středa 31. prosince 2008

Jiřímu Vackovi aneb záhada příjemce záhadného balíčku

Alexandr Popov

Poslední výplod z pera Jiřího Vacka pod názvem „Záhadný balíček“ by byl jedním z nekonečné řady sebeoslavných článečků a takovým by i zůstal (a zmizel bez povšimnutí v minulosti), kdyby – jako téměř vždy – autor „nezaujal“ obsesivním útokem proti Avataru a hrubě utilitární „logikou“. Cituji závěr: „Takže opět staré a známé „Doma není nikdo prorokem“. U nás jsou mé překlady špatné, v cizině je oceňují. Kdo má pravdu? Firma Avatar nebo opravdový uctívatel Šrí Ramany?“ Nutno dodat, že tomuto tvrzení předchází chvála Vackových překladů Rozhovorů s Ramanou Maharšim, II. a III. díl., z pera ruského překladatele Olega Mogilevera.

Dovolil bych si položit Jiřímu Vackovi několik otázek:

1. Úsloví „doma není nikdo prorokem“ se týká OBECNĚ neuznaných jedinců. Chcete tím neznačit, že nejen Avatar není spokojen s kvalitou vašich překladů, ale i řada dalších?

2. Píšete, že vaše překlady v cizině OCEŇUJÍ. Znamená to, že vás ocenilo více cizinců, kteří natolik zvládají češtinu, že to dokážou posoudit? Kromě výše uvedeného i další? Kdo?

3. V poslední větě vaší sebeapologetiky stavíte proti Avataru „opravdového uctívatele Šrí Ramany“. Mohl byste sdělit, podle čeho se pozná OPRAVDOVÝ uctívatel Šrí Ramany (na začátku článku přiznáváte, že Olega Mogilevera neznáte)? Podle toho, že překládá a vydává Šrí Ramanovo dílo? To přece dělá i nakladatelství Avatar a opravdovým uctívatelem podle vás není. Nebo snad máme tajemství hledat v chvále (či její absenci) vašich překladů?

4. Jaká je váha chvály překladu od cizince, který žije mimo českou komunitu (Petrohrad, Jeruzalém), nemá možnost vnikat do nuancí jazyka a jehož znalosti češtiny jsou tedy více než sporné (nechal si např. poslat slovník)? Přece nechcete tvrdit, že se slovníkem v ruce rozpoznáte kvalitu jakéhokoliv cizojazyčného textu?

Není mi docela jasné, čeho jste, pane Vacku, chtěl svým článkem dosáhnout – přesvědčit čtenáře, že jste dobrým překladatelem? K čemu to potřebujete? Buď dobrým překladatelem jste, nebo nejste, přesvědčování na tom nic nezmění. Nebo jste chtěl čtenářům podsunout (insinuovat) myšlenku, že Avatar nemá pravdu? Pokud je mi známo, pracovníci Avataru nikde nijak zvlášť nevytrubují, že Jiří Vacek je špatný překladatel – ano, před několika lety Avatar odmítl váš překlad Maharšiho, ale veřejně jste to po čase uraženě prezentoval na svých stránkách vy: bědoval jste na tím, jak je Avatar zlý a zištný a kdovíco ještě, ale kvalitu zvoleného překladu (Jiří Navrátil) jste fundovaně napadnout nedokázal. Před vydáním Maharšiho evangelia v nakladatelství Avatar ostatně vyhrožoval váš uctívač Filip Blažek, že překlad podrobí důkladnému rozboru – a nikde nic! Buď neplní slovo, nebo nenašel nedostatky.

Vydali jsme řadu překladů duchovní literatury. Nikdy jsme se nesetkali s negativním hodnocením jejich kvality. To není sebechvála, chci tím jenom říci, že podle všeho jsme schopni posoudit kvalitu textu včetně kvality jazykové. A jestliže jsme došli k závěru, že váš překlad není příliš kvalitní, nejde o samoúčelné tvrzení, nýbrž o výsledek jednoduchého porovnání výsledků práce různých překladatelů.

Nemáme patent na pravdu a ani si ho nepřisvojujeme. Pokud bude váš překlad lepší než ostatní, bez jakéhokoliv problému to přiznáme. Mám-li ale soudit podle vašeho přístupu nejen k této práci, kdy vám ve všech sférách života naprosto chybí sebereflexe, k tomu hned tak nedojde – to bychom po duchovním mistrovi, satguruovi, člověku bez ega atd. žádali příliš.

pondělí 29. prosince 2008

Panu Martinu Tomešovi

Vážený pane Tomeši,
reagujete na mé poslední texty uveřejněné na blogu Kauza Jiří Vacek. Shodně s panem Vackem tvrdíte, že jsou zde publikovány lži, tak nevím, proč se tím zabýváte – spíš než lži nepříjemná pravda, která bolí, což? Píšete ve své stati jednou o mně, pak mne přímo oslovujete, pak zase píšete zase o mně (napodobujete asi styl pana Krutiny). Vesměs jde o negativní kritiku. Jinak by to ani pan Pettinger nezveřejnil. Negativní neurážlivá a konstruktivní kritika zakládající se na objektivní skutečnosti (což při vší úctě k Vám by i Vašemu stylu více slušelo) mně vůbec nevadí (nejsem žlučovitý „ješita“), ovšem dáte mně jistě za pravdu, že by, když už se obracíte ke mně a chcete vést diskusi, slušelo více udržet styl a nesklouznout (jak to činil pan Krutina) do pomluv. A navíc, mohl jste, pokud jste něco měl ke mně, mně napsat přímo, ne se též schovávat za množinu panem Pettingerem spravovaného Vackova webu.

Jelikož mne ve svém textu oslovujete, je slušné (i když Vás neznám) Vám odpovědět. Nechtěl jsem tím Vám ani sobě rušit klid vánočních svátků. Pane Tomeši, neznám Vás a neznám ani pana Krutinu (ačkoli jej v jistém smyslu znám z jeho textů a to mne naprosto stačí). Divíte se, proč o něm a o panu Vackovi píšu. Pan Krutina se začal drze a bez jakéhokoli podnětu mého či mých rodičů do mne a mých rodičů opakovaně urážlivě ve svých textech navážet (napadat). Činil tak na internetových stránkách Jiří Vacek – Satguru pomlouvačným způsobem (nechybí absurdní způsob, jako např. „Miloši Tomáši, toto není určeno pro vás...“ Snadno si tyto pomluvy na adresu mých rodičů a mne můžete vyhledat a možná Vás i tyto texty zarazí. Pak budete mít právo psát komentáře. Zarazit by Vás mělo především to, že to není u duchovní osoby (která se považuje za „mistrovskou“ a navíc má potřebu se nechat jako „mistrovská“ potvrzovat) normální. Ostatně, vy rozumíte oněm poslepovaným kompilacím a konstrukcím jeho „duchovních“ textů?

Pokud jde o pana Vacka, znám jej už od svých dětských let. Nikdo by proti němu jistě nic neměl, kdyby... se cyklicky nechoval tak amorálně. Mám s Jirkou Vackem své zkušenosti – nepěkné. Právě pro jeho amorálnost. Ano, je to k smíchu a zarážející, když někdo ponižuje a pomlouvá v domnění, že sám zůstane velký, poštvává druhé proti někomu v rámci své pseudoobrany, zcizuje a poškozuje práva jiných, přičemž vyhlašuje, že je mistrem (a mistr je jeden a mistr a Bůh jsou jedno), ukňouraně se lituje a nechá se adorovat, vymáhá hmotné a finanční dary (prý jako „samozřejmost“). Je to k smíchu, že? Či spíš zarážející. Smutné. Činil by tak podle Vás nějaký opravdový mistr? Který opravdový mistr, Bůh, by byl ukňouraně sebelítostivý, vyzdvihoval by se a vymáhal adorativní dopisy a dopisy na svoji „obranu“, hmotné a finanční dary? Ano, k smíchu, ale i velmi smutné, zarážející.

Celý spor s Jiřím Vackem začal, jak lze písemně doložit, tím, že Jiří Vacek dehonestoval mé rodiče, ještě za jejich života. Mimoto pravidelně ponižoval Martina Paříka během jejich obchodních jednání. Ale o tom všem Vám nemusím psát. Jednak to bylo již vícekrát vyřčeno, jednak tomu asi nevěříte, protože tomu věřit nechcete, a pak Vás to jistě ani nezajímá, že. Zřejmě jde o hrách na zeď, že? Věříte jen tomu, co Vám řekne pan Vacek, případně někdo z jeho bližních. Jinak byste se ani nepouštěl do své reakce, tak jako dost jiných.

A tak jistě věříte panu Vackovi, když píše, že usilujeme o jeho „likvidaci“, že se prý na setkáních s manžely Tomášovými v pražské Lucerně nemeditovalo, že Míla Tomášová učila, že usilovat se nemá, prý Eduard Tomáš před svou smrtí vyslal jakýsi signál a zřekl se všeho, co celý život učil, nebo když Jiří Vacek píše, že jsem měl prý „přednášku o padlém guruovi“ a prý jsem podle něj „zneužíval svou matku“ (tomu jistě věří i jeho dcera, která si prý „Míly Tomášové hluboce vážila“ a přitom ji ráda nechá sprostě pomlouvat – jen proto, že to píše její tatíček – patrně zděděná účelová a neupřímná dvojakost, že?) atd. atd. Měl by tato tvrzení Jiří Vacek dokázat, anebo se omluvit. Už jen to samo o sobě dostatečně svědčí o jeho amorálnosti. Dost možná rovněž schvalujete pomlouvačný dopis, který iniciovali právě manželé Krutinovi, jež podepsalo několik lidí, kde se zavazují, že budou „bránit Jiřího Vacka za každou (!!) cenu“. Lživé pomluvy, výpady, útoky, podsouvání, nactiutrhání, poškozování obchodních a autorských práv, lživá reklama atd. – vše prokazatelné. Copak toho není dost? To by Vás mělo zarážet. Zarážet byste se mohl co chvíli při čtení „pamětí“ Jiřího Vacka. A pokud tomu všemu věříte, jako že patrně ano, mohl byste si ta fakta někde docela snadno ověřit. Nejen porušování autorských práv Jiřím Vackem bylo řádně dokladováno. Vy ale bez ohledu na tu veškerou amorálnost Jiřího Vacka nedáte na Jiřího Vacka dopustit, viďte? Určitě Vám Váš názor nikdo nebere a nechce brát a také Vám nikdo nevnucuje názor svůj. Tím spíš byste si měl laskavě skutečnosti ověřovat, vyslyšet obě strany a snažit se o objektivitu.

Dehonestoval jsem snad jeho rodiče? Nactiutrhal, pomlouval, např. že zneužíval svou matku, že jim jde o mou likvidaci apod. Sprostoty, co šíří on? Něco podobného? Zaútočil jsem snad první proti panu Krutinovi pomluvami jeho osoby a osob jeho rodičů? Zkřivil jsem někomu chmýří na jeho pomazané hlavě? Proč bych to dělal, když mně, do doby než jsem byl vystaven jeho sprostým pomluvám, byl nějaký pan Krutina ukradený?

Píšete: „Co se týká výpadů proti manželům....a krásně by seděly právě na Miloše Tomáše.“ To je přesně typ pomluvy, se kterým se setkáváme u členů vaší skupiny a jež o nějaké velké chytrosti nesvědčí. Copak Vy mne tak znáte, že víte, co by na mne sedělo? To z Vás mluví teď co?

Povšimněte si tedy raději svých výpadů a postarejte se laskavě o to, co by sedělo na Vás. Tak jako pan Vacek by se měl starat o sebe, tak i Vy. A aby k nijakým výpadům a výpadkům nedocházelo, že? Člověk by se měl stále hlídat, jak je vidět, je co u sebe krotit. Vždyť komu to vše píšete, kdo o to stál? Nebo snad z pocitu povinnosti či potřeby zavděčit se manželům Krutinovým nebo komu...? Sobě? Co se týká Vašich výpadů, také platí, tak jak píšete, že tudy cesta nevede. A chápete už snad že řádná duchovní cesta nevede pod vedením pana Vacka ani jeho zetě se sklopenou hlavou (vždyť tak ani na žádnou cestu nevidí a jeho vlastní nesrozumitelné texty jsou toho důkazem) a bohužel ani nikoho dalšího z jeho rodiny. Duchovní cesta pod vedením žádné amorální osoby nikam nevede.

Chtělo by to se, pane Tomeši, spíš konstruktivně zamyslet, pokud chcete vést diskusi, kudy cesta vede. S přáním šťastného nového roku všem

Miloš Tomáš

pondělí 22. prosince 2008

Jirka řečený gurudží JÁ JSEM

aneb "duchovní" společenství v praxi

Alexandr Popov

Mistře, u jehož nohou leží Slávek! Ó gurudží Já Jsem, štědrý rozdávači Milosti (v duetu s JV), obrovský halogene, mistrovská osobo a egodrtivý meditante! Ty, v Lásce k němuž se topí David! Ne, nechci se vysmívat lidem, kteří vám důvěřují, těch je mi líto, našli si groteskní cíl svých adorací. Bylo by moc dobré, kdyby se takto dokázali obrátit k tomu skutečnému Mistru, Jedinému, který se nepotřebuje vydělovat, aby mohl být slaven, ale snad toho ještě nedorostli. Podstatnější je zde důvod, proč vy se necháváte takto titulovat, proč tomu neučiníte přítrž. Důvod je bohužel nasnadě a není to důvod hodný skutečného mistra, kterým se stavíte být. S tím docela přirozeně souvisí i duchovní „kvalita“vašich článků – například klamavé pojednání „Praxe uvědomění sebe sama...“ (JV-SatGuru, 30.11.t.r.).

