Jana Brabencová
Nedávný článek Jiřího Vacka „KV slouží márovi neboli ďáblovi“ mne přiměl, abych i já připojila svou zkušenost s jeho obchodními metodami. Obdobně jako někteří předchozí přispěvatelé - jsem si v 90. letech koupila knihy p. Vacka, které jsem řádně zaplatila, avšak po nějaké době jsem byla též urgována o zaplacení. Naštěstí jsem měla složenky o zaplacení uschované a mohla zaplacení knih doložit. „Mistrovo světlo“ na platby od zákazníků zřejmě nedosvítí.
Překvapuje mne, proč se p. Vacek neustále zabývá pojmem zla. Nikdy jsem u opravdového mistra nečetla, že by se neustále zabýval zlem kolem sebe a upozorňoval na ně, natož aby očerňoval a napadal jiné duchovní směry. Proč by to dělal? Jaký přínos by to mělo pro jeho žáky? Není snad lepší zabývat se sebezlepšením a rozpouštěním ega? Nechápu, jak někdo, kdo se považuje za satgurua a ovlivňuje větší skupinu lidí, neustále zabývá pomluvami a útoky na jiné – např. na Tomášovi, Fr. Drtikola aj.
Není ono zlo, se kterým se stále zabývá, náhodou v něm samém? Není toto satgurovství spíše obrazem toho, jak slepý vede slepé? Myslím, že by zmíněný pán udělal nejlépe, kdyby se zamyslel nad svým počínáním, zanechal jej a omluvil se.
Nikdy jsem se nesetkala u Ramany Maharšiho, u paní Míly Tomášové ani u jiných mistrů, že by neustále mluvili o zlu, tvořili pomluvy, trpěli sebeobdivem atd. Není náhodou v moci zla p. Vacek?
Redakce: Jak je vidět, figurování na seznamu působení „mistra“ je podmíněno odběrem Vackových knih. Šance je člověku dána zřejmě urgencemi o nezaplacení. „Mistr“ si naříká, že mu lidi neplatí. Přitom placení vymáhá víc, než by bylo etické.
středa 29. dubna 2009
sobota 18. dubna 2009
Jiří Vacek potřebuje hochštaplery a podlézavé donašeče
aneb o jeho organizaci a pravidlech
„Nikdy nenapadneme Holandsko...“ prohlásil v jednom svém projevu Adolf Hitler a druhý den časně ráno se na střechy Amsterodamu snesly tisíce německých parašutistů. „Nejsme organizace, nemáme ani žádná pravidla,“ hlásal „mistr“ Jiří Vacek a po něm opakoval Hynek Ries nedlouho poté, co zveřejnili svá „pravidla moštárny“ k meditacím a zavedli výběrové dotazníky ve své organizaci MKDSP. „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ prohlásil další nacistický pohlavár Goebbels a po něm Jiří Vacek, jenž začal chrlit své lži o Martinu Paříkovi, o nakladatelství Avatar, o Tomášových, ale také o sobě.
Zlo, které neustále Jiří Vacek, ať sám či za pomoci svých věrných, chrlí, se nutně dřív či později musí obrátit proti němu. Toho si není vědom? Nejen pro druhé platí: Neodejdeš, dokud posledního penízku nesplatíš.“ (Nikoliv haléřku, pane Krutino – za Ježíšova života ještě haléřky nebyly.) A potom: „Kdo seje vítr....“ Známe to. A Jiří Vacek větry, naprosto zlé větry, zasel a seje už docela dlouho (ano, pane Krutino – „mysl nasáklá zlem“).
Jiří Vacek měl vždy rád – dokonce ji vyžaduje – věrnost sobě coby osobě „mistra“. Vždy měl potřebu, aby mu jedni donášeli na druhé. Na základě zvěstí jeho horlivého zvěda Kouby (který to prý na poslední přednášce E. Tomáše, již za něj v zastoupení přednesl jeho syn, už nemohl vydržet) napsal Jiří Vacek celou kapitolu lží a pomluv, kterou vměstnal do svých pseudopamětí. Jiný snaživý čéla zase hned referoval, že „odhalil“ autorství anonymního dopisu. Jistě nebyli jediní.
Věrnost sobě Jiří Vacek vyžaduje, ale krom toho i hmotné a peněžní dary. Prý jako samozřejmost mistrovi. A to mu nestačí. Vyžaduje adorace. Skoro to připomíná pohádku O rybáři a rybce: rybářova žena, neuspokojená bohatstvím, nakonec chtěla, aby se jí klanělo slunce a hvězdy – jak to dopadlo, je všeobecně známo. Když se přátelé očekávající jeho příjezd neseběhli ze schodů jej vítat, nýbrž jej vítali „pouze“ z balkonu, hned se na ně škorpil. Zaujali by snad takový postoj Mahárši z Arunáčaly nebo Ramákrišna? Byla by snad jejich mysl naplněna hněvem jako mysl Vackova (to je přesně to, co gurudží Já Jsem Krutina nazývá mysl „nasáklá zlem“)? Už jen ty dopisy. Lichometné, devótní adorace. Podle vlastních slov k nim sám pan Vacek své posluchače nabádá. Vyžaduje je. Pak touto v podstatě sebechválou tmelí své „paměti“ i internetové stránky, aby se potvrzoval v pozici mistra. Dovede si někdo představit, že by to dělal nějaký opravdový duchovní mistr? Takto si nechá potvrzovat svou zvláštní pozici i Vackův zeť pan Krutina. A to s velkým potěšením. Jak se jen pan Krutina sprostě osopil na pana Popova, když mu ten poradil, že by si neměl takové devótnosti nechat líbit. Hned začal vylévat své zlo, být sprostý, urážet a lživě překrucovat. Vylévání svého zla (resp. zlem nasáklého ega), to byly Vánoce pana Krutiny. Zhořkl mu asi Vackův bramborový salát z připáleného hrnce.
