aneb když se darebák nechá adorovat darebákem
Jiří Vacek opakovaně ve svých lživých a pomlouvačných pamětech tvrdí, že se při setkáních s manžely Tomášovými v pražské Lucerně nemeditovalo (ač více než dva a půl tisíce účastníků by mohlo hovořit o opaku). Jakýsi pan Záležák z Bratislavy ve své podlézavé a náležitě sprosté adoraci Vackovi vzpomíná, že se tam meditovalo (byť podle něj "meditace byla krátká"). Pan Záležák nejenže se nebojí napsat, že se tam meditovalo - čímž usvědčuje Jiřího Vacka ze lži (pan Pettinger zde opomněl bránit mistra) - , ale že se tam pletly svetry a hlasitě se tam chrápalo. Buď navštívil pan Záležák jiné setkání, nebo nestydatě lže - anebo chrápal on. Jedno je jisté. Jiří Vacek hanebně lže, jako již mnohokrát. Mohl pan Záležák na základě svých vzpomínek navrhnout ostatním členům Vackovy sekty, aby také pletli svetry (třeba pro eskymáky nebo pro bezdomovce). Aspoň by činili něco užitečného, ne karmajógu, jak si ji představuje zištný, parazitující byznysmen Jiří Vacek, který si nechá od čélů nosit knihy ze svého auta za účelem svého odporného kšeftíčku a říká tomu "provádět karmajógu".
Jestliže si z webu Kauza Vacek tropí dotyčný pán posměch, že jde o“komunistický věstník“, a to za účelem zamaskovat své darebáctví, můžeme mu rovněž nabídnout žertovnou alternativu, že KV = komunista Vacek (podle jeho vlastní logiky, např. když tak vehementně na svých tisících knihách propaguje dílo komunisty Drtikola nebo když nedávno využíval ve svůj prospěch myšlenky Miloše Zemana, bývalého komunisty, či dokonce citoval Vladimíra Iljiče Lenina – viz články Jiřího Vacka „Co dělat“ či „Odin šag vperjod i dva šaga nazad“ aj.)
redakce
středa 23. prosince 2009
čtvrtek 3. prosince 2009
Důkaz Vackovy nemravnosti
(Odpověď panu Vackovi a panu Šťastnému)
Pane Vacku, poslala jsem Vám soukromý mail s dotazem na konkrétní větu ve Vámi uveřejněném článku. Nebyla jsem Vámi požádána o možnost zveřejnění, nebyla jsem požádána, zda ho můžete dát někomu k dispozici. Považuji toto Vaše jednání za neetické, nehodné duchovního učitele. To je i odpověď panu Šťastnému a jeho poukazům na odraz nitra a vnějšího jednání. Zda se v případě pana Vacka jedná o slupku či uzel, ať si každý posoudí podle svého.
Pro upřesnění uvádím celý můj dotaz:
„Pane Vacku, ve svém posledním článku jste napsal:
Komunisté a jejich příznivci - mezi něž patří i avatáři, nás neustále zavalují lhaním o ušlechtilosti komunistických ideálů, jak nám za komunistů bylo dobře, že nikoho nepronásledovali a podobně. Můžete mi, prosím, sdělit, kdy a kde konkrétně avatáři - pokud tedy nemyslíte např. Ježíše Krista - ale předpokládám, že máte na mysli konkrétní bytosti v nakladatelství Avatar, kdy a kde mluvili, či psali o tom, že jsou příznivci komunistického režimu, že za komunistů bylo dobře, nikoho nepronásledovali atd.?Předpokládám, že pokud takové informace uvádíte a šíříte, máte k dispozici konkrétní odkazy, které je možné ověřit a nejedná se pouze o chtěné spekulace v souvislosti s Vaším vyhroceným sporem.“
V odpovědi mi píšete, že dotaz je divný a rozporuplný. No, to se nedivím, že Vám tak připadá, když nejste schopen zodpovědně doložit ke svým tvrzením konkrétní fakta. Místo toho mi nabízíte pouhé Vaše úsudky, odsudky, chtěné spekulace a protikomunistickou propagandu. Fakta jsou, pane, o tom, že si někde přečtu (přímo budu zavalena), že tedy – jak jste odhalil - pánové Martin Pařík a Miloš Tomáš někde tvrdí, že za komunistů bylo dobře, že tvrdí, že komunisté nikoho nepronásledovali a prohlašují se za příznivce komunistického režimu.To je to, na co jsem se Vás ptala a žádala Vás o doložení těchto tvrzení, která bez jakéhokoli studu šíříte. Zřejmě tedy odpověď nemáte a znovu si tedy kladu otázku, jakýže je Váš morální kredit.
Veškerá tato svá tvrzení stavíte pouze na tom, že někdo ctí a zastává se F.Drtikola jako vysoké duchovní autority a jeho členství v komunistické straně vzhledem k této skutečnosti považuje za podružné. Pokud bych měla myslet jako Vy – kategorizovat podle jednoho vnějšího ukazatele (tak činí děti předškolního věku), pak tedy jsou (podle Vás) příznivci komunistů všichni ti, kdo k němu chodili, všichni jeho žáci, kteří ho také ctili, dokonce by to museli být i manželé Tomášovi, kteří si ho vážili. Příznivci komunistů jsou podle Vás tedy i ti, kdo pořádají např. jeho výstavy, čtou knihy o Drtikolovi, natočili o něm krásný dokument apod. Četla jsem, že i Vy máte jeho obraz, takže z toho vyplývá, že i Vy sám jste příznivcem komunismu. Absurdní, demagogické, manipulativní a směšné, že? Ano, takové jeVaše myšlení, takové jsou Vaše úsudky.
Musím tedy konstatovat, že jste mi na můj dotaz konkrétně neodpověděl, konkrétně nic nedoložil a konkrétně nic neprokázal a žádné zavalení se nekoná. Jen pan Šťastný cituje pana Paříka – „nesouhlasím se vstupem Drtikola do komunistické strany.“ Považovala bych tedy za slušnost se těmto lidem minimálně omluvit, ale u té etiky už jsme byli, že?
Alena Knápková
Děkuji redakci za možnost zveřejnění
Pane Vacku, poslala jsem Vám soukromý mail s dotazem na konkrétní větu ve Vámi uveřejněném článku. Nebyla jsem Vámi požádána o možnost zveřejnění, nebyla jsem požádána, zda ho můžete dát někomu k dispozici. Považuji toto Vaše jednání za neetické, nehodné duchovního učitele. To je i odpověď panu Šťastnému a jeho poukazům na odraz nitra a vnějšího jednání. Zda se v případě pana Vacka jedná o slupku či uzel, ať si každý posoudí podle svého.
Pro upřesnění uvádím celý můj dotaz:
„Pane Vacku, ve svém posledním článku jste napsal:
Komunisté a jejich příznivci - mezi něž patří i avatáři, nás neustále zavalují lhaním o ušlechtilosti komunistických ideálů, jak nám za komunistů bylo dobře, že nikoho nepronásledovali a podobně. Můžete mi, prosím, sdělit, kdy a kde konkrétně avatáři - pokud tedy nemyslíte např. Ježíše Krista - ale předpokládám, že máte na mysli konkrétní bytosti v nakladatelství Avatar, kdy a kde mluvili, či psali o tom, že jsou příznivci komunistického režimu, že za komunistů bylo dobře, nikoho nepronásledovali atd.?Předpokládám, že pokud takové informace uvádíte a šíříte, máte k dispozici konkrétní odkazy, které je možné ověřit a nejedná se pouze o chtěné spekulace v souvislosti s Vaším vyhroceným sporem.“
V odpovědi mi píšete, že dotaz je divný a rozporuplný. No, to se nedivím, že Vám tak připadá, když nejste schopen zodpovědně doložit ke svým tvrzením konkrétní fakta. Místo toho mi nabízíte pouhé Vaše úsudky, odsudky, chtěné spekulace a protikomunistickou propagandu. Fakta jsou, pane, o tom, že si někde přečtu (přímo budu zavalena), že tedy – jak jste odhalil - pánové Martin Pařík a Miloš Tomáš někde tvrdí, že za komunistů bylo dobře, že tvrdí, že komunisté nikoho nepronásledovali a prohlašují se za příznivce komunistického režimu.To je to, na co jsem se Vás ptala a žádala Vás o doložení těchto tvrzení, která bez jakéhokoli studu šíříte. Zřejmě tedy odpověď nemáte a znovu si tedy kladu otázku, jakýže je Váš morální kredit.
Veškerá tato svá tvrzení stavíte pouze na tom, že někdo ctí a zastává se F.Drtikola jako vysoké duchovní autority a jeho členství v komunistické straně vzhledem k této skutečnosti považuje za podružné. Pokud bych měla myslet jako Vy – kategorizovat podle jednoho vnějšího ukazatele (tak činí děti předškolního věku), pak tedy jsou (podle Vás) příznivci komunistů všichni ti, kdo k němu chodili, všichni jeho žáci, kteří ho také ctili, dokonce by to museli být i manželé Tomášovi, kteří si ho vážili. Příznivci komunistů jsou podle Vás tedy i ti, kdo pořádají např. jeho výstavy, čtou knihy o Drtikolovi, natočili o něm krásný dokument apod. Četla jsem, že i Vy máte jeho obraz, takže z toho vyplývá, že i Vy sám jste příznivcem komunismu. Absurdní, demagogické, manipulativní a směšné, že? Ano, takové jeVaše myšlení, takové jsou Vaše úsudky.
Musím tedy konstatovat, že jste mi na můj dotaz konkrétně neodpověděl, konkrétně nic nedoložil a konkrétně nic neprokázal a žádné zavalení se nekoná. Jen pan Šťastný cituje pana Paříka – „nesouhlasím se vstupem Drtikola do komunistické strany.“ Považovala bych tedy za slušnost se těmto lidem minimálně omluvit, ale u té etiky už jsme byli, že?
Alena Knápková
Děkuji redakci za možnost zveřejnění
úterý 24. listopadu 2009
Jiří Vacek vychovává zaslepené, nemyslící čély
aneb medvědí služba Jaroslava Macháčka
Martin Pařík
Ano, pane Vacku, jste poznat po ovoci, podle vašich žáků neboli čélů, které demoralizujete, ohlupujete a využíváte na svoji obranu. Zároveň tím pod sebou podřezáváte větev - odhalujete se ve své nahotě, nevalné, nevábné.
Tentokráte jste povolal na svoji obranu (Přímo či nepřímo, to je jedno, minimálně na základě údajného výroku Rámakrišny, že „žák musí bránit svého mistra, nebo od něj s hanbou odejít“, jímž často manipulujete svými „maličkými“ neboli zfanatizovanými, zakomplexovanými, nemyslícími nohsledy. ) Jaroslava Macháčka, který se pokusil zachránit váš tlející kredit příspěvkem na vašem „satguruovském“ webu pod názvem
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/reakce-na-clanky-z-kv (23.11.09).
Svůj článek J. Macháček opírá o tuto „průkopnickou“ ideu:
„Škoda, že pan M. Tomáš (přes výši svého poznání, při kterém on může posuzovat výši jiných lidí) zapomněl na jednu z nejdůležitějších pouček, které se moc nezvýrazňují v duchovní literatuře (ale měla by se zviditelňovat), a to je ta, že když člověk mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě. Ať chceme nebo ne, posuzujeme okolí vždy podlé svého naučení (které jsme jen tak mimochodem nabyli do svých tří let života, pak už to jen rozvíjíme podle toho, kde a jak žijeme) a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládáme sami sebe. Nezávidím panu Tomášovi jeho pozici, nic méně prozřít (a napravit se) může nakonec každý, i ten největší lump (viz případ Máří Magdaleny). Když člověk ví, jak na to, je to vlastně jednoduché.“
Kdyby byl pan Macháček s to domýšlet věci, kdyby byl schopen normálně uvažovat, musel by přece vyvodit, že tato jím uváděná poučka, kterou se pokouší zpochybnit a degradovat argumentaci Miloše Tomáše, by musela mít všeobecnou platnost, tedy pokud je pravdivá, a vztahovat se stejně na Jiřího Vacka či Krutinu jakož i na Macháčka. Takže, je-li obecně pravdivá, bezezbytku platí tato tvrzení:
Jiří Vacek zradil jógu a nevěří tomu, co učí.
Jiří Vacek nevěří v Boha.
Jiří Vacek obdivuje komunismus, komunisty, možná se s nimi dokonce zapletl.
Takové a podobné závěry, jenom se jmény jiných osob, prezentuje Jiří Vacek ve svých knihách o druhých lidech. Podle pana Macháčka je tedy i Jiří Vacek determinován naučením, které nabyl do svých tří let života, pak už to jen rozvíjel podle toho, kde a jak žil. Jiří Vacek posuzuje okolí vždy podle svého naučení, a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládá sám sebe. Jiří Vacek podle pana Macháčka „když mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě“.
Jiří Vacek je autor, který téměř neustále píše o svém okolí, soustavně kritizuje, posuzuje, dehonestuje různé duchovní osobnosti, směry, hnutí, skupiny, firmy atd.
V případě Jiřího Vacka (potažmo Krutiny) dejme panu Macháčkovi zapravdu: Jiří Vacek (Krutina) posuzuje okolí vždy zkresleně.
Martin Pařík
Ano, pane Vacku, jste poznat po ovoci, podle vašich žáků neboli čélů, které demoralizujete, ohlupujete a využíváte na svoji obranu. Zároveň tím pod sebou podřezáváte větev - odhalujete se ve své nahotě, nevalné, nevábné.
Tentokráte jste povolal na svoji obranu (Přímo či nepřímo, to je jedno, minimálně na základě údajného výroku Rámakrišny, že „žák musí bránit svého mistra, nebo od něj s hanbou odejít“, jímž často manipulujete svými „maličkými“ neboli zfanatizovanými, zakomplexovanými, nemyslícími nohsledy. ) Jaroslava Macháčka, který se pokusil zachránit váš tlející kredit příspěvkem na vašem „satguruovském“ webu pod názvem
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/reakce-na-clanky-z-kv (23.11.09).
Svůj článek J. Macháček opírá o tuto „průkopnickou“ ideu:
„Škoda, že pan M. Tomáš (přes výši svého poznání, při kterém on může posuzovat výši jiných lidí) zapomněl na jednu z nejdůležitějších pouček, které se moc nezvýrazňují v duchovní literatuře (ale měla by se zviditelňovat), a to je ta, že když člověk mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě. Ať chceme nebo ne, posuzujeme okolí vždy podlé svého naučení (které jsme jen tak mimochodem nabyli do svých tří let života, pak už to jen rozvíjíme podle toho, kde a jak žijeme) a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládáme sami sebe. Nezávidím panu Tomášovi jeho pozici, nic méně prozřít (a napravit se) může nakonec každý, i ten největší lump (viz případ Máří Magdaleny). Když člověk ví, jak na to, je to vlastně jednoduché.“
Kdyby byl pan Macháček s to domýšlet věci, kdyby byl schopen normálně uvažovat, musel by přece vyvodit, že tato jím uváděná poučka, kterou se pokouší zpochybnit a degradovat argumentaci Miloše Tomáše, by musela mít všeobecnou platnost, tedy pokud je pravdivá, a vztahovat se stejně na Jiřího Vacka či Krutinu jakož i na Macháčka. Takže, je-li obecně pravdivá, bezezbytku platí tato tvrzení:
Jiří Vacek zradil jógu a nevěří tomu, co učí.
Jiří Vacek nevěří v Boha.
Jiří Vacek obdivuje komunismus, komunisty, možná se s nimi dokonce zapletl.
Takové a podobné závěry, jenom se jmény jiných osob, prezentuje Jiří Vacek ve svých knihách o druhých lidech. Podle pana Macháčka je tedy i Jiří Vacek determinován naučením, které nabyl do svých tří let života, pak už to jen rozvíjel podle toho, kde a jak žil. Jiří Vacek posuzuje okolí vždy podle svého naučení, a tudíž vždy zkresleně a vždy do takového hodnocení vkládá sám sebe. Jiří Vacek podle pana Macháčka „když mluví o druhých, tak vlastně mluví sám o sobě“.
Jiří Vacek je autor, který téměř neustále píše o svém okolí, soustavně kritizuje, posuzuje, dehonestuje různé duchovní osobnosti, směry, hnutí, skupiny, firmy atd.
V případě Jiřího Vacka (potažmo Krutiny) dejme panu Macháčkovi zapravdu: Jiří Vacek (Krutina) posuzuje okolí vždy zkresleně.
středa 11. listopadu 2009
Jiří Vacek, sprostý lhář
Miloš Tomáš
Pominu stupidní, urážlivé, nijak nepodložené lživé ubohosti Jiřího Vacka, že prý chovám obdiv ke komunistům. To je opravdu scestné blouznění Vackovy choré mysli. Co se týče jeho pseudorecenze Drtikolovy knihy (mimochodem proč asi může vyjít až v dnešní době, na to Jiří Vacek nepomyslel?), dlužno konstatovat, že není schopen jediného normálního argumentu k věci. Mohl by on, který chodil poslušně ke komunistickým volbám a jako „dobrý soudruh“ podával pro blaho komunistické společnosti zlepšovací návrhy a byl znám příslušníkům StB, kteří mu umožnil napsat prý sto samizdatů, prokázat, že ke komunistům obdiv nechová? Před domovní prohlídkou prý unikl tím, že odjel na svou chatu. Tam by je určitě nenapadlo ho hledat... Jak hloupý argument, že? Prý unikl vězení... Tím, že se schoval na svou chatu? Každý čéla není snad tak hloupý. Oběť a odpůrce komunistů Jiří Vacek...? Achich ouvej. A že jsme ho nikdy nepotkali v žádné demonstraci. Kde se náš „odpůrce komunistů“ zrovna ukrýval? Jako disidenta jej při státních výročích také preventivně nezavírali... Na služebny StB, jak sám uvádí, chodil. Přitom psal v klidu svých „sto samizdatů“ (pokud některé z těch, co uvádí, skutečně napsal on – víme, že nejsou od něho podepsané a víme a dokonce se s tím setkáme i u Jiřího Vacka, že kdo lže, ten krade). Dokonce v té době (bylo to až potom, co prý statečně budoval barikády) prý, jak píše, „čelil neustálým výslechům, vyhazovům z práce, soudům a domovním prohlídkám“. Když se sprostý Jiří Vacek ve své sprostotami hemžící se literatuře ptal na to, „kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ a myslel tím konkrétního pana Dostála, který na rozdíl od něj ke komunistickým volbám nechodil a protikomunistických akcí se účastnil, měli jsme se ptát: „ Kdy na nás přijde pan Vacek se svými estébáky?“ Jistě by se nějací, na rozdíl od těch páně Dostálových, našli.
Spíš mne z Vackových lží upoutala tato: Vacek píše: „Dobře víte (Kdože to má dobře vědět? Snad ti, co k nim nechodili jako Jiří Vacek? Protože ti, co k nim chodili, vědí, že Vacek lže. Pozn. M.T. ), že Tomášovi na konec už s nikým nemeditovali...“ Opravdu zvláštní. Dokonce v Lucerně na setkáních s nimi se meditovalo. A meditovaly tam stovky, ba tisíce lidí. A přesto Jiří Vacek lže. Vacek lže, jako když R. Pettinger tiskne (Nebo jste, pane Pettingere, nikdy žádnou z jeho lží snad poslušně neotiskl? Nejednou to bylo prokázáno.). Žádný Vacek s nimi na konec nebyl. Já ano. Asi jako, když psal, že „Míla Tomášová umírala v krutých až nesnesitelných bolestech“ Opravdu sprosté, hanebné lži. Takové jsou jeho paměti. Hanebné sprostoty sprostého člověka, ubohého sprostého lháře, jímž Jiří Vacek je.
Pominu stupidní, urážlivé, nijak nepodložené lživé ubohosti Jiřího Vacka, že prý chovám obdiv ke komunistům. To je opravdu scestné blouznění Vackovy choré mysli. Co se týče jeho pseudorecenze Drtikolovy knihy (mimochodem proč asi může vyjít až v dnešní době, na to Jiří Vacek nepomyslel?), dlužno konstatovat, že není schopen jediného normálního argumentu k věci. Mohl by on, který chodil poslušně ke komunistickým volbám a jako „dobrý soudruh“ podával pro blaho komunistické společnosti zlepšovací návrhy a byl znám příslušníkům StB, kteří mu umožnil napsat prý sto samizdatů, prokázat, že ke komunistům obdiv nechová? Před domovní prohlídkou prý unikl tím, že odjel na svou chatu. Tam by je určitě nenapadlo ho hledat... Jak hloupý argument, že? Prý unikl vězení... Tím, že se schoval na svou chatu? Každý čéla není snad tak hloupý. Oběť a odpůrce komunistů Jiří Vacek...? Achich ouvej. A že jsme ho nikdy nepotkali v žádné demonstraci. Kde se náš „odpůrce komunistů“ zrovna ukrýval? Jako disidenta jej při státních výročích také preventivně nezavírali... Na služebny StB, jak sám uvádí, chodil. Přitom psal v klidu svých „sto samizdatů“ (pokud některé z těch, co uvádí, skutečně napsal on – víme, že nejsou od něho podepsané a víme a dokonce se s tím setkáme i u Jiřího Vacka, že kdo lže, ten krade). Dokonce v té době (bylo to až potom, co prý statečně budoval barikády) prý, jak píše, „čelil neustálým výslechům, vyhazovům z práce, soudům a domovním prohlídkám“. Když se sprostý Jiří Vacek ve své sprostotami hemžící se literatuře ptal na to, „kdy na nás přijde pan Dostál se svými estébáky“ a myslel tím konkrétního pana Dostála, který na rozdíl od něj ke komunistickým volbám nechodil a protikomunistických akcí se účastnil, měli jsme se ptát: „ Kdy na nás přijde pan Vacek se svými estébáky?“ Jistě by se nějací, na rozdíl od těch páně Dostálových, našli.
Spíš mne z Vackových lží upoutala tato: Vacek píše: „Dobře víte (Kdože to má dobře vědět? Snad ti, co k nim nechodili jako Jiří Vacek? Protože ti, co k nim chodili, vědí, že Vacek lže. Pozn. M.T. ), že Tomášovi na konec už s nikým nemeditovali...“ Opravdu zvláštní. Dokonce v Lucerně na setkáních s nimi se meditovalo. A meditovaly tam stovky, ba tisíce lidí. A přesto Jiří Vacek lže. Vacek lže, jako když R. Pettinger tiskne (Nebo jste, pane Pettingere, nikdy žádnou z jeho lží snad poslušně neotiskl? Nejednou to bylo prokázáno.). Žádný Vacek s nimi na konec nebyl. Já ano. Asi jako, když psal, že „Míla Tomášová umírala v krutých až nesnesitelných bolestech“ Opravdu sprosté, hanebné lži. Takové jsou jeho paměti. Hanebné sprostoty sprostého člověka, ubohého sprostého lháře, jímž Jiří Vacek je.
čtvrtek 29. října 2009
Když narcis píše recenzi aneb z projevů megaega
Martin Pařík
Jiří Krutina, Vackův nástupce, do sebe zahleděný grafoman a do „nebožského“ světa namířený "velký halogen" (takto jej pojmenoval jeden z jeho obdivovatelů), je autorem recenze:
„Ing. Luděk Hudec, CSc. Úvod na cestu k moudrosti“, publikované 24.10.2009 na Vackově webu.
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/recenze_-ing_-ludek-hudec_-csc_-uvod-na-cestu-k-moudrosti-
Nic proti, jen bych si dovolil něco málo z tohoto příspěvku glosovat.
Krutina píše:
„Kniha bohužel nebyla vydána v ČR, neboť se nenašel nakladatel, který by ji vydal bez prosazování bezohledných podnikatelských praktik.“
Vyvstává otázka: Proč knihu nevydal pan Vacek, resp. Krutina, u nichž již vyšly desítky titulů, a to i od jiných autorů? Že by hrozilo prosazování bezohledných podnikatelských praktik ze strany těchto pánů?
Na druhou stranu, kdo by chtěl vydat dílo člověka, který ve svém věku a po létech duchovního usilování a bádání není mocen objektivního, spravedlivého pohledu na působení Jiřího Vacka a jeho skupiny ve vztahu k jejich opozici?
Připomínám článek pana Hudce http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2008-i/k-zamysleni2. , v němž autor jako by netušil, že blog Kauza Vacek vznikl proto, že právě na Vackově webu nebyla a není možná svobodná diskuse ke zhusta drzým, lživým a pomlouvačným příspěvkům Jiřího Vacka a jeho družiny. Buďto tuto skutečnost záměrně ignoruje, nebo to nechápe. Takový člověk by si asi měl nejprve udělat jasno v sobě a až poté obohacovat „světový knižní trh“.