„Neexistuje bytí, které by mělo vědomí, ryzí bytí je samo vědomí a vědomí je samo bytí...“ Je-li tedy bytí vědomím a naopak, jak píšete, proč hovoříte o „ryzí nehmotné existenci“? Je-li bytí vědomím, nic dalšího tu není (ať už tomu rozumíte, nebo ne) – ani hmotné, ani nehmotné a jistě vůbec nic neryzího! Proč členíte vědomí na zkušenosti, (uvědomění) sebe sama a akt pozorování? A proč píšete, že „vědomí není s ničím takto poznávaným a projeveným (...) totožné atd.“? Chcete říci, že to, co nazýváte poznávaným a projeveným, nemá bytí?

„Vědomí je vždy sebe si vědomé, neexistuje nevědomé vědomí. Zkušenost bytí, kde není vědomí sebe sama...“ Opravdu? Dovolím si připomenout začátek vašeho tvrzení: vědomí je vždy sebe si vědomé. A je-li i bytím (viz výše), pak je si vědomé VŽDY jen sama sebe (nikoliv ovšem v úzce egoistickém smyslu, jak to chápete vy), protože VŠE JE BYTÍ.

Nevím, co na to ostatní čtenáři, ale mně to stačí! Je psáno: „Vejděte do komůrky srdce svého a nečiňte mnoho slov.“ Vaše „traktáty“ jsou plné slov, jejichž obsahu ani za mák nerozumíte, byť ostošest studujete kašmírské mistry a kdoví koho dalšího. Kdybyste tomu opravdu (srdcem!) rozuměl, nečinil byste mnoho slov, protože VŠE (i zdánliví nepřátelé) by bylo SRDCEM!

A ještě maličkost: když chcete s někým polemizovat, učiňte tak explicitně, výslovně, je to čestnější. Na většině veřejně dostupných fotografiích - na webu, na obálce 14.dílu pamětí - se nedíváte takříkajíc na roveň s ostatními (skloněná hlava, pohled stranou apod.), to něco vypovídá! Dělají to zpravidla lidé neupřímní, do sebe zalíbení nebo pomatení. Vyberte si z toho po libosti.

úterý 2. prosince 2008

Za meditaci požadováno "vyvážené" vstupné.

Miloš Tomáš


Meditační klubovna duchovní srdce nyní hlásí požadavek "vyváženého" vstupného na meditaci s manžely Krutinovými. Před tím tedy zřejmě bylo vstupné nevyvážené. Přitom rezervace míst na meditaci s Krutinovými nyní prý není nutná. Na meditaci s jeho tchánem byla nyní dokonce „nezbytně nutná“. Teď na pana Krutinu a jeho choť není.
Proč? Jednak je třeba ve skupině Jiřího Vacka a spol. (zřejmě vackovců či vackistů, jestliže já a mí přátelé jsme podle nich již několik let tomášovci a tomášisté, avateristé aj.) zamaskovat očividnou zištnost (příklad jeden za všechny – 108 dolarů určených pro někoho jiného než pro Jiřího Vacka podle něj samého mělo prý připadnout jemu „jako samozřejmost") a za druhé o méně upřímné a hrané meditace s vymyšlenými pseudoduchovními stavy manželů Krutinových již není takový zájem. Dříve byl o divadlo manželů Krutinových větší zájem v MKDS, nyní při rozpoznání sebestředné povýšenosti a přitom prosté komedie a dualistické povrchnosti takový zájem meditovat s paní a pánem Krutinovými není.
Není divu, čte-li člověk od pana Krutiny takové nekonečné scestné plky o duchovní nauce a navíc jeho neumělé útoky proti jakýmsi "realizátorům", "pseudorealizátorům", "pseudoadvaitisté", co prý "tvrdí, že vše je milost, např. i chození na houby" (bzz... – pozn. autora). Kdo asi jsou podle pana Krutiny oni pseudoadvaitisté, pseudorealizátoři a realizátoři v uvozovkách, na které musí ubohý "inkvizitor" a hráč na duchovního poučovatele pan Krutina uboze házet špínu, o kterých musí lhát?
Přišli s tím už před ním Jiří Vacek a některá jím zmanipulovaná, vycvičená, snaživá, ale omezená ega (podle něj „Bohu nepřátelská“, „zlá“ a „od Boha vzdálená, tak jako všechno mimo Boha“).
Proč pan Krutina i jeho tchán vůbec psali (to je přesně to, co pan Ries nazývá termínem „žvanění“) o pokoře, soucítění, lásce atd., když jen a jen nadále demonstrují svou nevyváženost (srovnej například „buddhistická ega“ - Vackův termín - s egem Jiřího Krutiny, kterým jest dle sebe on sám, jelikož podle něj „je Bůh, nebo ego“ a Bůh je jen jeden a je jím prý mistr a tím prý je Jiří Vacek, event. to, co z jeho osoby tryská či jako duch přebývá, dále Vackovu amorálnost, jako např. urážky, nactiutrhání, zcizování, ale také jeho projevy pýchy, ublíženosti atd.) s normálními duchovními lidmi, že naprosto neví, co to je pokora, soucítění, láska (už jen např. do očí bijící účelově Vackem přelhané Ježíšovy výroky mluví zcela jasně).
I pan Dymanus, který mne kdysi zkoušel (a já s ním bláhově chtěl v míru disputovat o oněch duchovních otázkách), ale do MKDS mne nepřijal (zřejmě dostal pokyny „shora“), připouští vinu na straně Vackovy skupiny. (Píše o „mstě“ z mé strany. Nepíše však za co se, podle něj, mstím. Msta je vždycky za něco. Ne, pane Dymanusi, buďte v klidu, Vy jste mi nic neudělal, a věřte nevěřte nemstím se, jen sděluji doložitelná fakta.)
Takže, pane Krutino, kdybyste si raději hlídal vstupné na svou "meditaci", aby aspoň toto bylo "vyvážené".

pátek 14. listopadu 2008

Zištný „satguru“ Jiří Vacek: „Rezervace míst je nezbytně nutná“

aneb o nesvobodě, příkazech a marketingových motivech jedné sekty

Miloš Tomáš


„Rezervace míst je nezbytně nutná“, zní přikázání z Vackova webu. To vezměte laskavě na vědomí, chcete-li strávit ve svátek 17. listopadu dopoledne ve společnosti Jiřího Vacka při cvičení vnitřní pránájámy. Já nezbytně nemusím, protože i když prý meditace Vackovy skupiny tzv. vnitřního náboženství jsou veřejné, mně byl správcem klubovny MKDS, kde se tzv. meditační maratón s již zmíněnou vnitřní pranajámou odehrává, vstup nedoporučen a pro jistotu byla okna do klubovny MKDS z jakýchsi důvodů opatřena bedněním, snad aby někdo z Vackových kritiků či oponentů jdoucích kolem neměl možnost nahlédnout dovnitř. Ačkoliv před tím vybízel na fóru „Jitřní země“ tentýž správce klubovny zájemce z řad veřejnosti k návštěvě. Příchozí však musel (nevím nakolik nezbytně nutně) vyplnit test či jakýsi dotazník.

Nyní jsou prý meditace veřejné. Dokonce se pravidelně pořádají celé meditační maratóny. Vstupné za meditaci 150 Kč (snížené 100 Kč) je normální vstupné. Přitom samotný „satguru“ Vacek vyzýval „přispívejte ze všech sil“ (rozumějme, kolik z naší peněženky můžeme vydat).
S rezervací míst to není zas tak jednoduché. Nesmí se např. zasednout místo vedle židle určené pro „satgurua“, protože ta je určena pro jeho manželku. Ale babo raď, jestli ta vpravo nebo ta vlevo, když „náš satguru“ má jenom jednu manželku. Na to jaksi Riesova „pravidla moštárny“ nepamatují. A potom – co kdyby náhodou přišli nedej bože manželé Krutinovi, že? Nač by si pak asi sedli? Stát celou dobu ve studené, provlhlé sklepní místnosti... z té představy je člověku zima. Ještěže občas přijde „satguru“, aby to ozářil a dbal na to, aby náhodou šakti a někdo z přítomných nezaspali. To by se mohlo na meditačním maratónu někomu klidně přihodit, ještě než vběhne do cíle.

A tak chcete-li se účastnit běhu s vnitřní pránájámou, rezervace míst je nezbytně nutná. Mohla by být nezbytná, ale není. A mohla by být jenom nutná. Ale to nestačí. Je zkrátka nezbytně nutná. Proč? No protože se dopoledního běhu účastní sám velký „satguru“ Vacek! No a co kdyby se náhodou klubovna nezaplnila, že?

Totiž kdyby lidé nepovažovali rezervaci za nezbytně nutnou, ale jen za nutnou (to je hrozné, že – nutit někoho do rezervování vstupenek), anebo pouze za nezbytnou, anebo ani to ne, tak by se mohlo stát, že by se na ně nedostala židle, anebo, že by krom nejbližších a nejoddanějších čélů nikdo nepřišel. A to by se při všeobecně známé amorálnosti Jiřího Vacka mohlo klidně stát. Což si právě „satguru“ Vacek nemůže dovolit. Nehledě na to, že při jeho neustálém přepočítávání vstupného na jeho a cizí pořady si „chudý důchodce“ a bývalý „dobře placený bankovní expert“ Jiří Vacek spočetl, že mu vstupné 150, eventuálně 100 Kč na osobu v našvihané sklepní klubovně MKDS vynese slušný podíl na zisku + prebendy.

Na meditaci, kde se účastní Jiří Vacek, je rezervace vstupenek nezbytně nutná. Ani nezbytná, ani nutná – je nezbytně nutná. A jaká má být ona rezervace v případě, když se meditace účastní „satguruova“ dcera s manželem – jejich účast na meditaci je avízována tučným písmem(!)...?

„Meditační promluvy“ pochybného všeználka Jiřího Krutiny sotvaco komu dají, když z nich podle Jiřího Vacka lidé odcházejí takoví, jací přišli (navíc jde-li o takové scestné plky, jako když píše o soucítění, pokoře či odevzdanosti – což není divu, když je mu význam těchto kategorií naprosto vzdálen). Podle samotného autora rozhodně ne krásní (v tom se podle něj Míla Tomášová sekla – anebo že by podle pana Krutiny byli lidé na setkání s Tomášovými oškliví a krásní byli jen na setkání s ním a s jeho tchánem Vackem? Buď tedy jsou lidé účastnící se všech duchovních akcí nehezcí („zlá, ošklivá ega“), anebo jen ti, co byli účastni na setkání s Tomášovými. Pan Krutina nám tedy rozhodně (krom omluvy) dluží vysvětlení. Ale seriózní, ne takové jako s tím bramborovým salátem z připáleného hrnce.

Od „stagurua“ Vacka vzešel příkaz pro účastníky jeho seminářů (vyhýbá se pojmu přednáška, neboť přednášky v souvislosti s působením Eduarda Tomáše bez skrupulí sprostým způsobem nejednou pohaněl), že je nutno zakoupit si a prostudovat jeho knihu. Pro účast na meditaci s ním zase člověk nesmí zasednout nějakou židli, bez dovolení otevřít okno atd. (vis Riesova „pravidla moštárny“, vydaná k meditacím s Jiřím Vackem) a nyní si musí „nezbytně nutně“ rezervovat
vstupenku. Opravdu prý nezbytně nutně.

Jiří Vacek by mohl do svého dalšího dílu pamětí zahrnout srovnání vstupného na meditace pořádané firmou Avatar (na kterou nesmiřitelně žárlí) a na meditace svoje. Porovnávání vstupného už dlouho tento „chudý důchodce“ (který údajně neustále čelil vyhazovům z práce, soudům, výslechům a domovním prohlídkám), bojovník proti komunismu a proti „vznešeným ideálům komunistů“, potom ale „dobře placený expert v bance“, kterému bylo dovoleno (??) s vědomím soudruhů z StB „napsat sto samizdatů“ (?), neprováděl.

středa 5. listopadu 2008

O důležitosti pokory dle Jiřího Krutiny

Alexandr Popov

Ve svém pojednání O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (30.10.2008 na JV-S) autor Jiří Krutina poskládal těžko uvěřitelný architektonický celek – jako základní východisko celého sdělení větu, jejímž obsahem není nic z toho, co je v ní (slovy) vyřčeno. Ona věta zní: Plně veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit (obrátit pozornost na samo vědomí sebe sama) v ryzím vědomí sebe sama, v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty.

Veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit... Copak se pozornost může uvědomit? Pozornost je funkcí vědomí, není to nic, co by mělo samostatnou schopnost konat (uvědomit se), požadujete od něj nemožné, pane Krutino! Lze ovšemže obrátit pozornost na sebe samu (tj. pozornost) a poznat se jako čisté vědomí, ale copak to poznává pozornost?! Ta je naopak stažena do vědomí a spolu s ní i dualita, kterou představuje.

...v ryzím vědomí sebe sama... Docela by mě zajímalo, co míníte oním „ryzím vědomím“, protože ani „vědomí“ není neodvislé, je tu „něco“, co má vědomí – samo bytí. Je-li si tudíž vědomí vědomo samo sebe, jak říkáte, je to podobná záměna, jako když chuť polévky se považuje za polévku samu.

...v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty. – No, tak to už je opravdu silné kafe! Ponechejme stranou existenci „principu uvědomovacího“, který se v narcistním opojení autora skládat myšlenky stává identickým s ryzím vědomím (!?), jakož i formu sdělení - smotaninu slov, pro J.Krutinu tak typickou (Copak Mahárši někdy chrlil a smotával pojmy jako blázen? Jistěže tak nečinil, protože věděl - narozdíl od J. K., který se snaží slovy opsat něco, co nezná). Věnujme se jen poslední kombinaci: totiž že je (světe div se!) „jediným vědomím jednoty“.

