středa 19. ledna 2011

Pozorování pozorovatele (pozorovatelem) - Jiří Vacek na Štědrý den aneb veselé Vánoce s Jiřím Vackem

Miloš Tomáš

Bezduchá klišé naplněná nesmysly. Takové jsou výplody - tj. "učení pravých mistrů" - Vacka a Krutiny. Začněme první větou článku Jiřího Vacka. "Jsme ryzím vědomím Já jsem, jako toto vědomí si uvědomujeme Sebe, své Já i vše stvořené, což je celý svět.. předměty a nezapomeňme - i prázdno, nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného, předmětného..."

Co že je to za blábol?! Samozřejmě, poslouchající a nepřemýšlející ovečky vše zbaští. A určitě Vackovi věří, i když jim říká, že si uvědomujeme i nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného. Rozumný, normální, nespící člověk si poklepe na čelo.

Už jsme si zvykli, že Jiří Vacek zaměnil Boha za ego, je to pro něj prostě Ego. Proto píše "...uvědomujeme Sebe.." s velkým písmenem. Uvědomujeme si Sebe, své Já... A co kdyby se tohoto Já, Sebe... zbavil. Udělal by dobře. Ale on se ještě pořád plácá v dualitě. V mnohosti. A bohužel až přespříliš. Je to Jiří Vacek.

Ale že si uvědomujeme i nepřítomnost uvědomovatelného?! Neuvěřitelné, úžasné! To ten Vackův uvědomovatel musí fakt být velký borec!

Ponořme se dále do textu. "Pokud je toto uvědomování řízeno pozorností..." Zřejmě tedy u Vacka a členů jeho sekty bývá též uvědomování řízeno nepozorností...? Prostě tam pozornost někdy chybí..! Pak copak je to asi za uvědomování...? Aha, tak to chodí možná jen v té sektě.

Čtěme dále. A což tento "hlod" ? "Činností vědomí je uvědomování. Pokud je toto uvědomování řízené pozorností (!), mluvíme proto o pozorování. To v podstatě není nic jiného než uvědomování." Robík Pettinger by mohl umístit tento celý citát do záhlaví...!!! Jde zřejmě o vrchol Vackovy moudrosti, výsledek štědrovečerního "satguruova" samádhi.

Nuže, ponořme se do "mistrových" štědrovečerních úvah dále. O kousek níže se dovídáme:

"Jak vyplývá z úvodu kapitoly, můžeme takto si uvědomovat, pozorovat nebo se soustřeďovat buď:
1) Sama sebe ve vědomí Já jsem
nebo
2) Předměty - svět, bytosti, předměty, prázdno..."

Předměty jsou tedy předměty, ale ještě jiné věci... Proč "osvícený satguru", pan inženýr, nenapíše třeba objekty nebo tak něco... Inu předměty jsou předměty. Ale také svět a bytosti. Pak ovšem nevím, proč bytosti nepatří do světa? Je to nějaké podezřelé, podivné. A prázdno je též předmět? No, určitě se najdou ovce, které budou pět na tyto Vackovy nesmysly ódy. Pokud tomu kdo skutečně věří, pak se nedivím, že třeba prodělává psychiatrickou léčbu.

Jiří Vacek toho o prázdnu moc neřekl. Tedy jen to, že je to předmět. "A osvícení?" ptá se Jiří Vacek na závěr a odpovídá si: "Jak slovo napovídá, hovoří o záři světla, které v nás svítá." To bude asi z toho jejich velkého halogenu.

pondělí 10. ledna 2011

A ono to roste?

Kamil John

Je těžko představitelné, že obvykle bezobsažné slohové konstrukce pana Krutiny mohou někomu něco nového či hlubšího říci. Tentokrát je to z trochu jiné kapsy.

Autor se pozastavuje nad tím, že paní Tomášová v rozhovoru kontrovala otázku: „ A ono to nějak roste?“ Nebyla to ovšem udivená otázka, ale spíše korigující řečnická otázka či poukaz na to, co je každému jasné, totiž že nekonečné a nepostižitelné těžko může dále růst. A co se týká vztahu paní Míly k obsahu otázky, ona nijak netvrdila, že to má. Nepoukazovala na svůj vztah k tomu, ale na nejvyšší To.

Dále pan Krutina sděluje, že Tomášovy neznal a že jejich písemné projevy mu připadaly spíše z mysli než z ducha. Nelze se divit. Jak již bylo shora řečeno, psaní bez hlubšího obsahu je rybník pana Krutiny a jenom takový kolem sebe vidí. Ještě se k tomu vrátíme.

Někteří křiví lidé mají zvyk, že chtějí-li někoho shodit, přilepí mu uměle nějakou dehonestující nálepku a potom ho s touto nepravdivě vymyšlenou nálepkou kritizují. Ve shodě s touto metodou pokroucení dochází pan Krutina k závěru, že lidé z KV jsou „ nepřátelé jógy, mystiky i cesty k Bohu“. To jsou účelově vymyšlené evidentní bludy. Z nich usuzuje na nevědomost Tomášových. Tomášovy ale, jak píše, neznal, nezajímají ho a není to jeho záležitost. Jenom o nich píše.

Rádoby neutrálním a vyrovnaným, leč přísně rozlišujícím pohledem shlíží tento „guru“ na svět kolem něj. Jak velký asi ve svém rybníce musí být!