Jiří Krutina knihu pana Hudce bedlivě prostudoval a veskrze kladně ohodnotil. Aby ne, když je pan Hudec pravidelným účastníkem Vackových a Krutinových seminářů a současně pro něj nepředstavuje konkurenční hrozbu. Nakonec i nějaká ta kačka na přilepšenou z prodeje této knihy se taky hodí. A aby snad čtenář nepodlehl omylu recenzentovy nezištnosti a altruismu, vybral pan Krutina na závěr tuto ukázku:
„Nakonec chce autor vzdát dík těm, kteří měli největší vliv na jeho cestě za poznáním a nejvíce mu pomohli. V 50. letech to byli manželé Kovaříkovi, od nichž si vypůjčoval první knihy, byla to paní Heranová, která mu umožnila dostat se v době tuhé diktatury a zákazu prodeje knih na inzerát k opisované literatuře. Pomocí vlastních knih a překladů knih to byli mimo jiných hlavně Karel Weinfurter, Paul Brunton, Šri Ramana Maháriši, Ing. Jiří Elger, Ing. Jiří Vacek, Ing. Jiří Krutina. Přímým osobním vlivem jako učitelé to byly Ing. Jiří Elger v období 1969-1982 a Ing. Jiří Vacek od roku 1998 doposud. Prvý byl osobním přítelem a působil svým vlivem nejen při rozhovorech v meditačním kroužku (jeho pomoc byla citelná), ale také při pobytech s ním na jeho chatě. Po jeho odchodu zažíval autor léta stagnace, ze které se dostal po seznámení s knihami Jiřího Vacka a později Jiřího Krutiny a hlavně účasti na jeho meditačních seminářích. Ví proto z vlastní zkušenosti, že jeho podání učení Ramana Mahárišiho a vnitřního smyslu náboženství a jógy je pravdivé a účinné, pro nás moderně podané. Pomůže výrazně na cestě k poznání každému, kdo se bude opravdu řídit instrukcemi jimi podávanými."
Dalo práci vybrat tuto ukázku, že, pane Krutino? Jaké to je, dívat se do zrcadla a vidět narcis?
Jiří Krutina, Vackův nástupce, do sebe zahleděný grafoman a do „nebožského“ světa namířený "velký halogen" (takto jej pojmenoval jeden z jeho obdivovatelů), je autorem recenze:
„Ing. Luděk Hudec, CSc. Úvod na cestu k moudrosti“, publikované 24.10.2009 na Vackově webu.
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/recenze_-ing_-ludek-hudec_-csc_-uvod-na-cestu-k-moudrosti-
Nic proti, jen bych si dovolil něco málo z tohoto příspěvku glosovat.
Krutina píše:
„Kniha bohužel nebyla vydána v ČR, neboť se nenašel nakladatel, který by ji vydal bez prosazování bezohledných podnikatelských praktik.“
Vyvstává otázka: Proč knihu nevydal pan Vacek, resp. Krutina, u nichž již vyšly desítky titulů, a to i od jiných autorů? Že by hrozilo prosazování bezohledných podnikatelských praktik ze strany těchto pánů?
Na druhou stranu, kdo by chtěl vydat dílo člověka, který ve svém věku a po létech duchovního usilování a bádání není mocen objektivního, spravedlivého pohledu na působení Jiřího Vacka a jeho skupiny ve vztahu k jejich opozici?
Připomínám článek pana Hudce http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2008-i/k-zamysleni2. , v němž autor jako by netušil, že blog Kauza Vacek vznikl proto, že právě na Vackově webu nebyla a není možná svobodná diskuse ke zhusta drzým, lživým a pomlouvačným příspěvkům Jiřího Vacka a jeho družiny. Buďto tuto skutečnost záměrně ignoruje, nebo to nechápe. Takový člověk by si asi měl nejprve udělat jasno v sobě a až poté obohacovat „světový knižní trh“.
Jiří Krutina knihu pana Hudce bedlivě prostudoval a veskrze kladně ohodnotil. Aby ne, když je pan Hudec pravidelným účastníkem Vackových a Krutinových seminářů a současně pro něj nepředstavuje konkurenční hrozbu. Nakonec i nějaká ta kačka na přilepšenou z prodeje této knihy se taky hodí. A aby snad čtenář nepodlehl omylu recenzentovy nezištnosti a altruismu, vybral pan Krutina na závěr tuto ukázku:
„Nakonec chce autor vzdát dík těm, kteří měli největší vliv na jeho cestě za poznáním a nejvíce mu pomohli. V 50. letech to byli manželé Kovaříkovi, od nichž si vypůjčoval první knihy, byla to paní Heranová, která mu umožnila dostat se v době tuhé diktatury a zákazu prodeje knih na inzerát k opisované literatuře. Pomocí vlastních knih a překladů knih to byli mimo jiných hlavně Karel Weinfurter, Paul Brunton, Šri Ramana Maháriši, Ing. Jiří Elger, Ing. Jiří Vacek, Ing. Jiří Krutina. Přímým osobním vlivem jako učitelé to byly Ing. Jiří Elger v období 1969-1982 a Ing. Jiří Vacek od roku 1998 doposud. Prvý byl osobním přítelem a působil svým vlivem nejen při rozhovorech v meditačním kroužku (jeho pomoc byla citelná), ale také při pobytech s ním na jeho chatě. Po jeho odchodu zažíval autor léta stagnace, ze které se dostal po seznámení s knihami Jiřího Vacka a později Jiřího Krutiny a hlavně účasti na jeho meditačních seminářích. Ví proto z vlastní zkušenosti, že jeho podání učení Ramana Mahárišiho a vnitřního smyslu náboženství a jógy je pravdivé a účinné, pro nás moderně podané. Pomůže výrazně na cestě k poznání každému, kdo se bude opravdu řídit instrukcemi jimi podávanými."
Dalo práci vybrat tuto ukázku, že, pane Krutino? Jaké to je, dívat se do zrcadla a vidět narcis?
středa 21. října 2009
Na co Jiří Vacek nemá?
Miloš Tomáš
Jiří Vacek ve své „recenzi“ (jež žádnou recenzí není – té není náš „satguru“ schopen –, nýbrž spíš tradičním referátem z dějin moderní politiky k zřejmému obohacení jeho pamětí, aby nebyly snad tak chudé na hanebnosti) nazvané „František Drtikol: Duchovní cesta 2“ se nechává slyšet: „Neposuzuji Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy, to přenechám Bohu... „ Proč? Proč Jiří Vacek, jenž se vždy měl za Boha, eventuálně viděl Boha v sobě jako jakéhosi „Ducha vědomí já jsem“ (na rozdíl od svého zetě, jenž ho vidí jako „sebe si vědomé vědomí Já Jsem“), proč není schopen posoudit Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy? Dokonce zde najednou přiznává, že Drtikol, příslušník zločinecké organizace, nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy měl. Pro Jiřího Vacka má příslušník zločinecké organizace nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy (!!)... Hm, zajímavé. Ale proč Jiří Vacek neposuzuje Drtikolovu duchovní výši? Prý to přenechává Bohu. A podle pana Vacka kterému? Ne ne. Jednoduše proto, že na to nemá! Aby duchovního člověka a duchovní výši byl schopen posoudit, na to prostě nemá. Proč není schopen posoudit duchovní výši člověka? Protože sám žádné duchovní výše nedosahuje. Spíš, jak mnohokrát prokázal, naopak. Sám díky svým amorálnostem duchovně klesl kamsi hluboko pod úroveň slušného člověka. Jak jen se o duchovních osobnostech hanebně vyjadřuje! Co jim vše kdy zlého, a přitom lživě, přiřkl! Jak např. právě F. Drtikola posuzuje již několik let... Jak se jen hanebně o něm několik let šíří! Podobně o Míle a Eduardovi Tomášových, Bruntonovi, Púndžovi aj. Nevynechá mnoho duchovních autorit jen proto, že by mu mohli v jeho honbě za jeho pochybným profitem stát v cestě. Pro něj prý jakási „konkurence“.
Jiří Vacek totiž nemá na to, aby nezáviděl, nežárlil, nepomlouval, nevysmíval se, nešířil pomluvy a hanlivé lži o druhých, aby nenapadal... Aby nemanipuloval jinými lidmi, nezastrašoval a nevyhrožoval, aby citově nevydíral, aby prokazatelně nevymáhal pro sebe nějaké (hmotné či jiné) výhody. Už jen aby neporovnával vstupné na své a cizí pořady a aby harpagonsky nepřepočítával svoje a něčí zisky... Aby nenabádal druhé a neinicioval štvavé, pomlouvačné kampaně proti někomu... Aby snesl kritiku své osoby, nepovyšoval se, nevychloubal, nenechal se oslavovat... Aby neměl pro sebe nějakých materiálních potřeb a výhod. Aby se nechoval podle, zákeřně a zbaběle. Aby ctil, neobcházel a neporušoval zákony, aby nezcizoval... Na nic z toho amorální Jiří Vacek nemá. Zřetelně a jasně dokázal, že není schopen být slušným člověkem.
Aby otevřeně přiznal okolnosti vzniku svých sta samizdatů (pakliže je vůbec všechny napsal a některé třeba náhodou také nezcizil), pokud, jak tvrdí, „čelil neustálým výslechům, soudům, vyhazovům z práce a domovním prohlídkám“. Jak asi takovému výslechu na vyšetřovně Stb „čelil“? Na to zrovna tak nemá.
Inkriminované dva svazky knihy Fr. Drtikol: „Duchovní cesta“ jsou na rozdíl od Vackových knih velice hodnotnou literaturou nejen z hlediska grafické úpravy (což pan Vacek opět nepokrytě závidí), ale též po obsahové stránce (což autor „recenze“ Vacek docenit není schopen). Je zřejmé, že nejde o Doležalův pohled, jak se nám Jiří Vacek snaží namluvit, ale o Doležalovo vydání knihy (mimochodem po redakční a grafické stránce velice zdařilé, za což by od normálního recenzenta jistě sklidil uznání). Co se týká odchodu Bedřicha Hejhala od Fráni Drtikola, nedošlo k němu ani tak z důvodů nevyhovování z duchovního hlediska (jak se opět snaží Jiří Vacek podsunout), nýbrž také z potřeby dělat také duchovního učitele (podobně jako tomu bylo kdysi u Jiřího Vacka).
Prostě na to, aby byl Jiří Vacek morálně v pořádku, aby byl normálně slušným člověkem, na to jasně nemá... A aby byl duchovním člověkem, na to nade vší pochybnost také ne.
Jiří Vacek ve své „recenzi“ (jež žádnou recenzí není – té není náš „satguru“ schopen –, nýbrž spíš tradičním referátem z dějin moderní politiky k zřejmému obohacení jeho pamětí, aby nebyly snad tak chudé na hanebnosti) nazvané „František Drtikol: Duchovní cesta 2“ se nechává slyšet: „Neposuzuji Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy, to přenechám Bohu... „ Proč? Proč Jiří Vacek, jenž se vždy měl za Boha, eventuálně viděl Boha v sobě jako jakéhosi „Ducha vědomí já jsem“ (na rozdíl od svého zetě, jenž ho vidí jako „sebe si vědomé vědomí Já Jsem“), proč není schopen posoudit Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy? Dokonce zde najednou přiznává, že Drtikol, příslušník zločinecké organizace, nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy měl. Pro Jiřího Vacka má příslušník zločinecké organizace nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy (!!)... Hm, zajímavé. Ale proč Jiří Vacek neposuzuje Drtikolovu duchovní výši? Prý to přenechává Bohu. A podle pana Vacka kterému? Ne ne. Jednoduše proto, že na to nemá! Aby duchovního člověka a duchovní výši byl schopen posoudit, na to prostě nemá. Proč není schopen posoudit duchovní výši člověka? Protože sám žádné duchovní výše nedosahuje. Spíš, jak mnohokrát prokázal, naopak. Sám díky svým amorálnostem duchovně klesl kamsi hluboko pod úroveň slušného člověka. Jak jen se o duchovních osobnostech hanebně vyjadřuje! Co jim vše kdy zlého, a přitom lživě, přiřkl! Jak např. právě F. Drtikola posuzuje již několik let... Jak se jen hanebně o něm několik let šíří! Podobně o Míle a Eduardovi Tomášových, Bruntonovi, Púndžovi aj. Nevynechá mnoho duchovních autorit jen proto, že by mu mohli v jeho honbě za jeho pochybným profitem stát v cestě. Pro něj prý jakási „konkurence“.
Jiří Vacek totiž nemá na to, aby nezáviděl, nežárlil, nepomlouval, nevysmíval se, nešířil pomluvy a hanlivé lži o druhých, aby nenapadal... Aby nemanipuloval jinými lidmi, nezastrašoval a nevyhrožoval, aby citově nevydíral, aby prokazatelně nevymáhal pro sebe nějaké (hmotné či jiné) výhody. Už jen aby neporovnával vstupné na své a cizí pořady a aby harpagonsky nepřepočítával svoje a něčí zisky... Aby nenabádal druhé a neinicioval štvavé, pomlouvačné kampaně proti někomu... Aby snesl kritiku své osoby, nepovyšoval se, nevychloubal, nenechal se oslavovat... Aby neměl pro sebe nějakých materiálních potřeb a výhod. Aby se nechoval podle, zákeřně a zbaběle. Aby ctil, neobcházel a neporušoval zákony, aby nezcizoval... Na nic z toho amorální Jiří Vacek nemá. Zřetelně a jasně dokázal, že není schopen být slušným člověkem.
Aby otevřeně přiznal okolnosti vzniku svých sta samizdatů (pakliže je vůbec všechny napsal a některé třeba náhodou také nezcizil), pokud, jak tvrdí, „čelil neustálým výslechům, soudům, vyhazovům z práce a domovním prohlídkám“. Jak asi takovému výslechu na vyšetřovně Stb „čelil“? Na to zrovna tak nemá.
Inkriminované dva svazky knihy Fr. Drtikol: „Duchovní cesta“ jsou na rozdíl od Vackových knih velice hodnotnou literaturou nejen z hlediska grafické úpravy (což pan Vacek opět nepokrytě závidí), ale též po obsahové stránce (což autor „recenze“ Vacek docenit není schopen). Je zřejmé, že nejde o Doležalův pohled, jak se nám Jiří Vacek snaží namluvit, ale o Doležalovo vydání knihy (mimochodem po redakční a grafické stránce velice zdařilé, za což by od normálního recenzenta jistě sklidil uznání). Co se týká odchodu Bedřicha Hejhala od Fráni Drtikola, nedošlo k němu ani tak z důvodů nevyhovování z duchovního hlediska (jak se opět snaží Jiří Vacek podsunout), nýbrž také z potřeby dělat také duchovního učitele (podobně jako tomu bylo kdysi u Jiřího Vacka).
Prostě na to, aby byl Jiří Vacek morálně v pořádku, aby byl normálně slušným člověkem, na to jasně nemá... A aby byl duchovním člověkem, na to nade vší pochybnost také ne.
středa 19. srpna 2009
Parazit na duchovních naukách
Kdysi v mládí snad šlechtil Jiřího Vacka upřímný zájem o duchovní nauky. Trudná současnost této podivné figury svědčí spíše o jiné než duchovní orientaci, byť by si lecjaký naivní čéla mohl podle některých Vackových veřejných aktivit namlouvat, že jde o poctivého duchoborce. Nadto lze s klidným svědomím konstatovat, že si pan Vacek neprávem usurpuje duchovní postavení, jehož není hoden a jež mu přináší neoprávněný materiální zisk a vliv mezi některými hledajícími. Bylo opakovaně prokázáno, že Jiří Vacek obcházel autorský zákon, prodával nelegálně své překlady a neodváděl za ně poplatky Ramanášramu. Dále se vyhnul platbě za multiplikování obrazu Františka Drtikola na tisících exemplářích knih ze své řady Nejvyšší jóga a mystika. Zcela v rozporu se skutečností užívá titulatury z duchovního světa, např. satguru, mistr, Šiva, a nechává se bezostyšně adorovat svými příznivci, u nichž cíleně pěstuje závislost na své osobě.
Co mě k jednoznačnému tvrzení v nadpisu vede? Prostá úvaha: člověk, který prokazatelně opakovaně lže, zcizuje, pomlouvá, dehonestuje, podsouvá, poštvává proti druhým, vyučuje plytkou duální nauku, již označuje za nejvyšší („Neučím nic jiného, než učil Buddha, Kristus, Maháriši a jiní opravdoví mistři.“), a z toho všeho materiálně (finance za prodej knih obsahujících pomluvy a dezinterpretace nauk, dary, bezplatná výpomoc žáků) a morálně (nadřazené postavení, gloriola duchovního mistra, manipulace žáky, povinnost jeho žáků řídících meditační setkání uvádět, že jde o meditace podle Jiřího Vacka, protože prý je to něco jako obchodní značka, jinak je oheň na střeše. Mimochodem átmavičára ani pránájáma ani žádný jiný způsob praktikování a řízení jógových cvičení není vlastnictvím nikoho, tedy ani Vacka, ten si to jen nestydatě přisvojuje, ostatně co je to za praxi, když mistr nutí své žáky lhát a pomlouvat – atd.), těží, není ničím jiným než parazitem na duchovních naukách.
Myslím, že je třeba otevřeně poukazovat na takovéto podvodné, kvaziduchovní persony ingraty a jejich neblahé veřejné působení.
Z Vackova článku „Co na sebe prozrazují“
z 29.07.2009, publikovaném na jeho webu, vyjímám pro ilustraci několik pasáží:
„...neustále počítají naše zisky, co kdo nám dělá údajně zadarmo a dokonce nás křivě obviňují, že někoho šidíme. Nemají k těmto výpočtům vůbec žádné podklady ani dostatečné vzdělání. Pletou si stále tržby a zisk, neznají něco jako daně...“
Ano, pane Vacku, ošidil jste minimálně Ramanášram (prodával jste svůj překlad Maharšiho evangelia, ačkoli jste neměl autorské svolení) a dědice Františka Drtikola (sám jste přiznal, že jste neměl od majitelů práv svolení ke komerční multiplikaci obrazu toho Drtikola, kterého neustále haníte – navíc dost trapný rozpor, nehodný mistra, že?).
Když jsem příkladně vypočítával kolik vám vynesl prodej našeho vydání obrazové publikace o Maharšim (abych vyvrátil vaše prohlášení, že jste převodem práv na tuto knihu nic nezískal), vycházel jsem z přesných, doložitelných dokladů – totiž faktur, o žádných tržbách nebylo řeči, nýbrž pouze o vašem rabatu. O daních věru jisté znalosti máme, ostatně, dva pracovníci Avataru mají vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a rovněž autor tohoto příspěvku skládal zkoušku z ekonomie na VŠ. Tržby a zisk si nepleteme, pokud chcete tvrdit, že ano, doložte to!
Také jste sám v minulosti přiznal, že Vám, nikoli údajně, zadarmo pomáhají vaši příznivci s nakladatelskou činností – přepisují texty, dělají korektury, pomáhají s prodejem a s transportem knih atd. Jistě by se toho našlo víc, že? Jednou jste napsal, že jste prováděl spolu se svými obětavými příznivci karmajógu, když jste skládali balíky s právě vyšlými vašimi knihami. Oni snad ano, ale vy jste rozhodně žádnou karmajógu nedělal. Vy netušíte, co je podstatou karmajógy. Cokoli konáte, konáte s očekáváním nějakého profitu pro sebe či pro svou rodinu. Napsal jste, že s lidmi, jako je Dan Moravec a podobní, nic nezískáváte. To snad má být postoj sadgurua, nebo aspoň karmajógina?
„Proč, když mají takové starosti, se nezabývají například příjmem za vstupenky do přeplněné Lucerny, kde lidé museli pro nedostatek míst k sezení sedět na zemi. Zde je výpočet úplně jednoduchý podle veřejně známých údajů. Počet míst vyprodané Lucerny (2500) krát cena vstupenky (ze začátku asi 220 Kč). Výsledek ať si každý spočte sám a pořádání nejméně dvě přednášky do roka.
Nikdy by mě o tom ani nenapadlo psát, kdyby s tím naši nepřátelé nezačali sami. Donutili mě k tomu oni. Je od nich velmi nevhodné takové otázky nastolovat, ale pokud v tom budou pokračovat, ještě přitvrdím.
Proč se starají o něco, do čeho jim vůbec nic není a k čemu nemají vůbec právo?"
Zde opět Vacek lže, jako když pan Pettinger tiskne, cena vstupenky nikdy nepřesáhla 190 Kč, zpočátku byla 90 Kč, poté 120, pak 150 Kč, ke konci zmíněných 190 Kč. Mohl by nám některý z jeho obdivovatelů laskavě sdělit, kde vzal Vacek 220 Kč? Najde se nějaký pamětník, který dosvědčí tuto částku? Od „mistra“ se samozřejmě odpovědi nedočkáme. Co má dále znamenat onen násobek 2500 x 220 (?), to jako zisk nebo tržbu? Neplete si tyto ekonomické kategorie naopak pan inženýr?
Nejnehoráznější lží je ovšem Vackovo tvrzení, že jeho „nepřátelé“ s tím začali sami, jeho by o tom ani nenapadlo psát:
Takže: V 6. díle Vackových pamětí Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, vydaném v roce 2002 se na straně 74 dočteme:
„ Samozřejmě, ti co dávají přednost meditaci před povídáním, by Lucernu nenaplnili, jak vtipně poznamenal jeden přítel. Ekonomický pohled je zřejmý: na straně jedné 80 meditujících, na straně druhé 2500 účastníků za dvojnásobné vstupné, než je na meditaci.“
Zdá se, že to ještě Vackovi sloužila trošku paměť, když odhadl vstupné do Lucerny na 160 Kč. Sám, kdyby lístky nedostal zadarmo, by jistě takovou částku do své učitelky neinvestoval.
Podstatné a prokazatelné ovšem je, že první kritickou reakcí z řad. tzv. tomášovců na Vackovy pomluvy byl článek Martina Paříka, který vyšel v časopise Dotek v prosinci 2003.
Zde je tedy podán jasný důkaz Vackova lhaní. Vacek se zabýval hospodářským výsledkem „konkurence“ vzešlým z prodeje vstupenek do Lucerny prokazatelně dříve, než vyšla první kritika jeho knižních dehonestací.
„To, jak brání komunisty a očerňují nestraníky protestují proti odhalování zla, jasně vypovídá, na které straně stojí ....
Soustřeďují se na mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ a vytvářejí dojem, že existují pouze ony a nepíšu o ničem jiném než o sporu s Tomášovci. O tom je prvá zmínka až někdy ve 4. díle a věnuji mu pouze malou část knih.“
Zde by měl Vacek uvést konkrétně, které komunisty bráníme! To, že jsem se zastal duchovních kvalit Františka Drtikola, přece neznamená, že bráníme komunisty. To jen chorá mysl Jiřího Vacka domýšlí takovéto absurdnosti. A které nestraníky očerňujeme? Ani Vacka neočerňujeme, pouze se bráníme jeho podlým lžím a nactiutrhání a hájíme čest bytostí, které Vacek ostouzí.
Mimochodem Jidáš byl také nekomunista a kdo by stál na jeho straně, že, pane Vacku?
Vacek lže, že „sporu s tomášovci“ věnuje pouze malou část svých pamětí. V článku na KV http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/07/pamtnkovy-dehonestace-potinct.html dokazuji lživost tohoto tvrzení na příkladě 13. dílu této řady:
„Jenom si dovolím pro ilustraci uvést, na kolika stránkách se Vacek zabývá dvěma jmény, přičemž nelze vyloučit, že na dalších stránkách jsem tato jména mohl ještě přehlédnout. Jméno Tomáš ve všech jeho modifikacích neuvádím, to se vyskytuje snad „ob řádku“ a jistěže zpravidla v nepěkných souvislostech.Jméno Pařík se nejméně v jednom případě dostalo na str.: 5, 6, 7, 8, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 42, 48, 51, 52, 53, 57, 58, 60, 78, 80, 85, 98, 100, 102, 104, 107, 109, 113, 114, 115, 116, 130, 137, 138, 152, 153, 166 kapitola „Pan Pařík si nedá pokoj“, 167, 168, 169, 223 kapitola „Jak mě (zde paní korektorka přehlédla hrubku) pan Pařík dal za pravdu“, 224, 225, 238, 263, 265. Celkem nejméně na 46 stranách je uváděno toto jméno v nedobrém světle v knize jednoho výtečníka - pamětníka, jenž se má za mistra čili Boha. Ve skutečnosti má čtenář co dočinění se zamindrákovaným chudákem, se zkostnatělým, nafouklým, mravně retardovaným egem. Jméno Drtikol se objevuje na str. 18, 44, 55, 56, 57, 82, 98, 99, 105, 106, 107, 108, 115, 125 kap. „Ještě F. Drtikol“, 126, 127, 138, 150, 160, 161, 169, 270. Přišlo mně komické, když Vacek do umdlení na řadě místech Drtikola masíruje, propírá a dehonestuje, aby posléze přičinil celou kapitolu „Ještě F. Drtikol“.
Jiří Vacek začal s otevřeným pomlouváním a dehonestováním autorů a pracovníků Avataru od 6. dílu svých pamětí Jak jsem hledal..., přičemž některé nejapné poznámky na adresu Tomášových se vyskytly i v dílech předchozích. Suma sumárum: Zmíněné Vackovy pomluvy a dehonestace tvoří významný podíl v osmi dílech jeho pamětí, dále jsou zastoupeny též v těchto Vackových knihách:
Jak si uvědomit své Já
O podstatě stezky
Rady na cestu
O jednotě a zlu
Chození s Bohem
Život a učení Ramany Mahárišiho (věřte nevěřte - i v této knize!)
Uvedený výčet hovoří za vše. Je trvalým svědectvím o Vackově lhaní a darebáctví. Tyto knihy jsou pořádným blokem másla na jeho hlavě. A to možná bylo ledacos z jeho „díla“ opomenuto – nahrávky, videa, další knihy, kdo ví?
Jak z toho chce chudák vybřednout?
A tak by to šlo pořád dokola. Nakonec i parazita přijde člověku líto, ale obrana před ním je namístě.