Bum! Právě jsme se dozvěděli další ohromující novinku: jednota má vědomí! Potažmo tedy dualita ho nemá (nebo má, to je fuk), trialita – je-li jaká – třeba taky a tak donekonečna. Jednota je v tomto hrubě materialistickém (dualistickém) chápání jevem, pojmem, jednou z mnoha věcí, se kterou se lze konfrontovat, a co já vím, co všechno si za tím zoufalý autor ještě představuje. A činí tak (= šíří zmatené představy) v souzvuku s názvem svého článku vytrvale, nikoliv však odevzdaně.

Nic dalšího už jsem ze zmíněného textu nečetl. Proč? Nebylo lze! Autor je lhář, ničemu z toho, co píše, nerozumí, bohapustě si vymýšlí a snaží se klamat své čtenáře a možná i sám sebe:
staví se za duchovního mistra, rovného Maháršimu (viz jeho předchozí „nenápadné“ poznámky typu „mám stejnou zkušenost jako Mahárši“ apod.) a dalším. To, že velikost těchto duchovních obrů spočívá v přesném opaku Krutinova chápání mistrovství (tedy ne v důležitosti, významnosti, obdivovatelnosti, prožívání a podobných egoistických nehoráznostech), naprosto netuší. A to je ještě výraz „opak“ k jeho schopnostem rozumět duchovnosti milosrdný – ve skutečnosti nejde o opak, ale o naprosto odlišný „model“, kde „zažívání a osobní velikost“ jednoduše nejsou, NEMOHOU být!

Nicméně jedno pozitivum poslední série Krutinových výplodů má: pokud se J. K. soustředí toliko na grafomanství tohoto druhu a nebude napadat lidi jiné zkušenosti, odpadne důvod věnovat mu jakoukoliv pozornost.

mailto:kauza.vacek@gmail.com

sobota 1. listopadu 2008

JIŘÍ KRUTINA - NELOGICKÉ BLÁBOLENÍ O POKOŘE

Miloš Tomáš

Autor článku O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (JV-SatGuru dne 30.10.2008) osvědčil nejednou svůj velký smysl pro nepokoru (tj. pýchu) a malý smysl pro humor, a tak není divu, že tomu, co jest pokora, vůbec nerozumí. Rovněž kdysi jeho tchán, pan Vacek, měl snahu nás poučovat o pokoře. Výsledek poučování na téma pokora u obou je bohužel stejně tristní.
Když píše o pokoře člověk, který sám je pokorný (nikoliv ten, kdo lže, uráží, pomlouvá, zcizuje, obchází zákony, nabádá své bližní proti někomu, podsouvá někomu něco, co ten druhý nikdy nevyřkl ani neučinil atd.), tak je to dobré čtení (viz.sv.Augustin, Benedikt, Bernard, Kempenský, Terezie nebo např. náš nedávno zesnulý pan profesor Jan Heller.) V opačném případě nikoliv. Proto jsme si také v případě diletantského článku pana Jiřího Vacka vůbec hodnotného čtení neužili. Spíš scestných, účelových a zavádějících tezí. Ne nepodobně je tomu u jeho nástupce Jiřího Krutiny. Inu, posuďte sami, jak nás pan Krutina, tento adept „kašmírského šivaismu“, ve svém novém, jinak dualistickém, článku poučuje:
„Bůh je pokora (pozor na to – Bůh je jen jeden a soucítění je podle téhož autora také Bůh – pozn. M.T.), ..... Proto pokora je nejdůležitější vlastností (jakoby Bůh byl vlastností – pozn. M.T.) k dosažení trvalého vysvobozeného stavu sahadža samádhi. Pěstováním pravé pokory trvale spočíváme (jaképak spočívání, když prý podle Jiřího Vacka jde o usilování – pozn. M.T.) ve svém pravém JÁ, jehož uvědomění dosahujeme působením milosti díky odevzdanosti ( odevzdanost podle Jiřího Vacka je oddanost dvounohému mistrovi – pozn. M.T.) a vytrvalé praxi átmavičáry..... Pokora je tedy nejvyšší siddhi.“
Komentář netřeba.

pondělí 27. října 2008

Vackovy pamětnické slivky počtrnácté aneb quo vadis, sekto?

Martin Pařík


Místo aby pan Vacek počastoval čtenáře živou naukou z čirého pramene poznání (pravda, kde brát, když je zanesen bahnem), zaplnil poháry čtenářské trpělivosti smrdutými slivkami ze své předchozí produkce, jež „ovoněl“ aktuálními historkami ze života mistra a jeho čélů, mimoběžnými výplody zetě-nástupníka a aby se neřeklo, že je snad satguru Vacek stranický, též publikoval příspěvek pana Riese. Adorativní dopisy uctívačů jsou samozřejmostí. 14. díl, tentokráte z poněkud nejasných důvodů avízovaný jako samostatný, je na světě. Chybí však doporučení číst nalačno.

Upoutávka na zadní straně obálky z pera pana Kristiána Počty přináší vzácný, protože pravdivý výrok: „Paměti pana ing. Jiřího Vacka jsou svým obsahem i rozsahem jedinečným dílem, které nemá obdoby na domácí ani zahraniční duchovní scéně.“ Vskutku, s těmito memoáry se nemohou poměřovat žádná tzv. duchovní díla. Proč? Jednoduše proto, že jsou oproti páně Vackovým knihám, plným nechutných lží a pomluv, díly v pravém slova smyslu duchovními. Neznám a ani si nedovedu představit případ, že by nějaká duchovní osobnost byla s to sepisovat takovéto paskvily, jejichž hlavním smyslem je urážet, ponižovat, dehonestovat druhé a vyzdvihovat sám sebe. Chudák pan Počta...

Na přední straně obálky nachází se žánrový obrázek, jenž zachycuje rychlým tempem kvačící skupinu tzv. „vnitřního náboženství“ po lesní cestě. (Chvátají snad na vlak? Ten už jim ujel.) Čelo pelotonu tvoří vůdcové, za nimi ukázněně pílí řadoví členové. Povšimněme si více čelní čtveřice. Je cosi symbolického, snad nechtěně, snad záměrně, v jejich postavení. Nepatrně, ale přece jen o píď na samotné špici rázuje satguru-nástupník Jiří Krutina, v těsném sledu energicky vykračují dvě manželky a až na čtvrtém, „bramborovém“ místě nachází se unavený a zkroušený pan Vacek. Kam poděla se záře šlehající z bhagavánovy hlavy, již kdosi kdysi zachytil na jedné fotografii, aby ji někdo další tak trestuhodně zašantročil? Že by soumrak boha, jenž nalezl cosi?

Ještě se pozastavme u nového vůdce, Jiřího Krutiny. Má svěšenou hlavu. Fotografii navrhovatelé obálky vybrali záměrně, zdála se jim nejvhodnější. Proč zrovna tu, kde má J.K. sklopenou hlavu? Co tím má být diváku naznačeno? Nový mistr nedívá se zpříma, něco tíží jeho leb: špatné svědomí, máslo na hlavě, přemíra myšlenek? Třeba zrovna vymýšlí geniální formulaci typu „působení soucitu milosti“ či jiné bláboly. Nebo na něj dolehla tíha dehonestačního karmického břemene, jež převzal po tchánovi spolu s jeho vůdčím postavením v sektě. Nějaké nesrozumitelné pseudoduchovní spekulace a povýšené chování jej tohoto břemene rozhodně nezbaví.

Rozebírat celou novou Vackovu knihu asi nemá valný smysl, nicméně zmíním ukázkový rozpor, jehož se „šakti“ pana Vacka nevědomky dopustila.

V kapitole „Buddhista komunistou?“ si J. Vacek bere do prádla hádejte koho? No, světe div se, přece Františka Drtikola. Pokolikáté již. Nějaký čéla by to měl spočítat. Na str. 210 Vacek píše:

„Přesto nás například pan Pařík a spol. častuje výlevy o vznešených ideálech komunismu...“

Nu, milí čélové, zde máte názorné užití Vackem omílané poučky o stokrát opakované lži, jež se stane pravdou (tedy v očích některých lidí, ale o to přece jde). Nebo snad někdo z Vás je schopen dokladovat, že M. Pařík někdy psal o existenci nějakých vznešených ideálů komunismu?! To si prostě vybájila závistí a záští chorá mysl jednoho „satgurua“.

Na straně 213 Vacek perlí:

„Nepamatuji se za ta léta, co jsem k Tomášovým chodil, že (Eduard Tomáš) řekl něco na pochvalu Drtikola, tím méně aby obhajoval jeho vznešenou ušlechtilost, natož aby se prohlašoval za jeho žáka. Asi by se moc a moc divil, koho ti jeho údajní obránci vlastně brání...“


V televizním seriálu Eduarda Tomáše „Paměti mystika“ potažmo ve stejnojmenné knize v kapitole „Učení Fráni Drtikola“ Eduard Tomáš mimo jiné píše:

„...Během mého společného života s Mílou jsme se sešli s mnoha duchovními lidmi, od kterých jsme se mnohému přiučili (...) především to byl Fráňa Drtikol (....)
Drtikol byl ale především vynikající duchovní učitel. Mnoho lidí ho následovalo, ale mnoho jich také později od něho odpadlo. Jak říkám, nemohli pochopit jeho duchovní hloubku, byli by ji museli mít aspoň zčásti sami...
A přece byl Drtikol v jógové praxi a technice všestranně orientován a na výši. Již sama duchovní atmosféra místa a okolí, kde bydlel, byla mimořádná (...)
V životopise Drtikolově (K. Funk), je poznámka: ,Drtikol mířil v životě vysoko, ba nejvýš, a uspěl.‘ To je svatá pravda. Drtikol uspěl, ale skoro nikdo to nepoznal. Ten skromný, veselý a nenápadný chlapec z Příbrami mířil až na samý vrchol Pravdy a také se tam dostal...“

Eduard Tomáš mluvil o Drtikolovi docela často a velmi si jej vážil. Krásně jej zachytil v kapitole „Učitel“ v biografickém románě „Duha v zrcadle“, ale zmiňuje se o něm i v jiných dílech. Míla Tomášová o něm rovněž mluvila jako o prozřelém duchovním bratru, nikoliv devótně, jak někde lže Jiří Vacek, že jej obdivovala.

Ve svém posledním pamětnickém spisku má pan Vacek kapitolku pěkně nazvanou „Lžiavatáre pane Paříku, 5. 11. 2006“ (Ponechme stranou, že M. Pařík se nikdy nepovažoval ani neoznačoval za avatára, je pouhým pracovníkem nakladatelství Avatar). Jde vlastně o petici údajně několika set Vackových přívrženců proti článku M. Paříka v čas. Dingir. V této petici signatáři (formuloval ji podle jisté indicie s největší pravděpodobností pan Krutina) píší:

„... Poznání a nauku, které v našich končinách lidé jako pan Weinfurter, Hejhal, Drtikol, Kočí, Míla Tomášová a Jiří Vacek tak těžce a často složitě vynášeli na povrch světla světa, aby my všichni, co upřímně hledáme Boha, našli cestu a neklopýtli na této jediné správné stezce života, jste vy svým zlem ruku v ruce s prostou hloupostí urazil...“

Tak nevím, jestli tuto petici napsali čélové navzdory mínění pana Vacka o špatnosti Františka Drtikola, nebo nějak účelově, Bůh suď. Třebas chtěl J. Krutina prokázat svoji nástupnickou svébytnost. Jisté je, že v tomto punktu se stanoviska Vacka a jeho uctívačů rozcházejí. Asi si nevzali k srdci Vackovo soustavné antidrtikolovské horování.

Na obálce knihy je obrázek, na němž kamsi spěje Vacko-Krutinovo společenství. Světlo, které září zpoza fotografie, však není duchovní, je barvotiskové, umělé.

Quo vadis, sekto?

středa 22. října 2008

V ZÁKRUTÁCH PANA KRUTINY

Miloš Tomáš



„Kašmírský šivaista“ a tantrik pan Krutina, prý „mistrovská osoba“, nás vždy rád poučí. O čem? O duchovní nauce. Krom plození málo srozumitelných dualistických plků údajně z oblasti kašmírského šivaismu (který je ovšem neduální) též skrytě či otevřeně, po vzoru svého tchána, rád kritizuje druhé. Značnou radost mu zřejmě činí dělat z druhých hlupáky. Nyní nás poučuje tento všeználek o soucitu. Možná že se tak snaží odpovědět paní Jiříčkové, která se jej nedávno na tomto blogu přímo ptala, jestli ví, co je soucit.

Zajímalo mne proto, co tato „mistrovská osoba“ píše o soucitu. Tím spíš, chce-li se zabývat se nějakými tantrickými (např. z oblasti kašmírského šivaismu) praktikami a navíc, když dává otevřeně najevo, jak má soucit se svým tchánem, ačkoli se zároveň snaží namluvit, že soucítit s druhým člověkem je vlastně nesprávné. Nechme stranou jeho zřejmé soucítění či nesoucítění s jeho ženou a dětmi a vzpomeňme loňských Vánoc. Jak jinak než ze soucitu s Jiřím Vackem by napsal, že jeho bramborový salát z připáleného hrnce byl nejlepší nejen na celém světě (jak si pyšný „satguru“ svůj kulinářský výtvor pochválil), ale nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (namyšlenému panu Krutinovi jeho pokus o vtip připadl velmi žertovný, tak abych mu udělal radost, dodatečně se zasměju: cha, cha).

