Martin Pařík
Jiří Vacek ve snaze degradovat přednáškovou činnost manželů Tomášových velmi často účelově opakuje výrok Ramany Maharšiho, s nímž se v tomto punktu (na rozdíl od nemála myšlenek jiných) zcela identifikuje, o tzv. neúčinnosti duchovních přednášek: „Lidé chodí na duchovní přednášky a odcházejí z nich stejní, jako tam přišli. Pravé učení se děje tichem.“ (Jiří Vacek - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, díl. 6.) Tuto ad hoc Maharšiho myšlenku pak do omrzení opakuje snad v každé své knize. Pan Vacek tedy „hlásá vodu“ o neúčinnosti duchovních přednášek, budiž. Co si má ale čtenář jeho webu myslet, když se tam dozví, že tentýž pan Vacek drží (nepořádá, jak sám přednášející posléze upřesnil, ostatně Tomášovi také nic nepořádali, pozn. red.) duchovní přednášku v Trnavě? http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/pozvanka-na-prednasku-a-seminar-jiriho-vacka Inu co jiného než že sám „pije víno!“.
Pan Vacek by měl, kdyby byl férový a poctivý, upozornit všechny návštěvníky své přednášky v Trnavě, že marnotratně vyhodí peníze za vstupné, protože přednášející důrazně hlásá ideu, že takovéto akce jsou neúčinné a jen při nich víří mysl včetně mysli přednášejícího, jak suverénně zhodnotil přednášky Eduarda Tomáše v Lucerně.
Dle nauky samotného pana Vacka odejdou účastníci jeho přednášky v Trnavě dne 23. apríla 2008 stejní, jako na ni přišli. Soukromě si myslím, že v tomto případě budou ještě rádi.
Pan Vacek tedy svůj poslední internetový článek „Hlásá vodu, pije víno“ http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/hlasa-vodu_-pije-vino napsal sám o sobě.
pondělí 21. dubna 2008
čtvrtek 17. dubna 2008
Zachmuřeného „satgurua“ se sklopenými zraky neustálé vylhávání ve věci autorských práv
Martin Pařík
Byl jsem se synkem na procházce. Kde se vzal tu se vzal, proti nám kráčí sám „satguru“ s chotí. Když nás míjeli, místo udělení světelných ran (jak je dle vlastních pamětí uděluje např. Jánovi Č.) a výronu mistrovy zničující síly (jíž zastrašuje ve svých memoárech), nastalo velké „satguruovo“ klopení zraků. Proč? Tíha zlého svědomí.
Polemizovat s Jiřím Vackem není vůbec snadné a vyžaduje to značnou trpělivost. Jednak nedokáže sledovat argumentaci oponentů, kterou navíc překrucuje, redukuje a jinak upravuje, jak se mu to zrovna hodí, jednak očividně vychází z vlastního přesvědčení, že je mistrem čili bohem, a tak si může dovolit, co se mu zachce. Když je kupř. vzteklý, nerudný a arogantní, myslí si podle všeho, že jde o hněvivé projevy jeho mistrovské osoby neboli o cosi nadpozemského a spravedlivého. Takový Filip Blažek, Jiří Krutina a pár dalších servilních obdivovatelů mu to jistě podepíše. Zalíbit se mistrovi je přece to nejdůležitější, že? Dobrat se pravdy není pro ně hlavní, zvláště když jejich guru o to nemá zájem. A tak si pan Vacek čadí na papír, co ho napadne bez ohledu na etiku a pravdivostní hodnotu výpovědi. Polemika ve věci autorských práv je toho zářným důkazem. Pan Vacek byl opakovaně vyzván, aby vysvětlil své lži v této kauze a on se namísto toho pokouší nařknout protistranu ze špatných úmyslů a postupů. Přesně ve stylu „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Zároveň sám svoji rétoriku zpochybňuje tím, že hovoří v plurálu: „naše práva“, „byli jsme jediní“, jinými slovy se schovává za někoho dalšího, nejspíš za manželku, za dceru, možná za své nejvěrnější čély. Nechce být v té šlamastice namočen sám, na to je příliš zbabělý.
Jiřímu Vackovi bylo dokázáno, že ač neměl řádné oprávnění, prodával a patrně dosud prodává xerokopie svých překladů Ramany Maharšiho a protizákonně se obohacoval (obohacuje) na úkor Ramanášramu a Avataru. Dále v rozporu se zákonem opakovaně užil na svých knihách obraz Františka Drtikola, protože si neobstaral povolení majitelů práv a zpupně vylhával, že si se svým obrazem, kterým se pyšní ve svém bytě, může dělat, co chce. Zákon jasně říká, že nemůže. Neetičnost Vackova počínání umocňuje skutečnost, že právě Drtikola ve svých knihách velmi často hrubě dehonestuje, snaží se zpochybnit jeho duchovní dosažení a nesporné lidské kvality.
Pan Vacek dosud uspokojivě nevysvětlil, proč se dopustil těchto podvodných jednání a proč, v případě, že by snad šlo o pouhý omyl a neznalost zákona, se neomluvil všem, které morálně a ekonomicky poškodil. Že se snaží přelít pozornost na avatarské vydání knihy Jiřího Navrátila „V srdci skutečnosti“, která vyšla naprosto legálně, je prostě nemistrovským stylem J. Vacka. Každopádně Avatar, který dle posudku právníka licenci na toto autorské dílo doplněné citacemi nepotřeboval, si zajistil řádné písemné svolení k vydání uvedeného díla od majitele práv, což se o Vackových xeroxech říci nedá.
Pokud jde o publikaci Šrí Ramana Maharši Život velkého mudrce, je zřejmé, že ji pan Vacek neměl zájem vydat, protože na ni neměl prostředky a nebyl ochoten si je opatřit za cenu rizika. Maharši si jistě zaslouží více důvěry, dokonce má-li jej Vacek za učitele, pročež by mu měl obětovat vše, hlavně své hamižné a pyšné ego. Proč si tedy pan Vacek zajišťoval práva na tuto knihu? Proč se této licence nevzdal, když věděl, že knihu sám nevydá?