Lichocení, devótní adorace, ale také pomluvy, lži a překrucování jsou ve Vackově sektě zřejmě nezbytností. Kolik jen lidí se na tom podílelo! Někteří si splní svou „povinnost“ vůči panu Vackovi a jdou „duchovním“ životem dál. Jiní se předhánějí ostošest, aby donášeli, udávali, pomlouvali a samozřejmě, jak je u nich zvykem, lezli panu Vackovi a nyní jakémusi údajnému „gurudžímu“ Krutinovi do... Předhánějí se ve zjišťování, co kdo kdy napsal, řekl - a jsou povinováni bránit svého „mistra“. „Braň svého mistra, nebo od něho z hanbou odejdi,“ hlásá o sobě samém opakovaně pan Vacek (prý to již řekl před ním Rámakrišna). Pokud někdo odejde (dokonce se to daří mnohým i bez hanby), je hned proti němu panem Vackem a jeho nejvěrnějšími uspořádána štvavá kampaň a v nejlepším případě je ve Vackově literatuře bohaté na pomluvy nazván „ješitou“.
Co si o sobě „mistr“ Vacek myslí? Vskutku se předvádí v plné pýše, „ze své výše“. Mimochodem nebyl to pan Popov, který napsal panu Vackovi dopis pod pseudonymem v dobré snaze otevřít mu oči, jak měl potřebu „vypátrat“ a udat (a ke všemu přelhávat,) pan Šťastný (ano tentýž, co přišel v čele tříčlenné výpravy Vackových čélů se osopit na pana Paříka). Jak nemistrovsky Jiří Vacek toto neprohlédl a jak podle, zákeřně a sprostě reagoval! Praví mistři si nepočínají neurvale, zákeřně a surově, jak uvádějí pánové Vacek a Ries, to nám zase jen lžou. Oba pánové si shodně notují ve výlevech agresivity a zla, přičemž v duchovní oblasti naprosto selhávají. Pan Vacek, který se prohlásil mistrem, účelově káže: „Mistr a Bůh jsou jedno“ - a pan Ries nás poučuje zcela jinak. Přísně rozlišuje mezi mistrem a Bohem. „Náš vztah k Bohu a stejně tak i k mistrovi musí být bezpodmínečný.“ Kdo má pravdu, pan Ries, nebo pan Vacek?
Pan Ries mezi mistrem a Bohem na rozdíl od pana Vacka vidí rozdíl. Riesův imperativ v jeho kázání je jednoznačný a vypovídá o jeho autorovi dosti. Usvědčuje jej nejen z popírání toho, co učí pan Vacek (měl to i v záhlaví jejich internetových stránek), ale hlavně z nepochopení duchovní nauky. Pro lidi jako on skutečně platí ve vztahu k onomu mistrovi (je jedno zda s velkým či malým „m“) slůvko „musí“. V řeholi jakéhokoliv mnišského řádu, v doporučeních jakéhokoli opravdového duchovního mistra je nabádáno k jednoznačnému a (chce-li pan Ries) „bezpodmínečnému“ vztahu k Bohu. K všudypřítomnému Bohu. K žádnému jinému mistru. Chce-li pan Ries kázat a pan Nykl poučovat (a naroubovat nějaká pravidla řeholníků na Vackovu sektu), měli by vzít v potaz skutečnost (pokud jsou schopni na ni nahlédnout) a nepřelhávat. A hlavně, nejdříve být duchovními lidmi sami, aby to mohli pochopit. To by však museli velice mnoho srazit ze své pýchy a nepřelhávat. Totéž plně platí pro pány Vacka a Krutinu.
Pan Kouba (poté, co to nemohl v Národním domě v Praze na Vinohradech vydržet a zřejmě též „musel“ referovat svému šéfovi Vackovi) zase nejméně celou sezónu papouškoval po panu Vackovi ty samé nesmysly o zádušní mši za Eduarda Tomáše a že se tento vzdal toho, co celý život učil. Lži a zlé pomluvy vyplozené panem Vackem (jeho ze žárlivosti chorobně záštiplným egem) a papouškované jeho namyšlenými čély. Toho by se žádný duchovní člověk dopouštět neměl, zvláště chce-li být veřejně činný. A najednou na pozvánce čteme, že mají být vedením meditací pověření Koubovci. Ano, tentýž Petr Kouba. Tentýž Vackův zvěd, který mu hned zčerstva referoval a dost možná pomlouval a lhal. Vacek jej pověřil vedením meditací (samozřejmě meditací podle „pravých mistrů, kterých učení také učíme“, jak směšně hlásá pan Vacek). Jaký pán, takový kmán a naopak. Lži, pomluvy, udávání, devótní adorace... pýcha, zloba, zášť.... počínání „duchovních“ lidí také podle „pravých mistrů“?