Inu, co pan Krutina soudí o soucitu? Hned první věta je zarážející: „Jediným zdrojem pravého soucitu i soucitem samým je Bůh, jeho aktivní milost.“
Na to snad přišel pan Krutina ráno, když se obrátil ke své ženě. Přeci - Bůh je jediným a společným zdrojem všeho. Proč pan Krutina napsal: „ ....soucitem samým je Bůh....“ Titul „mistrovská osoba“ dostal pan Krutina až po napsání tohoto „moudra“, anebo před tím? Blábol vzniklý z nepochopení duchovní nauky. Aha, proto neměl pan Krutina, jak sám vzpomíná na jedno své rozjímání v restauraci, soucit s personálem restaurace a nechal jej cynicky napospas řádění svých dětí? Podle pana Krutiny soucitem samým je Bůh a buďto je Bůh, nebo ego. On se na rozdíl od pana Vacka za Boha nemá. Zřejmě se má za ego (prý „jiná varianta neexistuje“) – i když se už nemíní zrozovat –, a tak soucit s druhými nemůže projevit. Toto vysvětlení zní celkem logicky. Pan Ries měl pravdu, o Jednotě nemá cenu žvanit. To je třeba zažít. A zde je podán další jasný důkaz toho, že pan Krutina Boha ani náznakem nezažil.

„...soucitem samým je Bůh....“. Hloupostí samou je také Bůh. Nebo chcete-li, čisté vědomí já jsem. Samo o sobě. Existuje-li soucit, existuje dualita. Je zde někdo, kdo soucítí. Nějaké vědomí. A zpravidla je zde někdo další, ke kterému je ono soucítění směrováno, onen soucit směrován.
Mezi několika naprosto hluchými větami se dále dočteme pár demagogických lží. Např. že Bůh má jakousi aktivní milost - „...aktivní milost Boha...“. Co je to prosím, ta „aktivní milost Boha“? Je Bůh snad ve své milosti aktivní, nebo snad i pasivní? Dozvíme se, že Panna Maria je prý personifikací soucitu. Informace pro pana Krutinu: Panna Maria je milosrdná vždy.

Dále čteme další „moudré“ ponaučení od pana Krutiny: „Kdo nemá soucit s Bohem....“ Dámy a pánové, doufám tedy, že máte soucit s Bohem. Chudák Bůh, asi někdy zakouší, že s Ním nemají lidé soucit. Soucit a slitování. S Bohem, všudypřítomným, všemocným by měl mít tedy podle pana Krutiny hledající člověk soucit. Bůh podle něj náš soucit potřebuje. Skutečně Bůh potřebuje náš soucit? To si opravdu může myslet a cítit jen obrovské ego.
Navíc před chvílí nám pan Krutina tvrdil, že: „...soucitem samým je Bůh....“.

Následující „moudro“ „mudrc“ Krutina vytučnil (aby nebylo pochyb, kam míří): „Tam, kde ego prohlašuje, že s někým soucítí a vciťuje se do utrpení druhých, jen projevuje svou pýchu, hraje si na napodobování Boha a neumožňuje druhým nahlédnout příčiny jejich utrpení.“
Nikdo netuší, kam tím autor míří. Raději by s nikým nesoucítil, ale svou pýchu projevuje každopádně. Jenom bych rád připomněl, že namyšlené ego, pyšný člověk (navíc markantně), je znakem hlouposti.

Pan Vacek jak stále škemrá o to, aby s ním druzí soucítili. Vyžaduje obdiv, soucit, poslušnost, závislost na své osobě.
Jak skuhral v nejednom případě, že mu nemá kdo prodávat jeho knihy (to asi poznal nejeden člověk), jak prý je chudý důchodce, jak mu o minulých Vánocích ujelo metro (vlak panu Vackovi ujel jak známo již dávno, když sklouznul z duchovní stezky, aby se díky své amorálnosti, žárlivosti, chamtivosti atd. kamsi propadl), jak mu vykradli chatu a Petr Uhl se Romů zastal a nikoliv pana Vacka, takže panu Uhlovi přál pan Vacek aby mu 17x za sebou vykradli chatu, jak jej rozbolel zub, jak se mu porouchalo auto a má odejet na Morávku, aby ho někdo (nejspíš věrný p. Dymanus opravil), jak panu Šťastnému (ano, tomu, co se přišel v čele trestné výpravy Vackových výtečníků osopit na mého kolegu) nepřijali diplomku, jelikož byla příliš k panu Vackovi devótní, jak se přejedl bůčku, langošů, halušek a kyšky a bylo mu špatně, jak jej nepřišli uvítat z terasy na schodiště, jeho ubrečené: „oni mohou, a já ne“, jak za války jedl tvrdý chleba a měl z toho nadýmání, jak se ztratila osvícená fotografie, jak bývá po meditaci unaven, jak „gurovat není snadné“, jak dostal příliš bonbonier a málo uheráků, jak nedostal oněch 108 dolarů od Dana Moravce, jak kdosi (myslím dokonce jeho dcera s dětmi či někdo jiný) namísto na Morávku jel na dovolenou k moři, prý „jako samozřejmost“, skuhrá, aby jej bližní bránili, jak „pár ješitů“ od něj odešlo, jak se do pozdních hodin v jedné chatičce svítilo a jeho to rušilo (nebo z jiného důvodu mu to vadilo?) atd. Proč to vše píše? Proč pan Vacek (krom vychloubání se) nad sebou skuhrá? To jsou zřejmě asi také vnější znaky satgurua.

Z jakého jiného důvodu než pro vyvolání soucitu čtenářů si takto pan Vacek naříká? Jestliže nepotřebuje soucit, nač tolik skuhrá nad sebou?
Jiří Vacek však vzbuzuje soucit i bez svého skuhrání. Už jenom kvůli jeho zdraví. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se pořádaly meditace za jeho zdraví? Ze soucitu přece.
Pravda, jím tolikrát v jeho pamětech zneužité heslo proti M. Paříkovi, M. Dostálovi, M. Tomášovi a dalším, „Zaměřme se na ně“, určitě nebylo ze soucitu s těmito pány. Je to spíš důkaz militantní, útočné nátury (čili pyšné, nesnášenlivé, egoistické) pana Vacka.
Proč panu Krutinovi připadal bramborový salát z připáleného hrnce (i paní Miluška, jeho tchyně, nad ním lamentovala!) za nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (ha,ha), když ne ze soucitu? Je tak vůči Jiřímu Vackovi podlézavý? Snad.

Na skupinové fotografii z titulní strany posledního dílu Vacko – Krutinových pamětí, která je jak výjev z dálkového pochodu Praha – Prčice, má skupinka osob pěkně našlápnuto. Otázkou je, kam sekta pospíchá. Pan Krutina v čele jde se svěšenou hlavou. Tíží jej snad špatné dědictví po tchánovi anebo tristní vyhlídky na dojití do cíle?

Autor o soucitu dále píše: „Je možné být pouze soucitným, nikoliv soucítit s někým.“ To každý normální člověk musí zbystřit čidla. Jak si to asi pan Krutina představuje? To nám přikazuje? Nebo to přikazuje členům vlastní skupiny? Proč by nebylo možné soucítit s někým? Ach to sektářské znesvobodňování!

Prý: „Soucit není od soucítění s někým, ale o tom (autorovi vypadlo zřejmě sloveso – pozn. M.T.), že všechny živé bytosti cítí, tedy z pochopení, že to, co cítíme my sami, mohou cítit a také cítí a prožívají druhé bytosti.“
To je zvláštní, já třeba mám s panem Vackem soucit (kdybych neměl, tak se dávno za své nactiutrhání a zcizování práv odebere k soudu), ale necítím, to co on, takže podle pana Krutiny s ním soucit nemám. Není to, pane Krutino, pokroucený (neřku-li, pomatený) názor? Soucit tedy podle pana Krutiny je, když druzí „mohou cítit a také cítí“ to, co cítíme my. Takový, řekli bychom, soulad, souznění v cítění, že?

Autor navazuje: „Z tohoto pochopení vyplývá základní praxe jógy a cesty k duchovnímu životu (jama a nijama)....“ To myslí autor opravdu vážně? Člověk nemusí být ani zrovna členem nějakého jóga klubu, aby ho to zarazilo.
Tedy paní Jiříčkové pan Krutina odpovědět nedokáže, anebo spíš dokazuje, že o tom, co je to soucit, nemá ani páru. V tom se můj předpoklad bohužel nezklamal. Vždyť ani neumí myslet nesobecky, jinak než totalitně.

Rád bych panu Krutinovi něco připomněl. Mohlo by toho být za jeho urážky víc, ale dnes se omezím na citaci z posledního dílu „pamětí“ Jiřího Vacka (na kterých se spoluautorsky podílel a jež jsou skutečnou snůškou nepravd, opakovaných lží, pomluv a sprostot). Snad si pan Vacek stojí za tím, co napsal (I když si už tolikrát protiřečil - Anebo snad že by se zřekl všeho, co napsal, jak to sprostě připisuje E. Tomášovi?). Jiří Vacek píše: „Základem duchovního života je také láska k bližním (jinde to však autor popírá – pozn. red. ), soucítění s nimi a zásada nenásilí (a co výhružky Vackových čélů? – pozn. red.), ahinsa. (Zřejmě tedy, podle těchto Vackových vlastních slov, se u něj samého, u pana Krutiny a u mnohých jejich stoupenců, nejedná ani o základ duchovního života. Proč se nechá oslovovat satguru, Šrí, Bhagaván, Mistr apod.?)

Soucit je přeci jen něco zcela jiného, než nám káže rádoby všeznalý pan Krutina. Je to přece jeden ze základů správné cesty k Pravdě, k Bohu, a každý člověk sám se sebou a u sebe by si toto měl vyřešit. Je to základní kategorie na duchovní stezce, zvláště, chce-li být veřejně činný.

Dále nás pan Krutina mj. informuje: „... je vyjádřeno i v Ježíšově modlitbě: Pane Ježíši Kriste...“ Ježíš se modlil k sobě a navíc jako k panu Ježíši...?

Autor dále zdůrazňuje – přesně jako by to ušil na Vackovy a případně své obdivovatele: „Podobnou obdobou je činné tzv. „uctívatelské“ ego, které si vybere svou modlu, kterou uctívá a k druhým se chová nenávistně.“
A co tzv. nenávistné ego, které se chová nenávistně a někoho uctívá (nějakou svou modlu, kterou si vybralo). Určeno zřejmě pro mnohé přispěvatele webových stránek, z nichž vzešly i Krutinovy texty.
„Projevem soucitu je i odpuštění a prosba za odpuštění.... Jedná se vždy o energetické uvolnění vázané tvořivé moci a energie vědomí v nějaké zmrzlé šabloně karmy.“ To snad má být též pokus o humor „v nějaké zmrzlé šabloně karmy“. Nejspíš někdo má zamrzlou šablonu karmy.

Ani nedočtu a budu se muset vzdálit, neboť též se bude u mne jednat o nějaké energetické uvolnění moci.

pátek 17. října 2008

Upřímné hledající si Pravda najde

PANU ZÁKOPČANOVI

Nedávno se na webu pana "satgurua" Jiřího Vacka objevil dopis panu Martinovi Paříkovi od jistého pana Zákopčana. Pan Zákopčan odůvodňuje publikování svého dopisu na stránkách Jiří Vacek - Satguru nemožností napsat panu Paříkovi přímo - což se jeví při páně Zákopčana schopnosti komunikovat s internetem zcela absurdní. Proto se rozhodl svůj dopis panu Paříkovi publikovat, jak sám uvádí, u přátel. Tato skutečnost se sama o sobě jeví poněkud zvláštní, i když je na webu pana Vacka zcela normální, že píše-li se zde o panu Paříkovi či o komkoli panu Vackovi nemilém (byť je to sebenejapnější a sebestupidnější a hlavně sebesprostší a sebelživější), píše se o něm negativně. O panu Vackovi a jeho bližních se zase píše jen a jen pozitivně. Těžko si lze představit, že by to bylo naopak. I to by mohlo být hloubavému panu Zákopčanovi signálem, odkud pramení neobjektivní zaujatost.

Redakce




Vážený pane Zákopčane,

máte potřebu veřejně publikovat své názory na tomto blogu, avšak tyto zjevně vycházejí buďto ze zásadní neznalosti faktů čili neinformovanosti (doporučuji Vám, abyste si prostudoval dílo Jiřího Vacka, zejména jeho seriál pamětí), nebo neschopnosti je racionálně interpretovat čili pomýlenosti, nevědomosti, dost možná že z obého. Pro své postoje jste nalezl pochopení na Vackově webu, kde je tento druh nekritického, tendenčního myšlení, jak to ostatně u sekt bývá, vítán. Snad je tedy Vaše potřeba sebeprezentace saturována.

Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:

„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“

Ano, pana Vacka znám osobně řadu let a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se též říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkáních pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené společné meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.


Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:


„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“

Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců jsem sám na vlastní kůži poznal sprosté útoky (de facto jsem byl pronásledován) pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Tvrzení, že vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem o neexistenci těchto jevů ve Vackově sektě, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.

Martin Pařík

Vážený pane Zákopčane,

máte potřebu veřejně publikovat své názory na tomto blogu, avšak tyto zjevně vycházejí buďto ze zásadní neznalosti faktů čili neinformovanosti (doporučuji si prostudovat dílo Jiřího Vacka, zejména jeho seriál pamětí), nebo neschopnosti je racionálně interpretovat čili pomýlenosti, nevědomosti, dost možná že z obého. Pro své postoje jste nalezl pochopení na Vackově webu, kde je tento druh nekritického, tendenčního myšlení, jak to ostatně u sekt bývá, vítán. Snad je tedy Vaše potřeba sebeprezentace saturována.

Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:

„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“

Ano, pana Vacka znám osobně řadu let, a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkání pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.


Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:


„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“

Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců na vlastní kůži jsem poznal sprosté útoky a pronásledování pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Že Vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem, že tyto jevy ve Vackově skupině neexistují, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.

středa 17. září 2008

Jiří Vacku: Kde je Pán Bůh?

Alexandr Popov

Nahlédl jsem do análů webu Jiří Vacek – Satguru a namátkou se začetl do „mistrova“ textu „O autorských právech“ z 15.5.2007 (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-ii/o-autorskych-pravech). Jedná se o reakci „mistra“ Vacka na opakované internetové výzvy Martina Paříka, aby vysvětlil své podle našeho názoru nezákonné nakládání s autorskými právy. Čtenář se v této Vackově hrubě insinuační kombinaci dozví, že kdosi (Avatar) je osočován z všemožné nekalosti a kdosi druhý (J.Vacek) sám sebe označuje za liliově čistou oběť zlých úkladů. Kde je pravda, nezasvěcený čtenář neví. Proto se ještě jednou k této obludné insinuaci vrátím.
Začnu s dovolením od konce. Pan Vacek, pyšný na svůj výtvor, píše (o M. Paříkovi): „... Má přesně, co chtěl. Já jsem nezačal.“
Jaképak nezačal! Začal! A není žádný problém vrátit se několik let zpátky a porovnat si časový sled událostí – data vydání jeho (Vackových) insinuačních pamětí a data otištění onoho jím a jeho nohsledy legendarizovaného článku Martina Paříka v Doteku. Soudnému čtenáři ostatně docela postačuje přečíst si obsah onoho článku – je očividnou reakcí na Vackovy texty, odpovědí na jeho pomluvy a denunciace, kritikou. Neboli (pro méně chápavé Vackovy čély): když někdo na něco reaguje, muselo tu nezbytně už před tím něco být! Takže si to zopakujme: J. Vacek začal a nemíní v tom ustat – lži, pomluvy a překrucování, utilitární logika, donekonečna omílané nepravdy, z nich tvořené vylhané premisy a z těchto premis pomocí „bulvární“ dedukce znovu konstruované nepravdy a tak stále dokola. Úmyslné zkreslování faktů, nepřesné citace a namísto odpovědi na zásadní otázku útok založený na pomluvě. Vydávání subjektivních pocitů za objektivní důkazy. Zapojení několika příznivců do akce na podporu „ohroženého“ mistra a vytváření mýtu o „masové podpoře“. Mediální (knihy, internet) lynčování „odpadlíků“ (tj. těch, kteří si šli svou cestou), verbální napadání odpůrců za vykonstruovaná a často rovnou smyšlená obvinění...
Vezměme ale konkrétní odstavce inkriminovaného článku:
„Ze současných projevů pana Paříka a spol je cítit jen nepřátelství, nenávist a závist spolu se záměrem co nejvíc nám uškodit a nic víc. Opustily již i tu slabou přetvářku duchovnosti, a zabývají se jen penězi a ziskem neboli pustý materialismus. O nic jiného nejde než urvat co nejvíc pro sebe na úkor druhých a ty zničit. To je jejich cíl a nikoliv šířit hodnotnou duchovní literaturu.
Za tímto účelem se naši nepřátelé neváhají spojovat i s těmi, kteří jógu a mystiku potírají, jako je evangelický farář Vojtíšek se svou Společností na potírání sekt i s představiteli katolicismu. Využívají proti nám i komunistické lži. Členy strany oslavují včetně jejich „vznešených ideálů“ a pro oběti komunistického útlaku mají jen nadávky zbabělců, protože se nenechali zavřít. Nevadí jim ani sprostota Aura ani vyhrožování „kolegy z ministerstva vnitra“ pana Dostála. To vše a mnohé další podle nich světí jejich účel: zničit konkurenci. Jediné čeho dosáhnou je, že zničí sami sebe. Spáchané zlo se obrátí proti nim.“
Dovolil jsem si zvýraznit některé z insinuací, jimiž (kromě pomluvy samé) se autor Jiří Vacek snaží čtenáři implicite podstrčit názor (insinuovat), že on (JV) je permanentně ohrožován a tedy je obětí. Z výroků samotných lze poměrně snadno indukovat, čeho se ohrožení týká – majetku, majetku, majetku. Tedy samých „duchovních“ hodnot. Nakolik jsem kdy četl duchovní autory, neznám žádného jiného, který by permanentně takový prostor věnoval materiálním statkům a újmě sebe samého z jejich (domnělé) ztráty.
To je samozřejmě pouze jeden aspekt uvedených odstavců, dalším jsou popisované reálie a jejich věrohodnost. Avatar podle něj hodnotnou duchovní literaturu nešíří, protože o to mu nejde, jde mu o co největší osobní prospěch a likvidaci jakýchsi druhých. To je nesrozumitelné tvrzení, protože Avatar (až na jednu či dvě výjimky, např. Ovidiovy Proměny) výhradně vydává ryze duchovní literaturu a lze vcelku bez problémů dokázat, že literaturu hodnotnou (Maharši, manželé Tomášovi, Púndža, Larsen aj.). Takovou, které pan Vacek zřejmě vůbec nerozumí, protože nepozná, že to duchovní literatura je (viz jeho tvrzení výše). Dále by bylo zajímavé podrobit nezávislému zkoumání ony domnělé aktivity Avataru, jimiž „ničí“ ty druhé – protože kromě literárních přestřelek s panem Vackem a jeho příznivci nikdo nijaké ohrožení ze strany Avataru nezaznamenal a přitom na knižním trhu existují subjekty, jež by mohly být zaměřením a rozsahem produkce snáze považovány za jeho konkurenci (např. DharmaGaia). Zde však žádný problém nevzniká, ba naopak, vztahy jsou často velmi přátelské. Pokud jde o pana Vojtíška, onoho údajného potírače mystiky a jógy, smyslem jeho práce (viz název společnosti) je kromě dalšího odhalování sektářských tendencí v české společnosti. Mystiku a jógu by mohl považovat za sektu dost těžko z toho prostého důvodu, že mystika je filozofickou kategorií (příp. proudem či kvalitou) a jóga zase obecným systémem (který aplikuje jedinec), tedy ani v jednom případě to není skupina lidí s určitými pravidly chování a konstituovanou či spontánní hierarchií. To samozřejmě Dr.Vojtíšek ví, není padlý na hlavu, a pokud je mi známo, obou kategorií, resp. směrů, si váží. Vzhledem k opakovaným prohlášením pana Vacka, že se duchovní prací zabývá přes šedesát let, měl by i on mít přinejmenším slovníkové tušení, o co se jedná, takže za jeho tvrzeními lze hledat buď snahu své oponenty očerňovat (špatný charakter) anebo opravdu není schopen chápat obsah pojmů a vzájemnou souvislost mezi jevy (nedostatek intelektu). Vyberte si, mně je to jedno, protože výsledek je stejný – Jiří Vacek lže.
Vraťme se však ještě k textu „mistra“ Vacka. V dalších jeho částech se snaží hrubě pomluvit nakladatelství Avatar a pomáhá si dle svého založení – světe div se! – pomluvami. Odpověděli na ně tehdy Miloš Tomáš a Martin Pařík v článku Domeček z falešných karet Jiřího Vacka (http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/10/domeek-z-falench-karet-jiho-vacka.html). Odpovědi jsou to více než průkazné a nemá smysl je opakovat. Budu se raději věnovat ještě dvěma motivům z „mistrova“ textu – jednomu výslovnému a jednomu skrytému, o to však pro lidi Vackova „formátu“ charakterističtějšímu.
„Urážky, kterých se pan Pařík v této souvislosti dopustil, jsou přesným obrazem jeho charakteru. Posoudí je právníci.“
Posoudí je právníci... Od publikování textu uplynul rok a půl, právníci tedy žádné urážky podle všeho nenalezli, protože každý erudovaný právník je schopen posoudit jednoduchý zhruba jednostránkový text z hlediska ochrany práv občana za několik minut, v případě silné slabomyslnosti za půl hodiny. A jestliže „urážky“, kterých se pan Pařík měl dopustit, se nekonaly, jeho charakter je dle černobílé logiky Jiřího Vacka bez poskvrny. Takže pan Pařík si může oddechnout, na dobrý charakter má nepřímé potvrzení od samotného „mistra“, a může tedy směle namočit pero do kalamáře pravdy a reagovat na pomluvy a nepravdy, ať už jsou od kohokoliv. Zato pan Vacek by se měl omluvit, protože nařkl pana Paříka z úkonů směřujících proti právům druhého občana, aniž by je tento konal. Jinak řečeno: pan Pařík byl panem Vackem pomluven.
Tím skrytým motivem, který se stálým opakováním (v některých Vackových textech výslovným) stává jedním z leitmotivů myšlení „satgurua“, je ohrožení jeho samého (jeho osoby a majetku) a „mučednický“ rozměr Vackovy osobnosti. Zde ale platí: když se někdo přirovnává k někomu opravdu velkému a vnitřně silnému, svobodnému (v případě J.Vacka k Ježíšovi a jeho utrpení na kříži) a když tak činí opakovaně, má vždycky – zdůrazňuji vždycky! – deficit téhož – zde tedy (vnitřní) velikosti a schopnosti (vnitřní i vnější) oběti. Ano, historický Ježíš byl kromě jiného nepochybně velmi statečný člověk právě proto, že se choval přesně opačně nežli Jiří Vacek - Boží vůle mu byla vůlí jedinou, takže se nedovolával ochrany věrných před údajnými nebezpečími, nenaříkal, nezveličoval své zásluhy. Proč? Protože v něm nebyla jediná myšlenka, jediná potřeba cítit se být jedincem odtrženým od kontinua, který se bláhově snaží přivlastnit si Boží úradek. O Vackově velikášské obsesi svědčí ostatně i jeho sny, které si tak rád vykládá jako potvrzení jeho údajné (vysněné) duchovní mimořádnosti. Kdyby opravdu byl tím duchovním velikánem, za kterého se má (viz jeho paměti), uměl by „číst“ ve znameních, jež se každému dostávají – a nevykládal je jako narcis, zamilovaný do sebe sama a omezující realitu na její zevní (duální) rozměr!
Ovšem všechna ta bláznovství a ubohou sebestřednost Vackovi (ani komukoliv jinému) nikdo nevytýká jen proto, že existují; kdyby si je nechal tak říkajíc pro sebe, byla by to jeho věc, jeho právo. Zazlíváno je mu to, že celým svým životem, každou větou (ať má zdánlivě duchovní formu) „hodnoty“, které vyznává, učí zájemce o duchovní cestu, a že je (ony „hodnoty“) cíleně vydává za duchovní skvosty – vydělení se z řádu jednoty pro osobní prospěch. Pojmy jako užitek, prospěch, co bych z toho měl apod. jsou základními kameny jeho pokroucené nauky, sice plné duchovních výrazů, avšak prázdné v obsahu. Pan Vacek a jeho věrní prostě kloužou po povrchu. On, „mistr“, káže (v Čechách se tomu říká mlácení prázdné slámy), oni, žáci, mu za to servilně podkuřují. Ale kde je Pán Bůh? Nezbyl mu ani kousek místa.

Poděkování za podporu:

Vážení přátelé,
rád bych touto cestou poděkoval všem přátelům za vyjádření podpory a všem těm, kteří si mých rodičů, Míly a Eduarda Tomášových, skutečně vážili a doposud váží a nesouhlasí s jejich hanobením, pomlouváním a dalšími dehonestacemi z úst a pera Jiřího Vacka a jeho bližních. V neposlední řadě si též dovoluji poděkovat redakci a zřizovateli těchto stránek za trpělivost a odhodlání dostát úkolu, který si vytýčili. Všech těchto opravdových přátel si velice vážím.
V úctě Váš
Miloš Tomáš

Stanovisko redakce:

V těchto dnech k nám dochází maily vyjadřující podporu Milošovi Tomášovi a jeho kolegům z nakladatelství Avatar při jejich obraně manželů Míly a Eduarda Tomášových před lživými, pomlouvačnými a nactiutrhačskými útoky Jiřího Vacka a členů jeho sekty. Tyto dopisy budeme postupně, se svolením jejich pisatele, uveřejňovat jako důkaz prolhanosti a podlé amorálnosti Jiřího Vacka a jeho bližních. Je prokazatelné, a tudíž evidentní, že spor mezi nakladatelstvím Avatar a jeho jednotlivými členy na jedné straně a Jiřím Vackem a fanatickými členy jeho sekty na straně druhé započal svými dehonestacemi a štvaním svých oddaných čélů Jiří Vacek. Naše redakce se plně staví za dehonestované Mílu, Eduarda a Miloše Tomášovy, Františka Drtikola, Prof. ThDr. Tomáše Halíka, Dr. Zdeňka Vojtíška, Martina Paříka, Alexandra Popova, Miloše Dostála a další. Také připomínáme, že i naše redakce byla Jiřím Vackem a jeho fanatickými čély v minulosti nejednou zle napadána a obviňována ze lži.
Níže publikovaný dopis na podporu Miloše Tomáše je zároveň dalším důkazem o prolhanosti Jiřího Vacka, který opakovaně ve svých knihách i na webu nestydatě šíří tvrzení, že pořady s manžely Tomášovými jsou duchovně neúčinné, že se při nich nemeditovalo a podobné zlovolné výmysly.