Stále platí, že by Jiří Vacek měl vysvětlit, případně ospravedlnit své porušování autorských práv jiných subjektů a pokusit se vyvrátit lži, jež mu byly prokázány viz:
http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/02/nekonen-pbh-vackovch-l-o-autorskch.html
Závěrem poznámka k jednomu Vackovu podsouvání: Pan Vacek je drzý a troufalý, když píše, cituji:
Pana Paříka pravda nezajímá. On píše, co mu nenávist přinese do pera. Neuzná, že lže, i když jeho tvrzení, že se F. Drtikol nezúčastnil komunistického puče v roce 1948, vyvrátí sám F. Drtikol.
Buďme si proto dobře vědomi, jak pan Pařík zachází i s jasnými, objektivními fakty: buď je ignoruje nebo obrací na ruby. Využívá naprosto bezostyšně pravidla demagogie: „Stokrát opakovanou lež lidé počnou považovat za pravdu“. Právě proto se musí lži neustále vyvracet.
Napsal jsem přesně toto: „Zmíním ještě opravdu přihlouplou kritiku na adresu Františka Drtikola za jeho členství v KSČ (7. díl, str. 248: „Byl mezi členy zločinecké organizace, zúčastnil se jejího únorového puče...“ – Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách), kvůli němuž a bůhvíčemu ještě ztratil ke konci života většinu svých žáků. Kdyby J. Vacek pozorně četl knihy Míly Tomášové, musel by zaznamenat, že odpadli ti méně opravdoví a přirozenou cestou zůstali nejpokročilejší, a těch nebývá mnoho, ostatně Fráňa Drtikol žádné žáky a uctívače nikdy nesháněl a nepotřeboval. Míla s Eduardem setrvali až do jeho fyzického konce. J. Vacek u toho nebyl.“
Podle Vacka jsem tedy tvrdil, že se Drtikol nezúčastnil únorového puče. Nic takového, jak si může každý ověřit z výše uvedené citace, jsem netvrdil. To je spekulace a dedukce pana Vacka, který naráží patrně na lehce ironickou doušku „...Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách“. Koneckonců nelze vyloučit, že mu byl v patách, když si je natolik jist svým hodnocením jiného člověka, asi znal zevrubně jeho pohnutky, jeho mysl a duši, když si troufá jej soudit a odsoudit (tím spíš, že Jiří Vacek sám za totality volil komunisty, podával zlepšovací návrhy, čímž napomáhal budovat socialismus, a žil si na tehdejší poměry relativně jako v bavlnce - žádné kriminály, nýbrž teplé místečko v bance, i na ten uheráček občas došlo, o gothaji či turisťáku nemluvě). Skutečnost je pochopitelně zcela jiná, pan Vacek nejenže nebyl a není Drtikolovi v patách, je duchovně a morálně daleko, daleko za ním. Drtikol byl přímý, upřímný, pravdomluvný, poctivý, soucitný, moudrý. Byl a je vzácnou duchovní bytostí, což se o panu Vackovi říct rozhodně nedá.
Meritum problému, o němž jsem v Doteku psal, nebyly Drtikolovy politické aktivity, nýbrž nastínění pravého důvodu, proč někteří přívrženci k němu ke konci jeho života přestali docházet a jiní setrvali. To zřejmě Jiří Vacek vůbec nepochopil.
Byl jsem se synkem na procházce. Kde se vzal tu se vzal, proti nám kráčí sám „satguru“ s chotí. Když nás míjeli, místo udělení světelných ran (jak je dle vlastních pamětí uděluje např. Jánovi Č.) a výronu mistrovy zničující síly (jíž zastrašuje ve svých memoárech), nastalo velké „satguruovo“ klopení zraků. Proč? Tíha zlého svědomí.
Polemizovat s Jiřím Vackem není vůbec snadné a vyžaduje to značnou trpělivost. Jednak nedokáže sledovat argumentaci oponentů, kterou navíc překrucuje, redukuje a jinak upravuje, jak se mu to zrovna hodí, jednak očividně vychází z vlastního přesvědčení, že je mistrem čili bohem, a tak si může dovolit, co se mu zachce. Když je kupř. vzteklý, nerudný a arogantní, myslí si podle všeho, že jde o hněvivé projevy jeho mistrovské osoby neboli o cosi nadpozemského a spravedlivého. Takový Filip Blažek, Jiří Krutina a pár dalších servilních obdivovatelů mu to jistě podepíše. Zalíbit se mistrovi je přece to nejdůležitější, že? Dobrat se pravdy není pro ně hlavní, zvláště když jejich guru o to nemá zájem. A tak si pan Vacek čadí na papír, co ho napadne bez ohledu na etiku a pravdivostní hodnotu výpovědi. Polemika ve věci autorských práv je toho zářným důkazem. Pan Vacek byl opakovaně vyzván, aby vysvětlil své lži v této kauze a on se namísto toho pokouší nařknout protistranu ze špatných úmyslů a postupů. Přesně ve stylu „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Zároveň sám svoji rétoriku zpochybňuje tím, že hovoří v plurálu: „naše práva“, „byli jsme jediní“, jinými slovy se schovává za někoho dalšího, nejspíš za manželku, za dceru, možná za své nejvěrnější čély. Nechce být v té šlamastice namočen sám, na to je příliš zbabělý.
Jiřímu Vackovi bylo dokázáno, že ač neměl řádné oprávnění, prodával a patrně dosud prodává xerokopie svých překladů Ramany Maharšiho a protizákonně se obohacoval (obohacuje) na úkor Ramanášramu a Avataru. Dále v rozporu se zákonem opakovaně užil na svých knihách obraz Františka Drtikola, protože si neobstaral povolení majitelů práv a zpupně vylhával, že si se svým obrazem, kterým se pyšní ve svém bytě, může dělat, co chce. Zákon jasně říká, že nemůže. Neetičnost Vackova počínání umocňuje skutečnost, že právě Drtikola ve svých knihách velmi často hrubě dehonestuje, snaží se zpochybnit jeho duchovní dosažení a nesporné lidské kvality.