Jeden z Vackových věrných, který rád vypisuje citáty historických osobností, snad z pocitu povinnosti vůči Jiřímu Vackovi, přesto, že sám pan Vacek lhal, že jeho sekta nemá žádná pravidla a není nijak organizovaná (ač je naopak organizovaná až hodně podezřele a aby tuto skutečnost zamaskoval, měl potřebu veřejně šířit, že Martin Pařík a Miloš Tomáš mají každý svou sektu a Miloš Tomáš že prý je spojen s BIS – určitě to pan inženýr Vacek je schopen prokázat), se nyní snaží Vackově sektě naroubovat pravidla řehole, jak se zdá, mnišského řádu minoritů. Směšné a ubohé? Můžeme nyní vysledovat, jak pan Nykl uspěje se svou snahou obrátit Vackovu sektu do lůna katolické církve? Proč mluví o pokoře, když nikdo z nich patrně neví, co to pokora je. Ano, směšné a ubohé, ale můžeme se za něj a za ostatní u Královny menších bratří pomodlit.
redakce
„Nikdy nenapadneme Holandsko...“ prohlásil v jednom svém projevu Adolf Hitler a druhý den časně ráno se na střechy Amsterodamu snesly tisíce německých parašutistů. „Nejsme organizace, nemáme ani žádná pravidla,“ hlásal „mistr“ Jiří Vacek a po něm opakoval Hynek Ries nedlouho poté, co zveřejnili svá „pravidla moštárny“ k meditacím a zavedli výběrové dotazníky ve své organizaci MKDSP. „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou,“ prohlásil další nacistický pohlavár Goebbels a po něm Jiří Vacek, jenž začal chrlit své lži o Martinu Paříkovi, o nakladatelství Avatar, o Tomášových, ale také o sobě.
Zlo, které neustále Jiří Vacek, ať sám či za pomoci svých věrných, chrlí, se nutně dřív či později musí obrátit proti němu. Toho si není vědom? Nejen pro druhé platí: Neodejdeš, dokud posledního penízku nesplatíš.“ (Nikoliv haléřku, pane Krutino – za Ježíšova života ještě haléřky nebyly.) A potom: „Kdo seje vítr....“ Známe to. A Jiří Vacek větry, naprosto zlé větry, zasel a seje už docela dlouho (ano, pane Krutino – „mysl nasáklá zlem“).
Jiří Vacek měl vždy rád – dokonce ji vyžaduje – věrnost sobě coby osobě „mistra“. Vždy měl potřebu, aby mu jedni donášeli na druhé. Na základě zvěstí jeho horlivého zvěda Kouby (který to prý na poslední přednášce E. Tomáše, již za něj v zastoupení přednesl jeho syn, už nemohl vydržet) napsal Jiří Vacek celou kapitolu lží a pomluv, kterou vměstnal do svých pseudopamětí. Jiný snaživý čéla zase hned referoval, že „odhalil“ autorství anonymního dopisu. Jistě nebyli jediní.
Věrnost sobě Jiří Vacek vyžaduje, ale krom toho i hmotné a peněžní dary. Prý jako samozřejmost mistrovi. A to mu nestačí. Vyžaduje adorace. Skoro to připomíná pohádku O rybáři a rybce: rybářova žena, neuspokojená bohatstvím, nakonec chtěla, aby se jí klanělo slunce a hvězdy – jak to dopadlo, je všeobecně známo. Když se přátelé očekávající jeho příjezd neseběhli ze schodů jej vítat, nýbrž jej vítali „pouze“ z balkonu, hned se na ně škorpil. Zaujali by snad takový postoj Mahárši z Arunáčaly nebo Ramákrišna? Byla by snad jejich mysl naplněna hněvem jako mysl Vackova (to je přesně to, co gurudží Já Jsem Krutina nazývá mysl „nasáklá zlem“)? Už jen ty dopisy. Lichometné, devótní adorace. Podle vlastních slov k nim sám pan Vacek své posluchače nabádá. Vyžaduje je. Pak touto v podstatě sebechválou tmelí své „paměti“ i internetové stránky, aby se potvrzoval v pozici mistra. Dovede si někdo představit, že by to dělal nějaký opravdový duchovní mistr? Takto si nechá potvrzovat svou zvláštní pozici i Vackův zeť pan Krutina. A to s velkým potěšením. Jak se jen pan Krutina sprostě osopil na pana Popova, když mu ten poradil, že by si neměl takové devótnosti nechat líbit. Hned začal vylévat své zlo, být sprostý, urážet a lživě překrucovat. Vylévání svého zla (resp. zlem nasáklého ega), to byly Vánoce pana Krutiny. Zhořkl mu asi Vackův bramborový salát z připáleného hrnce.