Martin Pařík
Co mě k jednoznačnému tvrzení v nadpisu vede? Prostá úvaha: člověk, který prokazatelně opakovaně lže, zcizuje, pomlouvá, dehonestuje, podsouvá, poštvává proti druhým, vyučuje plytkou duální nauku, již označuje za nejvyšší („Neučím nic jiného, než učil Buddha, Kristus, Maháriši a jiní opravdoví mistři.“), a z toho všeho materiálně (finance za prodej knih obsahujících pomluvy a dezinterpretace nauk, dary, bezplatná výpomoc žáků) a morálně (nadřazené postavení, gloriola duchovního mistra, manipulace žáky, povinnost jeho žáků řídících meditační setkání uvádět, že jde o meditace podle Jiřího Vacka, protože prý je to něco jako obchodní značka, jinak je oheň na střeše. Mimochodem átmavičára ani pránájáma ani žádný jiný způsob praktikování a řízení jógových cvičení není vlastnictvím nikoho, tedy ani Vacka, ten si to jen nestydatě přisvojuje, ostatně co je to za praxi, když mistr nutí své žáky lhát a pomlouvat – atd.), těží, není ničím jiným než parazitem na duchovních naukách.
Myslím, že je třeba otevřeně poukazovat na takovéto podvodné, kvaziduchovní persony ingraty a jejich neblahé veřejné působení.
Z Vackova článku „Co na sebe prozrazují“
z 29.07.2009, publikovaném na jeho webu, vyjímám pro ilustraci několik pasáží:
„...neustále počítají naše zisky, co kdo nám dělá údajně zadarmo a dokonce nás křivě obviňují, že někoho šidíme. Nemají k těmto výpočtům vůbec žádné podklady ani dostatečné vzdělání. Pletou si stále tržby a zisk, neznají něco jako daně...“
Ano, pane Vacku, ošidil jste minimálně Ramanášram (prodával jste svůj překlad Maharšiho evangelia, ačkoli jste neměl autorské svolení) a dědice Františka Drtikola (sám jste přiznal, že jste neměl od majitelů práv svolení ke komerční multiplikaci obrazu toho Drtikola, kterého neustále haníte – navíc dost trapný rozpor, nehodný mistra, že?).
Když jsem příkladně vypočítával kolik vám vynesl prodej našeho vydání obrazové publikace o Maharšim (abych vyvrátil vaše prohlášení, že jste převodem práv na tuto knihu nic nezískal), vycházel jsem z přesných, doložitelných dokladů – totiž faktur, o žádných tržbách nebylo řeči, nýbrž pouze o vašem rabatu. O daních věru jisté znalosti máme, ostatně, dva pracovníci Avataru mají vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a rovněž autor tohoto příspěvku skládal zkoušku z ekonomie na VŠ. Tržby a zisk si nepleteme, pokud chcete tvrdit, že ano, doložte to!
Také jste sám v minulosti přiznal, že Vám, nikoli údajně, zadarmo pomáhají vaši příznivci s nakladatelskou činností – přepisují texty, dělají korektury, pomáhají s prodejem a s transportem knih atd. Jistě by se toho našlo víc, že? Jednou jste napsal, že jste prováděl spolu se svými obětavými příznivci karmajógu, když jste skládali balíky s právě vyšlými vašimi knihami. Oni snad ano, ale vy jste rozhodně žádnou karmajógu nedělal. Vy netušíte, co je podstatou karmajógy. Cokoli konáte, konáte s očekáváním nějakého profitu pro sebe či pro svou rodinu. Napsal jste, že s lidmi, jako je Dan Moravec a podobní, nic nezískáváte. To snad má být postoj sadgurua, nebo aspoň karmajógina?
„Proč, když mají takové starosti, se nezabývají například příjmem za vstupenky do přeplněné Lucerny, kde lidé museli pro nedostatek míst k sezení sedět na zemi. Zde je výpočet úplně jednoduchý podle veřejně známých údajů. Počet míst vyprodané Lucerny (2500) krát cena vstupenky (ze začátku asi 220 Kč). Výsledek ať si každý spočte sám a pořádání nejméně dvě přednášky do roka.
Nikdy by mě o tom ani nenapadlo psát, kdyby s tím naši nepřátelé nezačali sami. Donutili mě k tomu oni. Je od nich velmi nevhodné takové otázky nastolovat, ale pokud v tom budou pokračovat, ještě přitvrdím.
Proč se starají o něco, do čeho jim vůbec nic není a k čemu nemají vůbec právo?"
Zde opět Vacek lže, jako když pan Pettinger tiskne, cena vstupenky nikdy nepřesáhla 190 Kč, zpočátku byla 90 Kč, poté 120, pak 150 Kč, ke konci zmíněných 190 Kč. Mohl by nám některý z jeho obdivovatelů laskavě sdělit, kde vzal Vacek 220 Kč? Najde se nějaký pamětník, který dosvědčí tuto částku? Od „mistra“ se samozřejmě odpovědi nedočkáme. Co má dále znamenat onen násobek 2500 x 220 (?), to jako zisk nebo tržbu? Neplete si tyto ekonomické kategorie naopak pan inženýr?
Nejnehoráznější lží je ovšem Vackovo tvrzení, že jeho „nepřátelé“ s tím začali sami, jeho by o tom ani nenapadlo psát:
Takže: V 6. díle Vackových pamětí Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, vydaném v roce 2002 se na straně 74 dočteme:
„ Samozřejmě, ti co dávají přednost meditaci před povídáním, by Lucernu nenaplnili, jak vtipně poznamenal jeden přítel. Ekonomický pohled je zřejmý: na straně jedné 80 meditujících, na straně druhé 2500 účastníků za dvojnásobné vstupné, než je na meditaci.“
Zdá se, že to ještě Vackovi sloužila trošku paměť, když odhadl vstupné do Lucerny na 160 Kč. Sám, kdyby lístky nedostal zadarmo, by jistě takovou částku do své učitelky neinvestoval.
Podstatné a prokazatelné ovšem je, že první kritickou reakcí z řad. tzv. tomášovců na Vackovy pomluvy byl článek Martina Paříka, který vyšel v časopise Dotek v prosinci 2003.
Zde je tedy podán jasný důkaz Vackova lhaní. Vacek se zabýval hospodářským výsledkem „konkurence“ vzešlým z prodeje vstupenek do Lucerny prokazatelně dříve, než vyšla první kritika jeho knižních dehonestací.
„To, jak brání komunisty a očerňují nestraníky protestují proti odhalování zla, jasně vypovídá, na které straně stojí ....
Soustřeďují se na mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ a vytvářejí dojem, že existují pouze ony a nepíšu o ničem jiném než o sporu s Tomášovci. O tom je prvá zmínka až někdy ve 4. díle a věnuji mu pouze malou část knih.“
Zde by měl Vacek uvést konkrétně, které komunisty bráníme! To, že jsem se zastal duchovních kvalit Františka Drtikola, přece neznamená, že bráníme komunisty. To jen chorá mysl Jiřího Vacka domýšlí takovéto absurdnosti. A které nestraníky očerňujeme? Ani Vacka neočerňujeme, pouze se bráníme jeho podlým lžím a nactiutrhání a hájíme čest bytostí, které Vacek ostouzí.
Mimochodem Jidáš byl také nekomunista a kdo by stál na jeho straně, že, pane Vacku?
Vacek lže, že „sporu s tomášovci“ věnuje pouze malou část svých pamětí. V článku na KV http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/07/pamtnkovy-dehonestace-potinct.html dokazuji lživost tohoto tvrzení na příkladě 13. dílu této řady:
„Jenom si dovolím pro ilustraci uvést, na kolika stránkách se Vacek zabývá dvěma jmény, přičemž nelze vyloučit, že na dalších stránkách jsem tato jména mohl ještě přehlédnout. Jméno Tomáš ve všech jeho modifikacích neuvádím, to se vyskytuje snad „ob řádku“ a jistěže zpravidla v nepěkných souvislostech.Jméno Pařík se nejméně v jednom případě dostalo na str.: 5, 6, 7, 8, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 42, 48, 51, 52, 53, 57, 58, 60, 78, 80, 85, 98, 100, 102, 104, 107, 109, 113, 114, 115, 116, 130, 137, 138, 152, 153, 166 kapitola „Pan Pařík si nedá pokoj“, 167, 168, 169, 223 kapitola „Jak mě (zde paní korektorka přehlédla hrubku) pan Pařík dal za pravdu“, 224, 225, 238, 263, 265. Celkem nejméně na 46 stranách je uváděno toto jméno v nedobrém světle v knize jednoho výtečníka - pamětníka, jenž se má za mistra čili Boha. Ve skutečnosti má čtenář co dočinění se zamindrákovaným chudákem, se zkostnatělým, nafouklým, mravně retardovaným egem. Jméno Drtikol se objevuje na str. 18, 44, 55, 56, 57, 82, 98, 99, 105, 106, 107, 108, 115, 125 kap. „Ještě F. Drtikol“, 126, 127, 138, 150, 160, 161, 169, 270. Přišlo mně komické, když Vacek do umdlení na řadě místech Drtikola masíruje, propírá a dehonestuje, aby posléze přičinil celou kapitolu „Ještě F. Drtikol“.
Jiří Vacek začal s otevřeným pomlouváním a dehonestováním autorů a pracovníků Avataru od 6. dílu svých pamětí Jak jsem hledal..., přičemž některé nejapné poznámky na adresu Tomášových se vyskytly i v dílech předchozích. Suma sumárum: Zmíněné Vackovy pomluvy a dehonestace tvoří významný podíl v osmi dílech jeho pamětí, dále jsou zastoupeny též v těchto Vackových knihách:
Jak si uvědomit své Já
O podstatě stezky
Rady na cestu
O jednotě a zlu
Chození s Bohem
Život a učení Ramany Mahárišiho (věřte nevěřte - i v této knize!)
Uvedený výčet hovoří za vše. Je trvalým svědectvím o Vackově lhaní a darebáctví. Tyto knihy jsou pořádným blokem másla na jeho hlavě. A to možná bylo ledacos z jeho „díla“ opomenuto – nahrávky, videa, další knihy, kdo ví?
Jak z toho chce chudák vybřednout?
A tak by to šlo pořád dokola. Nakonec i parazita přijde člověku líto, ale obrana před ním je namístě.
Martin Pařík
pátek 14. srpna 2009
Ucelený obraz o Vackově mysli
Jana Brabencová
Co nutí stále pana Vacka upozorňovat na svoji osobu, upřednostňovat svoji činnost a vyzdvihovat svoje zásluhy před revolucí i po ní? Stále jen prezentuje svou práci, své výtvory, zásluhy a na straně druhé soustavně pomlouvá, nactiutrhá a nestydatě lže o druhých lidech. Kdo má tuto potřebu? A následně pak potřebu bojovat proti smyšleným nepřátelům, proti tzv. zlu? Není to náhodou povýšené ego pana Vacka? Nebylo by lépe, kdyby vyčistil, jak sám píše, „svoji zamrzlou žumpu?“
Vše, co píše, je tak absurdní, že člověk zasvěcený do celé věci se může jen pousmát. Vždyť všechny jeho cílené útoky na tzv. nepřátele jsou jen popsáním jeho praktik a zlem nasáklé mysli, vypovídající o něm samém v opravdu trefném článku s příznačným názvem „Co na sebe prozrazují(ji).“
Jen ještě k těm vstupenkám do Lucerny: nevím, jak přišel na částku 220,- Kč, nikdy tolik vstupenka nestála – opět jeden z důkazů jeho záměrného zkreslování faktů.
Co nutí stále pana Vacka upozorňovat na svoji osobu, upřednostňovat svoji činnost a vyzdvihovat svoje zásluhy před revolucí i po ní? Stále jen prezentuje svou práci, své výtvory, zásluhy a na straně druhé soustavně pomlouvá, nactiutrhá a nestydatě lže o druhých lidech. Kdo má tuto potřebu? A následně pak potřebu bojovat proti smyšleným nepřátelům, proti tzv. zlu? Není to náhodou povýšené ego pana Vacka? Nebylo by lépe, kdyby vyčistil, jak sám píše, „svoji zamrzlou žumpu?“
Vše, co píše, je tak absurdní, že člověk zasvěcený do celé věci se může jen pousmát. Vždyť všechny jeho cílené útoky na tzv. nepřátele jsou jen popsáním jeho praktik a zlem nasáklé mysli, vypovídající o něm samém v opravdu trefném článku s příznačným názvem „Co na sebe prozrazují(ji).“
Jen ještě k těm vstupenkám do Lucerny: nevím, jak přišel na částku 220,- Kč, nikdy tolik vstupenka nestála – opět jeden z důkazů jeho záměrného zkreslování faktů.
úterý 28. července 2009
Kdo má stále nějakou potřebu?
Alexandr Popov
S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!
Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?
Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?
Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).
„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.
„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
„…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?
"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).
„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?
„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.
„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.
Co dodat? Asi nic.
S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!
Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?
Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?
Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).
„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.
„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
„…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?
"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).
„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?
„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.
„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.
Co dodat? Asi nic.
pondělí 27. července 2009
Dopis paní Knápkové
Vážení přátelé,
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
středa 1. července 2009
Další dopis Markéty Šťastné
Tak to vidíte, přátelé, zase jedna odepsaná nula – Markétka.
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
středa 24. června 2009
Zlá mysl Jiřího Vacka
Pane Vacku!
To, co jsem Vám v dobrém napsala, bylo myšleno tak, abyste měl šanci si uvědomit, co děláte, když stále píšete o zlu. Nikoliv abyste místo zamyšlení sám nad sebou byl agresivní, lhal, urážel atd. Na věcnou kritiku, na poukázání, že něco není v pořádku, reagujete agresivně, lžete, pomlouváte a urážíte! To chcete být nějakým mistrem?
Pokud je v dílech duchovních mistrů popisováno zlo, tak nikoliv a už vůbec ne s cílem někoho pomluvit nebo poškodit. Vy smýšlíte zle (o druhých), myslíte zle, Vaše mysl je naplněna zlem - zášť ke druhým, vymýšlení pomluv, nactiutrhání, iniciování štvanic proti druhým pod záminkou obrany, nabádání ke zlu, zlé skutky (obcházení a porušování zákonů, zcizování), to jsou Vaše atributy. Je mi vás líto.
Jana Brabencová
To, co jsem Vám v dobrém napsala, bylo myšleno tak, abyste měl šanci si uvědomit, co děláte, když stále píšete o zlu. Nikoliv abyste místo zamyšlení sám nad sebou byl agresivní, lhal, urážel atd. Na věcnou kritiku, na poukázání, že něco není v pořádku, reagujete agresivně, lžete, pomlouváte a urážíte! To chcete být nějakým mistrem?
Pokud je v dílech duchovních mistrů popisováno zlo, tak nikoliv a už vůbec ne s cílem někoho pomluvit nebo poškodit. Vy smýšlíte zle (o druhých), myslíte zle, Vaše mysl je naplněna zlem - zášť ke druhým, vymýšlení pomluv, nactiutrhání, iniciování štvanic proti druhým pod záminkou obrany, nabádání ke zlu, zlé skutky (obcházení a porušování zákonů, zcizování), to jsou Vaše atributy. Je mi vás líto.
Jana Brabencová
pátek 22. května 2009
Jiří Vacek ve světle Maharšiho učení
aneb zamyšlení nad „satguruovými“ memoáry (dopis)
Markéta Šťastná
Souznějící v duchu,
stalo se... Je tomu již pár let, co „jsem nabyla zkušenost“ s duchovní skupinou v jednom indickém klášteře. Když jsem teď stála na prahu rozhodování o tématu školní práce, přišlo mi zajímavé porovnat nějakou duchovní skupinu v Čechách s duchovní skupinou v Indii. Moje kamarádka se několikrát zúčastnila společné meditace s Jiřím Vackem, a tak jsem se na tuto meditaci dostala i já. Když jsem zjistila, kolik knih pan Jiří Vacek vydal, bylo rozhodnuto. Získat tolik materiálu jako podklad, to se jen tak nevidí. Nakoupila jsem deset dílů životopisů. A můžeme se dát do práce...
Následuje záznam z deníku, ve kterém se otevřela nevídaná podívaná...
*ČTVRTEK* Čtu o jisté paní D., se kterou se kdysi autor pokoušel navázat vztah. Ten nevyšel. Paní D. se měla rozvést a po několika letech si měla brát jakéhosi známějšího duchoborce a nakonec prý také měla vést nějaké duchovní skupiny. Autor v souvislosti s životem paní D. píše o zmařených životech. Tomu nerozumím. Kdo zná duchovní vývoj této ženy?
*SOBOTA* Přemítám o snu dcery Jiřího Vacka Evy o Míle Tomášové, která ji v něm upozorňovala na podceňování vásan a ze kterého je usuzováno na to, že Míla Tomášová měla po smrti těla problémy s vásanami. Vzpomínám na několik lidí, kteří po jejím odchodu z těla měli také sny. Ve všech těchto případech se Míla buď měnila ve světlo nebo rozpouštěla do prázdna nebo vyvanula jako vánek apod. I mně se Míla, přestože jsem byla daleko, nepatřila jsem mezi její nejbližší a o její smrti jsem nevěděla, ve snu zjevila. Usmívala se, proměnila se ve světlo, zamávala a zmizela. Zajímalo by mě, jestli měli nějaké sny s Mílou také lidé z jejího blízkého okolí. Kdo doopravdy posoudí, jak to s Mílou bylo po odchodu z těla?
Nabízí se otázka, která se vine celým průběhem čtení pamětí: Proč autor v této souvislosti píše o vásanách Míly? Komu tato věta prospěje? Je to Pravda?
*SOBOTA* Ó, jak je svět malý! Kromě životopisů si občas také pročítám webové stránky. Všimla jsem si, že Jiří Vacek podobně jako Jiří Krutina často nabádají hledající k morálce. Poukazují na ty, kteří rozbíjejí rodiny apod. Je tomu již nějaký pátek, co jsme s přítelem cestou do čajovny potkali jeho spolužáka Marka Volfa, bývalého manžela Evy, nyní Krutinové. Pozvali jsme ho na čaj a jak jsem tak povídali, dozvěděli jsme se, že Marek své dvě dcery již téměř nevídá. Také o tom, jak nemá šanci vzít je někam o prázdninách nebo na výlet, jak mu vracejí dárky k narozeninám apod. Že se ve světě Evy Krutinové stal prostě nadbytečným, přestože měl k dětem velmi vřelý vztah a také s nimi trávil, na rozdíl od jiných otců, hodně času, což vím z přítelova vyprávění. Vždycky když psal Jiří Krutina o dcerkách, měla jsem za to, že mluví o svých vlastních dětech. Vzpomínám také na to, jak nám Marek kdysi vozíval čaje a asi dvakrát s sebou dcerky měl. Bylo vidět, zvláště na té mladší, že na něm velmi lpí, že se mají moc rádi. Jiří Krutina se nyní usadil do role, která mu nenáleží. Dělá otce dívkám, jejichž otcem není a manipuluje s nimi tak, že svého pravého otce vídat nechtějí. A otázka je na světě: Kampak jsi se poděla, morálko?
*ÚTERÝ* Při čtení autorových životopisů se otevírá svět, kterému vůbec nerozumím a který mě nutí vracet se ve vzpomínkách k mému milovanému učiteli Babovi. Příliš jsme o něm nevěděli. Jen to, že pobýval sedm let před smrtí Ramany Maharšiho v jeho blízkosti, žil v maličkém domku poblíž Ramanášramu, a ještě než Bhagaván zemřel, „znovu se narodil“, jak o něm rád říkával sám Bhagaván. Oba se tomu prý velice smávali, řkouce, že se ve skutečnosti nikdy nenarodili. Měl jasnovidné schopnosti, ale na všechny otázky týkající se jeho individuálního života odpovídal: „K čemu by vám to bylo? Ještě byste se pokoušeli mě napodobovat a to by vás na cestě zdržovalo.“ Nikdy nemluvil o jiných mistrech, vždy říkal, že odpovědi na tyto otázky mu nepřísluší. Jaký to rozdíl s postojem Jiřího Vacka! Vzpomínám na den, kdy jsme večer seděli na ještě rozpálené střeše kláštera a meditovali. „Co děláš?“ zeptal se mě Baba. – „Jsem,“ odpověděla jsem. – „Sama?“ ptal se dál Baba a cvrnkl mi mezi obočí. – „Už ne,“ odpověděla jsem v němém úžasu. „Vše je božské? Vše jsem Já?“ zeptala jsem se. – „Vše je božské po věky věků,“ zněla odpověď. V tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co hledám: Jednotu boží...
Tady se při čtení pamětí musím pozastavit. Už asi posté kroutím hlavou. Kdo tuto větu vyslovoval? Ego? Když čtu dopis paní Zuzany Koubové, která píše, že cítí u Jiřího Vacka duchovní převahu a že chce dosáhnout toho, co on, příliš tomu nerozumím. Při vší úctě k autorovi, prozatím stále čtu o utrpení a konfrontacích s jinými. Fakt, že život je utrpením, je společný všem začínajícím hledajícím, proto také všichni hledáme něco hlubšího. Je však toto cílem? I Buddha s utrpením začínal, stálo však také na konci jeho cesty? Vůbec nerozumím, proč autor tolik přetřásá větu Míli Tomášové: „Všichni jste krásní.“ Leda že by autor tuto zkušenost neměl. A opět otázka: Komu přetřes této věty prospěje? Proč posuzuje, co tato žena ve chvílích, kdy větu lidem sdělovala, cítila? Z jakého stavu ji říkala? Jako ego egům, jak autor neustále podsouvá? Pamatují se přesně, jak kdysi tuto větu v Lucerně vyslovovala a jak jsem s ní v tu chvíli cítila naprostou spřízněnost. Jak tam bylo cítit spříznění duší. Jak jsme se tam odráželi, nádherně zářící duše, a jak jsme byli v té chvíli opravdu krásní. Pro mě ta věta měla už tehdy velký význam a Míle za ni děkuji. Manželé Tomášovi byli mými vůbec prvními duchovními učiteli, a proto jsem nemile překvapena, co všechno o nich Jiří Vacek napsal.
*ČTVRTEK* Jsem z toho už docela unavená. Těšila jsem se, jak si počtu o duchovním světě a místo toho mám pocit, že listuji v duchovním bulváru. Co mám do diplomky psát? Že autor neuznává jinou autoritu než sebe sama? Že vyjímá z kontextu věty, které se mu hodí a ostatní opomíjí? Že každého, kdo se pokusí vyjádřit nesouhlasný názor, odsoudí jako zlé ego? Že každého, kdo ze skupiny odejde, označí jako odpadlíka od Boha? Že nemá úctu k jiným duchovním skupinám? Že má tendence vyjadřovat se ke všemu, co mu přijde pod ruku nebo se k němu nějak donese? Zaznamenala jsem, že autor otiskne také negativní odezvy. Na každou však napíše odpověď, a tak v konečné fázi každý skončí jako naprostá odepsaná nula. Nezaznamenala jsem, že by tomu tak v nějakém případě nebylo.
*PÁTEK* V druhém dílu pamětí autor v kapitole Případ Rakouska píše: „Jeden z nejhorších koncentráků, Buchenwald, byl v Rakousku. Když z něho uteklo několik set ruských zajatců, Rakušané neváhali a jali se je honit jako lovnou zvěř, místo aby jim jako obětem nacismu poskytli ochranu a pomoc nebo se chovali alespoň nezúčastněně.“ Nevím, co tímto chtěl autor říci. Tábor Buchenwald se totiž nenacházel v Rakousku, ale ve středním Německu, ve spolkovém státě Durynsko. Když ani jasným faktům nemůže čtenář v pamětech věřit, jak má potom věřit všech ostatním nejasným domněnkám?
*SOBOTA* Zase propírané odchody žáků. Vzpomínám, jak nás Baba od sebe odháněl. Říkával: „Buďte samostatní, ne jako ovečky! Jen tak můžete duchovně povyrůst.“ Když cítil silnou závislost, na několik dnů i zmizel. Stejně tak tomu bylo s jeho smrtí. Bylo mu 101 let. Musel trpět velkými bolestmi, ale nikdy se o nich ani slovem nezmínil. Řekl jen: „Od zítřka už mě neuvidíte. Buďte radostní a šťastní.“ Shromáždili jsme se kolem něho a seděli ve dvou kruzích. Po nějaké době Baba vstal, uklonil se, řekl: „Děkuji“ - a odešel do vedlejší místnosti. Nikdo se za ním neodvážil. Meditovali jsme celou noc. Přítomna byla obrovská síla a druhý den, když jsme otevřeli dveře, nalezli jsme učitele mrtvého. Seděl v lotosové pozici a vypadal jako živý... Celé jeho tělo zbělelo a celá místnost vibrovala, jako by bylo zemětřesení.
*NEDĚLE* Zase vzpomínám, jak jsme si v klášteře všichni tak rádi sdělovali duchovní zkušenosti. Jaká to byla lehkost prožívat neexistenci ega, světa apod. Prožívat jednotu, žít advaitu. Když však čtu záznamy v životopisu, zjišťuji, že každý, kdo se pokusí nějakou takovou zkušenost autorovi sdělit, je ihned označen za jakéhosi neoadvaitistu. Když jsme si sdělovali zkušenosti, že svět je iluzí, že se není třeba čeho bát, že Bůh nakonec sám sebe vždycky najde, že je to všechno jedna velká legrace... Kdo to říkal? Z jaké roviny tyto zkušenosti pramenily? Z ega? Je ego samostatně existující entita? Pamatuji se, že v jedné ze svých prvních knih Jiří Vacek o egu psal jako o ztotožnění s tělem a myslí. Tedy že při ztotožnění tu je, při neztotožnění tu není. Že není samostatně existující. V životopisech však už o egu píše jako o samostatně existující obludě, které dává navíc spoustu přívlastků.
*ÚTERÝ* Čtu o tom, že Míla Tomášová Jiřího Vacka doporučovala jako dobrého učitele, že doporučovala číst Královskou jógu a také zároveň vzpomínám i na to, jak o něm v knize Vnitřní pramen píše jako o někom, kdo kdyby opravdu chodil s Bohem, nenapsal by to, co napsal.
