufá. Místo zavrženého výkladu zmíněné paní, třebaže věrohodného, autentického, nabízí prales jalového pojmosloví a jak pravil pan John, kojí se nadějí, že z nepřehledných vrstev slov z duchovní oblasti problikne světélko pravdy. Opak je pravdou. Čiší z nich nepochopení, sebestřednost, faleš, rozvětvená, těkavá mysl, prostá jemnosti a citu.
Již jsme si zvykli, že Jiří Krutina, Vackův epigon a nástupce, klade a vrství bezobsažné propletence pojmů na oltář své sekty jako namyšlený, emočně plochý potentát věnce k pomníkům padlých. Nezdráhá se přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou, jejíž hluboké zamyšlení není s to kvůli své pýše a citové plochosti pochopit, natož přijmout. A tak mu nezbývá než je zavrhnout. Co nemůže pozřít sám, alespoň znečistí, aby i případní vnímavější, soudnější nemohli takové sousto ani ochutnat. Aspoň v to doufá. Místo zavrženého výkladu zmíněné paní, třebaže věrohodného, autentického, nabízí prales jalového pojmosloví a jak pravil pan John, kojí se nadějí, že z nepřehledných vrstev slov z duchovní oblasti problikne světélko pravdy. Opak je pravdou. Čiší z nich nepochopení, sebestřednost, faleš, rozvětvená, těkavá mysl, prostá jemnosti a citu.
pátek 6. května 2011
Kdo jsou maličcí - ti praví i ti oklamaní Jiřím Vackem
Martin Pařík
Jedním z pilířů demagogické propagandy Jiřího Vacka je proklamovaná ochrana tzv. maličkých neboli příslušníků jeho sekty. Odvolávaje se na novozákonní zmínky o „maličkých“, staví se do role ochránce svých stoupenců, snad aby nebyli kýmsi pohoršováni. Jak má ve zvyku, připodobňuje se Ježíši.
Kdo ovšem byli ti maličcí Kristovi? Podle evangelisty děti. Ve své podstatě ti opravdoví, chudí duchem, tiší, milosrdní, čistého srdce, pokojní. Takoví jen tak nenaletí podvodným, zištným, samozvaným guruům a satguruům, nemusí se bát svůdců, neboť jejich čistá, pokorná srdce jsou zahalena v Boží ochraně.
Čím větší, pyšnější ego, čím zakalenější rozum, tím je Boží ochrana prostupnější a nepraví guruové větří kořist. Tehdy mohou někteří „maličcí“ propadnout sítem vnitřní ochrany, podlehnout svým tendencím a vlažnosti zájmu o poznání Pravdy. Zamění Boha jediného za jeho více či méně věrohodnou personifikaci. Podle míry závislostí jsou tyto duše přitahovány do sfér vlivu různých učitelů - od poctivých až po pokleslé. Jen neradi je pak ti horší, samozvaní pseudoguruové, propouštějí ze svého hájemství. Hřímají, vydírají, vyhrožují. Vylhávají, že vše, co jejich ovečky mají, získaly výlučně od svých vůdců a není, čím by jejich „učení“ mohli zaplatit, takže by měli držet ústa a krok a projevovat svou vděčnost hlavně materiálními statky a abychom nezapomněli - aktivní účastí na ochraně mistra. Ten může fungovat a funguje jen díky nim, z jejich „krve“, což však tito „maličcí“, ve skutečnosti zatuhlá ega, netuší. Jak patrno, existuje zásadní rozdíl mezi biblickými opravdovými „maličkými“ a uťápnutými, nekritickými obdivovateli Jiřího Vacka či Krutiny.
Nic však není až tak temné a ztracené, Boží milost vane všude, prostupuje vším a čeká jen na přijetí. Dei gratias. Hodně štěstí, vy všichni maličcí!
Jedním z pilířů demagogické propagandy Jiřího Vacka je proklamovaná ochrana tzv. maličkých neboli příslušníků jeho sekty. Odvolávaje se na novozákonní zmínky o „maličkých“, staví se do role ochránce svých stoupenců, snad aby nebyli kýmsi pohoršováni. Jak má ve zvyku, připodobňuje se Ježíši.
Kdo ovšem byli ti maličcí Kristovi? Podle evangelisty děti. Ve své podstatě ti opravdoví, chudí duchem, tiší, milosrdní, čistého srdce, pokojní. Takoví jen tak nenaletí podvodným, zištným, samozvaným guruům a satguruům, nemusí se bát svůdců, neboť jejich čistá, pokorná srdce jsou zahalena v Boží ochraně.
Čím větší, pyšnější ego, čím zakalenější rozum, tím je Boží ochrana prostupnější a nepraví guruové větří kořist. Tehdy mohou někteří „maličcí“ propadnout sítem vnitřní ochrany, podlehnout svým tendencím a vlažnosti zájmu o poznání Pravdy. Zamění Boha jediného za jeho více či méně věrohodnou personifikaci. Podle míry závislostí jsou tyto duše přitahovány do sfér vlivu různých učitelů - od poctivých až po pokleslé. Jen neradi je pak ti horší, samozvaní pseudoguruové, propouštějí ze svého hájemství. Hřímají, vydírají, vyhrožují. Vylhávají, že vše, co jejich ovečky mají, získaly výlučně od svých vůdců a není, čím by jejich „učení“ mohli zaplatit, takže by měli držet ústa a krok a projevovat svou vděčnost hlavně materiálními statky a abychom nezapomněli - aktivní účastí na ochraně mistra. Ten může fungovat a funguje jen díky nim, z jejich „krve“, což však tito „maličcí“, ve skutečnosti zatuhlá ega, netuší. Jak patrno, existuje zásadní rozdíl mezi biblickými opravdovými „maličkými“ a uťápnutými, nekritickými obdivovateli Jiřího Vacka či Krutiny.
Nic však není až tak temné a ztracené, Boží milost vane všude, prostupuje vším a čeká jen na přijetí. Dei gratias. Hodně štěstí, vy všichni maličcí!
čtvrtek 28. dubna 2011
Jiří Vacek dehonestuje mistry i tím, že se k nim přirovnává
Martin Pařík
„Učím totéž co všichni opravdoví mistři – Buddha, Ježíš, Ramana Maharši aj.“ Kdo kritizuje mne, kritizuje Ježíše, Buddhu, Maharšiho aj.“ Zatímco pan Vacek chrlí své kritické a dehonestující výpady mnoha směry (Drtikol, Tomášovi, dr. Halík, dr. Vojtíšek, J. Kočí, katolíci, Němci, Avatar, Púndža, Krishnamurti atd.), běda, když je podroben kritickým slovům sám. To se divoce zpěčuje, vyhrožuje zlou karmou, zastrašuje tezí, že posuzovatel se v podstatě dopouští kritiky zmíněných opravdových mistrů. Jak obludná, absurdní konstrukce!
Ve svých knihách a na webových stránkách Jiří Vacek – Satguru pan Vacek nesčíslněkrát odhalil o sobě pravdu, kterou stránky KV jenom zrcadlí a připomínají. Totiž, že Jiří Vacek nejenže není žádným duchovním mistrem, natož satguruem, ale že není ani opravdovým duchovním člověkem. Jeho pýcha, zištnost, sebestřednost, nechápavost, povrchnost, zášť, podvodná jednání, povýšenost, žárlivost, sobectví, sektářství, manipulace, proklamování shody své kvazi mystické ideologie s ryzími naukami skutečných mistrů atd. jsou do nebe volající. Tyto mravní nekvality, svědčící o vybujelém, tuhém egu, markantně vystupují z mnoha jeho písemných i ústních projevů. Marná sláva. I Míla Tomášová - kterou snad kdysi považoval za svoji duchovní učitelku, aby ji později dehonestoval, ba zapřel (že by spíš paralela s Jidášem?), nehlásí se k ní již - jasně charakterizovala Vackovo nedosažení a morální pokleslost ve své knize Vnitřní pramen v kapitole O meditaci:
„…Ostatně, jak je jeho zvykem (rozuměj Jiřího Vacka), v každé své knize stále proti někomu ,bojuje‘, někdo se mu nelíbí… kdyby se neužíral v duchu těmi myšlenkami, které má a z nichž píše.... Připomínám tedy jedno přísloví: ,Potrefená husa nejvíc kejhá, labuť z ní však neuděláš.‘ A dodávám: ,Pomluvami Lucernu nenaplníš, spíše lidi odradíš.‘
Takových, pane Vacku, co se považují za Napoleony, Ježíše atd., jsou plné ústavy. Demagogickými a sofistickými myšlenkovými pochody, v nichž vyvozujete totožnost své osoby s velikány ducha, nabíráte směr nikoli k Bohu, ale (spolu se svým hraničně patologicky emočně plochým zetěm, jak zní posudek soudního znalce) do oněch zařízení, v nichž léčí mj. i tyto chorobné identifikace.
Když to shrnu: Kdokoli kritizuje scestné postoje a nemravnost Jiřího Vacka, kritizuje právě jen egoistické projevy Jiřího Vacka. A to je naprosto v pořádku.
„Učím totéž co všichni opravdoví mistři – Buddha, Ježíš, Ramana Maharši aj.“ Kdo kritizuje mne, kritizuje Ježíše, Buddhu, Maharšiho aj.“ Zatímco pan Vacek chrlí své kritické a dehonestující výpady mnoha směry (Drtikol, Tomášovi, dr. Halík, dr. Vojtíšek, J. Kočí, katolíci, Němci, Avatar, Púndža, Krishnamurti atd.), běda, když je podroben kritickým slovům sám. To se divoce zpěčuje, vyhrožuje zlou karmou, zastrašuje tezí, že posuzovatel se v podstatě dopouští kritiky zmíněných opravdových mistrů. Jak obludná, absurdní konstrukce!