Pan Vacek dosud uspokojivě nevysvětlil, proč se dopustil těchto podvodných jednání a proč, v případě, že by snad šlo o pouhý omyl a neznalost zákona, se neomluvil všem, které morálně a ekonomicky poškodil. Že se snaží přelít pozornost na avatarské vydání knihy Jiřího Navrátila „V srdci skutečnosti“, která vyšla naprosto legálně, je prostě nemistrovským stylem J. Vacka. Každopádně Avatar, který dle posudku právníka licenci na toto autorské dílo doplněné citacemi nepotřeboval, si zajistil řádné písemné svolení k vydání uvedeného díla od majitele práv, což se o Vackových xeroxech říci nedá.
Pokud jde o publikaci Šrí Ramana Maharši Život velkého mudrce, je zřejmé, že ji pan Vacek neměl zájem vydat, protože na ni neměl prostředky a nebyl ochoten si je opatřit za cenu rizika. Maharši si jistě zaslouží více důvěry, dokonce má-li jej Vacek za učitele, pročež by mu měl obětovat vše, hlavně své hamižné a pyšné ego. Proč si tedy pan Vacek zajišťoval práva na tuto knihu? Proč se této licence nevzdal, když věděl, že knihu sám nevydá?
Stále platí, že by Jiří Vacek měl vysvětlit, případně ospravedlnit své porušování autorských práv jiných subjektů a pokusit se vyvrátit lži, jež mu byly prokázány viz:
http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/02/nekonen-pbh-vackovch-l-o-autorskch.html
Závěrem poznámka k jednomu Vackovu podsouvání: Pan Vacek je drzý a troufalý, když píše, cituji:
Pana Paříka pravda nezajímá. On píše, co mu nenávist přinese do pera. Neuzná, že lže, i když jeho tvrzení, že se F. Drtikol nezúčastnil komunistického puče v roce 1948, vyvrátí sám F. Drtikol.
Buďme si proto dobře vědomi, jak pan Pařík zachází i s jasnými, objektivními fakty: buď je ignoruje nebo obrací na ruby. Využívá naprosto bezostyšně pravidla demagogie: „Stokrát opakovanou lež lidé počnou považovat za pravdu“. Právě proto se musí lži neustále vyvracet.
Napsal jsem přesně toto: „Zmíním ještě opravdu přihlouplou kritiku na adresu Františka Drtikola za jeho členství v KSČ (7. díl, str. 248: „Byl mezi členy zločinecké organizace, zúčastnil se jejího únorového puče...“ – Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách), kvůli němuž a bůhvíčemu ještě ztratil ke konci života většinu svých žáků. Kdyby J. Vacek pozorně četl knihy Míly Tomášové, musel by zaznamenat, že odpadli ti méně opravdoví a přirozenou cestou zůstali nejpokročilejší, a těch nebývá mnoho, ostatně Fráňa Drtikol žádné žáky a uctívače nikdy nesháněl a nepotřeboval. Míla s Eduardem setrvali až do jeho fyzického konce. J. Vacek u toho nebyl.“
Podle Vacka jsem tedy tvrdil, že se Drtikol nezúčastnil únorového puče. Nic takového, jak si může každý ověřit z výše uvedené citace, jsem netvrdil. To je spekulace a dedukce pana Vacka, který naráží patrně na lehce ironickou doušku „...Ing. Vacek mu byl zřejmě v patách“. Koneckonců nelze vyloučit, že mu byl v patách, když si je natolik jist svým hodnocením jiného člověka, asi znal zevrubně jeho pohnutky, jeho mysl a duši, když si troufá jej soudit a odsoudit (tím spíš, že Jiří Vacek sám za totality volil komunisty, podával zlepšovací návrhy, čímž napomáhal budovat socialismus, a žil si na tehdejší poměry relativně jako v bavlnce - žádné kriminály, nýbrž teplé místečko v bance, i na ten uheráček občas došlo, o gothaji či turisťáku nemluvě). Skutečnost je pochopitelně zcela jiná, pan Vacek nejenže nebyl a není Drtikolovi v patách, je duchovně a morálně daleko, daleko za ním. Drtikol byl přímý, upřímný, pravdomluvný, poctivý, soucitný, moudrý. Byl a je vzácnou duchovní bytostí, což se o panu Vackovi říct rozhodně nedá.
Meritum problému, o němž jsem v Doteku psal, nebyly Drtikolovy politické aktivity, nýbrž nastínění pravého důvodu, proč někteří přívrženci k němu ke konci jeho života přestali docházet a jiní setrvali. To zřejmě Jiří Vacek vůbec nepochopil.
úterý 8. dubna 2008
ŠTO DĚLAŤ?
Leninský zdroj Vackovy nauky čili co pro vaše poučení vypátral náš investigativní redaktor
Externí spolupracovník naší redakce, jehož jméno budiž veřejnosti pro tentokrát utajeno, vypátral, co je skutečným pramenem tvůrčí invence pana Vacka. Ukazuje se, že se vyplácí bedlivě zkoumat nejrůznější prameny působení páně Vackovy šakti, výsledky se pak dostaví.