*Přesně jeden z příkladů, kdy je prokazatelné, že autor píše pouze to, co se mu hodí. Ramana Maharši například v Talks říká také to, že svět je královstvím božím. Od autora tuto větu nikdy neuslyšíme. Spíše ji odsoudí. Z jakého stavu asi Bgahaván tuto větu říkal? Jistě z ega... Autor kupodivu svými výroky a postoji popírá vše, co je řečeno v Rámagítě a Ribhugítě, kterou sám přeložil. Vše, co je v této knize psáno a dá se žít vnitřně, je na povrchu od autora odsouzeno.
*STŘEDA* Téma šaktipat. Autor nemůže přijmout fakt, že se dva žáci bez jeho svolení zúčastnili šaktipatu s Ánandi Ma. Kritizuje jejich chování a také akci samotnou včetně vstupného apod. Sama jsem se tohoto šaktipatu zúčastnila a neznám člověka, na kterého by vnitřně nezapůsobil. Lidé tančili, smáli se, seděli v extázích, upadali do transů, zažívali první dotyky se svým pravým Já. Škoda, že se čtenář pamětí nedočte, jak šaktipat prožili oni dva „provinilci“? Co si o tom má člověk myslet? Nehodí se snad do duchovních pamětí to, že tam možná prožili i něco duchovního? Co je vůbec na šaktipat táhlo? Jaká síla to byla? Opět ego?
*PÁTEK* KLADU SI ZÁSADNÍ OTÁZKU: BYL BY TU CELÝ TEN MUMRAJ PŘESTŘELEK, KDYBY AUTOR PAMĚTI NENAPSAL? JE DUCHOVNÍM DÍLEM KNIHA, VE KTERÉ AUTOR AŤ UŽ PŘÍMO ČI NEPŘÍMO NAPADÁ JINÉ DUCHOVNÍ UČITELE NEBO SKUPINY, AČ VZÁPĚTÍ UJISTÍ ČTENÁŘE, ŽE KRITIZOVÁNÍ TO NENÍ A ŽE PÍŠE PRO POUČENÍ HLEDAJÍCÍCH? PROČ SE AUTOR DIVÍ, ŽE SE ŽÁCI TOMÁŠOVÝCH OHRAZUJÍ? JAKÉ POUČENÍ PRAMENÍ NAPŘÍKLAD Z VĚTY, ŽE NA JEHO MEDITACÍCH JE ÚROVEŇ MNOHEM HLUBŠÍ NEŽ NA MEDITACÍCH V LUCERNĚ? CO NÁM TÍM AUTOR SDĚLUJE? ŽE TOMÁŠOVI NESTÁLI ZA NIC A ON ŽE JE LEPŠÍ? PROČ SÁHODLOUZE ROZEBÍRÁ ZÁDUŠNÍ MŠI PO SMRTI E.TOMÁŠE, NA KTERÉ ANI NEBYL? KOMU TO PROSPĚJE? ŽÁRLÍ NA E.TOMÁŠE, ŽE BYL PO CELÝ ŽIVOT ZNÁMĚJŠÍ A CHCE HO TAKTO PŘEDČIT? JAKÝ JINÝ VÝZNAM TO MÁ?
*Autor se vážně diví, že se „Tomášovci“ bouří. Jeho žáci jsou nuceni papouškovat jeho slova, aniž by se snad nad jeho výroky vůbec zamysleli. Vytváří imaginární svět myšlenek – svých vlastních výtvorů -, které podkládá slovy „a taková je pravda“. Stokrát se při čtení pamětí ptám: Jaký význam to má, že tuto a tuto větu autor napsal? Komu to prospěje? Sám Jiří Vacek a Jiří Krutina zdůrazňují, že by praxe měla sahat i do slov a činů. Myslí to opravdu vážně?
*Jiří Vacek také několikrát opakuje Maharšiho a jiných slova o tom, že světem bychom se měli zabývat, co nejméně je to možné. Tak co ty stovky, ne-li tisíce, vět v životopisech, kde se autor zabývá světem nepřetržitě? Nezažila jsem více rozporuplného duchovního učitele.
*Autor sám se často srovnává s Maharšim, Ježíšem apod. Můj milý učitel často o Bhagavánovi vyprávěl. Líčil ho, jako by zevně nebyl. Skrze jeho tělo bylo cosi mluveno, konáno, ale tak nějak jako kdyby jel spící ve voze, jak rád a často sám Bhagaván přirovnával. Svět pro něho byl královstvím božím a také to žil. Naprosto nerozlišoval mezi jakousi vyhraněnou formální meditací a jinými činnostmi. Jak je to s podivem, že když čtu knihy například Míly Tomášové, Púndži, Maharádže a dalších, ve všech vnímám naprosto stejný princip vnitřního žití. Jen u Jiřího Vacka ne. A sám autor právě tento způsob vnitřního žití u jiných zevně kritizuje. Proč? Protože ho takto nežije? Protože ho nezná?
*Pár příkladů rozporuplnosti: František Chaun, umělec, měl řadu vásan, které mu prošly. Po smrti byl podle autora vysvobozen. František Drtikol doplatil na členství v komunistické straně. Osvobození tedy nesouvisí se stavem ducha, nýbrž s různými členstvími a činnostmi ve světě.
*Jiří Vacek se kdysi se svými duchovními učiteli rozkmotřil. A tak opustil pro názorovou neshodu Jarku Kočího a pro karmické záležitosti Mílu Tomášovou. Duchovně ho to nijak nepoznamenalo. Ovšem pro každého, kdo opustí jeho, je to dle jeho vlastních slov odpadnutí od Boha. Dvě stejné situace, každá ovšem vysvětlena, jak se komu hodí. Co nám autor větou, že žáci, kteří ho opustili, odpadli od Boha, sděluje? Že Bůh je Jiří Vacek a kromě něj jiné spásy není?
* Autor si v pamětech stěžuje na svou první ženu a na to, že po rozvodu štvala dcery proti němu. To, že jeho dcera nyní činí totéž, je však jistě v pořádku.
*Sám autor také svoji učitelku Mílu Tomášovou hodnotí a kritizuje, což bere jako důležité pro poučení jiných. Když se však někdo – ať již z jeho bývalých žáků nebo jiných - pokusí o jeho kritiku nebo vysvětlení něčeho, je hned označen za zlé ego, jsou to útoky nepřátelských sil apod. Viz například jistá paní R.P. v 6. díle pamětí a další a další. Nenašla jsem jediný případ, kdy by tomu tak nebylo.
*Autor také nabádá žáky, aby ho bránili. Což v praxi znamená, aby obhajovali všechny věty, které autor v pamětech napsal. Vážně se však diví, že se žáci nebo přátelé Tomášových ohrazují proti větám, ve kterých jsou napadáni manželé Tomášovi. Rozumí tomuto někdo?
*Často Jiří Vacek nepřímo napadá výroky Tomášových a jiných učitelů o přírodě a spojování se s ní. Poukazuje na přírodu jako na potravinový řetězec a žádnou krásu v ní prý nevidí. Vzápětí však píše, jak rád odjíždí na chatu, kde v přírodě načerpává sílu. Kdo z vás někdy nezažil zastavení mysli a rozplynutí osoby při pohledu na rozkvetlý strom?
*Poměrně často autor píše o tom, co čeká všechny, kteří ho nějak kritizují, „odrazují maličké“ apod. A zase? Dal by za to Jiří Vacek ruku do ohně? Je si naprosto jistý? Co tím chce říci? Navodit strach? Je Jiří Vacek sám soudícím Bohem?
*Také často zmiňovaná morálka je u autora naprosto jednostranná. Hledající k ní často nabádá, ale u sebe se tím nezabývá. Baba nás často nabádal k tomu, abychom prověřovali, sledovali jeho činy a myšlenky, což u něho bylo naprosto jednoduché. Nic totiž nepsal, mluvil zřídka a žil naprosto střídmě. Důrazně ale nabádal k prověřování učitelů a ne k jejich slepému následování.
*Tak rádi používají Jiří Krutina a Jiří Vacek, zvláště v poslední době, slovo Máro. Je jím označeno všechno, co útočí na jejich osoby a činnost. A CO KDYŽ MÁRO STOJÍ ZA VŠEMI TĚMI ROZPORUPLNÝMI DÍLY PAMĚTÍ? Za kritikou všech duchovních učitelů, která se v díle objevuje a maskuje dojmem duchovního poučení? Za tím neustálým dualitním tříděním na božské a nebožské? Za odsuzováním všeho možného a strašením, co s ostatními bude po smrti apod.? Co když má Máro nálepku velikého duchovního učitele, bez kterého spása téměř není možná? Že On je Jediný Veliký a že Jiného takového není? Co když Máro tančí ve formě Jiřího Krutiny? Dalšího Velikého, který je pro ostatní duchovně Velmi, Velmi Důležitý, stejně jako je Důležitý v rodině?
*Paměti Jiřího Vacka mne velmi překvapily a velmi, velmi zklamaly. Ještě tak první tři díly, ve kterých autor povětšinou vzpomíná na dětství a dospívání, se číst daly, například duchovní deník ve třetím dílu či záznamy ze sezení s LSD mi přišly zajímavé. Ale dále už té duchovní sféry nějak ubývalo a ubývalo...
*Závěrem nutno říci, že rozdíly mezi skupinami jsou naprosto zásadní. Baba, stejně jako jeho mistr Maharši, nikdy nevlastnil žádnou ochrannou známku na meditace. Přestože oba věděli, že átmavičára je cestou od počátku do konce, nikdy nikoho neodrazovali od jiné cesty. Všechny bytosti brali sobě na roveň. Nikdy neposuzovali jiné duchovní učitele. Nikdy u sebe žáky nedrželi a nikdy netvrdili, že ten, kdo od nich odchází, odchází od Boha a odpadá od stezky. Maharši stejně jako Baba o sobě nikdy nenapsali žádný životopis. Přestože občas zavzpomínali na jakési události týkající se jejich individuálního života, psát o svých životech oběma přišlo naprosto zbytečné...
*Když někdy Baba hovořil o ostatních, vždy se tomu nakonec smál a říkával, jaká je to legrace a jak se tomu s Bhagavánem často smávali, vědouce, že ve skutečnosti hovoří sami o sobě. „Já hovoří k Já, není to legrační?“ říkával Baba. Ani tuto větu jsem u Jiřího Vacka nikdy nezaznamenala. Pouze já a ti druzí...
*Rozdílné je také to, že skupinu kolem Jiřího Vacka tvoří lidé, kteří jsou na něm naprosto závislí. Tací, kteří uctívají velkou meditační sílu a jsou uspokojeni vyššími meditačními stavy. Opírají se o skupinu, ne o božství v sobě skryté. Není divu, že se pod pohrůžkami opuštění skupiny coby odpadnutí od Boha třesou, aby ve skupině vydrželi co nejdéle. Je také jisté, že lidé, kteří se opřou o Boha v sobě a prolomí závislost na zevním mistrovi, nemohou ve skupině setrvat, protože by to bránilo jejich dalšímu duchovnímu růstu.
*Baba měl zvláštní jasnovidné schopnosti. Byl propojen s naší zemí. Říkával, že se do ní rodí hodně vyspělých duší. Každý večer zapaloval svíčky a vždy říkal, komu jsou určeny. Čtyřikrát se zmínil o tom, že právě ze světa odešla veliká duše z naší země. Jak jsem později zjistila, dvě svíčky byly zapáleny přesně v ty dny, kdy ze světa odešli Míla a Eduard Tomášovi. Další dvě jména jsou pro mě záhadou.
*Jednou nám Baba vyprávěl příběh. „V jedné zemi vládl faraon, který dostal do vínku velikou vnitřní sílu. Poddaní ho milovali. Faraonovi to však nestačilo, chtěl být více obdivován. Žil s Bohem, ale odmítal se mu zcela odevzdat. Chtěl, aby v jeho království vládli oba. Chtěl o svém kralování vědět, chtěl si ho užívat. Bál se zcela rozplynout. Bůh, laskavý to ke svým dětem, faraona nechal plnit si svá přání. Ten se stával víc a víc slavným a obdivovaným. Dával na odiv vnitřní sílu, kterou považoval za svou. Lidem se líbila a obdivovali ji. Faraonovi to ale stále nestačilo, pořád mu něco chybělo. Také se začínal zlobit. To, když pro některé přestal být jeho život zajímavý. Mnozí přestávali toužit po jeho vnitřní síle a raději hledali cestu, jak se zbavit osobního závaží. Nechtěli být slavní, nechtěli být něčím, chtěli se nechat rozplynout v náruči Boží. Faraon všechny tyto poddané odsuzoval a proklínal. Počínal vydávat svá rozhodnutí za rozhodnutí Boha. A v duchu zuřil. Nesnesl pomyšlení, že by někdo mohl být šťastnější než on. To potom kolem sebe sršel oheň. Stále ale bylo dost poddaných, kteří ho milovali a ta láska mu dodávala síly. Z té on žil. Bůh dále působil dle svých záměrů ve všech svých stvořeních. A tak mnozí kolem faraona proplouvali obejmuti náručí Boží. Ale on to neviděl. Uzavřel Boha ve svém nitru a dál ho nepustil. A tak veliký faraon dál kraluje ve svém království a proklet svou touhou tak bude kralovat po věky věků...“ Když Baba dovyprávěl, řekl, že tohoto muže poznám. A já ho poznala. Když jsem dokončila svou práci, uvědomila jsem si, že jím je Jiří Vacek.
*Prosím o zveřejnění tohoto zamyšlení.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Markéta Šťastná
Souznějící v duchu,
stalo se... Je tomu již pár let, co „jsem nabyla zkušenost“ s duchovní skupinou v jednom indickém klášteře. Když jsem teď stála na prahu rozhodování o tématu školní práce, přišlo mi zajímavé porovnat nějakou duchovní skupinu v Čechách s duchovní skupinou v Indii. Moje kamarádka se několikrát zúčastnila společné meditace s Jiřím Vackem, a tak jsem se na tuto meditaci dostala i já. Když jsem zjistila, kolik knih pan Jiří Vacek vydal, bylo rozhodnuto. Získat tolik materiálu jako podklad, to se jen tak nevidí. Nakoupila jsem deset dílů životopisů. A můžeme se dát do práce...
Následuje záznam z deníku, ve kterém se otevřela nevídaná podívaná...
*ČTVRTEK* Čtu o jisté paní D., se kterou se kdysi autor pokoušel navázat vztah. Ten nevyšel. Paní D. se měla rozvést a po několika letech si měla brát jakéhosi známějšího duchoborce a nakonec prý také měla vést nějaké duchovní skupiny. Autor v souvislosti s životem paní D. píše o zmařených životech. Tomu nerozumím. Kdo zná duchovní vývoj této ženy?
*SOBOTA* Přemítám o snu dcery Jiřího Vacka Evy o Míle Tomášové, která ji v něm upozorňovala na podceňování vásan a ze kterého je usuzováno na to, že Míla Tomášová měla po smrti těla problémy s vásanami. Vzpomínám na několik lidí, kteří po jejím odchodu z těla měli také sny. Ve všech těchto případech se Míla buď měnila ve světlo nebo rozpouštěla do prázdna nebo vyvanula jako vánek apod. I mně se Míla, přestože jsem byla daleko, nepatřila jsem mezi její nejbližší a o její smrti jsem nevěděla, ve snu zjevila. Usmívala se, proměnila se ve světlo, zamávala a zmizela. Zajímalo by mě, jestli měli nějaké sny s Mílou také lidé z jejího blízkého okolí. Kdo doopravdy posoudí, jak to s Mílou bylo po odchodu z těla?
Nabízí se otázka, která se vine celým průběhem čtení pamětí: Proč autor v této souvislosti píše o vásanách Míly? Komu tato věta prospěje? Je to Pravda?
*SOBOTA* Ó, jak je svět malý! Kromě životopisů si občas také pročítám webové stránky. Všimla jsem si, že Jiří Vacek podobně jako Jiří Krutina často nabádají hledající k morálce. Poukazují na ty, kteří rozbíjejí rodiny apod. Je tomu již nějaký pátek, co jsme s přítelem cestou do čajovny potkali jeho spolužáka Marka Volfa, bývalého manžela Evy, nyní Krutinové. Pozvali jsme ho na čaj a jak jsem tak povídali, dozvěděli jsme se, že Marek své dvě dcery již téměř nevídá. Také o tom, jak nemá šanci vzít je někam o prázdninách nebo na výlet, jak mu vracejí dárky k narozeninám apod. Že se ve světě Evy Krutinové stal prostě nadbytečným, přestože měl k dětem velmi vřelý vztah a také s nimi trávil, na rozdíl od jiných otců, hodně času, což vím z přítelova vyprávění. Vždycky když psal Jiří Krutina o dcerkách, měla jsem za to, že mluví o svých vlastních dětech. Vzpomínám také na to, jak nám Marek kdysi vozíval čaje a asi dvakrát s sebou dcerky měl. Bylo vidět, zvláště na té mladší, že na něm velmi lpí, že se mají moc rádi. Jiří Krutina se nyní usadil do role, která mu nenáleží. Dělá otce dívkám, jejichž otcem není a manipuluje s nimi tak, že svého pravého otce vídat nechtějí. A otázka je na světě: Kampak jsi se poděla, morálko?
*ÚTERÝ* Při čtení autorových životopisů se otevírá svět, kterému vůbec nerozumím a který mě nutí vracet se ve vzpomínkách k mému milovanému učiteli Babovi. Příliš jsme o něm nevěděli. Jen to, že pobýval sedm let před smrtí Ramany Maharšiho v jeho blízkosti, žil v maličkém domku poblíž Ramanášramu, a ještě než Bhagaván zemřel, „znovu se narodil“, jak o něm rád říkával sám Bhagaván. Oba se tomu prý velice smávali, řkouce, že se ve skutečnosti nikdy nenarodili. Měl jasnovidné schopnosti, ale na všechny otázky týkající se jeho individuálního života odpovídal: „K čemu by vám to bylo? Ještě byste se pokoušeli mě napodobovat a to by vás na cestě zdržovalo.“ Nikdy nemluvil o jiných mistrech, vždy říkal, že odpovědi na tyto otázky mu nepřísluší. Jaký to rozdíl s postojem Jiřího Vacka! Vzpomínám na den, kdy jsme večer seděli na ještě rozpálené střeše kláštera a meditovali. „Co děláš?“ zeptal se mě Baba. – „Jsem,“ odpověděla jsem. – „Sama?“ ptal se dál Baba a cvrnkl mi mezi obočí. – „Už ne,“ odpověděla jsem v němém úžasu. „Vše je božské? Vše jsem Já?“ zeptala jsem se. – „Vše je božské po věky věků,“ zněla odpověď. V tu chvíli jsem věděla, že to je přesně to, co hledám: Jednotu boží...
Tady se při čtení pamětí musím pozastavit. Už asi posté kroutím hlavou. Kdo tuto větu vyslovoval? Ego? Když čtu dopis paní Zuzany Koubové, která píše, že cítí u Jiřího Vacka duchovní převahu a že chce dosáhnout toho, co on, příliš tomu nerozumím. Při vší úctě k autorovi, prozatím stále čtu o utrpení a konfrontacích s jinými. Fakt, že život je utrpením, je společný všem začínajícím hledajícím, proto také všichni hledáme něco hlubšího. Je však toto cílem? I Buddha s utrpením začínal, stálo však také na konci jeho cesty? Vůbec nerozumím, proč autor tolik přetřásá větu Míli Tomášové: „Všichni jste krásní.“ Leda že by autor tuto zkušenost neměl. A opět otázka: Komu přetřes této věty prospěje? Proč posuzuje, co tato žena ve chvílích, kdy větu lidem sdělovala, cítila? Z jakého stavu ji říkala? Jako ego egům, jak autor neustále podsouvá? Pamatují se přesně, jak kdysi tuto větu v Lucerně vyslovovala a jak jsem s ní v tu chvíli cítila naprostou spřízněnost. Jak tam bylo cítit spříznění duší. Jak jsme se tam odráželi, nádherně zářící duše, a jak jsme byli v té chvíli opravdu krásní. Pro mě ta věta měla už tehdy velký význam a Míle za ni děkuji. Manželé Tomášovi byli mými vůbec prvními duchovními učiteli, a proto jsem nemile překvapena, co všechno o nich Jiří Vacek napsal.
*ČTVRTEK* Jsem z toho už docela unavená. Těšila jsem se, jak si počtu o duchovním světě a místo toho mám pocit, že listuji v duchovním bulváru. Co mám do diplomky psát? Že autor neuznává jinou autoritu než sebe sama? Že vyjímá z kontextu věty, které se mu hodí a ostatní opomíjí? Že každého, kdo se pokusí vyjádřit nesouhlasný názor, odsoudí jako zlé ego? Že každého, kdo ze skupiny odejde, označí jako odpadlíka od Boha? Že nemá úctu k jiným duchovním skupinám? Že má tendence vyjadřovat se ke všemu, co mu přijde pod ruku nebo se k němu nějak donese? Zaznamenala jsem, že autor otiskne také negativní odezvy. Na každou však napíše odpověď, a tak v konečné fázi každý skončí jako naprostá odepsaná nula. Nezaznamenala jsem, že by tomu tak v nějakém případě nebylo.
*PÁTEK* V druhém dílu pamětí autor v kapitole Případ Rakouska píše: „Jeden z nejhorších koncentráků, Buchenwald, byl v Rakousku. Když z něho uteklo několik set ruských zajatců, Rakušané neváhali a jali se je honit jako lovnou zvěř, místo aby jim jako obětem nacismu poskytli ochranu a pomoc nebo se chovali alespoň nezúčastněně.“ Nevím, co tímto chtěl autor říci. Tábor Buchenwald se totiž nenacházel v Rakousku, ale ve středním Německu, ve spolkovém státě Durynsko. Když ani jasným faktům nemůže čtenář v pamětech věřit, jak má potom věřit všech ostatním nejasným domněnkám?
*SOBOTA* Zase propírané odchody žáků. Vzpomínám, jak nás Baba od sebe odháněl. Říkával: „Buďte samostatní, ne jako ovečky! Jen tak můžete duchovně povyrůst.“ Když cítil silnou závislost, na několik dnů i zmizel. Stejně tak tomu bylo s jeho smrtí. Bylo mu 101 let. Musel trpět velkými bolestmi, ale nikdy se o nich ani slovem nezmínil. Řekl jen: „Od zítřka už mě neuvidíte. Buďte radostní a šťastní.“ Shromáždili jsme se kolem něho a seděli ve dvou kruzích. Po nějaké době Baba vstal, uklonil se, řekl: „Děkuji“ - a odešel do vedlejší místnosti. Nikdo se za ním neodvážil. Meditovali jsme celou noc. Přítomna byla obrovská síla a druhý den, když jsme otevřeli dveře, nalezli jsme učitele mrtvého. Seděl v lotosové pozici a vypadal jako živý... Celé jeho tělo zbělelo a celá místnost vibrovala, jako by bylo zemětřesení.
*NEDĚLE* Zase vzpomínám, jak jsme si v klášteře všichni tak rádi sdělovali duchovní zkušenosti. Jaká to byla lehkost prožívat neexistenci ega, světa apod. Prožívat jednotu, žít advaitu. Když však čtu záznamy v životopisu, zjišťuji, že každý, kdo se pokusí nějakou takovou zkušenost autorovi sdělit, je ihned označen za jakéhosi neoadvaitistu. Když jsme si sdělovali zkušenosti, že svět je iluzí, že se není třeba čeho bát, že Bůh nakonec sám sebe vždycky najde, že je to všechno jedna velká legrace... Kdo to říkal? Z jaké roviny tyto zkušenosti pramenily? Z ega? Je ego samostatně existující entita? Pamatuji se, že v jedné ze svých prvních knih Jiří Vacek o egu psal jako o ztotožnění s tělem a myslí. Tedy že při ztotožnění tu je, při neztotožnění tu není. Že není samostatně existující. V životopisech však už o egu píše jako o samostatně existující obludě, které dává navíc spoustu přívlastků.
*ÚTERÝ* Čtu o tom, že Míla Tomášová Jiřího Vacka doporučovala jako dobrého učitele, že doporučovala číst Královskou jógu a také zároveň vzpomínám i na to, jak o něm v knize Vnitřní pramen píše jako o někom, kdo kdyby opravdu chodil s Bohem, nenapsal by to, co napsal.
*Přesně jeden z příkladů, kdy je prokazatelné, že autor píše pouze to, co se mu hodí. Ramana Maharši například v Talks říká také to, že svět je královstvím božím. Od autora tuto větu nikdy neuslyšíme. Spíše ji odsoudí. Z jakého stavu asi Bgahaván tuto větu říkal? Jistě z ega... Autor kupodivu svými výroky a postoji popírá vše, co je řečeno v Rámagítě a Ribhugítě, kterou sám přeložil. Vše, co je v této knize psáno a dá se žít vnitřně, je na povrchu od autora odsouzeno.
*STŘEDA* Téma šaktipat. Autor nemůže přijmout fakt, že se dva žáci bez jeho svolení zúčastnili šaktipatu s Ánandi Ma. Kritizuje jejich chování a také akci samotnou včetně vstupného apod. Sama jsem se tohoto šaktipatu zúčastnila a neznám člověka, na kterého by vnitřně nezapůsobil. Lidé tančili, smáli se, seděli v extázích, upadali do transů, zažívali první dotyky se svým pravým Já. Škoda, že se čtenář pamětí nedočte, jak šaktipat prožili oni dva „provinilci“? Co si o tom má člověk myslet? Nehodí se snad do duchovních pamětí to, že tam možná prožili i něco duchovního? Co je vůbec na šaktipat táhlo? Jaká síla to byla? Opět ego?