Ve svých knihách a na webových stránkách Jiří Vacek – Satguru pan Vacek nesčíslněkrát odhalil o sobě pravdu, kterou stránky KV jenom zrcadlí a připomínají. Totiž, že Jiří Vacek nejenže není žádným duchovním mistrem, natož satguruem, ale že není ani opravdovým duchovním člověkem. Jeho pýcha, zištnost, sebestřednost, nechápavost, povrchnost, zášť, podvodná jednání, povýšenost, žárlivost, sobectví, sektářství, manipulace, proklamování shody své kvazi mystické ideologie s ryzími naukami skutečných mistrů atd. jsou do nebe volající. Tyto mravní nekvality, svědčící o vybujelém, tuhém egu, markantně vystupují z mnoha jeho písemných i ústních projevů. Marná sláva. I Míla Tomášová - kterou snad kdysi považoval za svoji duchovní učitelku, aby ji později dehonestoval, ba zapřel (že by spíš paralela s Jidášem?), nehlásí se k ní již - jasně charakterizovala Vackovo nedosažení a morální pokleslost ve své knize Vnitřní pramen v kapitole O meditaci:
„…Ostatně, jak je jeho zvykem (rozuměj Jiřího Vacka), v každé své knize stále proti někomu ,bojuje‘, někdo se mu nelíbí… kdyby se neužíral v duchu těmi myšlenkami, které má a z nichž píše.... Připomínám tedy jedno přísloví: ,Potrefená husa nejvíc kejhá, labuť z ní však neuděláš.‘ A dodávám: ,Pomluvami Lucernu nenaplníš, spíše lidi odradíš.‘
Takových, pane Vacku, co se považují za Napoleony, Ježíše atd., jsou plné ústavy. Demagogickými a sofistickými myšlenkovými pochody, v nichž vyvozujete totožnost své osoby s velikány ducha, nabíráte směr nikoli k Bohu, ale (spolu se svým hraničně patologicky emočně plochým zetěm, jak zní posudek soudního znalce) do oněch zařízení, v nichž léčí mj. i tyto chorobné identifikace.
Když to shrnu: Kdokoli kritizuje scestné postoje a nemravnost Jiřího Vacka, kritizuje právě jen egoistické projevy Jiřího Vacka. A to je naprosto v pořádku.
čtvrtek 21. dubna 2011
Panu Vackovi a dalším tazatelům
Alena Knápková
Ego samotné nemůže být rozpuštěno, rozpouštěn je pouze uzel srdce, tvořený vásánami, s kterými se ego spojuje a ztotožňuje, a jež jsou příčinami nevědomosti a zapomnění Boha a z toho plynoucího lidského konání v rozporu s Boží vůlí. Rozpouštění těchto obalů ega se děje skrze jeho Božskou podstatu, která je v každém jedinci. Jinak by k němu ani nemohlo docházet. Pokud jsou vásány rozpuštěny, tělo oživeno a uzel srdce rozvázán, zbývá ego, které nic nechce, nic nemá a nic neví, jak pravil jeden Mistr. Rozpouštěním vásán ještě nedochází k mystické smrti ega, to jste na omylu, pane Vacku, pouze k jeho očistě. Ego samotné totiž nemůže být rozpuštěno, ale jedině spaseno!!! Až to je mystická smrt, tehdy lidské ego umírá se Spasitelem...
„Pravda je stav bez ega“ – nám říkají Mistři a je to tak. Ale co je ta Pravda? Je něco, co by v ní mělo být? Kdo by ji měl poznávat, kdo usilovat? Jistě ten, kdo Pravdu poznal, bude souhlasit, že v ní vše a tedy i svět mizí a i Ježíš na tuto otázku odpověděl mlčením. Pokud tedy existuje svět, je tu i ego, a to i u osvobozených. Toto ego je ale již zakotveno v Pravdě a je s ní v souladu, je Jednotou, neprosazuje se, nic nemá, nic neuchopuje a nelpí, je čisté a svobodné.
S Maharšiho výrokem, že átmavičára je cesta od začátku až do konce, plně souhlasím, protože na tom konci již není, kdo by se ptal. Nesouhlasím však s Vaším výrokem vydávaným za Maharšiho, že usilovat se má od začátku až do konce, protože tam usilující zůstává. Toť velký rozdíl. Usilování musí vyústit v odevzdání a odevzdání je neúsilí, jak správně říkal Púndža a další Mistři.
Ego samotné nemůže být rozpuštěno, rozpouštěn je pouze uzel srdce, tvořený vásánami, s kterými se ego spojuje a ztotožňuje, a jež jsou příčinami nevědomosti a zapomnění Boha a z toho plynoucího lidského konání v rozporu s Boží vůlí. Rozpouštění těchto obalů ega se děje skrze jeho Božskou podstatu, která je v každém jedinci. Jinak by k němu ani nemohlo docházet. Pokud jsou vásány rozpuštěny, tělo oživeno a uzel srdce rozvázán, zbývá ego, které nic nechce, nic nemá a nic neví, jak pravil jeden Mistr. Rozpouštěním vásán ještě nedochází k mystické smrti ega, to jste na omylu, pane Vacku, pouze k jeho očistě. Ego samotné totiž nemůže být rozpuštěno, ale jedině spaseno!!! Až to je mystická smrt, tehdy lidské ego umírá se Spasitelem...
„Pravda je stav bez ega“ – nám říkají Mistři a je to tak. Ale co je ta Pravda? Je něco, co by v ní mělo být? Kdo by ji měl poznávat, kdo usilovat? Jistě ten, kdo Pravdu poznal, bude souhlasit, že v ní vše a tedy i svět mizí a i Ježíš na tuto otázku odpověděl mlčením. Pokud tedy existuje svět, je tu i ego, a to i u osvobozených. Toto ego je ale již zakotveno v Pravdě a je s ní v souladu, je Jednotou, neprosazuje se, nic nemá, nic neuchopuje a nelpí, je čisté a svobodné.
S Maharšiho výrokem, že átmavičára je cesta od začátku až do konce, plně souhlasím, protože na tom konci již není, kdo by se ptal. Nesouhlasím však s Vaším výrokem vydávaným za Maharšiho, že usilovat se má od začátku až do konce, protože tam usilující zůstává. Toť velký rozdíl. Usilování musí vyústit v odevzdání a odevzdání je neúsilí, jak správně říkal Púndža a další Mistři.
pondělí 18. dubna 2011
Dopis redakci
Milí přátelé, posílám mnoho pozdravů tímto způsobem i proto, že se nevidíme příliš často. A hlavně, uvědomuji si, že jsem Vám nikdy pořádně nepoděkoval za to, že jste mi před lety umožnili psát na Vašem blogu.
Po letech koukám, že se situace příliš nezměnila. V různě intenzivních vlnách jste prohlašováni za nepřátele jógy, Boha, Bhagavána Šrí Ramany Maháršiho a všech pravých mistrů, za příznivce komunismu a totalitního myšlení, za lháře, pomlouvače, materialisty, kterým jde pouze o zisk, hulváty, nepřátele úsilí atd. atd.
Vím, jak to může být nepříjemné, ale podobná posouzení vypovídají hlavně o posuzovateli. Tam, kde je - já a ti druzí, já mám pravdu, já a moji nepřátelé, konkurence na duchovním poli, moje učení, značka naší školy, lidé neumějí správně myslet = já umím správně myslet, já poznám literu od ducha, já jsem mistr a vy jste ega, já mohu kritizovat, ale ostatní nemohou kritizovat mě a pokud, tak vlastně kritizují Boha…, já, já, já a ti ostatní - tam je určitě přítomná upřímná a vytrvalá a silná snaha, určité pochopení, určité duchovní zkušenosti, mnoho zásluh (i nezásluh) pro já, ale pořád já.
Já, které se vymezuje, oddělené já, já bojující, já nedoceněné, fňukající, povyšující se, já usilující, já bohorovné, já poměřující, posuzující, já bránící se, já jistě nějakým způsobem moudré a plné zkušeností, ale pořád já.
Víte, je skvělé, být z toho všeho venku a je mi jasné, že množství slušných lidí, kteří chápou a rozeznávají pravý stav věcí, se veřejně vyjadřovat nechce. Buď proto, že nechtějí být smeteni těmi vlnami, které obrana takového „já“ nezbytně vyvolává – každý na to nemá žaludek a ani nervy a ani sílu být okamžitě veřejně odepsán jako povýšenec, ego, nepřítel jógy apod., je to samo o sobě velmi nechutné – nebo proto, že neustálé vysvětlování a obrana proti oněm vlnám, je vyčerpávající, náročná a v posledku vlastně zbytečná. Jak se bránit proti něčemu, co neexistuje a pokud, tak jako chiméra v myslích několika hledajících, kteří propadli pocitu pravdovlastnické výlučnosti? Nicméně rozumím, proč to, byť už jen sporadicky, děláte. Také jsem to dělal.
Přesto nebo právě proto Vám chci poděkovat za tu možnost, kterou jste mi dali zveřejňováním článků v minulých letech.
Dan Moravec
Po letech koukám, že se situace příliš nezměnila. V různě intenzivních vlnách jste prohlašováni za nepřátele jógy, Boha, Bhagavána Šrí Ramany Maháršiho a všech pravých mistrů, za příznivce komunismu a totalitního myšlení, za lháře, pomlouvače, materialisty, kterým jde pouze o zisk, hulváty, nepřátele úsilí atd. atd.
Vím, jak to může být nepříjemné, ale podobná posouzení vypovídají hlavně o posuzovateli. Tam, kde je - já a ti druzí, já mám pravdu, já a moji nepřátelé, konkurence na duchovním poli, moje učení, značka naší školy, lidé neumějí správně myslet = já umím správně myslet, já poznám literu od ducha, já jsem mistr a vy jste ega, já mohu kritizovat, ale ostatní nemohou kritizovat mě a pokud, tak vlastně kritizují Boha…, já, já, já a ti ostatní - tam je určitě přítomná upřímná a vytrvalá a silná snaha, určité pochopení, určité duchovní zkušenosti, mnoho zásluh (i nezásluh) pro já, ale pořád já.