V duchu nálepek chce měřit odkaz duchovního působení Tomášových již tolik omílanou zádušní mší. Protože o tomto bylo již mnoho napsáno, nebudu opakovat vysvětlující argumenty. Nechápu však míru netolerance a omezenosti, jež vyjadřuje přesvědčení, že zádušní mše musí být tak špatná.

Pan Krutina píše: „Jako by se měli mistři rodit z lůna ženy?!“
Co má asi tato věta znamenat? Snad chce působit biblickým dojmem či vzbuzovat podobnost s evangelistou. Tady jsou mu náboženské tradice dobré.
V poukazu na to, že Miloš Tomáš je synem paní Míly Tomášové, pan Krutina tvrdí, že syn nemusí dědit duchovnost. Zde je ale přání otcem myšlenky. Chybné přání plodí chybnou myšlenku a ta chybné závěry. To je typické pro „gurua“ i „satgurua“ a jejich žáky.

Pan Krutina dále píše, že se jeho domnělí nepřátelé „považují za nejvyšší ve svém okolí“. Přitom se však oba, „guru“ i „satguru“, nechávají za nejvyšší ve svém okolí oslavovat a nevynechají příležitost, aby na svých stránkách nepublikovali všechny možné (i nemožné) adorativní a oslavné příspěvky!

Pan Krutina s oblibou kupí pojmy a slova do bezobsažných konstrukcí, o nichž doufá, že se v nich objeví pravda. Např. cituji:

„sebe si vědomé vědomí, které v podobě neomezeného principu uvědomovacího – schopnosti uvědomovat si je plno i své tvořivé inteligentní moci svého neomezeného potenciálu. Duchovní vývoj nás jako duchovních bytostí soupodstatných s Nejvyšší skutečností je neomezený a je vnitřním dějem – dynamikou samotné Nejvyšší skutečnosti, které jsme součástí a odrazem“.

Snad se také kojí nadějí, že tyto a podobné zamotaniny budou pro ty, kteří je nechápou, znamením jeho výbornosti a znalosti. Možná také spoléhá na marxistickou poučku, že kvantita slov se změní v jejich kvalitu. Toto však zde neplatí.

Nebudu unavovat čtenáře a rozebírat celý příspěvek pana Krutiny. Zhruba řečeno, měří neměřitelné a posuzuje neuchopitelné z hlediska ega. Nedovede a ani si nechce představit stav bez ega.
Toto nejsou snad nějaké nadávky či urážky, ale pouhé konstatování skutečnosti. Ostatně to vysvětluje, proč - chce-li (z hlediska ega) psát o tom, co ho přesahuje - musí používat ty bezobsažné a umělé konstrukce. Konstrukce směrem vzhůru, ale těžiště (ego) zůstává dole. Zde je kořen praktikování onoho umělého „držení se v já“ apod. To je bolest celého jeho křídla a bohužel toto nepravé usilování ukazuje i svým žákům.
Kde je u nich průzračnost, o které píše Míla Tomášová a která prostupuje jejím dílem.

Snad někomu napoví úryvek z básně Probuzení od paní Míly:

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné
A přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci –
Neboť hle, již není Srdce a ani já tu nejsem jako dřív,
Než zemřít jsem si přála v Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
A přec Tě tolik mám,
Že zhaslo přání poslední,
Bych objetí Tvé ještě vnímala.

úterý 4. ledna 2011

Vackova falešná hra

Martin Pařík

„Guruovat není legrace,“ stěžuje si ve svých pamětech Jiří Vacek, jenž si samolibě říká „satguru“. Pro člověka, který se pokládá za konajícího, je to role nadmíru těžká, úkol v podstatě neřešitelný. Individualita to prostě „neuguruje“, ať se namáhá a usiluje sebevíc. Závislostmi zatěžkané ego, sobě i světu nalhávající, že je čistým Vědomím Já jsem, nemá ke „guruování“ z principu předpoklady. To by se musilo v Bohu rozpustit, resp. s Bohem sjednotit, a konatelem by pak bylo čiré Božství. Pro Ně je přirozeně „guruování“ hračka, chcete-li „legrace“. Tanec Šivy.

Pan Vacek po létech usilování v potu tváře toto neví. Proč? Neusiluje správně a hrubě podcenil mravní očistu. Guruování jej prý velmi vyčerpává. To proto, že hraje falešně, třebaže i jeho klamavá hra je součástí veliké Boží hry. Dříve či později ovšem každá nečestnost, každý podvod vyjdou najevo, budou odhaleny, rozpoznány a odčiněny. Bůh je vždy milostivý, jak praví mudrcové.

Pýcha předchází pád. Jiří Vacek má mysl nasycenu pýchou, záští, závistí, sobectvím, žárlivostí a jinými nedobrými tendencemi. Není si toho ovšem vědom, nechce to vědět, netouží Boha poznat, nýbrž guruovat. Vždyť mu jeho žáci vystavili dobrozdání pro tuto úlohu, je jim povinován. Musí to sehrát až do konce. Svůdce vede své svedené ovečky kamsi do hutnější iluze. Totéž se v plné míře týká i podivného virtuálního extatika Krutiny. Hry šaleb pokračují, Jirkové namáhavě guruují a bojují za utajení své nepravosti.

Prozatím se jako svého druhu legrace může jevit Vackovo „guruování“ pouze nestrannému pozorovateli. Třeba když „satguru“ říká: „Je tam i Mirek Hruška, kterému jsem pomohl uvědomit si Já.“ Komu by alespoň necukaly koutky úst? Jednou tuto megablamáž prohlédnou i další. „Bůh je vždy milostivý.“