*PÁTEK* KLADU SI ZÁSADNÍ OTÁZKU: BYL BY TU CELÝ TEN MUMRAJ PŘESTŘELEK, KDYBY AUTOR PAMĚTI NENAPSAL? JE DUCHOVNÍM DÍLEM KNIHA, VE KTERÉ AUTOR AŤ UŽ PŘÍMO ČI NEPŘÍMO NAPADÁ JINÉ DUCHOVNÍ UČITELE NEBO SKUPINY, AČ VZÁPĚTÍ UJISTÍ ČTENÁŘE, ŽE KRITIZOVÁNÍ TO NENÍ A ŽE PÍŠE PRO POUČENÍ HLEDAJÍCÍCH? PROČ SE AUTOR DIVÍ, ŽE SE ŽÁCI TOMÁŠOVÝCH OHRAZUJÍ? JAKÉ POUČENÍ PRAMENÍ NAPŘÍKLAD Z VĚTY, ŽE NA JEHO MEDITACÍCH JE ÚROVEŇ MNOHEM HLUBŠÍ NEŽ NA MEDITACÍCH V LUCERNĚ? CO NÁM TÍM AUTOR SDĚLUJE? ŽE TOMÁŠOVI NESTÁLI ZA NIC A ON ŽE JE LEPŠÍ? PROČ SÁHODLOUZE ROZEBÍRÁ ZÁDUŠNÍ MŠI PO SMRTI E.TOMÁŠE, NA KTERÉ ANI NEBYL? KOMU TO PROSPĚJE? ŽÁRLÍ NA E.TOMÁŠE, ŽE BYL PO CELÝ ŽIVOT ZNÁMĚJŠÍ A CHCE HO TAKTO PŘEDČIT? JAKÝ JINÝ VÝZNAM TO MÁ?
*Autor se vážně diví, že se „Tomášovci“ bouří. Jeho žáci jsou nuceni papouškovat jeho slova, aniž by se snad nad jeho výroky vůbec zamysleli. Vytváří imaginární svět myšlenek – svých vlastních výtvorů -, které podkládá slovy „a taková je pravda“. Stokrát se při čtení pamětí ptám: Jaký význam to má, že tuto a tuto větu autor napsal? Komu to prospěje? Sám Jiří Vacek a Jiří Krutina zdůrazňují, že by praxe měla sahat i do slov a činů. Myslí to opravdu vážně?
*Jiří Vacek také několikrát opakuje Maharšiho a jiných slova o tom, že světem bychom se měli zabývat, co nejméně je to možné. Tak co ty stovky, ne-li tisíce, vět v životopisech, kde se autor zabývá světem nepřetržitě? Nezažila jsem více rozporuplného duchovního učitele.
*Autor sám se často srovnává s Maharšim, Ježíšem apod. Můj milý učitel často o Bhagavánovi vyprávěl. Líčil ho, jako by zevně nebyl. Skrze jeho tělo bylo cosi mluveno, konáno, ale tak nějak jako kdyby jel spící ve voze, jak rád a často sám Bhagaván přirovnával. Svět pro něho byl královstvím božím a také to žil. Naprosto nerozlišoval mezi jakousi vyhraněnou formální meditací a jinými činnostmi. Jak je to s podivem, že když čtu knihy například Míly Tomášové, Púndži, Maharádže a dalších, ve všech vnímám naprosto stejný princip vnitřního žití. Jen u Jiřího Vacka ne. A sám autor právě tento způsob vnitřního žití u jiných zevně kritizuje. Proč? Protože ho takto nežije? Protože ho nezná?
*Pár příkladů rozporuplnosti: František Chaun, umělec, měl řadu vásan, které mu prošly. Po smrti byl podle autora vysvobozen. František Drtikol doplatil na členství v komunistické straně. Osvobození tedy nesouvisí se stavem ducha, nýbrž s různými členstvími a činnostmi ve světě.
*Jiří Vacek se kdysi se svými duchovními učiteli rozkmotřil. A tak opustil pro názorovou neshodu Jarku Kočího a pro karmické záležitosti Mílu Tomášovou. Duchovně ho to nijak nepoznamenalo. Ovšem pro každého, kdo opustí jeho, je to dle jeho vlastních slov odpadnutí od Boha. Dvě stejné situace, každá ovšem vysvětlena, jak se komu hodí. Co nám autor větou, že žáci, kteří ho opustili, odpadli od Boha, sděluje? Že Bůh je Jiří Vacek a kromě něj jiné spásy není?
* Autor si v pamětech stěžuje na svou první ženu a na to, že po rozvodu štvala dcery proti němu. To, že jeho dcera nyní činí totéž, je však jistě v pořádku.
*Sám autor také svoji učitelku Mílu Tomášovou hodnotí a kritizuje, což bere jako důležité pro poučení jiných. Když se však někdo – ať již z jeho bývalých žáků nebo jiných - pokusí o jeho kritiku nebo vysvětlení něčeho, je hned označen za zlé ego, jsou to útoky nepřátelských sil apod. Viz například jistá paní R.P. v 6. díle pamětí a další a další. Nenašla jsem jediný případ, kdy by tomu tak nebylo.
*Autor také nabádá žáky, aby ho bránili. Což v praxi znamená, aby obhajovali všechny věty, které autor v pamětech napsal. Vážně se však diví, že se žáci nebo přátelé Tomášových ohrazují proti větám, ve kterých jsou napadáni manželé Tomášovi. Rozumí tomuto někdo?
*Často Jiří Vacek nepřímo napadá výroky Tomášových a jiných učitelů o přírodě a spojování se s ní. Poukazuje na přírodu jako na potravinový řetězec a žádnou krásu v ní prý nevidí. Vzápětí však píše, jak rád odjíždí na chatu, kde v přírodě načerpává sílu. Kdo z vás někdy nezažil zastavení mysli a rozplynutí osoby při pohledu na rozkvetlý strom?
*Poměrně často autor píše o tom, co čeká všechny, kteří ho nějak kritizují, „odrazují maličké“ apod. A zase? Dal by za to Jiří Vacek ruku do ohně? Je si naprosto jistý? Co tím chce říci? Navodit strach? Je Jiří Vacek sám soudícím Bohem?
*Také často zmiňovaná morálka je u autora naprosto jednostranná. Hledající k ní často nabádá, ale u sebe se tím nezabývá. Baba nás často nabádal k tomu, abychom prověřovali, sledovali jeho činy a myšlenky, což u něho bylo naprosto jednoduché. Nic totiž nepsal, mluvil zřídka a žil naprosto střídmě. Důrazně ale nabádal k prověřování učitelů a ne k jejich slepému následování.
*Tak rádi používají Jiří Krutina a Jiří Vacek, zvláště v poslední době, slovo Máro. Je jím označeno všechno, co útočí na jejich osoby a činnost. A CO KDYŽ MÁRO STOJÍ ZA VŠEMI TĚMI ROZPORUPLNÝMI DÍLY PAMĚTÍ? Za kritikou všech duchovních učitelů, která se v díle objevuje a maskuje dojmem duchovního poučení? Za tím neustálým dualitním tříděním na božské a nebožské? Za odsuzováním všeho možného a strašením, co s ostatními bude po smrti apod.? Co když má Máro nálepku velikého duchovního učitele, bez kterého spása téměř není možná? Že On je Jediný Veliký a že Jiného takového není? Co když Máro tančí ve formě Jiřího Krutiny? Dalšího Velikého, který je pro ostatní duchovně Velmi, Velmi Důležitý, stejně jako je Důležitý v rodině?
*Paměti Jiřího Vacka mne velmi překvapily a velmi, velmi zklamaly. Ještě tak první tři díly, ve kterých autor povětšinou vzpomíná na dětství a dospívání, se číst daly, například duchovní deník ve třetím dílu či záznamy ze sezení s LSD mi přišly zajímavé. Ale dále už té duchovní sféry nějak ubývalo a ubývalo...
*Závěrem nutno říci, že rozdíly mezi skupinami jsou naprosto zásadní. Baba, stejně jako jeho mistr Maharši, nikdy nevlastnil žádnou ochrannou známku na meditace. Přestože oba věděli, že átmavičára je cestou od počátku do konce, nikdy nikoho neodrazovali od jiné cesty. Všechny bytosti brali sobě na roveň. Nikdy neposuzovali jiné duchovní učitele. Nikdy u sebe žáky nedrželi a nikdy netvrdili, že ten, kdo od nich odchází, odchází od Boha a odpadá od stezky. Maharši stejně jako Baba o sobě nikdy nenapsali žádný životopis. Přestože občas zavzpomínali na jakési události týkající se jejich individuálního života, psát o svých životech oběma přišlo naprosto zbytečné...
*Když někdy Baba hovořil o ostatních, vždy se tomu nakonec smál a říkával, jaká je to legrace a jak se tomu s Bhagavánem často smávali, vědouce, že ve skutečnosti hovoří sami o sobě. „Já hovoří k Já, není to legrační?“ říkával Baba. Ani tuto větu jsem u Jiřího Vacka nikdy nezaznamenala. Pouze já a ti druzí...
*Rozdílné je také to, že skupinu kolem Jiřího Vacka tvoří lidé, kteří jsou na něm naprosto závislí. Tací, kteří uctívají velkou meditační sílu a jsou uspokojeni vyššími meditačními stavy. Opírají se o skupinu, ne o božství v sobě skryté. Není divu, že se pod pohrůžkami opuštění skupiny coby odpadnutí od Boha třesou, aby ve skupině vydrželi co nejdéle. Je také jisté, že lidé, kteří se opřou o Boha v sobě a prolomí závislost na zevním mistrovi, nemohou ve skupině setrvat, protože by to bránilo jejich dalšímu duchovnímu růstu.
*Baba měl zvláštní jasnovidné schopnosti. Byl propojen s naší zemí. Říkával, že se do ní rodí hodně vyspělých duší. Každý večer zapaloval svíčky a vždy říkal, komu jsou určeny. Čtyřikrát se zmínil o tom, že právě ze světa odešla veliká duše z naší země. Jak jsem později zjistila, dvě svíčky byly zapáleny přesně v ty dny, kdy ze světa odešli Míla a Eduard Tomášovi. Další dvě jména jsou pro mě záhadou.
*Jednou nám Baba vyprávěl příběh. „V jedné zemi vládl faraon, který dostal do vínku velikou vnitřní sílu. Poddaní ho milovali. Faraonovi to však nestačilo, chtěl být více obdivován. Žil s Bohem, ale odmítal se mu zcela odevzdat. Chtěl, aby v jeho království vládli oba. Chtěl o svém kralování vědět, chtěl si ho užívat. Bál se zcela rozplynout. Bůh, laskavý to ke svým dětem, faraona nechal plnit si svá přání. Ten se stával víc a víc slavným a obdivovaným. Dával na odiv vnitřní sílu, kterou považoval za svou. Lidem se líbila a obdivovali ji. Faraonovi to ale stále nestačilo, pořád mu něco chybělo. Také se začínal zlobit. To, když pro některé přestal být jeho život zajímavý. Mnozí přestávali toužit po jeho vnitřní síle a raději hledali cestu, jak se zbavit osobního závaží. Nechtěli být slavní, nechtěli být něčím, chtěli se nechat rozplynout v náruči Boží. Faraon všechny tyto poddané odsuzoval a proklínal. Počínal vydávat svá rozhodnutí za rozhodnutí Boha. A v duchu zuřil. Nesnesl pomyšlení, že by někdo mohl být šťastnější než on. To potom kolem sebe sršel oheň. Stále ale bylo dost poddaných, kteří ho milovali a ta láska mu dodávala síly. Z té on žil. Bůh dále působil dle svých záměrů ve všech svých stvořeních. A tak mnozí kolem faraona proplouvali obejmuti náručí Boží. Ale on to neviděl. Uzavřel Boha ve svém nitru a dál ho nepustil. A tak veliký faraon dál kraluje ve svém království a proklet svou touhou tak bude kralovat po věky věků...“ Když Baba dovyprávěl, řekl, že tohoto muže poznám. A já ho poznala. Když jsem dokončila svou práci, uvědomila jsem si, že jím je Jiří Vacek.
*Prosím o zveřejnění tohoto zamyšlení.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Ad: "Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?"
aneb kdo není schopen sebedotazování
"Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?" Jiří Vacek s jakýmsi Milanem řeší, jestli je atmávičára, tedy cesta sebedotazování dosažitelná. Jak je možné, že učitel atmávičáry toto vůbec řeší? Navíc si ku pomoci musí brát dopis nějakého Milana (podle pana Vacka člověk, jenž se skrývá za "anonymem" - jako v případě paní Ivy, kterou, když se podepsala křestním jménem, hrubě napadl a užil proti ní sprostou nadávku; všichni jsme to na vlastní oči viděli). Že by Jiří Vacek nevěřil tomu, co celý život učil? Že by se před smrtí zřekl veškerého svého učení? Kdo nedělá atmávičáru, dělá lókavičáru - jeho a Maháršiho slova mluví jasně. Pan Vacek provádí lókavičáru.
Pan inženýr "mistr" Vacek řeší tedy za pomoci jakéhosi Milana, zda Maháršiho cesta sebedotazování je dosažitelná. Zpochybňuje snad Jiří Vacek Maháršiho učení? Proč si k tomu musel přibrat zrovna nějakého Milana? Je to stářím? Způsob sebedotazování je dosažitelný pro každého, kdo má opravdový zájem. Je to snadná metoda - velmi snadná a účinná. Ale pro tak velká ega, jako je to Vackovo...? Kdo ví.
Pan Vacek s panem Krutinou vedou meditace a přednášky. Říkají jim různě: promluvy, maratóny, retreaty, semináře... jenom ne přednášky. Proč asi? Protože z nich odcházejí lidé, takoví, jací na ně přišli - aspoň to tak pan Vacek opakovaně zdůrazňoval, samozřejmě v souvislosti s Eduardem Tomášem v době, kdy ho jen závistivě sledoval.
Pan Ries, podle nějž je mluva na duchovní témata žvaněním, a pan Krutina odmítající "kádrování", kterého se nejvíce dopouští jeho tchán, spolu s panem Nyklem, jenž připravil "pravidla" Vackově "organizaci", mají – zdá se - ambice Vackovo společenství reformovat: Pan Ries by - prý podle Ramákrišny - na každé urážení mistra reagoval tím, že by toho dotyčného zbil. (Co se jen Jiří Vacek naurážel prostých lidí i skutečných mistrů!) Pan Nykl by zase rád Vackovo tzv. "naše společenství" přetáhl do lůna katolické církve, nejraději hned k menším bratřím. A pan Krutina, jenž se má za mistra a není, jak se zdá, schopen své četné přednášky (takové, že se nikdo opravdu nemůže divit, když z nich odejde stejný, jako když na ně přišel) oprostit od častých zájmen jako „ta“, „ten“ , nabádá v závěru své řeči, aby lidé v meditaci usínali. Ten už soustředění na Já jsem, případně Já Jsem Já jsem, má vyřešené. Může proto klidně usnout nerušeným spánkem.
Je pro tyto lidi atmávičára dosažitelná? Dle toho, co sám pan Vacek píše, je pro něj dosažitelnější kus tlačenky, než jde meditovat. Proto je to pro něj asi taková dřina. Příliš velké ego. To byl zase jednou vyvážený retreat (podle pana Vacka, samozřejmě).
Miloš Tomáš
"Jiří Vacek, Milan: Je amávičára dosažitelná?" Jiří Vacek s jakýmsi Milanem řeší, jestli je atmávičára, tedy cesta sebedotazování dosažitelná. Jak je možné, že učitel atmávičáry toto vůbec řeší? Navíc si ku pomoci musí brát dopis nějakého Milana (podle pana Vacka člověk, jenž se skrývá za "anonymem" - jako v případě paní Ivy, kterou, když se podepsala křestním jménem, hrubě napadl a užil proti ní sprostou nadávku; všichni jsme to na vlastní oči viděli). Že by Jiří Vacek nevěřil tomu, co celý život učil? Že by se před smrtí zřekl veškerého svého učení? Kdo nedělá atmávičáru, dělá lókavičáru - jeho a Maháršiho slova mluví jasně. Pan Vacek provádí lókavičáru.
Pan inženýr "mistr" Vacek řeší tedy za pomoci jakéhosi Milana, zda Maháršiho cesta sebedotazování je dosažitelná. Zpochybňuje snad Jiří Vacek Maháršiho učení? Proč si k tomu musel přibrat zrovna nějakého Milana? Je to stářím? Způsob sebedotazování je dosažitelný pro každého, kdo má opravdový zájem. Je to snadná metoda - velmi snadná a účinná. Ale pro tak velká ega, jako je to Vackovo...? Kdo ví.
Pan Vacek s panem Krutinou vedou meditace a přednášky. Říkají jim různě: promluvy, maratóny, retreaty, semináře... jenom ne přednášky. Proč asi? Protože z nich odcházejí lidé, takoví, jací na ně přišli - aspoň to tak pan Vacek opakovaně zdůrazňoval, samozřejmě v souvislosti s Eduardem Tomášem v době, kdy ho jen závistivě sledoval.
Pan Ries, podle nějž je mluva na duchovní témata žvaněním, a pan Krutina odmítající "kádrování", kterého se nejvíce dopouští jeho tchán, spolu s panem Nyklem, jenž připravil "pravidla" Vackově "organizaci", mají – zdá se - ambice Vackovo společenství reformovat: Pan Ries by - prý podle Ramákrišny - na každé urážení mistra reagoval tím, že by toho dotyčného zbil. (Co se jen Jiří Vacek naurážel prostých lidí i skutečných mistrů!) Pan Nykl by zase rád Vackovo tzv. "naše společenství" přetáhl do lůna katolické církve, nejraději hned k menším bratřím. A pan Krutina, jenž se má za mistra a není, jak se zdá, schopen své četné přednášky (takové, že se nikdo opravdu nemůže divit, když z nich odejde stejný, jako když na ně přišel) oprostit od častých zájmen jako „ta“, „ten“ , nabádá v závěru své řeči, aby lidé v meditaci usínali. Ten už soustředění na Já jsem, případně Já Jsem Já jsem, má vyřešené. Může proto klidně usnout nerušeným spánkem.
Je pro tyto lidi atmávičára dosažitelná? Dle toho, co sám pan Vacek píše, je pro něj dosažitelnější kus tlačenky, než jde meditovat. Proto je to pro něj asi taková dřina. Příliš velké ego. To byl zase jednou vyvážený retreat (podle pana Vacka, samozřejmě).
Miloš Tomáš
čtvrtek 21. května 2009
To jsou ty vznešené ideály komunistů
Miloš Tomáš
Jiří Vacek, aktivní člen ROH, podával zlepšovací návrhy. Pochlubil se tím v posudku závodu, kde pracoval a ve kterém jej nazývají soudruhem, chválí jej za jeho aktivity a přímo uvádějí, že byl "aktivním členem Revolučního odborového hnutí". Proč to "soudruh" Vacek dělal? Kvůli blahu socialistického zřízení, pro vládnoucí komunisty? Nebo ze zištnosti, aby měl více peněz? Zištný přeci Jiří Vacek je. Anebo snad byl za komunistů aktivním členem Revolučního odborového hnutí, aby mohl napsat těch pověstných "sto samizdatů"? Díky své aktivitě v ROH mohl pan Vacek "napsat 100 samizdatů"? To by jen potvrzovalo, že byl pod dozorem příslušných orgánů státní bezpečnosti. Proto asi prý "čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám, vyhazovům z práce". Při oněch „neustálých“ výsleších jistě přišla řeč i na ono „psaní sta samizdatů“. Jakou protislužbou se asi Jiří Vacek za to soudruhům, že mu to umožnili, odvděčil? Ač JV čelil neustálým vyhazovům ze zaměstnání, přece podával zlepšovací návrhy ve prospěch komunistického zřízení, aby si soudruzi mohli lépe posvítit, byl aktivním členem ROH. Shánět co chvíli zaměstnání a přitom čelit neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům atd., to bere hodně času. Jak stihl "napsat 100 samizdatů"? Jak mu to proboha pánové od StB a čas dovolili?
Když Jiří Vacek podával zlepšovací návrhy a byl coby "soudruh" aktivním odborářem v komunistickém ROH, asi měl "vznešené ideály". To jsou ty vznešené ideály komunistů.
Jak všechnu svou špínu, veškerou svou špatnost má ve zvyku házet na jiné, tak to opakovaně hází na pana Martina Paříka. Jiří Vacek napsal: "To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal." Pan Vacek je lhář, když toto tvrdí. Pan Pařík to nikdy nenapsal. Nikdy netvrdil nic ani o vznešených ideálech komunistů. Naopak, pan Pařík chodil do ulic, kde se přidal k demonstraci, kterou soudruzi rozháněli. Asi jako první v Praze 4 pan Pařík sundal úřední státní znak s komunistickou pavézou, v době když ještě pan Vacek chodil k volbám oné jedné strany soudruhů komunistů. Těch soudruhů komunistů, kteří nazývali pana Vacka soudruhem, těch, pro které pan Vacek horlivě vytvářel zlepšováky a aktivně se zapojoval v ROH, těch soudruhů komunistů, kteří mu umožnili napsat sto samizdatů, těch soudruhů komunistů, se kterými byl pan Vacek údajně ve styku při "neustálých" domovních prohlídkách, výsleších, soudech atd. Těch soudruhů komunistů, kteří panu Vackovi umožnili získat „místo dobře placeného bankovního experta („čelit neustálým vyhazovům z práce se panu Vackovi vyplatilo – o jaké asi „čelení“ šlo?), na které nastoupil z továrny na žárovky (a patrně i na velké halogeny). Těch soudruhů komunistů, kteří mu dopřáli lepší byt na sídlišti, nové auto atd. Byl jim dobrým soudruhem, jak závodní dobrozdání o aktivitách v ROH a zlepšovácích pro komunistické zřízení hlásalo. Jak takové „neustálé“ výslechy pana Vacka asi probíhaly?
Pan Pařík nikde nikdy netvrdil nic o vznešených ideálech komunistů. Přesto Jiří Vacek tvrdí, že to napsal. Pan Pařík má na rozdíl od pana Vacka jiné ideály, které jsou vskutku vznešené. O tom si může tzv. satguru a jeho druhové nechat zdát. Pan Vacek nejenom opakovaně lže (a s chorobnou zpupností mu vlastní uráží), ale i zcizuje. Kdo lže, ten krade. To bohužel platí o Jiřím Vackovi. Jiří Vacek bezostyšně zcizoval autorská práva. Mj. právě autorská práva k dílu (konkrétně k jednomu obrázku, který - nikoli práva k jeho veřejnému reprodukování - je ve Vackově vlastnictví) Františka Drtikola. František Drtikol byl významný mystik. Jiřímu Vackovi ve skutečnosti vadí, že byl významným duchovním člověkem, opravdovým duchovním mistrem. Pan Vacek jím nikdy nebyl a není. Svou žárlivost maskuje za averzi ke komunistům. Pan Vacek lže a překrucuje právě tak, jako to dělali komunisté a fašisté. Panu Paříkovi lživě podsouvá "obdiv ke komunistům" , panu Dostálovi spojení s estébáky, mně spojení s BIS, nám společně jakýsi goebbelsismus....
To je opravdu silné kafe. Nic z toho prokazatelně nikdy nebyla a není pravda. A pan Vacek to ví...! Mysl nasáklá zlem, jak vždycky hlásal pan Krutina. Proč je pan Jiří Vacek tolik záštipný, zlý, nenávistný, proč má potřebu tolik urážet a lhát?
Jiří Vacek, aktivní člen ROH, podával zlepšovací návrhy. Pochlubil se tím v posudku závodu, kde pracoval a ve kterém jej nazývají soudruhem, chválí jej za jeho aktivity a přímo uvádějí, že byl "aktivním členem Revolučního odborového hnutí". Proč to "soudruh" Vacek dělal? Kvůli blahu socialistického zřízení, pro vládnoucí komunisty? Nebo ze zištnosti, aby měl více peněz? Zištný přeci Jiří Vacek je. Anebo snad byl za komunistů aktivním členem Revolučního odborového hnutí, aby mohl napsat těch pověstných "sto samizdatů"? Díky své aktivitě v ROH mohl pan Vacek "napsat 100 samizdatů"? To by jen potvrzovalo, že byl pod dozorem příslušných orgánů státní bezpečnosti. Proto asi prý "čelil neustálým výslechům, soudům, domovním prohlídkám, vyhazovům z práce". Při oněch „neustálých“ výsleších jistě přišla řeč i na ono „psaní sta samizdatů“. Jakou protislužbou se asi Jiří Vacek za to soudruhům, že mu to umožnili, odvděčil? Ač JV čelil neustálým vyhazovům ze zaměstnání, přece podával zlepšovací návrhy ve prospěch komunistického zřízení, aby si soudruzi mohli lépe posvítit, byl aktivním členem ROH. Shánět co chvíli zaměstnání a přitom čelit neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům atd., to bere hodně času. Jak stihl "napsat 100 samizdatů"? Jak mu to proboha pánové od StB a čas dovolili?
Když Jiří Vacek podával zlepšovací návrhy a byl coby "soudruh" aktivním odborářem v komunistickém ROH, asi měl "vznešené ideály". To jsou ty vznešené ideály komunistů.