Já, které se vymezuje, oddělené já, já bojující, já nedoceněné, fňukající, povyšující se, já usilující, já bohorovné, já poměřující, posuzující, já bránící se, já jistě nějakým způsobem moudré a plné zkušeností, ale pořád já.
Víte, je skvělé, být z toho všeho venku a je mi jasné, že množství slušných lidí, kteří chápou a rozeznávají pravý stav věcí, se veřejně vyjadřovat nechce. Buď proto, že nechtějí být smeteni těmi vlnami, které obrana takového „já“ nezbytně vyvolává – každý na to nemá žaludek a ani nervy a ani sílu být okamžitě veřejně odepsán jako povýšenec, ego, nepřítel jógy apod., je to samo o sobě velmi nechutné – nebo proto, že neustálé vysvětlování a obrana proti oněm vlnám, je vyčerpávající, náročná a v posledku vlastně zbytečná. Jak se bránit proti něčemu, co neexistuje a pokud, tak jako chiméra v myslích několika hledajících, kteří propadli pocitu pravdovlastnické výlučnosti? Nicméně rozumím, proč to, byť už jen sporadicky, děláte. Také jsem to dělal.
Přesto nebo právě proto Vám chci poděkovat za tu možnost, kterou jste mi dali zveřejňováním článků v minulých letech.
Dan Moravec
úterý 12. dubna 2011
Kdepak satguru
Alena Knápková
Pan Vacek ve svém článku „Moc kritizuji“ uvádí, že nekritizuje osoby, ale jejich výroky, jejich učení, které se neshoduje s duchovními pravdami a stále se velmi diví, proč je sám za některé výroky kritizován. Odpověď je jednoduchá – protože nedosáhl takové duchovní hloubky, aby k tomu byl kompetentní a jeho kritika tak byla oprávněná. Ona by pak totiž nebyla žádná, mám na mysli zejména kritiku vůči manželům Tomášovým, ale i jiným.
Jeho poznání není hluboké, jak se domnívá, proto je se skutečnými duchovními autoritami neustále v rozporu. Je tak nesebekritický, že si tuto skutečnost neúplného poznání není vůbec schopen připustit, a tak se můžeme dočíst, že kdo ho kritizuje, kritizuje samotného Ježíše nebo Mahárišiho a je mu vyhrožováno duchovním úpadkem a podobnými nesmysly. Jaká pýcha!
Ano, se vší zodpovědností rovněž tvrdím a plně souhlasím, že ego je Božské podstaty –kdyby nebylo, jak by byl možný návrat k Bohu, z kterého je vyzářeno? Ego může být i čisté, odevzdané Boží vůli, jak tomu je a bylo u skutečných duchovních mistrů. Také nikdo nikdy neřekl – a je Vám to snad už opakováno posté (kéž byste to už uslyšel), že usilovat na duchovní cestě se nemá. Usilovat se nemá až ve vrcholné fázi meditace, soustředění, pak to usilování a ten kdo usiluje vadí příchodu Boha a jeho milosti, kterou jsou nečistoty ega rozpouštěny. Tehdy je třeba se odevzdat a tedy přestat usilovat, jinak s tím Bohem stále zápolíte...
A je mi opravdu jedno, co podle Vás řekl Maháriši o usilování do konce.. to Vy jste to jen nepochopil, nevíte, kdy nastává ten konec, kdy člověk musí ustoupit a sklonit se před Bohem. Nevíte to, protože Vám chybí pokora. Důsledkem Vaší pýchy je nesprávné rozlišování, především vlastních egoistických sklonů – nečistých.
Kdepak satguru, pane Vacku, to opravdu ještě ne.
Pan Vacek ve svém článku „Moc kritizuji“ uvádí, že nekritizuje osoby, ale jejich výroky, jejich učení, které se neshoduje s duchovními pravdami a stále se velmi diví, proč je sám za některé výroky kritizován. Odpověď je jednoduchá – protože nedosáhl takové duchovní hloubky, aby k tomu byl kompetentní a jeho kritika tak byla oprávněná. Ona by pak totiž nebyla žádná, mám na mysli zejména kritiku vůči manželům Tomášovým, ale i jiným.
Jeho poznání není hluboké, jak se domnívá, proto je se skutečnými duchovními autoritami neustále v rozporu. Je tak nesebekritický, že si tuto skutečnost neúplného poznání není vůbec schopen připustit, a tak se můžeme dočíst, že kdo ho kritizuje, kritizuje samotného Ježíše nebo Mahárišiho a je mu vyhrožováno duchovním úpadkem a podobnými nesmysly. Jaká pýcha!
Ano, se vší zodpovědností rovněž tvrdím a plně souhlasím, že ego je Božské podstaty –kdyby nebylo, jak by byl možný návrat k Bohu, z kterého je vyzářeno? Ego může být i čisté, odevzdané Boží vůli, jak tomu je a bylo u skutečných duchovních mistrů. Také nikdo nikdy neřekl – a je Vám to snad už opakováno posté (kéž byste to už uslyšel), že usilovat na duchovní cestě se nemá. Usilovat se nemá až ve vrcholné fázi meditace, soustředění, pak to usilování a ten kdo usiluje vadí příchodu Boha a jeho milosti, kterou jsou nečistoty ega rozpouštěny. Tehdy je třeba se odevzdat a tedy přestat usilovat, jinak s tím Bohem stále zápolíte...
A je mi opravdu jedno, co podle Vás řekl Maháriši o usilování do konce.. to Vy jste to jen nepochopil, nevíte, kdy nastává ten konec, kdy člověk musí ustoupit a sklonit se před Bohem. Nevíte to, protože Vám chybí pokora. Důsledkem Vaší pýchy je nesprávné rozlišování, především vlastních egoistických sklonů – nečistých.
Kdepak satguru, pane Vacku, to opravdu ještě ne.
středa 16. března 2011
Duchovní neschopnost Jiřího Vacka aneb kde je srdce?
Miloš Tomáš
Duchovní neschopnost Jiřího Vacka spočívá v jeho zajetí dualismem. Dualistickým chápáním. Proč není Jiří Vacek schopen nazřít základní a zejména hlubší duchovní pravdy, je zřejmé - pro svou pýchu a široce amorální jednání. Ponechme však stranou jeho darebáctví a věnujme se pouze jeho názorům na duchovní otázky.
Co pro nás má tento "mistr" ze své duchovní výše? Je toho spousta. Např. když má tento samozvaný "satguru" vysvětlit výrok Mistra Eckharta "vzdání se boha pro boha", sdělí žadateli, že prý jde o bonmot...! Tápání v hlubších duchovních otázkách a neschopnost je pochopit u Jiřího Vacka již léta věcně dokládá účelové zkreslování Maháršiho učení - před nedlouhým časem zde bylo podáno mnoho příkladů (jistě ne z pera Jiřího Vacka a členů jeho sekty, nýbrž od střízlivých, Vackem dehonestovaných a kritizovaných lidí).
Jestliže hodlají Jiří Vacek a jeho společníci provádět átmavičáru a usilovat i v samotném cíli duchovní cesty, tak proč káží o nějaké odevzdanosti. Proč pan Krutina káže o odevzdanosti, když zcela jasně neví, co to je? Zrovna tak proč káže o nějaké jednotě, když zjevně neví, o co jde? Neustále pro něj platí jasné rozlišení mezi Bohem a egem? Buď je ego, nebo Bůh, jiná varianta neexistuje, poučuje nás pan Krutina. Ego nasáklé zlem... No, jistě, Bůh by asi nasáklý zlem byl stěží. Mají to těžké pánové ve svých konstrukcích.
Ve svých pamětech nás od počátku do konce Jiří Vacek přesvědčuje, že nedělá átmavičáru, ale lókavičáru. Skutečně káže vodu, a pije víno. Ale co je tedy podle pánů Vacka a Krutiny jednota a odevzdanost? Mluví o pokoře, a shledáme se u nich jen a jen s opakem, tj. s pýchou. Pýcha je produktem ega. V jistém období jsme mohli od Jiřího Vacka číst, jak je působení šakti v jeho okolí silné. "Působení šakti v mé blízkosti je obzvlášť silné," pochvaluje si ve svých pamětech, ve kterých rovněž vzpomíná, jak byl "udělán mistrem". Nedávno se opět Jiří Vacek přirovnal k Ježíši, když na upomínku, že si nevidí do úst, reagoval slovy, že je to prý, jako kdyby ten dotyčný řekl, že si do úst nevidí Ježíš. Jestliže cesta pokory podle pana Krutiny vede do jednoty (mimochodem zde má pan Krutina pravdu, i když ve skutečnosti ani jedno, ani druhé v podstatě nezná, ani o to ve skutečnosti zřejmě nestojí), pak oni dva pánové do jednoty nedojdou nikdy.
A kde že je srdce? Ano, máme na mysli duchovní srdce. Ano (oproti fyzickému srdci) mírně vpravo v hrudi, kam se při meditaci soustředíme, lépe řečeno do vlastního nitra, tj. centra bytosti. Ano, z jistého pohledu je srdce všude... Copak ale pro Jiřího Vacka je nějaká všudypřítomnost? Nezajímá ho ve skutečnosti a neví, co je to, a nikdy nic takového nepoznal. Nemohl nic takového poznat. Věcných důkazu o jeho amorálnosti, scestnosti jeho dualistických názorů apod. je nepřeberné množství.
Je přece buďto ego, nebo Bůh, jak nás pánové poučili. Prý pouze tyto dvě varianty. Nuže tedy: Bohem Jiří Vacek rozhodně není ani za mák. A tak si každý může ze dvou výše uvedených variant, z nichž jedna je předem vyloučena, vybrat.