„Vrtalo mi hlavou, kde bere pan Vacek tak silné avantgardní, pionýrské myšlenky. Nejprve mě napadlo, že prostě jde o zásahy jeho šakti, ale to je příliš obecný a těžko uchopitelný závěr. Řekl jsem si, že se za Vackovým dílem skrývá cosi jadrnějšího a paradigmatičtějšího. Abych tuto záhadu rozluštil, pustil jsem se do pečlivého studia nejrůznějších pramenů světového písemnictví, bádal jsem v knihovnách a archivech, nahlédl jsem do nejednoho vzácného fondu, ale stále nic. Po měsících neúspěšného pátrání, když jsem se ocitl na pokraji fyzického i psychického zhroucení, se na mě usmála štěstěna. Zcela vyčerpán a otupělý jsem sáhl po svazcích klasiků marxismu-leninismu a můj zrak spočinul na Leninově práci „Co dělat?“. Nevěřil jsem svým očím. Vzpomněl jsem si ihned na poslední článek pana inženýra na jeho webových stránkách http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/co-delat_
a bylo mi vše rázem jasné. Senzační objev je na světě. To bude bomba. Duchovní odkaz Vladimíra Iljiče Lenina (komunisty, pučisty, spoluvraha), tohoto největšího světového revolucionáře a bolševika, je jedním ze zdrojů nauky pana Vacka. Lenin ve svém díle „Co dělat?“ (Što dělať?) rozpracoval ideové a organizační zásady bolševické strany, jež byla za jeho vedení založena na sjezdu SDDSR (Brusel-Londýn 1903). Název spisu pan Vacek nepokrytě přejal pro svůj zmíněný internetový článek a přihlásil se tak ke své skutečné politické orientaci. Pak se nikdo nemůže divit, že pan Vacek za minulého režimu tak ochotně volil zlotřilou Komunistickou stranu Československa, kterou myšlenkově odkojil právě Lenin svým dílem „Co dělat?“. Nyní je již taktéž zřejmé, na jakých ideových a organizačních zásadách vznikla a působí Vackova „skupina vnitřního náboženství“, když vidí svět tak antagonicky, když se tak nesmlouvavě vyhraňuje proti svým odpůrcům se snahou je dehonestovat a potřít, když pěstuje kult osobnosti atp. Koneckonců Jiří Vacek stejně jako Vladimír Iljič podrobil a podrobuje ve svých knihách tvrdé kritice kdejaké myšlenkové směry a jejich nositele.
Antikomunistická rétorika pana Vacka se pod zorným úhlem mého objevu jeví jako pouhá zástěrka, maskující zcela jiné skutečnosti, např. s kým je Jiří Vacek i v dnešní době spojen.“
A na závěr připomínáme panu Vackovi jeho vlastní slova:
„Mně osobně se výlevy tomášovců nedotýkají. Nikdo z lidí mně nemůže nic dát ani vzít.“
pátek 4. dubna 2008
Z ruda do nerudna – 3. část Aneb důkaz možného Vackova spojení s komunisty
Redakce
Zda Jiří Vacek za minulého režimu komunistům udával tedy nevíme, to by se musila přihlásit oběť takové jeho činnosti. Jisté však je, pokud je pravda to, co o sobě tvrdí, že byl s StB v těsném spojení. Je s podivem, že spojení s komunisty a StB podsouvá druhým a opakovaně prokazatelně šíří pomluvy a udává. Přitom se chová jako zákeřný a podlý zbabělec a za své lži si nechá platit.
V té době komunista Drtikol, učitel jeho učitele Kočího, mu nevadil. Zřejmě tedy ne toliko ze zištných důvodů, nýbrž z úcty (měl, jak podsouvá lidem z Avataru, obdiv ke komunistům?) si již před tím opatřil Jiří Vacek obrázek svého nepřímého učitele – „mistra“, který si pověsil doma nade dveře, aby naň návštěvníci dobře viděli. Jistě ne ze zištných důvodů (nebo snad již v té době ano?), nýbrž z úcty k Drtikolovi opatřil Jiří Vacek barevně odlišenými fotokopiemi onoho obrázku mistra Drtikola celou svou ediční řadu, kterou nazval „Nejvyšší jóga a mystika“, jež čítá nyní již bezmála 17 svazků. Jenže, ouha…Jiří Vacek si opomněl nebo nechtěl (snad z úcty či neúcty ke svému nepřímému učiteli, komunistovi Drtikolovi, nikoliv snad ze zištnosti) zajistit autorská práva na reprodukování onoho mistrova obrázku. Čili dopustil se zcizování.
Jiří Vacek začal dehonestovat Františka Drtikola, až když se rozhodl, že mu vadí jeho popularita. Do té doby choval k tomuto komunistovi, spoluvrahovi a pučistovi a jedné z našich nejvýznamnějších osobností přinejmenším neutrální postoj, ne-li úctu a obdiv. Drtikol vadí Jiřímu Vackovi z důvodu jeho značné duchovní výše a popularity.
Poté, co panu Vackovi prokazatelně hrozilo obvinění a soudní jednání v souvislosti s jeho porušováním autorských práv Ramanášramu a nakladatelství Avatar (jež získalo zákonnou cestou licenci na vydávání díla Ramany Maháršiho), prodává pan Vacek své ušmudlané xerokopie protiprávně dál. Případné soudní jednání by, stejně tak jako v případě jeho poškozování obchodních zájmů a lživé reklamy a rovněž pro urážení a pomlouvání, zcela evidentně prohrál. Jiří Vacek reagoval tak, jak je mu podobné. Podle svého oblíbeného pravidla zloděje, jenž křičí: „Chyťte zloděje“ obvinil nakladatelství Avatar ze zcizování autorských práv v případě titulu V srdci skutečnosti a jiné vlastnictví (např. Poselství) v tomto smyslu zpochybnil, ačkoli nakladatelství Avatar má vydání všech svých titulů smluvně a náležitě právně ošetřeno. Poštval na vedoucího nakladatelství Avatar psychicky labilního, agresivně vystupujícího svého obdivovatele (nactiutrhání, výhrožování i fyzickým násilím), který ač knihkupec mj. nazval vydání knihy Eduarda Tomáše v nakladatelství Avatar „sprostou krádeží“, aniž by měl nějaký důkaz. Dále inicioval sprosté dopisy a petice členů své sekty, jak on rád říká „naší skupiny“ (paní a slečna Šilhánová, pánové Bešorna, Vomela), lživě pomlouvající nakladatelství Avatar.