"Dobrý den pane Ing. Miloši Tomáši,

moc mi pomohly návštěvy seminářů v Lucerně i jinde na sklonku 90. let i později. Vaši rodiče (a jejich knižní produkce) mi moc pomáhají i dnes a Vy taky (O milosti, O rozpouštění ega) - nejen v osobě a myšlenkách. Vše je v Bohu a je to tak dobře. Vásan je dost a je na každém a nejen jeho karmě, ale i na jeho vůli zamakat na sobě.
Nevím, jak moc je aféra a kauza Jiří Vacek pro Vás náročná, ale stejně bych i já bránil své rodiče a pravdu, kterou cítím a ve kterou věřím.
Děkuji, nebudu víc kritizovat skupinu Jiřího Vacka, ale Vaše rodiče mám rád, byli a jsou fajn.

Mějte se a pozdravuji všechny příznivce dobrejch duší.

Ing. Michal Pachovský

P. S. Klidně to uveřejněte na Kauze JV, ale vůbec není podmínkou. Ahoj Michal

středa 10. září 2008

Milošovi Tomášovi

Dobrý den,
po náhodném přečtení několika stránek blogspotu kauza Jiří Vacek bych vám chtěl vyjádřit podporu k tomu, jak neúnavně ochraňujete jméno vašich rodičů. Měl jsem to štěstí setkat se před dvanácti lety s vašimi rodiči na chatě v Jílovém, kam jsem se jako náctiletý vševěd, hnán vnitřní touhou a smutkem ze ztráty, neohlášeně ohlásil. Byl jsem i přes tuto skutečnost vřele přijat a s dojetím vzpomínám na vynikající buvolí polévku a nepopsatelnou vůni mlčení... marně jsem bláhový hledal otázky... děkuji... to má podpora vám i vaší práci.

Se srdečným pozdravem
Ladislav Vladyka

čtvrtek 4. září 2008

CO JE ČLOVĚKU JASNÉ

(aneb nade vší pochybnost)

Miloš Tomáš

Proč stále pan Vacek a spol. napadají, urážejí atd.?

Dnes je již každémunormálnímu (!) - člověku, který je do tohoto sporu zasvěcen, jasné, že pan Vacek je zbabělý a drzý člověk, který ve své chorobně žárlivé nenávisti a naduté samolibosti stůj co stůj musí sprostě urážet. Chorobná zášť, chorobná žárlivost atd. Nějak přebujelé ego. Na důkaz tohoto tvrzení si stačí přečíst jakýkoli text tohoto člověka týkající se lidí, s nimiž je v nějakém sporu. Urážek je schopno Vackovo ego vyplodit za bezmála desetiletí téměř celé knihy. Každý – normální – člověk zasvěcený do tohoto sporu ví, že na jeho prvopočátku bylo Vackovo urážení Míly a Eduarda Tomášových, jejich posluchačů v Lucerně, Františka Drtikola, Martina Paříka a dalších.

Já mohu tato svá tvrzení doložit, pan Vacek nikoliv. Jen lže. Ať podá důkazy on. Lhal, že něco vyvrátil. Že podal důkazy... Co čím vyvrátil, o čem podal jaké důkazy? Samé prázdné lži. Pane Vacku: Každému člověku? Skutečně každému? Vy si koledujete o to, aby skutečně každému člověku bylo cosi jasné (i Vašim nevědomým čélům). O Vás. A to, co podle Vás je jasné každému člověku, je pravda? Dokažte to. Dokažte, že nikdy o žádnou obranu Tomášových nešlo. Klidně to, Jiří Vacku, dokažte a prázdně nežvaňte (že pane Riesi, my také prý „stále žvaníme o jednotě“). Tentokrát bez lhaní, podlého podsouvání, podlého nabádání druhých ke své „obraně“. Bez zbabělosti (jestli to kdy Jiří Vacek svedl) a urážení ať Jiří Vacek něco z toho svého sprostého, lživého tvrzení dokáže.

Jiří Vacek nejen sprostě lže a uráží, ale i zcizuje. Na to byl podán nejeden důkaz
http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/02/nekonen-pbh-vackovch-l-o-autorskch.html
a pravdu mu nepomůže zastřít či umlčet ani čím dál více prořídlý zástup jeho ke všemu odhodlaných fanatických uctívačů. Militantními asociálními excesy a zastrašováním, jako jsou např. trestné výpravy psychicky narušených čélů za účelem inzultovat některou z osob panu Vackovi nepříjemných (pod jeho zneužívanými hesly: „Braňte svého mistra...“, „Zaměřte se na ně, nebo dokonce na něj“, pozn. M. T.) či výhrůžné, sprosté telefonáty anonymů) pravdu nezakryjete.

Je to smutné, jak dopadl starý pán a jeho „skupina vnitřního náboženství“. Toto je nějaké vnitřní náboženství? Jistě je lépe takové náboženství praktikovat jinde než v psychiatrické léčebně nebo v kriminále, kam svým neustálým štvaním své oddané „satguru“ tlačí. A oni se přesto za mistrovo silně pošramocené renomé obětují. Myslí si, že je to správné. Mistrem by ale neměla být asociální a amorální osoba, ale Pán Bůh. Kdy to kdo vezme na vědomí? Na nevědomost (někdy silnou) takoví samozvaní „satguruové“ právě hrají.

Jednoznačně a prokazatelně – byť to bude pan Vacek chtít přelhávat a nenávist jeho a jemu oddaných bližních dosáhne v jejich asociálním a militantním jednání vrcholu – tento celý spor začal Jiří Vacek svým nehorázným urážením a amorálním jednáním. Namísto přiznání vlastní chyby, že přeci prohrál (sám píše o prohrávání) již dávno a dávno. Z toho by se měli probudit aspoň jeho bližní.

O pánech typu Krutiny či Indráka (viz Indrákovy husákovsko-normalizační stupidity - za každou cenu chce sprostě urážet, jako by byl za to placený, nebo jde vskutku o tak fanaticky silné hulvátství?) lze říci podobně. Zbabělí, drzí a namyšlení lidé, kteří, jak jsou namyšlení, tak jsou nevědomí. Kteří tak jak jednají, jednají ze své namyšlenosti a nevědomosti. Odpusťme jim, neboť nevědí, co činí.

úterý 2. září 2008

Jak pan Vacek surově klame čtenářstvo...i sám sebe

Martin Pařík

Jiří Vacek si ve svém článku http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/jak-kv-prohrava odskočil do světa sportovní terminologie, aby se, jak je jeho zvykem, dopustil nesportovního chování: podpásových úderů a záludných faulů, za což mu byla v minulosti vícekrát udělena žlutá karta a následné vyloučení se zdá být nevyhnutelným. Červenou kartu mu již vystavili Ti, kteří neakceptovali Vackovy prohřešky vůči běžné mezilidské (pomluvy a urážky Tomášových, Františka Drtikola, Tomáše Halíka a mnoha dalších včetně vlastních žáků), ale i obchodní etice (flagrantní porušování autorských práv Ramanášramu, Avataru či dědiců Fr. Drtikola). Zbytek zainteresovaných tvoří Vackovi skalní stoupenci, kterým nečistá mistrova hra vyhovuje.

Chcete důkazy?

Vacek např. tvrdí:

„Dnes je již každému zřejmé, že nikdy nešlo o obranu Tomášových. Ta byla jen záminkou, která měla zastřít skutečný cíl nepřátelských útoků: zničit nás jako konkurenci.“

Jasná a prokazatelná lež a demagogie. Každému to rozhodně zřejmé není. Důkazem budiž autor tohoto článku – v nadsázce řečeno, jde přirozeně o množinu osob mnohem početnější.

Interpretujme tedy toto Vackovo prohlášení správněji: Pan Vacek doufá, že členové jeho sekty přijali tuto jeho tezi tak, jak ji on vykonstruoval.


Dále Vacek prohlašuje:

„Autoři z KV tak dosahují přesně opačného výsledku, než zamýšleli. Jejich pomluvy se obracejí proti nim a jsou podle nich posuzováni. Karma, její zákonitost, působí i zde. Sklízí, co sejí.“

Tím autor patrně hodlá naznačit, že členové tvrdého jádra sekty si osvojili jeho nestydatý, neférový styl boje a ve snaze zalíbit se mu - svému kapitánovi, resp. trenérovi - předhánějí se v psaní pomluv a lží na adresu oponentů. Měl by raději tento žlučovitý lžiguru ponechat na zcela nestranném rozhodčím, milém Panu Bohu, kdo s jakou karmou se potáže a zaujatě nepředjímat Jeho svatou a spravedlivou vůli.

Oprávněnost svých slov se pan Vacek pokouší doložit uvedením tří pohříchu arogantních a bezduchých článků, již dříve publikovaných na témž webu, což může přirozeně vést k závěru, že jiné k dispozici nemá.

Jiří Vacek nejen tímto svým příspěvkem sám sobě udělil červenou kartu za špatnost.

čtvrtek 14. srpna 2008

Mistři – v překrucování

Pane Vacku, pane Krutino,

dovoluji si uvést několik poznámek, podle kterých bych hledala Mistra.
Budeme-li hrát na žáka, pak tedy žák má právo, ba dokonce povinnost zkoumat svého Mistra. Pokud Vás zalije vlna Lásky a soucitu, pak se i vy hodíte k Němu. Žák si tudíž volí také! Opravdovost se pozná! Nikoliv zevně! Mistr se neoznačuje mistrem - ani nelze, kdo by to dělal? To by byla pýcha! Tomášovi měli přátele.
Dále Mistr by nestrpěl oslavu své osoby - nevyzvedával své zásluhy, svou důležitost, jako se děje u pana Vacka, např. na jeho stránkách viz. 9. 7. 2008 aj. I další jeho výtvory jsou jen ujišťováním o jeho vlastní velikosti, pomluvy, urážky, překrucování pravdy = velké ztvrdlé ego. Pouštění hrůzy na všechny, kteří by se jeho "svatosti" vzepřeli - potřebujete ovce? Na svobodu Ducha jste, pánové, zapomněli? Ta byla a stále je u Tomášových, vzpomínáte?
To je vážně k vzteku, že? Takový hodný, dobrý pan Vacek, tolik toho udělal - a takový nevděk! Dokonce jsou někteří podle Vás nehodní - hříšníky, hejsky a kdovíjak ještě je nazýváte - a dostalo se jim takové Milosti....??? Rybáři, dokonce lehká žena......nepřipomíná to něco? Vy byste, pánové, kamenovali, že?
Copak Bůh není Milosrdenství? Copak neodpouští stále? Copak nás a Vše stále netvoří?
Kdo odpadl, o čem to mluvíte? Z jaké úrovně učíte? Kdo má právo odrazovat druhé? Atmavičára by Vám pomohla - kdo chce být na roveň Bohu? Odkud pocházíte? Kdo jste?
Z dalšího článku pana Vacka cituji: "... Někteří učitelé...zcela chybně vycházejí z velké pravdy, že existuje jenom Bůh, a proto je vše božské včetně hmotného světa a ega. To je pravda, ale pouze pro Boha a nikoliv pro bytosti, které od něho odpadly..."
Ale, ale, pane Vacku, co Vám říká Maharši a jeho učení? Jeho výrok : "Nedívejte se na věci jako na věci, ale jako na Boha." Co? Nic? Tak to zkoušejte, ale opravdově! Nebo chcete tvrdit, že Maharši není pravý Mistr? ! To by se v Ramanášramu divili, jakého u nás máme překladatele Maharšiho a světe, div se - "velkého pravého mistra".
Dokonce jsem se od pana Vacka dozvěděla, že ego nepochází z božského, že má svou vlastní identitu. No ale to už je nebezpečné tvrzení, pane Vacku, to už je moc!! Vaše závislosti Vám brání prohlédnout.
Vážený pane, tím sám sebe usvědčujete, nakolik Pravdu žijete, jaký jste "opravdový mistr". A na druhou stranu potvrzujete, kdo Pravdu žil a žije a je v Jednotě s Ní. Jak sám říkáte: "´Vše je Bůh´ je pravda, ale pouze pro Boha.." Pak BŮH, MISTR A MILOST JSOU JEDNO (jak hlásáte na svých do nebe volajících stránkách - mimo jiné, četl jste to? ). Kdo vidí svět čistě jako Všudypřítomného?Včetně věcí i ega platí, jak říkáte, jen pro Boha, a jestliže BŮH = MISTR Maharši, Púndža, P.Brunton, Fr.Drtikol, Míla Tomášová, Eduard Tomáš či Miloš Tomáš, ti všichni takto svět i ego vidí... Bůh = Mistr.. Děkuji, jen se potvrdilo, co mělo.
Věřím, že v přítomnosti Tomášových jste mohl dosáhnout duchovního pokroku jako my všichni, kteří jsme se s nimi setkali. O to smutnější je , že místo úcty, Lásky a moudrosti z Vás mluví zášť, závist, zloba na adresu Avataru, manželů Tomášových a výše uvedených.

Pane Krutino,

možná i Váš článek by se hodil přeložit a odeslat Jeho Svatosti dalajlamovi. Podle Vás je někdo, kdo se skrývá za soucit? Víte, co Soucit je? Netušíte!

AŤ JSOU ŠŤASTNY VŠECHNY BYTOSTI!

Pro p.Krutinu - asi je zvyklý od svého mistra na poznámku překladatele - Ať jsou si všichni vědomi Toho, čím Jsou.

Pan doktor Tomáš v knize Stvořme svět Míru píše: "... nebylo by válek ve světě." Pořiďte si ji, leccos Vám objasní.

A ještě jedno upozornění: pozor, abyste nevyčerpal svou dobrou karmu a nemusel opustit skupinu! Odporovat totiž svému mistrovi se nesmí, jak stojí psáno ve Vašich "Pravidlech, která MUSÍ dodržovat účastník meditačního semináře". Je to tak, pane Riesi?
Pan Krutina píše 24. 3. 2008 : "... Jakou konkurenci? Ona žádná nebyla a není.."
Pan Vacek, ale píše něco jiného 8. 3. 2008 : "Jejich veřejný zájem není nic jiného než snaha poškodit a zničit konkurenci."
Tak jak? Tak co? Když už nemluvíte pravdu, nechtěli byste se aspoň poradit, než si začnete protiřečit? Nebo je to jako se vším u Vás - jak se Vám to momentálně hodí do krámu?