Duchovní neschopnost Jiřího Vacka spočívá v jeho zajetí dualismem. Dualistickým chápáním. Proč není Jiří Vacek schopen nazřít základní a zejména hlubší duchovní pravdy, je zřejmé - pro svou pýchu a široce amorální jednání. Ponechme však stranou jeho darebáctví a věnujme se pouze jeho názorům na duchovní otázky.
Co pro nás má tento "mistr" ze své duchovní výše? Je toho spousta. Např. když má tento samozvaný "satguru" vysvětlit výrok Mistra Eckharta "vzdání se boha pro boha", sdělí žadateli, že prý jde o bonmot...! Tápání v hlubších duchovních otázkách a neschopnost je pochopit u Jiřího Vacka již léta věcně dokládá účelové zkreslování Maháršiho učení - před nedlouhým časem zde bylo podáno mnoho příkladů (jistě ne z pera Jiřího Vacka a členů jeho sekty, nýbrž od střízlivých, Vackem dehonestovaných a kritizovaných lidí).
Jestliže hodlají Jiří Vacek a jeho společníci provádět átmavičáru a usilovat i v samotném cíli duchovní cesty, tak proč káží o nějaké odevzdanosti. Proč pan Krutina káže o odevzdanosti, když zcela jasně neví, co to je? Zrovna tak proč káže o nějaké jednotě, když zjevně neví, o co jde? Neustále pro něj platí jasné rozlišení mezi Bohem a egem? Buď je ego, nebo Bůh, jiná varianta neexistuje, poučuje nás pan Krutina. Ego nasáklé zlem... No, jistě, Bůh by asi nasáklý zlem byl stěží. Mají to těžké pánové ve svých konstrukcích.
Ve svých pamětech nás od počátku do konce Jiří Vacek přesvědčuje, že nedělá átmavičáru, ale lókavičáru. Skutečně káže vodu, a pije víno. Ale co je tedy podle pánů Vacka a Krutiny jednota a odevzdanost? Mluví o pokoře, a shledáme se u nich jen a jen s opakem, tj. s pýchou. Pýcha je produktem ega. V jistém období jsme mohli od Jiřího Vacka číst, jak je působení šakti v jeho okolí silné. "Působení šakti v mé blízkosti je obzvlášť silné," pochvaluje si ve svých pamětech, ve kterých rovněž vzpomíná, jak byl "udělán mistrem". Nedávno se opět Jiří Vacek přirovnal k Ježíši, když na upomínku, že si nevidí do úst, reagoval slovy, že je to prý, jako kdyby ten dotyčný řekl, že si do úst nevidí Ježíš. Jestliže cesta pokory podle pana Krutiny vede do jednoty (mimochodem zde má pan Krutina pravdu, i když ve skutečnosti ani jedno, ani druhé v podstatě nezná, ani o to ve skutečnosti zřejmě nestojí), pak oni dva pánové do jednoty nedojdou nikdy.
A kde že je srdce? Ano, máme na mysli duchovní srdce. Ano (oproti fyzickému srdci) mírně vpravo v hrudi, kam se při meditaci soustředíme, lépe řečeno do vlastního nitra, tj. centra bytosti. Ano, z jistého pohledu je srdce všude... Copak ale pro Jiřího Vacka je nějaká všudypřítomnost? Nezajímá ho ve skutečnosti a neví, co je to, a nikdy nic takového nepoznal. Nemohl nic takového poznat. Věcných důkazu o jeho amorálnosti, scestnosti jeho dualistických názorů apod. je nepřeberné množství.
Je přece buďto ego, nebo Bůh, jak nás pánové poučili. Prý pouze tyto dvě varianty. Nuže tedy: Bohem Jiří Vacek rozhodně není ani za mák. A tak si každý může ze dvou výše uvedených variant, z nichž jedna je předem vyloučena, vybrat.
úterý 8. března 2011
Jak si Jiří Vacek nevidí do úst
Autor Jiří Vacek
Komentář KV
Pan Vacek, jak je jeho zvykem, koulí tu svou nauku, jak se mu to zrovna hodí. Když se jedná o jeho osobu, dožaduje se soucítění. Když by se však sám měl angažovat ve prospěch druhých (ponechme stranou jeho lukrativní meditační semináře, tam jde zjevně o jeho rodinný byznys), není to pro něj nejpřednější povinnost, prostě je to karma těch druhých, byť trpících, do které mu nic není. Normální člověk by se aspoň zastyděl, kdyby vyšly takové protichůdné postoje najevo. Sotva to lze očekávat od sebestředného "satgurua".
„Divím se, že ani nikdo z přátel, ač to samozřejmě není jejich povinnost, se údržby schodů neujal. Všichni přitom věděli, jak obtížné pro mé staré tělo jsou. Opět ta láska k bližním nějak zaspala. Každý o ní mluví, vzdychá a básní, ale vzít koště a škrabku do ruky a tak pomoci bližním – to přece není láska.“
http://www.satguru.estranky.cz/clanky/aktuality/novy-rok-2011.html
„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Jiří Vacek - Rady na cestu, str. 236 - 237)
Komentář KV
Pan Vacek, jak je jeho zvykem, koulí tu svou nauku, jak se mu to zrovna hodí. Když se jedná o jeho osobu, dožaduje se soucítění. Když by se však sám měl angažovat ve prospěch druhých (ponechme stranou jeho lukrativní meditační semináře, tam jde zjevně o jeho rodinný byznys), není to pro něj nejpřednější povinnost, prostě je to karma těch druhých, byť trpících, do které mu nic není. Normální člověk by se aspoň zastyděl, kdyby vyšly takové protichůdné postoje najevo. Sotva to lze očekávat od sebestředného "satgurua".
„Divím se, že ani nikdo z přátel, ač to samozřejmě není jejich povinnost, se údržby schodů neujal. Všichni přitom věděli, jak obtížné pro mé staré tělo jsou. Opět ta láska k bližním nějak zaspala. Každý o ní mluví, vzdychá a básní, ale vzít koště a škrabku do ruky a tak pomoci bližním – to přece není láska.“
http://www.satguru.estranky.cz/clanky/aktuality/novy-rok-2011.html
x
„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Jiří Vacek - Rady na cestu, str. 236 - 237)
úterý 15. února 2011
_Poučné opakování - Z díla Jiřího Vacka 12. část
Pro ty, kteří snad nečetli dílo Jiřího Vacka dost pozorně či vůbec a mají zájem poznat rub jeho veřejného působení, jsme připravili opakování cyklu výroků tohoto muže, jenž se považuje za duchovního mistra.
Mistrovské dehonestace 6. část
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
x
„Totalitní myšlení nevymizelo ani dnes. Nacismus a komunismus jsou jeho výplody. Pan Pařík například dodnes představuje komunismus jako vznešenou ideu [s důkazy se pan Vacek, jak je jeho zvykem, neobtěžuje – pozn. red.] a jeho oběti za zbabělce. Také on, Miloš Tomáš a jejich věrní si myslí, že mohou své osobní zájmy hájit všemi způsoby a nevidí v tom nic špatného. Přesně jako inkvizitoři či estébáci.“
(http://www.jirivacek-satguru.cz/, Recenze - Jiří Chalupa: Inkvizice, 17.4. 2007, autor Jiří Vacek)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
Inkviziční, totalitní způsob myšlení převzali bohužel i mnozí pseudointelektuálové a pošetilí umělci a dokonce i F. Drtikol, mnohými považovaný za duchovní autoritu. Ve skutečnosti svou příslušností ke komunistické straně na základě vlastního přesvědčení se všichni zařadili mezi podporovatele novodobé komunistické inkvizice StB ... „Ďábel zakládá komunistické strany, aby nalákal duše do svých spárů pomocí vidiny ráje ve hmotném světě bez Boha“. Běda tomu, kdo uvěří. (http://www.jirivacek-satguru.cz/, Recenze- Jiří Chalupa: Inkvizice, 17.4. 2007, autor Jiří Vacek)
***
„ Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„Tažení mých odpůrců nese všechny stopy demagogie… když shrneme jejich snahy a požadavky, tak zjistíme, že právě oni se staví do pozice absolutní autority, kterou musím bezpodmínečně poslechnout:
- nesmím kritizovat, svobodně vyjadřovat své názory
- nesmím se bránit
- musím zanechat všech svých činností a zničit celé své dílo
- musím přiznat svou špatnost
… Zcela propadli totalitnímu, autoritářskému způsobu myšlení, jaký je typický pro všechny totalitní skupiny. Názorně nám jej předváděli i Němci, komunisté i církev… Myslí z přesvědčení, že cokoliv řekli a udělali jejich učitelé, je neochvějná pravda a správné a o ničem z toho se nesmí pochybovat. Kdo bezvýhradně nesouhlasí, je nepřítel, který musí být umlčen, třeba i tajnou policií nebo dohnán psychickým terorem k odvolání. Dlouho jsem přemýšlel, kde se vzala jejich opakovaná lživá tvrzení o urážkách, dehonestaci. Až za dlouho jsem pochopil: největší urážkou pro ně je mít jiný názor než mají jejich autority. To je něco, co není možno pominout. Prostě myšlení inkvizitorů, gestapáků a komunistických estébáků. Já jim jejich názory neberu… Dobře vědí, čeho se bojí: pravdy. Jen si dobře všimněte, jak nenávidí i učení Ramany Mahárišiho a všech pravých mistrů, ze kterého důsledně vycházím. .. Tereza Vacková pak nestydatě lže, že Mahárišiho učení překrucuji;… To, že celé týdny obelhávala druhé, že není žena, ale nějaký pochybný Jirka, jí nebo jemu a dalším nevadí. Těžko říci, zda jsou tak zlí, že nejsou schopni vidět pravdu nebo ji proto nemohou přijmout. Vrcholem pak jsou jejich vyjádření: „Členství v komunistické straně není v rozporu s duchovní stezkou“. (zde ovšem chybí uvedení pramenu citace – pozn. red.) To se již hledající mohou rovnou dát k nacistům…
Nenechme se zmást těmito útoky zla a obraťme pozornost na ně samé. (Toto je dle pana Vacka átmavičára? – pozn. red.) Přemýšlejme o jeho nositelích, o tom, co způsob jejich vyjadřování prozrazuje, co vlastně chtějí. Jedno jediné: abychom jim věřili bez přemýšlení jako nezpochybnitelné autoritě a bezvýhradně ji poslouchali… poučme se z toho dobře a volme svůj skutečný prospěch a nikoliv jejich. Ti, co váhají, ať se zeptají sama sebe: „Opravdu chci volit stranu pana Aura?“ To není spor dvou skupin, ale spor dobra se zlem… Ať si nikdo nemyslí, že toto nepatří do pojednání o Bhagavanovi. Patří, protože jeho učení je jimi popíráno pod pláštíkem boje proti Vackovi. Zatím se přímo na Mahárišiho neodvážili, ale pouze nepřímo přes mou osobu. Zpochybňovat jeho pokračovatele v Ramanašramu již ano…. Jen se nesmíme nechat ohromit jejich nehorázností, nenechat se zmást a ZAMĚŘIT POZORNOST NA NĚ SAMÉ… (opět Vackovo pojetí átmavičáry, pozn. red.)