Lichocení, devótní adorace, ale také pomluvy, lži a překrucování jsou ve Vackově sektě zřejmě nezbytností. Kolik jen lidí se na tom podílelo! Někteří si splní svou „povinnost“ vůči panu Vackovi a jdou „duchovním“ životem dál. Jiní se předhánějí ostošest, aby donášeli, udávali, pomlouvali a samozřejmě, jak je u nich zvykem, lezli panu Vackovi a nyní jakémusi údajnému „gurudžímu“ Krutinovi do... Předhánějí se ve zjišťování, co kdo kdy napsal, řekl - a jsou povinováni bránit svého „mistra“. „Braň svého mistra, nebo od něho z hanbou odejdi,“ hlásá o sobě samém opakovaně pan Vacek (prý to již řekl před ním Rámakrišna). Pokud někdo odejde (dokonce se to daří mnohým i bez hanby), je hned proti němu panem Vackem a jeho nejvěrnějšími uspořádána štvavá kampaň a v nejlepším případě je ve Vackově literatuře bohaté na pomluvy nazván „ješitou“.
Co si o sobě „mistr“ Vacek myslí? Vskutku se předvádí v plné pýše, „ze své výše“. Mimochodem nebyl to pan Popov, který napsal panu Vackovi dopis pod pseudonymem v dobré snaze otevřít mu oči, jak měl potřebu „vypátrat“ a udat (a ke všemu přelhávat,) pan Šťastný (ano tentýž, co přišel v čele tříčlenné výpravy Vackových čélů se osopit na pana Paříka). Jak nemistrovsky Jiří Vacek toto neprohlédl a jak podle, zákeřně a sprostě reagoval! Praví mistři si nepočínají neurvale, zákeřně a surově, jak uvádějí pánové Vacek a Ries, to nám zase jen lžou. Oba pánové si shodně notují ve výlevech agresivity a zla, přičemž v duchovní oblasti naprosto selhávají. Pan Vacek, který se prohlásil mistrem, účelově káže: „Mistr a Bůh jsou jedno“ - a pan Ries nás poučuje zcela jinak. Přísně rozlišuje mezi mistrem a Bohem. „Náš vztah k Bohu a stejně tak i k mistrovi musí být bezpodmínečný.“ Kdo má pravdu, pan Ries, nebo pan Vacek?
Pan Ries mezi mistrem a Bohem na rozdíl od pana Vacka vidí rozdíl. Riesův imperativ v jeho kázání je jednoznačný a vypovídá o jeho autorovi dosti. Usvědčuje jej nejen z popírání toho, co učí pan Vacek (měl to i v záhlaví jejich internetových stránek), ale hlavně z nepochopení duchovní nauky. Pro lidi jako on skutečně platí ve vztahu k onomu mistrovi (je jedno zda s velkým či malým „m“) slůvko „musí“. V řeholi jakéhokoliv mnišského řádu, v doporučeních jakéhokoli opravdového duchovního mistra je nabádáno k jednoznačnému a (chce-li pan Ries) „bezpodmínečnému“ vztahu k Bohu. K všudypřítomnému Bohu. K žádnému jinému mistru. Chce-li pan Ries kázat a pan Nykl poučovat (a naroubovat nějaká pravidla řeholníků na Vackovu sektu), měli by vzít v potaz skutečnost (pokud jsou schopni na ni nahlédnout) a nepřelhávat. A hlavně, nejdříve být duchovními lidmi sami, aby to mohli pochopit. To by však museli velice mnoho srazit ze své pýchy a nepřelhávat. Totéž plně platí pro pány Vacka a Krutinu.
Pan Kouba (poté, co to nemohl v Národním domě v Praze na Vinohradech vydržet a zřejmě též „musel“ referovat svému šéfovi Vackovi) zase nejméně celou sezónu papouškoval po panu Vackovi ty samé nesmysly o zádušní mši za Eduarda Tomáše a že se tento vzdal toho, co celý život učil. Lži a zlé pomluvy vyplozené panem Vackem (jeho ze žárlivosti chorobně záštiplným egem) a papouškované jeho namyšlenými čély. Toho by se žádný duchovní člověk dopouštět neměl, zvláště chce-li být veřejně činný. A najednou na pozvánce čteme, že mají být vedením meditací pověření Koubovci. Ano, tentýž Petr Kouba. Tentýž Vackův zvěd, který mu hned zčerstva referoval a dost možná pomlouval a lhal. Vacek jej pověřil vedením meditací (samozřejmě meditací podle „pravých mistrů, kterých učení také učíme“, jak směšně hlásá pan Vacek). Jaký pán, takový kmán a naopak. Lži, pomluvy, udávání, devótní adorace... pýcha, zloba, zášť.... počínání „duchovních“ lidí také podle „pravých mistrů“?