M. Tomáš k tomu dodává: „Poté, co byl majiteli nakladatelství Avatar pan Vacek upozorněn, že se dopouští porušování autorského práva a vyzván aby svého protiprávního počínání zanechal, zareagoval lživým obviněním, že v případě některých námi vydaných knih, jež se týkají Ramany Maháršiho, jsme prý porušili autorská práva. Odepsali jsme panu Vackovi, že vše můžeme dokladovat řádně uzavřenými smlouvami. Nejen se Jiří Vacek neomluvil, ale napsal na svém veřejném webu o mé mámě Míle Tomášové, že prý jej učila krást brambory, pak napsal lživý udavačský dopis (zdaleka nebyl první), obviňující nakladatelství Avatar, a inicioval sprosté pomlouvačné petice svých oddaných namířené proti nakladatelství Avatar, čímž se ještě pochlubil na svém webu. Nějakou paní ani slečnu Šilhánovy neznám, a pány Bešornu a Vomelu také ne a od špíny a sprostot v jejich udavačských dopisech se plně já i všichni mí kolegové zcela distancujeme. Jejich lživá udání a všech, kteří jsou pod lživým udáváním podepsáni, stejně tak jako lži, urážky, nactiutrhání a pomluvy Jiřího Vacka – jež nemá pro své pomluvy důkazy, jakož i urážky pánů Blažka, Dymanuse aj. mohou být projednávaným předmětem případného soudního sporu. Samozřejmě největší morální odpovědnost zůstává na panu Vackovi. On však své prokázané lži opakuje dál.“
Patrně duševně narušený Jiří Vacek (možná znaky paranoidní schizofrenie s projevy sebelítosti, narcismu a agresivity, není vyloučeno, že se projevilo několikaleté užívání LSD) není sám, ale z některých jeho labilních a psychicky nevyrovnaných obdivovatelů se podle všeho stali a stávají agresivní psychopati se sklony k asociálnímu chování. To je z psychologického hlediska zjevné. Je příznačné, že Vackovi věrní se nezdráhají dopouštět amorálního, asociálního, útočného jednání v rámci tzv. obrany svého gurua Vacka proti jeho odpůrcům, aniž by tito Vackovi odpůrci je vůbec znali, kontaktovali je a měli s nimi jakýkoliv spor či vůbec vztah. Copak nějaký opravdový duchovní člověk, opravdový duchovní mistr, mudrc, by něco takového podnikal? Jen takový člověk, jak smýšlí sám a jaký je sám, vede své bližní k tomu samému. Knihkupec, jednající s veřejností, obviňuje bez důkazů nakladatelství Avatar (jehož pracovníky nenazve jinak než „avateřisté“ či „vejlupkové“, přičemž jej nikdo z takto jím oslovených nezná) z krádeže autorských práv a vyhrožuje „osobním vyřizováním účtů“ vedoucímu onoho nakladatelství, jindy správce meditační klubovny (jakési Vackovy organizace nazvané MKDS), jež by zřejmě měl být duchovní osobností, píše na adresu M. Tomáše „blbeček“ a „hovado“, zřejmě jenom proto, že M. Tomáš brání své rodiče před Vackovými dehonestacemi (čímž celý spor prokazatelně započal), přičemž píše nepříjemnou pravdu o panu Vackovi a onoho „správce MKDS“ vůbec nezná. K takovému amorálnímu a asociálnímu jednání a útokům Jiří Vacek své nejbližší vede. Proč? Protože sám je takový.
Jiří Vacek, který nejednou zastrašuje a planě (neboť věděl, že by spor prohrál), podle našich informací, vyhrožoval pracovníkům nakladatelství Avatar soudem, se prokazatelně (!) v nejednom případě dopustil zcizování a lživého pomlouvání a inicioval sprosté pomluvy. To vše dohromady s předchozím, s jeho amorálnostmi, křivou, nečestnou, podlou a zbabělou povahou, spolupráci s komunistickou StB sice přímo neprokazuje (archivy v tomto směru zatím nepromluvily, což ale také může znamenat, že o žádnou „oběť komunistického režimu“ nejde; možná, že čas odhalí víc), ale připouští. Co je Jiří Vacek zač, je však naprosto zjevné a pomocí věcných nezvratných důkazů prokázáno. Pokud je Jiří Vacek něčí obětí, tak jen a jen své vlastní nevědomosti, pošetilostí a křiváctví, svého darebáctví. Nikomu jinému než sobě nemůže dávat vinu. Jak říká M. Tomáš: „Důležité je, co je člověk zač, jaký doopravdy je. Opravdový mistr by nebyl takový vzdychající a přitom podlý a zákeřný ubožák, který zastrašuje, vyhrožuje a něco ze sebe dělá. Přinesená lidská oběť vypadá jinak, znamená čistotu charakteru nebo má-li přinést vykoupení, tak jeho očištění. Nikoli darebáctví, nikoli amorální a asociální chování. Který opravdový duchovní mistr by inicioval štvavou kampaň svých obdivovatelů proti nějakému člověku? A když už tito jeho obdivovatelé popustí otěže své amorální a v některých případech až asociální agresivitě, vůbec je nezajímá, že se vkládají do sporu, který není jejich sporem a bojují za pana Vacka proti lidem, které vůbec neznají a oni neznají je a ani je nezajímá, že spor s těmito lidmi vyvolal a stále jitří pan Vacek. Dokonce někteří mají tolik drzosti psát ve svých sprostých útocích ještě dotazy: „Co by tomu řekli Tomášovi?“ A na to, že by bylo třeba lepší vyjít spolu se všemi v dobrém, většina ani nepomyslí. Proč? Protože to lepší, co je v nich, co by naopak měli v sobě pěstovat, je zakryto nevědomostí, hloupostí a třeba i fanatismem a v některých případech záští a agresivitou. To je bohužel velmi na škodu. Zvláště u duchovních lidí. Ani nevědí, jak si sami sobě mnoho škodí. Nebo jde konkrétně o podlého člověka, který navštěvoval Tomášovy a nyní zverbován panem Vackem, se přidává na jeho stranu, jakoby ani nevěděl a nechtěl vědět, že spor začal pan Vacek.“
Zda Jiří Vacek za minulého režimu komunistům udával tedy nevíme, to by se musila přihlásit oběť takové jeho činnosti. Jisté však je, pokud je pravda to, co o sobě tvrdí, že byl s StB v těsném spojení. Je s podivem, že spojení s komunisty a StB podsouvá druhým a opakovaně prokazatelně šíří pomluvy a udává. Přitom se chová jako zákeřný a podlý zbabělec a za své lži si nechá platit.