Jak všechnu svou špínu, veškerou svou špatnost má ve zvyku házet na jiné, tak to opakovaně hází na pana Martina Paříka. Jiří Vacek napsal: "To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal." Pan Vacek je lhář, když toto tvrdí. Pan Pařík to nikdy nenapsal. Nikdy netvrdil nic ani o vznešených ideálech komunistů. Naopak, pan Pařík chodil do ulic, kde se přidal k demonstraci, kterou soudruzi rozháněli. Asi jako první v Praze 4 pan Pařík sundal úřední státní znak s komunistickou pavézou, v době když ještě pan Vacek chodil k volbám oné jedné strany soudruhů komunistů. Těch soudruhů komunistů, kteří nazývali pana Vacka soudruhem, těch, pro které pan Vacek horlivě vytvářel zlepšováky a aktivně se zapojoval v ROH, těch soudruhů komunistů, kteří mu umožnili napsat sto samizdatů, těch soudruhů komunistů, se kterými byl pan Vacek údajně ve styku při "neustálých" domovních prohlídkách, výsleších, soudech atd. Těch soudruhů komunistů, kteří panu Vackovi umožnili získat „místo dobře placeného bankovního experta („čelit neustálým vyhazovům z práce se panu Vackovi vyplatilo – o jaké asi „čelení“ šlo?), na které nastoupil z továrny na žárovky (a patrně i na velké halogeny). Těch soudruhů komunistů, kteří mu dopřáli lepší byt na sídlišti, nové auto atd. Byl jim dobrým soudruhem, jak závodní dobrozdání o aktivitách v ROH a zlepšovácích pro komunistické zřízení hlásalo. Jak takové „neustálé“ výslechy pana Vacka asi probíhaly?
Pan Pařík nikde nikdy netvrdil nic o vznešených ideálech komunistů. Přesto Jiří Vacek tvrdí, že to napsal. Pan Pařík má na rozdíl od pana Vacka jiné ideály, které jsou vskutku vznešené. O tom si může tzv. satguru a jeho druhové nechat zdát. Pan Vacek nejenom opakovaně lže (a s chorobnou zpupností mu vlastní uráží), ale i zcizuje. Kdo lže, ten krade. To bohužel platí o Jiřím Vackovi. Jiří Vacek bezostyšně zcizoval autorská práva. Mj. právě autorská práva k dílu (konkrétně k jednomu obrázku, který - nikoli práva k jeho veřejnému reprodukování - je ve Vackově vlastnictví) Františka Drtikola. František Drtikol byl významný mystik. Jiřímu Vackovi ve skutečnosti vadí, že byl významným duchovním člověkem, opravdovým duchovním mistrem. Pan Vacek jím nikdy nebyl a není. Svou žárlivost maskuje za averzi ke komunistům. Pan Vacek lže a překrucuje právě tak, jako to dělali komunisté a fašisté. Panu Paříkovi lživě podsouvá "obdiv ke komunistům" , panu Dostálovi spojení s estébáky, mně spojení s BIS, nám společně jakýsi goebbelsismus....
To je opravdu silné kafe. Nic z toho prokazatelně nikdy nebyla a není pravda. A pan Vacek to ví...! Mysl nasáklá zlem, jak vždycky hlásal pan Krutina. Proč je pan Jiří Vacek tolik záštipný, zlý, nenávistný, proč má potřebu tolik urážet a lhát?
neděle 17. května 2009
Slušnost v podání Jiřího Vacka
Martin Pařík, Alexandr Popov
V článku „Proč nechci komunisty“ (JV-SatGuru, 14.5.09) autor Jiří Vacek přetiskl článek z Lidových novin od Jany Machalické s tím, že tento text „vyjadřuje názor slušných lidí na členy komnistické strany“. Očividně mezi tyto slušné lidi zařadil i sebe sama. Proč? Vždyť již mnohokráte bylo prokázáno, že se chová amorálně (jinak řečeno neslušně)! Pro nezasvěcené zopakujme ve stručnosti jak:
Ustavičně lže a pomlouvá - naposledy třeba v již zmíněném článku v posledních dvou větách, kde píše „To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal. Dnes to zapírá, pochopitelně.“ Pan Pařík to nikdy nikde nenapsal ani neprohlásil a pomlouvač Jiří Vacek, třebaže mnohokrát vyzván k přesné citaci, tak nikdy neučinil a ani učinit nemůže. Pro poučení neinformovaných celá tato pomluva (tak jako řada ostatních) vznikla jen proto, že se po hrubých insinuačních útocích Jiřího Vacka proti Drtikolovi pan Pařík Drtikola jakožto vysoké duchovní osobnosti zastal a považoval za nepodstatné, že byl členem komunistické strany.
Kromě toho, že lže a pomlouvá, J.Vacek také krade, protože odcizení duševního vlastnictví je krádež. I to mu bylo mnohokrát dokázáno a paradoxně se to týká i autorských práv dědiců Františka Drtikola (jeho obraz, který sice je ve vlastnictví J.Vacka, ale to nic nemění na vlastnictví ideje, J.Vacek přetiskl nejméně v sedmnácti případech na obálce svých knih, aniž by si vyžádal souhlas dědiců, natož za to cokoliv platil), neboť J.Vackovi sice komunisti leží v žaludku, ale využívat pro svůj osobní prospěch jejich dílo (a okrást jejich dědice) mu proti mysli není. Takže (podle zvrácené logiky samotného Jiřího Vacka) Jiří Vacek tímto „propaguje komunismus“.
To nejsou samozřejmě jediné „prohřešky“ Jiřího Vacka, který se nechá titulovat SatGuru (=dokonalý, jenž splynul v jedno s božským vědomím), ale to ostatní zůstává v rovině špatných charakterových vlastností a ty samy o sobě nejsou trestné.
Dovolte na závěr malou odbočku do historie: Jiří Vacek s oblibou připomíná, že v dávném vtělení byl egyptským faraónem-reformátorem Achnatonem, zakladatelem atonského monoteismu, osobou s mučednickým rozměrem, jež se pozitivně otiskla do dějin. Pomiňme duchovní pokleslost této reinkarnační záliby, podívejme se na osobu faraona samotného. Autor knihy „Achnaton – falešný egyptský prorok“, egyptolog Nicholas Reeves, jej představuje ve zcela jiném světle - jako vladaře, jenž „cynicky využil náboženství k čistě politickým cílům a předem vypočítanému pokusu znovu posílit královskou autoritu a soustředit moc ve svých rukou. Při potlačování potenciální opozice neváhal sáhnout k násilí, jehož stopy nezahladila ani staletí.“ A dále (v kap. Vláda strachu): „Napříště měla být uznávána jen jediná mocnost a tou byl Achnaton sám. A nebyly to intelektuálské hrátky, ale skutečná perzekuce, co vyvolalo mezi lidmi nepředstíraný a hmatatelný strach. Obrazy a nápisy (s vyobrazením starých bohů) porušující zákon se odstraňovaly nejen z velkých a veřejně přístupných staveb. Archeologické nálezy ukazují, že i ty nejdrobnější předměty osobní potřeby, jako jsou nádobky na oční líčidlo nebo pamětní skaraby, byly „upraveny“ se stejnou důsledností. Plni strachu, že budou přistiženi, vydlabali nebo obrousili vlastníci takových pobuřujících předmětů sami tři závadné hieroglyfy tvořící Amonovo jméno dokonce v maličkých kartuších, které obsahovaly rodná jména králů starých časů. Tato ukázka strachem vedené autocenzury a patolízalské loajality je hrozivým příznakem paranoie, která se začala zmocňovat celé země. Nejenže byly ulice plné faraonových vojáků, obyvatelstvo se zřejmě muselo potýkat i s přítomností zákeřných udavačů.“
Musíme přiznat, že je skutečně mnoho analogií mezi dávným faraonem a současným samolibým „guruem“. Stačí chvíli pozorně sledovat stránky Jiří Vacek – SatGuru a chování členů jeho sekty – servilnost a denunciace, celé to nechutné patolízalství a jeho vynucování, odpudivá sebechvála hlavních protagonistů (J.Vacek a J.Krutina) a jejich zjevný duchovní diletantismus a lidský materialismus, touha po sebeoslavování, mentální pronásledování „odpadlíků“ a mnoho dalšího. A je tu ještě jeden velmi důležitý aspekt – Achnaton dokázal očividně systematicky pracovat na vylepšování svého obrazu, aby se do dějin zapsal jako pozitivní bytost a do značné míry se mu to podařilo. Jiří Vacek dělá totéž – snaží se zapsat do „dějin“ jako významná duchovní osobnost a veskrze pozitivní člověk, který je pro svou velikost pronásledován. Dnes je ale jiná doba a především - on není neomezený vládce, který odstraní vše, co mu není po vůli. A tak: co o sobě neodhalí bezděky sám ve svých sebeoslavných pamfletech, to mohou napsat jiní. My se k nim tímto přidáváme.
V článku „Proč nechci komunisty“ (JV-SatGuru, 14.5.09) autor Jiří Vacek přetiskl článek z Lidových novin od Jany Machalické s tím, že tento text „vyjadřuje názor slušných lidí na členy komnistické strany“. Očividně mezi tyto slušné lidi zařadil i sebe sama. Proč? Vždyť již mnohokráte bylo prokázáno, že se chová amorálně (jinak řečeno neslušně)! Pro nezasvěcené zopakujme ve stručnosti jak:
Ustavičně lže a pomlouvá - naposledy třeba v již zmíněném článku v posledních dvou větách, kde píše „To jsou ty vznešené ideály komunistů, jak pan Pařík jednou napsal. Dnes to zapírá, pochopitelně.“ Pan Pařík to nikdy nikde nenapsal ani neprohlásil a pomlouvač Jiří Vacek, třebaže mnohokrát vyzván k přesné citaci, tak nikdy neučinil a ani učinit nemůže. Pro poučení neinformovaných celá tato pomluva (tak jako řada ostatních) vznikla jen proto, že se po hrubých insinuačních útocích Jiřího Vacka proti Drtikolovi pan Pařík Drtikola jakožto vysoké duchovní osobnosti zastal a považoval za nepodstatné, že byl členem komunistické strany.
Kromě toho, že lže a pomlouvá, J.Vacek také krade, protože odcizení duševního vlastnictví je krádež. I to mu bylo mnohokrát dokázáno a paradoxně se to týká i autorských práv dědiců Františka Drtikola (jeho obraz, který sice je ve vlastnictví J.Vacka, ale to nic nemění na vlastnictví ideje, J.Vacek přetiskl nejméně v sedmnácti případech na obálce svých knih, aniž by si vyžádal souhlas dědiců, natož za to cokoliv platil), neboť J.Vackovi sice komunisti leží v žaludku, ale využívat pro svůj osobní prospěch jejich dílo (a okrást jejich dědice) mu proti mysli není. Takže (podle zvrácené logiky samotného Jiřího Vacka) Jiří Vacek tímto „propaguje komunismus“.
To nejsou samozřejmě jediné „prohřešky“ Jiřího Vacka, který se nechá titulovat SatGuru (=dokonalý, jenž splynul v jedno s božským vědomím), ale to ostatní zůstává v rovině špatných charakterových vlastností a ty samy o sobě nejsou trestné.
Dovolte na závěr malou odbočku do historie: Jiří Vacek s oblibou připomíná, že v dávném vtělení byl egyptským faraónem-reformátorem Achnatonem, zakladatelem atonského monoteismu, osobou s mučednickým rozměrem, jež se pozitivně otiskla do dějin. Pomiňme duchovní pokleslost této reinkarnační záliby, podívejme se na osobu faraona samotného. Autor knihy „Achnaton – falešný egyptský prorok“, egyptolog Nicholas Reeves, jej představuje ve zcela jiném světle - jako vladaře, jenž „cynicky využil náboženství k čistě politickým cílům a předem vypočítanému pokusu znovu posílit královskou autoritu a soustředit moc ve svých rukou. Při potlačování potenciální opozice neváhal sáhnout k násilí, jehož stopy nezahladila ani staletí.“ A dále (v kap. Vláda strachu): „Napříště měla být uznávána jen jediná mocnost a tou byl Achnaton sám. A nebyly to intelektuálské hrátky, ale skutečná perzekuce, co vyvolalo mezi lidmi nepředstíraný a hmatatelný strach. Obrazy a nápisy (s vyobrazením starých bohů) porušující zákon se odstraňovaly nejen z velkých a veřejně přístupných staveb. Archeologické nálezy ukazují, že i ty nejdrobnější předměty osobní potřeby, jako jsou nádobky na oční líčidlo nebo pamětní skaraby, byly „upraveny“ se stejnou důsledností. Plni strachu, že budou přistiženi, vydlabali nebo obrousili vlastníci takových pobuřujících předmětů sami tři závadné hieroglyfy tvořící Amonovo jméno dokonce v maličkých kartuších, které obsahovaly rodná jména králů starých časů. Tato ukázka strachem vedené autocenzury a patolízalské loajality je hrozivým příznakem paranoie, která se začala zmocňovat celé země. Nejenže byly ulice plné faraonových vojáků, obyvatelstvo se zřejmě muselo potýkat i s přítomností zákeřných udavačů.“
Musíme přiznat, že je skutečně mnoho analogií mezi dávným faraonem a současným samolibým „guruem“. Stačí chvíli pozorně sledovat stránky Jiří Vacek – SatGuru a chování členů jeho sekty – servilnost a denunciace, celé to nechutné patolízalství a jeho vynucování, odpudivá sebechvála hlavních protagonistů (J.Vacek a J.Krutina) a jejich zjevný duchovní diletantismus a lidský materialismus, touha po sebeoslavování, mentální pronásledování „odpadlíků“ a mnoho dalšího. A je tu ještě jeden velmi důležitý aspekt – Achnaton dokázal očividně systematicky pracovat na vylepšování svého obrazu, aby se do dějin zapsal jako pozitivní bytost a do značné míry se mu to podařilo. Jiří Vacek dělá totéž – snaží se zapsat do „dějin“ jako významná duchovní osobnost a veskrze pozitivní člověk, který je pro svou velikost pronásledován. Dnes je ale jiná doba a především - on není neomezený vládce, který odstraní vše, co mu není po vůli. A tak: co o sobě neodhalí bezděky sám ve svých sebeoslavných pamfletech, to mohou napsat jiní. My se k nim tímto přidáváme.
sobota 16. května 2009
Další vylhávání pana Vacka
Jana Brabencová
Po přečtení článku „Čtěte KV“ nemohu mlčet k útokům p. Vacka a cítím povinnost se k článku vyjádřit.
V prvé řadě nevím, proč se p. Vacek domnívá, že jej jeho smyšlení protivníci chtějí zničit. Nic takového jsem se nikdy v KV nedočetla. Cožpak člověk, který je nucen okolnostmi a zákeřnými útoky se bránit, k tomu nemá právo?
Pojato zdravým rozumem a vivékou, kterou se pan Vacek tak hbitě ohání, mohl by někdo přesvědčit Ramanášram k zákazu či povolení vydání knihy? Cožpak si pan Vacek myslí, že v Ramanášramu nemají dostatek rozlišovací schopnosti? Inu, patrně na ni má patent jen pan Vacek sám.
Kdo neustále ve svých článcích upozorňuje na zisk a ztrátu z prodeje knih? Nepřihodilo se zastření rozumu náhodou panu Vackovi?
Když čtu jeho tvrzení o falešném soucitu, nutně si musím položit následující otázku. Existuje vůbec falešný soucit? Cožpak opravdový duchovní učitel by mohl být bez soucitu k těm, kteří se hlásí k jeho učení? Pročpak by se zabýval nevědomými bytostmi, když by k nim neměl lásku a soucit?
Proč p. Vacek porovnává opravdové duchovědce s totalitním režimem? A s těmi, kdo obětují život vlastnímu prospěchu?
V článku jsou neustále projevovány obavy o likvidaci nakladatelství p. Vacka; patrně ze strachu pramení ta snůška výmyslů a lží, kterou neustále p. Vacek chrlí. Kdo chce soupeřit a s kým? Je mi jej upřímně líto. Jako by nakladatelství Avatar nemělo své čtenáře, kteří jasně rozliší kvalitu. Nechte laskavě, pane Vacku, na čtenáři samotném, jakou knihu si zvolí, a přestaňte už manipulovat s míněním lidí. Nezavání toto Vaše jednání totalitou nebo přinejmenším jejími praktikami? Nehněvejte se, ale body, které jste uvedl a které se dle Vás mají objevovat v knihách vydaných Avatarem, jsou nejen zlé, ale i hloupé. Až mne bolí srdce z těch Vašich výhrůžek a očerňování, které jste v jednom článku vyplodil. Navíc si sám sobě odporujete, když tvrdíte že Avatar má ceny knih několikanásobně vyšší než Vaše nakladatelství a na straně druhé (cituji z Vašeho článku) „pro ně (tj.kupující) je kniha jako kniha a jedinou jejich hodnotu spatřují v ceně, kterou za ně platí. Dokazují tím, že jsou úplné materialistky..." (Pozn.: Asi proto, že jsou ochotny vydat více peněz za kvalitní knihu.) A co ti, kteří navštěvovali přednášky manželů Tomášových a kupují a kupovali jejich knihy, to jsou také materialisté, což?
Ach, pane Vacku, zameťte si už konečně před svým prahem a přestaňte s tou Vaší trapnou kampaní - podobající se (ne snad náhodou) kampani komunistů- proti smyšlenému nepříteli.
Kdyby byla ve Vás jen špetka pokory, nikdy byste nemohl nic tak nestydatého vyplodit.
Po přečtení článku „Čtěte KV“ nemohu mlčet k útokům p. Vacka a cítím povinnost se k článku vyjádřit.
V prvé řadě nevím, proč se p. Vacek domnívá, že jej jeho smyšlení protivníci chtějí zničit. Nic takového jsem se nikdy v KV nedočetla. Cožpak člověk, který je nucen okolnostmi a zákeřnými útoky se bránit, k tomu nemá právo?
Pojato zdravým rozumem a vivékou, kterou se pan Vacek tak hbitě ohání, mohl by někdo přesvědčit Ramanášram k zákazu či povolení vydání knihy? Cožpak si pan Vacek myslí, že v Ramanášramu nemají dostatek rozlišovací schopnosti? Inu, patrně na ni má patent jen pan Vacek sám.
Kdo neustále ve svých článcích upozorňuje na zisk a ztrátu z prodeje knih? Nepřihodilo se zastření rozumu náhodou panu Vackovi?
Když čtu jeho tvrzení o falešném soucitu, nutně si musím položit následující otázku. Existuje vůbec falešný soucit? Cožpak opravdový duchovní učitel by mohl být bez soucitu k těm, kteří se hlásí k jeho učení? Pročpak by se zabýval nevědomými bytostmi, když by k nim neměl lásku a soucit?
Proč p. Vacek porovnává opravdové duchovědce s totalitním režimem? A s těmi, kdo obětují život vlastnímu prospěchu?
V článku jsou neustále projevovány obavy o likvidaci nakladatelství p. Vacka; patrně ze strachu pramení ta snůška výmyslů a lží, kterou neustále p. Vacek chrlí. Kdo chce soupeřit a s kým? Je mi jej upřímně líto. Jako by nakladatelství Avatar nemělo své čtenáře, kteří jasně rozliší kvalitu. Nechte laskavě, pane Vacku, na čtenáři samotném, jakou knihu si zvolí, a přestaňte už manipulovat s míněním lidí. Nezavání toto Vaše jednání totalitou nebo přinejmenším jejími praktikami? Nehněvejte se, ale body, které jste uvedl a které se dle Vás mají objevovat v knihách vydaných Avatarem, jsou nejen zlé, ale i hloupé. Až mne bolí srdce z těch Vašich výhrůžek a očerňování, které jste v jednom článku vyplodil. Navíc si sám sobě odporujete, když tvrdíte že Avatar má ceny knih několikanásobně vyšší než Vaše nakladatelství a na straně druhé (cituji z Vašeho článku) „pro ně (tj.kupující) je kniha jako kniha a jedinou jejich hodnotu spatřují v ceně, kterou za ně platí. Dokazují tím, že jsou úplné materialistky..." (Pozn.: Asi proto, že jsou ochotny vydat více peněz za kvalitní knihu.) A co ti, kteří navštěvovali přednášky manželů Tomášových a kupují a kupovali jejich knihy, to jsou také materialisté, což?
Ach, pane Vacku, zameťte si už konečně před svým prahem a přestaňte s tou Vaší trapnou kampaní - podobající se (ne snad náhodou) kampani komunistů- proti smyšlenému nepříteli.
Kdyby byla ve Vás jen špetka pokory, nikdy byste nemohl nic tak nestydatého vyplodit.
čtvrtek 14. května 2009
Odpověď panu Šťastnému
RNDr. Kamil John, DrSc.
V příspěvku ze dne 4. 5. pan Šťastný oponuje, že není správné snášet osud, ale odevzdat se Bohu. S tím lze jistě souhlasit. Je tam však zbytečné to „ale“. Tím opět staví věci proti sobě. Poukazem na postoj rabína, který citoval pan Pařík, jsem chtěl poukázat na krásu tohoto příběhu.
Rabín z příběhu je natolik v Bohu, nebo chcete-li bez svého ega, že neví, že případně trpí. Jistě, je to možno kritizovat, ale je to krásný příběh. Dovedu se představit, že další kritiky mohou využívat právě tato slova.
Ale snad lze se vší pokorou říci, že Bůh je naším osudem a pak už se ani verbální vyjádření obou postojů nebude lišit.
Ostatně nikde jsem nepsal, že opravdové snášení osudu znamená nečinnost. Naopak, nemá-li kdo svoje postoje, musí být ponořen v Bohu a tak vykonávat jeho vůli.
Je škoda, že pan Šťastný posunul diskusi opět do roviny dualistního nazírání, čímž nedobrovolně potvrdil to, co jsem o něm napsal.
Co se týká reakce pana Vacka, platí o ní totéž. Je pozoruhodné, že si na mě vzal „kádrové“ reference. Také je pozoruhodné a směšné, jaké absurdní soudy dovede vydedukovat. Ostatně to bylo lze pozorovat už dávno u jeho reakcí na další jeho oponenty.
Není jasné, jestli ta schopnost dospět k absurdním závěrům je způsobena špatným úsudkem, nebo snahou o účelovou konstrukci s cílem propašování dehonestujících úsudků bez ohledu na jejich věrohodnost. Zdá se, že toho druhého je tam hodně.
Snad bych mu mohl pomoci s jeho kádrovými referencemi sdělením, že případ Vacek sleduji již dávno, patrně o desetiletí dříve, než o mě pan Vacek slyšel. Také můj příspěvek na toto téma není v posledních letech zdaleka první.
V příspěvku ze dne 4. 5. pan Šťastný oponuje, že není správné snášet osud, ale odevzdat se Bohu. S tím lze jistě souhlasit. Je tam však zbytečné to „ale“. Tím opět staví věci proti sobě. Poukazem na postoj rabína, který citoval pan Pařík, jsem chtěl poukázat na krásu tohoto příběhu.
Rabín z příběhu je natolik v Bohu, nebo chcete-li bez svého ega, že neví, že případně trpí. Jistě, je to možno kritizovat, ale je to krásný příběh. Dovedu se představit, že další kritiky mohou využívat právě tato slova.
Ale snad lze se vší pokorou říci, že Bůh je naším osudem a pak už se ani verbální vyjádření obou postojů nebude lišit.
Ostatně nikde jsem nepsal, že opravdové snášení osudu znamená nečinnost. Naopak, nemá-li kdo svoje postoje, musí být ponořen v Bohu a tak vykonávat jeho vůli.
Je škoda, že pan Šťastný posunul diskusi opět do roviny dualistního nazírání, čímž nedobrovolně potvrdil to, co jsem o něm napsal.
Co se týká reakce pana Vacka, platí o ní totéž. Je pozoruhodné, že si na mě vzal „kádrové“ reference. Také je pozoruhodné a směšné, jaké absurdní soudy dovede vydedukovat. Ostatně to bylo lze pozorovat už dávno u jeho reakcí na další jeho oponenty.
Není jasné, jestli ta schopnost dospět k absurdním závěrům je způsobena špatným úsudkem, nebo snahou o účelovou konstrukci s cílem propašování dehonestujících úsudků bez ohledu na jejich věrohodnost. Zdá se, že toho druhého je tam hodně.
Snad bych mu mohl pomoci s jeho kádrovými referencemi sdělením, že případ Vacek sleduji již dávno, patrně o desetiletí dříve, než o mě pan Vacek slyšel. Také můj příspěvek na toto téma není v posledních letech zdaleka první.
pondělí 11. května 2009
Kdo obdivuje komunisty a navíc jim podlézal
aneb pozůstatek rudého zla ve Vackově mysli čili po ovoci poznáte je
Není to a nikdy to nebyl Martin Pařík, jak se snaží již několik let klamat čtenáře Jiří Vacek ve svých lživých a pomlouvačných „pamětech“ i na svém, neméně pokleslém, webu. Nehoráznému pomlouvání pana Paříka zasvětil Jiří Vacek několik dílů svých pseudopamětí. Samozřejmě, že za ta léta pomlouvání nepřišel pan Vacek s jediným důkazem. Obdiv ke komunistům nechovají ani ostatní pánové z Avataru. Ani Miloš Tomáš není a nikdy nebyl ve spojení s BIS, ani pan Dostál nemá žádné „své estébáky“, jak si vymýšlí pan Vacek. Nic takového. Všichni tito pánové naopak v dřívějších dobách aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. O tom však pan Vacek nemá ani zdání, protože s komunistickým režimem byl prokazatelně přinejmenším zadobře. Že Martin Pařík – ale i ostatní pánové - hájí Františka Drtikola před sprostými dehonestacemi Jiřího Vacka, je zcela namístě. Hájí jej především proto, že František Drtikol byl vynikající duchovní osobností. Pro Jiřího Vacka byl však František Drtikol komunista, spolupodílník na komunistickém puči v únoru 1948, spoluvrah Milady Horákové a mnoha dalších. I sám sebe Jiří Vacek označuje za „oběť komunistického režimu“. Jinak řečeno, pan Pařík a další se starají o Františka Drtikola coby o duchovní osobnost, Vackovou starostí je, že byl komunistou, zlým člověkem. Jak jen se mysl pánů Vacka a Paříka diametrálně liší! Po ovoci poznáme je: jeden má v hlavě stále jen zlo („mysl nasáklá zlem“), své „duchovní“ pseudopaměti sytí lžemi (kdo lže, ten krade a odcizování bylo p. Vackovi prokázáno) a pomluvami, kdežto druhý vydává skutečně hodnotnou duchovní literaturu. Přitom pan Krutina v jednom svém poučování uvádí: „Rozhodně není možné „kádrovat“ a škatulkovat lidi na dobré a zlé, na ty ,naše´ a ty ,proti´ nám.“ Pan Vacek stále rozlišuje na „my“ a „oni“, „naši nepřátelé“ atd. Neustále má potřebu někoho „kádrovat“ (prý „pro naše poučení“), pomlouvat atd. Kdo má pravdu, teoretik Krutina, nebo poučovatel Vacek?