Jeden z Vackových věrných, který rád vypisuje citáty historických osobností, snad z pocitu povinnosti vůči Jiřímu Vackovi, přesto, že sám pan Vacek lhal, že jeho sekta nemá žádná pravidla a není nijak organizovaná (ač je naopak organizovaná až hodně podezřele a aby tuto skutečnost zamaskoval, měl potřebu veřejně šířit, že Martin Pařík a Miloš Tomáš mají každý svou sektu a Miloš Tomáš že prý je spojen s BIS – určitě to pan inženýr Vacek je schopen prokázat), se nyní snaží Vackově sektě naroubovat pravidla řehole, jak se zdá, mnišského řádu minoritů. Směšné a ubohé? Můžeme nyní vysledovat, jak pan Nykl uspěje se svou snahou obrátit Vackovu sektu do lůna katolické církve? Proč mluví o pokoře, když nikdo z nich patrně neví, co to pokora je. Ano, směšné a ubohé, ale můžeme se za něj a za ostatní u Královny menších bratří pomodlit.
redakce
úterý 14. dubna 2009
Jiří Vacek – duchovní člověk? Nikoli - záštiplný egoista
aneb na koho škaredí se Jidáš čili škarohlídovy vigilie
Martin Pařík
Senzitivní návštěvník webu Jiří Vacek-Satguru je hned u vchodu do těchto stránek vystaven nemilému ataku pichlavých, nerudných, výhrůžných očiček, která od jisté doby zcela příznačně nahradila laskavý, míruplný pohled velikého mudrce z Arunáčaly. Na Škaredou středu se prý Jidáš škaredil na Ježíše. Na koho se škaredí Jiří Vacek? Na všechny, bohužel, Ježíše nevyjímaje. Jak onen škarohlíd píše, tak hledí. Mysl těhotná zlými představami zrcadlí se v jeho zraku. Vždyť oči nelžou, jsou otiskem duše. Slovíčky lze před nevyzrálým čélou ledacos zamaskovat, i když mezisloví sebelépe vyšpekulovaného „mistrova“ textu lehce v autoru odhalí zakukleného nevraživého, neduchovního, mrzutého sofistu. Dlužno říci sofistu bez talentu – i ty jeho větičky mají s mystikou pramálo společného, spíše s účelovou demagogií.
Jsou zde velikonoční vigilie, šance k prohloubení, prozření, znovuzrození k Pravdě. „Buď tich a věz, že Já jsem, že JE“, nabádají mudrcové.
Z podobenky na webu zamračeně hrozí, spílá a klne dle vlastních slov údajný duplikát Ježíšův a jiných pravých mistrů. No, spíše jedna z modifikací Máry, již nespasí ani umělé světlo na hlavě.
Jako všechny bytosti a zejména trpící duše, zaslouží si naši účast a soucit i tento zbloudilý nešťastník, co pro pár stříbrňáků, tučných salámů a falešný věhlas zradil svého jediného Mistra. Kdesi vskrytu zoufalcovy duše, ztýrán a upozaděn myšlenkami zla, zakryt plátnem nevědomosti, tiše dlí Kristus.
Martin Pařík
Senzitivní návštěvník webu Jiří Vacek-Satguru je hned u vchodu do těchto stránek vystaven nemilému ataku pichlavých, nerudných, výhrůžných očiček, která od jisté doby zcela příznačně nahradila laskavý, míruplný pohled velikého mudrce z Arunáčaly. Na Škaredou středu se prý Jidáš škaredil na Ježíše. Na koho se škaredí Jiří Vacek? Na všechny, bohužel, Ježíše nevyjímaje. Jak onen škarohlíd píše, tak hledí. Mysl těhotná zlými představami zrcadlí se v jeho zraku. Vždyť oči nelžou, jsou otiskem duše. Slovíčky lze před nevyzrálým čélou ledacos zamaskovat, i když mezisloví sebelépe vyšpekulovaného „mistrova“ textu lehce v autoru odhalí zakukleného nevraživého, neduchovního, mrzutého sofistu. Dlužno říci sofistu bez talentu – i ty jeho větičky mají s mystikou pramálo společného, spíše s účelovou demagogií.
Jsou zde velikonoční vigilie, šance k prohloubení, prozření, znovuzrození k Pravdě. „Buď tich a věz, že Já jsem, že JE“, nabádají mudrcové.
Z podobenky na webu zamračeně hrozí, spílá a klne dle vlastních slov údajný duplikát Ježíšův a jiných pravých mistrů. No, spíše jedna z modifikací Máry, již nespasí ani umělé světlo na hlavě.
Jako všechny bytosti a zejména trpící duše, zaslouží si naši účast a soucit i tento zbloudilý nešťastník, co pro pár stříbrňáků, tučných salámů a falešný věhlas zradil svého jediného Mistra. Kdesi vskrytu zoufalcovy duše, ztýrán a upozaděn myšlenkami zla, zakryt plátnem nevědomosti, tiše dlí Kristus.