V té době komunista Drtikol, učitel jeho učitele Kočího, mu nevadil. Zřejmě tedy ne toliko ze zištných důvodů, nýbrž z úcty (měl, jak podsouvá lidem z Avataru, obdiv ke komunistům?) si již před tím opatřil Jiří Vacek obrázek svého nepřímého učitele – „mistra“, který si pověsil doma nade dveře, aby naň návštěvníci dobře viděli. Jistě ne ze zištných důvodů (nebo snad již v té době ano?), nýbrž z úcty k Drtikolovi opatřil Jiří Vacek barevně odlišenými fotokopiemi onoho obrázku mistra Drtikola celou svou ediční řadu, kterou nazval „Nejvyšší jóga a mystika“, jež čítá nyní již bezmála 17 svazků. Jenže, ouha…Jiří Vacek si opomněl nebo nechtěl (snad z úcty či neúcty ke svému nepřímému učiteli, komunistovi Drtikolovi, nikoliv snad ze zištnosti) zajistit autorská práva na reprodukování onoho mistrova obrázku. Čili dopustil se zcizování.
Jiří Vacek začal dehonestovat Františka Drtikola, až když se rozhodl, že mu vadí jeho popularita. Do té doby choval k tomuto komunistovi, spoluvrahovi a pučistovi a jedné z našich nejvýznamnějších osobností přinejmenším neutrální postoj, ne-li úctu a obdiv. Drtikol vadí Jiřímu Vackovi z důvodu jeho značné duchovní výše a popularity.
Poté, co panu Vackovi prokazatelně hrozilo obvinění a soudní jednání v souvislosti s jeho porušováním autorských práv Ramanášramu a nakladatelství Avatar (jež získalo zákonnou cestou licenci na vydávání díla Ramany Maháršiho), prodává pan Vacek své ušmudlané xerokopie protiprávně dál. Případné soudní jednání by, stejně tak jako v případě jeho poškozování obchodních zájmů a lživé reklamy a rovněž pro urážení a pomlouvání, zcela evidentně prohrál. Jiří Vacek reagoval tak, jak je mu podobné. Podle svého oblíbeného pravidla zloděje, jenž křičí: „Chyťte zloděje“ obvinil nakladatelství Avatar ze zcizování autorských práv v případě titulu V srdci skutečnosti a jiné vlastnictví (např. Poselství) v tomto smyslu zpochybnil, ačkoli nakladatelství Avatar má vydání všech svých titulů smluvně a náležitě právně ošetřeno. Poštval na vedoucího nakladatelství Avatar psychicky labilního, agresivně vystupujícího svého obdivovatele (nactiutrhání, výhrožování i fyzickým násilím), který ač knihkupec mj. nazval vydání knihy Eduarda Tomáše v nakladatelství Avatar „sprostou krádeží“, aniž by měl nějaký důkaz. Dále inicioval sprosté dopisy a petice členů své sekty, jak on rád říká „naší skupiny“ (paní a slečna Šilhánová, pánové Bešorna, Vomela), lživě pomlouvající nakladatelství Avatar.
M. Tomáš k tomu dodává: „Poté, co byl majiteli nakladatelství Avatar pan Vacek upozorněn, že se dopouští porušování autorského práva a vyzván aby svého protiprávního počínání zanechal, zareagoval lživým obviněním, že v případě některých námi vydaných knih, jež se týkají Ramany Maháršiho, jsme prý porušili autorská práva. Odepsali jsme panu Vackovi, že vše můžeme dokladovat řádně uzavřenými smlouvami. Nejen se Jiří Vacek neomluvil, ale napsal na svém veřejném webu o mé mámě Míle Tomášové, že prý jej učila krást brambory, pak napsal lživý udavačský dopis (zdaleka nebyl první), obviňující nakladatelství Avatar, a inicioval sprosté pomlouvačné petice svých oddaných namířené proti nakladatelství Avatar, čímž se ještě pochlubil na svém webu. Nějakou paní ani slečnu Šilhánovy neznám, a pány Bešornu a Vomelu také ne a od špíny a sprostot v jejich udavačských dopisech se plně já i všichni mí kolegové zcela distancujeme. Jejich lživá udání a všech, kteří jsou pod lživým udáváním podepsáni, stejně tak jako lži, urážky, nactiutrhání a pomluvy Jiřího Vacka – jež nemá pro své pomluvy důkazy, jakož i urážky pánů Blažka, Dymanuse aj. mohou být projednávaným předmětem případného soudního sporu. Samozřejmě největší morální odpovědnost zůstává na panu Vackovi. On však své prokázané lži opakuje dál.“
Patrně duševně narušený Jiří Vacek (možná znaky paranoidní schizofrenie s projevy sebelítosti, narcismu a agresivity, není vyloučeno, že se projevilo několikaleté užívání LSD) není sám, ale z některých jeho labilních a psychicky nevyrovnaných obdivovatelů se podle všeho stali a stávají agresivní psychopati se sklony k asociálnímu chování. To je z psychologického hlediska zjevné. Je příznačné, že Vackovi věrní se nezdráhají dopouštět amorálního, asociálního, útočného jednání v rámci tzv. obrany svého gurua Vacka proti jeho odpůrcům, aniž by tito Vackovi odpůrci je vůbec znali, kontaktovali je a měli s nimi jakýkoliv spor či vůbec vztah. Copak nějaký opravdový duchovní člověk, opravdový duchovní mistr, mudrc, by něco takového podnikal? Jen takový člověk, jak smýšlí sám a jaký je sám, vede své bližní k tomu samému. Knihkupec, jednající s veřejností, obviňuje bez důkazů nakladatelství Avatar (jehož pracovníky nenazve jinak než „avateřisté“ či „vejlupkové“, přičemž jej nikdo z takto jím oslovených nezná) z krádeže autorských práv a vyhrožuje „osobním vyřizováním účtů“ vedoucímu onoho nakladatelství, jindy správce meditační klubovny (jakési Vackovy organizace nazvané MKDS), jež by zřejmě měl být duchovní osobností, píše na adresu M. Tomáše „blbeček“ a „hovado“, zřejmě jenom proto, že M. Tomáš brání své rodiče před Vackovými dehonestacemi (čímž celý spor prokazatelně započal), přičemž píše nepříjemnou pravdu o panu Vackovi a onoho „správce MKDS“ vůbec nezná. K takovému amorálnímu a asociálnímu jednání a útokům Jiří Vacek své nejbližší vede. Proč? Protože sám je takový.