Každý, kdo Fráňu Drtikola znal, ví, že byl především dobrým člověkem a velikou duchovní autoritou. Zdaleka nejen duchovně, ale i morálně nesahá Jiří Vacek Fráňovi Drtikolovi po špičky bot. Ve skutečnosti je každému zřejmé, že Jiřímu Vackovi vadí Fr. Drtikol jako duchovní osobnost, nesrovnatelně svým významem zastiňující J. Vacka. Martin Pařík a další vidí ve Frant. Drtikolovi především vynikající duchovní osobnost, naprosto dobrého člověka. Pan Vacek vidí ve F. Drtikolovi zlého komunistu. Už z toho je jasně patrno, oč komu z obou stran jde. Přesto si Jiří Vacek vystavil nade dveře svého pokoje Drtikolův obraz (tedy obraz dle něj neduchovního komunisty, „pučisty“, „spoluvraha“, člověka „nasáklého zlem“), zpodobňující šestý čakram, aby jej zde vystavoval před návštěvami přicházejícími k němu na meditace, snad „k naladění“. Máro nemáro. Svůj obraz Drtikola si tak oblíbil, že jej užil nejméně na sedmnácti (!) obálkách svých knih, vydaných v ediční řadě Nejvyšší jóga a mystika (kdepak by se kdo kdy u p. Vacka nadál nějaké vyšší jógy či mystiky!). Samozřejmě, že tento pseudoduchovní lžimistr se ani nenamáhal zajistit si k užití onoho obrázku na obálky svých knih autorská práva. Drtikolův podpis pod obrázkem mluví jasně. Pana Vacka neomlouvá ani to, že jde o málo kvalitní fotokopie, pro odlišení barevně zatónované, jež nechal umístit na lepené, již na pohled brakově vyhlížející brožury. Obraz Fr. Drtikola by si jistě zasloužil důstojnější reprodukování, pan Vacek jej de facto znehodnotil.
Není bez zajímavosti, že Jiří Vacek uvádí za svého učitele Jarku Kočího, který byl přímým žákem komunisty, podle p. Vacka pučisty a spoluvraha. V jakémsi závodním dobrozdání, které o sobě pan Vacek publikuje, se uvádí, že soudruh Jiří Vacek byl aktivním členem Revolučního odborového hnutí a horlivě podával zlepšovací návrhy ve prospěch socialistického zřízení. Tím pan Vacek argumentoval, že „se zapojil do protikomunistického hnutí“ a byl prý „obětí komunistického režimu“. Pan Vacek se nejen aktivně účastnil v ROH (řadovým členem byl téměř každý, ale ne aktivním), ale pravidelně chodil k volbám, kde volil stále tu jednu stranu – komunisty (k volbám tehdy také museli všichni, našly se však výjimky – někteří statečnější se komunistickému režimu vzepřeli a k volbám chodit odpírali, jako např. pan Dostál, o kterém p. Vacek sprostě lže). Ještě si pan Vacek v té době (kdy prý „čelil neustálým vyhazovům z práce“) polepšil z továrny na místo „dobře placeného bankovního experta“, jak na sebe prozradil, pořídil si novou rodinu, chatu, auto, větší byt na sídlišti, konexe, ušetřil kapitál na vydávání knih...
Jiří Vacek rád uvádí (snad z nich ještě v dnešní době čerpá) spisy V. I . Lenina. Není to tak dávno, co po vzoru tohoto vůdce světového proletariátu napsal stať „Co dělat“ (když na to KV upozornila, byl to pro snaživého Vackova čélu důvod k novému vylhanému obvinění pana Paříka ze spojení s komunisty). Nyní se pan Vacek odvolává na Leninův spis „Jeden krok vpřed, dva kroky vzad“. Jiří Vacek nás v plné vážnosti na počátku své přednášky (ze které podle něj zřejmě odešli lidé takoví, jací na ní přišli) nabádá: „Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag vpjerjod, dva šaga nazad“, Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.“
Aktivní postoj v ROH a horlivé podávání zlepšovacích návrhů v továrně ve prospěch socialistické společnosti bylo pro Jiřího Vacka zřejmě málo. Aby napsal „sto samizdatů“ (víme, že šlo z valné části o překlady, takže pan Vacek díla většinou nenapsal, ale přeložil - běda, jak byste si mysleli, že jich bylo o jeden méně – hned byste byli obviněni p. Vackem, že hlásáte, že „žádné samizdaty neexistují“), čelil prý „neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům a vyhazovům z práce“. Tudíž nám pan Vacek podsouvá obraz sebe sama jako stálého štvance, přímo disidenta, jemuž komunistická tajná policie a justice nedopřávají oddychu. A jak přitom mohl napsat těch sto samizdatů, ví snad jen on a estébáci, kteří mu nedopřávali klidu. A jak s jejich vědomím napsal sto samizdatů? Jistě to z jejich strany nebylo jen tak zadarmo. Anebo bylo?
Redakce
Není to a nikdy to nebyl Martin Pařík, jak se snaží již několik let klamat čtenáře Jiří Vacek ve svých lživých a pomlouvačných „pamětech“ i na svém, neméně pokleslém, webu. Nehoráznému pomlouvání pana Paříka zasvětil Jiří Vacek několik dílů svých pseudopamětí. Samozřejmě, že za ta léta pomlouvání nepřišel pan Vacek s jediným důkazem. Obdiv ke komunistům nechovají ani ostatní pánové z Avataru. Ani Miloš Tomáš není a nikdy nebyl ve spojení s BIS, ani pan Dostál nemá žádné „své estébáky“, jak si vymýšlí pan Vacek. Nic takového. Všichni tito pánové naopak v dřívějších dobách aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. O tom však pan Vacek nemá ani zdání, protože s komunistickým režimem byl prokazatelně přinejmenším zadobře. Že Martin Pařík – ale i ostatní pánové - hájí Františka Drtikola před sprostými dehonestacemi Jiřího Vacka, je zcela namístě. Hájí jej především proto, že František Drtikol byl vynikající duchovní osobností. Pro Jiřího Vacka byl však František Drtikol komunista, spolupodílník na komunistickém puči v únoru 1948, spoluvrah Milady Horákové a mnoha dalších. I sám sebe Jiří Vacek označuje za „oběť komunistického režimu“. Jinak řečeno, pan Pařík a další se starají o Františka Drtikola coby o duchovní osobnost, Vackovou starostí je, že byl komunistou, zlým člověkem. Jak jen se mysl pánů Vacka a Paříka diametrálně liší! Po ovoci poznáme je: jeden má v hlavě stále jen zlo („mysl nasáklá zlem“), své „duchovní“ pseudopaměti sytí lžemi (kdo lže, ten krade a odcizování bylo p. Vackovi prokázáno) a pomluvami, kdežto druhý vydává skutečně hodnotnou duchovní literaturu. Přitom pan Krutina v jednom svém poučování uvádí: „Rozhodně není možné „kádrovat“ a škatulkovat lidi na dobré a zlé, na ty ,naše´ a ty ,proti´ nám.“ Pan Vacek stále rozlišuje na „my“ a „oni“, „naši nepřátelé“ atd. Neustále má potřebu někoho „kádrovat“ (prý „pro naše poučení“), pomlouvat atd. Kdo má pravdu, teoretik Krutina, nebo poučovatel Vacek?
Každý, kdo Fráňu Drtikola znal, ví, že byl především dobrým člověkem a velikou duchovní autoritou. Zdaleka nejen duchovně, ale i morálně nesahá Jiří Vacek Fráňovi Drtikolovi po špičky bot. Ve skutečnosti je každému zřejmé, že Jiřímu Vackovi vadí Fr. Drtikol jako duchovní osobnost, nesrovnatelně svým významem zastiňující J. Vacka. Martin Pařík a další vidí ve Frant. Drtikolovi především vynikající duchovní osobnost, naprosto dobrého člověka. Pan Vacek vidí ve F. Drtikolovi zlého komunistu. Už z toho je jasně patrno, oč komu z obou stran jde. Přesto si Jiří Vacek vystavil nade dveře svého pokoje Drtikolův obraz (tedy obraz dle něj neduchovního komunisty, „pučisty“, „spoluvraha“, člověka „nasáklého zlem“), zpodobňující šestý čakram, aby jej zde vystavoval před návštěvami přicházejícími k němu na meditace, snad „k naladění“. Máro nemáro. Svůj obraz Drtikola si tak oblíbil, že jej užil nejméně na sedmnácti (!) obálkách svých knih, vydaných v ediční řadě Nejvyšší jóga a mystika (kdepak by se kdo kdy u p. Vacka nadál nějaké vyšší jógy či mystiky!). Samozřejmě, že tento pseudoduchovní lžimistr se ani nenamáhal zajistit si k užití onoho obrázku na obálky svých knih autorská práva. Drtikolův podpis pod obrázkem mluví jasně. Pana Vacka neomlouvá ani to, že jde o málo kvalitní fotokopie, pro odlišení barevně zatónované, jež nechal umístit na lepené, již na pohled brakově vyhlížející brožury. Obraz Fr. Drtikola by si jistě zasloužil důstojnější reprodukování, pan Vacek jej de facto znehodnotil.
Není bez zajímavosti, že Jiří Vacek uvádí za svého učitele Jarku Kočího, který byl přímým žákem komunisty, podle p. Vacka pučisty a spoluvraha. V jakémsi závodním dobrozdání, které o sobě pan Vacek publikuje, se uvádí, že soudruh Jiří Vacek byl aktivním členem Revolučního odborového hnutí a horlivě podával zlepšovací návrhy ve prospěch socialistického zřízení. Tím pan Vacek argumentoval, že „se zapojil do protikomunistického hnutí“ a byl prý „obětí komunistického režimu“. Pan Vacek se nejen aktivně účastnil v ROH (řadovým členem byl téměř každý, ale ne aktivním), ale pravidelně chodil k volbám, kde volil stále tu jednu stranu – komunisty (k volbám tehdy také museli všichni, našly se však výjimky – někteří statečnější se komunistickému režimu vzepřeli a k volbám chodit odpírali, jako např. pan Dostál, o kterém p. Vacek sprostě lže). Ještě si pan Vacek v té době (kdy prý „čelil neustálým vyhazovům z práce“) polepšil z továrny na místo „dobře placeného bankovního experta“, jak na sebe prozradil, pořídil si novou rodinu, chatu, auto, větší byt na sídlišti, konexe, ušetřil kapitál na vydávání knih...
Jiří Vacek rád uvádí (snad z nich ještě v dnešní době čerpá) spisy V. I . Lenina. Není to tak dávno, co po vzoru tohoto vůdce světového proletariátu napsal stať „Co dělat“ (když na to KV upozornila, byl to pro snaživého Vackova čélu důvod k novému vylhanému obvinění pana Paříka ze spojení s komunisty). Nyní se pan Vacek odvolává na Leninův spis „Jeden krok vpřed, dva kroky vzad“. Jiří Vacek nás v plné vážnosti na počátku své přednášky (ze které podle něj zřejmě odešli lidé takoví, jací na ní přišli) nabádá: „Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag vpjerjod, dva šaga nazad“, Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.“
Aktivní postoj v ROH a horlivé podávání zlepšovacích návrhů v továrně ve prospěch socialistické společnosti bylo pro Jiřího Vacka zřejmě málo. Aby napsal „sto samizdatů“ (víme, že šlo z valné části o překlady, takže pan Vacek díla většinou nenapsal, ale přeložil - běda, jak byste si mysleli, že jich bylo o jeden méně – hned byste byli obviněni p. Vackem, že hlásáte, že „žádné samizdaty neexistují“), čelil prý „neustálým domovním prohlídkám, výslechům, soudům a vyhazovům z práce“. Tudíž nám pan Vacek podsouvá obraz sebe sama jako stálého štvance, přímo disidenta, jemuž komunistická tajná policie a justice nedopřávají oddychu. A jak přitom mohl napsat těch sto samizdatů, ví snad jen on a estébáci, kteří mu nedopřávali klidu. A jak s jejich vědomím napsal sto samizdatů? Jistě to z jejich strany nebylo jen tak zadarmo. Anebo bylo?
Redakce
středa 29. dubna 2009
V MOCI ZLA
Jana Brabencová
Nedávný článek Jiřího Vacka „KV slouží márovi neboli ďáblovi“ mne přiměl, abych i já připojila svou zkušenost s jeho obchodními metodami. Obdobně jako někteří předchozí přispěvatelé - jsem si v 90. letech koupila knihy p. Vacka, které jsem řádně zaplatila, avšak po nějaké době jsem byla též urgována o zaplacení. Naštěstí jsem měla složenky o zaplacení uschované a mohla zaplacení knih doložit. „Mistrovo světlo“ na platby od zákazníků zřejmě nedosvítí.
Překvapuje mne, proč se p. Vacek neustále zabývá pojmem zla. Nikdy jsem u opravdového mistra nečetla, že by se neustále zabýval zlem kolem sebe a upozorňoval na ně, natož aby očerňoval a napadal jiné duchovní směry. Proč by to dělal? Jaký přínos by to mělo pro jeho žáky? Není snad lepší zabývat se sebezlepšením a rozpouštěním ega? Nechápu, jak někdo, kdo se považuje za satgurua a ovlivňuje větší skupinu lidí, neustále zabývá pomluvami a útoky na jiné – např. na Tomášovi, Fr. Drtikola aj.
Není ono zlo, se kterým se stále zabývá, náhodou v něm samém? Není toto satgurovství spíše obrazem toho, jak slepý vede slepé? Myslím, že by zmíněný pán udělal nejlépe, kdyby se zamyslel nad svým počínáním, zanechal jej a omluvil se.
Nikdy jsem se nesetkala u Ramany Maharšiho, u paní Míly Tomášové ani u jiných mistrů, že by neustále mluvili o zlu, tvořili pomluvy, trpěli sebeobdivem atd. Není náhodou v moci zla p. Vacek?
Redakce: Jak je vidět, figurování na seznamu působení „mistra“ je podmíněno odběrem Vackových knih. Šance je člověku dána zřejmě urgencemi o nezaplacení. „Mistr“ si naříká, že mu lidi neplatí. Přitom placení vymáhá víc, než by bylo etické.
Nedávný článek Jiřího Vacka „KV slouží márovi neboli ďáblovi“ mne přiměl, abych i já připojila svou zkušenost s jeho obchodními metodami. Obdobně jako někteří předchozí přispěvatelé - jsem si v 90. letech koupila knihy p. Vacka, které jsem řádně zaplatila, avšak po nějaké době jsem byla též urgována o zaplacení. Naštěstí jsem měla složenky o zaplacení uschované a mohla zaplacení knih doložit. „Mistrovo světlo“ na platby od zákazníků zřejmě nedosvítí.
Překvapuje mne, proč se p. Vacek neustále zabývá pojmem zla. Nikdy jsem u opravdového mistra nečetla, že by se neustále zabýval zlem kolem sebe a upozorňoval na ně, natož aby očerňoval a napadal jiné duchovní směry. Proč by to dělal? Jaký přínos by to mělo pro jeho žáky? Není snad lepší zabývat se sebezlepšením a rozpouštěním ega? Nechápu, jak někdo, kdo se považuje za satgurua a ovlivňuje větší skupinu lidí, neustále zabývá pomluvami a útoky na jiné – např. na Tomášovi, Fr. Drtikola aj.
Není ono zlo, se kterým se stále zabývá, náhodou v něm samém? Není toto satgurovství spíše obrazem toho, jak slepý vede slepé? Myslím, že by zmíněný pán udělal nejlépe, kdyby se zamyslel nad svým počínáním, zanechal jej a omluvil se.
Nikdy jsem se nesetkala u Ramany Maharšiho, u paní Míly Tomášové ani u jiných mistrů, že by neustále mluvili o zlu, tvořili pomluvy, trpěli sebeobdivem atd. Není náhodou v moci zla p. Vacek?
Redakce: Jak je vidět, figurování na seznamu působení „mistra“ je podmíněno odběrem Vackových knih. Šance je člověku dána zřejmě urgencemi o nezaplacení. „Mistr“ si naříká, že mu lidi neplatí. Přitom placení vymáhá víc, než by bylo etické.
sobota 18. dubna 2009
Jiří Vacek potřebuje hochštaplery a podlézavé donašeče
aneb o jeho organizaci a pravidlech
„Nikdy nenapadneme Holandsko...“ prohlásil v jednom svém projevu Adolf Hitler a druhý den časně ráno se na střechy Amsterodamu snesly tisíce německých parašutistů. „Nejsme organizace, nemáme ani žádná pravidla,“ hlásal „mistr“ Jiří Vacek a po něm opakoval Hynek Ries nedlouho poté, co zveřejnili svá „pravidla moštárny“ k meditacím a zavedli výběrové dotazníky ve své organizaci MKDSP. „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ prohlásil další nacistický pohlavár Goebbels a po něm Jiří Vacek, jenž začal chrlit své lži o Martinu Paříkovi, o nakladatelství Avatar, o Tomášových, ale také o sobě.
Zlo, které neustále Jiří Vacek, ať sám či za pomoci svých věrných, chrlí, se nutně dřív či později musí obrátit proti němu. Toho si není vědom? Nejen pro druhé platí: Neodejdeš, dokud posledního penízku nesplatíš.“ (Nikoliv haléřku, pane Krutino – za Ježíšova života ještě haléřky nebyly.) A potom: „Kdo seje vítr....“ Známe to. A Jiří Vacek větry, naprosto zlé větry, zasel a seje už docela dlouho (ano, pane Krutino – „mysl nasáklá zlem“).
Jiří Vacek měl vždy rád – dokonce ji vyžaduje – věrnost sobě coby osobě „mistra“. Vždy měl potřebu, aby mu jedni donášeli na druhé. Na základě zvěstí jeho horlivého zvěda Kouby (který to prý na poslední přednášce E. Tomáše, již za něj v zastoupení přednesl jeho syn, už nemohl vydržet) napsal Jiří Vacek celou kapitolu lží a pomluv, kterou vměstnal do svých pseudopamětí. Jiný snaživý čéla zase hned referoval, že „odhalil“ autorství anonymního dopisu. Jistě nebyli jediní.
Věrnost sobě Jiří Vacek vyžaduje, ale krom toho i hmotné a peněžní dary. Prý jako samozřejmost mistrovi. A to mu nestačí. Vyžaduje adorace. Skoro to připomíná pohádku O rybáři a rybce: rybářova žena, neuspokojená bohatstvím, nakonec chtěla, aby se jí klanělo slunce a hvězdy – jak to dopadlo, je všeobecně známo. Když se přátelé očekávající jeho příjezd neseběhli ze schodů jej vítat, nýbrž jej vítali „pouze“ z balkonu, hned se na ně škorpil. Zaujali by snad takový postoj Mahárši z Arunáčaly nebo Ramákrišna? Byla by snad jejich mysl naplněna hněvem jako mysl Vackova (to je přesně to, co gurudží Já Jsem Krutina nazývá mysl „nasáklá zlem“)? Už jen ty dopisy. Lichometné, devótní adorace. Podle vlastních slov k nim sám pan Vacek své posluchače nabádá. Vyžaduje je. Pak touto v podstatě sebechválou tmelí své „paměti“ i internetové stránky, aby se potvrzoval v pozici mistra. Dovede si někdo představit, že by to dělal nějaký opravdový duchovní mistr? Takto si nechá potvrzovat svou zvláštní pozici i Vackův zeť pan Krutina. A to s velkým potěšením. Jak se jen pan Krutina sprostě osopil na pana Popova, když mu ten poradil, že by si neměl takové devótnosti nechat líbit. Hned začal vylévat své zlo, být sprostý, urážet a lživě překrucovat. Vylévání svého zla (resp. zlem nasáklého ega), to byly Vánoce pana Krutiny. Zhořkl mu asi Vackův bramborový salát z připáleného hrnce.
Lichocení, devótní adorace, ale také pomluvy, lži a překrucování jsou ve Vackově sektě zřejmě nezbytností. Kolik jen lidí se na tom podílelo! Někteří si splní svou „povinnost“ vůči panu Vackovi a jdou „duchovním“ životem dál. Jiní se předhánějí ostošest, aby donášeli, udávali, pomlouvali a samozřejmě, jak je u nich zvykem, lezli panu Vackovi a nyní jakémusi údajnému „gurudžímu“ Krutinovi do... Předhánějí se ve zjišťování, co kdo kdy napsal, řekl - a jsou povinováni bránit svého „mistra“. „Braň svého mistra, nebo od něho z hanbou odejdi,“ hlásá o sobě samém opakovaně pan Vacek (prý to již řekl před ním Rámakrišna). Pokud někdo odejde (dokonce se to daří mnohým i bez hanby), je hned proti němu panem Vackem a jeho nejvěrnějšími uspořádána štvavá kampaň a v nejlepším případě je ve Vackově literatuře bohaté na pomluvy nazván „ješitou“.
Co si o sobě „mistr“ Vacek myslí? Vskutku se předvádí v plné pýše, „ze své výše“. Mimochodem nebyl to pan Popov, který napsal panu Vackovi dopis pod pseudonymem v dobré snaze otevřít mu oči, jak měl potřebu „vypátrat“ a udat (a ke všemu přelhávat,) pan Šťastný (ano tentýž, co přišel v čele tříčlenné výpravy Vackových čélů se osopit na pana Paříka). Jak nemistrovsky Jiří Vacek toto neprohlédl a jak podle, zákeřně a sprostě reagoval! Praví mistři si nepočínají neurvale, zákeřně a surově, jak uvádějí pánové Vacek a Ries, to nám zase jen lžou. Oba pánové si shodně notují ve výlevech agresivity a zla, přičemž v duchovní oblasti naprosto selhávají. Pan Vacek, který se prohlásil mistrem, účelově káže: „Mistr a Bůh jsou jedno“ - a pan Ries nás poučuje zcela jinak. Přísně rozlišuje mezi mistrem a Bohem. „Náš vztah k Bohu a stejně tak i k mistrovi musí být bezpodmínečný.“ Kdo má pravdu, pan Ries, nebo pan Vacek?
Pan Ries mezi mistrem a Bohem na rozdíl od pana Vacka vidí rozdíl. Riesův imperativ v jeho kázání je jednoznačný a vypovídá o jeho autorovi dosti. Usvědčuje jej nejen z popírání toho, co učí pan Vacek (měl to i v záhlaví jejich internetových stránek), ale hlavně z nepochopení duchovní nauky. Pro lidi jako on skutečně platí ve vztahu k onomu mistrovi (je jedno zda s velkým či malým „m“) slůvko „musí“. V řeholi jakéhokoliv mnišského řádu, v doporučeních jakéhokoli opravdového duchovního mistra je nabádáno k jednoznačnému a (chce-li pan Ries) „bezpodmínečnému“ vztahu k Bohu. K všudypřítomnému Bohu. K žádnému jinému mistru. Chce-li pan Ries kázat a pan Nykl poučovat (a naroubovat nějaká pravidla řeholníků na Vackovu sektu), měli by vzít v potaz skutečnost (pokud jsou schopni na ni nahlédnout) a nepřelhávat. A hlavně, nejdříve být duchovními lidmi sami, aby to mohli pochopit. To by však museli velice mnoho srazit ze své pýchy a nepřelhávat. Totéž plně platí pro pány Vacka a Krutinu.
Pan Kouba (poté, co to nemohl v Národním domě v Praze na Vinohradech vydržet a zřejmě též „musel“ referovat svému šéfovi Vackovi) zase nejméně celou sezónu papouškoval po panu Vackovi ty samé nesmysly o zádušní mši za Eduarda Tomáše a že se tento vzdal toho, co celý život učil. Lži a zlé pomluvy vyplozené panem Vackem (jeho ze žárlivosti chorobně záštiplným egem) a papouškované jeho namyšlenými čély. Toho by se žádný duchovní člověk dopouštět neměl, zvláště chce-li být veřejně činný. A najednou na pozvánce čteme, že mají být vedením meditací pověření Koubovci. Ano, tentýž Petr Kouba. Tentýž Vackův zvěd, který mu hned zčerstva referoval a dost možná pomlouval a lhal. Vacek jej pověřil vedením meditací (samozřejmě meditací podle „pravých mistrů, kterých učení také učíme“, jak směšně hlásá pan Vacek). Jaký pán, takový kmán a naopak. Lži, pomluvy, udávání, devótní adorace... pýcha, zloba, zášť.... počínání „duchovních“ lidí také podle „pravých mistrů“?