(Život a učení Ramany Mahárišiho, str. 84)
***
„Zaslepenost Fráni Drtikola, který věřil, že ve spojení s nevěřícími v Boha s materialisty a zločinci, jakými komunisté byli, přinese šťastný život všem občanům Československa, je patrná každému rozumně myslícímu člověku. Jen jemu ne… Nevěřil snad Budhovi a v nirvánu, že ji vyměnil za komunisty slibovaný blahobyt ega v hmotném od Boha odpadlém světě…
Velmi si vážím Jarky Kočího, Míly Tomášové a dokonce i Fráni Drtikola a oceňuji to, co vnitřně dosáhli [Jinde, pane Vacku, píšete, že Drtikol prodělal pád. Jak je to tedy: Prodělal pád, nebo něčeho významného vnitřně dosáhl?], ale nemohu současně nevidět, že více či méně propadli přesvědčení o svém plném a dokonalém dosažení, že nemusí již o nic usilovat a že vše, co si myslí, je plná pravda. Zejména přestali rozlišovat a ovládat svou mysl, vracet ji Já, vytvářet bodhi. Zůstali ve své osobnosti a pod jejím vlivem, i když měli poznání Já. Jen pouhý náznak, že by měli dále usilovat a že není vše tak, jak si myslí, vyvolávalo v nich bouři odporu až nepřátelství.
…Jarkovi Kočímu…by Ribhugíta velmi prospěla, aby pochopil, že má ještě oč usilovat. Když jsem jej přátelsky upozornil, že ještě není na konci stezky, tak se urazil a „vydědil mě“. Upadl jsem u něho v nemilost… S Mílou Tomášovou jsem dopadl obdobně. Když jsem poukázal na pravdu, že ego není neškodné a na podobné nešťastné výroky, bylo hned zle. Místo věcné diskuse výlevy nepřátelství typu: „On se o nás otírá (tento výrok je prokazatelně vylhaný - Srovnej Míla Tomášová Vnitřní pramen, kap. O meditaci), potrefená husa nejvíc kejhá“ … Bodejť by nekejhala, když dostane kamenem.“
(Život a učení Ramany Mahárišiho, str. 98)
Kromě dvou citací na začátku jsou tyto výroky, věřte nevěřte, skutečně převzaty z knihy Jiřího Vacka věnované Ramanovi Mahárišimu. Nelze se pak divit prezidentovi Ramanášramu, že s panem Vackem ukončil spolupráci. (KV)
Mistrovské dehonestace 6. část
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
x
„Totalitní myšlení nevymizelo ani dnes. Nacismus a komunismus jsou jeho výplody. Pan Pařík například dodnes představuje komunismus jako vznešenou ideu [s důkazy se pan Vacek, jak je jeho zvykem, neobtěžuje – pozn. red.] a jeho oběti za zbabělce. Také on, Miloš Tomáš a jejich věrní si myslí, že mohou své osobní zájmy hájit všemi způsoby a nevidí v tom nic špatného. Přesně jako inkvizitoři či estébáci.“
(http://www.jirivacek-satguru.cz/, Recenze - Jiří Chalupa: Inkvizice, 17.4. 2007, autor Jiří Vacek)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
Inkviziční, totalitní způsob myšlení převzali bohužel i mnozí pseudointelektuálové a pošetilí umělci a dokonce i F. Drtikol, mnohými považovaný za duchovní autoritu. Ve skutečnosti svou příslušností ke komunistické straně na základě vlastního přesvědčení se všichni zařadili mezi podporovatele novodobé komunistické inkvizice StB ... „Ďábel zakládá komunistické strany, aby nalákal duše do svých spárů pomocí vidiny ráje ve hmotném světě bez Boha“. Běda tomu, kdo uvěří. (http://www.jirivacek-satguru.cz/, Recenze- Jiří Chalupa: Inkvizice, 17.4. 2007, autor Jiří Vacek)
***
„ Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji.“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„Tažení mých odpůrců nese všechny stopy demagogie… když shrneme jejich snahy a požadavky, tak zjistíme, že právě oni se staví do pozice absolutní autority, kterou musím bezpodmínečně poslechnout:
- nesmím kritizovat, svobodně vyjadřovat své názory
- nesmím se bránit
- musím zanechat všech svých činností a zničit celé své dílo
- musím přiznat svou špatnost
… Zcela propadli totalitnímu, autoritářskému způsobu myšlení, jaký je typický pro všechny totalitní skupiny. Názorně nám jej předváděli i Němci, komunisté i církev… Myslí z přesvědčení, že cokoliv řekli a udělali jejich učitelé, je neochvějná pravda a správné a o ničem z toho se nesmí pochybovat. Kdo bezvýhradně nesouhlasí, je nepřítel, který musí být umlčen, třeba i tajnou policií nebo dohnán psychickým terorem k odvolání. Dlouho jsem přemýšlel, kde se vzala jejich opakovaná lživá tvrzení o urážkách, dehonestaci. Až za dlouho jsem pochopil: největší urážkou pro ně je mít jiný názor než mají jejich autority. To je něco, co není možno pominout. Prostě myšlení inkvizitorů, gestapáků a komunistických estébáků. Já jim jejich názory neberu… Dobře vědí, čeho se bojí: pravdy. Jen si dobře všimněte, jak nenávidí i učení Ramany Mahárišiho a všech pravých mistrů, ze kterého důsledně vycházím. .. Tereza Vacková pak nestydatě lže, že Mahárišiho učení překrucuji;… To, že celé týdny obelhávala druhé, že není žena, ale nějaký pochybný Jirka, jí nebo jemu a dalším nevadí. Těžko říci, zda jsou tak zlí, že nejsou schopni vidět pravdu nebo ji proto nemohou přijmout. Vrcholem pak jsou jejich vyjádření: „Členství v komunistické straně není v rozporu s duchovní stezkou“. (zde ovšem chybí uvedení pramenu citace – pozn. red.) To se již hledající mohou rovnou dát k nacistům…
Nenechme se zmást těmito útoky zla a obraťme pozornost na ně samé. (Toto je dle pana Vacka átmavičára? – pozn. red.) Přemýšlejme o jeho nositelích, o tom, co způsob jejich vyjadřování prozrazuje, co vlastně chtějí. Jedno jediné: abychom jim věřili bez přemýšlení jako nezpochybnitelné autoritě a bezvýhradně ji poslouchali… poučme se z toho dobře a volme svůj skutečný prospěch a nikoliv jejich. Ti, co váhají, ať se zeptají sama sebe: „Opravdu chci volit stranu pana Aura?“ To není spor dvou skupin, ale spor dobra se zlem… Ať si nikdo nemyslí, že toto nepatří do pojednání o Bhagavanovi. Patří, protože jeho učení je jimi popíráno pod pláštíkem boje proti Vackovi. Zatím se přímo na Mahárišiho neodvážili, ale pouze nepřímo přes mou osobu. Zpochybňovat jeho pokračovatele v Ramanašramu již ano…. Jen se nesmíme nechat ohromit jejich nehorázností, nenechat se zmást a ZAMĚŘIT POZORNOST NA NĚ SAMÉ… (opět Vackovo pojetí átmavičáry, pozn. red.)
(Život a učení Ramany Mahárišiho, str. 84)
***
„Zaslepenost Fráni Drtikola, který věřil, že ve spojení s nevěřícími v Boha s materialisty a zločinci, jakými komunisté byli, přinese šťastný život všem občanům Československa, je patrná každému rozumně myslícímu člověku. Jen jemu ne… Nevěřil snad Budhovi a v nirvánu, že ji vyměnil za komunisty slibovaný blahobyt ega v hmotném od Boha odpadlém světě…
Velmi si vážím Jarky Kočího, Míly Tomášové a dokonce i Fráni Drtikola a oceňuji to, co vnitřně dosáhli [Jinde, pane Vacku, píšete, že Drtikol prodělal pád. Jak je to tedy: Prodělal pád, nebo něčeho významného vnitřně dosáhl?], ale nemohu současně nevidět, že více či méně propadli přesvědčení o svém plném a dokonalém dosažení, že nemusí již o nic usilovat a že vše, co si myslí, je plná pravda. Zejména přestali rozlišovat a ovládat svou mysl, vracet ji Já, vytvářet bodhi. Zůstali ve své osobnosti a pod jejím vlivem, i když měli poznání Já. Jen pouhý náznak, že by měli dále usilovat a že není vše tak, jak si myslí, vyvolávalo v nich bouři odporu až nepřátelství.