Jiří Vacek, který nejednou zastrašuje a planě (neboť věděl, že by spor prohrál), podle našich informací, vyhrožoval pracovníkům nakladatelství Avatar soudem, se prokazatelně (!) v nejednom případě dopustil zcizování a lživého pomlouvání a inicioval sprosté pomluvy. To vše dohromady s předchozím, s jeho amorálnostmi, křivou, nečestnou, podlou a zbabělou povahou, spolupráci s komunistickou StB sice přímo neprokazuje (archivy v tomto směru zatím nepromluvily, což ale také může znamenat, že o žádnou „oběť komunistického režimu“ nejde; možná, že čas odhalí víc), ale připouští. Co je Jiří Vacek zač, je však naprosto zjevné a pomocí věcných nezvratných důkazů prokázáno. Pokud je Jiří Vacek něčí obětí, tak jen a jen své vlastní nevědomosti, pošetilostí a křiváctví, svého darebáctví. Nikomu jinému než sobě nemůže dávat vinu. Jak říká M. Tomáš: „Důležité je, co je člověk zač, jaký doopravdy je. Opravdový mistr by nebyl takový vzdychající a přitom podlý a zákeřný ubožák, který zastrašuje, vyhrožuje a něco ze sebe dělá. Přinesená lidská oběť vypadá jinak, znamená čistotu charakteru nebo má-li přinést vykoupení, tak jeho očištění. Nikoli darebáctví, nikoli amorální a asociální chování. Který opravdový duchovní mistr by inicioval štvavou kampaň svých obdivovatelů proti nějakému člověku? A když už tito jeho obdivovatelé popustí otěže své amorální a v některých případech až asociální agresivitě, vůbec je nezajímá, že se vkládají do sporu, který není jejich sporem a bojují za pana Vacka proti lidem, které vůbec neznají a oni neznají je a ani je nezajímá, že spor s těmito lidmi vyvolal a stále jitří pan Vacek. Dokonce někteří mají tolik drzosti psát ve svých sprostých útocích ještě dotazy: „Co by tomu řekli Tomášovi?“ A na to, že by bylo třeba lepší vyjít spolu se všemi v dobrém, většina ani nepomyslí. Proč? Protože to lepší, co je v nich, co by naopak měli v sobě pěstovat, je zakryto nevědomostí, hloupostí a třeba i fanatismem a v některých případech záští a agresivitou. To je bohužel velmi na škodu. Zvláště u duchovních lidí. Ani nevědí, jak si sami sobě mnoho škodí. Nebo jde konkrétně o podlého člověka, který navštěvoval Tomášovy a nyní zverbován panem Vackem, se přidává na jeho stranu, jakoby ani nevěděl a nechtěl vědět, že spor začal pan Vacek.“
středa 2. dubna 2008
Úžasný důvtip ega
Miloš Tomáš
Jiří Vacek se ve své nejapné ironii, ve snaze mne zesměšnit (prý jistě „pro naše poučení“), ptal (koho?), co pro něj („pro nás“) mám ze své výše? Ano, pro něj (a pro všechny, koho měl na mysli – ale on neumí jednat sám za sebe, musí se schovávat za své obdivovatele) je to vskutku výše. Pro jeho nízké, podlé a zákeřné, notoricky lživé, sprosté, chorobně útočné jednání je to vskutku závratná výše. A nemusela bývala být. Avšak jak známo pýcha předchází pád. Co si myslel, než klesl?
Podle Jiřího Vacka, který už neví, jak ublížit a musí za něj perlit členové jeho sekty, mám já prý nějakou svou sektu. Proč to jenom píše? Existuje prý nějaká Milošova sekta... Martin Pařík má prý sektu taky. Tak asi abych mu nezáviděl. A má vůbec o tom nějaké důkazy? Jiří Vacek (pseudosektolog – aby se vyrovnal Dr. Vojtíškovi snad) nás, M. Paříka a mne, chtěl postavit naroveň sobě a svému podivnému zeti (ti se však dělí o jednu sektu společně – nebo ne?). Proč? Nejspíš aby snížil ten propastný rozdíl mezi námi. Abych nemusel mít pro něj („pro ně“) něco ze své výše přece. Aby se pak nemusel ve svých knihách ptát tak hloupě a navíc drze, co pro něj mám ze své výše.
Už pochopil, že výsměch se může stočit proti vysmívateli. Nechtěl by nás (M. Paříka a mne) také pan Vacek pasovat na mistrovské osoby? Aspoň by si nás pan Blažek např. víc vážil a polevil by ve svých ubohých sprostotách. Když bychom nemluvili o všudypřítomnosti Boží ale vydali bychom třeba také nějaká pravidla pro meditaci, kde bychom hned v první větě uvedli, že je nejdůležitější ctít osobu mistra, tudíž sebe, jelikož mistr je jeden a nikdo jiný než on sám jej nemůže poznat (přesně jako pan Vacek). Kdyby nás také pasoval na mistry či mistrovské osoby, tak bychom sama sebe (a běda jak by to učinil někdo jiný) poznali jako tito mistři.
Je vůbec pro mne novinkou, že mám nějakou sektu. Mohl by nám pan Vacek sdělit, kdo jsou členové našich sekt, příp. kolik zhruba čítají členů atd. Jestli také jejich jádra tvoří takoví tvrdí (ke sprostotám ochotní), útoční a nadutí hoši, jako např. Blažek (který ač prý studoval mou knihu, shledává ji nevhodnou, s radostí ji přitom prodává), Krutina a jim podobní. Mohli by jejich členy být třeba nějací permoníci, vybájení tomášovci, co neustále pana Vacka a podle všeho i pány Krutinu, Blažka a další straší a nedávají jim spát.
Jiří Vacek se ve své nejapné ironii, ve snaze mne zesměšnit (prý jistě „pro naše poučení“), ptal (koho?), co pro něj („pro nás“) mám ze své výše? Ano, pro něj (a pro všechny, koho měl na mysli – ale on neumí jednat sám za sebe, musí se schovávat za své obdivovatele) je to vskutku výše. Pro jeho nízké, podlé a zákeřné, notoricky lživé, sprosté, chorobně útočné jednání je to vskutku závratná výše. A nemusela bývala být. Avšak jak známo pýcha předchází pád. Co si myslel, než klesl?