Pane Vacku,

Vy jste opravdu mistr nad mistry - v PŘEKRUCOVÁNÍ. Mistrem můžete být, ale na jaké úrovni? Děkuji, takového mistra nepotřebuji. Zůstanu u těch, co Pravdu žijí!

V úctě k Tomášovým a Avataru

Helena Jiříčková

pátek 8. srpna 2008

Martin Adamec – typický produkt Vacko-Krutinovy sekty

Martin Pařík

Magistr Adamec se ve svém příspěvku http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/vackova-sekta---virtualni-svet-p_-parika „plně ohrazuje vůči naší (údajné) snaze vytvořit dojem, že tady existuje něco jako Vackova sekta“, jež ohrožuje nás i společnost, a to vše prý vzhledem k jakýmsi vazbám na sektology, např. pana Vojtíška a dalším blíže neurčeným. Podle Adamce jde o konstrukce, které mají jediný účel (jenž je podložený /pro změnu/ „plně“ a dokonce „jednoznačně“ a také „pouze a výlučně“ naší osobní záští a nenávistí vůči pánům Vackovi a Krutinovi), a to prý „poškodit jejich dobré jméno systematickým vytvářením dojmu, že obsahem nauky, kterou učí..., není cesta k Bohu a do Boha“, ale cosi, co naplňuje definici sekty.“ Pěkná konstrukce, pane Adamče, hlavně je Vaše.

Předně není v naší moci, i kdybychom to nakrásně měli v úmyslu, poškodit dobré jméno obou pánů, neboť dobrému jménu a pověsti se bohužel netěší, tedy s výjimkou u skupiny fanatických obdivovatelů (pan Krutina dokonce ani u části Vackových stoupenců). Nikoli však kvůli komusi zvenčí ztratili důvěryhodnost, nýbrž kvůli vlastnímu lhaní, pomlouvání, účelovým dezinterpretacím nauky Mistrů, štvaní proti oponentům, u pana Vacka navíc z důvodu porušování autorského zákona a obohacování se na úkor práv jiných osob apod.

Že pan Vacek neučí poctivě a věrohodně átmavičáru, jak se snažíte namluvit, jasně dokazuje např. jeho výrok: „Zaměřme se na ně!“ (rozuměj na jeho kritiky). Chcete snad, pane Adamče, tvrdit, že byl někdy publikován podobný výrok Ramany Maharšiho? Ten by přece učil: Zaměřte se na to ve vás, co se chce na někoho zaměřit. Za všech okolností se tažte po zdroji já a vypátrejte ho. Takovýto egoistický blud by nikdy nepřipustil. A podobnými falešnými interpretacemi nauk Mistrů Vackovo dílo přetéká. Pokud zrovna nauky Maharšiho, Krista a dalších účelově nevyužívá pro potvrzení svého domnělého satguruovství, pak je sáhodlouze rozmělňuje do dualistických pouček, čímž je degraduje. Totéž platí i pro Krutinu.

Pan Adamec je patrně děd vševěd, když si troufne vyřknout, aniž podá jediný důkaz či věcný argument, velmi příkrý soud o našich motivech, jež prý jsou podloženy „plně, pouze, výlučně a jednoznačně“ naší „záští a nenávistí“. Ti, co vidí druhé takto výlučně a jednoznačně, sami sebe zatřiďují do kategorie lidí se zjednodušeným viděním světa, což je právě ono podhoubí pro vznik a existenci různých podivných uskupení a sekt.

Já bych si tedy o vás netroufl vyslovit takto kategorický posudek. Vy nás, pane Adamče, neznáte. Lžete o nás. Jistě nejsme lidé nenávistní či záštiplní. Jistě nejsme ani svatí, ale to, co o nás tvrdíte, je pomluva, Váš výmysl.

Devótní a oslavné dopisy obdivovatelů, jež si pan Vacek publikuje ve svých knihách i na webu nejsou důkazem ničeho dobrého. Dokládají, jak je pan Vacek samolibý a že sám nemá inspiraci k vlastním duchovním výtvorům.

Ve Vašem textu, pane Adamče, zcela absentuje snaha o věcnou, logickou argumentaci, podepřenou třebas nějakými konkrétními příklady, citacemi apod.

Pan Adamec pochopitelně nevidí a nechce vidět dehonestace a lži ve Vackových knihách, ačkoli jsou prokazatelné. Neví, že když jsem věcně zareagoval na Vackova pamětnická nactiutrhání manželů Tomášových, Fr. Drtikola či Avataru v časopise Dotek, zasypal mne příval zpravidla arogantních, občas vyloženě vulgárních dopisů Vackových obdivovatelů, neví, že mne přišli inzultovat Vackovi čélové na mé pracoviště, a to vše zhusta na základě výzev svého gurua. Článek z Doteku byl vyvěšen na Morávce – proč asi? Nezúčastnil jste se, pane Adamče, náhodou oné štvavé kampaně také? Pan Adamec netuší, že skupina Vackových čélů napsala do Ramanášramu pomlouvačný dopis se snahou o diskreditaci Avataru? Pan Adamec zřejmě nemá ponětí, na kolika stranách svých knih Jiří Vacek propírá a pomlouvá Tomášovy, Drtikola, Paříka (v posledním díle na 46 stranách) a další. Pan Adamec podle všeho nečte Vackovy paměti ani jeho články na webu.

Rozumím, pane Adamče, vy nemáte právo svého mistra = boha kritizovat viz
:

„Karel Kreizel … říká, že za vše dluží mé pomoci. Takový vděk a skromnost mě těší… není mnoho těch, kteří takto jasně chápou a jsou ochotni se i jasně vyjádřit…Karel je dalším důkazem, jak je důležité vzít mistra takového, jaký je, nekritizovat jej, jedno zda oprávněně nebo nikoliv… (Jiří Vacek - Jak jsem hledal boha a nalezl sebe, díl 9., str. 47)

Dovolte alespoň druhým bránit se proti jeho drzým pomluvám.

Váš příspěvek, pane Adamče, chápu jako splnění povinnosti vůči Vaší sektě a jejím vůdcům.

úterý 5. srpna 2008

Jiří Vacek stále nepoučitelný

Martin Pařík


Jako nenapravitelný kuřák, který ač draze a bolestivě léčen na chorobu způsobenou nikotinovou závislostí, přesto dál kouří, podobně nepoučitelně působí pan Vacek, jenž přes pomoc, již mu poskytli a poskytují mnozí jeho kritikové, není s to jít do sebe a ukončit svoji štvavou pomlouvačnou kampaň vůči Tomášovým, Drtikolovi a dalším lidem. Zmíněná pomoc v pokročilém stadiu vážného mravního úpadku není zajisté příjemná, možnosti mírného, laskavého přístupu byly zjevně vyčerpány, přesto se jí panu Vackovi stále ještě jakousi setrvačností dostává, i když v jiné formě. Jednou, při přetrvávajícím Vackově přístupu, může nastat doba, kdy se její působení na dlouho, řekněme na mnoho životů, přeruší úplně, resp. se jí dotyčný zcela uzavře.


Jak panu Vackovi pomáhají oponenti? Tím, že mu nastavují zrcadlo, sám totiž do něj nahlédnout nehodlá a patrně ani nedokáže. Jeho vlastní stoupenci mu naopak škodí, neboť mu místo zrcadla nastavují obraz, který si sami, s „mistrovou“ vydatnou nápovědou, o něm vytvořili, obraz zcela falešný, kýčovitý, vyumělkovaný. Pan Vacek jim na oplátku nastavuje obraz postav ne nepodobných příšerám z výjevů Hieronyma Bosche. Občas jim za nějakou úsluhu dá nahlédnout na svoji nejkýčovitější nasvětlenou podobiznu. Tato maškaráda vzniká v prostředí neuvyklém pokoře, sebereflexi, čistotě mysli, upřímnosti a pravdivosti. Nastává u společenství, kde panuje pokrytectví, přetvářka, závist, zášť, fanatismus a pýcha. Bohužel.

Pozastavím se u několika markantních dezinterpretací a lží pana Vacka v jeho posledním internetovém článku s názvem Lev Tygr: Všechno je správně z 29. 7. 2008.

Vacek, ačkoli pana Pospíšila alias Lva Tygra nezná, pokládá jeho vzpomínky na Tomášovy nejen za věrohodné, ale dokonce za „velmi cenné, protože nic nepřikrašluje a podává je takové, jací byli“. Svůj „zasvěcený“ soud dokládá citací z literárního braku pana Pospíšila:

„Pan Tomáš miloval uzenou makrelu a chorvatské sardinky….“

Sloveso miloval je zcela evidentně subjektivním a neadekvátně expresivním hodnocením autora, subjektivní interpretací, nikoli věrným zachycením skutečnosti. To si prostě pan Pospíšil myslel o Eduardu Tomášovi, že extra miluje nějaké jídlo, že má jakési zvláštní libůstky. Eduard i jeho blízcí by to považovali za nesmysl. Pro člověka žijícího Jednotu nic až tak dramaticky nevyčnívá, aby něco zvláštně miloval, a něco zase ne. Ano, pakliže miloval, tedy bližního svého jako sebe samého, jak se to děje bytostem prozřelým v Jednotě. Takto pan Pospíšil svými zdánlivě drobnými soukromými hrubě dualistickými interpretacemi (zdaleka nejde jen o tento případ) vykreslil E. Tomáše či paní Mílu značně pokřiveně. Ostatně je známo, že hlavním motivem zrodu tohoto Pospíšilova pornografického paskvilu byly stejně jako u jeho nakladatele finance a senzacechtivost, blízké to fenomény hmotařské duši Vackově.

Vacek, věren svému příslovečnému darebáctví, na druhou stranu haní knižní vzpomínky Miloše Tomáše na své rodiče a nazývá je hagiografií, kterou prý mu Miloš podstrkuje (zajisté mu Miloš nic nepodstrkuje, to jen chce být pan Bhagaván arogantní) k věření. Jako důkaz pro své tvrzení uvádí, že prý RNDr. Míla Tomášová „nikdy nebyla řádným studentem (snad studentkou, pane Vacku) olomouckého gymnázia“ či že se Miloš nezmínil o jejím druhém manželství. Tyto argumenty mají tedy opodstatnit Vackovo označení Milošových knih hagiografií. Opravdu směšné! A hlavně falešné! Nehledě na to, že jak kniha „O milosti“, tak i „O rozpouštění ega“ nejsou knihami životopisnými, nýbrž pojednávají o tématech hluboce duchovních, kam ani Vacek, ani Pospíšil nedohlédají.

Když, pane Vacku, někdo chce psát duchovní paměti čili paměti duchovního člověka nebo o duchovních lidech, jde na prvním místě o zachycení onoho „duchovního“, už méně o zcela podružné projevy tělesnosti. Vám i panu Pospíšilovi jde povýtce o tělesnost a neřesti a máte to za významné. Koho, kdo má opravdový zájem o věci ducha, zajímá, kdy a kde jste něco se zalíbením snědli, kdy jste se pozvraceli, nadmuli, vydělali či udělali (laskavý čtenář odpustí, ale tyto a podobné své zkušenosti pánové Vacek a Pospíšil ve svých dílech opravdu líčí – vrána k vráně sedá), ačkoli jsou to bezpochyby projevy lidské. Má-li autor trochu vkusu a ohledu ke čtenáři, tak prostě tyto zážitky vynechá, alespoň u plození tzv. duchovní literatury.

O tom, že pan Vacek, byť možná nepřímo, podporoval komunistický režim tím, že volil ve volbách komunisty a podával zlepšovací návrhy, nemůže být sporu. Takových byla v republice většina. To ale nezakládá právo soudit jiné, např. Františka Drtikola. Drtikol byl přesvědčeným, opravdovým komunistou, vzdal se kariéry a majetku, organizoval veřejně prospěšné brigády. Jistě nikomu nepřál nic zlého (na rozdíl od pana Vacka, který např. panu Uhlovi přál, aby mu 17 krát vykradli chatu) a pomáhal, kde mohl. Především byl ale vnitřně čistý a prozřelý. Jiří Vacek nebyl ani opravdovým disidentem, např. své samizdaty nepodepisoval, bál se (na rozdíl od E. Tomáše) kriminálu, ani přesvědčeným, upřímným voličem komunistů. Jiří Vacek není prozřelým člověkem, natož duchovním mistrem, ba není ani duchovním člověkem, protože mu chybí ona nezbytná upřímnost a opravdovost a čistota mysli, vlastnosti, jimiž např. oplývá právě zmiňovaný Drtikol nebo Tomášovi.

Proč může dojít Poznání komunista? Proč by nemohl. Když mohl prozřít vrah Holger Vdovin z Kamene mudrců, když poslední budou prvními a první posledními. Vrah, zloděj, nevěstka, neřestník, komunista, voják, policista, dělník… kdokoli, kdo o to bude vážně stát a bude svým opravdovým srdcem tlouci na bránu nebes, dočká se vpuštění. Farizeové, pyšní a samolibí duchoborci, závistivci a zlostní pomlouvači nikoli.

