Alexandr Popov
S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!
Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?
Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?
Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).
„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.
„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
„…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?
"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).
„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?
„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.
„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.
Co dodat? Asi nic.
úterý 28. července 2009
pondělí 27. července 2009
Dopis paní Knápkové
Vážení přátelé,
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
středa 1. července 2009
Další dopis Markéty Šťastné
Tak to vidíte, přátelé, zase jedna odepsaná nula – Markétka.
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)