…Jarkovi Kočímu…by Ribhugíta velmi prospěla, aby pochopil, že má ještě oč usilovat. Když jsem jej přátelsky upozornil, že ještě není na konci stezky, tak se urazil a „vydědil mě“. Upadl jsem u něho v nemilost… S Mílou Tomášovou jsem dopadl obdobně. Když jsem poukázal na pravdu, že ego není neškodné a na podobné nešťastné výroky, bylo hned zle. Místo věcné diskuse výlevy nepřátelství typu: „On se o nás otírá (tento výrok je prokazatelně vylhaný - Srovnej Míla Tomášová Vnitřní pramen, kap. O meditaci), potrefená husa nejvíc kejhá“ … Bodejť by nekejhala, když dostane kamenem.“
(Život a učení Ramany Mahárišiho, str. 98)
Kromě dvou citací na začátku jsou tyto výroky, věřte nevěřte, skutečně převzaty z knihy Jiřího Vacka věnované Ramanovi Mahárišimu. Nelze se pak divit prezidentovi Ramanášramu, že s panem Vackem ukončil spolupráci. (KV)
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)
úterý 8. února 2011
Poučné opakování - Z díla Jiřího Vacka 11. část
Pro ty, kteří snad nečetli dílo Jiřího Vacka dost pozorně či vůbec a mají zájem poznat rub jeho veřejného působení, jsme připravili opakování cyklu výroků tohoto muže, jenž se považuje za duchovního mistra.
Mistrovské dehonestace 5. část
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„…o mně mluvila křesťanská stanice Proglas: hlásám bludy, jsem kacíř a půjdu do pekla a konec. Je neuvěřitelné, že právě k těmto lidem, kteří takto smýšlejí o józe, se obrátil na konci svého života Eda Tomáš, aby za spásu jeho duše sloužili zádušní mši. Celý život přednáší tisícům lidí, jak jógou dojdou ke spáse, a pak své přesvědčení zapře… každý uvažující člověk si položí ihned otázku, co vlastně přední učitel jógy dosáhl a odkud se vzaly pochybnosti o správnosti jógy, když věřil víc zádušní mši než své celoživotní praxi.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 68)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„ Pan Pařík…tehdy pro něho jako pro mnohé byla (Míla Tomášová) pouze manželkou Edy Tomáše. Neměl ani tušení, že byla jeho mistrem. Dnes se naopak snaží vytvářet dojem duchovního obra, který se nepotřeboval učit ani od Ramana Mahárišiho… náplní jeho (p. Paříka) duchovního působení je rozhodování o mistrech.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 70)
„Soudnému čtenáři by neměl například ujít rozdíl ve způsobu vyjadřování představitelů Avataru a mých přátel, kteří se postavili na mou obranu. Jaký propastný rozdíl. Na straně jedné slepá zášť a neslušnost, na straně druhé věcně a slušně vyjádřený nesouhlas…Ve své zaslepenosti tvrdí dokonce i opak toho, co doslova stojí v knihách, kterém sami vydávají. Vedeni slepou nenávistí, představitelé Avataru dokonce hájí komunistu Drtikola, který je kromě jiného spoluodpovědný za to, že E. Tomáše vyhodili z práce a poslali jej stavět tunely…Skutečné zatmění ducha. A ještě si myslí, jak jsou spravedliví. Ve skutečnosti jsou v moci zla…“
(Jak jsem hledal... 10, str. 121)
„Někteří moji nepřátelé z Avataru a Doteku…považují duchovní úsilí za zbytečné, ego za božské a duchovní kázeň za zbytečnou. Když ji zdůrazňuji, tak prý vyhrožuji. I jejich vyjadřování má ke slušnosti daleko…. Jsou však v bezvýznamné menšině.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 123-124)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
x
„Zájem o naše knihy se stále udržuje značný, takže můžeme v jejich vydávání pokračovat dále. Musím zdůraznit, aby nedošlo k omylu, že nejsem podnikatel, nemám podnik, ale autor, který vydává své práce vlastním nákladem. Také se chováme značně „neprofesionálně“… Knihy čtenářům neposíláme na dobírku, přikládáme složenku na zaplacení… To jsou ty naše „nekalé praktiky“, jak píše pan Pařík.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 125, Pařík ovšem napsal „jeho podivuhodné ekonomické jednání“, a co pirátký prodej xeroxů, na nějž nemá J. V. licenci?)
„Panu Paříkovi se nelíbí, že zveřejňuji dopisy přátel s jejich duchovními zkušenostmi. Nazývá je „vynucenými“. Pravda je, že většina dopisů přichází z popudu hledajících… On soudí, že není oč usilovat ani potřeba rozpouštět ego. Proto se tak zlobí, že konkrétní zkušenosti hledajících vyvracejí jeho nepravdy.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 187)
***
„Je jim (rozuměj představitelům Avatáru) milejší Drtikol, komunista z přesvědčení než Ramana Maháriši. Tím jasně dokazují, kam patří.“
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„…o mně mluvila křesťanská stanice Proglas: hlásám bludy, jsem kacíř a půjdu do pekla a konec. Je neuvěřitelné, že právě k těmto lidem, kteří takto smýšlejí o józe, se obrátil na konci svého života Eda Tomáš, aby za spásu jeho duše sloužili zádušní mši. Celý život přednáší tisícům lidí, jak jógou dojdou ke spáse, a pak své přesvědčení zapře… každý uvažující člověk si položí ihned otázku, co vlastně přední učitel jógy dosáhl a odkud se vzaly pochybnosti o správnosti jógy, když věřil víc zádušní mši než své celoživotní praxi.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 68)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221)
x
„ Pan Pařík…tehdy pro něho jako pro mnohé byla (Míla Tomášová) pouze manželkou Edy Tomáše. Neměl ani tušení, že byla jeho mistrem. Dnes se naopak snaží vytvářet dojem duchovního obra, který se nepotřeboval učit ani od Ramana Mahárišiho… náplní jeho (p. Paříka) duchovního působení je rozhodování o mistrech.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 70)
„Soudnému čtenáři by neměl například ujít rozdíl ve způsobu vyjadřování představitelů Avataru a mých přátel, kteří se postavili na mou obranu. Jaký propastný rozdíl. Na straně jedné slepá zášť a neslušnost, na straně druhé věcně a slušně vyjádřený nesouhlas…Ve své zaslepenosti tvrdí dokonce i opak toho, co doslova stojí v knihách, kterém sami vydávají. Vedeni slepou nenávistí, představitelé Avataru dokonce hájí komunistu Drtikola, který je kromě jiného spoluodpovědný za to, že E. Tomáše vyhodili z práce a poslali jej stavět tunely…Skutečné zatmění ducha. A ještě si myslí, jak jsou spravedliví. Ve skutečnosti jsou v moci zla…“
(Jak jsem hledal... 10, str. 121)
„Někteří moji nepřátelé z Avataru a Doteku…považují duchovní úsilí za zbytečné, ego za božské a duchovní kázeň za zbytečnou. Když ji zdůrazňuji, tak prý vyhrožuji. I jejich vyjadřování má ke slušnosti daleko…. Jsou však v bezvýznamné menšině.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 123-124)
***
„Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
x
„Zájem o naše knihy se stále udržuje značný, takže můžeme v jejich vydávání pokračovat dále. Musím zdůraznit, aby nedošlo k omylu, že nejsem podnikatel, nemám podnik, ale autor, který vydává své práce vlastním nákladem. Také se chováme značně „neprofesionálně“… Knihy čtenářům neposíláme na dobírku, přikládáme složenku na zaplacení… To jsou ty naše „nekalé praktiky“, jak píše pan Pařík.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 125, Pařík ovšem napsal „jeho podivuhodné ekonomické jednání“, a co pirátký prodej xeroxů, na nějž nemá J. V. licenci?)
„Panu Paříkovi se nelíbí, že zveřejňuji dopisy přátel s jejich duchovními zkušenostmi. Nazývá je „vynucenými“. Pravda je, že většina dopisů přichází z popudu hledajících… On soudí, že není oč usilovat ani potřeba rozpouštět ego. Proto se tak zlobí, že konkrétní zkušenosti hledajících vyvracejí jeho nepravdy.“
(Jak jsem hledal... 10, str. 187)
***
„Je jim (rozuměj představitelům Avatáru) milejší Drtikol, komunista z přesvědčení než Ramana Maháriši. Tím jasně dokazují, kam patří.“
(Život a učení Ramany Mahárišiho, str. 73)
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)
středa 19. ledna 2011
Pozorování pozorovatele (pozorovatelem) - Jiří Vacek na Štědrý den aneb veselé Vánoce s Jiřím Vackem
Miloš Tomáš
Bezduchá klišé naplněná nesmysly. Takové jsou výplody - tj. "učení pravých mistrů" - Vacka a Krutiny. Začněme první větou článku Jiřího Vacka. "Jsme ryzím vědomím Já jsem, jako toto vědomí si uvědomujeme Sebe, své Já i vše stvořené, což je celý svět.. předměty a nezapomeňme - i prázdno, nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného, předmětného..."
Co že je to za blábol?! Samozřejmě, poslouchající a nepřemýšlející ovečky vše zbaští. A určitě Vackovi věří, i když jim říká, že si uvědomujeme i nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného. Rozumný, normální, nespící člověk si poklepe na čelo.
Už jsme si zvykli, že Jiří Vacek zaměnil Boha za ego, je to pro něj prostě Ego. Proto píše "...uvědomujeme Sebe.." s velkým písmenem. Uvědomujeme si Sebe, své Já... A co kdyby se tohoto Já, Sebe... zbavil. Udělal by dobře. Ale on se ještě pořád plácá v dualitě. V mnohosti. A bohužel až přespříliš. Je to Jiří Vacek.
Ale že si uvědomujeme i nepřítomnost uvědomovatelného?! Neuvěřitelné, úžasné! To ten Vackův uvědomovatel musí fakt být velký borec!