sobota 11. dubna 2009
Povinnost uvádět meditace podle pana Vacka
aneb proč meditace Vackových čélů ve skutečnosti nejsou podle žádného pravého mistra
Maháršiho fotografie počmáraná Vackovým čélou hlásá „Meditace podle pana Vaceka“. Tak už je lžiguru konečně spokojen. Konečně se našel Vackovi dost oddaný fanatický čéla, který vyhověl Vackovu samolibému diktátu. Co se chuděra pan Vacek narozčiloval. Na Romana Mieslera, Katarínu Hipšovou, Miro Hrušku... Uspořádal štvavou kampaň proti lidem jen proto, že na zvací leták neuvedli jeho jméno. Jak má ve zvyku, poštval část svých čélů, někteří dle své a Vackem vycvičené nátury vystoupili agresivně. Jasně platí, a to odpradávna, jména hloupých na všech sloupích. A pyšný pan Vacek si takové renomé vydobyl již dávno. Nejenom hloupost a pýcha, ale patrně zištnost a chamtivost, o níž by se díky podání věcných důkazů, daly napsat celé knihy (že ani „pár karmických pohlavků“ od pana Kose Vackovu „páru ješitů“ či zbití podle Riese – pardon, podle „Muktanandy“ či „Rámakrišny“, jak nás pánové Vacek a Ries poučují, by zřejmě sotva stačilo), vede pana Vacka zřejmě k takovému jednání.
Všude musí být jasně uvedeno, že jde o meditaci podle Jiřího Vacka (proč ne třeba podle Ramany Maháršiho, nebo pana Popova – toho gurudží JÁ JSEM Krutina označil za chytřejšího než Arunáčala ), všude musí být jasně uvedeno, kde si je možno koupit knihy. Proč vůbec musí být uvedeno, že podle někoho? Dokonce jiné meditace než podle Vacka nejsou aspoň manipulací a černou magií. Knihy Jiřího Vacka - byť jsou sebeblbější - jsou doporučovány, ba vnucovány svým autorem a jeho rodinou dál. Viz známé pořekadlo Evy Krutinové: „Jak si přeje, vyškrtneme ho ze seznamu působení mistra.“ Docela vyděračské. Eva Krutinová tím „mistrem“, který tak působí (?), jistě myslí svého tatínka. Nebo svého podivného chotě, jenž si záhadně nechá říkat „velký halogen“ (bývalý inovátor a zadavatel zlepšováků v továrně na výrobu žárovek pan Vacek by měl svého zeťe poučit o nedlouhé životnosti halogenů, zejména těch „velkých“) alias „gurudží JÁ JSEM“ – všimněme si, že už mu nestačí v titulu ani malá písmena. Je snad Jiří Krutina větší než Arunáčala? Od kdy? A jak mu u nohou leží Slávek? Pozor, aby o něj nezakopl.
Též jiní hledající zoufale ve svém blouznění považují Jiřího Vacka za mistra. Hlavně ti, co mu píší na jeho přání adorativní dopisy. Ten názor jim vsugeroval on sám, příp. jemu nejoddanější uctívači. Nejtragikomičtější ovšem je, že se za nějakého duchovního mistra považuje on sám. Nebo to, že prý dosáhl za svého života buddhovství... Čím to bylo způsobeno? Zlepšováky v práci ve prospěch socialistické společnosti? Napsáním sta samizdatů pod dozorem estébáků? To asi těmi třemi „klenoty“, které „získal“ a hlásal, když z potřeby sebepotvrzování si „hřál svou polévku“. Asi že má společenství (běda, jak se k němu někdo nehlásí), útočiště (což je podle p. Vacka a jeho blízkých organizace MKDS, která má svá pravidla, byl zde zaveden vstupní dotazník atd.) a tzv. nauku (Vacek vždy musí zdůrazňovat, že to, co učí praví mistři Ramana Mahárši, swami Rámakrišna, Ježíš aj., „se shoduje s tím, co učíme (rozuměj: oni)“. A přitom lže, jako když tiskne. Proč? Protože si tím „hřeje svou polévku“. Nejednou mu bylo prokázáno, že duchovní nauku nestydatě překrucuje k obrazu svému a účelově lže - a to má sám sebe za satgurua. Duchovní autorita lže a zcizuje!!
Protože stále několik let lže, byl již dříve zcela legitimně a výstižně nazván lžiguruem. Z tohoto důvodu zřejmě byla Jiřímu Vackovi odebrána Ramanášramem licence na překládání a vydávání Maháršiho díla, pročež opět (jak je jeho dobrým zvykem) zorganizoval podlou a zákeřnou pomlouvačnou kampaň dopisů a petice (pomlouvačnými dopisy poškozující nakladatelství Avatar, které řádně uzavřelo s Ramanášramem smlouvu a obdrželo licenci na vydávání knih, jak bylo p. Vackovi po jeho opakovaném poškozování zákonů dokladováno) do Ramanášramu.
Je s podivem, že když někdo Jiřímu Vackovi prokáže mylnost nauky (či spíš prospěchářské ideologie), kterou šíří, začne Jiří Vacek hlásat (lživě překrucovat), že ten dotyčný kritizuje Maháršiho nauku. Jiří Krutina (který se prohlásil za „gurudžího JÁ JSEM“) zašel tak daleko, že se takto vyslovil o p. Popovovi, že je chytřejší než Arunáčala. Jasný důkaz o nevyváženost obou příbuzensky spojených pánů (zdaleka nejen co se týká jejich lží) a jejich zla. Vstupné (požadovaná částka není uvedena) na meditace hledí však pánové, aby bylo „vyvážené“. Je prý dokonce (bez avíza požadované částky) „zvýhodněné“. Jak? V čem?