Podle Jiřího Vacka, který už neví, jak ublížit a musí za něj perlit členové jeho sekty, mám já prý nějakou svou sektu. Proč to jenom píše? Existuje prý nějaká Milošova sekta... Martin Pařík má prý sektu taky. Tak asi abych mu nezáviděl. A má vůbec o tom nějaké důkazy? Jiří Vacek (pseudosektolog – aby se vyrovnal Dr. Vojtíškovi snad) nás, M. Paříka a mne, chtěl postavit naroveň sobě a svému podivnému zeti (ti se však dělí o jednu sektu společně – nebo ne?). Proč? Nejspíš aby snížil ten propastný rozdíl mezi námi. Abych nemusel mít pro něj („pro ně“) něco ze své výše přece. Aby se pak nemusel ve svých knihách ptát tak hloupě a navíc drze, co pro něj mám ze své výše.
Už pochopil, že výsměch se může stočit proti vysmívateli. Nechtěl by nás (M. Paříka a mne) také pan Vacek pasovat na mistrovské osoby? Aspoň by si nás pan Blažek např. víc vážil a polevil by ve svých ubohých sprostotách. Když bychom nemluvili o všudypřítomnosti Boží ale vydali bychom třeba také nějaká pravidla pro meditaci, kde bychom hned v první větě uvedli, že je nejdůležitější ctít osobu mistra, tudíž sebe, jelikož mistr je jeden a nikdo jiný než on sám jej nemůže poznat (přesně jako pan Vacek). Kdyby nás také pasoval na mistry či mistrovské osoby, tak bychom sama sebe (a běda jak by to učinil někdo jiný) poznali jako tito mistři.
Je vůbec pro mne novinkou, že mám nějakou sektu. Mohl by nám pan Vacek sdělit, kdo jsou členové našich sekt, příp. kolik zhruba čítají členů atd. Jestli také jejich jádra tvoří takoví tvrdí (ke sprostotám ochotní), útoční a nadutí hoši, jako např. Blažek (který ač prý studoval mou knihu, shledává ji nevhodnou, s radostí ji přitom prodává), Krutina a jim podobní. Mohli by jejich členy být třeba nějací permoníci, vybájení tomášovci, co neustále pana Vacka a podle všeho i pány Krutinu, Blažka a další straší a nedávají jim spát.
Zeť narušuje zeď
aneb kdo je hlavním rozkladným činitelem Vackovy sekty?
Martin Pařík
Jiří Krutina nevědomky svým destruktivním vlivem ve skupině „vnitřního náboženství“ Jiřího Vacka prospívá některým jejím členům, neboť jim usnadňuje cestu k vnitřní i vnější emancipaci, k uvolnění sektářských pout. Není žádným tajemstvím, že pan Krutina, víceméně oficiálně ustanovený hlavní pokračovatel svého unaveného tchána, je pro část přívrženců J.Vacka těžko akceptovatelným věrozvěstem. Jednak kvůli poněkud násilnému prosazování kašmírského šivaismu, jednak, a to zejména, některé Vackovy přívržence znechucuje sebestředností, ctižádostivostí a povýšeností, s nimiž usedl na následnický trůn po bok svého slovutnějšího rodinného příslušníka. Leckteré posluchače či čtenáře odrazují Krutinovy afektované projevy a komplikované výklady, jimž prostě nerozumějí (a to pomíjím duchovní scestnost jeho výplodů). Nelze se divit, že hradba obdivovatelů Jiřího Vacka chránící jeho satguruovství doznala díky vynucenému Krutinovu sebeustanovení puklin, které se povážlivě rozrůstají, což ostatně vyplývá ze stmelovacích výzev obou pánů. Boží mlýny pracují, trhliny ve „zdi“ se zvětšují a k jejich zacelení je zapotřebí vyhledávat nové bojovné čély, což není tak jednoduché. Pravda dříve či později vyjde na povrch. Koneckonců se tak děje i v souladu s učením Ramany Maharšiho, a nejen jeho, že vše, co vzniklo, musí zaniknout, jen Nezrozené trvá.
Vzestup a působení Jiřího Krutiny je pro udržení Vackovy skupiny asi tou nejhorší alternativou, pro odhalení pravdy o nahém králi je ovšem zřejmým požehnáním.
Martin Pařík
Jiří Krutina nevědomky svým destruktivním vlivem ve skupině „vnitřního náboženství“ Jiřího Vacka prospívá některým jejím členům, neboť jim usnadňuje cestu k vnitřní i vnější emancipaci, k uvolnění sektářských pout. Není žádným tajemstvím, že pan Krutina, víceméně oficiálně ustanovený hlavní pokračovatel svého unaveného tchána, je pro část přívrženců J.Vacka těžko akceptovatelným věrozvěstem. Jednak kvůli poněkud násilnému prosazování kašmírského šivaismu, jednak, a to zejména, některé Vackovy přívržence znechucuje sebestředností, ctižádostivostí a povýšeností, s nimiž usedl na následnický trůn po bok svého slovutnějšího rodinného příslušníka. Leckteré posluchače či čtenáře odrazují Krutinovy afektované projevy a komplikované výklady, jimž prostě nerozumějí (a to pomíjím duchovní scestnost jeho výplodů). Nelze se divit, že hradba obdivovatelů Jiřího Vacka chránící jeho satguruovství doznala díky vynucenému Krutinovu sebeustanovení puklin, které se povážlivě rozrůstají, což ostatně vyplývá ze stmelovacích výzev obou pánů. Boží mlýny pracují, trhliny ve „zdi“ se zvětšují a k jejich zacelení je zapotřebí vyhledávat nové bojovné čély, což není tak jednoduché. Pravda dříve či později vyjde na povrch. Koneckonců se tak děje i v souladu s učením Ramany Maharšiho, a nejen jeho, že vše, co vzniklo, musí zaniknout, jen Nezrozené trvá.
Vzestup a působení Jiřího Krutiny je pro udržení Vackovy skupiny asi tou nejhorší alternativou, pro odhalení pravdy o nahém králi je ovšem zřejmým požehnáním.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)