Ponořme se dále do textu. "Pokud je toto uvědomování řízeno pozorností..." Zřejmě tedy u Vacka a členů jeho sekty bývá též uvědomování řízeno nepozorností...? Prostě tam pozornost někdy chybí..! Pak copak je to asi za uvědomování...? Aha, tak to chodí možná jen v té sektě.
Čtěme dále. A což tento "hlod" ? "Činností vědomí je uvědomování. Pokud je toto uvědomování řízené pozorností (!), mluvíme proto o pozorování. To v podstatě není nic jiného než uvědomování." Robík Pettinger by mohl umístit tento celý citát do záhlaví...!!! Jde zřejmě o vrchol Vackovy moudrosti, výsledek štědrovečerního "satguruova" samádhi.
Nuže, ponořme se do "mistrových" štědrovečerních úvah dále. O kousek níže se dovídáme:
"Jak vyplývá z úvodu kapitoly, můžeme takto si uvědomovat, pozorovat nebo se soustřeďovat buď:
1) Sama sebe ve vědomí Já jsem
nebo
2) Předměty - svět, bytosti, předměty, prázdno..."
Předměty jsou tedy předměty, ale ještě jiné věci... Proč "osvícený satguru", pan inženýr, nenapíše třeba objekty nebo tak něco... Inu předměty jsou předměty. Ale také svět a bytosti. Pak ovšem nevím, proč bytosti nepatří do světa? Je to nějaké podezřelé, podivné. A prázdno je též předmět? No, určitě se najdou ovce, které budou pět na tyto Vackovy nesmysly ódy. Pokud tomu kdo skutečně věří, pak se nedivím, že třeba prodělává psychiatrickou léčbu.
Jiří Vacek toho o prázdnu moc neřekl. Tedy jen to, že je to předmět. "A osvícení?" ptá se Jiří Vacek na závěr a odpovídá si: "Jak slovo napovídá, hovoří o záři světla, které v nás svítá." To bude asi z toho jejich velkého halogenu.
Bezduchá klišé naplněná nesmysly. Takové jsou výplody - tj. "učení pravých mistrů" - Vacka a Krutiny. Začněme první větou článku Jiřího Vacka. "Jsme ryzím vědomím Já jsem, jako toto vědomí si uvědomujeme Sebe, své Já i vše stvořené, což je celý svět.. předměty a nezapomeňme - i prázdno, nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného, předmětného..."
Co že je to za blábol?! Samozřejmě, poslouchající a nepřemýšlející ovečky vše zbaští. A určitě Vackovi věří, i když jim říká, že si uvědomujeme i nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného. Rozumný, normální, nespící člověk si poklepe na čelo.
Už jsme si zvykli, že Jiří Vacek zaměnil Boha za ego, je to pro něj prostě Ego. Proto píše "...uvědomujeme Sebe.." s velkým písmenem. Uvědomujeme si Sebe, své Já... A co kdyby se tohoto Já, Sebe... zbavil. Udělal by dobře. Ale on se ještě pořád plácá v dualitě. V mnohosti. A bohužel až přespříliš. Je to Jiří Vacek.
Ale že si uvědomujeme i nepřítomnost uvědomovatelného?! Neuvěřitelné, úžasné! To ten Vackův uvědomovatel musí fakt být velký borec!
Ponořme se dále do textu. "Pokud je toto uvědomování řízeno pozorností..." Zřejmě tedy u Vacka a členů jeho sekty bývá též uvědomování řízeno nepozorností...? Prostě tam pozornost někdy chybí..! Pak copak je to asi za uvědomování...? Aha, tak to chodí možná jen v té sektě.
Čtěme dále. A což tento "hlod" ? "Činností vědomí je uvědomování. Pokud je toto uvědomování řízené pozorností (!), mluvíme proto o pozorování. To v podstatě není nic jiného než uvědomování." Robík Pettinger by mohl umístit tento celý citát do záhlaví...!!! Jde zřejmě o vrchol Vackovy moudrosti, výsledek štědrovečerního "satguruova" samádhi.
Nuže, ponořme se do "mistrových" štědrovečerních úvah dále. O kousek níže se dovídáme:
"Jak vyplývá z úvodu kapitoly, můžeme takto si uvědomovat, pozorovat nebo se soustřeďovat buď:
1) Sama sebe ve vědomí Já jsem
nebo
2) Předměty - svět, bytosti, předměty, prázdno..."
Předměty jsou tedy předměty, ale ještě jiné věci... Proč "osvícený satguru", pan inženýr, nenapíše třeba objekty nebo tak něco... Inu předměty jsou předměty. Ale také svět a bytosti. Pak ovšem nevím, proč bytosti nepatří do světa? Je to nějaké podezřelé, podivné. A prázdno je též předmět? No, určitě se najdou ovce, které budou pět na tyto Vackovy nesmysly ódy. Pokud tomu kdo skutečně věří, pak se nedivím, že třeba prodělává psychiatrickou léčbu.
Jiří Vacek toho o prázdnu moc neřekl. Tedy jen to, že je to předmět. "A osvícení?" ptá se Jiří Vacek na závěr a odpovídá si: "Jak slovo napovídá, hovoří o záři světla, které v nás svítá." To bude asi z toho jejich velkého halogenu.
pondělí 10. ledna 2011
A ono to roste?
Kamil John
Je těžko představitelné, že obvykle bezobsažné slohové konstrukce pana Krutiny mohou někomu něco nového či hlubšího říci. Tentokrát je to z trochu jiné kapsy.
Autor se pozastavuje nad tím, že paní Tomášová v rozhovoru kontrovala otázku: „ A ono to nějak roste?“ Nebyla to ovšem udivená otázka, ale spíše korigující řečnická otázka či poukaz na to, co je každému jasné, totiž že nekonečné a nepostižitelné těžko může dále růst. A co se týká vztahu paní Míly k obsahu otázky, ona nijak netvrdila, že to má. Nepoukazovala na svůj vztah k tomu, ale na nejvyšší To.
Dále pan Krutina sděluje, že Tomášovy neznal a že jejich písemné projevy mu připadaly spíše z mysli než z ducha. Nelze se divit. Jak již bylo shora řečeno, psaní bez hlubšího obsahu je rybník pana Krutiny a jenom takový kolem sebe vidí. Ještě se k tomu vrátíme.
Někteří křiví lidé mají zvyk, že chtějí-li někoho shodit, přilepí mu uměle nějakou dehonestující nálepku a potom ho s touto nepravdivě vymyšlenou nálepkou kritizují. Ve shodě s touto metodou pokroucení dochází pan Krutina k závěru, že lidé z KV jsou „ nepřátelé jógy, mystiky i cesty k Bohu“. To jsou účelově vymyšlené evidentní bludy. Z nich usuzuje na nevědomost Tomášových. Tomášovy ale, jak píše, neznal, nezajímají ho a není to jeho záležitost. Jenom o nich píše.
Rádoby neutrálním a vyrovnaným, leč přísně rozlišujícím pohledem shlíží tento „guru“ na svět kolem něj. Jak velký asi ve svém rybníce musí být!
V duchu nálepek chce měřit odkaz duchovního působení Tomášových již tolik omílanou zádušní mší. Protože o tomto bylo již mnoho napsáno, nebudu opakovat vysvětlující argumenty. Nechápu však míru netolerance a omezenosti, jež vyjadřuje přesvědčení, že zádušní mše musí být tak špatná.
Je těžko představitelné, že obvykle bezobsažné slohové konstrukce pana Krutiny mohou někomu něco nového či hlubšího říci. Tentokrát je to z trochu jiné kapsy.
Autor se pozastavuje nad tím, že paní Tomášová v rozhovoru kontrovala otázku: „ A ono to nějak roste?“ Nebyla to ovšem udivená otázka, ale spíše korigující řečnická otázka či poukaz na to, co je každému jasné, totiž že nekonečné a nepostižitelné těžko může dále růst. A co se týká vztahu paní Míly k obsahu otázky, ona nijak netvrdila, že to má. Nepoukazovala na svůj vztah k tomu, ale na nejvyšší To.
Dále pan Krutina sděluje, že Tomášovy neznal a že jejich písemné projevy mu připadaly spíše z mysli než z ducha. Nelze se divit. Jak již bylo shora řečeno, psaní bez hlubšího obsahu je rybník pana Krutiny a jenom takový kolem sebe vidí. Ještě se k tomu vrátíme.
Někteří křiví lidé mají zvyk, že chtějí-li někoho shodit, přilepí mu uměle nějakou dehonestující nálepku a potom ho s touto nepravdivě vymyšlenou nálepkou kritizují. Ve shodě s touto metodou pokroucení dochází pan Krutina k závěru, že lidé z KV jsou „ nepřátelé jógy, mystiky i cesty k Bohu“. To jsou účelově vymyšlené evidentní bludy. Z nich usuzuje na nevědomost Tomášových. Tomášovy ale, jak píše, neznal, nezajímají ho a není to jeho záležitost. Jenom o nich píše.
Rádoby neutrálním a vyrovnaným, leč přísně rozlišujícím pohledem shlíží tento „guru“ na svět kolem něj. Jak velký asi ve svém rybníce musí být!
V duchu nálepek chce měřit odkaz duchovního působení Tomášových již tolik omílanou zádušní mší. Protože o tomto bylo již mnoho napsáno, nebudu opakovat vysvětlující argumenty. Nechápu však míru netolerance a omezenosti, jež vyjadřuje přesvědčení, že zádušní mše musí být tak špatná.
Pan Krutina píše: „Jako by se měli mistři rodit z lůna ženy?!“
Co má asi tato věta znamenat? Snad chce působit biblickým dojmem či vzbuzovat podobnost s evangelistou. Tady jsou mu náboženské tradice dobré.