Meditace na Já? Ne které? Podle pana Vacka? Ach jo! A běda jak ne. K politování.
Tak jen dál se sebeprezentací Jiřího Vacka! Naprostá nevyváženost lžimistra a tím i jeho čélů. Rozplizlost počítačového „světla“ stavěného na kbelík, na škopek.¨
Redakce
Maháršiho fotografie počmáraná Vackovým čélou hlásá „Meditace podle pana Vaceka“. Tak už je lžiguru konečně spokojen. Konečně se našel Vackovi dost oddaný fanatický čéla, který vyhověl Vackovu samolibému diktátu. Co se chuděra pan Vacek narozčiloval. Na Romana Mieslera, Katarínu Hipšovou, Miro Hrušku... Uspořádal štvavou kampaň proti lidem jen proto, že na zvací leták neuvedli jeho jméno. Jak má ve zvyku, poštval část svých čélů, někteří dle své a Vackem vycvičené nátury vystoupili agresivně. Jasně platí, a to odpradávna, jména hloupých na všech sloupích. A pyšný pan Vacek si takové renomé vydobyl již dávno. Nejenom hloupost a pýcha, ale patrně zištnost a chamtivost, o níž by se díky podání věcných důkazů, daly napsat celé knihy (že ani „pár karmických pohlavků“ od pana Kose Vackovu „páru ješitů“ či zbití podle Riese – pardon, podle „Muktanandy“ či „Rámakrišny“, jak nás pánové Vacek a Ries poučují, by zřejmě sotva stačilo), vede pana Vacka zřejmě k takovému jednání.
Všude musí být jasně uvedeno, že jde o meditaci podle Jiřího Vacka (proč ne třeba podle Ramany Maháršiho, nebo pana Popova – toho gurudží JÁ JSEM Krutina označil za chytřejšího než Arunáčala ), všude musí být jasně uvedeno, kde si je možno koupit knihy. Proč vůbec musí být uvedeno, že podle někoho? Dokonce jiné meditace než podle Vacka nejsou aspoň manipulací a černou magií. Knihy Jiřího Vacka - byť jsou sebeblbější - jsou doporučovány, ba vnucovány svým autorem a jeho rodinou dál. Viz známé pořekadlo Evy Krutinové: „Jak si přeje, vyškrtneme ho ze seznamu působení mistra.“ Docela vyděračské. Eva Krutinová tím „mistrem“, který tak působí (?), jistě myslí svého tatínka. Nebo svého podivného chotě, jenž si záhadně nechá říkat „velký halogen“ (bývalý inovátor a zadavatel zlepšováků v továrně na výrobu žárovek pan Vacek by měl svého zeťe poučit o nedlouhé životnosti halogenů, zejména těch „velkých“) alias „gurudží JÁ JSEM“ – všimněme si, že už mu nestačí v titulu ani malá písmena. Je snad Jiří Krutina větší než Arunáčala? Od kdy? A jak mu u nohou leží Slávek? Pozor, aby o něj nezakopl.
Též jiní hledající zoufale ve svém blouznění považují Jiřího Vacka za mistra. Hlavně ti, co mu píší na jeho přání adorativní dopisy. Ten názor jim vsugeroval on sám, příp. jemu nejoddanější uctívači. Nejtragikomičtější ovšem je, že se za nějakého duchovního mistra považuje on sám. Nebo to, že prý dosáhl za svého života buddhovství... Čím to bylo způsobeno? Zlepšováky v práci ve prospěch socialistické společnosti? Napsáním sta samizdatů pod dozorem estébáků? To asi těmi třemi „klenoty“, které „získal“ a hlásal, když z potřeby sebepotvrzování si „hřál svou polévku“. Asi že má společenství (běda, jak se k němu někdo nehlásí), útočiště (což je podle p. Vacka a jeho blízkých organizace MKDS, která má svá pravidla, byl zde zaveden vstupní dotazník atd.) a tzv. nauku (Vacek vždy musí zdůrazňovat, že to, co učí praví mistři Ramana Mahárši, swami Rámakrišna, Ježíš aj., „se shoduje s tím, co učíme (rozuměj: oni)“. A přitom lže, jako když tiskne. Proč? Protože si tím „hřeje svou polévku“. Nejednou mu bylo prokázáno, že duchovní nauku nestydatě překrucuje k obrazu svému a účelově lže - a to má sám sebe za satgurua. Duchovní autorita lže a zcizuje!!
Protože stále několik let lže, byl již dříve zcela legitimně a výstižně nazván lžiguruem. Z tohoto důvodu zřejmě byla Jiřímu Vackovi odebrána Ramanášramem licence na překládání a vydávání Maháršiho díla, pročež opět (jak je jeho dobrým zvykem) zorganizoval podlou a zákeřnou pomlouvačnou kampaň dopisů a petice (pomlouvačnými dopisy poškozující nakladatelství Avatar, které řádně uzavřelo s Ramanášramem smlouvu a obdrželo licenci na vydávání knih, jak bylo p. Vackovi po jeho opakovaném poškozování zákonů dokladováno) do Ramanášramu.