Jeden z Vackových věrných, který rád vypisuje citáty historických osobností, snad z pocitu povinnosti vůči Jiřímu Vackovi, přesto, že sám pan Vacek lhal, že jeho sekta nemá žádná pravidla a není nijak organizovaná (ač je naopak organizovaná až hodně podezřele a aby tuto skutečnost zamaskoval, měl potřebu veřejně šířit, že Martin Pařík a Miloš Tomáš mají každý svou sektu a Miloš Tomáš že prý je spojen s BIS – určitě to pan inženýr Vacek je schopen prokázat), se nyní snaží Vackově sektě naroubovat pravidla řehole, jak se zdá, mnišského řádu minoritů. Směšné a ubohé? Můžeme nyní vysledovat, jak pan Nykl uspěje se svou snahou obrátit Vackovu sektu do lůna katolické církve? Proč mluví o pokoře, když nikdo z nich patrně neví, co to pokora je. Ano, směšné a ubohé, ale můžeme se za něj a za ostatní u Královny menších bratří pomodlit.
redakce
„Nikdy nenapadneme Holandsko...“ prohlásil v jednom svém projevu Adolf Hitler a druhý den časně ráno se na střechy Amsterodamu snesly tisíce německých parašutistů. „Nejsme organizace, nemáme ani žádná pravidla,“ hlásal „mistr“ Jiří Vacek a po něm opakoval Hynek Ries nedlouho poté, co zveřejnili svá „pravidla moštárny“ k meditacím a zavedli výběrové dotazníky ve své organizaci MKDSP. „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ prohlásil další nacistický pohlavár Goebbels a po něm Jiří Vacek, jenž začal chrlit své lži o Martinu Paříkovi, o nakladatelství Avatar, o Tomášových, ale také o sobě.
Zlo, které neustále Jiří Vacek, ať sám či za pomoci svých věrných, chrlí, se nutně dřív či později musí obrátit proti němu. Toho si není vědom? Nejen pro druhé platí: Neodejdeš, dokud posledního penízku nesplatíš.“ (Nikoliv haléřku, pane Krutino – za Ježíšova života ještě haléřky nebyly.) A potom: „Kdo seje vítr....“ Známe to. A Jiří Vacek větry, naprosto zlé větry, zasel a seje už docela dlouho (ano, pane Krutino – „mysl nasáklá zlem“).
Jiří Vacek měl vždy rád – dokonce ji vyžaduje – věrnost sobě coby osobě „mistra“. Vždy měl potřebu, aby mu jedni donášeli na druhé. Na základě zvěstí jeho horlivého zvěda Kouby (který to prý na poslední přednášce E. Tomáše, již za něj v zastoupení přednesl jeho syn, už nemohl vydržet) napsal Jiří Vacek celou kapitolu lží a pomluv, kterou vměstnal do svých pseudopamětí. Jiný snaživý čéla zase hned referoval, že „odhalil“ autorství anonymního dopisu. Jistě nebyli jediní.
Věrnost sobě Jiří Vacek vyžaduje, ale krom toho i hmotné a peněžní dary. Prý jako samozřejmost mistrovi. A to mu nestačí. Vyžaduje adorace. Skoro to připomíná pohádku O rybáři a rybce: rybářova žena, neuspokojená bohatstvím, nakonec chtěla, aby se jí klanělo slunce a hvězdy – jak to dopadlo, je všeobecně známo. Když se přátelé očekávající jeho příjezd neseběhli ze schodů jej vítat, nýbrž jej vítali „pouze“ z balkonu, hned se na ně škorpil. Zaujali by snad takový postoj Mahárši z Arunáčaly nebo Ramákrišna? Byla by snad jejich mysl naplněna hněvem jako mysl Vackova (to je přesně to, co gurudží Já Jsem Krutina nazývá mysl „nasáklá zlem“)? Už jen ty dopisy. Lichometné, devótní adorace. Podle vlastních slov k nim sám pan Vacek své posluchače nabádá. Vyžaduje je. Pak touto v podstatě sebechválou tmelí své „paměti“ i internetové stránky, aby se potvrzoval v pozici mistra. Dovede si někdo představit, že by to dělal nějaký opravdový duchovní mistr? Takto si nechá potvrzovat svou zvláštní pozici i Vackův zeť pan Krutina. A to s velkým potěšením. Jak se jen pan Krutina sprostě osopil na pana Popova, když mu ten poradil, že by si neměl takové devótnosti nechat líbit. Hned začal vylévat své zlo, být sprostý, urážet a lživě překrucovat. Vylévání svého zla (resp. zlem nasáklého ega), to byly Vánoce pana Krutiny. Zhořkl mu asi Vackův bramborový salát z připáleného hrnce.
Lichocení, devótní adorace, ale také pomluvy, lži a překrucování jsou ve Vackově sektě zřejmě nezbytností. Kolik jen lidí se na tom podílelo! Někteří si splní svou „povinnost“ vůči panu Vackovi a jdou „duchovním“ životem dál. Jiní se předhánějí ostošest, aby donášeli, udávali, pomlouvali a samozřejmě, jak je u nich zvykem, lezli panu Vackovi a nyní jakémusi údajnému „gurudžímu“ Krutinovi do... Předhánějí se ve zjišťování, co kdo kdy napsal, řekl - a jsou povinováni bránit svého „mistra“. „Braň svého mistra, nebo od něho z hanbou odejdi,“ hlásá o sobě samém opakovaně pan Vacek (prý to již řekl před ním Rámakrišna). Pokud někdo odejde (dokonce se to daří mnohým i bez hanby), je hned proti němu panem Vackem a jeho nejvěrnějšími uspořádána štvavá kampaň a v nejlepším případě je ve Vackově literatuře bohaté na pomluvy nazván „ješitou“.
Co si o sobě „mistr“ Vacek myslí? Vskutku se předvádí v plné pýše, „ze své výše“. Mimochodem nebyl to pan Popov, který napsal panu Vackovi dopis pod pseudonymem v dobré snaze otevřít mu oči, jak měl potřebu „vypátrat“ a udat (a ke všemu přelhávat,) pan Šťastný (ano tentýž, co přišel v čele tříčlenné výpravy Vackových čélů se osopit na pana Paříka). Jak nemistrovsky Jiří Vacek toto neprohlédl a jak podle, zákeřně a sprostě reagoval! Praví mistři si nepočínají neurvale, zákeřně a surově, jak uvádějí pánové Vacek a Ries, to nám zase jen lžou. Oba pánové si shodně notují ve výlevech agresivity a zla, přičemž v duchovní oblasti naprosto selhávají. Pan Vacek, který se prohlásil mistrem, účelově káže: „Mistr a Bůh jsou jedno“ - a pan Ries nás poučuje zcela jinak. Přísně rozlišuje mezi mistrem a Bohem. „Náš vztah k Bohu a stejně tak i k mistrovi musí být bezpodmínečný.“ Kdo má pravdu, pan Ries, nebo pan Vacek?
Pan Ries mezi mistrem a Bohem na rozdíl od pana Vacka vidí rozdíl. Riesův imperativ v jeho kázání je jednoznačný a vypovídá o jeho autorovi dosti. Usvědčuje jej nejen z popírání toho, co učí pan Vacek (měl to i v záhlaví jejich internetových stránek), ale hlavně z nepochopení duchovní nauky. Pro lidi jako on skutečně platí ve vztahu k onomu mistrovi (je jedno zda s velkým či malým „m“) slůvko „musí“. V řeholi jakéhokoliv mnišského řádu, v doporučeních jakéhokoli opravdového duchovního mistra je nabádáno k jednoznačnému a (chce-li pan Ries) „bezpodmínečnému“ vztahu k Bohu. K všudypřítomnému Bohu. K žádnému jinému mistru. Chce-li pan Ries kázat a pan Nykl poučovat (a naroubovat nějaká pravidla řeholníků na Vackovu sektu), měli by vzít v potaz skutečnost (pokud jsou schopni na ni nahlédnout) a nepřelhávat. A hlavně, nejdříve být duchovními lidmi sami, aby to mohli pochopit. To by však museli velice mnoho srazit ze své pýchy a nepřelhávat. Totéž plně platí pro pány Vacka a Krutinu.
Pan Kouba (poté, co to nemohl v Národním domě v Praze na Vinohradech vydržet a zřejmě též „musel“ referovat svému šéfovi Vackovi) zase nejméně celou sezónu papouškoval po panu Vackovi ty samé nesmysly o zádušní mši za Eduarda Tomáše a že se tento vzdal toho, co celý život učil. Lži a zlé pomluvy vyplozené panem Vackem (jeho ze žárlivosti chorobně záštiplným egem) a papouškované jeho namyšlenými čély. Toho by se žádný duchovní člověk dopouštět neměl, zvláště chce-li být veřejně činný. A najednou na pozvánce čteme, že mají být vedením meditací pověření Koubovci. Ano, tentýž Petr Kouba. Tentýž Vackův zvěd, který mu hned zčerstva referoval a dost možná pomlouval a lhal. Vacek jej pověřil vedením meditací (samozřejmě meditací podle „pravých mistrů, kterých učení také učíme“, jak směšně hlásá pan Vacek). Jaký pán, takový kmán a naopak. Lži, pomluvy, udávání, devótní adorace... pýcha, zloba, zášť.... počínání „duchovních“ lidí také podle „pravých mistrů“?
Jeden z Vackových věrných, který rád vypisuje citáty historických osobností, snad z pocitu povinnosti vůči Jiřímu Vackovi, přesto, že sám pan Vacek lhal, že jeho sekta nemá žádná pravidla a není nijak organizovaná (ač je naopak organizovaná až hodně podezřele a aby tuto skutečnost zamaskoval, měl potřebu veřejně šířit, že Martin Pařík a Miloš Tomáš mají každý svou sektu a Miloš Tomáš že prý je spojen s BIS – určitě to pan inženýr Vacek je schopen prokázat), se nyní snaží Vackově sektě naroubovat pravidla řehole, jak se zdá, mnišského řádu minoritů. Směšné a ubohé? Můžeme nyní vysledovat, jak pan Nykl uspěje se svou snahou obrátit Vackovu sektu do lůna katolické církve? Proč mluví o pokoře, když nikdo z nich patrně neví, co to pokora je. Ano, směšné a ubohé, ale můžeme se za něj a za ostatní u Královny menších bratří pomodlit.
redakce
úterý 14. dubna 2009
Jiří Vacek – duchovní člověk? Nikoli - záštiplný egoista
aneb na koho škaredí se Jidáš čili škarohlídovy vigilie
Martin Pařík
Senzitivní návštěvník webu Jiří Vacek-Satguru je hned u vchodu do těchto stránek vystaven nemilému ataku pichlavých, nerudných, výhrůžných očiček, která od jisté doby zcela příznačně nahradila laskavý, míruplný pohled velikého mudrce z Arunáčaly. Na Škaredou středu se prý Jidáš škaredil na Ježíše. Na koho se škaredí Jiří Vacek? Na všechny, bohužel, Ježíše nevyjímaje. Jak onen škarohlíd píše, tak hledí. Mysl těhotná zlými představami zrcadlí se v jeho zraku. Vždyť oči nelžou, jsou otiskem duše. Slovíčky lze před nevyzrálým čélou ledacos zamaskovat, i když mezisloví sebelépe vyšpekulovaného „mistrova“ textu lehce v autoru odhalí zakukleného nevraživého, neduchovního, mrzutého sofistu. Dlužno říci sofistu bez talentu – i ty jeho větičky mají s mystikou pramálo společného, spíše s účelovou demagogií.
Jsou zde velikonoční vigilie, šance k prohloubení, prozření, znovuzrození k Pravdě. „Buď tich a věz, že Já jsem, že JE“, nabádají mudrcové.
Z podobenky na webu zamračeně hrozí, spílá a klne dle vlastních slov údajný duplikát Ježíšův a jiných pravých mistrů. No, spíše jedna z modifikací Máry, již nespasí ani umělé světlo na hlavě.
Jako všechny bytosti a zejména trpící duše, zaslouží si naši účast a soucit i tento zbloudilý nešťastník, co pro pár stříbrňáků, tučných salámů a falešný věhlas zradil svého jediného Mistra. Kdesi vskrytu zoufalcovy duše, ztýrán a upozaděn myšlenkami zla, zakryt plátnem nevědomosti, tiše dlí Kristus.
Martin Pařík
Senzitivní návštěvník webu Jiří Vacek-Satguru je hned u vchodu do těchto stránek vystaven nemilému ataku pichlavých, nerudných, výhrůžných očiček, která od jisté doby zcela příznačně nahradila laskavý, míruplný pohled velikého mudrce z Arunáčaly. Na Škaredou středu se prý Jidáš škaredil na Ježíše. Na koho se škaredí Jiří Vacek? Na všechny, bohužel, Ježíše nevyjímaje. Jak onen škarohlíd píše, tak hledí. Mysl těhotná zlými představami zrcadlí se v jeho zraku. Vždyť oči nelžou, jsou otiskem duše. Slovíčky lze před nevyzrálým čélou ledacos zamaskovat, i když mezisloví sebelépe vyšpekulovaného „mistrova“ textu lehce v autoru odhalí zakukleného nevraživého, neduchovního, mrzutého sofistu. Dlužno říci sofistu bez talentu – i ty jeho větičky mají s mystikou pramálo společného, spíše s účelovou demagogií.
Jsou zde velikonoční vigilie, šance k prohloubení, prozření, znovuzrození k Pravdě. „Buď tich a věz, že Já jsem, že JE“, nabádají mudrcové.
Z podobenky na webu zamračeně hrozí, spílá a klne dle vlastních slov údajný duplikát Ježíšův a jiných pravých mistrů. No, spíše jedna z modifikací Máry, již nespasí ani umělé světlo na hlavě.
Jako všechny bytosti a zejména trpící duše, zaslouží si naši účast a soucit i tento zbloudilý nešťastník, co pro pár stříbrňáků, tučných salámů a falešný věhlas zradil svého jediného Mistra. Kdesi vskrytu zoufalcovy duše, ztýrán a upozaděn myšlenkami zla, zakryt plátnem nevědomosti, tiše dlí Kristus.
sobota 11. dubna 2009
Povinnost uvádět meditace podle pana Vacka
aneb proč meditace Vackových čélů ve skutečnosti nejsou podle žádného pravého mistra
Maháršiho fotografie počmáraná Vackovým čélou hlásá „Meditace podle pana Vaceka“. Tak už je lžiguru konečně spokojen. Konečně se našel Vackovi dost oddaný fanatický čéla, který vyhověl Vackovu samolibému diktátu. Co se chuděra pan Vacek narozčiloval. Na Romana Mieslera, Katarínu Hipšovou, Miro Hrušku... Uspořádal štvavou kampaň proti lidem jen proto, že na zvací leták neuvedli jeho jméno. Jak má ve zvyku, poštval část svých čélů, někteří dle své a Vackem vycvičené nátury vystoupili agresivně. Jasně platí, a to odpradávna, jména hloupých na všech sloupích. A pyšný pan Vacek si takové renomé vydobyl již dávno. Nejenom hloupost a pýcha, ale patrně zištnost a chamtivost, o níž by se díky podání věcných důkazů, daly napsat celé knihy (že ani „pár karmických pohlavků“ od pana Kose Vackovu „páru ješitů“ či zbití podle Riese – pardon, podle „Muktanandy“ či „Rámakrišny“, jak nás pánové Vacek a Ries poučují, by zřejmě sotva stačilo), vede pana Vacka zřejmě k takovému jednání.
Všude musí být jasně uvedeno, že jde o meditaci podle Jiřího Vacka (proč ne třeba podle Ramany Maháršiho, nebo pana Popova – toho gurudží JÁ JSEM Krutina označil za chytřejšího než Arunáčala ), všude musí být jasně uvedeno, kde si je možno koupit knihy. Proč vůbec musí být uvedeno, že podle někoho? Dokonce jiné meditace než podle Vacka nejsou aspoň manipulací a černou magií. Knihy Jiřího Vacka - byť jsou sebeblbější - jsou doporučovány, ba vnucovány svým autorem a jeho rodinou dál. Viz známé pořekadlo Evy Krutinové: „Jak si přeje, vyškrtneme ho ze seznamu působení mistra.“ Docela vyděračské. Eva Krutinová tím „mistrem“, který tak působí (?), jistě myslí svého tatínka. Nebo svého podivného chotě, jenž si záhadně nechá říkat „velký halogen“ (bývalý inovátor a zadavatel zlepšováků v továrně na výrobu žárovek pan Vacek by měl svého zeťe poučit o nedlouhé životnosti halogenů, zejména těch „velkých“) alias „gurudží JÁ JSEM“ – všimněme si, že už mu nestačí v titulu ani malá písmena. Je snad Jiří Krutina větší než Arunáčala? Od kdy? A jak mu u nohou leží Slávek? Pozor, aby o něj nezakopl.
Též jiní hledající zoufale ve svém blouznění považují Jiřího Vacka za mistra. Hlavně ti, co mu píší na jeho přání adorativní dopisy. Ten názor jim vsugeroval on sám, příp. jemu nejoddanější uctívači. Nejtragikomičtější ovšem je, že se za nějakého duchovního mistra považuje on sám. Nebo to, že prý dosáhl za svého života buddhovství... Čím to bylo způsobeno? Zlepšováky v práci ve prospěch socialistické společnosti? Napsáním sta samizdatů pod dozorem estébáků? To asi těmi třemi „klenoty“, které „získal“ a hlásal, když z potřeby sebepotvrzování si „hřál svou polévku“. Asi že má společenství (běda, jak se k němu někdo nehlásí), útočiště (což je podle p. Vacka a jeho blízkých organizace MKDS, která má svá pravidla, byl zde zaveden vstupní dotazník atd.) a tzv. nauku (Vacek vždy musí zdůrazňovat, že to, co učí praví mistři Ramana Mahárši, swami Rámakrišna, Ježíš aj., „se shoduje s tím, co učíme (rozuměj: oni)“. A přitom lže, jako když tiskne. Proč? Protože si tím „hřeje svou polévku“. Nejednou mu bylo prokázáno, že duchovní nauku nestydatě překrucuje k obrazu svému a účelově lže - a to má sám sebe za satgurua. Duchovní autorita lže a zcizuje!!
Protože stále několik let lže, byl již dříve zcela legitimně a výstižně nazván lžiguruem. Z tohoto důvodu zřejmě byla Jiřímu Vackovi odebrána Ramanášramem licence na překládání a vydávání Maháršiho díla, pročež opět (jak je jeho dobrým zvykem) zorganizoval podlou a zákeřnou pomlouvačnou kampaň dopisů a petice (pomlouvačnými dopisy poškozující nakladatelství Avatar, které řádně uzavřelo s Ramanášramem smlouvu a obdrželo licenci na vydávání knih, jak bylo p. Vackovi po jeho opakovaném poškozování zákonů dokladováno) do Ramanášramu.
Je s podivem, že když někdo Jiřímu Vackovi prokáže mylnost nauky (či spíš prospěchářské ideologie), kterou šíří, začne Jiří Vacek hlásat (lživě překrucovat), že ten dotyčný kritizuje Maháršiho nauku. Jiří Krutina (který se prohlásil za „gurudžího JÁ JSEM“) zašel tak daleko, že se takto vyslovil o p. Popovovi, že je chytřejší než Arunáčala. Jasný důkaz o nevyváženost obou příbuzensky spojených pánů (zdaleka nejen co se týká jejich lží) a jejich zla. Vstupné (požadovaná částka není uvedena) na meditace hledí však pánové, aby bylo „vyvážené“. Je prý dokonce (bez avíza požadované částky) „zvýhodněné“. Jak? V čem?
Meditace na Já? Ne které? Podle pana Vacka? Ach jo! A běda jak ne. K politování.
Tak jen dál se sebeprezentací Jiřího Vacka! Naprostá nevyváženost lžimistra a tím i jeho čélů. Rozplizlost počítačového „světla“ stavěného na kbelík, na škopek.¨
Redakce
Maháršiho fotografie počmáraná Vackovým čélou hlásá „Meditace podle pana Vaceka“. Tak už je lžiguru konečně spokojen. Konečně se našel Vackovi dost oddaný fanatický čéla, který vyhověl Vackovu samolibému diktátu. Co se chuděra pan Vacek narozčiloval. Na Romana Mieslera, Katarínu Hipšovou, Miro Hrušku... Uspořádal štvavou kampaň proti lidem jen proto, že na zvací leták neuvedli jeho jméno. Jak má ve zvyku, poštval část svých čélů, někteří dle své a Vackem vycvičené nátury vystoupili agresivně. Jasně platí, a to odpradávna, jména hloupých na všech sloupích. A pyšný pan Vacek si takové renomé vydobyl již dávno. Nejenom hloupost a pýcha, ale patrně zištnost a chamtivost, o níž by se díky podání věcných důkazů, daly napsat celé knihy (že ani „pár karmických pohlavků“ od pana Kose Vackovu „páru ješitů“ či zbití podle Riese – pardon, podle „Muktanandy“ či „Rámakrišny“, jak nás pánové Vacek a Ries poučují, by zřejmě sotva stačilo), vede pana Vacka zřejmě k takovému jednání.
Všude musí být jasně uvedeno, že jde o meditaci podle Jiřího Vacka (proč ne třeba podle Ramany Maháršiho, nebo pana Popova – toho gurudží JÁ JSEM Krutina označil za chytřejšího než Arunáčala ), všude musí být jasně uvedeno, kde si je možno koupit knihy. Proč vůbec musí být uvedeno, že podle někoho? Dokonce jiné meditace než podle Vacka nejsou aspoň manipulací a černou magií. Knihy Jiřího Vacka - byť jsou sebeblbější - jsou doporučovány, ba vnucovány svým autorem a jeho rodinou dál. Viz známé pořekadlo Evy Krutinové: „Jak si přeje, vyškrtneme ho ze seznamu působení mistra.“ Docela vyděračské. Eva Krutinová tím „mistrem“, který tak působí (?), jistě myslí svého tatínka. Nebo svého podivného chotě, jenž si záhadně nechá říkat „velký halogen“ (bývalý inovátor a zadavatel zlepšováků v továrně na výrobu žárovek pan Vacek by měl svého zeťe poučit o nedlouhé životnosti halogenů, zejména těch „velkých“) alias „gurudží JÁ JSEM“ – všimněme si, že už mu nestačí v titulu ani malá písmena. Je snad Jiří Krutina větší než Arunáčala? Od kdy? A jak mu u nohou leží Slávek? Pozor, aby o něj nezakopl.
Též jiní hledající zoufale ve svém blouznění považují Jiřího Vacka za mistra. Hlavně ti, co mu píší na jeho přání adorativní dopisy. Ten názor jim vsugeroval on sám, příp. jemu nejoddanější uctívači. Nejtragikomičtější ovšem je, že se za nějakého duchovního mistra považuje on sám. Nebo to, že prý dosáhl za svého života buddhovství... Čím to bylo způsobeno? Zlepšováky v práci ve prospěch socialistické společnosti? Napsáním sta samizdatů pod dozorem estébáků? To asi těmi třemi „klenoty“, které „získal“ a hlásal, když z potřeby sebepotvrzování si „hřál svou polévku“. Asi že má společenství (běda, jak se k němu někdo nehlásí), útočiště (což je podle p. Vacka a jeho blízkých organizace MKDS, která má svá pravidla, byl zde zaveden vstupní dotazník atd.) a tzv. nauku (Vacek vždy musí zdůrazňovat, že to, co učí praví mistři Ramana Mahárši, swami Rámakrišna, Ježíš aj., „se shoduje s tím, co učíme (rozuměj: oni)“. A přitom lže, jako když tiskne. Proč? Protože si tím „hřeje svou polévku“. Nejednou mu bylo prokázáno, že duchovní nauku nestydatě překrucuje k obrazu svému a účelově lže - a to má sám sebe za satgurua. Duchovní autorita lže a zcizuje!!
Protože stále několik let lže, byl již dříve zcela legitimně a výstižně nazván lžiguruem. Z tohoto důvodu zřejmě byla Jiřímu Vackovi odebrána Ramanášramem licence na překládání a vydávání Maháršiho díla, pročež opět (jak je jeho dobrým zvykem) zorganizoval podlou a zákeřnou pomlouvačnou kampaň dopisů a petice (pomlouvačnými dopisy poškozující nakladatelství Avatar, které řádně uzavřelo s Ramanášramem smlouvu a obdrželo licenci na vydávání knih, jak bylo p. Vackovi po jeho opakovaném poškozování zákonů dokladováno) do Ramanášramu.
Je s podivem, že když někdo Jiřímu Vackovi prokáže mylnost nauky (či spíš prospěchářské ideologie), kterou šíří, začne Jiří Vacek hlásat (lživě překrucovat), že ten dotyčný kritizuje Maháršiho nauku. Jiří Krutina (který se prohlásil za „gurudžího JÁ JSEM“) zašel tak daleko, že se takto vyslovil o p. Popovovi, že je chytřejší než Arunáčala. Jasný důkaz o nevyváženost obou příbuzensky spojených pánů (zdaleka nejen co se týká jejich lží) a jejich zla. Vstupné (požadovaná částka není uvedena) na meditace hledí však pánové, aby bylo „vyvážené“. Je prý dokonce (bez avíza požadované částky) „zvýhodněné“. Jak? V čem?
Meditace na Já? Ne které? Podle pana Vacka? Ach jo! A běda jak ne. K politování.
Tak jen dál se sebeprezentací Jiřího Vacka! Naprostá nevyváženost lžimistra a tím i jeho čélů. Rozplizlost počítačového „světla“ stavěného na kbelík, na škopek.¨
Redakce
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)