V poukazu na to, že Miloš Tomáš je synem paní Míly Tomášové, pan Krutina tvrdí, že syn nemusí dědit duchovnost. Zde je ale přání otcem myšlenky. Chybné přání plodí chybnou myšlenku a ta chybné závěry. To je typické pro „gurua“ i „satgurua“ a jejich žáky.
Pan Krutina dále píše, že se jeho domnělí nepřátelé „považují za nejvyšší ve svém okolí“. Přitom se však oba, „guru“ i „satguru“, nechávají za nejvyšší ve svém okolí oslavovat a nevynechají příležitost, aby na svých stránkách nepublikovali všechny možné (i nemožné) adorativní a oslavné příspěvky!
Pan Krutina s oblibou kupí pojmy a slova do bezobsažných konstrukcí, o nichž doufá, že se v nich objeví pravda. Např. cituji:
„sebe si vědomé vědomí, které v podobě neomezeného principu uvědomovacího – schopnosti uvědomovat si je plno i své tvořivé inteligentní moci svého neomezeného potenciálu. Duchovní vývoj nás jako duchovních bytostí soupodstatných s Nejvyšší skutečností je neomezený a je vnitřním dějem – dynamikou samotné Nejvyšší skutečnosti, které jsme součástí a odrazem“.
Snad se také kojí nadějí, že tyto a podobné zamotaniny budou pro ty, kteří je nechápou, znamením jeho výbornosti a znalosti. Možná také spoléhá na marxistickou poučku, že kvantita slov se změní v jejich kvalitu. Toto však zde neplatí.
Nebudu unavovat čtenáře a rozebírat celý příspěvek pana Krutiny. Zhruba řečeno, měří neměřitelné a posuzuje neuchopitelné z hlediska ega. Nedovede a ani si nechce představit stav bez ega.
Toto nejsou snad nějaké nadávky či urážky, ale pouhé konstatování skutečnosti. Ostatně to vysvětluje, proč - chce-li (z hlediska ega) psát o tom, co ho přesahuje - musí používat ty bezobsažné a umělé konstrukce. Konstrukce směrem vzhůru, ale těžiště (ego) zůstává dole. Zde je kořen praktikování onoho umělého „držení se v já“ apod. To je bolest celého jeho křídla a bohužel toto nepravé usilování ukazuje i svým žákům.
Kde je u nich průzračnost, o které píše Míla Tomášová a která prostupuje jejím dílem.
Snad někomu napoví úryvek z básně Probuzení od paní Míly:
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné
A přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci –
Neboť hle, již není Srdce a ani já tu nejsem jako dřív,
Než zemřít jsem si přála v Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
A přec Tě tolik mám,
Že zhaslo přání poslední,
Bych objetí Tvé ještě vnímala.
Co má asi tato věta znamenat? Snad chce působit biblickým dojmem či vzbuzovat podobnost s evangelistou. Tady jsou mu náboženské tradice dobré.
V poukazu na to, že Miloš Tomáš je synem paní Míly Tomášové, pan Krutina tvrdí, že syn nemusí dědit duchovnost. Zde je ale přání otcem myšlenky. Chybné přání plodí chybnou myšlenku a ta chybné závěry. To je typické pro „gurua“ i „satgurua“ a jejich žáky.
Pan Krutina dále píše, že se jeho domnělí nepřátelé „považují za nejvyšší ve svém okolí“. Přitom se však oba, „guru“ i „satguru“, nechávají za nejvyšší ve svém okolí oslavovat a nevynechají příležitost, aby na svých stránkách nepublikovali všechny možné (i nemožné) adorativní a oslavné příspěvky!
Pan Krutina s oblibou kupí pojmy a slova do bezobsažných konstrukcí, o nichž doufá, že se v nich objeví pravda. Např. cituji:
„sebe si vědomé vědomí, které v podobě neomezeného principu uvědomovacího – schopnosti uvědomovat si je plno i své tvořivé inteligentní moci svého neomezeného potenciálu. Duchovní vývoj nás jako duchovních bytostí soupodstatných s Nejvyšší skutečností je neomezený a je vnitřním dějem – dynamikou samotné Nejvyšší skutečnosti, které jsme součástí a odrazem“.
Snad se také kojí nadějí, že tyto a podobné zamotaniny budou pro ty, kteří je nechápou, znamením jeho výbornosti a znalosti. Možná také spoléhá na marxistickou poučku, že kvantita slov se změní v jejich kvalitu. Toto však zde neplatí.
Nebudu unavovat čtenáře a rozebírat celý příspěvek pana Krutiny. Zhruba řečeno, měří neměřitelné a posuzuje neuchopitelné z hlediska ega. Nedovede a ani si nechce představit stav bez ega.
Toto nejsou snad nějaké nadávky či urážky, ale pouhé konstatování skutečnosti. Ostatně to vysvětluje, proč - chce-li (z hlediska ega) psát o tom, co ho přesahuje - musí používat ty bezobsažné a umělé konstrukce. Konstrukce směrem vzhůru, ale těžiště (ego) zůstává dole. Zde je kořen praktikování onoho umělého „držení se v já“ apod. To je bolest celého jeho křídla a bohužel toto nepravé usilování ukazuje i svým žákům.
Kde je u nich průzračnost, o které píše Míla Tomášová a která prostupuje jejím dílem.
Snad někomu napoví úryvek z básně Probuzení od paní Míly:
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné
A přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci –
Neboť hle, již není Srdce a ani já tu nejsem jako dřív,
Než zemřít jsem si přála v Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
A přec Tě tolik mám,
Že zhaslo přání poslední,
Bych objetí Tvé ještě vnímala.
úterý 4. ledna 2011
Vackova falešná hra
Martin Pařík
„Guruovat není legrace,“ stěžuje si ve svých pamětech Jiří Vacek, jenž si samolibě říká „satguru“. Pro člověka, který se pokládá za konajícího, je to role nadmíru těžká, úkol v podstatě neřešitelný. Individualita to prostě „neuguruje“, ať se namáhá a usiluje sebevíc. Závislostmi zatěžkané ego, sobě i světu nalhávající, že je čistým Vědomím Já jsem, nemá ke „guruování“ z principu předpoklady. To by se musilo v Bohu rozpustit, resp. s Bohem sjednotit, a konatelem by pak bylo čiré Božství. Pro Ně je přirozeně „guruování“ hračka, chcete-li „legrace“. Tanec Šivy.
Pan Vacek po létech usilování v potu tváře toto neví. Proč? Neusiluje správně a hrubě podcenil mravní očistu. Guruování jej prý velmi vyčerpává. To proto, že hraje falešně, třebaže i jeho klamavá hra je součástí veliké Boží hry. Dříve či později ovšem každá nečestnost, každý podvod vyjdou najevo, budou odhaleny, rozpoznány a odčiněny. Bůh je vždy milostivý, jak praví mudrcové.
Pýcha předchází pád. Jiří Vacek má mysl nasycenu pýchou, záští, závistí, sobectvím, žárlivostí a jinými nedobrými tendencemi. Není si toho ovšem vědom, nechce to vědět, netouží Boha poznat, nýbrž guruovat. Vždyť mu jeho žáci vystavili dobrozdání pro tuto úlohu, je jim povinován. Musí to sehrát až do konce. Svůdce vede své svedené ovečky kamsi do hutnější iluze. Totéž se v plné míře týká i podivného virtuálního extatika Krutiny. Hry šaleb pokračují, Jirkové namáhavě guruují a bojují za utajení své nepravosti.
Prozatím se jako svého druhu legrace může jevit Vackovo „guruování“ pouze nestrannému pozorovateli. Třeba když „satguru“ říká: „Je tam i Mirek Hruška, kterému jsem pomohl uvědomit si Já.“ Komu by alespoň necukaly koutky úst? Jednou tuto megablamáž prohlédnou i další. „Bůh je vždy milostivý.“
„Guruovat není legrace,“ stěžuje si ve svých pamětech Jiří Vacek, jenž si samolibě říká „satguru“. Pro člověka, který se pokládá za konajícího, je to role nadmíru těžká, úkol v podstatě neřešitelný. Individualita to prostě „neuguruje“, ať se namáhá a usiluje sebevíc. Závislostmi zatěžkané ego, sobě i světu nalhávající, že je čistým Vědomím Já jsem, nemá ke „guruování“ z principu předpoklady. To by se musilo v Bohu rozpustit, resp. s Bohem sjednotit, a konatelem by pak bylo čiré Božství. Pro Ně je přirozeně „guruování“ hračka, chcete-li „legrace“. Tanec Šivy.
Pan Vacek po létech usilování v potu tváře toto neví. Proč? Neusiluje správně a hrubě podcenil mravní očistu. Guruování jej prý velmi vyčerpává. To proto, že hraje falešně, třebaže i jeho klamavá hra je součástí veliké Boží hry. Dříve či později ovšem každá nečestnost, každý podvod vyjdou najevo, budou odhaleny, rozpoznány a odčiněny. Bůh je vždy milostivý, jak praví mudrcové.
Pýcha předchází pád. Jiří Vacek má mysl nasycenu pýchou, záští, závistí, sobectvím, žárlivostí a jinými nedobrými tendencemi. Není si toho ovšem vědom, nechce to vědět, netouží Boha poznat, nýbrž guruovat. Vždyť mu jeho žáci vystavili dobrozdání pro tuto úlohu, je jim povinován. Musí to sehrát až do konce. Svůdce vede své svedené ovečky kamsi do hutnější iluze. Totéž se v plné míře týká i podivného virtuálního extatika Krutiny. Hry šaleb pokračují, Jirkové namáhavě guruují a bojují za utajení své nepravosti.
Prozatím se jako svého druhu legrace může jevit Vackovo „guruování“ pouze nestrannému pozorovateli. Třeba když „satguru“ říká: „Je tam i Mirek Hruška, kterému jsem pomohl uvědomit si Já.“ Komu by alespoň necukaly koutky úst? Jednou tuto megablamáž prohlédnou i další. „Bůh je vždy milostivý.“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)