Je s podivem, že když někdo Jiřímu Vackovi prokáže mylnost nauky (či spíš prospěchářské ideologie), kterou šíří, začne Jiří Vacek hlásat (lživě překrucovat), že ten dotyčný kritizuje Maháršiho nauku. Jiří Krutina (který se prohlásil za „gurudžího JÁ JSEM“) zašel tak daleko, že se takto vyslovil o p. Popovovi, že je chytřejší než Arunáčala. Jasný důkaz o nevyváženost obou příbuzensky spojených pánů (zdaleka nejen co se týká jejich lží) a jejich zla. Vstupné (požadovaná částka není uvedena) na meditace hledí však pánové, aby bylo „vyvážené“. Je prý dokonce (bez avíza požadované částky) „zvýhodněné“. Jak? V čem?
Meditace na Já? Ne které? Podle pana Vacka? Ach jo! A běda jak ne. K politování.
Tak jen dál se sebeprezentací Jiřího Vacka! Naprostá nevyváženost lžimistra a tím i jeho čélů. Rozplizlost počítačového „světla“ stavěného na kbelík, na škopek.¨
Redakce
středa 8. dubna 2009
V článku „O zlu v nás“ polemizuje autor s panem Paříkem a jeho článkem
RNDr. Kamil John, DrSc.
Pan Šťastný tvrdí, že když někdo píše o zlu, ještě to neznamená, že má mysl plnou zla. Jistě, nemusí to znamenat, ale čeho je moc, toho je příliš. A pak už to něco znamená. Podíváme-li se na dílo a články Jiřího Vacka, pak vidíme, že se velmi často pohybuje v úrovni nesmiřitelné kritiky a zášti vůči někomu, vůči nějakému názoru, vůči nějakému postoji, smýšlení či ideologii. Namátkou lze jmenovat zášť vůči Tomášovým, Avataru, Drtikolovi, vůči katolické církvi, vůči komunistům, vůči těm, kteří nehoří nenávistí k egu, vůči těm, kteří jsou smířliví, vůči těm, kteří mu snad nastavují zrcadlo.
Myslím, že pan Šťastný nepochopil to jednoduché poselství z knihy Jiřího Langera, jež citoval pan Pařík.
Pan Šťastný dále dospívá k myšlence, že snášet osud s pokorou, láskou a odevzdáním, k vysvobození nevede. Ale vždyť opravdové snášení osudu je vlastně postojem bez ega. Je to vlastně i obsahem uvedeného poselství z knihy Jiřího Langera.
Čteme-li dále v příspěvku pana Šťastného, budeme vedeni k „neslučitelným entitám“. Nehledě k tomu, že to připomíná jimi tolik kritizovanou komunistickou ideologii antagonistických rozporů. Ukazuje to, že pan Šťastný je dobrý žák svého Satgurua a rád se pohybuje ve světě duality.
Poznámka redakce:
Dodejme jen, že pan Šťastný byl oním Vackovým čélou, který přišel (při vší pravděpodobností přímo) od pana Vacka v čele tříčlenné výpravy do Avataru s cílem pana Paříka inzultovat.
Pan Šťastný tvrdí, že když někdo píše o zlu, ještě to neznamená, že má mysl plnou zla. Jistě, nemusí to znamenat, ale čeho je moc, toho je příliš. A pak už to něco znamená. Podíváme-li se na dílo a články Jiřího Vacka, pak vidíme, že se velmi často pohybuje v úrovni nesmiřitelné kritiky a zášti vůči někomu, vůči nějakému názoru, vůči nějakému postoji, smýšlení či ideologii. Namátkou lze jmenovat zášť vůči Tomášovým, Avataru, Drtikolovi, vůči katolické církvi, vůči komunistům, vůči těm, kteří nehoří nenávistí k egu, vůči těm, kteří jsou smířliví, vůči těm, kteří mu snad nastavují zrcadlo.
Myslím, že pan Šťastný nepochopil to jednoduché poselství z knihy Jiřího Langera, jež citoval pan Pařík.
Pan Šťastný dále dospívá k myšlence, že snášet osud s pokorou, láskou a odevzdáním, k vysvobození nevede. Ale vždyť opravdové snášení osudu je vlastně postojem bez ega. Je to vlastně i obsahem uvedeného poselství z knihy Jiřího Langera.
Čteme-li dále v příspěvku pana Šťastného, budeme vedeni k „neslučitelným entitám“. Nehledě k tomu, že to připomíná jimi tolik kritizovanou komunistickou ideologii antagonistických rozporů. Ukazuje to, že pan Šťastný je dobrý žák svého Satgurua a rád se pohybuje ve světě duality.
Poznámka redakce:
Dodejme jen, že pan Šťastný byl oním Vackovým čélou, který přišel (při vší pravděpodobností přímo) od pana Vacka v čele tříčlenné výpravy do Avataru s cílem pana Paříka inzultovat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)