Vacek dále nepravdivě píše, že Míla Tomášová byla žákem Drtikola, komunisty z přesvědčení. Je vidět, že Vacek ani nečetl pozorně její knihy, jinak by se tam dozvěděl, že Míla, když Drtikola poznala, byla na jeho úrovni a pojilo je rovnocenné vnitřní přátelství. Jestliže Vacek píše, že snad Drtikola obdivovala, lže. Dost možná, že sám Vacek obdivuje Drtikola, když si jeho obraz nechal otisknout na obálky 16 svých knih, přičemž navíc porušil autorský zákon. Ale co by se nějaký satguru zajímal o autorská práva jiných, hlavně že si ohlídá svá vlastní. Úcta k druhým, ať už vlastním přívržencům, manželkám, vlastní matce či osobám nedej Bože s nesouhlasným názorem, mu opravdu není vlastní. Kdo dobře znal Tomášovy, ví, s jakou opravdovou vnitřní úctou a láskou přistupovali ke každému, ke všemu. Vše pro ně bylo všudypřítomným Božstvím. Kdepak by někoho, tak jako to umí pan inženýr- satguru, oslovovali „milá ega“, kdepak by se vnitřně pokládali za něco víc, než je ten poslední mraveneček v mraveništi, rostlinka na louce. To je, pane Vacku, skutečná sádhana. A ne myslet si jako vy ve svých memoárech, např.:


„Zřejmě jsem ve svém přátelství k vám a nulovými požadavky na chování ke mně zašel tak daleko, že si myslíte, že jsme si rovni a že zde není žádný rozdíl. Podcenil jsem Ramdasovo varování, že přílišná blízkost mistra plodí neúctu. On však zde rozdíl je a podstatný: mistr a žák…Jestli si myslíte, že na pomoc, kterou vám poskytuji, máte nárok nebo, že je dokonce samozřejmostí, velmi se mýlíte. Nemáte nárok vůbec na nic, tím méně ji brát bez jakýchkoli podmínek a závazků z vaší strany. Je to opravdová božská milost, jejíž cenu nejste a často ani ochotni pochopit. Dokonce si ji nemůžete ani zasloužit, protože je nedocenitelná… Kritizujete-li mistra z pohledu ega, vaší nebožské existence, …přímo si sami její průchod (božské milosti), jímž mistrova osobnost je, uzavíráte... Jelikož platí, že mistr je Bůh, váš vztah k mistrovi je přesným obrazem vašeho vztahu k Bohu… Přisvojujete si všechna práva a přitom máte jediné právo: jako ego zmizet… Ego je z božského pohledu zvrácenost. Je existencí nejen bez Boha, ale i Bohu nepřátelská. Je sama o sobě největším proviněním, hříchem proti Bohu… Nuž, vy kritici, až se vás na posledním soudě zeptají, proč jste místo správného využívání mistrovy pomoci jej raději kritizovali a rušili tak vnitřní spojení s ním, co odpovíte? Dávám vám dobrou radu: přemýšlejte o tom již dnes. Po smrti je již pozdě. “ (Kritika vlastních žáků, Jak jsem hledal boha a nalezl sebe 7, str. 170 – 174)

„Dnes, když se dívám zpět na své působení, tak si říkám, jestli jsem neudělal chybu, když jsem jasně neprohlásil: „ Je zde mistr a očekávám, že se ke mně budete chovat s tím v souladu.“ Proč jsem tak neučinil? Jednak z určitého ostychu, který je snad pochopitelný. Očekával jsem, že i bez takového prohlášení mnozí pochopí, jaká neocenitelná milost se jim nabízí. Svědectví měli víc než dost: mé knihy, mé zkušenosti a výsledky mého působení. Nakonec každý, kdo se v mé přítomnosti ztišil, pocítil onen klid a mír, který z neosoby vyzařuje…Jelikož v očích většiny přátel nejsem ničím významným, vytrvale se mnou jednají z postoje rovného s rovným a nevidí rozdíl mistr a žák…“ (Jak jsem hledal... 7, str. 184 – 185)

„Na Morávce se ke mně také konečně přihlásil fotograf, který na jedné Aldeje pořídil snímek mých očí, ze kterých vychází zřetelně světlo… Těšil jsem se, že konečně dostanu negativ. Velmi mě (Jiří Černý ze Stříbra, pozn. red.) zklamal: „Nebyl jsem si jist, zda jsem při fotografování neudělal nějakou chybu, tak jsem dal negativ k přezkoumání jednomu výzkumnému ústavu a oni jej ztratili.“ Jaká škoda. Důkaz o skutečném zázraku se ztratil.“ (Jak jsem hledal... 7, str. 193)


Sám na sebe, aniž si to ve své zaslepenosti uvědomuje, vyzrazujete Jiří Vacek, jaký je sebestředný narcisista. Podobných výroků dokládajících jeho samolibost a nadutost existuje bezpočet.

Pan Vacek se též pokouší zcela hanebně srovnávat Mílin prodej se svým nečestným zasíláním neobjednaných knih, jejž nazývá „prodejem na důvěru a nikoliv proti platbě dobírkou“. Co se nám to snaží pan satguru namluvit? Posílal lidem knihy, ačkoli je neměli objednané ani nebyli abonenty, s nadějí, že je dotyční zaplatí, což se v mnohých případech jistě stávalo, ale odporovalo to obchodní etice. Když se někdo ohradil, že si knihy neobjednal a že je nechce, byl jednak nucen je na své náklady vrátit, byl-li tedy ochotný, jednak byl pokárán, že pohrdl zásilkou „posvěcenou“ samotným mistrem a bylo mu vyhrožováno karmou. Cituji přímo z díla mistra Vacka:

„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost od jedné ženy, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal boha a nalezl sebe díl 10., str. 203)
(na str. 205, Jak jsem hledal... 10. díl., Jiří Vacek reaguje dopisem Marcelu Křivému) „…Každý má však přesně to, co zvolí. Pokud zvolí nesprávně, ať si stěžuje sám na sebe. Divím se, že ti vysvětlení Evy nestačilo. Dělá jen to, co rozhodnu.“

Co se týče Míly Tomášové, kdokoliv, kdo si od ní knihy koupil, měl právo a možnost tak neučinit a jistě se to stávalo, sám jsem toho byl vícekrát svědkem, když návštěvník o knihy nebo o jejich koupi zájem neměl a prostě si je nekoupil. Naproti tomu knihy z Avataru jsme bez předešlé objednávky nikomu nezasílali, to bychom samozřejmě považovali za amorální.

Pan Vacek dává najevo nelibost, když je probírán jeho soukromý život. Jeho seriály pamětí a další tituly obsahují nemálo ze soukromého života jiných lidí ve snaze je dehonestovat a ponížit. Co je takovému Vackovi třeba do Drtikolova stranictví nebo do Tomášovy zádušní mše atd.? Proč Paříkovi věnuje místo na 46 stranách svého posledního dílu pamětí? Co jej k tomu vede? Etika snad, jíž se dovolává?

V závěru pan Vacek vyhrožuje sepsáním prý pravdivého životopisu Míly Tomášové. Je opravdu komické, když člověk, jenž není mocen ani pečlivě číst texty druhých, přesně je citovat, nepamatuje si, co kde sám napsal, ve svých tvrzeních si zcela odporuje, prokazatelně lže, spekuluje atd., chce někoho přesvědčit, že by byl něčeho takového schopen. Má se za Mistra, Satgurua, Bhagavána, a přitom „nakonec neví“, jestli to má napsat nebo ne. Asi se mu někam zatoulala jeho neposedná šakti.

neděle 3. srpna 2008

SVINĚ PANA INDRÁKA

Miloš Tomáš

Pane Indráku, na váš sprostý útok, kde se nechutně otíráte o mé rodiče a o mne, jsem nereagoval, ale nyní se vás ptám. Kdo jsou podle vás ony svině? Uveďte, koho jmenovitě máte na mysli? Prosím, napište nám to doporučeným dopisem. Anebo co kdybyste nám to přišel říct do očí? Nebo se schováváte jen za web Vackovy sekty, mezi její členy? Podle pana Vacka styl přispěvatelů na jeho webu je jeho stylem. Starý pán by se mohl za vás stydět a jeho zeť, do kterého jste zahleděn, rovněž (je-li toho ve své „duchovní výši“, či spíš povýšenosti, schopen).

Pan Indrák je zřejmě velký psycholog, když seznal, že „tatáž událost může být různými lidmi nebo stejným člověkem v jiném časovém okamžiku vnímána odlišně, dle momentálního duševního rozpoložení“, za „známý psychologický jev“.
Tento podle pana Indráka známý psychologický jev je asi pro něj zároveň velké moudro, když jej coby základní premisu užil na úvod svého nového „nenávistného útoku“ (takto je to přesně dle Vackova slovníku, že?).

Tímto „známým psychologickým jevem“ si lze tedy zřejmě vysvětlit proměnlivost scestných tvrzení Jiřího Vacka či Jiřího Krutiny, jako že Bůh je jeden a zároveň je buď Bůh, nebo ego; přihlouplá otázka pana Krutiny, co mám pořád s tou konkurencí, když jeho vlastní manželka a tchán měli konkurence plná ústa a zároveň jeho sprosté tvrzení, že mí rodiče přednášeli v Lucerně z marketingových důvodů a tchánovo věčné přepočítávání vstupného, tvrzení pana Vacka, že je mistrem a zároveň, že mistr je to, co z jeho osoby tryská, souhlas (a chlubení se) s oslovováním mistr (v devótních případech Mistr, Satguru, Šrí Bhagaván, Swami atd.) a zároveň tvrzení, že mistr není osoba, není to Jiří Vacek, ale to, co z jeho osoby tryská, nebo Duch vědomí Já jsem, který je v něm, a mnoho dalších fantasmagorií.

Nevím, jakým je pan Indrák psychologem, ale slušným člověkem ne. Prostě a bohužel ne. Stačí si přečíst mezi řádky to, co napsal. Asi opět pro naše poučení, že? Také je zřejmé, jak to myslel. Bude se zbaběle vykrucovat, tak jak to svedou někteří Vackovi hoši, že jsme to pochopili jinak, než je to napsáno? Co je psáno, to je dáno a smysl obsahu věty je zřejmý.

Pan Indrák očividně zneužívá Ježíšův výrok (to známe od Jiřího Vacka běžně) o házení perel sviním ke sprosté nadávce. Značí to stav (ne momentální, pane Indráku, ale celkový) vaší mysli, vás a potažmo celé „vaší skupiny“. A tážete-li se po kvalitách mých rodičů, které srovnáváte s kvalitami mými, tak to poukazuje i na to, jak vaši rodiče vychovali vás. To by spíš měla být vaše starost, namísto starosti o mé rodiče.

Vzpomínám, že když jsme ještě pracovali na Obvodní stanici mladých techniků na Praze 4, kde krátce po listopadu 1989 začaly znovu po dlouhých dvaceti letech veřejné přednášky manželů Míly a Eduarda Tomášových, pan Tomáš Indrák, který tam chodil, se s námi přátelil, vždy nás halasně zdravil přes ulici a považovali jsme ho za přítele.

Mám v živé paměti jeho halasné zdravení a mávání rukou, přičemž bylo slyšet jeho hlasité ahóój. Tehdy mne přes ulici zdravil ahóój (ač já, že on byl starší, mu z úcty vykal). Dnes mne a mé přátele bez důvodu nazývá svině. Pan Indrák zřejmě, alespoň podle jádra Vackovy skupiny vedeném panem Krutinou, hodně duchovně pokročil. Proč? Protože zrovna tak halasně, jak mne kdysi zdravil, zcela nekriticky, lichometně chválí pana Krutinu. Možná je psycholog.
Nyní, aniž by mu, co vím, kdokoliv cokoliv učinil, píše proti nám sprosté, útočné pamflety. Není článek, kde by se alespoň tento samozvaný Krutinův psycholog o nás neotřel. Na webu Jiřího Vacka se jeho články náramně hodí, protože nekriticky vyzdvihuje úlohu Jiřího Krutiny, který to má jistě velice mnoho zapotřebí (či spíš dle mého soudu už ani ne; Indrákova nekritická a trapná chvála duchovně zdiskreditovaného p. Krutiny je jen mrhání energií) a jedině on si může myslet, že to má nějakou cenu. Snad se pan T. Indrák chce vyrovnat jakémusi namyšlenému ing. Hudcovi, CSc., který pana Krutinu (rovněž namyšleného) též vychvaluje.

V čí prospěch píšete? Pane Indráku, Hudče a další, nastěhujte se k panu Krutinovi a nám dejte laskavě pokoj. Zřejmě on si vaše sprosťáctví objednal, neboť v jeho zájmu píšete a jeho devótně vynášíte. Kdo jiný si vyžádal vaše sprostoty a devótnosti?

Pane Tomáši Indráku, mohu vás ujistit, že nemusíte mít obavy o duchovní kvality mých rodičů. Nakonec jste na setkání s nimi nechtěl chybět. Když vyslovujete pochyby o jejich kvalitách, proč jste se hrnul na setkání s nimi? Asi jako pan Vacek za Ammou, ač v té době prý „už byl mistr“. Hrnul se prý k ní o překot nemistrovsky. Neměl byste se raději starat o své rodiče, jak vás a co z vás vychovali? Když tak sprostě urážíte?
Duchovní a morální kvality Míly a Eduarda Tomášových byly jistě neporovnatelně jiné než duchovní a morální kvality vaše.

Zneužívat Ježíšův (dělává to pan Vacek běžně) výrok proti někomu je ale hodno materialistického neduchovního primitiva, za což se jistě nemáte, že? Je velká škoda, že mezi duchovními lidmi se takoví najdou. Ptát se, kdo jsou ony svině, přirovnávat druhé lidi – kteří vám nezkřivili ani vlas a měli vás za přítele – ke sviním je vizitkou vaší, vašich rodičů, přátel, celé vaší skupiny a webu, kde to pan Pettinger uveřejnil, pana Vacka a pana Krutiny, v jehož zájmu píšete a který si to dost možná objednal. Tak nepíše a neuvažuje slušný člověk.